38.Síla

"Chelsea se snaží prolomit naše vazby," zašeptal Edward. "Ale nemůže je najít. Necítí nás zde. . . . "Jeho oči střihli ke mně. "To děláš ty?"

Ponuře jsem se na něj usmála. "To vše dělám já."

Edward se náhle ode mne odtáhl, ruce natáhl ke Carlislovi. Současně jsem ucítila mnohem silnější rýpnutí do štítu, v místech kde starostlivě ovíjel Carlislovo světlo. Nebylo to bolestivé, ale nebylo to ani příjemné.

"Carlisle? Jsi v pořádku? "zalapal Edward zběsile po dechu.

"Ano. Proč? "

"Jane," odpověděl Edward.

V okamžiku, kdy vyslovil její jméno, tucet mířených útoků v sekundě

praštilo, po celém elastickém štítu, jejichž cílem bylo dvanáct různých světlých bodů. Napjala jsem se a ujistila, že štít je nepoškozený. Nevypadalo to, že Jane bude schopna ho prorazit. Pohlédla jsem rychle kolem, všichni v pohodě.

"Neuvěřitelné," Řekl Edward.

"Proč nepočkají na rozhodnutí?" zasyčela Tanya.

"Běžný postup," odpověděl Edward prudce. " obvykle znehybní ty co jsou souzeni, aby nemohli uniknout."

Podívala jsem se křížem na Jane, která zírala na naši skupinu se zuřivou nevírou. Byla jsem si docela jistá, že kromě mě nikdy neviděla nikoho kdo by ustál její žhavý útok.

Pravděpodobně to nebylo velmi zralé. Ale vypočítala jsem si, že Arovi by trvalo přibližně kolem půl vteřiny kým by uhodl-pokud tomu ještě tak nebylo- že můj štít byl mnohem silnější než Edward věděl;

stejně jsem již měla velký cíl na čele a opravdu nemělo smysl zachovávat utajení o rozsahu toho co dovedu. Tak jsem se zašklebila obrovským, samolibým úsměvem přímo na Jane.

Přimhouřila oči a pocítila jsem další bodnutí tlaku, tentokrát směrovaného přímo na mne.

Roztáhla jsem rty víc, ukazujíc zuby.

Jane vypustila jeden vysoký rozzlobený výkřik. Každý poskočil, i disciplinovaní strážci. Všichni kromě Starých, kteří jenom vzhlédli od své porady. Její dvojče ji chňaplo za ruku jak se přikrčila ke skoku.

Rumuni začali bublat temným očekáváním.

"Říkal jsem ti, že tohle byl náš čas," řekl Vladimír Stefanovi.

"Jen se podívej do čarodějčiny tváře," Stefan se radostně zasmál.

Alec poplácal sestra konejšivě po paži, a pak ji vzal pod rameno. Otočil se k nám tváří dokonale hladkou, zcela andělskou.

Čekala jsem na nějaký tlak, nějaké znamení jeho útoku, ale necítila jsem nic. Pokračoval v civění našim směrem, jeho hezký obličej vyrovnaný. Útočil? Snažil se dostat přes můj štít? Byla jsem jediná, kdo ho mohl ještě vidět? Sevřela jsem Edwardovi ruku.

"Jsi v pořádku?" zeptala jsem se přidušeně.

"Ano," zašeptal.

"Alec to zkouší?"

Edward přikývl. "Jeho dar je pomalejší, než Janin. Plíží se. Dotkne se nás za pár sekund. "





Teď když jsem věděla po čem se dívat jsem ho již viděla.

Zvláštní čistá mlha, se vynořila přes sníh, proti bílé téměř neviditelná. Připomnělo mi to fatamorgánu-mírné zkroucení pohledu a náznak lesku. Vytlačila jsem můj štít přes Carlisla a zbytek přední linie, ve strachu mít plazivý opar příliš blízko, když to udeřilo. Co když se vkradl přímo skrz moji nehmotnou ochranu? Neměli bychom utíkat?





