Předmluva
Už to nadále nebyla jen noční můra. Černý zástup k nám postupoval skrz ledovou mlhu, rozvířenou jejich kroky.
Zemřeme, pomyslela jsem si zděšeně. Zoufale jsem potřebovala ten skvost, co jsem chránila, ale dokonce i pomyslet na to bylo odvedení pozornosti, které jsem si nemohla dovolit.
Stále se přibližovali, jejich černé pláště se vlnily v rytmu jejich pohybu. Spatřila jsem jejich ruce barvy kostí sevřené do pěstí. Postupovali nezávisle na sobě, snažíc se k nám přijít ze všech stran. Měli početní převahu. Bylo po všem.
A potom, jako blesk rozčísnuvší jasnou oblohu, byla scéna jiná. Přesto se nic nezměnilo – Volturiovi stále kráčeli přímo k nám, připraveni nás zabít. Vše, co se změnilo, bylo, jak to na mě působilo. Najednou jsem po tom lačnila. Chtěla jsem s nimi zamést podlahu. Jakmile jsem se přikrčila, na tváři úsměv, panický strach přešel do krvežíznivosti a já odhlalujíc zuby divoce zavrčela.
2025 ©