29. Bouda

Seděli jsme tam celou noc, sochy strachu a smutku, a Alice se ani nevrátila.
Všichni jsme byly na naši horečnatou mez absolutně ticho. Carlisle byl sotva schopný hýbat rty, aby všechno vysvětlil Jacobovy. Při opakovaném vyprávění se to zdálo být horší;dokonce i Emmett jenom tiše stál a mlčel.
Dokud nevyšlo slunce a já věděla, že Renesmee bude brzo neklidná pod mými pažemi, tak jsem se poprvé divila co by tak dlouho mohlo Alici zdržet. Doufala jsem, že toho budu vědět víc, než budu čelit dceřině zvědavosti. Mít nějaké odpovědi. Alespoň malé, malilinkaté kousky naděje, abych se mohla usmívat a taky držet hrůzostrašnou pravdu od ní dál.
Moje tvář byla nastálo nastavená do nehybné masky, kterou jsem nosila celou noc. Nebyla jsem si jistá, že budu ještě schopna úsměvu.
Jakob chrápal v rohu, hromada kůže na podlaze, úzkostlivě sebou škubajíc ve spánku. Sam věděl všechno - vlci se připravovali na to, co má přijít. Ne, že by tato příprava byla dobrá i k něčemu jinému než se nechat zabít se zbytkem mé rodiny.
Sluneční paprsky se prolomily skrz zadní okno, zajiskřily na Edwardově kůži. Nezpustila jsem ho z očí od doby,kdy Alice odešla. Koukali jsme na sebe celou noc, přemítajíc nad tím, co ani jeden z nás nemohl přežít: ztrátu toho druhého. Viděla jsem záblesk svého odrazu v jeho ztrápených očích, jak se slunce dotklo mé vlastní kůže.
Jeho obočí se nepatrně pohnulo, pak jeho rty.
"Alice," řekl.
Zvuk jeho hlasu byl jako praskání ledu, když taje. Všechny nás trochu rozlomil, trochu změkčil. Pohnul se znovu.



"Byla pryč dlouho," mumlala Rosalie, překvapeně.

"Kde mohla být?" podivil se Emmett, udělal krok směrem ke dveřím.
Esme mu položila ruku na rameno. "Nechceme rušit…"
"Nikdy předtím ji to netrvalo tak dlouho," řekl Edward. Na tváři se mu objevila nová starostlivě rozštípaná maska. Jeho rysy zase ožili, oči se rozšířili čerstvým strachem, zvlášť panickým. "Carlisle, nemyslíš-že něco předvídala? Mohla mít Alice čas, aby viděla, jestli někdo po ní jde?"
Arova průsvitná tvář naplnila mou hlavu. Aro, který viděl do všech koutů Aliciny na mysli, který znal všechno, čeho byla schopná-
Emmett zaklel dost nahlas, aby se Jakob naklonill k jeho nohám a zavrčel. Ve dvoře, na jeho zavrčení mu odpověděla jeho smečka. Moje rodina se už rozmazala v akci.

"Zůstaň s Renesmee!"
ale křikla jsem na Jacoba, když jsem celá běžela skrz dveře.
Byla jsem stále silnější
než většina z nich, a tu sílu jsem použila, abych se odrazila vpřed. Několika skoky jsem dohonila Esme, několika dalšími Rosalii. Běžela
jsem hustým lesem, dokud jsem nedoběhla Edwarda a Carlisla.
"Mohli by ji teoreticky překvapit?" zeptal se Carlisle, jeho hlas zněl spíš jako by stál, než jako kdyby běžel plnou rychlostí.
"Nevím, jak" odpověděl Edward. "Ale Aro ji zná lépe než kdokoliv jiný. Lépe než já. "
"Je to past?" Volal z Emmett za námi.
"Možná," řekl Edward. "Ani stopy po Alici a Jasperovi. Kam šli? "
Alicina a Jasperova stopa se stáčela v širokém oblouku, táhla se východně od domu, na sever na druhou stranu řeky, a poté pár mil zase zpět na západ. My překročili řeku, všech šest skočilo bez vteřinových zpoždění. Edward běžel v čele, naprosto soustředěný.
"Zachytil jsi stopu?" zavolala Esme pár chvil
poté, co jsme chtěli přeskočit řeku po druhé. Byla nejvíc pozadu, daleko na levém okraji naší lovčí smečky. Ukázala na jihovýchod.
"Držte se hlavní cesty, jsme téměř u hranice Quileutů," nařídil Edward stručně. "Držte se pohromadě. Uvidíme, jestli se obrátili na sever nebo na jih. "
Nebyla jsem tak obeznámená v rozlišování dělící hranice, jako zbytek z nich, ale cítila jsem náznak vlků ve vánku, který foukal od východu. Edward a Carlisle trochu ze zvyku zpomalili, a já
viděla, že se jejich halvy přelétají ze strany na stranu, čekajíc na cestu k odbočce.

