27. Kapitola - Potřeby

Nedostala jsem se moc daleko, než řízení začalo být nemožné.

Když už jsem neviděla, najela jsem pneumatikami na hrubou krajnici a zpomalovala, až jsem zastavila docela. Zhroutila jsem se na sedadle a povolila stavidla slabosti, kterou jsem tak usilovně přemáhala u Jacoba v pokoji. Bylo to horší, než jsem si myslela – ta síla mě zaskočila. Ano, udělala jsem dobře, že jsem to před Jacobem utajila. Tohle nikdy nikdo neměl vidět.

Ale nebyla jsem sama dlouho – jenom přesně do té doby, než mě tu uviděla Alice, a pak těch pár minut, než přijel. Dveře se se skřípotem otevřely a on si mě zvedl do náruče.

Zpočátku to bylo horší. Protože tam byla ta menší část mého já – menší, ale hlasitější a s každou minutou rozzlobenější ve snaze překřičet tu většinu –, která toužila po jiných pažích. A s ní se objevil i čerstvý pocit viny, který mou bolest ještě připepřil.

Nic neříkal, jenom mě nechal vzlykat, až jsem začala drmolit Charlieho jméno.

„Vážně chceš jet domů?“ zeptal se pochybovačně.

Po několika pokusech se mi podařilo mu vysvětlit, že se to hned tak nezlepší. Potřebovala jsem se dostat přes Charlieho, než bude natolik pozdě, že zavolá Billymu.

Takže mě dovezl domů – tentokrát se ani nepřiblížil rychlostnímu limitu mého náklaďáčku – a jednou paží mě pořád pevně objímal. Celou cestu jsem se snažila dostat emoce pod kontrolu. Zpočátku to vypadalo jako marná snaha, ale nevzdávala jsem se. Jenom pár vteřin, říkala jsem si. Abych stihla pronést nějakou výmluvu nebo nějakou lež, a pak se můžu zase zhroutit. Musím dokázat aspoň tolik. Zoufale jsem v sobě pátrala po zbytcích síly.

Už tak jsem měla co dělat, abych utišila ty vzlyky – držela jsem je v sobě, ale nepřestávaly. Slzy mi kanuly pořád stejně rychle. Měla jsem pocit, že to nezvládnu.

„Počkej na mě nahoře,“ zamumlala jsem, když jsme dojeli před dům.

Stiskl mě pevněji a pak byl pryč.

Jakmile jsem byla doma, namířila jsem si přímo ke schodům.

„Bello?“ zavolal na mě Charlie ze svého obvyklého místa na pohovce, když jsem procházela kolem.

Otočila jsem se a mlčky se na něj podívala. Vykulil oči a v tu chvíli byl na nohou.

„Co se stalo? Je Jacob…?“ ptal se.

Zuřivě jsem zavrtěla hlavou a snažila se najít hlas. „Je v pořádku, je v pořádku,“ ujišťovala jsem ho tiše a ochraptěle. A Jacob byl v pořádku – po fyzické stránce, což bylo všechno, oč si Charlie v tu chvíli dělal starosti.

„Tak co se tedy stalo?“ Popadl mě za ramena, oči stále zděšeně vykulené. „Co se stalo tobě?“

Musela jsem vypadat hůř, než jsem si představovala.

„Nic, tati. Já… jenom jsem si musela promluvit s Jacobem o… některých věcech, které jsou těžké. Nic mi není.“

Úzkost pominula a vystřídal ji nesouhlas.

„Myslíš, že na to byla vhodná doba?“ zeptal se.

„Asi ne, tati, ale neměla jsem na výběr – prostě to došlo do bodu, kdy jsem se musela rozhodnout…. Někdy prostě není způsob, jak najít kompromis.“

Pomalu potřásl hlavou. „Jak to vzal?“

Neodpověděla jsem. Díval se mi chvíli do obličeje a pak přikývl. Zřejmě mu to jako odpověď stačilo.

„Doufám, že jsi mu tím nenarušila uzdravování.“

„On se uzdravuje rychle,“ zamumlala jsem.

Charlie vzdychl.

Cítila jsem, že se přestávám ovládat.

„Budu ve svém pokoji,“ řekla jsem a vykroutila jsem se mu z rukou.

„Dobře,“ přitakal Charlie. Asi viděl, že mám na krajíčku a že už to dlouho nevydržím. Nic neděsilo Charlieho víc než slzy

Poslepu jsem doklopýtala do svého pokoje.