A tiché hřímání mumlalo při zemi pod našima nohama, a poryv větru rozfoukal sníh do náhlé plískanice mezi naší pozicí a Volturiovými. Benjamin musel vidět plíživou hrozbu taky, a nyní se snažil rozfoukat mlhu daleko od nás. Ve sněhu bylo snadné zjistit, kde uhodil vítr, mlha ale nereagovala žádným způsobem. Bylo to jako pokoušet se neškodně odfouknout stín, stín byl imunní.

Trojúhelníkové formace Starých se konečně rozpadla, když se s drásajícím povzdechem, rozevřela hluboká, úzká klikatá puklina napříč celou mýtinou. Země se na moment otřásala pod mýma nohama. Sněhový závěj se propadl do díry, ale mlha přeskočila přímo skrz, nedotčená gravitací, jak to bylo s větrem.

Aro a Caius sledovali otevření země s rozšířenýma očima. Marcus vypadal ve stejném směru bez emocí.

Nemluvili, ale taky čekali kým se mlha přiblíží k nám. Vítr zaječel hlasitěji, ale nezměnil její směr. Nyní se usmívala Jane.

A pak mlha narazila do zdi.



Pocítila jsem její chuť hned, jakmile se dotkla mého štítu-měla hustou, sladkou, nasládlou příchuť. Nejasně mi to připomnělo znecitlivění jazyku Novocainem.

Mlha se stočila směrem nahoru, hledajíc průlom, oslabení. Nenalezla žádné. Prsty hledajícího oparu se stočili směrem nahoru a kolem, ve snaze najít cestu, a v tomto procesu ilustrujíc udivující velikost ochranného obrazce.

Slyšela jsem prudké výdechy z obou stran Benjaminovy rokle.

"Výborně, Bello!" povzbuzoval Benjamin tichým hlasem.

Můj úsměv se vrátil.

Viděla jsem Aleca přimhouřit oči, s prvními pochybnostmi ve tváři, když jeho mlha neškodně kroužila kolem okraje mého štítu.

A pak jsem věděla, že bych to mohla být já. Je zřejmé, že budu prioritou číslo jedna- první, kdo zemře, ale kým vydržím, byli jsme Volturiům rovnocennými soupeři. Stále jsme měli Benjamina a Zafrinu; oni neměli nadpřirozenou pomoc vůbec. Kým vydržím.

"Budu se muset soustředit," šeptala jsem Edwardovi. "Když dojde k těsnému boji, bude těžší udržet štít kolem správných lidí."

"Budu je držet mimo vás."

"Ne. Musíte dostat Demetriho. Zafrina udrží. "

Zafrina slavnostně přikývla. "Žádný z nich se téhle mladé nedotkne," slíbila Edwardovi.

"Chtěla bych jít po Jane a Alecovi sama, ale můžu udělat více zde."

"Jane je moje," zasyčela Kate. " potřebuje ochutnat svoji vlastní medicínu."

"A Alec mi dluží mnoho lidských životů, ale já se spokojím s jeho" zavrčel Vladimir z druhé strany. "Je můj."

"Chci jen Caie," řekla Tanya vyrovnaně.

Ostatní začali soupeřit o rozdělení, ale byli rychle přerušeni.

Aro, klidně hledíc na Alecovu neúčinnou mlhu, konečně promluvil.

"Než budeme hlasovat," začal.

Potřásla jsem

zlostně hlavou. Byla jsem unavená z této šarády. Krvežíznivost ve mně znovu vzplála, a já litovala, že budu ostatním více platná stojící v klidu. Chtěla jsem bojovat.

"Dovolte mi připomenout vám," Aro pokračoval, "a to bez ohledu na rozhodnutí Rady, tady nemusí dojít k žádnému násilí."

Edward zavrčel temným smíchem.

Aro na něj smutně zíral. "Bude politováníhodným mrháním ztratit kteréhokoli z vás. Ale tebe a tvoji novorozenou družku především, mladý Edwarde. Volturiovi by mnohé z vás rádi přivítali do svých řad. Bella, Benjamin, Zafrina, Kate. Je před vámi mnoho možností. Zvažte je. "





Chelsea ve snaze rozkolísat nás nemohoucně zatřepetala proti mému štítu. Aro jen metal pohledem po našich tvrdých očích, hledajíc náznak zaváhání. Z jeho výrazu, nenalezl žádné.

