22. Slib

To, že jsem na Renesmee myslela, ji přivedlo do centra dění v mé cizí, nové a prostorné, ale těkavé mysli. Tolik otázek.

„Pověz mi o ní,“ naléhala jsem, když mě vzal za ruku. Naše spojení nás vůbec nezpomalovalo.

„Je jako nic jiného na světě,“ řekl mi a v jeho hlase byl zase zvuk skoro náboženské oddanosti.

Pocítila jsem ostré bodnutí žárlivosti nad tímto cizincem. On ji znal a já ne. To nebylo fér.

„Jak moc se podobá tobě? Jak moc mě? Nebo vlastně jaké jsem byla.“

„Zdá se to být docela rovnoměrně rozdělené.“

„Byla teplokrevná,“ vzpomněla jsem si.

„Ano, její srdce tluče, i když o něco rychleji než lidské. Také její teplota je o něco vyšší než normálně. Může spát.“

„Vážně?“

„Opravdu dobře na novorozence. Jsme jediní rodiče na světě, kteří spánek nepotřebují, a naše dítě už prospí celou noc.“ Zasmál se.

Líbilo se mi, jakým způsobem řekl naše dítě. Tahle slova ji dělala víc skutečnou.

„Má přesně tvoji barvu očí – takže se alespoň po tom všem neztratila.“ Usmál se na mě. „Jsou tak nádherné.“

„A upíří část?“ zeptala jsem se.

„Její kůže se zdá stejně neproniknutelná jako ta naše. Ne že by někdo snil o tom to zkusit.“

Mírně šokovaně jsem na něj mrkla.

„Samozřejmě to nikdo nezkusí,“ ujišťoval mě znovu. „Její strava... no, dává přednost pití krve. Carlisle pokračuje v pokusech přemluvit ji k tomu, aby pila také i nějaké dětské kašičky, ale ona s tím nemá zrovna moc trpělivosti. Nemohu říct, že bych ji z toho obviňoval - odporně zapáchající věci, dokonce i na lidské jídlo.“

Teď jsem na něj zírala s otevřenými ústy. Znělo to, jako kdyby spolu mluvili. „Přemluvit ji?“

„Překvapivě je opravdu inteligentní. A dělá pokroky neuvěřitelnou rychlostí. I když nemluví – zatím – komunikuje docela efektivně.“

„Nemluví. Zatím.“

Zpomalil nás a nechal mě to vstřebat.

„Co myslíš tím, že efektivně komunikuje?“ dožadovala jsem se vysvětlení.

„Myslím, že pro tebe bude snazší… když to uvidíš na vlastní oči. Je obtížné to popsat.“

Uvažovala jsem nad tím. Věděla jsem, že tu byla spousta věcí, které jsem musela vidět na vlastní oči před tím, než se stanou skutečností. Nebyla jsem si jistá, jak moc jsem na to byla připravená, a tak jsem změnila téma.

„Proč je Jacob pořád tady?“ zajímala jsem se. „Jak to může vydržet? Proč by to měl snášet?“ Můj zvonivý hlas se trochu zatřásl. „Proč by měl trpět ještě víc?“

„Jacob netrpí,“ řekl Edward zvláštním novým tónem. „Ačkoli jsem ochotný jeho stav změnit,“ přidal skrz zuby.

„Edwarde!“ zasyčela jsem a trhla s ním, aby zastavil (a pocítila při tom trochu samolibého vzrušení, že jsem to byla schopná udělat). „Jak to vůbec můžeš říct? Jacob se vzdal všeho, jenom aby nás ochránil! Čím jsem ho donutila projít -!“ Cukla jsem sebou při mlhavé vzpomínce na hanbu a vinu. Teď mi připadalo zvláštní, že jsem ho předtím tak moc potřebovala. Ten pocit prázdnosti, když nebyl v mojí blízkosti, zmizel; musela to být jen lidská slabost.

„Sama uvidíš, proč to mohu říct,“ zabručel Edward. „Slíbil jsem mu, že ho to nechám vysvětlit, ale pochybuji, že to uvidíš výrazně jinak než já. Ale samozřejmě se často pletu v tvých myšlenkách, že ano?“ Našpulil rty a zadíval se na mě.

„Vysvětlit co?“

Edward zakroutil hlavou. „Slíbil jsem to. I když opravdu nevím, jestli mu vlastně ještě něco dlužím....“ Zaťal zuby.

„Edwarde, nerozumím tomu.“ Hlavu mi naplnila směs frustrace a rozhořčení.

Pohladil mě po líčku a potom se mírně pousmál, když se moje tvář v odpovědi vyhladila; touha okamžitě přemohla zlost. „Vím, že je to obtížnější, než jak se tváříš. Pamatuji si to.“

„Jsem nerada zmatená.“

„Já vím. Pojďme domů, ať to všechno můžeš sama vidět.“ Když mluvil o návratu domů, jeho oči přejely po zbytcích mých šatů, a zamračil se. „Hmm.“ Po půl vteřině přemýšlení rozepnul svou košili a podržel ji tak, abych se do ní mohla obléknout.

„To je to tak zlé?“

Ušklíbl se.

Prostrčila jsem ruce do rukávů a potom jsem rychle zapnula knoflíky přes svůj roztrhaný korzet. Samozřejmě že tím pádem zůstal bez košile a bylo nemožné, aby mě to nerozptylovalo.

