A le na zkoušku tu není správné místo," řekla. „Následujte
mě.'
Ariana vzala Phina do náruče. Samuel pohlédl na
Gabriela.
„Jsem v pořádku, doktore," řekl. Pohlédl na Arianu, pak na mč.
„Vlkodlak?" zeptal se bezhlesně.
„Ne," řekl Samuel. „To jsem já. Ariana je ťae."
Gabriel se zprudka otočil k Samuelovi. „Vy jste..." Pak se mu
rozjasnila tvář. „To pár věcí vysvětluje... Sněhulák?"
Samuel se usmál. „Opravdu nepotřebuješ pomoct?"
„To Phin je vážně zraněný," řekl. „Za poslední týden se jeho stav
hodně zlepšil, ale zpočátku nevypadal dobře."
Ostře jsem na Gabriela pohlédla, ale asi nebylo důležité říct mu,
že ve skutečném světě byl pryč sotva den - jestli se odsud nedostaneme
dřív, než se zavřou Zeeho dveře, nebude na tom stejně záležet.
Z chodby k nám dolehl hlas královny vil. „Jdete?41
Ariana kývla na Samuela, který šel opčt jako první. Vydal se za
vílí královnou, Ariana ho následovala a já mávla rukou na Gabriela
s Jesse, aby šli přede mnou. Zhluboka jsem se nadechla, jak to člověk
dělává, aby si pročistil mysl a plíce před namáhavým úkolem -
a ucítila v čisté, mramorové místnosti hlínu a rostliny.
Zee říkal, že v Elfame fungují jen maskovací kouzla vílí královny.
Když jsme ji následovali chodbou, věnovala jsem zvýšenou pozornost
svému čichu.
Otázka, napadlo mě, když jsem se snažila odlišit od sebe skutečné
pachy a ty vyprodukované královninými iluzemi. Když něco vypadá
jako chodba, působí to jako chodba a chová se to jako chodba
- je důležité vědět, jestli to je skutečně chodba?
Ale zvědavost byla moje nejhorší vlastnost. Jak jsme šli, pach hlíny,
mízy prýštící z poraněného dřeva a něčeho, co mohl být žal, sílil.
Vzhlédla jsem k zavěšeným světlům a namísto stříbrných drátů viděla
kořeny, drahokamy pak nahradily zářící kameny hodně podobné
tomu, který dal Zee Arianč. Mrkla jsem a drahokamy byly zpátky,
protože jsem v nč ale přestala věřit, mihotaly se.
Zakopla jsem, podívala se dolů a na okamžik spatřila kořen trčící
z mčkké hlíny, pak se podlaha před mýma očima změnila a já opět
viděla bílé dlaždičky, dokonale rovné, takže na nich nebylo o co zakopnout.
„Mercy?" zeptala se Jesse. „Jsi v pořádku?"
Královna se po mně ohlédla, a přestože byla pořád krásná, v ničem
se nepodobala ženě, kterou byla sotva před několika minutami.
Tvář mčla protáhlou a délky jejích řas by člověk dosáhl jen s pomocí
lepidla a umělých náhražek. Z ramen jí vyrůstala úzká, průsvitná
křídla podobná vážčím. Byla příliš malá, než aby ji dokázala uzvednout
bez pomoci magie.
„Jasně," řekla jsem.
Královniny dlouhé stříbrné šaty byly skutečné, na lemu a na
manžetách je ale hyzdily tmavě hnědé skvrny, pravděpodobně zaschlá
krev. Náhrdelník připomínající stříbrný a diamantový vodopád
byl ve skutečnosti ze zašlého černého kovu a z nebroušených
kamenů.
Při pohledu na obrovskou síň, do které nás uvedla, mi poklesla
čelist, už kvůli její okázalosti. Podlahu tvořil bílý mramor protkaný
šedými a stříbrnými žilkami a sloupy ze zeleného nelritu se ladné
zvedaly do výšky a podpíraly klenutý strop, který by se klidně hodil
i do katedrály Notre Dame. Z mramorové podlahy vyrůstaly stříbrné
stromy s nefritovými listy. Chvěly se ve větru, který jsem necítila,
a když na sebe narážely, půvabně zvonily. Po místnosti byly rafinovaně
rozmístěny elegantní lavice ze světlého a tmavého dřeva připomínající
sadu dřevěných šachů. Odpočívaly na nich krásné ženy
a pohlední muži, kteří se k nám otočili, když jsme vešli.
Na opačné straně síně se nacházelo zvýšené pódium se stříbrným
trůnem, jemně tepaným a zdobeným zelenými a rudými drahokamy
velkými jako moje ruka. Vedle trůnu ležela stočená kočka připomínající
malého geparda, aspoň dokud nezvedla hlavu a neodhalila
obrovské uši. Serval, pomyslela jsem si, nebo nčco dost podobného
středně velké africké divoké kočce. Ale žádnou kočku jsem necítila:
celá místnost páchla hnijícím dřevem a tlejícími věcmi.
A najednou místnost, kterou jsem procházela, zmizela.
