1. kapitola

Startér se za hlasitých protestů snažil uvést do chodu těžký motor

starého buicka. Soucítila jsem s ním, protože jsem dohře

věděla, jaké to je bojovat s někým mimo vlastní váhovou kategorii.

Jsem kojoti kožomčnec a snažím se přežít ve svělě vlkodlaků

a upírů - přesila je pro ně slabé slovo.

„Ještě jednou," řekla jsem Gabrielovi, sedmnáctiletému manažerovi

mé kanceláře, sedícímu na sedadle řidiěe buicka své matky.

Popotáhla jsem a utřela si nos do ramene overalu. Rýma už patří

k práci v zimě.

Miluji být automechanik, i když to znamená mít rýmu, umaštěné

ruce a podobné věci.

Je to život plný frustrace a zhmožděných kloubů, v němž krátké

okamžiky triumfu nahrazují veškeré útrapy. Práce pro mě představuje

únik z chaosu, který v poslední době ovládl mé soukromí: nikdo

patrně neumře, když nezvládnu opravil auto.

Dokonce ani když je matčino. Gabrielovi skončila ten den škola

dřív, proto se rozhodl využít volný čas a opravit matce auto. Předtím

šlapalo špatné, teď už vůbec, proto nakonec požádal kamaráda, aby

ho odtáhl do dílny a já se tak mohla podívat, jestli s tím nedokážu

nčco udělat.

Buick vyloudil další nezdravé zvuky. Narovnala jsem se a couvla

od otevřené kapoty. Motor uvádí do chodu palivo, jiskra a vzduch -

pokud ovšem není v háji samotný motor.

„Nestartuje, Mercy," řekl Gabriel, jako bych si toho nevšimla.

Sevřel volant elegantníma, ale upracovanýma rukama. Tvář měl

umazanou od kolomazi a jedno oko zarudlé, protože si nenasadil

ochranné brýle, než vlezl pod auto. Odměnou mu byl velký žmolek

rzi a mazadla v oku.

Přestože velké ohřívače zaháněly největší chlad, oba jsme na sobě

měli bundy. Neexistuje způsob, jak udržet dílnu vyhřátou, když celý

den vytahujete a zase spouštíte vrata.

„Mercy, mamá musí být za hodinu v práci."

„Dobrá zpráva je, že za to asi nemůžeš." Ustoupila jsem od auta

a zadívala se do jeho rozčilených očí. „Ta špatná je, že za hodinu to

nespravím. Ani nevím, jestli ještě vůbec pojede."

Vyklouzl z auta, sehnul se pod kapotu a zadíval se na životem znavený

motor, jako by mohl najít nějaký uvolněný drát, kterého jsem si

nevšimla a který by zázračně uvedl vůz do chodu. Přenechala jsem

ho ponurým myšlenkám a prošla chodbou do kanceláře.

Na špinavé, kdysi bílé desce za pultem visely na háčcích klíče od

aut, na nichž jsem pracovala - a půltucet tajemných klíčků z dob,

kdy mi ještě dílna nepatřila. Vzala jsem z háčku ty na klíčence s duhovým

symbolem míru a vrátila se do garáže. Gabriel opět seděl za

volantem matčina buicka a vypadal, jako by mu bylo zle. Otevřeným

oknem jsem mu klíče podala.

„Vezmi si brouka," řekla jsem. „Pověz mámě, že mu nefungují

blinkry, takže bude muset dávat znamení rukou. A ať moc netahá za

volant, jinak jí zůstane v rukou."

Tvářil se neústupně.

„Podívej," řekla jsem, než mohl odmítnout, „nic mě to nebude

stát. Všechna děcka se do něho nevejdou..." Ne že by se vešla do buicka;

měl spoustu sourozenců, „...a topení taky zrovna nehřeje. Ale

10

jede a já ho nepoužívám. Na buicka se podíváme po práci, budeme

na nčm dělat, dokud nepojede, a ty mi budeš dlužit hodiny."

Byla jsem si docela jistá, že motor odešel na velké vrakoviště

v nebi - a věděla jsem, že Sylvie, Gabrielova matka, si nemůže dovolit

koupit nový motor o nic víc než lepší auto. Rozhodla jsem se

proto, že požádám Zeeho, svého starého mentora, aby na něj použil

magii. A to doslova - na Zeem bylo sotva něco obrazného. Byl totiž

fae, gremlin, jehož přírodním živlem byl kov.

„Brouk je tvůj projekt, Mercy." Gabrielův protest vyzněl chabě.

Můj poslední projekt, karmann ghia, se prodal. Za podíl na zisku,

o který jsem se dělila s jedinečným lakýrníkem a čalouníkem,

jsem si pořídila brouka ze sedmdesátého prvního a VW bus z šedesátého

pátého. Bus vypadal krásně, ale nejel; brouk měl přesně opačný

problém.

