35. Termín

"Jdeš ven?" zeptal se Edward nonšalantním tónem. V jeho výrazu byla jakási nucená vyrovnanost. Jenom si Renesmee přitiskl trochu těsněji na hruď.



"Ano, pár věcí na poslední chvíli ...," reagovala jsem právě tak.



Pousmál se mým oblíbeným úsměvem. "Pospíchej zpátky ke mně."



"Vždycky".





Vzala jsem si zase své Volvo; zajímalo by mne jestli si přečet počítadlo kilometrů od mé poslední vyjížďky. Kolik si toho poskládal? To že mám tajemství určitě. Domyslí si dúvod proč jsem se mu nesvěřila? Došlo mu že Aro by brzy věděl všechno co ví on? Myslela jsem že Edward by mohl dojít k tomuto závěru, což by vysvětlovalo, proč ode mne nepožadoval žádné vysvětlení. Myslím že se snažil moc nad tím nespekulovat, snažíc se nemyslet na mé chování. Spojil si dohromady mé představení to ráno po Alicině odjezdu, když jsem spálila knížku v ohni? Já nevěděla jestli tento skok udělal.





Byl to bezútěšné odpoledne, temné jako před setměním. Spěchala jsem šerem, oči na těžkých mracích. Bude dneska padat sníh? Dost aby pokryl zemi a vytvořil scénu z Aliciny vize? Edward odhadoval, že máme asi tak dva dny. Pak se přemístíme na čistinu, abychom dovedli Volturiovy na námi zvolené místo.





Jak jsem mířila přes tmavnoucí les, zvažovala jsem můj poslední výlet do Seattlu. Myslím že jsem znala dúvod proč mě Alice poslala na chátrající místo kde J. Jenks vybavoval své pochybné klienty. Kdybych šla do jedné z jeho ostatních, více legitimních kanceláří, věděla bych vúbec na co se mám zeptat? Pokud bych se s ním potkala jako s Jasonem Jenksem nebo Jasonem Scottem, legitimním právníkem, byla bych někdy odhalila J. Jenkse, dodavatele nelegálních dokumentů? Musela jsem jít cestou, která mi dala jasně najevo , že jsem k ničemu. To byla moje stopa.





Bylo temno, když jsem zatáhla na parkoviště u restaurace o pár minut dřív, ignorujíc dychtivé poslíčky u vchodu. Vrazila jsem si své čočky a pak šla čekat na J dovnitř restaurace. Přestože jsem spěchala, abych ukončila tuhle deprimující nezbytnost a byla zpátky u mé rodiny, J se zdál být opatrný aby zústal neposkvrněný u své základní asociace, měla jsem pocit že by se předání na tmavém parkovišti mohlo dotknout jeho cítění.





Při vstupu jsem udala jméno Jenks, a servilní sloužící mě vedl nahoru do malého soukromého pokoje s ohněm praskajícím v kamenném ohništi. Vzal také plášť slonovinové barvy dlouhý po lýtka, který jsem měla na sobě abych zakryla fakt, že jsem měla na sobě něco co podle Alicina mínění bylo vhodným oblečením, těžce jsem vydechla v mých ústřicových saténových koktejlových šatech. Nemohla jsem si pomoci a byla jsem trochu polichocena, pořád jsem ještě nebyla zvyklá být nádherná pro každého nejenom pro Edwarda. Sluha vykoktal napoly zformulované komplimenty, když vratce couval z místnosti.





Stála jsem u ohně a čekala, držíc prsty natažené k plameni, aby se trochu zahřáli před nevyhnutelným potřesením ruky. Ne že by si J. samozřejmě nebyl vědom toho, že s Cullenovými něco bylo, ale pořád to byl dobrý zvyk k cvičení.



Na púl sekundy mi přeletělo hlavou jaké by to bylo strčit ruce do ohně. Jaký by to byl pocit, kdybych hořela...



J-úv vstup narušil mé morbidní úvahy. Sluha vzal taky jeho kabát, a bylo zřejmé, že jsem nebyla jediná, kdo se oblékl na tuhle schůzku.



"Omlouvám se že jdu pozdě," řekl J., jakmile jsme byli sami.