„Dáme si závod,“ řekla jsem a pak ho varovala, „a ne že mě tentokrát zase necháš vyhrát!“

Pustil mou ruku a zazubil se. „Na tvé znamení...“

Najít si cestu do mého nového domova bylo jednodušší, než když mé staré já procházelo Charlieho ulicí. Naše vůně zanechala zřetelnou stopu, snadnou na sledování, i když jsme běželi, jak nejrychleji jsme mohli.

Edward mě porážel, dokud jsme se nedostali k řece. Riskla jsem to a skočila dřív, zkoušejíc využít k vítězství svou extra sílu.

„Ha!“ zajásala jsem, když jsem slyšela, že se mé nohy dotkly trávy jako první.

Poslouchajíc jeho přistání, jsem zaslechla něco neočekávaného. Něco hlučného a příliš blízkého. Bušící srdce.

Edward byl ve stejné vteřině vedle mě, jeho ruce se tvrdě přitiskly na vršek mých paží.

„Nedýchej,“ upozornil mě naléhavě.

Snažila jsem se nezpanikařit, když jsem se zarazila v půli nádechu. Moje oči byly jedinou věci, která se hýbala, instinktivně těkající ve snaze najít zdroj toho zvuku.

Jacob stál na hranici, kde se les dotýkal trávníku Cullenových, ruce zkřížené na prsou a čelist pevně sevřenou. Schované v lese za ním jsem slyšela dvě větší srdce a slabé křupání kapradí pod velkými zvířecími tlapami.

„Opatrně, Jacobe,“ upozornil ho Edward. Z lesa se ozvalo znepokojené zavrčení. „Možná že tohle není nejlepší způsob-“

„Myslíš, že by bylo lepší, nechat ji jít první k miminku?“ přerušil ho Jacob. „Je bezpečnější zjistit, jak se bude Belle dařit se mnou. Já se léčím rychle.“

Tohle byl test? Zkusit, jestli nezabiju Jacoba předtím, než se pokusím nezabít Renesmee? Bylo mi špatně tím nejzvláštnějším způsobem – nemělo to nic společného s mým žaludkem, jenom s mojí myslí. Byl to Edwardův nápad?

S úzkostí jsem vzhlédla k jeho obličej; Edward se na moment zamyslel a pak se jeho výraz změnil ze znepokojení na něco jiného. Pokrčil rameny, a když promluvil, v jeho hlase byl závan nepřátelství. „Je to tvůj krk, hádám.“

Zavrčení, které se ozvalo z lesa, bylo tentokrát rozzuřené; Leah, bez pochyby.

Co to s Edwardem bylo? Neměl by po tom všem, čím jsme si prošli, cítit k mému nejlepšímu příteli aspoň trochu vlídnosti? Myslela jsem si – možná pošetile – že Edward byl teď tak nějak Jacobovým přítelem. Musela jsem si to asi špatně vyložit.

Ale co to vyváděl Jacob? Proč by se nabídl jako test na ochranu Renesmee?

Vůbec mi to nedávalo smysl. Dokonce i když naše přátelství přežilo...

A když se teď moji oči setkaly s Jacobovými, pomyslela jsem si, že možná ano. Pořád vypadal jako můj nejlepší přítel. Ale on nebyl ten, který se změnil. Jak jsem mu asi připadala?

Pak se usmál tím povědomým úsměvem, úsměvem spřízněné duše, a já jsem si byla jistá, že naše přátelství zůstalo nedotčené. Bylo to jako předtím, když jsem se s ním poflakovala v jeho podomácku udělané garáži, prostě dva přátelé, kteří zabíjejí čas. Přirozené a normální. Znovu jsem si uvědomila, že ta zvláštní potřeba, kterou jsem předtím cítila, byla úplně pryč. Byl jenom můj přítel, tak jako to mělo být.

Nicméně jsem pořád nechápala, co to teď dělal. Byl opravdu tak nezištný, že by se mě pokusil ochránit – svým vlastním životem – od toho, abych v nekontrolovaném zlomku vteřinu udělala něco, čeho bych navždy v utrpení litovala? To, čím jsem se stala, překročilo hranice tolerantnosti, přesto zázračně zvládl zůstat mým přítelem. Jacob byl jeden z nejlepších lidí, které jsem znala, ale toto se zdálo být až moc na akceptování od kohokoli.

Jeho úšklebek se rozšířil a on se jemně otřásl. „Musím to říct, Bello. Jsi jak z muzea pro zrůdy.“

Zašklebila jsem se na něj zpět, lehce jsem se dostávajíc do starých zvyků. Tohle byla část z něho, které jsem rozuměla.

Edward zavrčel. „Dávej si pozor na to, co říkáš, kříženče.“

Zpoza mne zavál vítr a já jsem rychle naplnila plíce bezpečným vzduchem, takže jsem mohla mluvit. „Ne, má pravdu. Ty oči jsou opravdu něco, že jo?“

„Super děsivé. Ale není to tak špatné, jak jsem si myslel, že to bude.“

„Bože – díky za úžasný kompliment!“

Obrátil oči v sloup. „Víš, co jsem tím myslel. Pořád vypadáš jako ty – tak nějak. Možná to není vzhled tak moc jako že... ty jsi Bella. Nemyslel jsem si, že to bude, jakoby jsi tu pořád byla.“ Znovu se na mě usmál, bez známky hořkosti nebo odporu kdekoli na jeho obličeji. Pak se uchichtl a řekl: „V každém případě, hádám, že si na ty oči brzo zvyknu.“

„Zvykneš?“ zeptala jsem se zmateně. Bylo úžasné, že jsme byli pořád přátelé, ale nebylo to jako by jsme spolu měli trávit hodně času.