Pak byl vlčí zápach najednou silnější, a Edwardova hlava v momentu pohlédla nahoru. Náhle zastavil. My ostatní jsme taky zamrzli.
"Same?" zeptal se Edward plochým hlasem. "Co to je?"
Sam přicházel skrze stromy vzdálené několik set metrů,k nám v jeho lidské podobě rychlou chůzí, doprovázen dvěma velkými vlky - Paul a Jared. Trvalo mu chvilku dostat se k nám; jeho lidské tempo mě dělalo netrpělivou. Nechtěla jsem mít čas, abych přemýšlela o tom, co se děj. Chtěla jsem být v pohybu, abych něco dělala. Chtěla jsem už objímat Alici, abych věděla, navzdory pochybnostem, že je v bezpečí.
Dívala jsem se jak Edwardova tvář naprosto zbělela, jak četl to, co si Sam myslel. Sam ho ignoroval, hledíc přímo na Carlisla, jak zastavil a začal mluvit.

"Přesně po půlnoci, Alice a Jasper přišli na tohle místo, a požádali o svolení překročit náš pozemek k oceánu. Povolil jsem jim to a osobně jsem je doprovodil k pobřeží. Okamžitě vešli do vody a nevrátili se. Když jsme šli , Alice mi řekla, že je životně důležité, abych nic neřekl Jacobovi a tom, že jsem ji viděl, dřív než si s tebou promluvím. Čekal jsem tady na vás, až ji přijdete hledat, abych vám dal tenhle vzkaz. Řekla mi, abych ji poslechl, jako kdyby na tom závisely všechny naše životy. "
Samova tvář byla ponurá, když vytahoval poskládaný list papíru, potištěný malým černým písmem. Byla to stránka z knihy; můj ostrý zrak četl vytištěná slova, jak ho Carlisle rozprostřel, aby viděl na další stranu. Na straně obrácené ke mně byla stránka s autorskými právy od The Merchant of Venice. Stopa mého vlastního pachu z něj zavála, když Carlisle papírem pohnul, aby ho narovnal. Uvědomila jsem si, že je to vytržená strana z jedné z mých knih. Vzala jsem si pár věcí z Charlieho domu do naší chaloupky; nějaké normální oblečení, všechny dopisy od mé mámy a své oblíbené knížky. Včera ráno moje ošoupaná kolekce Shakespearových brožur byla na regále v chaloupce v malém obývacím pokoji…

