15. kapitola

Bojovala jsem a bojovala a najednou se ocitla sama uprostřed

zasněžené pustiny. Byla tak krutá zima, že mi při nádechu

mrznul nos, ale jinak jsem se necítila nepříjemně, přestože

jsem byla nahá.

„Mercedes," ozval se Bran bez dechu. „Tady jsi! Konečně."

Otočila jsem se dokola, ale nikde ho neviděla.

„Mercedes," řekl mi, „mohu s tebou mluvit, protože patříš k Adamově

smečce, a ta naopak patří mně. Ale musíš poslouchat, protože

já tě neslyším. Můžu ti jen ukázat, co si myslím, že potřebuješ."

„Dobrá," odpověděla jsem. Vědomí, že mě neslyší, ve mně vzbuzovalo

osamělost. Cítila jsem se sama, protože mě tam ve sněhu nenašel

Adam. Chvěla jsem se, přestože mi ještě pořád nebyla zima.

„Největší zbraní v arzenálu královny vil je uhranutí. Jako členka

smečky bys vůči němu měla být víceméně imunní. Ale ty jsi zvláštní

případ a řekli mi, že nikoho nenapadlo naučit tě, jak magii smečky

využít. Můj syn i Adam, který by měl mít víc rozumu, zjevně předpokládali,

že to pro tebe bude instinktivní věc, tak to totiž funguje

u vlků. Když Adam zjistil, že tomu tak není, rozhodl se počkat a napřed

zjistit, kdo se tč pokusil ovlivnit - místo aby se postaral o tvé

bezpečí."

„Bylo to složité," odsekla jsem ostře. Nelíbilo se mi, že kritizuje

Adama. Včdčla jsem, co měl Adam v plánu, a souhlasila jsem.

Následovala odmlka a zdálo se mi, že cítím jeho překvapení.

„Omlouvám se za to, že jsem tě urazil," řekl pomalu. „Aleje...

zajímavé, že cítím, že jsi uražená." Vytušila jsem, žc pokrčil rameny,

pak pokračoval. „Mčla bys vědět, že uhranutí se zase tolik neliší

od pout smečky, Mercedes. Pouta nemají podrobit členy smečky alfovi

ani jim vnutit určité chování. Smečka potřebuje rozmanitost, ze

které čerpáme sílu: víc síly, než kolik má jedna pitomá vílí královna,

která magii krade a využívá k tomu čarodějku. Jasně? " Jeho zuřivost

mnou otřásla, tak byl naštvaný.

Ale ne na mč, takže to nebyla moje starost.

„Rozumím," odpověděla jsem, i když mě nemohl slyšet. Nebo

skoro nemohl.

„Něco ti ukážu," řekl. A najednou jsem v bílém sněhu spatřila

stříbrnou girlandu. „Tohle je jedno z pout tvé smečky," řekl mi.

Neviděla jsem ho, ale cítila, žc jde vedle mě, když jsem girlandu následovala.

Zastavili jsme se na jejím konci, v místě, kde byla uvázaná

ke kameni... ukrytému v měkké stříbrné kleci. Kámen teple žlutě

zářil, což jsem na tomto studeném místě uvítala.

„Vánoční girlanda a balvan?" řekl a já slyšela, že se usmívá. „Proč

ne skleněná ozdoba?"

„Vlci nejsou křehcí," řekla jsem mu. „Jsou... paličatí a dá se s nimi

jen těžko pohnout."

„No, proč ne," souhlasil. „Víš, kdo to je? Cítíš, jaké si o tebe dělá

starosti?"

„Mary Jo," řekla jsem. A jakmile mč na to upozornil, ucítila jsem

to. Vnímala jsem, že mě hledá a běhá po čtyřech, aby co nejlépe využila

čich. Neměla stopu a já vycítila dlouhé kilometry za ní a dálky

táhnoucí se do znaveného nekonečna oběma směry.

„Obvykle to není tak zřetelné," řekl Bran a odtáhl mč od Mary Jo.

„Teď to tak cítíš hlavně proto, že jsem s tebou já marok. A je tu fakt,že tě víla uvěznila ve tvé vlastní hlavě poznám to podle hloubky

našeho kontaktu. To, co provedla, je neodpustitelný zločin..." Opět

jsem cítila, jak se snaží ovládnout zlost, „.. .ale díky tomu jsi získala

moc, kterou bys jinak neměla." Odmlčel se. „I pouk) mezi námi dvěma

je silnější, než by mělo být. Sice neslyším tvá slova, ale cítím...

Aleje zbytečné se tím teď rozptylovat. Máme jiný úkol."

Odvedl mč k další girlandě a opět chtěl vědět, komu patří. Po třetí

jsem je dokázala najít i bez jeho pomoci. Čtvrtá byla Paulova.