Přes obličej mu přeběhl zvláštní výraz, který vymazal jeho úsměv. Byla to skoro… vina? Potom se jeho oči přesunuly na Edwarda.

„Díky,“ řekl. „Nebyl jsem si jistý, jestli jí to dokážeš zatajit, i když jsi to slíbil. Obvykle jí dáš všechno, co chce.“

„Možná doufám, že se naštve a utrhne ti hlavu,“ nadhodil Edward.

Jacob si odfrkl.

„O co tady jde? Snažíte se mi vy dva něco zatajit?“ dožadovala jsem se nedůvěřivě.

„Vysvětlím ti to později,“ řekl Jacob rozpačitě – jako kdyby to skutečně nezamýšlel. Potom změnil téma. „Nejdřív rozjedeme tuhle show.“ Jeho úsměv se teď stal výzvou, když se ke mě začal pomalu přibližovat.

Ozval se ukňučený protest a potom Leahyno šedé tělo vyklouzlo zpoza stromů za ním. Vyšší, pískově zbarvený Seth byl hned za ní.

„Uklidněte se, lidi,“ řekl Jacob. „Nepleťte se do toho.“

Byla jsem ráda, že ho neposlechli, ale jenom ho následovali o trochu pomaleji.

Vítr se utišil; neodfoukl by jeho pach ode mě.

Přišel ke mě natolik blízko, že jsem mohla ve vzduchu mezi námi cítit teplo jeho těla. Moje hrdlo se na odezvu rozpálilo.

„No tak, Bells. Udělej to nejhorší.“

Leah zasyčela.

Nechtěla jsem dýchat. Nebylo správné Jacoba takhle nebezpečně využívat, i když to sám nabízel. Ale nemohla jsem utéct před logikou. Jak jinak jsem si mohla být jistá, že Renesmee neublížím?

„Já tady zestárnu, Bello,“ posmíval se Jacob. „Dobře, technicky vzato ne, ale ty chápeš, jak to myslím. No tak, začmuchej.“

„Podrž mě,“ řekla jsem Edwardovi, tlačíc se na jeho hruď.

Jeho ruce pořádně sevřely moje paže.

Uzamkla jsem své svaly v jedné pozici, doufajíc, že je budu schopná udržet zmrazené. Odhodlala jsem se, že se mi bude dařit aspoň tak dobře jako na lovu. Přinejhorším přestanu dýchat a uteču. Nervózně jsem se malinko nadechla nosem, připravená na cokoli.

Bolelo to jenom trochu, ale moje hrdlo bylo už dávno otupělé tím žárem. Jacob nevoněl o moc víc lidsky než puma. V jeho krvi byla zvířecí hořkost, která mě okamžitě odpudila. Ačkoli byl hlasitý, mokrý zvuk jeho srdce přitažlivý, vůně, která ho následovala, mi svraštila můj nos. Díky té vůni bylo skutečně snazší umírnit mou reakci na zvuk a teplo jeho pulsující krve.

Znovu jsem se nadechla a uvolnila se. „Aha. Teď už chápu, co tím všichni mysleli. Smrdíš, Jacobe.“

Edward se rozesmál; jeho ruce sklouzly z mých ramen a omotaly se kolem mého pasu. Seth v harmonii s Edwardem radostně zaštěkal; přišel o něco blíže, zatímco Leah o několik kroků ustoupila. A pak, když jsem uslyšela Emmetův hluboký, zřetelný chechot, trochu tlumený skleněnou zdí mezi námi, jsem si uvědomila další publikum.

„Podívejme, kdopak to mluví,“ řekl Jacob, teatrálně si ucpávajíc nos. Jeho tvář se vůbec nesvraštila, zatímco mě Edward objímal, dokonce ani když se Edward uklidnil a zašeptal mi do ucha "miluji tě". Jacob se pořád šklebil. To ve mě probudilo naději, že mezi námi bude všechno v pořádku, tak jak to už dlouho nebylo. Možná jsem teď mohla být skutečně jeho přítelkyně, když mnou byl dostatečně fyzicky znechucený, že mě nemohl milovat tak jako předtím. Možná to bylo všechno, co bylo potřeba.

„Dobře, takže jsem prošla, že jo?“ řekla jsem. „A teď už mi řeknete, co je tím velkým tajemstvím?“

Jacob znervózněl. „Není to nic, s čím by sis teď měla dělat starosti...“

Slyšela jsem, jak se Emmett znovu uchichtl – zvuk očekávání.

Trvala bych na svém, ale když jsem poslouchala Emmetta, slyšela jsem také jiné zvuky. Sedm dýchajících lidé. Jeden pár plic se hýbal rychleji než ostatní. Jenom jedno srdce se třepetalo jako ptačí křídla, lehké a rychlé.

Bylo to úplně jiné. Moje dcera byla na druhé straně této tenké skleněné zdi. Nemohla jsem ji vidět – světlo se odráželo od reflexního okna jako zrcadlo. Viděla jsem jenom sebe, vypadajíc velmi zvláštně – tak bíle a klidně – v porovnání s Jacobem. Nebo v porovnání s Edwardem, vypadajícím úplně dokonale.

„Renesmee,“ zašeptala jsem. Stres ze mě znovu učinil sochu. Renesmee nebude vonět jako zvíře. Vystavím ji nebezpečí?

„Pojď a uvidíš,“ zamumlal Edward. „Vím, že to dokážeš.“

„Pomůžeš mi?“ zašeptala jsem přes nehybné rty.