"Alice se rozhodla opustit nás," šeptal Carlisle.
"Co?" plakala Rosalie.
Carlisle obrátil stránku tak, aby jsme ji všichni mohli přečíst.
Nehledejte nás. Není času nazbyt. Pamatujte si: Tanya, Siobhan, Amon, Alistair, všechny nomády, které dokážete
najít. Na naší cestě budeme hledat Petra a Charlotte. Je nám to tak líto, že vás opouštíme tímto způsobem, bez loučení nebo vysvětlení. Je to pro nás jediná cesta. Milujeme vás.
Znova jsme stáli zmraženi, naprosté ticho ale bylo jen narušované vlčím srdečním tepem a jejich dechem. Jejich myšlenky museli být taky hlasité. Edward se hnul jako první, odpověděl na něco v Samově mysli.
"Ano, je to nebezpečné."
"Dost na to, aby jsi opustil rodinu?" zeptal se Sam nahlas, s nedůvěřivostí v jeho tónu. Bylo jasné, že si lístek nepřečetl, než ho odevzdal Carlislovi. Byl teď naštvaný, hledajíc, jestli lituje poslouchání Alice.
Edwardův výraz byl strnulý - pro Sama nepochybně vypadal naštvaně nebo arogantně, ale já mohla vidět tvar bolesti v jeho tvrdě rovném obličeji.
"Nevíme, co viděla," řekl Edward. "Alice není vůbec bezcitná a ani zbabělá. Má jen víc informací než máme my."
"Neměli bychom - ," začal Sam
"Vy jste svázáni jinak, než my," odseknul Edward. "My máme ještě navzájem svobodnou vůli
Samova brada sebou škubla, a jeho oči najednou vypadaly plocho černé.
"Měl bys dávat pozor na varování," pokračoval Edward. "Tohle není něco, do čeho by jste se chtěli zaplést. Můžete se stále vyvarovat tomu, co Alice viděla."
Sam se ponuře usmál, "My neutíkáme." Paul si za ním odfrkl.
"Nenechte svou rodinu zabít kvůli pýše," Carlisle se potichu zapojil.
Sam se podíval na Carlisla s jemnějším výrazem. "Jak Edward zdůraznil, nemáme stejný druh svobody jako vy. Renesmee je součástí naší rodiny stejně jako vaší. Jacob se jí nemůže vzdát, a my se nemůžeme vzdát jeho. " Jeho oči se mihly k Alicinu lístku, a jeho rty se sevřeli do tenké linie.
"Neznáte ji," řekl Edward.
"A vy?" zeptal se Sam neomaleně.
Carlisle položil ruku na Edwardovo rameno. "Máme ještě spoustu práce, synu. Jakkoliv se Alice rozhodne, bylo by pošetilé, neposlechnout teď její radu. Jdeme domů a dáme se do práce. "
Edward přikývl, jeho tvář stále strnulá bolestí. Za sebou jsem slyšela Esmenino tiché vzlykání bez slz.
Nevěděla jsem, jak plakat v tomto těle; nemohla jsem dělat nic, než koukat. Zatím jsem nic necítila. Všechno se zdálo neskutečné, jako bych po všech těch měsících opět snila. Mající noční můru.
"Děkuji ti, Same," řekl Carlisle.

"Je mi to líto," odpověděl Sam. "Neměli jsme ji nechat přejít."



"Udělal jsi správnou věc," řekl mu Carlisle. "Alice je volná, aby dělala to, co sama chce. Neupřel bych jí to svolení."

Vždycky jsem myslela na Cullenovy, jako na celek, nedělitelný útvar. Najednou jsem si vzpomněla, že to tak vždycky nebylo. Carlisle stvořil Edwarda, Esme, Rosalii a Emmetta, Edward stvořil mně. Byli jsme fyzicky spojení krví a jedem. Nikdy jsem nepomýšlela na Alici a Jaspera jako na samostatné- jak byli přijati do rodiny. Ale ve skutečnosti, Alice přijala Cullenovy. Dostavila se se svou nesouvislou minulostí, přivádějíc sebou Jaspera, a připojila se k rodině, která tu už byla. Oba, ona i Jasper,znali život mimo rodinu Cullenů. Opravdusi vybrala vést jiný nový život po tom, co viděla, že život Cullenů je u konce?


Pak jsme byli odsouzeni, nebo ne? Nebyla vůbec žádná naděje. Ani záblesk,ani jiskřička, která by mohla Alici přesvědčit, že má na naší straně šanci.

Jasný ranní vzduch se najednou

zdál hutnější, černější, jakoby fyzicky pošpiněn mým zoufalstvím.
"Nevzdám se bez boje," zavrčel Emmett hluboce šeptem . "Alice nám řekla, co dělat. Tak to uděláme."