Jakmile jsem byla uvnitř, začala jsem se potýkat s uzávěrem náramku, roztřesenými prsty jsem se snažila ho sundat.

„Ne, Bello,“ zašeptal Edward a vzal mě za ruce. „Je to součástí toho, kdo jsi.“

Přitáhl si mě do náruče, protože jsem se zase rozvzlykala.

Můj nejdelší den jako by se pořád donekonečna natahoval. Přemítala jsem, jestli to někdy skončí.

Ale ačkoliv se noc neúprosně vlekla, nebyla to nejhorší noc mého života. Tím jsem se utěšovala. A nebyla jsem sama. V tom byl taky velký díl útěchy.

Charlieho strach z emocionálních výlevů mu bránil, aby mě chodil kontrolovat, ačkoliv jsem nebyla potichu – asi se nevyspal o nic víc než já.

Když jsem se dnes v noci ohlédla zpět, viděla jsem všechno v nesnesitelně jasném světle. Viděla jsem každou chybu, kterou jsem udělala, každou škodu, kterou jsem napáchala, drobnosti i zásadní omyly. Každou bolest, kterou jsem způsobila Jacobovi, každou ránu, kterou jsem zasadila Edwardovi, narovnané do úhledných hromádek, které jsem nemohla ignorovat nebo popírat.

A uvědomila jsem si, že s těmi magnety jsem se kardinálně spletla. Nebyli to Edward a Jacob, které jsem se snažila dát dohromady, byly to dvě části mé osobnosti, Edwardova Bella a Jacobova Bella. Ale ty společně existovat nemohly, a já jsem se o to nikdy neměla ani pokoušet.

Napáchala jsem tolik škody.

V jednu chvíli jsem si vzpomněla na slib, který jsem si dala dnes brzy ráno – že už nedovolím, aby mě Edward viděl uronit slzu pro Jacoba Blacka. Ta myšlenka vyvolala záchvat hysterie, který Edwarda vyděsil víc než pláč. Ale i to postupně odeznělo.

Edward skoro nemluvil; jenom vedle mě ležel na posteli, objímal mě a nechal si ode mě máčet košili slanou vodou.

Trvalo to déle, než jsem si myslela, než se ta menší, zlomená část mého já vyplakala. Ale nakonec se to stalo a mě konečně přemohlo vyčerpání a mohla jsem usnout. Spánek mi sice od bolesti nepomohl, ale přinesl mi otupující, umrtvující úlevu jako lék. Bolest pak byla snesitelnější. Ale nepřestávala; věděla jsem o ní i ve spánku, a to mi pomohlo srovnat si v sobě některé věci.

Ráno s sebou přineslo ne-li jasnější vyhlídky, tedy alespoň jistou míru sebeovládání, jisté smíření. Instinktivně jsem věděla, že mě nová trhlina v srdci bude vždycky bolet. Že prostě bude odteď mojí součástí. Časem se to zlepší – tak se to aspoň vždycky říká. Ale mně nezáleželo na tom, jestli mou ránu čas zahojí, nebo ne. Hlavně aby se ulevilo Jacobovi. Aby mohl být zase šťastný.

Když jsem se probudila, nebyla jsem nijak dezorientovaná. Otevřela jsem oči – konečně suché – a setkala se s Edwardovým úzkostným pohledem.

„Ahoj,“ řekla jsem. Můj hlas byl ochraptělý. Odkašlala jsem si.

Neodpověděl. Díval se na mě a čekal, až zase spustím.

„Ne, je mi dobře,“ ujistila jsem ho. „Už se to nestane.“

Při mých slovech přimhouřil oči.

„Je mi líto, že jsi to musel vidět,“ řekla jsem. „To k tobě nebylo fér.“

Vzal mi obličej do dlaní.

„Bello… víš to jistě? Vybrala sis správně? Nikdy jsem tě neviděl takhle trpět…“ Hlas se mu zlomil na posledním slově.

Ale já jsem poznala horší bolest.

Dotkla jsem se jeho rtů. „Ano.“

„Já nevím…“ Jeho obočí se stáhlo. „Jestli tě to tolik bolí, jak by to mohla být ta správná volba?“

„Edwarde, já vím, bez koho nemůžu žít.“

„Ale…“

Zavrtěla jsem hlavou. „Ty to nechápeš. Ty možná jsi tak statečný nebo tak silný, abys beze mě dovedl žít, když budeš věřit, že je to tak lepší. Ale já bych se nikdy tak obětovat nedokázala. Musím být s tebou. To je jediný způsob, jak můžu žít.“

Stále se tvářil pochybovačně. Nikdy jsem neměla dovolit, aby se mnou minulou noc zůstal. Ale tolik jsem ho potřebovala…

„Podej mi tu knížku, ano?“ požádala jsem a ukázala mu přes rameno.