„Jistěže ano.“

„A Emmett a Jasper – jen pro jistotu?“

„Postaráme se o tebe, Bello. Neboj se, budeme připravení. Nikdo z nás by neriskoval Renesmee. Myslím, že budeš překvapená, jak si nás všechny zcela omotala kolem svých malých prstíků. Bude v naprostém bezpečí, ať se stane cokoli.“

Moje touha vidět ji, porozumět zbožnosti v jeho hlase, zlomila moji ztuhlou pózu. Vykročila jsem vpřed.

A v ten moment mi stál Jacob v cestě, v obličeji zračící se obavy.

„Jsi si jistý, pijavice?“ dožadoval se u Edwarda, jeho hlas zněl jakoby skoro prosil. Nikdy jsem ho neslyšela takhle k Edwardovi mluvit. „Nelíbí se mi to. Možná by měla počkat -“

„Měl jsi svůj test, Jacobe.“

To byl Jacobův test?

„Ale -,“ začal Jacob

„Ale nic,“ dokončil Edward, náhle popuzený. „Bella potřebuje vidět naši dceru. Uhni.“

Jacob po mě střelil zvláštním, šíleným pohledem a pak se otočil a běžel dovnitř do domu.

Edward zavrčel.

Nechápala jsem jejich hádku a ani jsem se na ni nemohla soustředit. Byla jsem schopná myslet jen na rozmazané dítě v mých vzpomínkách a bojovat s mlhou, zkoušejíc si skutečně vzpomenout na její obličej.

„Můžeme?“ zeptal se Edward a jeho hlas byl znovu něžný.

Nervózně jsem přikývla.

Pevně stiskl moji ruku a vedl mě do domu.

Rozesmátí na mě čekali v řadě, která byla jak na přivítanou, tak na obranu.

Rosalie byla několik kroků za nimi, blízko hlavních dveří. Byla sama do té doby, než se k ní přidal Jacob. Ten se postavil před ni, blíž než bylo normální. Nechápala jsem jejich blízkost, která jim zřejmě nebyla moc příjemná; vypadalo to, jako by oba chtěli ucuknout.

Někdo velmi malý se natahoval vpřed z Rosaliina náručí, vyhlížející zpoza Jacoba. Okamžitě měla moji absolutní pozornost, každou moji myšlenku, takovým způsobem, jakým je nic nevlastnilo od té doby, co jsem otevřela oči.

„Byla jsem mimo jenom dva dny?“ zalapala jsem po dechu nevěřícně.

To cizí dítě v Rosaliině náručí muselo být týdny, pokud ne měsíce staré. Byla snad 2krát větší než dítě v mé zamlžené vzpomínce, a když se ke mě natahovala, vypadalo to, že lehce drží svůj trup. Její lesklé bronzové vlasy jí zatočené v prstýnkách dosahovaly až po ramena. Její čokoládově hnědé oči mě se zájmem, který nebyl dětský, prozkoumávaly; bylo to dospělé, uvědomělé a inteligentní. Zvedla ruku, natahujíc se na moment mým směrem, a pak se natáhla zpátky, aby se dotkla Rosaliina krku.

Kdyby její krásný a dokonalý obličej nebyl ohromující, nedokázala bych uvěřit, že to bylo stejné dítě. Moje dítě.

Ale Edward v jejích rysech byl a byla jsem tam i já, v barvě jejích očích a líček. Dokonce i Charlie měl zastoupení v jejích hustých vlnách, i když se jejich barva shodovala s Edwardovou. Musela být naše. Nemožné, ale přesto pravda.

To, že jsem tohoto nepředvídatelného človíčka viděla, ji nedělalo skutečnější. Jen víc fantastickou

Rosalie si přiložila ruku ke krku a zamumlala: „Ano, to je ona.“

Renesmeeiny oči zůstaly zahleděné do mých. A potom, tak jako to udělala jen sekundu po jejím násilném porodu, se na mě usmála. Brilantní záblesk malých, perfektně bílých zubů.

Váhajíc jsem udělala nejistý krok vpřed.

Všichni se bleskově pohnuli.

Emmett a Jasper byli v mžiku přede mnou, rameno na rameni, ruce připravené. Edward mě zezadu stiskl, prsty znovu sevřené kolem mých pažích. Dokonce i Carlisle a Esme se přesunuli, aby zaujali místo vedle Emmetta a Jaspera, zatímco Rosalie ustupovala ke dveří, ruce přitisknuté na Renesmee. Jacob se také pohnul, udržujíc před nimi svůj ochranářský postoj.

Alice byla jediná, kdo zůstal na místě.

„Ale no tak, dejte jí nějaké body k dobru,“ přela se s nimi. „Nechtěla nic udělat. Vy byste se chtěli taky podívat zblízka.“

Alice měla pravdu. Kontrolovala jsem se. Byla jsem připravena na všechno – na vůni tak nemožně neodolatelnou, jako byla lidská vůně v lese. Pokušení tady nebylo vůbec srovnatelné. Renesmeeina vůně byla vyrovnaná, na hranici mezi vůní toho nejkrásnějšího parfému a vůní nejlahodnějšího jídla. Byl tam dostatek sladké upíří vůně, aby udržela lidskou část od toho, aby byla ohromující.

Byla jsem schopná to zvládnout. Byla jsem si jistá.