Doprovázel Mary Jo a stejně úzkostně se mě snažil najít. Ale pořád

neměl rád Warrena. Viděla jsem, že jeho girlanda a ta Mary Jo jsou

propletené a propojené s ostatními. Postupně jsme procházeli kolem

balvanů, které představovaly vlky ve smečce.

Bran mč zastavil u Darrylova, přestože jsem chtěla pospíchat dál

a najít Adamův.

„Ne," řekl. „Chci, aby ses napřed porozhlédla tady. Najdeš

Darrylovo pouto s Auriel? Liší se od jiných pout ve smečce."

Hledala jsem a hledala. Nedaleko jsem objevila Aurielin balvan,

ale nic víc. Nakonec jsem v zoufalství Darrylův kámen zvedla a uviděla,

že se pohnul i Aurielin jako by byly spojené... a nedokázala

jsem pochopit, jak jsem mohla přehlédnout zářivě zlaté lano mezi

nimi, doslova bilo do očí. Možná jsem příliš úporně pátrala po stříbrné

girlandě, a jejich pouto zatím bylo úplně jiné - hebčí, pevnější,

hlubší. Na rozdíl od pout smečky nebylo k balvanům uvázané; vycházelo

z jednoho kamene a končilo v druhém.

Bran mě vzal za loket. „Dobrá, přestaň si s nimi hrát. Darryl začíná

být nešťastný. Chci ti ukázat ještě něco."

Odvedl mě do středu stříbrných vláken.

Magie smečky skoro zakrývala černočerný kámen. Vyzařovaly

z nčj vztek, strach a žal, a to tak silně, že bylo těžké se k němu přiblížit.

„Neboj," řekl Bran a z hlasu mu zaznívala drsná náklonnost.

„Adam v poslední době vyděsil už dost lidí. Podívej se a pověz mi,

co vidíš."

Tohle byl Adam? Přiběhla jsem k balvanu a přitiskla na něj ruce.

„Je zraněný," řekla jsem, pak jsem se opravila: „Trpí."

„Kde je vaše pouto druhů?"

Leželo ve snčhu, křehké a matné. Na mnoha místech bylo hrubě

zauzlované, aby drželo pohromadě.

„Vytvořilo se rychle, v okamžiku nouze, což není nutně špatná

věc," řekl marok, „ale všechno ještě zhoršilo surové zacházení bandy

idiotů. Z nichž většina měla mít víc rozumu."

Viděla jsem, že kolem uzlů je lano roztřepené, jako by se ho pokusil

překousat pes... nebo vlk a někdo ho svázal dohromady, aby

se nepřetrhlo.

„Henry už ve smečce není," řekl Bran. „Jen pro případ, že sis toho

nevšimla. Přijal jsem ho do své smečky, abychom si promluvili z očí

do očí. Za několik měsíců ho možná nechám jít. Za (uhle šlamastyku

může z velké části on."

Ale mně už rozkousané části starost nedělaly.

„Je přetržené," řekla jsem a klekla si do hlubokého sněhu. Lano

přede mnou nečekaně končilo, jako by ho někdo přeřízl ostrým nožem.

Myslela jsem si, že Adama pořád necítím kvůli tomu, jak naše

pouto přepálil, když si myslel, že jsem mrtvá. Ale z toho jsme se zotavovali,

ne? Kdy jsem o naše pouto přišla?

Bolelo mč, že je zlomené.

„ To, " zavrčel Bran, „je práce černé magie. "

Jeho hlas se ozval v mém pravém uchu tak silně, že jsem se otočila

a zahlédla nčco obrovského a strašlivého, co se nepodobalo

Branovi v žádné podobě, v jaké jsem ho kdy spatřila.

„Nechápal jsem to, dokud se Samuel nezmínil o tom, že je do

celé včci zapletená čarodějka. S královnou našly slabinu a využily

ji," řekl mi. A zvláštně pobaveným hlasem dodal: „Vůbec tě neděsím,

co?"

„Proč bych se tě měla bát?" zeptala jsem se, ale soustředila se na

přetržené lano. Ublížila bych Adamovi, kdybych se ho dotkla?

„Udělej to," řekl Bran. „Dal by cokoli za to, kdyby tě znovu ucítil."

„Moje," řekla jsem. „Moje."

Ale stále jsem se držela zpátky.

S povýšeným humorem, klerý Bran občas používal a který ve

mně vzbuzoval nutkání praštit ho, řekl: „Určitě najdu někoho jiného,

kdo ho bude chtít."