Nemyslela jsem si, že se v okolí dají najít přírodní jeskyně. Bylo
tu několik umělých, které do čediče vyhloubily některé vinice, aby
v nich mohlo zrát víno. Většinu zdejšího podloží tvoří vyvřeliny, ve
kterých se dají najít lávové tubusy, ale ne vápencové jeskyně jako
v Carlsbadu. Ale magii asi geologie nezajímá, protože jsme procházeli
obrovskou jeskyní, jejíž stěny, strop a podlahu netvořila skála,
nýbrž hlína a kořeny.
Elfame vytvořila magie, ale já přemýšlela, jestli to byla královnina
magie. Při pohledu na kořeny v jeskyni u Zeeho dveří Ariana řekla,
že tu někde musí být lesní pán. A jak jsem se tak rozhlížela, napadlo
mě, že mčla pravdu.
Podlaha byla plná propletených kořenů - musela jsem si dávat
dobrý pozor, abych nezakopla a neprozradila se. Královnin trůn byl
jedinou věcí v celé místnosti, která se nezměnila, když jsem maskování
prohlédla. Sloupy nahradily silné kořeny visící ze stropu nebo
vyrůstající z podlahy jako živé stalaktity a stalagmity. Lavice byly
ze živého dřeva, které sice nebylo tak elegantní jako královnina iluze,
zato krásnější.
Většina ťae v místnosti nebyla pohledná - i když několik ano, pokud
jste netrvali na lidské kráse jako standardu pro hodnocení. Žádný
z nich nevypadal jako lesní pán nebo paní - Ariana s vílí královnou
působily nejlidštěji, ani ony by ale nemohly vejít ve své skutečné podobě
do obchodu, aniž by všichni ihned poznali, že jsou jiné.
Ale nemarnila jsem čas zkoumáním faeského dvora. Upoutal mě
totiž tvor za královniným trůnem. Byl veliký a ležel naprosto bez
hnutí, takže připomínal obrovitou sekvoj podťatou dřevorubcovou
sekyrou. Pokrývala ho kůra a jehličí a jeho čtyři oči velké jako talíře
zářily jako rubínové lucerny. Byl spoutaný železnými řetězy, které
se třpytily magií. Nevěděla jsem, jak lesní pán vypadá, ale obrovský
strom s očima by odpovídal.
Vedle trůnu stála žena středního věku s hrubými rysy a odstínem
pleti lidu Středomoří byla Řekyně, Italka, nebo možná dokonce
Turkyně. Na krku měla obojek, který jsem si začala spojovat s královninými
nevolníky, ale také byla řetčzy připoutaná k trůnu. Čich
mi prozradil, že se nčkde mezi ťae, lidmi a umírajícím lesním pánem
nachází čarodějka. Tušila jsem, že mocnou čarodějku by královna vil
asi neudržela pod kontrolou jen stříbrným kruhem na krku.
Existovaly různé druhy čarodějů. Nejmenší problémy byly s vyznavači
náboženství Wicca. Někteří měli jiskřičku moci, dost na to,
aby posílila jejich víru, ale ne tolik, aby upoutala pozornost větších
a nebezpečnějších tvorů.
Pak tu byli bílí čarodějové lidé narození v rodinách čarodějů,
kteří se rozhodli nekonat zlo. Stejně jako nadaní lidé narození v obyčejných
rodinách, ani bílí čarodějové neměli velkou moc - protože
magie čarodějů vychází ze smrti, bolesti a obětí a bílí čarodějové se
těchto praktik vzdali.
Většina mocných čarodějů byla černá. A bylo to z nich cítit, z některých
víc než z jiných. Někteří černí čarodějové se pohybovali na
hraně zla. Patřila k nim třeba Elizaveta Arkaděvna, čarodějka naší
smečky. Na čarodějku dokonce i na černou čarodějku byla mocná.
Ale pokud jsem to chápala dobře, vyhýbat se zlu bylo těžké, náročné
na čas a vybíralo si to na čaroději větší daň než skutečná černá
magie. Bylo mnohem snazší využít při čarování utrpení jiných a výsledky
byly mnohem předvídatelnější.
Tato čarodějka a jak jsme sc blížili k trúnujejí pach sílil a utvrzoval
mě v mém přesvědčení páchla nejčernější magií. V jejím
sousedství se dozajista ztráceli domácí mazlíčci a malé děti a občas
možná i nějaký ten bezdomovec. Vsadila bych se, že železné řetězy,
které poutaly lesního pána, vyrobila ona.
Místnost, kterou viděli ostatní, byla sice vysoká, ale nijak zvlášť
velká. Jeskyně, již jsem viděla já, byla větší, ale skoro polovinu zabíral
lesní pán za trůnem. Dojít k pódiu netrvalo dlouho.
Královna vil se posadila na kraj stříbrného trůnu, natáhla se dolů
a pohladila čarodějku které se to vůbec nelíbilo. Když si královna
sedala, zatřepotala křídly a složila je, aby se mohla opřít.