„Jsem v pořádku,“ slíbila jsem, poplácávajíc Edwardovu ruku na mé paži. Pak jsem zaváhala a přidala: „I když raději se drž blízko, jenom pro jistotu.“

Jasperovi oči byly pevné a soustředěné. Věděla jsem, že zjišťoval moje emoce a pracoval na tom, aby je nastavil do úplné pohody. Cítila jsem, jak Edward uvolnil mé ruce, když přečetl Jasperův odhad. Ale i když to měl Jasper z první ruky, nevypadal nějak moc jistě.

Když uslyšelo můj hlas, dítě, o které se všichni tolik báli, se snažilo vyprostit z Rosaliiny náruče a natahovalo se ke mě. Z nějakého důvodu byl její výraz netrpělivý.

„Jazzi, Eme, nechte nás projít. Bella má situaci pod kontrolou.“

„Edwarde, ten risk -,“ řekl Jasper.

„Minimální. Poslouchej Jaspere – na lovu zachytila vůni nějakých turistů, kteří byli na špatném místě ve špatný čas...“

Slyšela jsem, jak se Carlisle šokovaně nadechl. Esmein obličej byl najednou plný obav, které zápasily se soucitem. Jasperovi oči se rozšířily, ale přikývl jenom maličko, jako by Edwardova slova odpovídala na nějakou otázku v jeho hlavě. Jacobovi rty se smrštily do znechucené grimasy. Emmett pokrčil rameny. Rosalie se snažila udržet v náručí vzpírající se dítě a vypadala dokonce méně znepokojená než Emmett.

Alicin výraz mi ukazoval, že jsem ji neoblafla. Její zúžené oči, soustředěné s hořící intenzitou na mé půjčené tričko, se více obávaly toho, co jsem udělala se svými šaty, než o cokoli jiného.

„Edwarde!“ řekl poplašeně Carlisle. „Jak můžeš být tak nezodpovědný?“

„Já vím, Carlisle, já vím. Byl jsem prostě hloupý. Měl jsem počkat, abych se ujistil, že jsme v bezpečné zóně, než jsem ji pustil.“

„Edwarde,“ zamumlala jsem zahanbená tím, jak se na mě dívali. Bylo to, jako by se pokoušeli vidět světlejší červenou v mých očích.

„Má absolutní právo mě kárat, Bello,“ řekl Edward a zazubil se. „Udělal jsem obrovskou chybu. A skutečnost, že jsi silnější než kdokoli, koho jsem kdy potkal, to nemění.“

Alice protočila oči. „Dobrý vtip, Edwarde.“

„Nedělal jsem si legraci. Jenom jsem vysvětloval Jasperovi, proč jsem si jistý, že to Bella zvládne. Není mojí chybou, že si z toho všichni vyvodili závěr.“

„Počkej,“ zašeptal Jasper. „Ona lidi nelovila?“

„Začala,“ řekl Edward a očividně si to užíval. Semkla jsem rty.

„Byla naprosto soustředěná na lov.“

„Co se stalo?“ vstoupil do toho Carlisle. Jeho oči byly najednou jasné, na tváři se mu usazoval užaslý úsměv. Připomnělo mi to, jak chtěl nedávno vědět detaily mých prvních zážitků. Nadšení z nových informací.

Edward se k němu naklonil a vysvětloval. „Slyšela mě za sebou a bránila se. Ještě před tím, než moje snaha dohonit ji přerušila její soustředění, se z něj vytrhla. Ještě nikdy jsem neviděl nic, co by se jí podobalo. Najednou si uvědomila, co se děje a potom... zadržela dech a utíkala pryč.“

„Zpomal,“ zamumlal Emmett, „Vážně?“

„Neříká to správně,“ zamručela jsem, zahanbená více než předtím. „Vynechal tu část, kdy jsem na něj vrčela.“

„Poprali jste se?“ vyptával se nedočkavě Emmett.

„Ne! Samozřejmě že ne.“

„Ne, fakt? Tys ho opravdu nenapadla?“

„Emmette!“ zaprotestovala jsem.

„Ou, jaká škoda,“ zaúpěl Emmett. „Ty jsi tu nejspíš jediná, kdo ho může sejmout – když se ti nedostane do hlavy, aby podváděl – a měla jsi taky perfektní výmluvu.“ Povzdechl si. „Umírám touhou vidět, jak by se mu dařilo bez té jeho výhody.“

Ledově jsem se na něj zahleděla. „To bych nikdy neudělala.“

Jasperův zamračený pohled mě zaujal; vypadal ještě více rozrušený než předtím.

Edward Jaspera pěstí výsměšně praštil do ramene. „Vidíš, co tím myslím?“

„To není přirozené,“ zamumlal Jasper.

„Mohla tě napadnout – je jenom hodiny stará!“ rozčilovala se Esme, pokládajíc si ruku na srdce. „Ach, mohli jsme tě ztratit.“

Nedávala jsem příliš pozor, teď když Edward ztratil pointu jeho vtipu. Zírala jsem na překrásné dítě u dveří, které na mě pořád upřeně hledělo. Její maličké ručičky se ke mě natahovaly, jako by přesně věděla, kdo jsem. Mé ruce se automaticky zvedly a napodobily její.

„Edwarde,“ řekla jsem, naklánějící se okolo Jaspera, abych ji viděla lépe. „Prosím?“

Jasperovi zuby byly semklé; nepohnul se.

„Jazzi, tohle jsi ještě nikdy neviděl,“ řekla tiše Alice. „Věř mi.“

Jejich oči se na moment setkaly a pak Jasper přikývl. Uhnul mi z cesty, ale položil jednu ruku na mé rameno a pohyboval se se mnou, když jsem pomalu kráčela vpřed.