Věděla jsem, že byl zoufalý, aby udržel Edwarda a mně a uvěznil nás tak, jak doufal, aby zotročil Alici. Ale tento

boj byl příliš velký. Nevyhraje když budu žít. Byla jsem vášnivě ráda, že jsem tak silná, že jsem mu nedala možnost nezabít mně.

"Tedy hlasujme," řekl s očividnou nechutí.

Caius promluvil s dychtivým spěchem. "Dítě je velká neznámá. Neexistuje žádný důvod povolit existenci takového rizika. Musí být zničeno, spolu se všemi, kteří je chrání." pousmál se v očekávání.

Bojoval jsem s výkřikem vzdoru v odpovědi na jeho krutý úšklebek.

Marcus pozvedl své

necitelné oči, zdánlivě dívajíc se skrze nás, jak hlasoval.

"Já nevidím žádné bezprostřední nebezpečí. Dítě je pro teď dostatečně bezpečné. Vždy to můžeme později přehodnotit. Odejděme v pokoji."Jeho hlas byl dokonce šeptavější než jeho měkoučké povzdechnutí jeho bratra

Žádný člen gardy neuvolnil svou pozici při jeho nesouhlasných slovech. Caius je předjímající škleb se nezmenšil. Bylo to jako kdyby Marcus nepromluvil vůbec.

"musíme hlasovat, jak se zdá," uvažoval Aro.

Náhle Edward ztuhl po mém boku. "Ano!" zasyčel.

Riskovala jsem pohled na něj. Jeho obličej zářil výrazem triumfu, který jsem nedokázala pochopit- byl to výraz který mohl mít anděl zkázy, zatímco by pálil svět. Krásný a děsivý.

Garda reagovala tichým mumláním.

"Aro?" zavolal Edward, téměř křičel, nepokryté vítězství v jeho hlase.

Aro na sekundu zaváhal, opatrně hodnotíc tuto novou náladu, než mu odpověděl. "Ano, Edwarde? Máš něco dalšího ...? "

"Možná," řekl Edward příjemně, ovládajíc své nevysvětlitelné vzrušení. "Za prvé, pokud bych mohl objasnit jeden bod?"

"Jistě," řekl Aro, pozvedl obočí, v jeho tónu nebylo nic než zdvořilý zájem. Stiskla jsem zuby, Aro nebyl nikdy nebezpečnější, než když byl milostivý.

"Nebezpečí které vám hrozí od mojí dcery pramení výhradně z naší neschopnosti odhadnout, jak se bude vyvíjet? To je jádro věci? "

"Ano, příteli Edwarde," souhlasil Aro. "Pokud bychom mohli být pozitivní ... být si jisti, že jak bude růst, bude moci zůstat ukrytá před lidským světem-neohrozí bezpečnost našeho utajení. . . "odmlčel se, krčíc rameny.

"Takže, pokud by byl nějaký způsob jak si být jisti," navrhl Edward, "přesně tím, co se stane ... pak by nebylo nutné se radit vůbec?"

"Kdyby byl nějaký způsob, jak si být naprosto jisti," Aro souhlasil, jeho měkoučký pronikavý hlas byl něco hlasitější. Nevěděl, kam Edward směřuje. Ani já ne. "Pak, ano, nebylo by co prodiskutovávat."

"A budeme sdílet mír, zase jednou jako dobří přátelé?" zeptal se Edward s náznakem ironie.

Ještě hlasitěji. "Pochopitelně, můj mladý příteli. Nic by mě netěšilo víc. "

Edward se radostně pochechtával. "Tak mám co nabídnout."

Aro přimhouřil oči. "Ona je naprosto unikátní. Její budoucnost může být pouze tušena. "

"Není naprosto unikátní," nesouhlasil Edward. "Vzácná, to určitě, ale není jediná svého druhu."