"Ne, jdete právě včas."



Natáhl ruku, a jak jsem jí potřásla, pořád se mi zdálo že je výrazně teplejší než moje. Nezdálo se že by mu to vadilo.



"Vypadáte ohromně, pokud mohu být tak smělý, paní Cullenová."



"Děkuji vám, J., prosím, říkejte mi Bella."



"Musím říct, že pracovat s vámi je jiný zážitek jako s panem Jasperem. Mnohem méně ... znepokojující." váhavě se pousmál.



"Opravdu? Já jsem vždycky shledala Jasperovu přítomnost velmi uklidňující. "



Jeho obočí se spojilo. "Je to tak?" slušně zamumlal, zatímco stále zjevně nesouhlasil. Jak zbytečné. Co Jasper tomuto muži udělal?



"Znáte Jaspera dlouho?"



Povzdechl, vypadajíc v rozpacích. "Pracoval jsem s panem Jasperem více než dvacet let, a múj starý partner ho znal ještě patnáct let před tím. ... Vúbec se nezměnil." J se jemně přikrčil.



"Jo, to je Jasperúv druh humoru."



J potřásl hlavou, jako kdyby mohl setřást znepokojující myšlenky. "Nechcete se posadit, Bello?"



"Vlastně mám trochu naspěch. Mám dlouhou cestu domů." Jak jsem mluvila, vzala jsem si tlustou bílou obálku s jeho bonusem z mé tašky a odevzdala mu ji



"Aha," řekl, v jeho hlase byl malý zlomek zklamání. Zastrčil obálku vnitřní kapsy kabátu bez toho že by se obtěžoval zkontrolovat částku. "Doufal jsem, že bychom si mohli na chvíli promluvit."



"O čem?" zetala jsem se zvědavě.



"Dobře, dovolte mi, abych vám odevzdal vaše papíry. Chci se ujistit, že jste spokojena. "



Obrátil se, položil svou aktovku na stůl, a cvakl zámkama. Vyndal hnědou právníckou obálku.





Přestože jsem neměla tušení, co mám hledat, otevřela jsem ji a věnovala obsahu letmý pohled. J převrátil Jakobovu fotografii a změnil barvy tak, že nebylo hned zřejmé, že se jedná o stejný obrázek na cestovním pase a řidičském průkazu. Oba se mi zdály naprosto v pořádku, ale to mělo jen malý význam. Podívala jsem se na zlomek vteřiny na fotografii Vanessy Vlkové na pasu, a pak se rychle podívala jinam, s hrčí rostoucí v hrdle.



"Děkuji," řekla jsem mu.



Jeho oči se mírně zúžili, a cítila jsem, že byl zklamán, že má prohlídka nebyla důkladnější. "Mohu vás ujistit, že každý kus je perfektní. Vše projde i tou nejpřísnější kontrolou odborníků. "



"Jsem si jistá, že ano. Opravdu oceňuji, co jste pro mě udělal, J. "



"Bylo mi potěšením, Bello. Kdyby Cullenovic rodina v budoucnu cokoli potřebovala, klidně dejte vědět." Neznělo to ani tak jako výzva, jako spíš pozvánka pro mě, abych převzala Jasperovo místo jako styčná osoba.



"Bylo něco, co jste chtěli probrat?"



"Eh, ano. Je to trochu choulostivé. . . . "Ukázal na kamenné ohniště s tázavým výrazem. Sedla jsem si na okraj kamene, a on si sedl vedle mě. Pot mu znova vyrazil na čele, vyndal z kapsy jeden modrý hedvábný šátek a začal si ho utírat.



"Vy jste sestra ženy pana Jaspera? Nebo manželkou jeho bratra? "Zeptal se.



"Vdaná za jeho bratra,"objasnila jsem, přemýšlejíc kam směřuje.



"Pak budete nevěsta pana Edwarda, ne?"



"Ano."



Omluvně se usmál. "Jak vidíte, viděl jsem všechna jména, mnohokrát. Moje opožděné gratulace. Je hezké, že pan Edward nalezl takovou krásnou partnerku po takové době. "



"Velice vám děkuji."