Zamrkala ajejí oční víčka vydala tichý rp-rp zvuk. Když jsem sejí
postavila tváří v tvář, všimla jsem si, že její očí jsou... divné. Zírala
a zírala, pak rychle zamrkala. Těžko se na ni dívalo.
„Jesse," řekla. „Prozraď mi své jméno."
„Jessica Tamarinda 1 lauptmanová," řekla Jesse a její hlas zněl trochu
cize.
„Jessica," řekla královna. „Není to hezké jméno? Posaď se mi
k nohám, Jessiko." Podívala se na mč a usmála se, když Jesse poslechla.
Královna se k ní sehnula a pohladila ji po hlavě - Jesse to ocenila
víc než čarodějka. „Už je napůl moje," řekla mi královna. „Tvůj mladík,
Gabriel, je na tom stejně, že ano?"
„Ano, má královno," zamumlal napjatě.
„Nenasadila jsem mu obojek jen kvůli naší dohodě, Mercedes
Thompsonová, ale když ncpotlačuji svoji magii, lidé v mé blízkosti
mi propadají. Nebylo od tebe chytré přivést mi dalšího otroka."
Naposledy Jesse pohladila a posunula se na trůné dozadu. „Ale nevzala
jsi do mého Elfame jen člověka. Pověz, Mercedes, jak se ti podařilo
přivést s sebou nejen fae, ale i vlka, i když jsi měla zakázáno
o celé věci s nimi mluvit?"
Podala jsem jí zkrácenou verzi. „Pořídila jsem si nahrávku našeho
rozhovoru."
„Chápu." Tvářila se, jako by spolkla citrón, ale neprotestovala.
„Takže chceš znovu vyjednávat, Mercedes Thompsonová." Chladně
se usmála. „Chceš vyměnit Stříbrnou relikvii za svůj život?"
Ariana na mě ostře pohlédla, ale já uměla poslouchat - a už předtím,
než jsem si přečetla Phinovu knihu, jsem slyšela příběhy o dohodách
s vílami, kterých lidé nakonec hořce litovali. Když si nedám
dobrý pozor, můžu vyměnit knihu za svůj život - a nakonec si přát
smrt. Například bych odsud mohla odejít, ale být nucena nechat tady
Jesse a Gabriela.
„Nevím," řekla jsem a zavrtěla se pod tíhou královnina pohledu.
Kousla jsem se zevnitř do rtu tak silně, až začal krvácet - bolelo
to, protože lidské zuby nejsou dost ostré na to, aby snadno prokously
kůži.
„Samueli," řekla jsem, „polibek pro odvahu a jasný zrak, lásko?"
Samuel se ke mně překvapeně otočil - polibek byl pravděpodobně
tou poslední věcí, na kterou teď myslel. Postavila jsem se na špičky
a málem na nčho musela vyšplhat, abych se dostala k jeho ústům.
Přitiskla jsem své rty na jeho a snažila sc mu vnutit do úst co nejvíce
krve. Po kratičkém zaváhání mu zjevně došlo, o co mi jde. Podvolil
se, olízl mi ret a něžně mč postavil na zem.
Doufala jsem, že má krev zapůsobí stejně jako tehdy v knihkupectví
a že uvidí totéž co já. Ze Samuelovy reakce se to dalo jen těžko
odhadnout, ale zdálo se, že to funguje. Možná na tom nesešlo, ale
kromě pistole v mém pouzdře a té, kterou měla Jesse vzadu za opaskem,
byl Samuel naší jedinou zbraní proti fae. A možná i nejlepší,
protože bude mnohem těžší ho zastavit. Neublíží mu, když uvidí,
proti čemu stojí.
„Jak láskyplné," řekla královna znuděně. „Už jsi dostatečně odvážná
a jasnozřivá, abys mi dala Stříbrnou relikvii?"
„O tom jednat nechci," řekla jsem a snažila se, aby si nevšimla
krve na mých rtech. „Slo by o výměnu. A tu bych zvážila jen v případě,
že by mým společníkům bylo dovoleno odejít. Ne, chci podstoupit
zkoušku, a pokud jí projdu, bezpečně a co nejdříve odsud
odejdou."
„Takže máš na mysli opravdovou zkoušku?" řekla. „Ovládáš hru
na nějaký hudební nástroj?"
S piánem máme vzájemně nenávistný vztah. Nepovažovala jsem
své břinkání za hru a učitelka klavíru se mnou souhlasila. „Ne."
„Takže sc utkáme v něčem jiném. Budeš držet jednoho z mých
poddaných v objetí, zatímco se bude měnil, / a každou proměnu propustím
jednu osobu."
Luskla prsty, čarodějka si pro sebe začala mumlat a nejbližší fae
malé stvoření s jemnými kostmi, pletí jako broskvička a zelenorůžovými
vlasy vzplál. Nešlo o maskovací kouzlo, v místnosti se totiž
nic nezměnilo. Jednalo se o skutečné plameny, i když samotnému
fae neubližovaly.