Bojovala jsem se šokem, náhlé pružení naděje na život, až hrozilo že mě vyruší. Neduživá mlha stále kroužila kolem okraje mého štítu. A jak jsem bojovala o soustředění, znovu jsem cítila ostrý, bodavý tlak proti mé ochraně.

"Aro požádal bys Jane aby přestala útočit na moji ženu?" požádal Edward zdvořile. "Pořád probíráme důkazy."

Aro pozvedl jednu ruku. "Klid, mí drazí. Nechte nás vyslyšet ho. "

Tlak zmizel. Jane na mě vycenila zuby, já si nemohla pomoct abych se nekřenila zpět na ni.

"Proč se k nám nepřipojíte, Alice?" zavolal Edward hlasitě.

"Alice," zašeptal Esme v šoku.

Alice!

Alice, Alice, Alice!

"Alice!" "Alice!" Jiné hlasy mumlali kolem mě.

"Alice", vydechl Aro.

Rostla ve mne úleva a násilná radost. Celou svoji vůlí jsem držela šít tam kde byl. Alecova mlha stále zkoušela, hledajíc slabinu-Jane by viděla, kdybych měla díry..

A pak jsem slyšela jak běží přes les, letíc, zkracujíc vzdálenost tak rychle jak jen to šlo.

Obě strany byly nehybné v očekávání. Svědkové Volturiů se mračili v čerstvém zmatku.

Pak Alice vtančila z jihozápadu na mýtinu, a cítila jsem se jak mě blaženost z toho že opět vidím její tvář může srazit na kolena. Jasper byl pouze několik palců za ní, jeho ostrý zrak nelítostný. Hned za nimi běželi tři cizinci; první byla vysoká, svalnatá žena s volně vlajícími tmavými vlasy-zjevně Kachiri. Měla stejné protáhlé končetiny a vlastnosti jako ostatní Amazonky, v jejím případě ještě výraznější.

Další byla malá olivová upírka s cop dlouhými černými vlasy v copu poskakujícím na zádech. Její hluboké rudé oči poletovali nervózně kolem konfrontace před ní.

A poslední byl mladý muž ... neběžel tak docela rychle, ani tak plynule. Jeho kůže měla nemožně bohatý odstín tmavě hnědé. Jeho ostražité oči obsáhli celé shromáždění, a měli barvu teplého týkového dřeva. Jeho vlasy byly černé a taky spletené, stejně jako ženské, i když ne tak dlouhé. Byl krásný.

Jak se k nám blížil, sledujícím zástupem proběhla nová vlna zvuků-zvuk dalšího srdečního tepu, zrychleného vypětím.

Alice lehce přeskočila přes hrany pohlcující mlhy dorážející na můj štít a vlníc se došla k Edwardovi. Natáhla jsem k ní ruku, Edward, Esme a Carlisle taky. Nebyl čas na žádné další vítání. Jasper a ostatní ji následovali přes ochranný štít.

Všichni členové gardy sledovali, se spekulací v očích, jak ti co právě přišli bez potíží překročili neviditelnou hranici. Ten zavalitý, Felix a další jemu podobní zaměřili náhle nadějný pohled na mě. Nebyli si jisti, co můj štít odrazí, ale bylo jasné, že by neměl zastavit fyzický útok. Jakmile Aro vydá rozkaz, udeří bleskově a já budu jediným objektem. Přemýšlela jsem, kolik z nich Zafrina dokáže oslepit a o kolik je to zpomalí. Dost dlouho na to, aby z rovnice Kate a Vladimir odstranili Jane a Aleca? To bylo vše, na co jsem se mohla ptát.

Edward, navzdory jeho pohlcení tahem který vedl, byl zuřivě napjatý v reakci na jejich myšlenky. Ovládl se a promluvil k Arovi znovu.

"Po čas těchto posledních týdnů Alice hledala své vlastní svědky," řekl Starému. "A nevrátila se s prázdnýma rukama. Alice, proč nepřivedeš svědky, které jsi přivedla? "

Caius zaprskal. "Čas pro svědky uplynul! Oznam svoji volbu, Aro! "

Aro pozvedl jeden prst aby utišil bratra, jeho oči přilepené k Alicině tváři.