Rozmýšlela jsem nad každým krokem, než jsem ho udělala, analyzujíc svoje rozpoložení. Oheň v mém hrdle, pozice všech okolo mě. Jak silná jsem se cítila oproti tomu, jak dobře by mě byli schopni zkrotit. Byl to pomalý proces.

A potom to dítě v Rosaliině náručí, pořád bojující a natahující se, zatímco její výraz byl více a více podrážděný, vydalo vysoký zvonivý nářek. Všichni reagovali jako kdyby – stejně jako já – nikdy před tím její hlas neslyšeli.

V sekundě ji obklopili, nechajíc mě stát o samotě, zaraženou na místě. Zvuk Renesmeeina pláče mnou projel, zabodávajíc mě do země. Moje oči zvláštně pálily, jako kdyby chtěly slzet.

Vypadalo to, jako by na ní měli všichni ruce, hladící a konejšící. Všichni kromě mě.

„O co jde? Je zraněná? Co se stalo?“

Byl to Jacobův hlas, který byl hlasitější a úzkostlivě se vyvyšoval nad ostatní. V šoku jsem sledovala, jak se po Renesmee natáhl a pak ve zděšení pozorovala, jak mu ji Rosalie bez boje vydala.

„Ne, je v pořádku,“ ujišťovala ho.

Rosalie ujišťovala Jacoba?

Renesmee šla k Jacobovi docela ochotně, položila svou mrňavou ruku na jeho líci a pak se kroutila dokola, aby se ke mě znovu natáhla.

„Vidíš?“ řekla mu Rosalie. „Ona prostě jenom chce Bellu.“

„Ona chce mě?“ zašeptala jsem.

Renesmeeiny oči – moje oči – na mě netrpělivě hleděly.

Edward skočil dozadu ke mě, položil své ruce lehce na mé ramena a postrčil mě dopředu.

„Čekala na tebe skoro 3 dny,“ připomenul mi.

Teď jsme od ní byli jenom pár stop. Zdálo se, jako by teplo z jejího těla vyletělo, aby se mě mohlo dotknout.

A nebo to byl Jacob, kdo se třásl. Jak jsem se přibližovala, viděla jsem jeho chvějící se ruce. A nyní, navzdory jeho zřejmé úzkosti, byla jeho tvář víc klidná, než jsem ji kdy viděla.

„Jaku – jsem v pohodě,“ řekla jsem mu. Zachvátila mě panika, když jsem viděla Renesmee v jeho třesoucím se náručí, ale pracovala jsem na tom, abych se udržela v klidu.

Zamračil se na mě, oči soustředěné, jako by ho panika zachvátila také, když pomyslel na Renesmee v mém náručí.

Renesmee dychtivě zakňourala a natáhla se. Své malé ručičky mačkala znovu a znovu do pěstiček.

Něco ve mě v ten moment zapadlo na své místo. Ten zvuk jejího pláče, povědomost jejích očí, způsob, jakým se zdála být pro tohle setkání mnohem víc netrpělivá než já – všechno zapadalo do sebe, do nejpřirozenější zákonitosti, když sevřela vzduch mezi námi. Najednou byla úplně skutečná a já jsem ji samozřejmě znala. Bylo naprosto přirozené, že jsem udělala ten poslední lehký krok a natáhla se pro ni. Jak jsem ji k sobě jemně přitiskla, dávala jsem ruce přesně tam, kam se hodily nejvíce.

Jacob nechal své ruce natažené, takže jsem ji mohla pochovat, ale nechtěl ji pustit. Trochu se zatřásl, když se naše kůže dotkla. Jeho kůže, pro mě vždy tak teplá, byla teď na dotek jako otevřený oheň. Měla skoro stejnou teplotu jako Renesmeeina. Možná o jeden nebo dva stupně jiná.

Zdálo se, že Renesmee vůbec nevnímá chlad mé kůže, a nebo na něj už byla zvyklá.

Podívala se nahoru a usmála se na mě, ukazujíc své malé, rovné zoubky a dva ďolíčky ve tvářích. Potom se velmi opatrně natáhla k mému obličeji.

V tu chvíli, co to udělala, se všechny ruce, svírající mé tělo, napjaly, očekávajíc mou reakci. Skoro jsem si toho nevšimla.

Lapala jsem po dechu, omráčená a vyděšená těmi zvláštními alarmujícími obrazy, které zaplnily moji mysl. Připadalo mi to jako velice silná vzpomínka – pořád jsem se mohla dívat svýma očima, zatímco jsem to sledovala ve své hlavě – ale bylo to úplně neznámé. Zírala jsem skrz to do Renesmeeina očekávajícího obličeje, snažíc se porozumět tomu, co se dělo. Snažíc se udržet svůj klid.

Kromě toho, že ty obrazy byly šokující a neznámé, byly také nějakým způsobem špatné – skoro jsem v nich rozpoznávala svůj vlastní obličej, můj starý obličej, ale byl mimo, obrácený. Rychle jsem pochopila, že jsem viděla svůj obličej tak, jak ho viděli ostatní, spíš než jako odraz v zrcadle.

Můj obličej ze vzpomínek byl zkroucený, zničený, zahalení v potu a krvi. I přesto se můj výraz v této vizi změnil na zbožňující úsměv; moje hnědé oči zářily. Obraz se zvětšil a můj obličej se přiblížil k nespatřenému, vyhlídkovému bodu a potom náhle zmizel.

Renesmeeina ručka sklouzla z mého líčka. Široce se usmívala, ve tvářích znovu ďolíčky.