Odmlčel se, otírajíc pot. "Dovedete si představit, že jsem si během těch let vyvinul velmi zdravou úroveň úcty k panu Jasperovi a celé rodině."



Opatrně jsem přikývla.



Zhluboka se nadechl a vydechl bez toho že by promluvil



"J., prosím, řekněte, co potřebujete."



Znova se nadechl a pak rychle, nesrozumitelně promluvil, splétajíc slova dohromady.



"Pokud by jste mě mohla ujistit, že neplánujete únos malé holčičky od jejího otce, spal bych dnes v noci mnohem lépe. lépe."



"Aha," řekla jsem ohromeně. Trvalo mi chvíli pochopit chybný závěr ke kterému došel. "Ale ne. Vůbec nic takového." slabě jsem se usmála snažíc se ho uklidnit. "Prostě si jen připravuju bezpečné místo pro ni v případě, že by se něco stalo mému manželovi a mně."



Jeho oči se zúžily. "Vy očekáváte že se něco stane?" Zrúžověl a pak se omluvil. "Ne, že by to byla moje věc."



Dívala jsem se na červenou rozlévající se mu pod tenkou kúží a byla ráda-jako jsem byla často-že jsem nebyla průměrný novorozenec. J. vypadal jako dost milý člověk, odhlédnouc od kriminálního chování, a byla by škoda zabít jej.



"Člověk nikdy neví." Povzdechla jsem.



Zamračil se. "Múžu vám tedy popřát hodně štěstí. A prosím, nebuďte mnou pobouřena, moje drahá, ale ... kdyby měl přijít pan Jasper ke mně a ptát se, jaká jména jsem dal na tyto dokumenty. . ".



"Pochopitelně, měli byste mu to okamžitě říct. Nic by se mi nelíbilo víc, než kdyby byl pan Jasper plně informován o naší transakci. "



Zdálo se že moje prúhledná upřímnost trochu zmírnila jeho napětí "Velmi dobře," řekl. "Nepodaří se mi přesvědčit vás aby jste zústala na večeři?"



"Je mi líto, J. Momentálně mám málo času."



"Tedy opět, hodně zdraví a štěstí. Cokolo bude rodina Cullenových potřebovat, neváhejte se obrátit na mě, Bello. "



"Děkuji vám, J."



Odešla jsem se svým kontrabandem, otočíc se zpět na J. jsem viděla že na mě zíral, v jeho výrazu směs úzkosti a lítosti.



Zpáteční cesta mi trvala kratší dobu. Noc byla černá, a tak jsem vypla světlomety a uzemnila ji. Když jsem se dostala zpátky do domu, většina vozů, včetně Alicina Porsche a mého Ferrari chyběla. Tradiční upíři zašli tak daleko, jak jen bylo možné ukojit svou žízeň. Zkoušela jsem nemyslet na jejich noční lov, slepá k obrazu jejich obětí v mé mysli.



Pouze Kate a Garrett byly v přední místnosti hravě se hádajíc o výživové hodnotě zvířecí krve. Usoudila jsem, že Garrett se pokusil o lovecký výlet vegetariánského stylu a zjistil že je to obtížné.



Edward musel vzít Renesmee domů spát. Jakob, bezpochyby, byl v lese poblíž chaty. Zbytek mé rodiny taky musel být na lovu. Možná byli s ostatními Denalijskými.



Čím mi v podstatě nechali dům pro sebe, čehož jsem rychle využila.



Cítila jsem, že jsem byla první po dlouhé době, kdo vstoupil do Alicina a Jasperova pokoje, možná první od té noci co odešli. Předrala jsem se v tichosti přes jejich obrovský šatník, kým jsem nenašla ten správný druh tašky. Musela být Alicina, byl to malý černý kožený ruksak, druh, který se obvykle používá jako kabelka, dost malý aby ho mohla nést Renesmee bez dozoru. Pak jsem udělala nájezd na jejich drobnou hotovost, přičemž jsem si vzala asi dvojnásobek ročního příjmu pro průměrnou americkou domácnost. Vytušila jsem že moje krádež bude méně znatelná zde než kdekoliv jinde v domě, neboť tento pokoj každého rozesmutnil. Obálka s falešnými pasy a občankami šla do vaku na vrch peněz. Pak jsem seděla na okraji Aliciny a Jasperovy postele a dívala se na žalostně nepatrný balíček, který byl vše, co jsem mohla dát svoji dceři a mému nejlepšímu příteli, abych pomohla zachránit jejich životy. Sesunula jsem se k sloupku postele s pocitem bezmocnosti.