„Nemůže držet oheň, zemřela by," řekla Ariana. Od chvíle, kdy
jsem políbila Samuela, na mě ani na něj nepohlédla. Nevěděla jsem,
jestli tuší, že máme něco za lubem anebo si myslí, že jsme milenci.
„A to porušuje podstatu zkoušky. Vyzyvatel musí mít šanci - ať
už jakkoli malou úkol splnit."
„Dobrá," řekla královna. „Když jsi tak vybírává, Stříbro, budeš
vyzyvatelkou ty." Místností se rozlehl její zvonivý smích a kořeny
ve stropě se začaly svíjet. „Samozřejmě vím, kdo jsi, drahá Stříbrojak
sis mohla myslet něco jiného? Kolik z nás se rozhodlo žít se zohavením
po zubech psů a vlků? Jen Stříbro. Takže buďto přistoupíš
na výzvu, nebo tuto skoro smrtelnou ženu, která není tak lidská jako
tvůj Phin nebo chlapec, zabiji. Míšenec není dost lidský na to, aby
se na něj vztahovaly hostitelské zákony Elfame."
Ariana jako by královniny posměšky ani neslyšela. Zřetelně a pomalu
řekla: „Obejmu tohoto fae, který bude měnit podoby - první
bude oheň. Za každou následující proměnu bude jeden z mých společníků
volný. Promění se pětkrát, vždy na tři minuty, a pokud uspěji,
odejdeme všichni. Pokud ne, za každou proměnu, kterou udržím,
odejde jeden z nás."
Zatímco Ariana mluvila, položila Phina na zem vedle Gabriela.
Dokonce i uhranutý položil Gabriel Phinovi ruku na rameno, aby ho
podepřel.
„Čtyři proměny," řekla královna. „Pět podob. Mercedes
Thompsonovou nepustím, protože je paní Stříbrné relikvie."
„To je v pořádku," řekla jsem Arianč. „Přežiji jako obvykle.
Zeptejte se ostatních. Až budete všichni v bezpečí, budu jednat s královnou
o knize."
„Šest podob," řekla Ariana. „Za každého jednu. Tak to stojí v pravidlech.
,Ve smluvené zkoušce životy všech zajatců jsou v sázce.4"
Dvakrát se to nerýmovalo, ale i špatná poezie stačila k zaznamenání
pravidel vílí královny.
Královna podrážděně zamrkala. Měla jsem eo dělat, abych se neodvrátila
- anebo taky nezačala rychle mrkat.
„Dobrá," zavrčela. „Ale Mercedes přijde na řadu jako poslední
a tvůj vnuk jako první."
Samuel řekl: „Phin, Jesse, Gabriel, Ariana, já a Mercedes."
„Phin, Ariana, ostatní a nakonec Mercedes," nabídla na oplátku
královna.
Věděla jsem, o co se snaží. Myslela si, že když přesune Arianu
s Phincm dopředu, zmenší tím Arianinu motivaci, jak se zkouška
bude stávat těžší a těžší.
Samuel zavrtěl hlavou. „Phin, Jesse, Gabriel, Ariana, já a Mercedes."
„Začínám se nudit," řekla královna. „Dobrá. Dohoda je uzavřena."
Ariana přimhouřila oči a zadívala se na Samuela - asi proto, že
ji postavil před sebe. Ale souhlasila jsem s ním. Napřed jsme odsud
museli dostat bezmocné, teprve pak ty, kdo se o sebe uměli postarat.
Což znamenalo postavit Arianu před Samuela.
„Přijímám," souhlasila Ariana, vykročila a objala hořícího fae.
Sotva se ho dotkla, vlasy i šaty jí vzplály a všechno nehořlavé
spadlo na zem, i Zeeho kámen, jehož neochvějná zář nebyla ve
svitu plamenů skoro vidět. Z Arianina těla se začalo kouřit a vzápětí
také vzplálo.
„Má v sobě zemi, vzduch, oheň a vodu," řekl Samuel. Kdybych
ho dobře neznala, myslela bych si, že ho vůbec nezajímá, co se děje.
„Díky tomu byla schopná velké magie i poté, co se Pod Kopec ocitl
z dosahu. Magický oheň jí neublíží."
Královna hovořila s čarodějkou. Když domluvila, čarodějka vstala
a v ruce sejí objevil ocelový nůž. Sebrala řetězy a poodstoupila,
kam až jí dovolily, na dosah k lesnímu pánovi. Vrazila do něj nůž
a tvor podobný stromu zařval, otřásl se a nůž zbrotila jantarová tekutina.
Podlaha pod mýma nohama se pohnula a kořeny ve stropě se
smrskly a zkroutily.
Samuel mi položil ruku na loket a podepřel mě, díky čemuž jsem
poznala, že krev fungovala. I přes maskování viděl realitu, se kterou
jsme se museli vypořádat.
Čarodějka nuž olízla a vnořila prst do rány, kterou zajatému fae
způsobila. Pak do vzduchu načrtla symboly, jež se ošklivě žlutě rozzářily.