Alice postoupila kupředu lehce uvedla cizince. "Tohle je Huilen a její synovec, Nahuel."

Slyšet její hlas ... Bylo to jako by nikdy neodešla.

Caiovy oči se zúžili když Alice pojmenovala vztah mezi příchozími. Svědkové Volturiů zasyčeli mezi sebou. Upíří svět se měnil a všichni to cítili.

"Mluv, Huilen," přikázal Aro. "Podej nám svědectví kvůli kterému jsi přišla."

Mírná žena se nervózně podívala po Alici. Alice povzbudivě přikývla, a Kachiri položila dlouhou ruku na rameno malé upírky.

"Jsem Huilen," oznámila žena jasně, ale zvláštně zabarvenou angličtinou. Jak pokračovala, bylo zřejmé, že se

připravovala na vyprávění tohoto příběhu, procvičovala si to. plynulo to jako dobře známá dětská říkanka. "Před stoletím a půl jsem žila s mými lidmi, z kmene Mapuche. Moje sestra byla Pire. Naši rodiče ji pojmenovali po sněhu v horách podle barvy její kůže. A byla velmi krásná-příliš krásná. Přišla potají jednoho dne ke mně a řekla mi o andělu, který ji našel v lese, a který ji v noci navštívil. Varovala jsem ji. "Huilen potřásla smutně hlavou. "Jako kdyby jí modřiny na kůži nebyli dostatečným varováním. Věděla jsem, že to byl Libishomen z našich legend, ale ona neposlouchala. Byla očarovaná.

"Když si byla jistá, řekla mi že uvnitř ní roste dítě jejího temného anděla. Nepokoušela jsem se jí rozmluvit plán jejího útěku-Věděla jsem, že dokonce i náš otec a matka by se shodli v tom, že dítě musí být zničeno, Pire s ním. Šla jsem s ní do nejhlubší části lesa. Hledala svého temného anděla, ale nenašla ho. Pečovala jsem o ni, lovila jsem pro ni, když jí selhaly síly. Jedla surová zvířata, pila jejich krev. Nepotřebovala jsem potvrdit, co nosí ve svém lůně. Doufala jsem, že ji zachráním život předtím, než zabiju monstrum.

Ale ona milovala své dítě uvnitř. Když zesilněl a polámal jí žebra, pojmenovala ho Nahuel, po pralesní kočce-a stále ho milovala.

"Nemohla jsem ji zachránit. Dítě ji roztrhalo jak se prodíralo na svět, umřela rychle, žebrajíc, po tom všem, abych pečovala o jejího Nahuela. Bylo to přání umírající-a já souhlasil.

"Pak mě kousnul, když jsem se snažila ho z ní vytáhnout. Odplazila jsem se dál do džungle, abych tam zemřela. Nedostal jsem se daleko-bolest byla příliš velká. Ale on mě našel, novorozené dítě prolezlo podrostem ke mě a čekalo na mě. Když bolest ustala, spal, stočený ke mně.

"Starala jsem se o něj, dokud nebyl schopen lovit sám. Lovili jsme ve vesnicích kolem našich lesů, zůstávajíc u sebe. Nikdy jsme nebyli takhle daleko od našeho domova, ale Nahuel chtěl vidět to dítě tady. "

Huilen sklonila hlavu, když skončila a posunula se zpátky, částečně se ukrývajíc za Kachiri.

Arovy rty byly stažené. Zíral na mladíka s tmavou kůží.

"Nahueli, tobě je sto padesát let?" vyslýchal ho.

"Plus, mínus desetiletí," odpověděl jasně, krásně teplým hlasem. Jeho přízvuk byl sotva znatelný. "Neusledovali jsme to."

"A v jakém věku si dosáhl dospělosti?"

"Sedm let po mém narození, více nebo méně, jsem byl plně dorostlý."

"Od té doby ses nezměnil?"

Nahuel pokrčil rameny. "Nic čeho bych si všiml."

Cítila jsem chvějivé otřesy Jakobova těla. Nechtěl jsem o tom teď přemýšlet. Chtěla bych počkat až nebezpečí bude minulostí a já se mohla soustředit.

