11. Kapitola - Vyptávání (2 část)

Vypadá … otráveně … Proč? Možná, že to s Edwardem Cullenem byl jen falešný poplach. To by mě pořádně zklamalo. I když vlastně …. To by znamenalo, že je stále ještě volný … a když už teď chodí na rande, možná bych ho mohla pozvat ….
Belina tvář nevypadala otráveně, ale neochotně. Byla nervózní, věděla, že všechno uslyším. Usmál jsem se.
"Pověz mi všechno!" poroučela Jesika, když si Bella sundávala bundu a přehodila jí přes opěradlo židle. Pohybovala se tak, že z ní vyloženě sálala neochota.
Bože, tak je tak pomalá. Musím se dostat k věci!
"Co chceš vědět?" vytáčela se Bella, když se posadila.
"Co se stalo včera večer?"
"Koupil mi večeři a pak mě dovezl domů."
A dál? Určitě toho je víc, než jen tohle. Vytáčí se, vím to. Však já to z ní dostanu.
"Jak ses dostala domů tak rychle?"
Viděl jsem, jak Bella nad Jesičinou neústupností zakroutila očima.
"Jezdí jako maniak. Bylo to děsivé."
Jemně se pousmála a já jsem vybuchl smíchy a tím přerušil výklad pana Masona. Snažil jsem se to zamaskovat kašlem, ale nikoho jsem tím neoklamal. Pan Mason se na mě podrážděně podíval, ale neobtěžoval jsem se mu číst myšlenky, které se skrývaly za tímhle pohledem. Poslouchal jsem Jesiku.
Hm, zdá se, že mluví pravdu. Proč to z ní musím tahat jak z chlupaté deky? Já bych se všude chlubila.
"Bylo to jako rande - řekla jsi mu, že se tam setkáte?"
Jesika sledovala výraz překvapení na Belině tváři, a byla velmi zklamaná, když jí Belina odpověď zněla upřímně.
"Ne - byla jsem vážně překvapená, když jsem ho tam viděla."
Co se děje? "Ale dneska tě vyzvedl cestou do školy?" Za tím musí být něco víc.
"Ano - to bylo taky překvapení. Všiml si, že jsem včera večer neměla bundu," vysvětlovala Bella.
To tedy není nic moc, pomyslela si Jesika zklamaně.
Byl jsem unavený ze směru jejích myšlenek, ale chtěl jsem slyšet něco, co jsem ještě nevěděl. Nevzdával jsem se naděje, že bude tak nespokojená s odpověďmi, že půjde rovnou k otázce, na kterou jsem čekal.
"Takže půjdete zase ven?" zeptala se.
"Nabídl mi, že mě v sobotu doveze do Seattlu - protože si myslí, že můj náklaďáček to nezvládne - to se počítá?"
Hm, určitě se o ní zajímá … jako kdyby jí ochraňoval. Z jeho strany v tom určitě je něco víc, jestli není z její. Jak je TOHLE možné? Bella je blázen.
"Ano," přikývla Jesika na Belinu otázku.
"No, tak tedy ano."
"Pá-á-ni," Edward Cullen." Důležité ovšem je, jestli se jí líbí nebo ne.
"Já vím," povzdechla si Bella.
Tón jejího hlasu Jesiku povzbudil. No konečně, zdá se, jako kdyby si to uvědomovala! Musí přeci vědět …
"Počkej!" řekla náhle Jesika, protože si vzpomněla na jednu z otázek, na kterou byla nejvíce zvědavá. "Políbil tě?" Prosím, prosím, řekni, že ano a potom mi podrobně popiš každou vteřinu!
"Ne," zamumlala Bella a sklesle se podívala na svoje ruce. "To tak není."
Do háje. Doufala jsem, že …. Ale ona vypadá, že taky doufala.
Zamračil jsem se. Bellu něco znepokojilo, ale nemohla to být ta věc, na kterou myslela Jesika. To by nemohla chtít, když věděla to, co věděla. Nechtěla by být tak blízko mým zubům. Věděla, že jsou ostré jako tesáky. Zachvěl jsem se.
"Myslíš, že v sobotu…?" pokračovala dál Jesika.
Bella vypadala ještě více nespokojeně, když odpovídala, "O tom vážně pochybuju."
Ano, ano, ano, doufá v to … chudák holka.
Jen proto, že jsem to vše sledoval přes Jesičino vnímání se mi zdálo, že má pravdu. Na sekundu mě rozrušila myšlenka, sice dost nereálná, jaké by to bylo políbit jí. Moje rty na jejích, ledové a mramorové na jejích teplých rtech, poddajných a hedvábných … a potom by zemřela.
