Odjela jsem věrným rabbitem do nemocnice a zaparkovala na parkovišti pohotovosti. Když jsem vcházela do budovy, do svítání bylo pořád hodně daleko. Abyste se v nemocnici dostali, kam potřebujete, a nikdo vás nezastavil, musíte jít hodně rychle, pokyvovat známým a ignorovat lidi, které neznáte. Pozdravy všechny ujistíte o tom, že vás tu znají, a rychlý krok dá najevo, že někam jdete a nechcete se s nikým vybavovat. Pomohlo, že mě většina personálu znala. Za dveřmi do útrob pohotovosti jsem slyšela plakat dítě - byl to smutný, unavený, sklíčený zvuk. Nakrčila jsem nos nad pronikavým nakyslým zápachem nemocniční dezinfekce a trhla sebou, protože křik i pach se znásobily, sotva jsem dveřmi prošla.Sestra, která něco zapisovala do papírů, vzhlédla, když mě ale spatřila, její oficiální výraz zjihl do ulehčeného úsměvu. Znala jsem její tvář, ale nepamatovala si její jméno."Mercy," řekla. Ona s mým jménem žádný problém neměla."Takže doktor Cornick konečně zavolal, abys ho odvezla domů, co? Bylo načase. Říkala jsem mu, ať jde domů, už před několika hodinami - ale je pěkně paličatý a slovo doktora znamená víc než slovo sestry." V jejím podání to znělo, jako by to byla špatná věc.
číst dál