V pokoji bylo až na tlukot srdcí úplné ticho. Nikdo kromě Jacoba a Renesmee nedýchal. Ticho pokračovalo; vypadalo to, jako by čekali, až něco řeknu.

„Co... to… bylo?“ podařilo se mi vykuckat.

„Co jsi viděla?“ zeptala se zvědavě Rosalie, naklánějící se kolem Jacoba, který v ten moment vypadal úplně mimo. „Co ti ukázala?“

„To ona mi to ukázala?“ zašeptala jsem.

„Říkal jsem ti, že je obtížné to vysvětlit,“ zamumlal mi Edward do ucha. „Ale je to efektivní způsob komunikace.“

„Co to bylo?“ zeptal se Jacob.

Několikrát jsem rychle zamrkala. „No, já. Myslím. Ale vypadala jsem hrozně.“

„To byla jediná vzpomínka, kterou na tebe měla,“ vysvětloval Edward. Bylo jasné, že jakmile na to pomyslela, viděl, co mi ukazovala. Pořád byl přikrčený a jeho hlas byl po přehrání té vzpomínky hrubý. „Chtěla, aby jsi věděla, že zná souvislosti, že ví, kdo jsi.“

„Ale jak to udělala?“

Zdálo se, že Renesmee vůbec nezajímalo nepochopení v mých očích. Jemně se usmála a natáhla se pro kadeř mých vlasů.

„Jak mohu já slyšet myšlenky? Jak Alice vidí budoucnost?“ zeptal se řečnicky Edward a potom pokrčil rameny. „Je nadaná.“

„Je to pozoruhodný obrat,“ řekl Edwardovi Carlisle. „Jako by dělala přesný opak toho, co děláš ty.“

„Zajímavé,“ souhlasil Edward. „Uvažoval jsem...“ Věděla jsem, že budou spekulovat dál, ale nestarala jsem se o to. Zírala jsem na ten nejkrásnější obličej na světe. Byla teplo v mém náručí, připomínající mi okamžik, kdy temnota skoro vyhrála, kdy na světe nezůstalo nic, kvůli čemu mělo cenu vydržet. Nic tak silného, aby mě to vytálo z drtící temnoty. Chvíli, kdy jsem pomyslela na Renesmee a našla něco, co bych nikdy neopustila.

„Taky si tě pamatuji,“ řekla jsem jí tiše.

Připadalo mi úplně přirozené nahnout se a přitisknout své rty na její čelo. Voněla nádherně. Vůně její kůže rozpálila mé hrdlo, ale bylo jednoduché to ignorovat. Nezničila jsem radost z tohoto okamžiku. Renesmee byla skutečná a já jsem ji znala. Byla ta stejná, pro kterou bych bojovala od začátku. Moje malá bojovnice, ta která mě milovala, už když byla uvnitř mě. Napůl Edward, perfektní a rozkošná. Napůl já – což ji překvapivě dělalo spíše lepší než horší.

Celou dobu jsem měla pravdu. Stálo za to bojovat za ni.

„Je v pořádku,“ zamumlala Alice nejspíš Jasperovi. Mohla jsem cítit, jak váhali, nevěřili mi.

„Nepokoušeli jsme to na jeden den už dost?“ zeptal se Jacob hlasem, který byl díky stresu lehce vyšší. „Fajn, Bella si vede dobře, ale netlačme na to.“

Zírala jsem na něj velmi podrážděně. Jasper vedle mě neklidně začmuchal. Byli jsme všichni namačkaní tak blízko, že každý malinký pohyb vypadal strašně velký.

„Co máš za problém, Jacobe?“ ohradila jsem se. Lehce jsem zatáhala za jeho ruce, které držely Renesmee a on jen udělal krok blíž ke mě. Tiskl se na mě a Renesmee se dotýkala obou našich tváří.

Edward na něj zasyčel. „To, že to chápu, neznamená, že tě odsud nevyhodím, Jacobe. Bella si vede neuvěřitelně dobře. Nenič jí tento moment.“

„Pomůžu mu tě vyhodit, pse,“ slíbila Rosalie hlasem plným hněvu. „Dlužím ti kopanec do břicha.“ Očividně se v tomto vztahu nic nezměnilo, pokud se tedy spíš nezhoršil.

Zírala jsem na Jacoba úzkostlivým, napůl zuřivým výrazem. Jeho oči byly uzamknuté na Renesmeeině obličeji. Protože byli všichni namačkáni na sobě, musel se v tu chvíli dotýkat alespoň šesti různých upírů a vypadalo to, že ho to vůbec nevzrušuje.

Udělal by opravdu tohle všechno, jen aby mě ochránil přede mnou samotnou? Co se mohlo jenom stát během mojí proměny – mojí změny v něco, co nesnášel – aby ho to obměkčilo natolik, aby pochopil, proč to bylo nezbytné?

Přemýšlela jsem nad tím, když jsem ho pozorovala, jak hledí na moji dceru. Díval se na ni jako… jako kdyby byl slepý muž, který poprvé spatří slunce.

„Ne!“ zalapala jsem po dechu.

Jasper scvakl zuby a Edwardovy ruce se ovinuly kolem mé hrudi jako hadi. V té chvíli vzal Jacob Renesmee z mé náruče a já se ani nesnažila mu v tom zabránit. Protože jsem cítila, že to přicházelo – zlom, na který všichni tak čekali.