Opět jsem se zachvěl a potřásl hlavou, abych se znovu soustředil.
"O čem jste si povídali?" Mluvila s ním vůbec, nebo to šlo jako teď se mnou?
Smutně jsem se usmál. Jesika nebyla daleko od pravdy.
"Nevím, Jess, o spoustě věcí. Trochu jsme si povídali o eseji na angličtinu."
Opravdu trochu. Zeširoka jsem se usmál.
Ale no tak. "Prosím tě, Bello, pověz mi nějaké podrobnosti."
Bella chvíli přemýšlela.
"No… dobře, tak jednu mám. Měla bys vidět tu servírku, jak s ním flirtovala - bylo to přes míru. Ale on jí nevěnoval vůbec žádnou pozornost."
Dost divné, říct jí právě tohle. Překvapilo mě, že si toho Bella vůbec všimla. Mě to nepřipadalo důležité.
Zajímavé. "To je dobré znamení. Byla hezká?"
Hm. Jesika za tím viděla více než já. To musí být něco, čemu rozumí jen ženy.
"Moc - a bylo jí asi tak devatenáct nebo dvacet." Řekla jí Bella.
Jesika si na chvíli vzpomněla na pondělní večer, na její rande s Mikem, který byl k servírce, kterou ona neshledávala moc hezkou, příliš přátelský. Odstrčila tuhle myšlenku do pozadí, stále ještě v sobě dusila hněv, který v ní vyvolávala a vrátila se zpět k Belle. Chtěla detaily.
"Tím líp. Určitě se mu líbíš."
"Taky si to myslím," řekla Bella pomalu, a já jsem strnul na kraji židle. "Ale těžko říct. Je vždycky tak tajnůstkářský."
Pravděpodobně jsem nebyl až tak čitelný, jak jsem si myslel. Ale i tak … přitom jak je vnímavá … jak to, že si nevšimla, že jsem do ní zamilovaný? Znovu jsem si v hlavě vybavoval náš rozhovor, dost překvapený, že jsem ty slova neřekl nahlas. Měl jsem pocit, že tahle skutečnost se skrývala v každé větě, v každém slově, který jsem jí až doteď řekl.
Wow. Jak dokážeš sedět naproti někomu, kdo vypadá jako manekýn a mluvit s ním? "Nevím, kde bereš tu odvahu být s ním o samotě," vydechla Jesika.
Na Belině tváři se objevilo zděšení. "Proč?"
Zvláštní reakce. Co myslí, že jsem měla na mysli? "Je takový…" Jaké je to správné slovo… "nahání strach. Nevěděla bych, co mu říkat." Dnes ráno, jsem mu ani nedovedla pořádně odpovědět, přitom vše, co mi řekl, bylo "dobré ráno." Musela jsem vypadat jako idiot.
Bella se usmála. "Taky mám určité potíže udržet myšlenky, když jsem s ním."
Pravděpodobně jen chtěla, aby se Jesika cítila lépe. Když byla se mnou, byla nepřirozeně klidná.
"Aha, tak to tedy je. On je vážně neuvěřitelně úžasný." Povzdechla si Jesika.
Belin výraz na tváři náhle ochladl. V očích jí zajiskřilo, jako vždy, když si myslí, že je něco nespravedlivého. Jesika si toho nevšimla.
"Je na něm mnohem víc než to." Řekla Bella důrazně.
Ojoj, tak jsme se konečně někam dostali. "Vážně? A co třeba?"
Bella si na chvilku skousla ret. "Neumím to správně vysvětlit…," řekla nakonec. "Ale ještě neuvěřitelnější je to, co se skrývá za tou tváří." Odvrátila svůj pohled od Jesiky a zadívala se kamsi do dálky.
Cítil jsem se podobně jako tehdy, když o mě Carlisle a Esme smýšleli lépe, než jsem si zasloužil. Podobně, ale tenhle pocit byl intenzivnější, více pohlcující.
To říkej někomu jinému - není nic lepšího než tvář! No, pokud tedy neberu v potaz jeho tělo … Ach … "Je to možné?" zachichotala se Jesika.
Bella se neotočila. Stále se dívala kamsi do neznáma a Jesiku ignorovala.
Normální člověk by měl radost. Možná, když se budu ptát na jednoduché otázky … haha. Jako kdybych mluvila s dítětem. "Takže ho máš ráda."
Znovu jsem ztuhnul.
Bella se na Jesiku stále nedívala. "Ano."
"Chci říct, máš ho opravdu ráda?"
"Ano."