Zmateně se zamračil, ale rychle mi ji podal.

„Zase tahle?“ zeptal se.

„Chci ti najít jenom kousek, který jsem si zapamatovala… abych viděla, jak to přesně řekla…“ Zalistovala jsem v knize a snadno našla stránku, kterou jsem hledala. Její roh byl otřepaný, jak jsem se tam při četbě mnohokrát zastavila. „Katka je strašná, ale v pár věcech má pravdu,“ zašeptala jsem. Četla jsem ty řádky tiše, spíš pro sebe. „Kdyby všechno ostatní propadlo zkáze a jen on tu zůstal, žila bych i já; kdyby tu ale zůstalo všechno ostatní a jen jeho stihl zmar, svět by se mi proměnil v úplnou cizinu.“ Přikývla jsem, zase pro sebe. „Vím přesně, jak to myslí. A vím, bez koho nemůžu žít já.“

Edward mi vzal tu knížku z rukou a hodil ji přes pokoj – přistála s lehkým žuchnutím na psacím stole. Ovinul mi paže kolem pasu.

Malý úsměv mu prozářil dokonalý obličej, ačkoliv měl čelo stále zbrázděné starostí. „Heathcliff měl taky svoje chvíle,“ řekl. Nepotřeboval knihu, aby ta slova perfektně odříkal. Přitáhl si mě blíž a zašeptal mi do ucha. „Nemohu žít, odešel mi život! Nemohu žít, odešla mi duše!“

„Ano,“ řekla jsem tiše. „Tak jsem to myslela.“

„Bello, nesnesu, abys byla zoufalá. Možná…“

„Ne, Edwarde. Vážně jsem ve všem nadělala pořádný zmatek a budu s tím muset žít. Ale vím, co chci a co potřebuju… a co teď udělám.“

„Co teď uděláme?“

Usmála jsem se tomu, jak mě opravil, a pak jsem si vzdychla. „Jedeme za Alicí.“

* * *

Alice stála na spodním schodu verandy, už se nás nemohla dočkat a nevydržela čekat uvnitř. Vypadalo to, že se co nevidět dá do oslavného tance, tak ji vzrušila ta novina, kterou jsem přijela oznámit.

„Děkuju, Bello!“ zazpívala, když jsme vystoupili z náklaďáčku.

„Zadrž, Alice,“ varovala jsem ji a zvedla ruku, abych zarazila její veselí. „Mám pro tebe pár omezení.“

„Já vím, já vím, já vím. Mám čas nejpozději do třináctého srpna, ty máš právo veta na seznam hostů, a jestli něco přeženu, už se mnou nikdy nepromluvíš.“

„No dobře. No jo. Takže ty už pravidla znáš.“

„Neboj se, Bello, bude to dokonalé. Chceš vidět šaty?“

Musela jsem se párkrát zhluboka nadechnout. Cokoliv jí udělá radost, řekla jsem si.

„Jasně.“

Alice se samolibě usmála.

„Ehm, Alice,“ řekla jsem a zachovávala v hlasu uvolněný, klidný tón. „Kdy jsi mi koupila šaty?“

Asi to nebylo moc poznat. Edward mi stiskl ruku.

Alice šla první. Uvnitř zamířila ke schodům. „Tyhle věci potřebují čas, Bello,“ vysvětlovala přitom. Její tón se mi zdál… vyhýbavý. „Chci říct, nebyla jsem si jistá, že se věci vyvinou tímhle směrem, ale existovala určitá pravděpodobnost…“

„Kdy?“ zeptala jsem se znovu.

„Perrine Bruyere má seznam čekatelů, víš,“ řekla tentokrát na svou obranu. „Mistrovské tkaniny se nevytvoří za noc. Kdybych na to nemyslela předem, musela bys jít v něčem z konfekce!“

Nevypadalo to, že dostanu přímou odpověď. „Per– kdože?“

„Není to velký návrhář, Bello, takže není potřeba kvůli tomu vyvádět. Je ovšem slibný a specializuje se přesně na to, co potřebuju.“

„Já nevyvádím.“

„Ne, to ne.“ Podezíravě sledovala můj klidný obličej. Když jsme vstoupili do jejího pokoje, otočila se na Edwarda.