Nato si vykasala halenu, odhalila holé břicho, sebrala symboly
ze vzduchu a připláela ši je na kůži. Když skončila, vrátila se
k trůnu, posadila se a do čistá čepel olízala. Zachytila můj pohled
a usmála se.
Možná o maskovacím kouzle nevěděla, anebo si myslela, že se
bojím koček. Jedna věc byla jistá: věděla, že z ní mám strach. Přála
jsem si vědět, co právě udělala.
Ať už šlo o cokoli, těžko nám to pomůže. A pomoc jsme potřebovali.
Tři minuty násobeno šesti bylo osmnáct minut a Zee už nějaký
čas držel vchod otevřený. Dalších osmnáct minut dalece přesáhne
hodinu, kterou nám slíbil. Vílí královna nebude k propuštění zajatců
potřebovat Zeeho dveře ale dokud budou otevřené, dostanou se na
povrch ve stejný den.
Čas konečně vypršel a fae, kterého Ariana držela, se proměnil
v led. Tři minuty byly hodně dlouhá doba, když jste měli držet obrovskou
kostku ledu. Nedokázala jsem pochopit, proč ho Ariana tak
pevně objímá, namísto aby ho držela volněji a tolik se ho nedotýkala.
Obzvláště když jí shořelo oblečení a před ledem ji tak vůbec nic
nechránilo.
„Kůže na kůži, pamatuj," řekla královna nabručenč. Očividně
doufala, že Ariana couvne.
Slyšela jsem, jak si fae okolo šeptají o Arianiných jizvách. Jak
jsou ošklivé, zahanbující. Napadlo mě, že to možná dělají naschvál,
že se jedná o nějakou královninu lest, ale pokud ano, jejich posměšky
na Arianu nijak nepůsobily.
Tři minuty uplynuly a Jesse byla v bezpečí - a fae, kterého Ariana
držela, se proměnil v kouř. Ale zdálo se, že na to byla připravená,
protože když se začal na okrajích rozplývat, natáhla se a sebrala nejbližšímu
fae plášť. Omotala ho kolem sebe a fae, dotkla se pláště studenou
rukou, pokryla ho vrstvou ledu a uvěznila kouř uvnitř zmrzlé
látky.
Pokradmu jsem se rozhlédla po ostatních fae v síni. Několik jich
tu bylo, už když jsme přišli, ale další se objevili až po nás, jako by je
sem královna svolala. Napočítala jsem jich dvacet osm bez lesního
pána, který, jak jsem tušila, mezi její stoupence nepatřil.
Zadívala jsem se jim do tváří, a přestože byly ménč... prázdné než
u nevolníků, nemyslela jsem si, že jsou úplné svobodní. Možná to
bylo tím, jak hladovč všichni zírali na královnu, jako by čekali na jakýkoli
úkol či rozkaz - na cokoli, čím by jí mohli dokázat svoji lásku.
Pohybovala jsem se ve společnosti fae a věděla jsem, že je vzácné,
aby se na nččem shodli tři, natož dvacet osm.
„Podívejte se na jizvy, které jí otec způsobil," řekl jeden.
„Jak mohla přežít? Vypadá to, jako by ji pokousaly bestie."
„Copak ten příběh neznáte?" řekl třetí. Všichni hledčli na Arianu,
ne na královnu vil, když pokračoval: „Její otec ji nechával tři roky
každé ráno svými zvířaty týrat."
Ariana stiskla rty, protože jí na mysli vytanuly vzpomínky.
Uplynuly další tři vteřiny - získala svobodu pro Gabriela.
Fae pod pláštěm začal růst a Ariana nechala látku sklouznout na
zem. Napřed jsem nedokázala pochopit, v čem výzva spočívá. Tvor
se proměnil v jiného fae, ve velkého muže s téměř lidskými rysy.
Jeho kůže měla barvu a strukturu břízy, na některých místech byla
hladká a bílá, jinde hrubá a tmavě šedá nebo černá. Jeho vlasy připomínaly
drcenou kůru a padaly mu kolem obličeje. Nebyl ošklivý ani
děsivý ale Ariana se roztřásla.
Samuel vedle mě ztuhl a z hrdla se mu začalo linout tiché vrčení.
„Vítej, dcero," řekl fae s kůží jako kúra. Potom přešel do velštiny;
mluvil s tak zvláštním přízvukem, že jsem mu nerozuměla. Zvedl
pravou paži a já uviděla, že mu chybí ruka a pohladil ji s ní po
vlasech.
Arianin otec byl lesní pán, ale očividně odlišný druh než ten, kterého
zajala královna vil, protože vypadal úplně jinak.
Vílí královna použila své lidi k tomu, aby Arianu nalomila, aby jí
připomněla, co jí otec provedl. Ale podcenila ji, pokud si myslela, že
se tak snadno vzdá. Pevně ho objala a přitáhla si ho k sobě.
Samuelově velštině jsem rozuměla: nemluvil po telefonu, vyslovoval
pomalu a jeho slova byla docela prostá. „Nemůže zavolat své
psy, Ari, lásko. Žádný strach. Jsou dávno mrtví. Postaral jsem se o to.