Ostatní přikývli s odhodlaným výrazem, a já si uvědomila, že byli nakloněni jakékoli šanci, kterou nám Alice dala. Že nehodlali upadnout do beznaděje a čekat na smrt.

Ano, všichni chceme bojovat. Co tam ještě bylo? A patrně zapojíme ostatní, protože to Alice řekla, než nás opustila. Jak bychom nemohli uposlechnout Alicino poslední varování? Vlci taky budou bojovat s námi pro Renesmee.

Budeme bojovat, oni budou bojovat, a my všichni zemřeme.
Necítila jsem se stejně rozhodnuta, jako ostatní. Alice znala rozdíly. Dala nám jen šanci, kterou viděla, ale šance byla moc tenká na to, aby si na ni vsadila.

Už jsem se cítila poražená, jak jsem se otočila zády k Samovu kritickému obličeji a následovala Carlisla směrem domů.

Teď jsme běželi automaticky, ne stejně panicky spěchajíc jako předtím. Když jsme byli u řeky, Esmeina hlava se zvedla.

"Byla tu jiná cesta. Byla čerstvá."

Naklonila se dopředu, směrem , kde upoutala Edwardovu pozornost na cestě sem. Zatímco jsme závodili o Alicino bezpečí…

" Je tu od rána. Je to jen Alice, bez Jaspera," řekl Edward neživě.

Esme svraštila obličej, a přikývla.

Posunula jsem se do prava, padajíc trochu dozadu. Byla jsem si jistá, že měl Edward pravdu, ale ve stejnou dobu...Konec konců, jak Alicin dopis skončil na stránce z mé knihy?

"Bello?" zeptal se Edward bezcitným hlasem, jak jsem váhala.

"Chci sledovat stopu," řekla jsem mu, cítíc tu lehkou Alicinu vůni, která vedla pryč od její dřívější dráhy letu. Byla jsem v tom nová, ale voněla přesně stejně, jen minus Jasperova vůně.

Edwardovy zlaté oči byly prázdné. "Pravděpodobně to vede jenom zpět do domu."
"Pak se tam s tebou setkám."
Nejprve jsem si myslela, že by mě nechal jít samotnou, ale pak, jak jsem se pohla o několik kroků dál, se jeho prázdné oči zachvěly k životu.
"Jdu s tebou," řekl tiše. "Setkáme se doma, Carlisle."
Carlisle přikývl, a ostatní odešli. Čekala jsem, až budou z dohledu, a pak jsem se na Edwarda tázavě podívala.
"Nemohl jsem tě nechat odejít ode mě," vysvětlil tichým hlasem. "Bolelo mě si to jen představit."
Rozuměla jsem, bez bližšího vysvětlení. Myslela jsem na naše odloučení a nyní jsem si uvědomila, že bych cítila stejnou bolest, bez ohledu na to, jak krátké by bylo odloučení.
Měli jsme tak malinko času, být spolu.