"A tvá strava?" Aro přitlačil, zdánlivě zaujatý.

"Většinou krev, ale někdy taky lidské jídlo, dokáže přežít obojí. "

"Tys byl schopen stvořit nesmrtelnou?" Jak Aro ukázal na Huilen, jeho hlas náhle zintensivněl. Soustředila jsem se na svůj štít, možná hledal další záminku.

"Ano, ale ostatní nemůžou."

A šokovaný šelest proběhl přes všechny tři skupiny.

Arovo obočí vystřelilo. "Ostatní"?

"Mé sestry." Nahuel znovu pokrčil rameny.

Aro na chvíli divoce zíral než se mu tvář vyrovnala.

"Možná byste nám měl sdělit, zbytek svého příběhu, protože se zdá že je toho víc."

Nahuel se zamračil.

"Můj otec mě přišel hledat pár let po smrti mé matky." Jeho pohledná tvář se lehce zkřivila. "Byl rád, když mě našel." Nahuelův tón poukazoval na to že tento pocit nebyl vzájemný. "Měl dvě dcery, ale žádné syny. Očekával, že se k němu připojím stejně jako mé sestry.

"Byl překvapen že nejsem sám. Moje sestry nejsou jedovaté, ale jestli je to kvůli pohlaví nebo náhoda... kdo ví? Mojí rodinou již byla Huilen a já neměl zájem "-změnil téma "měnit věci. Čas od času ho vídám. Mám novou sestru, dospěla asi před deseti lety. "

"Tvůj otec se jmenuje?" zeptal se Caius přes sevřené zuby.

"Joham," odpověděl Nahuel. "On sám se domnívá, že je vědec. Myslí si, že vytváří novou super rasu." Nepokoušel se zastřít odpor ve svém hlasu.

Caius se podíval na mě. "Vaše dcera, je jedovatá?" zeptal se tvrdě.

"Ne," odpověděla jsem. Nahuel škubl hlavou při Arově otázce a jeho týkové oči se mi zavrtali do tváře.

Caius se podíval po Arovi pro potvrzení, ale Aro byl utopen ve svých vlastních myšlenkách. Našpulil rty a zíral na Carlisla, pak na Edward, a konečně se jeho oči opřeli o mně.

Caius zavrčel. "Postaráme se o anomálii tady, a pak na jihu," vyzval Aro.

Aro zíral do mých očí po dlouhou napjatou chvíli. Netušila jsem, co hledal, nebo co našel, ale poté, co se na mě zaměřil, se v jeho tváři něco změnilo, jen jemná změna v držení jeho úst a očí, a já věděla, že se rozhodnul.

"Bratře," řekl měkce Caiovi. "nezdá se že by tady bylo nebezpečí. Je to neobvyklý vývoj, ale já nevidím žádnou hrozbu. Toto poloviční upíří dítě je nám tolik podobné, zdá se. "

"Je to tvoje volba?" zeptal se Caius.

"Je."

Caius se zamračil. "A co Joham? Tento nesmrtelný který tak rád experimentuje? "

"Možná bychom měli s ním promluvit," souhlasil Aro.

"Zastavte Johama jestli chcete," řekl Nahuel nevýrazně. "Ale moje sestry nechte být. Jsou nevinné. "

Aro přikývl, se slavnostním výrazem. A pak se obrátil zpět na své stráže s teplým úsměvem.

"Mí drazí," zavolal. "Dnes nebudeme bojovat."

Garda unisono přikývla a vypjala se ve svých připravených pozicích. Mlha se rychle rozptýlila, ale já jsem nechávala svůj štít na místě. Možná to byl další trik.

Analyzovala jsem jejich výraz jak se Aro obrátil zpátky k nám. Jeho tvář byla stejně vlídná jako vždycky, ale na rozdíl od dřívějška, jsem měla pocit divné prázdnoty zející za fasádou. Jako kdyby jeho pletichářství skončilo. Caius byl jasně rozzlobený, ale jeho zuřivost se nyní obrátila dovnitř, ustoupil. Marcus vypadal ... znuděně, pro to neexistuje lepší výraz. Garda, byla klidná a zase disciplinovaná, zase mezi nima nebyli jednotlivci, jenom celek. Byli ve formaci, připraveni k odchodu. Svědci Volturiů byli stále ostražití, jeden po druhém odešli, rozptýlili se v lese. Jak se jejich počet zmenšoval, zbývající zrychlovali. Brzy byli všichni pryč.