Popadla jsem lano oběma rukama a ne prolo, že bych se bála,

že by to mohl udělat někdo jiný, ať už si Bran myslel, co chtěl. Ale

protože jsme k sobě patřili, já k Adamovi a Adam ke mně. Milovala

jsem, když mi dovolil rozesmát ho od přírody byl vážný a zatížený

povinnostmi. Věděla jsem, že by mě nikdy neopustil, nezklamal

- protože za svůj dlouhý život neopustil nikdy nic. Kdybych se zlatého

lana našeho pouta neujala, věděla jsem, že by si na mě Adam sedl

a svázal mě jím jako tele. Líbilo sc mi to. Moc.

„Mercy!" Hlas nepatřil Branovi. Byl to pánovitý hlas, napůl šílený.

Na okamžik se rozhostilo ticho, pak se Adam vzchopil a klidněji

řekl: „Konečně. Našel jsem tě. Mercy, jdeme pro tebe. Nikam nechoď."

Zabalila jsem se do jeho hlasu a držela se lana mezi námi tak pevně,

až mi proniklo do kostí. „Adame," řekla jsem šťastně. A pak jsem

škádlivě dodala: „To ti to trvalo. Čekal jsi snad, až se osvobodím

sama?"

Rozhlédla jsem se po zasněžené pláni poseté veselými girlandami

a zářícími balvany. Zavřela jsem oči a zahalila se do smečky jako

do teplého pláštč. Cítila jsem, jak se královna vil dotkla zlatého lana,

které mč pojilo s Adamem - a tentokrát se roztříštila její magie.

Hledčla jsem do očí zajatému lesnímu pánovi. Mrkl a já rychle sklopila

zrak - a uviděla, že mi z paže pořád kape krev. Podle toho, kolik

jsem jí ztratila, jsem musela být mimo jen několik vteřin.

„lak," řekla vílí královna. „Teď jsi moje."

Zamrkala jsem a snažila se tvářit stejně tupě jako ostatní nevolníci,

když přeřízla lana, která mě poutala k židli.

„Zajdi do kuchyně a přines něco na utření podlahy," poručila mi.

Vstala jsem a dala se do pohybu. Přestala mi věnovat pozornost,

už jsem totiž nebyla zajímavá. Přidala jsem do kroku, protože jsem

u jedné z lavic zahlédla svoji pistoli. Někdo ji tam musel odkopnout.

Dávalo to smysl. Jen málo fae by ji mohlo zvednout ze země, aniž by

si ublížilo. A přestože by žádného z nevolníků ani nenapadlo použít

ji, fae by asi váhali, než by přikázali otrokovi zbavit sejí.

Zvedla jsem ji a otočila se. Pomalu, abych neupoutala pozornost

fae v síni - kteří hleděli na svoji královnu, ne na novou nevolnici.

Královna se nakláněla přes područku trůnu a hovořila s čarodějnicí.

Střelila jsem ji třikrát do srdce. Čarodějka mč sledovala a usmívala

se, když jsem mačkala spoušť.

„Hm," ozvalo se vedle mě. Otočila jsem hlavu a pohlédla dolů na

osmi či devítileté, lidsky vypadající dítč.

Dívenka se na mě usmála. „A oni se báli, že by se ti mohlo něco

stát, kdybychom čekali na ostatní. Jako správný kojot jsi všem zkazila

zábavu."

Když jsem tuto fae viděla naposledy, hrála si s jo-jem na dvorku

domu, v němž došlo k vraždě a který hlídala. Neznala jsem její jméno,

ale věděla jsem, že je fakt mocná, ostatní sejí bojí a je mnohem

starší, než vypadá.

Na okamžik se mi zdálo, že vedle sebe vidím někoho úplně jiného,

usmála se na mě ale a řekla: „Moje maskování neprohlédneš,

Mercedes."

Ostatní fae v síni se ani nepohnuli, ztuhli v okamžiku, kdy jejich

královna zemřela.

Dívenka zamířila k mrtvé královně a já ji následovala. Čarodějka

si přitáhla mrtvolu blíž, nabírala do dlaní královninu krev a potírala

s ní stříbrný nevolnický kruh na krku.

„Tak to ne," řekla dívenka, sehnula se, dotkla se těla a něco zamumlala.

Královnino tělo se obrátilo v prach.

Dívenka začala couvat a pak si všimla lesního pána v řetězech za

trůnem. Neřekla bych, že ho viděla, než proměnila královnu v hromádku

popela.

Stříbrný kruh na čarodějčině krku praskl vzápětí ho ale nahradily

malé prsty. Uslyšela jsem jen ozvěnu šepotu a i čarodějka se rozpadla

v prach. Dívenka si nabrala šedý popel do dlaně, zvedla ho

k ústům a lízla si, jako by to byla zmrzlina.

„Mňam," řekla. Ruce, šaty i ústa měla umazané od popela. „Miluji

čarodějky."

„Já radši čokoládu, pokud vám to nevadí," řekla jsem.

„ Mercy!" zařval Adam někde za síní.