Natáhla jsem k němu ruce, a on je vzal.
"Musíme si pospíšit," řekl. "Renesmee se vzbudí."
Přikývla jsema, a znova jsme běželi.
Asi to byla hloupost, marnit časem pryč od Renesmee jen kvůli zvědavosti. Ale ten vzkaz mě rozrušil. Alice mohla vyrýt vzkaz do skály nebo kmenu stromu kdyby jí chyběly psací potřeby. Mohla ukradnout odkazový lístek z některého z domů u dálnice. Proč mojí knihu? Kdy ji získala?
Jistě by stačilo, že trasa vede zpět k chatě zdlouhavou cestou, která zůstala zřetelně daleko od domu Cullenových a vlků v nedalekém lese. Edwardovo obočí se v zmatku svraštilo, když bylo zjevné, kam stopa vedla.
Snažil se to zdůvodnit. "Nechala Jaspera, aby na ní počkal a přišla sem?"
Byli jsme nyní téměř u chaloupky, a já se cítila nesvá. Byla jsem ráda, že mě Edward držel za ruku, ale také jsem cítila, že bych tady měla být sama. Vytrhnout stránku a přinést ji zpět k Jasperovi byla jen nadbytečná záležitost. Zdálo se, jako kdyby byl vzkaz v tom činu,jediná jsem tomu vůbec nerozuměla. Ale byla to moje kniha, takže zpráva musela být pro mě. Kdyby to bylo něco, co by chtěla, aby Edward věděl, nevytrhla by stránku z jeho knih...?
"Dej mi chvilku," řekla jsem, uvolňujíc si ruku, když jsme se dostali ke dveřím.
Jeho čelo se svraštilo. "Bello?"
"Prosím! Třicet sekund. "
Nečekala jsem až odpověděl. Skočila jsem skrz dveře, a zavřela za sebou. Šla jsem rovnou k poličce na knihy. Alicina vůně byla čerstvá - stará méně než jeden den. Oheň, který jsem nezaložila, plál nízko ale žhavě v krbu.. Vybrala jsem The Merchant of Venice z regálu a škubnutím ho otevřela na titulní stránce.
Tam, vedle okousaného okraje po vyrvané stránce zanechala,pod slovy The Merchant of Venice od Williama Shakespeara, vzkaz.

Znič to.

Pod tím bylo jméno a adresa v Seattlu.
Když Edward prošel dveřmi spíše jen po pouhých třinácti vteřinách než třiceti, sledovala jsem, jak kniha hoří.
"O co tady jde, Bello?"
"Byla tady. Vytrhla stránku z mé knihy, aby na ní napsala vzkaz. "

"Proč?"
"Já nevím proč."

"Proč ji pálíš?"

"Já-já-" zamračila jsem se, nechajíc všechno mé zklamání a bolest ukázat se ve svém obličeji. Nevěděla jsem, co se mi Alice snaží říct, věděla jsem jen to, že odešla do velké dálky, aby to před námi zatajila, kromě mě. Jediné osoby, kterou Edward nemohl přečíst. Takže ho musela chtít držet

v nejasnosti, a asi pro to měla dobré důvody. "Přišlo mi to vhodné."

"Nevíme, co dělá," řekl tiše.

Zírala jsem do plamenů. Byla jsem jediný člověk na světě, který mohl Edwardovi lhát. Bylo to ono, co ode mě Alice chtěla? Její poslední požadavek?

"Když jsme byli v letadle do Itálie," zašeptala jsem- to nebyla lež, snad s výjimkou kontextu -"na cestě, abychom tě zachránily ... lhala Jasperovi, aby nešel za námi. Věděla, že když bude muset čelit Volturiům, zemře. Byla ochotna radši zemřít sama, než aby ho připojila do nebezpečí. Ochotná zemřít i pro mě. Ochotná zemřít
pro tebe
Edward neodpověděl.
"Má své priority," řekla jsem. Nutilo to moje mrtvé srdce bolestivě si uvědomit, že moje vysvětlení neznělo jakkoliv jako lež.
"Tomu nevěřím," řekl Edward. Neřekl to jako kdyby se dohadoval se mnou, spíš jako kdyby se dohadoval sám se sebou. "Možná byl právě Jasper v nebezpečí. Její plán by fungoval pro nás ostatní, ale on by byl ztracen, kdyby zůstal. Možná..".
"Mohla nám to říct. Poslat ho pryč. "

"Ale šel by? Možná mu lhala znovu."





"Možná" předstírala jsem souhlas. "Měli bychom jít domů. Není čas. "



Edward vzal mou ruku, a běželi jsme.



Alicin vzkaz nepůsobil na mě nadějně. Pokud by tu byla nějaká cesta, jak se vyhnout přicházející porážce, Alice by zůstala. Neviděla jsem jinou možnost. Tak to bylo něco jiného, co mi dala. Ne způsob k úniku. Ale co jiného by si myslela, že jsem chtěla? Možná způsob, jak zachránit něco? Bylo ještě něco, co bych měla zachránit?