Aha, červená se.
Viděl jsem to.
"Jak moc ho máš ráda?" nepřestávala Jesika.
Třída, ve které jsem měl hodinu, by mohla i shořet a já bych si toho nevšiml. Belina tvář byla teď zářivě červená - téměř jsem to teplo cítil.
"Hrozně moc," zašeptala Bella. "Víc, než má rád on mě. Ale nechápu, jak bych tomu mohla pomoct."
Zásah! Co se to pan Verner právě ptal? "Ehm … které číslo, pane Verner?"
Bylo moc dobře, že Jesika už Bellu nevyslýchala. Potřeboval jsem pauzu. Na co, proboha, to děvče myslelo právě teď? Víc, než má rád on mě? A jak přišla na tohle? Ale nechápu, jak bych tomu mohla pomoct. Co to znamenalo? Nedokázal jsem přijít na rozumné vysvětlení. Nedávalo mi to absolutně žádný smysl. Zdá se, že už si nemůžu být ničím jistý. Tak samozřejmé věci, které dávaly perfektní smysl, se nějak v její hlavě překroutily a otočily o sto osmdesát stupňů. Víc, než má rád on mě? Možná bych ten ústav zatím neměl úplně vyloučit.
Díval jsem se na hodinky, zatínajíc zuby. Jak se může pár minut zdát tak hrozně nekonečných? A kam se poděl můj dosavadní pohled na ně?
Zatínal jsem zuby po celou hodinu trigonometrie s panem Varnerem. Slyšel jsem z ní víc než z mojí vlastní přednášky. Bella a Jesika už spolu dál nemluvily, ale přesto se na ní Jesika čas od času podívala. Jednou se Belina tvář zbarvila dočervena, bez zjevné příčiny.
Oběd byl v nedohlednu.
Nebyl jsem si jistý, jestli z ní Jesika vytáhne ještě nějaká odpovědi, na které jsem čekal, ale když hodina skončila, Bella byla rychlejší než ona. Hned jak zazvonilo, otočila se k ní.
"Na angličtině se mě Mike ptal, jestli ses nějak zmiňovala o pondělním večeru," řekla a mírně se usmála. Pochopil jsem to - útok byl nejlepší obranou.
Mike se na mě ptal? Radost v její mysli působila zvláštně, už v jejích myšlenkách nebyl ten známý posměšný podtón. "Děláš si legraci! Cos mu řekla?!"
"No, že jsi říkala, že sis to moc užila - myslím, že ho to potěšilo."
"Pověz mi přesně, co říkal, a cos mu přesně odpověděla!"
A to bylo vše, co jsem se dnes z jejích myšlenek dozvěděl. Bella se usmívala, jako kdyby myslela na to samé. Jako kdyby vyhrála jedno imaginární kolo.
Na obědě se všechno změní. Vytáhnu z ní více odpovědí, než Jesika, tím jsem si byl jistý.
Nebylo mi příjemné, když jsem v průběhu čtvrté hodiny musel čas od času kontrolovat Jesičinu mysl. Neměl jsem trpělivost s její posedlostí Mikem Newtonem. Za poslední dva týdny, jsem toho už měl plné zuby. Měl štěstí, že byl pořád naživu.
Tělocvik, který jsem měl s Alicí, jsem zvládl tak jako vždy, když přišlo na fyzickou aktivitu - otupěle. Byl to první den, kdy se musel hrát badminton a Alice byla, samozřejmě, moje spoluhráčka. Znuděně jsem si povzdechl a pomalu jsem raketou odrazil košíček na druhou stranu. Lauren Malloryová - byla v druhém týmu - netrefila. Alice kroutila svojí raketou a znuděně koukala na strop. Nikdo z nás neměl rád tělocvik, zejména Emmett. Nehrát hru naplno byla urážka jeho osobního životního postoje. Dnes se ovšem tělocvik zdál horší než jindy. Cítil jsem se téměř tak, jako obvykle Emmett.
Naštěstí než jsem netrpělivostí stihl vybuchnout, trenér Clapp zapískal konec hry a propustil nás dříve. Dnes ráno nesnídal - nejnovější pokus o dietu - a hlad, který teď měl, ho donutil odejít ze školy dříve, aby se mohl najít. Slíbil si, že s dietou začne od zítra ….
Díky tomu jsem měl dostatek času na to, abych se dostal k budově, kde měla Bella matematiku, dříve, než jí skončí hodina.
Užij si to, pomyslela si Alice, když odcházela za Jasperem. Už jen pár dní. Předpokládám, že ode mě Bellu asi pozdravovat nebudeš, že?