„Ouha," řekla dívenka. „Někdo propásl vraždění."

2Í£

„lady!" zavolala jsem. „Jsme v pořádku."

A pak tomu tak skutečně bylo. Protože tu byl Adam a objímal mě

a díky tomu bylo opravdu všechno v pořádku.

Kopla jsem do sněhu a narazila si palec o dřez. Nadešla noc po velké

záchranné akci a všichni slavili v Adamově domě. Objímali mě

a pečovali o mě, až jsem se rozhodla, že nadešel čas zkontrolovat

ruiny svého domu.

Sníh je z velké části zakryl a smečka tu uklidila. Měli na to celý

měsíc, co jsem byla pryč. Asi jsem mčla štěstí, že to nebyl rok, nebo

dokonce století.

Po tom, co musel Zee zavřít dveře, nedokázali už Elfame znovu

najít. Zee mi vysvětlil, že Elfame je vzhledem k rezervaci neustále

v pohybu a Ariana mě nedokázala vypátrat.

Teprve když se obnovilo moje pouto s Adamem, podařilo se jim

Elfame lokalizovat. Zatímco se Zee snažil otevřít nové dveře, poslali

dívku s jo-jem napřed, aby mě ohlídala. Ona zjevně něco tak přízemního

jako dveře nepotřebovala. Určitě měla nějaké jméno, nebyla

jen dívka s jo-jem, ale fae mají na jména divný názor a nikdo jí

žádné nechtčl dát.

Fae, kteří patřili královně vil, se dočasně usídlili v rezervaci.

Někteří si vůbec nepamatovali, jak se k ní dostali. Jiné rozzlobilo, že

jsem ji zabila, ale ne natolik, aby se mi pomstili. Podle Zeeho Šedí

páni na jedné straně zuřili nad tím, jak královna vil zneužila lesního

pána a černou čarodějku, na druhé straně jásali nad důkazem o tom,

že Pod Kopec vrací nějakou moc fae.

Z karavanu moc nezůstalo, jen hromádka věcí, která by se dala

případně znovu použít. O stodolu s vanagonem jsem ale nepřišla.

A neztratila jsem ani Médeu a Samuela.

Když jsem to tu vidčla poprvé, pod verandou se schovával kojot

a já to vzala jako znamení. Nakonec jsem karavan koupila a poprvé

v životě jsem měla pocit, že mám domov. Domov, který mi nikdo

nemohl vzít.

„Loučíš se?"

Neslyšela jsem maroka přicházet, ale Bran už byl takový.

„Jo." Usmála jsem se na nčj, aby pochopil, že mi jeho přítomnost

nevadí.

„Chtčl jsem ti poděkovat za Samuela," řekl Bran.

Zavrtěla jsem hlavou. „To jsem nebyla já. Byla to Ariana - viděl

jsi je spolu? Nejsou roztomilí?" Ariana v Adamově domě nebyla,

i když Samuel ano. Ještě by nesnesla bláznivě slavící smečku vlkodlaku.

Samuel o ní ale dobrých dvacet minut mluvil.

Ariana se nedokázala dotknout Samuela ve vlčí podobě - ještě

ne, jak mi řekl Samuel. Ale se Samuelem v lidské podobě problém

neměla a ani ve společnosti ostatních vlkodlaku nepodléhala panice

- pokud se chovali klidné a přistupovali k ní jeden po druhém.

S velkou hrdostí mi vysvětlil, že jen potřebovala důvod, aby začala

na svých fobiích pracovat. Bran se po Samuelových slovech usmál

a jeho úsměv naznačoval, že má nčco za lubem. Anebo možná jenom

chtěl, abych si to myslela. Zjistila jsem, že je mi lip, když si nedělám

hlavu s tím, co Bran dokáže, a co ne.

„Ariana je dar," řekl Bran. „Ale kdyby nebylo tebe, Samuel by tu

nebyl, aby ho přijal."

„Od toho jsou přátelé," řekla jsem mu. „Zvednou tě, když jsi dole

- a nakopou ti zadek, když to potřebuješ. Adam pomohl. A když už

mluvíme o přátelích, díky za lekci v magii smečky, zachránila mě

před tím, aby se ze mě stala zombie."

Usmál se a díky svému výrazu vypadal na šestnáct. Kdybych ho

neznala, těžko bych uvěřila, že mladíček s ostýchavým pohledem je

marok.

„Slyšela jsi všechno?" zeptal se. „Nebyl jsem si jistý, kolik se

toho k tobě dostalo."

Zadívala jsem se do jeho nevinného obličeje. „Kolik jsi toho vycítil

ty?"

Zahleděl se na mě bezelstnýma očima, pak se zakřenil. „Myslím,

že nám oběma dodala sílu jistá zainteresovaná strana."