Carlisle a ostatní nebyli nečinní po dobu naší nepřítomnosti. Byli jsme od nich odděleni celých 5 minut, a oni se už připravovali k odjezdu. V rohu, Jacob opět jako člověk, s Renesmee na klíně a oba nás pozorovali široce otevřenýma očima.



Rosalie vyměnila své hedvábné ovinovací šaty za odolně vypadající džíny, běžecké boty, a hustě tkané zapínací triko, jaké baťůžkáři používají pro dlouhé cesty. Esme byla oblečena podobně. Na konferenčním stolku byl globus, ale nekoukali na něj, jenom čekali na nás.



Atmosféra byla teď více pozitivní než předtím; cítili se dobře,když byli v akci. Jejich naděje se upla na Aliciny pokyny.





Podívala jsem se na globus a divila jsem se, kam jsme zamířili poprvé.



"Máme tu zůstat?" zeptal se Edward, dívajíc se na Carlisla. Nezněl šťastně.





"Alice řekla, že se budeme muset ukázat lidem Renesmee, a na to budeme muset být opatrní." řekl Carlisle. "Pošleme semk vám kohokoli dokážeme najít - Edwarde, budete nejlepší na chytání na téhle straně minového pole."



Edward ostře přikývl, stále nešťastný. "Je tu velké území na pokrytí."



"Rozdělíme se," odpověděl Emmett. "Rose a já půjdeme lovit nomády."



"Budete mít tady plné ruce práce," řekl Carlisle. "Tanyina rodina tady bude dopoledne, a nemají ani tušení proč. Za prvé, musíte je přesvědčit, aby nereagovali jako Irina. Za druhé, musíte zjistit, co myslela Alice tím Eleazarem. Pak, po tom všem, zůstanou, aby pro nás svědčili? Začne to znova, až přijdou ostatní - v první řadě, jestli se nám podaří přesvědčit vůbec někoho, aby přijel. "povzdechl Carlisle. "Vaše práce může být ta nejtěžší. Vrátíme se jak nejdřív to půjde, abychom vám pomohli."



Carlisle na vteřinu

položil ruku na Edwardovo rameno a pak mě políbil na čelo. Esme nás oba objala, a Emmett nám oběma praštil pěstí do ruky. Rosalie s přinutila nám darovat tvrdý úsměv pro mě a Edwarda, vzdušný polibek pro Renesmee, a pak Jakobovi úšklebek.



"Hodně štěstí," řekl jim Edward.



"A vám taky," řekl Carlisle. "Budeme ho všichni potřebovat."



Dívala jsem se, jak odcházejí, přejíc si, abych dokázala cítit aspoň naději a podpořit je, a taky jsem si přála, abych mohla být jen na pár sekund sama s počítačem. Musela jsem vyřešit, kdo je to ten J. Jenks za osobu a proč Alice nechávala jeho jméno takovou oklikou jenom pro mě.



Renesmee se stočila v Jakobově náruči, aby se dotkla jeho tváře.



"Já nevím, jestli Carlisleho přátelé přijdou. Doufám, že ano. Zní to, jako bychom se právě teď trochu přepočítali, "zamumlal Jacob

Renesmee.



Takže to věděla. Renesmee již pochopila až příliš jasně, o co jde. Celá ta otisknutý-vlkodlak-poskytne-objektu-otisknutí-cokoliv-chce věc zestárla pěkně rychle. Nebylo její krytí mnohem důležitější, než zodpovězení její otázky?



Dívala jsem se pozorně na její tvář. Nevypadala vystrašeně, jen úzkostlivě a velmi važně, když konverzovala s Jacobem svým tichým způsobem.



"Ne, nemůžeme pomoct; máme tady zůstat," pokračoval. "Lidé přicházejí, aby viděli tebe, a ne kulisy."



Renesmee se na něj zamračila.



"Ne, nemusím nikam jít," řekl jí. Pak se podíval na Edwarda, jeho tvář ohromená z uvědomění si, že by nemusel mít pravdu. "Nebo musím?"



Edward zaváhal.