Aro k nám napřáhl ruku téměř omluvně. Za ním, větší část stráže spolu s Caiem, Marcusem, a tichými, záhadnými ženami, již rychle odcházeli pryč, jejich formace znova precizní. Pouze tři, kteří vypadali jako osobní strážci váhali.

"Jsem tak rád, že jsme vše mohli vyřešit bez násilí," řekl sladce. "Můj příteli, Carlisle-jakým potěšením je mi moci tě znovu nazývat přítelem! Doufám, že nezůstali žádné zlé dojmy. Vím, že chápete přísnou zátěž kterou musíme nést na svých ramenou."

"Odejdi v klidu, Aro," řekl Carlisle strnule. "Nezapomeň, že tady stále ještě žijeme v anonymitě abychom se chránili a nedovol svým strážím lovit v této oblasti."

"Pochopitelně, Carlisle," ujistil ho Aro. "Mrzí mě že jsem vyvolal tvůj nesouhlas, můj drahý příteli. Možná, mi za čas odpustíš. "

"Možná, za čas, když se znova projevíš jako náš přítel."

Aro sklonil hlavu, obraz výčitek svědomí, a chvíli couval vzad než se otočil. V tichu jsme sledovali jak poslední čtyři Volturiovi zmizeli mezi stromy.

Bylo to velmi klidné. Mého štítu se nic nedotklo.

"Je to opravdu konec?" zašeptala jsem se Edward.

Jeho úsměv byl obrovský. "Ano. Už to vzdali. Podobně jako všichni surovci, pod vším tím vychloubáním jsou to zbabělci. "pochechtával se.

Alice se smála s ním. "Vážně, lidi. Už se nevrátí. Všichni se

můžete uvolnit. "

Další nával ticha.

"Do všeho zpráchnivělého štěstí," mumlal Stefan.

A pak to přišlo.

Vypuklo veselí. Ohlušující vytí naplnilo mýtinu. Maggie bušila Siobhan po zádech. Rosalie a Emmett se znovu líbali-déle a vřeleji než předtím. Benjamin a Tia byly jeden druhému v náručí, stejně jako Carmen a Eleazar. Esme držela Alici a Jaspera v těsném objetí. Carlisle srdečně děkoval Jihoamerickým nováčkům, kteří nás všechny zachránili. Kachiri stála velmi blízko Zafriny a Senny, jejich konečky prstů zpřažené. Garrett zvedl Kate ze zemně a houpal se s ní dokola v kruhu.

Stefan plival do sněhu. Vladimir skřípal zuby s kyselým výrazem.

A já se napůl vyšplhala obrovskému červenohnědému vlkovi na hřbet, abych ztrhla svoji dceru dolů a sevřela jí na své hrudi. V té samé sekundě byl Edward u nás a objímal nás.

"Nessie, Nessie, Nessie," broukala jsem.

Jakob se zasmál svým obřím chrchlavým smíchem a strkal mi nosem zezadu do hlavy.

"Zmlkni," zamumlala jsem.

"Zůstanu s vámi?" dožadovala se Nessie.

"Navždy," Slíbila jsem jí.

Měli jsme věčnost. A Nessie bude v pořádku a zdravá a silná. Podobně jako v pololidský Nahuel ve sto padesáti bude ještě pořád mladá. A budeme všichni spolu.

Štěstí rostlo uvnitř mě jako výbuch -tak mimořádné, tak násilné, že jsem si nebyla jista jestli to přežiji.

"Navždy," Edwardova ozvěna v mém uchu.

Už jsem nemohla mluvit. Zvedla jsem hlavu a políbila ho s vášní, která by klidně mohla způsobit lesní požár.

Já bych si to ani nevšimla.