Rozčileně jsem potřásl hlavou. Byli všichni tak arogantní?
Pro tvoji informaci, tenhle víkend bude velmi slunečno. Možná bych chtěl trochu pozměnit svoje plány.
Povzdechl jsem si a pokračoval opačným směrem. Možná arogantní, ale velmi užitečná. Opřel jsem se o stěnu přede dveřmi a čekal jsem. Byl jsem tak blízko, že jsem Jesičiny slova slyšel tak zřetelně jako její myšlenky.
"Ty s námi dnes sedět nebudeš, viď?" Vypadá rozzářeně. Vsadím se, že mi toho ještě hodně neřekla.
"Myslím, že ne." Odpověděla Bella a v jejím hlase byla slyšet nejistota.
Neslíbil jsem jí, že s ní strávím oběd? Na co myslela?
Z třídy vyšly společně, a když mě spatřily, oběma se rozšířily oči. Ale slyšel jsem jenom Jesiku.
Hezky. Wow. Určitě je toho víc, než mi prozradila. Možná, že jí dnes večer zavolám … , anebo možná bych jí neměla povzbuzovat. Doufám, že ho to rychle přejde. Mike je sice zlatý, ale … wow.
"Uvidíme se později, Bello."
Bella se ke mně, stále nejistě, přiblížila. Tváře se jí zbarvily červeně.
Znal jsem jí už dost dobře na to, abych poznal, že za tím zaváháním nebyl strach. Zřejmě šlo o ten zásadní rozdíl, který si myslela, že je mezi tím, co cítí ona a co já. Víc, než má rád on mě? Absurdní.
"Ahoj," můj hlas byl pobavený a podrážděný současně.
Její tvář jakoby se probudila. "Čau."
Nezdálo se, že bude pokračovat v hovoru, tak jsme spolu v tichosti zamířili do jídelny.
Ten trik s bundou fungoval - její vůně mě už tak nedráždila. Jen zintenzivnila bolest, kterou už jsem i tak cítil. Ignorovat ji bylo lehčí, než bych si byl myslel. Když jsme čekali ve frontě na oběd, Bella si nepřítomně hrála se zipem na svojí bundě, neklidně přešlapujíc z nohy na nohu. Často se na mě podívala, ale vždycky když se naše pohledy střetly, odvrátila se, jako kdyby jí to uvádělo do rozpaků. Že by to bylo proto, že na nás zíralo tolik lidí? Možná, že slyšela jejich hlasité šeptání - drby se šířily odevšad. Nebo možná přečetla z mého výrazu, že má problém.
Neřekla ani slovo, dokud jsem jí nezačal nabírat oběd. Nevěděl jsem co má ráda - aspoň zatím ne - tak jsem jí vzal kousek od všeho.
"Co to děláš?" namítla potichu. "Snad to nebereš všechno pro mě?"
Potřásl jsem hlavou a nesl jídlo na podnose k pokladně. "Půlka je pro mě, samozřejmě."
Skepticky nadzvedla jedno obočí, ale neřekla nic. Zaplatil jsem jídlo a odvedl ji ke stolu, kde jsme seděli minulý týden, přesně před tou hroznou hodinou zjišťování krevní skupiny. Zdálo se, že už je to více než pár dní. Vše bylo teď jiné.
Sedla si proti mně a já jsem před ní posunul podnos.
"Vezmi si, co chceš," pobídl jsem jí.
Vzala si jablko, otáčela ho v rukách a zamyšleně se na mě dívala.
"Jsem zvědavá."
To je tedy překvapení.
"Co bys dělal, kdyby tě někdo nutil sníst nějaké jídlo?" pokračovala tak potichu, že to lidské uši nemohly slyšet. Uši těch, kteří byli nesmrtelní, to už byla jiná věc. Samozřejmě, když takovéto uši dávaly pozor. Měl jsem se jim předtím alespoň o něčem zmínit ….
"Ty jsi pořád zvědavá, " postěžoval jsem si. Ach jo. Ne že bych občas nemusel něco sníst. Byla to součást mojí role. Ale velice nepříjemná.
Natáhl jsem se pro nejbližší jídlo, a když začal jíst cosi neurčitého, díval jsem se jí hluboko do očí. Nevěděl jsem, co právě jím. Něco mazlavého, velkého a odporného, jako každé lidské jídlo. Rychle jsem ho snědl a polkl jsem, snažíc se nekřivit tvář hnusem. Sousto se velice pomalu a nepříjemně sunulo mým hrdlem dolů. Povzdechl jsem si nad tím, jak to budu muset brzy dostat z mého těla. Nechutné.