„Kdo?"

„Zee bez problémů vysvobodil lesního pánazřetězú. Mimochodem,

je to okouzlující chlapík, velmi vlídný a mocný. Královna ho asi před

rokem nebo rokem a půl unesla z jeho domova v severní Kalifornii.

Jeho ženu a rodinu nesmírně potěšilo, když slyšeli, že se brzy vrátí

domů. Daphne, královna vil, očividně navštívila zdejší rezervaci

a rozhodla se tu zapustil kořeny. Uhranula černou čarodějku a s její

pomocí unesla lesního pána protože nebyla dost silná na to, aby

uhranula jeho"

„Myslíš, že nám pomohl on?"

„Někdo určitě. IJž jsem to skoro vzdal." Rozhlédl se po ruinách

mého domu. „Existuje i jiná odpověď, ale mám trochu problém vypořádat

se s ní. IJž ses rozhodla, co tady s tím uděláš?"

„Byla jsem pojištěná," řekla jsem. „Asi si koupím nový dum."

Gabriel bude potřebovat někde bydlet.

Spolu se Zeem udrželi během měsíce, co mč pohřešovali, dílnu

na nohou. Jeho matce se to nelíbilo, proto žil v Adamově domě. Ve

sklepě tak daleko od Jessiny ložnice, jak jen to podle Adama šlo.

„Podívej," řekl Bran. „Tvůj dub neshořel."

„Jo," řekla jsem potčšeně. „Je trochu popálený, ale myslím, že

bude v pořádku." Vykročila jsem k němu a nohou o něco zachytila.

Napřed jsem si myslela, že je to rukojeť smetáku, ale když jsem se

k té věci sehnula, ukázalo se, že je to moje stará kamarádka hůl.

„Aha," řekl Bran. „Uvažoval jsem, kam se poděla."

Zamyšleně jsem na něj pohlédla. „Viděl jsi ji?"

„Ležela na gauči u Adama ve sklepě," řekl. „Když jsem ji vzal

do ruky, najednou se mi všechno dařilo a našel jsem tě mezi pouty

smečky, jako bys nikdy nikam nezmizela."

Křivě jsem se usmála. „Objevuje se v zajímavých okamžicích."

„Takže," řekl, „přemýšlela jsi o tom, že by ses pustila do chovu

ovcí?"

„Zrovna teď ne," odpověděla jsem suše. „Ne."

Chvíli jsme se v přátelském tichu procházeli.

„Mám nějaké fotky," řekl Bran nečekaně. „Bryana a Evelyn."

Mojí vlkodlačí pěstounské rodiny. „A taky několik tvých starých fotek

ze školy, kdybys je chtěla."

„To bych ráda," řekla jsem.

Podíval se k Adamovu domu a já uviděla, že se blíží někdo další.

„Vypadá to, že už tě hledají. Nechám vás o samotě." Políbil mě

na čelo a odběhl.

U plotu z ostnatého drátu sc setkal s Adamem, který řekl něco, co

jsem neslyšela, ale Brana to rozesmálo.

„Ahoj," řekla jsem, když se Adam přiblížil. Místo odpovědi mě

zalil vřelostí, ze které mi zrudly tváře.

„Máš klíče k vanu?" zeptal se a jeho hlas připomínal temné pohlazení,

ze kterého mi naskočila husí kůže.

„Jsou v nčm."

„Dobře," řekl, vzal mě za paži a bryskně vykročil ke stodole, která

požár bez újmy přežila. „Kdybych se musel vrátit pro pick-up, někdo

by si našeho odchodu určitě všiml. Mám klíče k Warrenovu bytu.

Říkal, že v pokoji pro hosty převlékl postel."

Zastavil se u vanu. „Potřebuji řídit."

Obyčejně bych sc s ním pohádala už jen z principu, ale někdy, obzvláště

když Adam působil tak prudce, jako by se chystal vybuchnout,

bylo lepší alfa mužským ustoupit. Beze slova jsem zamířila ke

dveřím spolujezdce.

Nepřekročil povolenou rychlost a nemluvil. Až do Richlandu jsme

nenarazili na červenou, ale tam nám došlo štěstí.

„Adame," řekla jsem něžně, „když mi zlomíš volant, budeme muset

k Warrenovi dojít pěšky."

Uvolnil stisk, ale nepohlédl na mě. Položila jsem mu ruku na stehno

a cítila, jak se mi pod dlaní třese.

„Pokud se chceš k Warrenovi vůbec dostat," řekl téměř hrdelním

hlasem, „nedotýkej se mě."

Na tom, když vás někdo chce, je něco nesmírně vzrušujícího.

Odtáhla jsem ruku a zhluboka nasála vzduch do plic. „Adame," řekla

jsem.