Není skutečný, není. lákovou moc nemá. Můj táta tvého tátu zabil.
Já zabil jeho psy. Už se nevrátí."
Trpělivě na ni mluvil, aby se mohla soustředit na nčco jiného než
na fae, který očividné přijal tvář a postavu jejího otce tyrana.
Sledovala jsem čarodějku a nebyla si tak jistá jako Samuel, že
Arianin otec není skutečný. Čarodějky dokáží pěkně děsivé věci.
První tři podoby, které na sebe fae vzal oheň, led a kouř páchly
faeskou magií. Z této jsem kromě mužova vlastního pachu vycítila
černou magii, čarodějnictví a čarodějky dokáží probudit mrtvé.
Tři minuty držela Ariana muže, který ji mučil, dokud nepřišla
o rozum. Když bylo po všem, mohla ho pustit a z Elfame odejít a nechat
Samuela a mě v zajetí. Ale byla houževnatější. A tak když se
její otec proměnil ve vrčícího vlkodlaka, který se víc než zběžně podobal
Samuelovi, klesla na kolena, aby si ho mohla přitáhnout blíž,
a upřela oči na Samuela. Oči jí zčernaly a z tváře jí zmizely všechny
emoce, ale držela ho a pořád dokola bezhlesně opakovala jedno
jméno - Samuelovo.
I Samuel klesl na kolena, oči mu zbělely a objevil se v nich divoký
pohled.
„Tady ne," řekla jsem mu. Teď jsem musela rozptýlit já jeho.
„Nesmíš se proměnit, Samueli. Musíš ji, Phina a děcka dostat ven.
Musíš, protože ona to nezvládne. Vydrž to."
Nedokáže mě osvobodit: napřed její otec, pak vlkodlak a já si
uměla docela dobře představit, jaká bude poslední podoba, protože
vílí královna neměla v úmyslu nechat mě jít.
Žena, která se vydávala za Daphne, mč považovala za majitelku
Stříbrné relikvie. Myslela si, že jakmile propustí Gabriela, naše dohoda
o mém bezpečí padne. Očividně jsem nebyla dost lidská na to,
aby se na mě vztahovaly zákony pohostinnosti, které vílí královně
zakazovaly zabíjet lidi, kteří do její říše vstoupili. Mohla mč klidně
zabít a získat knihu.
A vyšlo by jí to nebýt jedné drobnosti. Já Stříbrnou relikvii nevlastnila;
jejím majitelem byl Phin. Když mě zabije, způsobí si jen
pořádné potíže - až budou ostatní volní, udělám, co budu moct,
abych ji o tom přesvědčila. Stačí, když vydržím, než si pro mě přijde
Adam.
Kdyby se ale Arianě podařilo udržet fae i v jeho poslední podobě,
značně by mi to samozřejmě usnadnilo život.
Ariana udržela vlkodlaka celé tři minuty - pak se změnil v psa.
Připomínal obrovského bígla, bílého s hnědými skvrnami a zakulacenýma,
plandavýma ušima, po přátelském výrazu, se kterým většina
bíglů žije a umírá, u něj ale nebylo ani stopy.
Ariana pohlédla na psa, kterého objímala. Pažemi ho držela okolo
šíje a nohy měla skoro schované pod jeho tělem. Chvíli se nic nedělo
a já sobě navzdory ucítila záblesk naděje. Nepřála jsem si zůstat
sama s královnou vil, která mě chtěla zabít.
Pak se ale Ariana od psa, který asi vypadal jako zvíře, s jehož pomocí
ji otec mučil, odkulila, stočila se do klubíčka a otevřela ústa,
aby vykřikla, hrůza ji ale připravila o hlas. Samuel ji vzal do náruče
a broukal jí. Nic neříkal, prostěji půjčil svůj hlas. Ale nezapomněl
ani na nepřítele a královnu vil nespouštěl z očí.
„Pět," řekla královna nevrle. „Myslela jsem si, že si tě nechám vlkodlaku,
ale byla silnější, než jsem předpokládala."
Samuel zavrčel. Všimla jsem si, že Zeeho kámen pod břichem
psa, který se zcela soustředil na Arianu, bliká.
„Samueli," řekla jsem naléhavé. „Zee čeká. Dostaň odsud děcka
a Phina..." Hlavně Phina. Odmítala jsem dát ještě víc moci někomu,
kdo byl ochotný využít černou čarodějku a mučit s její pomocí
jiného tvora. Potřebovali jsme dostat Phina do bezpečí, aby
se Stříbrná relikvie ocitla mimo královnin dosah. „Seber je a vypadni
odsud."
„Pomůžeš mi vstát?" požádal Phin Gabriela. Pochopil, o co mi jde.
Gabriel zaváhal, když ale královna Phinovu žádost nezamítla, pomohl
mu na nohy.
„fy," řekla královna a ukázala na nejbližšího fae. „Odveď je
ven a nech je jít. Lidského muže budeš muset nést." Pohlédla na
Jesse, pak na Gabriela. „Jděte, děti, a až opustíte Elfame, buďte jako
dřív."