"Ven s tím," řekl Jákob, jeho hlas surový napětím. Měl pravdu nad jeho bodem zlomu, úplně stejně, jako ostatní z nás.



"Upíři, kteří přicházejí, aby nám pomohli, nejsou stejní jako my," řekl Edward. "Tanyina rodina je jediná kromě naší s úctou k lidskému životu, a dokonce si nedělají tězkou hlavu s vlkodlaky. Myslím, že by to mohlo být bezpečnější-"



"Umím se sám o sebe postarat," přerušil ho Jacob.



"Bezpečnější pro Renesmee," pokračoval Edward, "když výběr uvěřit našemu příběhu o ní nebude poskvrněna spojením s vlkodlaky."



"Někteří přátelé. Obrátí se proti vám jen proto, koho jste si teď nakvartýrovali? "



"Myslím, že za normálních okolností by většinou byli tolerantní. Ale musíš pochopit - přijmout Nessie nebude jednoduchá věc pro žádného z nich. Proč to vůbec sebenepatrněji stěžovat? "



Carlisle vysvětlil Jakobovi zákony o nesmrtelných dětech. "Nesmrtelné děti byly opravdu tak špatné?" zeptal se.



"Nedovedeš si představit

hloubku jizvy, kterou zanechali společné psychice upírů."



"Edwarde. . . " Bylo pořád ještě zvláštní slyšet Jacoba vyslovit Edwardovo jméno bez hořkosti.



"Já vím, Jaku. Vím, jak těžké je být od ní pryč. Zahrajeme to smyčkou - uvidíme,jak na ni budou reagovat. V každém případě, Nessie, tu a tam během několika dalších týdnů, bude muset být inkognito. Bude muset zůstat v chatičce, dokud nenastane pro nás ta správná chvíle,zavést ji mezi ně. Tak dlouho, jak dokážeš udržet bezpečnou vzdálenost od hlavního domu. . ."



"To můžu udělat. Ranní společnost, co? "



"Ano. Nejbližší z našich přátel. V tomhle konkrétním případě je

pravděpodobně to nejlepší, abychom si věci vyjasnili co nejdříve. Můžeš zůstat tady. Tanya o vás ví. Dokonce už potkala Setha. "



"Správně."



"Měl bys říct Samovi, o co jde. Brzo můžou být v lesích cizinci. "



"Dobrý postřeh. I když mu dlužím nějaké ticho po minulé noci. "



"Poslechnout Alici je obvykle ta správná věc."



Jakobovy čelisti se sevřeli, a já viděla, že sdílel Samovy pocity, ohledně toho, co Alice a Jasper udělali.



Mezitím, co mluvili, jsem putovala směrem k zadním oknům, snažíc se vypadat roztržitě a úzkostlivě. Nic složitého. Naklonila jsem hlavu směrem ke zdi, která zatáčela pryč od obývacího pokoje směrem k jídelně, hned vedle jednoho z počítačů. Běžela jsem prsty proti klávesnici a zároveň zírala do lesa, snažíc se, aby to vypadalo, jako roztržitost. Dělají někdy upíři věci roztržitě? Myslím, že se nenašel nikdo, kdo by mi věnoval zvláštní pozornost, ale neotočila jsem se, abych se ujistila. Monitor zažhnul k životu. Znovu jsem pohladila mými prsty po klávesách. Pak jsem velmi tiše zabubnovala na dřevěný povrch stolu, jen aby to vypadalo náhodně. Další tahy přes klávesnici.



Snímala jsem obrazovku periferním zrakem.



Žádný J. Jenks, ale byl tam Jason Jenks. Právník. Otírala jsem klávesnici, snažíc se zachovat rytmus, jako roztržité hlazení kočky, kterou jste zapoměli na klíně. Jason Jenks měl efektní webovou stránku své firmy, ale adresa na jeho domovské stránky byla špatná. V Seattlu, ale s jiným poštovním směrovacím číslem. Zaznamenala jsem telefonní číslo, a pak rytmicky zabubnovala do klávesnice. Tentokrát jsem se dívala po adrese, ale nic z toho se mi nezobrazilo, jako kdyby adresa neexistovala. Chtěla jsem se podívat na mapu, ale rozhodla jsem se nepokoušet štěstí. Jeden větší letmý dotyk k vymazání historie...