Ale co jiného jsem mohla dělat?



Seděla jsem tam na několik minut se skloněnou hlavu, když jsem dostala dorý nápad.



Kdyby ...



Kdybych předpokládala, že Jakob a Renesmee utečou, pak by to vycházelo z předpokladu, že Demetri by byl mrtvý. To by dalo všem pozústalým čas nadechnout se včetně Alice a Jaspera.



Tak proč by nemohla Alice a Jasper pomoci Jakobovi a Renesmee? Pokud by se spojili, Renesmee by měla nejlepší představitelnou ochranu. Neexistoval žádný důvod proč by to nemohlo být takhle, kromě skutečnosti, že Jake a Renesmee byli v Alicině mrtvém úhlu. Jak by je mohla začít hledat?





Chvíli jsem uvažovala, pak jsem opustila pokoj a přešla přes halu do Carlislova a Esmeina apartmá. Jako obvykle, Esmein stolek byl zaplněn s plány a náčrtz, všechno úhledně naskládané ve vysokých hromadách. Stúl měl nad pracovní plochou spoustu poliček, v jedné byla krabička s psacími potřebami. Vzala jsem si nový list papíru a tužku.



Potom jsem zírala celých pět minut na prázdnou slonovinovou stránku, soustředíc se na své rozhodnutí. Alice nemusí být schopna vidět Jakoba nebo Renesmee, ale mohla vidět mě. Představovala jsem si ji jak vidí tuto chvíli zoufale doufajíc, že nebude příliš zaneprázdněna, aby ji věnovala pozornost.



Pomalu, záměrně jsem napsala slova RIO DE JANEIRO velikými písmeny cez celou stránku.



Rio se mi zdálo jako nejlepší místo kam je poslat: Bylo to daleko odtud, Alice a Jasper již podle posledních zpráv byli v Jižní Americe, a naše staré problémy nezmizeli jenom proto že jsme teď měli problémy horší. Pořád tady ještě bylo tajemství Renesmeeiny budoucnosti, strachu z jejího rychlého rústu. Stejně bychom zamířili na jih. Teď to bude Jakobova a doufám i Alicina práce pátrat po legendách.



Znovu jsem sklonila hlavu v náhlém nutkání vzlykat tisknouc zuby. Bylo lepší, že Renesmee pújde dál beze mě.



Ale už teď mi chyběla tolik, že jsem to téměř nemohla vydržet.



Zhluboka jsem se nadechla a položila lístek na dno lodního pytle, kde jej Jakob brzy najde.



Vsadila bych se, že-protože je nepravděpodobné, že by jeho střední nabízela Portugalštinu-Jake měl alespoň španělštinu jako volitelný jazyk.



Nezbývalo nic, než čekání.



Dva dny, zústali Carlisle s Edwardem na mýtině na které viděla Alice přicházet Volturiovy. Bylo to stejné bojové pole, kde zaútočili Victoriini novorozenci loni v létě. Byla jsem zvědavá se, bude-li mít Carlisle pocit déjá vu. Pro mne to všechno bude nové. Tentokrát Edward a já zústaneme se svou rodinou.



Můžeme se jen domnívat, že Volturiovi budou stopovat buď Edwarda nebo Carlisla. Přemítala jsem zda-li budou překvapeni že jejich kořist neutíká. Donutí je to mít se na pozoru? Nedovedla jsem si představit že by kdy měli potřebu být opatrní.





Přestože jsem byla-doufejme-neviditelná pro Demetriho, zůstala jsem s Edwardem. Jistě. Zbývalo nám jen pár hodin spolu.



Neměli jsme s Edwardem žádnou velkolepou scénu loučení, ani jsme ji neplánovali. Vyslovit to by znamenalo konec. Bylo by to stejné, jako ta slova napsat. Konec na poslední stránce rukopisu. Tak jsme o našem loučení nemluvili a zústávali pořád poblíž jeden druhému pořád se dotýkajíc navzájem. Ať už nás konec najde kdekoli, nenajde nás odděleně.