Fae, na kterého ukázala, se hluboce uklonil a vzal Phina do náruče
stejně lehce jako předtím Ariana. Ne všichni fae byli podobně
silní. Když se vydal ke dveřím, Jesse s Gabrielem ho mlčky následovali.
Samuel se zastavil a políbil mě na tvář. Stále objímal Arianu, která
se třásla hrůzou. „Zůstaň naživu," řekl mi.
„Takový je plán," řekla jsem. Obezřetně jsem pohlédla na
Arianu, kterou v zajetí držel záchvat paniky. Vzpomněla jsem si,
ěeho se nejvíce obávala, když posledně přišla k sobě, proto jsem
dodala: „Ty na sebe taky dávej pozor. Teď vypadni, dokud to jde
bez problémů."
,,Semper Fi,44 řekl, pohlédl na Zeeho kámen a pospíšil si za ostatními.
Pokud jsem věděla, Samuel nikdy nebyl u mariňáků. Ale věděl,
že pochopím, co se mi snažil říct. Mariňáci své lidi nikdy neopouští.
Vrátí se i s Adamem. Já jen musela do té doby přežít.
Všichni jsme čekali, dokud se fae, který je doprovázel, nevrátil.
Uklonil se královně a řekl: „Jsou venku, živí a zdraví, má královno."
Zhluboka jsem se nadechla a o několik vteřin později se ze Zeeho
kamene stal jen další šedý šutr mezi kořeny na podlaze jeskyně.
Odhadla jsem, že měli dvě minuty k dobru ale Zee pravděpodobně
držel dveře otevřené, dokud je nespatřil.
„Dohoda je splněna," řekla mi královna.
„Fajn," odpověděla jsem.
„Vyměníš knihu za svůj život."
„Ne." Zavrtěla jsem hlavou. „Zvážila jsem to a rozhodla se, že
to neudělám."
Už jsem nemusela nikoho chránit. Jen samu sebe. Obavy z toho,
co čarodějka udělá, když ji osvobodím, mě přiměly při tasení zbraně
zaváhat - a draze jsem za to zaplatila. Zrovna jsem sahala pod triko,
když mě dva z královniných poskoků chytili za paže. Zbraň dopadla
na zem a královna vil ji odkopla stranou - daleko z čarodějčina
dosahu.
„Nepochopila jsi mč," řekla mi. „Zabiji tě a tvá smrt mi knihu odhalí."
„Myslela jsem, že knihu musím vlastnit, aby to fungovalo," řekla
jsem zmateně.
Královna na mč zírala. „Dala jsi tu knihu snad někomu jinému,
než jsi se vydala sem dolů?"
„Ne tak, jak si myslíš," odpověděla jsem.
„A jak tedy?" řekla měkce.
„Proč bych ti to měla říct?" opáčila jsem. Vílí královna ostře kývla
a čarodějka se natáhla a dotkla se mě.
* *
Když jsem přišla k sobě, ležela jsem na posteli, která předtím patřila
Phinovi. Aspoň po něm voněla, místnost ale tvořily kořeny a hlína,
ne mramor. Chvíli mnou zmítal zmatek, ale pak jsem se úplně probrala
a uvědomila si, že jsem celu nikdy neviděla bez maskovacího
kouzla-jen jsem ji cítila.
Bolelo mě celé tělo, přesto jsem neměla žádné další modřiny.
Držela jsem se, dokud to šlo, abych Samuelovi s Adamem poskytla
dost času na to dostat všechny do bezpečí. Nevěděla jsem, jestli to
stačilo. Očekávala jsem, že až bude po všem, zemřu. Ale uměla jsem
se vypořádat s nečekanými situacemi i když to znamenalo chodit
na nočník. Bílá porcelánová nádoba pod druhou postelí musela být
nočník. Vílí královna tu měla kuchyň s ledničkami a jiným moderním
vybavením, ale neměla záchod? Chvíli jsem o tom přemýšlela
a dospěla k názoru, že asi jen nemá záchod pro vězně.
Po velmi dlouhé době, patrně ale spíše sotva hodinu po tom, co
jsem se probudila, se otevřely dveře a dovnitř vešla královna se dvěma
pobočnicemi a dvěma pobočníky.
První z mužů byl fae, který odvedl Samuela s ostatními ven. Byl
vysoký, vyšší než Samuel, a měl oči barvy mořské pěny. Teprve ted'
jsem si uvědomila, zeje to vodní fae, který se vloupal do knihkupectví.
Druhý muž byl na lidská měřítka malý, ale ne nápadně. Kůži měl
zelenou a vlnila se jako moře. Stejně jako královna měl na zádech
křídla, ale ta jeho byla našedlá a kožená, ne hmyzí.
Zena, která nesla židli, vypadala skoro jako člověk, jen oči mčla
oranžové a pleť světlounce modrou. Druhou ženu pokrývaly od hlavy
k patě lesklé hnědé chlupy dlouhé asi pět centimetrů a paže měla
o třetinu delší, než bylo obvyklé. Nesla stříbrný kruh dost velký na
to, aby mi padl okolo krku.