„Ty – ven.“

„Proč?“ zeptala jsem se.

„Bello,“ zasténala. „Znáš pravidla. Nesmí vidět šaty, dokud nenadejde svatební den.“

Znovu jsem se zhluboka nadechla. „To je mi jedno. A víš, že je v tvé hlavě stejně už viděl. Ale jestli na tom trváš…“

Vystrčila Edwarda ze dveří. Ani se na ni nepodíval – upíral na mě ustarané oči, bál se nechat mě tam samotnou.

Přikývla jsem a doufala, že se tvářím natolik vyrovnaně, abych ho uklidnila.

Alice mu zavřela dveře před nosem.

„Tak dobře!“ zašeptala. „Pojď.“

Popadla mě za zápěstí a dovedla mě k šatně – která byla větší než moje ložnice – a pak mě dovedla k zadnímu rohu, kde měl jeden dlouhý bílý pytel na šaty polici jenom pro sebe.

Jedním rozmáchlým pohybem vak rozepnula a pak ho opatrně sundala z ramínka. Ustoupila o krok a vyndala šaty, jako kdyby byla hosteska nějaké soutěžní hry.

„No?“ zeptala se zadýchaně.

Dlouze jsem je hodnotila, trochu jsem si s ní pohrávala. Nasadila ustaraný výraz.

„Ach,“ řekla jsem a usmála se, takže se uvolnila. „Chápu.“

„Co si o nich myslíš?“ zeptala se.

Zase jsem si vzpomněla na Annu ze Zeleného domu.

„Jsou dokonalé, samozřejmě. Naprosto přesné. Jsi génius.“

Zasmála se. „Já vím.“

„Devatenáct set osmnáct?“ hádala jsem.

„Více méně,“ řekla s přikývnutím. „Něco z toho je můj návrh, vlečka, závoj…“ Při těch slovech se dotýkala bílého saténu. „Krajka je původní. Líbí se ti?“

„Jsou krásné. Jsou pro něj přesně ty pravé.“

„Ale jsou přesně ty pravé pro tebe?“ naléhala.

„Ano, myslím, že ano, Alice. Myslím, že přesně takové jsem potřebovala. Vím, že to všechno báječně zařídíš… jestli se dokážeš ovládnout.“

Zářila.

„Můžu vidět tvoje šaty?“ zeptala jsem se.

Zmateně zamrkala.

„Copak jsi neobjednala rovnou šaty i pro sebe? Nechci, aby moje hlavní družička měla něco z konfekce!“ Předstírala jsem, že jsem se hrůzou otřásla.

Rozhodila mi paže kolem pasu. „Děkuju, Bello!“

„Jak to, že jsi to neviděla předem?“ dobírala jsem si ji a políbila ji do rozježených vlasů. „Když jsi taková vědma!“

Alice odtančila dozadu a obličej jí zářil čerstvým nadšením. „Mám toho tolik co dělat! Jdi si hrát s Edwardem. Musím se dát do práce.“

Vyrazila z pokoje a volala „Esme!“

Pomalu jsem ji následovala. Edward na mě čekal v hale, opíral se o dřevem obloženou stěnu.

„To bylo od tebe hrozně, hrozně milé,“ řekl mi.

„Myslím, že jí to udělalo radost,“ souhlasila jsem.

Dotkl se mé tváře; jeho oči – příliš tmavé, už to bylo dlouho, co mě naposledy opustil – podrobně zkoumaly můj výraz.

„Vypadněme odsud,“ navrhl najednou. „Pojďme na naši louku.“

Znělo to velmi lákavě. „Asi už se nemusím schovávat, že ne?“

„Ne. Nebezpečí je za námi.“

Cestou byl tichý a zamyšlený. Do tváře mi foukal vítr, byl teď teplejší, když bouřka opravdu pominula. Mraky zakrývaly nebe, tak jako obvykle.

Louka byla dnes poklidným, šťastným místem. Tráva byla posetá žlutobílými polštářky sedmikrásek. Nevadilo mi, že je země vlhká, lehla jsem si a dívala se, jestli v mracích uvidím nějaké obrazce. Byly příliš jednolité, příliš hladké. Žádné beránky, jenom měkká šedá přikrývka.

Edward si lehl vedle mě a vzal mě za ruku.

„Třináctého srpna?“ zeptal se jakoby mimochodem po pár minutách příjemného mlčení.