„Podívám se napřed na bus. Vezmi si ty klíče."

Jeho výraz byl starší, než by měl být. „Jen když dovolíš, aby sem

holky o sobotách zaskočily a uklízely tu, dokud ti brouka nevrátíme."

Nejsem hloupá. Jeho mladší sestry se uměly chopit práce - byla

to pro mě výhra.

„Platí," řekla jsem, než mohl vzít nabídku zpátky, a strčila mu klíče

do ruky. „Odvez auto Sylvii, ať nepřijde pozdě."

„Pak se vrátím."

„Je už pozdě. Půjdu domů. Přijď zítra ve stejnou dobu."

Druhý den byla sobota. O víkendech jsem měla oficiálně zavřeno,

ale nedávné roztržky s upíry se promítly do mých financí. Proto

jsem plánovala mít otevřeno déle a pracovat i o víkendech, abych si

vydělala něco navíc.

Boj se zlem nevynáší: přímo naopak. Doufala jsem, že jsem s upíry

skončila poslední incident mě málem stál život a jednou mi muselo

dojít štěstí; žena, jejímž jediným talentem je schopnost měnit se

v kojota, nemá v první lize co dělat.

Poslala jsem Gabriela domů a pustila se do zavírání. Stáhla jsem

dolii dveře, snížila teplotu na topení a zhasla. Peníze z pokladny jsem

schovala do sejfu a vytáhla z něj kabelku. Zrovna jsem se natahovala

po posledním vypínači, když mi zazvonil mobil.

„Mercy?" Byl to lad, Zeeho syn, který získal stipendium na pres-

11

ti/ní univerzitě na východě. I ae byli považováni za menšinu a oficiální

status faeského míšence spolu s dobrými známkami ho dostal na

školu tvrdá práce ho tam udržela.

„Ahoj, l ade. Co se děje?"

„Včera v noci se mi na mobilu objevila divná zpráva. Dal ti Phin

něco?"

„Phin?"

„Phineas Brewster, za kterým jsem tě poslal, když policie obvinila

tátu z vraždy a ly jsi potřebovala informace o fae, abys zjistila,

kdo skutečně vraždil."

Chvíli trvalo, než mi došlo, o kom mluví. „Ten chlápek z knihkupectví?

Půjčil mi knihu." Už nějaký čas jsem mu ji chtěla vrátit.

Ale... no, jak často máte šanci přečíst si knihu o tajemných fae, napsanou

samotnými fae? Byla psaná ručně a písmo se obtížně luštilo,

proto mi to trvalo a Phin neřekl, abych mu ji vrátila co nejdříve,

když mi ji půjčoval. „Pověz mu, že se omlouvám a že mu ji vrátím

dneska večer. Později mám rande, ale ještě předtím mu ji zavezu."

Na chvíli se rozhostilo ticho. „Vlastně jsem tak úplně nepochopil,

jestli ji chce zpátky, nebo ne. Řekl prostě: ,Pověz Mercy, aby se postarala

o tu věc, kterou jsem jí dal.k A teď se mu nemůžu dovolat; má

vypnutý telefon. Proto volám tobě." Vydal frustrovaný zvuk. „Jde

o to, Mercy, že on nikdy nevypíná mobil. Dbá na to, aby se s ním

kdykoli mohla spojil babička."

Babička? Možná byl Phin mladší, než jsem si myslela.

„Děláš si o něj starosti," řekla jsem.

Znechuceně zafuněl. „Já vím, já vím. Jsem paranoidní."

„Žádný problém," řekla jsem. „Stejně bych mu ji měla vrátit.

Pokud nemá otevřeno dlouho do noci, v obchodě už nebude, než se

tam dostanu. Nevíš, kde bydlí?"

Věděl. Zapsala jsem si adresu, uklidnila ho a on zavěsil. Když

jsem zamykala a nastavovala poplašné zařízení, vzhlédla jsem ke

skryté kameře. Adam se pravděpodobně nedíval - dokud se nespustil

poplach, běžely kamery povětšinou samy od sebe a jen pořizovaly

záznam. Přesto... než jsem vyrazila k autu, poslala jsem malinké

čočce, která sledovala každý můj pohyb, vzdušný polibek a bezhlesnč

řekla: „Uvidíme se večer."

12

Mému milenci taky dčlalo starosti, že si kojot hraje s vlky.