Bella vypadala šokovaně. Zapůsobilo to na ní.
Měl jsem chuť zakroutit očima. To, co jsem právě předvedl, jsme všichni nacvičovali k dokonalosti.
"Kdyby tě někdo nutil jíst bláto, taky bys to dokázala, viď?"
Nakrčila nos a usmála se. "Jednou jsem to udělala… Nebylo to tak špatné."
Zasmál jsem se. "Myslím, že mě to nepřekvapuje."
Chovají se k sobě velice důvěrně. Jasná řeč těla. Belle o tom, co nejdříve řeknu. Naklání se k ní, jako kdyby o ní měl zájem. A i tak vypadá. Vypadá …. Božsky. Povzdechla si Jesika. Mňam.
Podíval jsem se Jesice zpříma do zvědavých očí a ona nervózně odvrátila pohled a předstírala, že se baví s dívkou, co seděla vedle ní.
Hm. Mike bude asi lepší volba. Aspoň to je reálné, ne jen představy …
"Jessica analyzuje všechno, co dělám - později ti to podrobně rozebere." Upozornil jsem Bellu.
Posunul jsem před ní zbytek pizzy - jak jsem si pozdě uvědomil - a přemýšlel nad tím, jak začít. Opět mě prostoupil hněv, když jsem si vzpomněl na její slova "Víc, než má rád on mě. Ale nechápu, jak bych tomu mohla pomoct."
Ukousla si ze stejného konce pizzy jako před chvílí já. Žasl jsem nad tím, jak moc mi důvěřovala. Samozřejmě, nevěděla, že ve mně proudí jed - ne, že by jí to, že si kousne ze stejného kousku pizzy jako já, otrávilo. Ale i tak jsem předpokládal, že se bude chovat jinak. Jako k něčemu neobvyklému. Nikdy to neudělala - aspoň ne v tom záporném smyslu …
Začnu zlehka.
"Takže ta servírka byla pěkná, říkáš?"
Zdvihla jedno obočí. "Ty sis toho vážně nevšiml?"
Jako kdyby moji pozornost mohla upoutat jiná žena než Bella. Absurdní.
"Ne. Nevěnoval jsem jí pozornost. Měl jsem plnou hlavu jiných věcí." Jako například, jak úžasně jí slušela ta modrá blůzka …
Dobře, že dnes měla na sobě ten otřesný svetr.
"Chudák holka," řekla Bella a usmívala se. Měla radost, že jsem si servírky nevšímal. Rozuměl jsem tomu. Kolikrát jsem si já na hodině biologie představoval, jak zmrzačím Mika Newtona?
To vážně věřila, že její lidské city v těch krátkých sedmnácti letech by mohly být silnější než nekončící tužba, která se ve mně shromažďovala celé století?
"Něco z toho, co jsi řekla Jessice…" nedokázal jsem se přinutit k lhostejnému tónu. "No, dělá mi to starosti."
Okamžitě se začala bránit. "Nepřekvapuje mě, že jsi slyšel něco, co se ti nelíbilo. Víš, co se říká o těch, kdo poslouchají potají."
Vím, takovýhle lidí o sobě nikdy neslyší nic dobrého.
"Varoval jsem tě, že budu poslouchat," připomněl jsem jí.
"A já jsem varovala tebe, že nebudeš chtít slyšet všechno, co si myslím."
Aha, tak na to myslela tehdy, když jsem jí rozplakal. Výčitky svědomí mě pohltily natolik, že jsem nakonec promluvil drsnějším tónem, než jsem chtěl.
"To jistě, to jsi mě varovala. Nemáš ovšem tak docela pravdu. Já chci vědět, co si myslíš - všechno. Jenom si přeju… aby sis některé věci nemyslela."
Další polopravda. Věděl jsem, že bych neměl chtít, aby se o mě zajímala. Ale i tak jsem v to doufal. Opravdu jsem doufal a moc.
Zamračila se na mě. "To je docela rozdíl."
"Ale o to v tuto chvíli zrovna nejde."
"Tak o co jde?"
Naklonila se ke mně a zlehka si podepřela krk. Přitáhlo to pozornost mých očí a vyrušilo mě to. Jak jemnou tam musí mít pokožku …
Soustřeď se, přikázal jsem si.
"Vážně věříš, že tobě na mně záleží víc, než mně záleží na tobě?" zeptal jsem se. Připadalo mi to naprosto absurdní, jako kdyby se více slov pomotalo dohromady.
Rozšířily se jí oči a přestala dýchat. Potom rychle zamrkala a tiše vydechla.