„To mi zbývá měsíc do narozenin. Nechtěla jsem to zaříznout moc blízko.“

Vzdychl. „Esme je o tři roky starší než Carlisle – prakticky vzato. Věděla jsi to?“

Zavrtěla jsem hlavou.

„Nic to pro ně neznamenalo.“

Můj hlas byl klidný jako protipól jeho úzkosti. „Na mém věku vážně tolik nezáleží, Edwarde, já jsem prostě připravená. Vybrala jsem si svůj život – teď ho chci začít žít.“

Pohladil mě po vlasech. „Právo veta na seznam hostů?“

„Je mi to celkem jedno, ale…“ Zaváhala jsem, nechtěla jsem tohle vysvětlovat. Ale ať to mám radši za sebou. „Nejsem si jistá, jestli Alice bude cítit potřebu pozvat… pár vlkodlaků. Nevím, jestli… Jake bude mít pocit… pocit, že by měl přijít. Že to bude považovat za správnou věc, aby mě jako neranil, kdyby nepřišel. Chci, aby měl možnost svobodně se rozhodnout.“

Edward chvilku mlčel. Dívala jsem se na koruny stromů, které byly skoro černé proti světle šedému nebi.

Najednou mě Edward popadl kolem pasu a přitáhl si mě na prsa.

„Pověz mi, proč tohle děláš, Bello. Proč ses rozhodla dát Alici volnou ruku?“

Opakovala jsem mu rozhovor, který jsem vedla s Charliem tu noc, než jsem šla na návštěvu k Jacobovi.

„Nebylo by fér vynechat z toho Charlieho,“ uzavřela jsem. „A to znamená i Renée a Phila. A ať si to Alice taky pořádně užije. Možná to pro Charlieho bude snazší, když se rozloučím v plné parádě. I když si myslí, že je to příliš brzy, nechtěla bych ho připravit o možnost vést mě k oltáři.“ Zašklebila jsem se při těch slovech a pak se znovu zhluboka nadechla. „Alespoň táta s mámou a moji kamarádi poznají tu nejlepší část mé volby, to jediné, co jim smím ukázat. Budou vědět, že jsem si vybrala tebe, a budou vědět, že jsme spolu. Budou vědět, že jsem šťastná, ať jsem kdekoliv. Myslím, že je to to nejlepší, co pro ně můžu udělat.“

Edward mi podržel obličej v dlaních a chvilku v něm pátral.

„Odvolávám dohodu,“ řekl najednou.

„Cože?“ zalapala jsem po dechu. „Ty couváš? Ne!“

„Já necouvám, Bello. Svou stranu dohody dodržím. Ale ty jsi z toho venku. Ať je po tvém, žádné závazky, žádné podmínky.“

„Proč?“

„Bello, já chápu, co děláš. Snažíš se, aby všichni ostatní byli šťastní. Ale mně je jedno, jak se cítí ostatní. Já potřebuju, abys byla šťastná hlavně ty. Netrap se, jak to řekneš Alici. Já se o to postarám. Slibuju, že ti nebude nic vyčítat.“

„Ale já –“

„Ne. Uděláme to po tvém. Protože po mém to nefunguje. Říkám o tobě, že jsi paličatá, ale podívej, co jsem udělal já. Držel jsem se s tak pitomou posedlostí své představy o tom, co je pro tebe nejlepší, i když tebe to jenom zraňovalo. Tak hluboce, zas a znova. Už si nevěřím. Můžeš mít štěstí po svém. Po mém je to vždycky špatně. Tak.“ Zavrtěl se pode mnou, narovnal ramena. „Uděláme to po tvém, Bello. Dnes večer. Dnes. Čím dřív, tím líp. Promluvím s Carlislem. Myslel jsem, že kdyby ti třeba dal dost morfinu, nebylo by to tak zlé. Za pokus to stojí.“ Zaskřípal zubama.

„Edwarde, ne –“

Položil mi prst na rty. „Neboj, Bello, miláčku. Ani na tvoje ostatní požadavky jsem nezapomněl.“

Zajel mi rukama do vlasů, jeho rty se měkce – ale velmi vážně – pohybovaly na těch mých, než mi došlo, co právě řekl. Co právě dělá.

Nebylo moc času jednat. Kdybych čekala příliš dlouho, nedokázala bych si pak vzpomenout, proč ho musím zastavit. Už jsem začínala přerývaně dýchat. Rukama jsem svírala jeho paže, přitahovala se blíž k němu, ústa jsem mu přitiskla na rty a odpovídala na každou nevyslovenou otázku, kterou položil.

Snažila jsem se pročistit si hlavu, najít způsob, jak promluvit.