Postavili jsem stan pro Renesmee několik yardů zpátky pod ochranou lesa, pak tam bylo více déjávu, jak jsme zjistili že táboříme tam kde předtím s Jakobem. Bylo téměř nemožné uvěřit, kolik věcí se změnilo od loňského června. Před sedmi měsíci se zdál být náš trojúhelníkový vztah nemožný, tři různé druhy žalu, kterým nešlo zabránit. Teď bylo všechno v perfektní rovnováze. Zdálo se šeredně ironické, že kousky skládačky začínají do sebe zapadat právě ve chvíli kdy má být všechno zničeno.





Začalo sněžit už noc před Silvestrem. Tentokrát se malé sněhové vločky na sklanaté púdě mýtiny nerozpouštěli. Zatímco Renesmee a Jakob spali-Jakob chrápajíc tak hlasitě, že jesem se divila že se nevzbudila-sníh vytvořil na zemi tenkou pokrývku, která postubně hrubla. Když vyšlo slunce, scéna z Aliciny vize byla kompletní. Drželi jseňme se s Edwardem za ruce a zírali jsme přes třpytivou bílou plochu, ani jeden z nás nepromluvil.





Počas skorých ranních hodin se shromáždili ostatní jejich oči odráželi tichý dúkaz přípravy-některé světle zlaté, jiné sytě karmínové. Brzy poté, co jsme se sešli všichni jsme mohli slyšet vlky pohybující se v lese. Jakob se objevily u stanu, opouštejíc Renesmee ještě spící, aby se k nim připojil.







Edward a Carlisle rozestavili ostatní do volné formace, naše svědky po stranách, jako galerii.



Dívala jsem se z povzdálí, čekanjíc u stanz kým se Renesmee probudí. Když se vzbudila, pomohla jsem ji obléct se do šatú, které jsem starostlivě vybrala dva dny předtím. Šaty, které vypadali nazdobeně a žensky, ale ve skutečnosti byli odolné vúči opotřebení-dokonce i kdyby je na sobě měl někdo kdo pojede na vlkodlačím hřbetě přes pár státú. Přes bundu jsem sí dala černý kožený batoh s doklady, peníze, záchytné body, a múj s láskou psaný odkaz s pro ni, Jakoba, Charlieho a Renée. Byla dost silná, aby to pro ni nebylo zátěží.





Její oči byly obrovské, jak si přečetla utrpení v mé tváři. Ale pochopila dost, aby se neptala co jsem dělala.



"Miluju tě," řekla jsem jí. "Víc než cokoliv."



"Já tebe taky, Mami," řekla. Dotkla se medajlonku na svém krku, ve kterém nyní byla fotografie jí, Edwaeda a mne. "Vždycky budeme spolu."



"V našich srdcích budeme vždy spolu," Opravila jsem se šeptem tichým jako dech. "Ale když dnes přijde čas, budeš mě muset opustit."



Její oči se rozšířily, a dotkla se rukou mé tváře. Tichý "ne" bylo hlasitější než když ho vykřikla.



Bojoval jsem s polykáním, v oteklém hrdle. "Uděláš to pro mě? Prosím? "



Přitlačila prsty silněji na mou tvář. Proč?



"Nemůžu říct," šeptala jsem. "Ale brzy porozumíš. Slibuji. "



V mé hlavě, jsem viděla Jakobovu tvář.



Přikývla jsem, pak dala prsty pryč. "Nemysli na to," vdechla jsem jí do ucha. "Neříkej to Jakobovi, až kým vám neřeknu aby jste běželi, jo?"



Tohle pochopila. Taky přikývla.



Vybrala jsem si z kapsy poslední detail.