Při pohledu na něj jsem se pokusila o útěk. Vysoký muž mě chytil, posadil mě na židli a žena, která ji přinesla, mč k ní přivázala: za
zápěstí, lokty a kotníky.
Pak mi nasadili stříbrný obojek na krk.
Jakmile je královna uhrane, jen ona je může osvobodit.
„Trvalo příliš dlouho, než jsem odhalila tvá tajemství, Mercedes,"
řekla. „Majitelem knihy je Phin, ale Ariana ho bezpečně střeží v rezervaci,
kde se k němu nikdo z mých poddaných nedostane. Knihu
jsi dala příteli, ale ten ji dal vlkodlakům, a od nich ji taky nedostaneme."
Jak dlouho jsem byla mimo a kolik jsem jí toho řekla? Nepamatovala
jsem si všechno a to mi dělalo starosti.
Královna vil měla na sobě jiné šaty než předtím. Byly modrozlaté.
Znamenalo to, že je jiný den? Anebo se prostě umazala a musela
se převléknout?
„Prozatím mi zůstala jen pomsta." Její oči divně zamžikaly.
„Nakonec přestanou Stříbrnou relikvii tak pečlivě střežit a já ji získám.
Do té doby si vezmu, co se nabízí. Doufám, že si vítězství
užiješ.
Mercedes Athéno Thompsonová," řekla a položila mi ruku na
čelo. Podívej se na mě.
Poslední věta se mi ozvala v mysli. Připomnělo mi to, jak se mi do
hlavy navezla Mary Jo tehdy v bowlingové hale. Bez té zkušenosti
by mi asi královnin hlas nepřipadal tak cizí.
Chceš mi sloužit. Na ničem jiném ti nezáleží.
Záleží mi na Adamovi.
Pokud se odsud nedostanu živá, bude si to klást za vinu s tím, že
kdyby na tom byl lip, vzala bych ho s sebou a zachránil by mě. Přijal
by odpovědnost za celý svět, kdyby jím někdo (jako já) občas nezatřásl.
Takže jsem musela přežít - protože mi na Adamovi záleželo.
Hlas vílí královny se dál nesl mojí myslí, ale já ji neposlouchala.
„Komu sloužíš?" zeptala se nahlas a sňala ruku z mé hlavy.
Neznělo to, jako by ji odpověď dvakrát zajímala.
„, Vyberte si dnes, komu budete sloužit,'" zamumlala jsem. „,Ale
já a můj dům budeme sloužit Hospodinu.4" Zdálo se mi příhodné citovat
Jozueho.
„Cože?44 zeptala se zaskočeně.
„Co sis myslela, že řeknu?" zajímala jsem se troehu zklamaně.
Někteří opravdu staří fae Písmo nesnáší, alejí oěividně nevadilo -
aspoň samotný eitát ne.
„Odveďte ji do síně," poručila a řasami rozzlobeně tloukla do
tváří.
Muži mě zvedli i s křeslem a odvlekli mě zpátky do síně. Jen matně
jsem si pamatovala, co mi tam čarodějka provedla - matka mi
jednou řekla, že stejně se cítila při porodu. Bolest a pak nic. Ale pokud
přede mnou mysl to nejhorší zablokovala, tělo mi to vynahradilo.
Jak jsme se blížili, žaludek se mi stahoval a zmáčel mč pot.
Nepřekvapilo by mě, kdyby muži, kteří mě nesli, cítili při vstupu do
síně můj strach.
Odnesli mě před trůn a postavili na zem.
„Co jsi s ní udělala?" zasyčela královna na čarodějku, která se
před ní krčila. „Co jsi provedla, že mi odolává?"
„Nic, má královno," řekla čarodějka. „Nic, co by jí umožnilo vám
vzdorovat. Je člověk jen napůl. Možná je problém v tom."
Královna ji pustila a přiřítila se ke mně. Zpoza opasku tasila stříbrný
nůž a řízla mč do paže nad kousnutí, které mi způsobil Samuel.
Vypadalo pořád čerstvě, takže jsem nemohla ztratit příliš mnoho
času.
Promnula moji krev mezi prsty a vložila si je do úst. Potom se
sama řízla a nakapala mi tři kapky své krve do otevřené rány.
Chystala se mě k sobě připoutat starou magií. Vlkodlaci ji používali,
když přijímali někoho do smečky.
Zpanikařila jsem. Byla se přese mě schopná dostat ke smečce?
Zeemu dělalo starosti, že by mohla uhranout vlky.
„Moje krev tobě," řekla a já už ji nemohla nijak zastavit. „Moje
stříbro, moje magie, naše krev tě činí mojí." Protože bylo po všem.
Mysl mi obklopila mlha.
Vzpírala jsem se a vzpírala, ale neměla jsem s čím bojovat; byla to
jen mlha, která všechno halila a dusila mé myšlenky.