Jemně se překulil a přitiskl mě do studené trávy.

Ach, nevadí! radovalo se moje méně vznešené já. Hlavu jsem měla plnou jeho sladkého dechu.

Ne, ne, ne, hádala jsem se sama se sebou. Zavrtěla jsem hlavou, takže se jeho rty přesunuly na můj krk a umožnily mi dýchat.

„Přestaň, Edwarde. Počkej.“ Můj hlas byl slabý stejně jako moje vůle.

„Proč?“ zašeptal mi do důlku na krku.

Snažila jsem se dát do svého tónu trochu odhodlání. „Já to teď nechci udělat.“

„Nechceš?“ zeptal se s úsměvem. Začal mě zase líbat na rty, takže jsem nemohla mluvit. V žilách mi kolovalo horko, pálilo mě v místech, kde se naše kůže dotýkala.

Musela jsem se soustředit. Dalo mi hodně zabrat, než jsem se přinutila vymotat mu ruce z vlasů, sundat je z jeho prsou. Ale udělala jsem to. A pak jsem se posunula a snažila se ho odstrčit. Samotné se mi to nemohlo podařit, ale zareagoval, jak jsem od něj čekala.

Odtáhl se pár centimetrů, aby se na mě podíval, ale jeho oči mi v mém odhodlání nijak nepomáhaly. Byly jako černý oheň. Doutnaly.

„Proč?“ zeptal se znovu tichým, chraptivým hlasem. „Miluju tě. Chci tě. Právě teď.“

Žaludek se mi svíral a stejně tak i krk. Využil toho, že jsem nedokázala promluvit.

„Počkej, počkej,“ snažila jsem se říct, jak mě líbal na rty.

„Kvůli mně ne,“ zamumlal nesouhlasně.

„Prosím!“ vydechla jsem.

Zasténal a odtáhl se ode mě. Zase se překulil na záda.

Oba jsme tam chvilku leželi a snažili se zpomalit dýchání.

„Pověz mi, proč ne, Bello,“ žádal. „Tohle by nemělo být kvůli mně.“

Všechno v mém světě bylo kvůli němu. Jaká pošetilá poznámka.

„Edwarde, pro mě je tohle velice důležité. Já to udělám správně.“

„Správně podle tebe, nebo podle mě?“

„Podle mě.“

Opřel se o loket a nesouhlasně se na mě díval.

„Jak to chceš udělat správně?“

Zhluboka jsem se nadechla. „Zodpovědně. Všechno ve správném pořádku. Nepřipravím Charlieho a Renée o to nejlepší rozloučení, jaké jim můžu dát. Neodepřu Alici její potěšení, když se stejně budu vdávat. A připoutám se k tobě všemi lidskými způsoby, než tě požádám, abys mě učinil nesmrtelnou. Zachovám všechna pravidla, Edwarde. Tvoje duše je pro mě příliš, příliš důležitá, než abych s ní riskovala. V tomhle mi nebudeš ustupovat.“

„Vsadím se, že bych mohl,“ zamumlal a oči mu zase žhnuly.

„Ale nebudeš,“ trvala jsem si na svém a bála se, aby mi nepřeskočil hlas. „Když už víš, že tohle je to, co opravdu potřebuju.“

„Nebojuješ fér,“ obvinil mě.

Usmála jsem se na něj. „To jsem nikdy netvrdila.“

Zamyšleně mi úsměv oplatil. „Kdyby sis to rozmyslela…“

„Budeš první, kdo se to dozví,“ slíbila jsem.

Právě v tu chvíli se začal snášet déšť a do trávy plesklo několik roztroušených kapek.

Zamračila jsem se na nebe.

„Donesu tě domů.“ Setřel mi drobné korálky vody z tváří.

„Déšť nevadí,“ zabručela jsem. „Jenom to znamená, že je čas udělat něco, co bude velmi nepříjemné a možná i vysoce nebezpečné.“

Zděšeně vykulil oči.

„Ještě štěstí, že jsi neprůstřelný.“ Vzdychla jsem. „Budu potřebovat ten prsten. Je načase povědět to Charliemu.“

Zasmál se, když viděl, jak se tvářím. „Vysoce nebezpečné,“ souhlasil. Zasmál se znovu a pak sáhl do kapsy džínů. „Ale aspoň nemusíme jezdit na tajný výlet.“

Znovu mi navlékl prstýnek na prostředníček levé ruky.

Kde taky zůstane – pokud možno po zbytek věčnosti.