Při balení Renesmeeiných věcí, mi do oka zablýskla nečekaná jiskra barvy. A nadějný paprsek slunce přes světlík osvětlil šperky v drahé starožitné krabičce nacpané dovysoka, která stála nedotčená nahoru na poličce v koutě. Chvíli jsem to zvažovala a pak jsem pokrčila rameny. Po tom co jsem si poskládala úlomky Aliciných videní jsem nemohla doufat, že nadcházející střetnutí bude vyřešeno v míru. Ale proč nezkusit pro začátek, tak přátelsky jak jen to pújde? Ptala jsem se sám sebe. Komu to mohlo ublížit? Takže myslím, že jsem asi musela nějaká naděje zústat, po tom všem-slepá, nesmyslná naděje-protože jsem vylezla na polici a vzala si Arúv svatební dar.



Teď jsem měla připevněný hrubý zlatý řetěz kolem krku a cítila jsem jak se váha obrovského diamantu uvelebila v prohlubni mého krku.



"Hezké," zašeptala Renesmee. Pak omotala ruce kolem mého krku jako svěrák. Přitiskla jsem si jí k hrudi. Takhle propletená jsem ji vynesla ze stnau na mýtinu.



Jak jsem se blížila Edward pozvedl jedno obočí, ale jinak múj příchod nekomentoval. Jeno položil ruce kolem nás, na jeden dlouhý okamih a pak nás s hlubokým povzdechem nechal jít. Nikde v jeho očíchjsem neviděla nashledanou. Možná že měl větší naději, že po tomhle ještě něco bude, než si připouštěl.







Zaujali jsme svá místa, Renesmee čile sedící na mých zádech, abych měla ruce volné. Stála jsem pár stop za přední linii tvořené Carlislem, Edwardem, Emmettem, Rosalie, Tanyou, Kate a Eleazarem. Hned vedle mě byli Benjamin a Zafrina, mým úkolem bylo chránit je tak dlouho, jak to jen pújde. Byli to naše nejlepší útočné zbraně. Kdyby Volturiovi byly těmi, kteří oslepnou, byť i jen na pár okamžikú, mohlo by to změnit vše.



Zafrina byla ztuhlá a neúprosná se Sennou jako svým téměř zrcadlovým obrazem na druhé straně. Benjamin seděl na zemí, dlaně vtlačené do hlíny a tiše si mumlal o zlomových liniích. Minulou noc navršil hromady kamenú aby to vypadalo přirozeně, a nyní byli sněhem pokryté hromady po celé zadní části louky. Nestačili k zranění upíra, ale doufejme, že stačí, aby je rozptýlili.





Svědci se seskupili po naší levicí a pravicí, někteří blíž než ostatní-ti, kteří vydali prohlášení byli nejblíže. Všimla jsem si že Siobhan si tře skráně, oči zavřené v soustředění, poslechla Carlisla? Snažila se vizualizovat diplomatické řešení?





V lesích za námi, stáli připravení neviditelní vlcibylo slyšet slyšet pouze jejich těžké dýchání, a tlukot jejich srdce.





Přivalili se mraky rozptylující světlo tak, jako by bylo ráno nebo odpoledne. Edwardy oči spozorněli jak prohlédl zorné pole, a já jsem si byla jistá, že tuto scénu vidí podruhé-poprvé v Alicině vizi. Méla by to být přesně ta samá až přijedou Volturiovi. Zbývali nám nyní jen minuty nebo sekundy.



Celá naše rodina a spojenci teď zpevněli.



Z lesa vyšel obrovský červenohnědý Alpha, aby se postavil ke mně; muselo to pro něj být hodně těžké, být tak daleko od Renesmee, když byla v bezprostředním nebezpečí.



Renesmee se natáhla aby mohla proplést prsty v ohromném kožichu na rameni, a její tělo se trošičku uvolnilo. Byla klidnější když byl Jakob poblíž. Taky jsem se cítila trošku lépe. Kým bude Jakob s Renesmee, vše bude v pořádku.





Bez toho aby riskoval pohled dozadu Edward došel zpátky ke mně. Natáhla jsem ruku, abych ho mohla chytit. Ztiskl mi prsty.



Další minutu odtikala, a já zjistila že se namáhám abych zachytilia nějaké zvuky příchodu.



A pak Edward ztuhl a tiše zasyčel mezi sevřenýma zubama. Jeho oči se zaměřili přímo na les severně od místa, kde jsme stáli.



My zírali tam kam on, a čekali jsme, až uběhnou poslední sekundy.