„Rose,“ procedila jsem skrz zuby velmi pomalu. „Vezmi Renesmee.“

Rosalie natáhla ruce a Jacob jí podal moji dceru. Oba přede mnou ustupovali.

„Edwarde, nechci tě zranit, tak mě prosím pusť.“

Zaváhal.

„Běž se postavit před Renesmee,“ navrhla jsem.

Zamyslel se a pak mě pustil.

Útočně jsem se přikrčila a udělala jsem dva kroky směrem k Jacobovi.

„To jsi neudělal,“ zavrčela jsem na něj.

Ustupoval s dlaněmi nahoru, zkoušejíc mi domluvit. „Víš, že to není něco, co bych mohl ovlivnit.“

„Ty pitomý podvraťáku! Jak jsi mohl? Moje dítě!“

Jak jsem se k němu přibližovala, couval ven zadními dveřmi, napůl utíkajíc pozpátku ze schodů. „Nebyl to můj nápad, Bello!“

„Držela jsem ji všeho všudy jednou a ty už si myslíš, že na ni máš nějaký debilní vlčí nárok? Ona je moje.“

„Můžu se podělit,“ řekl prosebně, jak ustupoval napříč trávníkem.

„Zaplať,“ slyšela jsem za sebou říct Emmetta. Malá část mého mozku uvažovala, kdo by se vsadil, že tohle přijde. Moc jsem se tím nezatěžovala. Byla jsem příliš rozzuřená.

„Jak se opovažuješ otisknout se do mého dítěte? Zbláznil ses?“

„Nebylo to úmyslné!“ Trval na svém, ustupujíc mezi stromy.

Pak už nebyl sám. Objevili se dva obrovští vlci, kteří ho obklopili z obou stran. Leah na mě zacvakala zuby.

Skrz mé zuby se zpět k ní prodralo hrůzostrašné zavrčení. Ten zvuk mě zneklidnil, ale ne dostatečně na to, aby zastavila můj postup.

„Bello, mohla by ses pokusit chvilku poslouchat? Prosím?“ žadonil Jacob. „Leah, stáhni se,“ přidal.

Leah na mě ohrnula pysky a zůstala na místě.

„Proč bych měla poslouchat?“ zasyčela jsem. Zuřivost ovládla mou mysl a zahalila všechno ostatní.

„Protože jsi to byla ty, kdo mi tohle řekl. Pamatuješ si? Řekla jsi, že si oba navzájem patříme do svých životů, ne? Že jsme rodina. Řekla jsi, že takhle máme ty a já být. No... teď jsme. Je to tak, jak jsi chtěla.“

Zuřivě jsem se na něj hleděla. Matně jsem si vzpomínala na tahle slova. Ale můj nový, rychlý mozek byl dva kroky napřed jeho nesmyslům.

„Ty si myslíš, že budeš součástí mé rodiny jako můj zeť!“ zaječela jsem. Můj zvonivý hlas se prodral o dvě oktávy výš, ale pořád zněl jako hudba.

Emmett se zasmál.

„Zastav ji, Edwarde,“ zamumlala Esme. „Bude nešťastná, pokud mu ublíží.“

Ale necítila jsem za sebou žádnou činnost.

„Ne!“ naléhal Jacob ve stejnou chvíli. „Jak se na to vůbec můžeš takhle dívat? Je jenom miminko, proboha!“

„O to mi jde!“ křičela jsem.

„Víš, že na ni takovým způsobem nemyslím! Myslíš si, že by mě Edward nechal žít tak dlouho, pokud bych myslel? Já jenom chci, aby byla v bezpečí a šťastná – je na tom něco špatného? Je to tak moc odlišného od toho, co pro ni chceš ty?“ vracel mi křik zpátky.

Po těchto slovech jsem se skrčila a zavrčela na něj.

„No není úžasná?“ slyšela jsem zamumlat Edwarda.

„Ani jednou se mu nesnažila prokousnout hrdlo,“ souhlasil Carlisle a zněl ohromeně.

„Fajn, tentokrát jsi vyhrál,“ řekl neochotně Emmett.

„Drž se od ní dál,“ zasyčela jsem na Jacoba.

„To nemůžu!“

„Zkus to. Nynějškem počínaje,“ procedila jsem skrz zuby.

„To nejde. Pamatuješ si, jak moc si mě před třemi dny chtěla u sebe? Jak těžké bylo, když jsme nebyli spolu? Už to tak necítíš, že jo? Už je to pryč, viď?“

Zírala jsem a nebyla si jistá, co mi tím naznačoval.

„To byla ona,“ řekl mi. „Od úplného začátku. Už tenkrát jsme museli být spolu.“

Vzpomněla jsem si a pochopila; maličkatá část za mě si oddychla, že se tahle šílenost vysvětlila. Ale tahle úleva mě nějakým způsobem jen víc rozzuřila. Očekával snad, že mi tohle bude stačit? Že se s tím díky jednomu malému objasnění vyrovnám?

„Uteč, dokud ještě můžeš,“ vyhrožovala jsem.

„No tak, Bells! Nessie mě má taky ráda,“ trval na svém.

Ztuhla jsem, přestala dýchat. Za sebou jsem neslyšela nic, což byla jejich úzkostlivá reakce.

„Jak... jsi jí to řekl?“

Jacob ustoupil o delší krok, snažíc se vypadat nesměle. „No,“ zamumlal, „to jméno, které jsi vymyslela, je tak trochu jazykolam a –“

„Ty jsi dal mojí dceři přezdívku po Lochneské příšeře?“ zaječela jsem.

A potom jsem se vrhla na jeho hrdlo.