Konečně naskočila zelená. Napadlo mě, jestli čas strávený v Elfame

nějak nenarušil moje vnitřní hodiny, protože se mi zdálo, jako

bychom tam seděli celé hodiny namísto vteřin.

Warren bydlel v jednom z domů, které za druhé světové války vyrostly

jako houby po dešti, aby obsáhly bleskurychle se rozrůstající

populaci zaměstnanců jaderného průmyslu v Richlandu. Jeho byt

tvořil jednu část dvojdomku. Ani v jedné části se nesvítilo a ta druhá

mčla v okně ceduli s nápisem K PRONAJMU I í.

Adam zaparkoval a vyklouzl / vanu, aniž na mě pohlédl. Dveře

zavřel s nejvčtší opatrností, což prozrazovalo hodně o stavu jeho

mysli. Vysedla jsem a vůbec mě nezajímalo, jestli je můj milovaný

Vanagon Syncro zaměcný, nebo ne což asi prozrazovalo hodně

o stavu mé mysli.

Adam odemkl dveře Warrenova domku a podržel mi je. Jakmile

jsme byli oba uvnitř, zaseje zamkl.

Když se ke mně otočil, oči měl jasně zlaté a tváře rudé. „Jestli to

nechceš," řekl mi jako pokaždé od... incidentu s Timem, „můžeš

říct ne."

„Dáme si závod do ložnice," řekla jsem a vyrazila ke schodům.

Než jsem mohla udělat víc než dva kroky, opatrně mě vzal za paži.

„Nebylo by... dobré zrovna teď utíkat." Styděl se za to, že se nedokáže

ovládnout; někdo jiný by si toho možná nevšiml. I mně by to

možná uniklo nebýt našeho pouta.

Dotkla jsem se jeho ruky a poplácala ji. „Dobrá," řekla jsem. „Co

kdybys mě vzal do postele?"

Nebyla jsem připravená na to, že mě tak rychle popadne a zvedne

do náruče, jinak bych ncvyjekla.

Ztuhl.

„Promiň," řekla jsem. „Jsem v pořádku."

Vzal mě za slovo a odnesl mč nahoru po schodech. Tak trochu

jsem očekávala, že poběží, ale šel úmyslně pomalu a jeho kroky byly

skoro těžké. Schody byly úzké a prudké a on si dával pozor, abych se

nepraštila do hlavy ani do nohou.

Těsně za prahem ložnice pro hosty mč postavil na zem a zavřel

dveře. Stál tam zády ke mně a těžce dýchal.

„Měsíc," řekl. „A ani Zee, ani žádný jiný ťae nám nedokázal říct,

jestli tě ještě někdy dostaneme zpátky. Samuelova žena tě nemohla

najít - všechno, co jsi měla, shořelo. A ani van, ani rabbit nepředstavovaly

dost silné pouto. Chtěla se tč pokusit najít přese mě, ale nedokázala

se mnou být ani v jedné místnosti - byl jsem napůl nepříčetný.

Nepřicházelo v úvahu, aby se mě dotkla. Myslel jsem, že jsem

tě ztratil."

Vzpomněla jsem si na to, jak po mně Mary Jo s Paulem pátrali.

„Hledali jste mě."

„Hledali," přitakal. Zprudka se otočil a přitáhl si mě k sobě. Třásl

se a schoval si tvář v mých vlasech. Pokud se tak snažil zabránit

tomu, abych zjistila, co cítí, bylo to marné. Díky našemu poutu jsem

vnímala úplné vše.

Co nejsilněji jsem ho objala, aby včděl, že jsem skutečná, že mi

nevadí, když mč pevné obejme. „Jsem tady," řekla jsem.

„Já tč taky nemohl najít," zašeptal témčř neslyšné. „Naše pouto

bylo přetržené a já nedokázal říct, jestli jsi to udčlala úmyslně, jestli

to byla práce královny - anebo jestli jsi mrtvá. Cítili jsme tč v poutech

smečky, ale to se občas stává, když její členové zemřou. Přijel

Bran a ani on tč nedokázal najít. A pak nám včera Darryl vařil oběd

a upustil na zem pánev."

Slyšela jsem to už od několika lidí, ale nepřerušila jsem ho.

„Myslel si, že se někdo snaží ublížit Auriel, a vyběhl do půlky

schodiště - kde už na nčj čekala, protože si naopak dělala starosti

o něj. Tehdy vyšel ze sklepa Bran a řekl..." Zmlkl.

„Řekl: ,Odvedl jsem nejtčžší práci, alfo. Teď nám pověz, kde je

tvá družka,4" řekla jsem. „A v ruce držel moji hůl."

„A najednou jsi tu byla,44 řekl Adam. „Uvnitř mě, přesně tam, kam

patříš."