Pokračovala jsem v zíraní ven z okna a

několikrát se otírajíc o dřevo. Slyšela jsem lehké kroky křižující podlahu ke mě, a obrátila jsem se se, v což jsem doufala, stejným výrazem, jako jsem měla předtím.





Renesmee se dostala ke mě, a já přidržela otevřenou náruč. Uvelebila se v ní, silně vonící po vlkodlacích, a uvelebujíc hlavou na mém krku.



Nevěděla jsem, jestli tohle dokážu vystát. Jakkoliv jsem se obávala o svůj život, o Edwardův i o život zbytku mé rodiny, nebylo to stejné jako vnitřnosti - kroutící strach, který jsem cítila o svou dceru. Musel být způsob, jak ji zachránit, i kdyby to byla jediná věc, kterou bych mohla udělat.



Najednou jsem věděla, že to bylo všechno, co jsem ještě chtěla.To ostatní bych vydržela, kdybych musela, ale ne ztrátu jejího života. Tohle ne.



Ona byla jediná věc, co jsem prostě musela zachránit.



Věděla Alice, jak bych se cítila?



Renesmeeina ruka se lehce dotkla mé tváře.



Ukázala mi mou vlastní tvář, Edwardovu, Jacobovu, Rosalienu, Esmeinu, Carlislovu, Alicinu, Jasperovu, rychleji a rychleji přeskakujíc přes všechny tváře členů naší rodiny. Seth a Leah. Charlie, Sue, a Billy. A znova a znova. Znepokojeně, stejně jako všichni ostatní. Myslím, že byla jen znepokojena.. Jake ji držel od toho nejhoršího, pokud můžu říct. Část, jak

jsme si mysleli, že nemáme žádnou naději, jak všichni do měsíce zemřeme.



Vytrvala na Alicině tváři, toužebně a zmateně. Kde byla Alice?



"Nevím," zašeptal jsem. "Ale je to Alice. Dělá správnou věc,jako vždycky."



Tak jako tak, je to správná věc pro Alici. Nesnášela jsem přemýšlení na ni tímhle způsobem, ale jak jinak porozumět téhle situaci?





Renesmee si povzdechla a zatoužila intenzivněji.



"Taky se mi po ní stýská."



Cítila jsem, že můj obličej pracuj, snažíc se najít výraz, který by hodil ke smutku uvnitř. Moje oči byli divné a suché; vůči nepříjemnému pocitu mrkali. Kousala jsem si rty. Když jsem se znova nadechla, vzduch se mi zastavil v krku, jako kdybych se jím měla udusit.



Renesmee se odtáhla, aby se na mně podívala, a já viděla můj obličej, odrážející se v jejích myšlenkách a v jejích očích. Vypadala jsem, jako Esme vypadala dnes ráno.



Tak tohle bylo to, co jsem cítila jako pláč.



Renesmeeiny oči se vlhce leskly, jak pozoroval můj obličej. Vyškrtla moji tvář, neukazovala mi nic, jen se mě snažila utěšit.



Nikdy bych nepomyslela, že mezi námi uvidím obrácené pouto matka-dcera, jako to bylo vždy u mě a Renée. Neměla jsem velmi jasnou představu o budoucnosti.



Slza vytřiskla Renesmee z koutku oka. Setřela sem ji polibkem. S úžasem se dotkla svých očí a pak se podívala na vlhká bříška svých prstů.



"Neplač," řekla jsem jí. "Bude to v pořádku. Ty budeš v pořádku. Najdu způsob, jak to obejít."





Pokud tu není nic

jiného, co jsem mohla dělat, ještě jsem mohla chránit mou Renesmee. Byla jsem mnohem pozitivnější než kdy jindy, že tohle bylo to, co mi Alice dala. Věděla to. Nechala mi cestu.