Odtáhl se a položil mi ruce na tváře. Teplo jeho kůže mi připadalo

tak drahé a jeho žhavé, jantarově žluté oči rozdmýchávaly oheň

v mém srdci - a v mém tčle.

Zachvělo se mu chřípí jako hřebci, který ucítí klisnu. Ruce spustil

k mému kabátu, roztrhl ho a odhodil ho na podlahu, pak ueouvl.

„Zatraceně,44 řekl drsně s hlavou svěšenou. „Zatraceně... nedokážu

to."

Přetáhla jsem si triko přes hlavu a svlékla si džíny a spodní prádlo.

Warren v domě netopil, protože v poslední době spal většinou u Kylea.

Já ale chlad nevnímala, protože jsem cítila sílu Adamova chtíče

jako žár hořáku.

„Co můžu udělat?" zeptala jsem se něžně, stáhla z postele přehoz

a lehla si.

„Nedokážu být něžný. Já vím... vím, že potřebuješ, abych se choval

opatrně, ale to teď nezvládnu." Otevřel dveře. „Musím jít. Pošlu..."

„Jestli mě necháš ležet nahou na posteli, aniž by ses se mnou pomiloval,

pak..."

Hrozbu jsem nedokončila. Možná to způsobilo slovo „nahou"

nebo „postel", ale než jsem dokončila včtu, byl na mnč.

Mčl pravdu; nebyl nčžný. Do této chvíle bylo naše milování sice

vášnivé, ale vždy zjemnčné humorem a láskyplností. Zranili mě a on

se ke mně choval velmi opatrně.

Ale ve tmě Warrcnovy ložnice pro hosty nebylo pro láskyplnost

a humor místo. A přestože jsem z jeho dotyku cítila péči, rozhodně se

nechoval starostlivě. Ne že by mi ublížil právě naopak. Jeho oheň

a chtíč neměly s prostou touhou nic společného a úplně mě pohltily

- a jako fénix jsem povstala z popela.

Oplácela jsem jeho naléhavost svojí a zarývala prsty do hedvábím

potaženého kamene jeho paží, zatímco jeho hříšná ústa mě

laskala na kůži. Byl žhavý a tvrdý a jeho touha mě nutila odpovídat

vlastním žárem. Kůži mi skrápěly kapky jeho potu a jeho pach

na mě působil jako afrodisiakum, protože to byl Adam. Potřeboval

mě a já jeho.

Zvedl se nade mnou, zavřel zlaté oči a vnořil se do mě, stal se mojí

součástí jediným silným přírazem. Teprve ve chvíli, kdy byl celý ve

mně, na mě znovu pohlédl a v očích měl tak vítězoslavný pohled, tak

primitivní žádost, žc mě asi měla vyděsit.

„Moje," řekl a pohyb jeho boků v sobě nesl spíše majetnictví než

vášeň.

Zvedla jsem bradu a zadívala se mu do očí ve výzvě, kterou jsem

mu mohla bez následků předložit jen já. Napnula jsem svaly na břichu,

zaryla paty do matrace a vší silou nadzvedla boky. „Můj," řekla

jsem.

Adamův vlk se na mě usmál a štípl mě zuby do ramene. „S tím dokážu

žít," řekl. A pak mi ukázal, co podobně vlastnický vztah znamená

u alfy vlkodlaků, který umí trpělivě a svědomitě lovit kojoty.

Snila jsem o tom, že jdu sněhem, ale nebála jsem se. Měla jsem kolem

sebe bezpečně omotané silné zlaté lano. Nebylo rozedřené ani

zauzlované, vedlo mě do lesa a teple mi svítilo na cestu. Následovala

jsem ho s lehkým srdcem a velkou nedočkavostí, protože jsem vědě-

la, že mč čeká něco báječného. Nakonec mě zavedlo k modrošedému

vlkovi se zlatýma očima.

„Ahoj, Adame," řekla jsem mu.

„Pšš," řekl Adam rozespale. Přitáhl si mě blíž a překulil se přese mě,

jako by mě tak mohl umlčet. „Spi."

Moje tělo bylo unavené. Bylo mi teplo a cítila jsem se v bezpečí.

Nemělo by být těžké znovu usnout, obzvláště po tak krásném snu.

Ale připomněl mi, jaké to bylo být ztracená.

„Taky jsem tč nemohla najít," řekla jsem Adamovi a stulila se

k němu. Od chvíle, kdy jsem s ním byla naposledy v posteli, zhubl.

Po ohni mu nezůstaly žádné jizvy a vlasy vždy nosil krátké, cítila

jsem ale jeho žebra a věděla, kolik sil jsem ho stála.

„Přestala jsem se snažit," přiznala jsem. „Tolik jsem se bála, že

mě využije k uhranutí celé smečky. Nevěděla jsem, že to nedokáže,

že není dost mocná." Zavřela jsem oči a vzpomínala na to, jak moc

jsem byla vyděšená. Téměř ihned jsem je zase otevřela, protože jsem

ho potřebovala vidět, abych se cítila v bezpečí. „Na tom místě jsem

měla pocit, jako by měla dost moci na cokoli."

Ležel tak nehybně, až mě napadlo, že znovu usnul, pak ale promluvil:

„Ublížila li." Nebyla to otázka.

„Ano." Nemínila jsem mu lhát. „Ale šlo jen o bolest, doopravdy

mě nezranila. Věděla jsem, že pro mě přijdeš, když vydržím."

Postarala jsem se, aby slyšel jistotu v mém hlase.

Otočil nás, takže jsem ležela na něm. Ruce mi přesunul na ramena

a lehce mnou zatřásl. „Už nikdy mč nenuť projít něčím takovým.

Nesnesl bych to."

„Dobře," slíbila jsem ukvapeně. „Už nikdy víc."

Zasmál se a pevně mě objal. „Copak tě Bran neučil neslibovat

nic, co nemůžeš splnil?" Vzdychl si. „No, pokud se nechystáš mlčet,

abych mohl spát, budu se muset nějak zabavit."

Když skončil, oba jsme usnuli.

Adam mě doprovodil, když jsem následujícího rána, hodinu před

otevřením, zašla do knihkupectví vrátit knihu Phinovi. Pořád byla

zabalená v jednom z Kyleových ručníku a očividně se bez jakýchkoli

potíží přesunula z Kyleovy skříně do Adamovy. Přivezli nám ji

Darryl s Auriel spolu s novým kabátem pro mč a se šaty pro Adama,

protože ty jeho nepřežily. Darryl se ani ncusmál, i když mu muselo

být jasné, co jsme dělali, i kdyby byl člověk a neměl vlčí čich. Místo

toho nás s Auriel tak spokojeně sledovali, až mč to trochu zneklidnilo.

Byla jsem ráda, když nás nechali o samotě.

Phin seděl za pultem v knihkupectví a vypadal skoro stejně, jako

když jsem ho viděla poprvé, jen trochu zhubl: jako muž neurčitého

včku se šedivějícími zlatými vlasy a laskavýma očima. Až na několik

nových regálů vypadal obchůdek stejně jako dřív.

„Ahoj, Mercy. Adame," řekl Phin s přátelským úsměvem.

„Ahoj. Nčco ti neseme." Opatrně jsem ručník rozbalila a položila

knihu na pult.

Kožené desky byly na dotyk měkounké jako máslo.

„Ariana má dobrý smysl pro ironii," poznamenal Adam, když si

poprvé přečetl titul - na deskách a na hřbetu bylo zlatým písmem vyraženo

Magie vyrobená. „Jen těžko se dá uvěřit tomu, že je to pouhé

maskování."

„Není, aspoň ne úplně," řekla Ariana a obešla regál.

Vypadala jinak. Už to nebyla žena středního věku, své skutečné

vzezření pozměnila jen natolik, aby působila lidsky. Pleť měla snědou

a lidsky hladkou, oči šedé a vlasy stejné blonďaté, jaké musel

mít za mlada Phin.

Na okamžik se zadívala na Adama a ten zůstal stát s chlácholivou

nehybností muže, který se snaží nesplašit divoké stvoření.

„Změnil jsi se," řekla mu a trochu se uvolnila. „Uklidnila tvého

vlka."

„Omlouvám se, že jsem tč vyděsil." Adamův hlas zněl opatrně

a něžně a já si vzpomněla, že říkal, že s ním nedokázala být ani v jedné

místnosti.

Zavrtěla hlavou. „Nebyla to tvoje vina - ani starý strach, ani ten

nový. Přesto už teď nevypadáš tak děsivě." Odhodlaně se nadechla,

vystrčila bradu a zamířila k nám.

Pohlédla na knihu a zavrtěla hlavou. „Působíš mi tolik problémů."

Adamovi a mně téměř stydlivě řekla: „Chtěli byste vědět, jak doopravdy

vypadá?"

„Prosím," řekla jsem.

Položila obě ruce na knihu a já ucítila vlnu magie. Když knihu

zvedla a odložila ji stranou, na pultě zůstala malá stříbrná figurka

ptáčka. Hádala jsem, že je to skřivan, ale nebyla jsem odborník.

Nebyl o nic větší než má dlaň a vypadal úžasně realisticky. Pohlédla

jsem na knihu hned vedle.

„Nejlepší maskování je skutečné," řekla. „Prostě jsem v knize artefakt

schovala."

Adam mi položil ruku na rameno, sehnul se a řekl: „Taková malá

věc, a je s ní tolik problémů." A vtiskl mi polibek na špičku ucha.