A protože byl alfa vlkodlak, někdy to se starostlivostí trochu přeháněl

- a jako šéf bezpečnostní firmy plnící zakázky pro různé vládní

agentury měl přístup ke spoustě hraček, která vyhovovala jeho ochranitelským

instinktům. Když kamery nainstaloval, nazlobila jsem se,

ale teď mě uklidňovaly. Kojot se přizpůsobí; jen tak přežije.

mt

Phineas Brewster bydlel v druhém patře jednoho z nových činžáků

v Západním Pasku. Nepřipadalo mi to jako místo, kde by žil sběratel

starožitných knih ale možná se prachu, plísně a vlhkosti nabažil

v práci a doma je nepotřeboval.

Byla jsem v půli cesty k činžáku, když jsem si uvědomila, že jsem

knihu nechala v autě. Zaváhala jsem, ale nakonec se rozhodla nechat

ji tam, kde je, zabalenou v ručníku na zadním sedadle rabbita.

Ručník měl knihu chránit - pro případ, že jsem z rukou nedostala

všechnu kolomaz - zároveň ji ale dobře maskoval před rádoby zloději,

kteří se tady v okolí asi stejně nepotulovali.

Vystoupala jsem nahoru po schodech a zaklepala na dveře označené

3B. Napočítala jsem do deseti a zazvonila. Nic. Zazvonila jsem

ještě jednou, načež se otevřely dveře bytu 3 A.

„Není tu," ozvalo se drsně.

Otočila jsem se a spatřila vyzáblého starce úhledně oblečeného do

starých bot, nových džínů a westernové košile a vázanky. Chyběl mu

už jen kovbojský klobouk. Něco myslím, že boty na něm páchlo

po koni. A po fae.

„Není?"

Oficiálně vystoupili všichni fae na veřejnost už dávno. Ve skutečnosti

si však Šedí páni pečlivě vybírali, koho lidem ukáží a kdo by

je příliš vyděsil anebo koho je výhodnější vydávat dál za člověka.

Faeský původ tají například několik senátorů. Ústava fae nezakazuje

stát se senátorem a Šedí páni chtěli, aby to tak i zůstalo.

Tento fae se snažil vystupovat jako člověk; neocenil by, kdybych

podotkla, že člověk není. Proto jsem si nechala svůj objev

pro sebe.

Ve starých očí mu jiskřilo, když zavrtěl hlavou. „Ne, nebyl doma

celý den."

„Nevíte, kde by mohl být?"

„Phin?" Stařec sc zasmál a odhalil zuby tak rovné a bílé, že vypadaly

falešné. Možná byly. „No. Tráví spoustu času v tom svém obchůdku.

Někdy tam zůstane i přes noc."

„Byl tu včera v noci?" zeptala jsem se.

Podíval se na mě a zakřenil se. „Ne. On ne. Možná koupil knihy

z nějaké pozůstalosti a snaží seje v obchodě zkatalogizovat. Někdy

to dělává." Phinův soused se podíval na nebe a odhadl čas. „Po otvírací

době neotevře. Zavře se ve sklepě a nikoho neslyší. Bude lepší

zajít do obchodu ráno."

Pohlédla jsem na hodinky. Potřebovala jsem se vrátit domů a připravit

se na rande s Adamem.

„Jestli pro něho něco máte," řekl stařec a oči měl průzračné jako

nebe, „můžete to nechat u mě."

Fae nelžou. Dříve jsem si myslela, že lhát nemohou, ale vypůjčená

kniha mi objasnila, že je třeba vzít v úvahu různé věci. Soused neřekl,

že Phin pracuje v obchodě. Řekl možná. A ani netvrdil, že neví,

kde Phin je. Všechny moje instinkty mě varovaly a já se musela hodně

snažit, abych působila netečně.

„Přišla jsem ho zkontrolovat," řekla jsem, což byla pravda. „Má

vypnutý mobil a já si o něho dělala starosti." A pak jsem zariskovala.

„Nezmínil se o žádných sousedech - jste tu nový?"

„Přistěhoval jsem se nedávno," řekl a změnil téma. „Možná nechal

doma nabíječku. Zkusila jste telefon v obchodě?"

„Mám jen jedno číslo," řekla jsem. „Myslím, že na mobil."

„Když mi prozradíte své jméno, povím mu, že jste se tu zastavila."

Roztáhla jsem ústa do přátelského úsměvu. „Žádné starosti.

Však já už ho někde zastihnu. Je dobře, že na něj sousedé dohlíží."

Nepoděkovala jsem - poděkovat fae znamená přiznat, že jim něco

dlužíte, a dlužit fae je velmi, velmi špatné. Proto jsem mu jen vesele

zamávala zpod schodů.

Nepokusil se mě zastavit, ale pozoroval mě celou cestu až k autu.

Zastavila jsem se, až když jsem mu zmizela i s vozem z dohledu,

a zavolala Tadovi.

1<4

„Ahojky," ozval se jeho hlas. „Mluvíte s mým záznamníkem.

Možná studuji; možná jsem někde venku a dobře se bavím. Zaneehte

mi svoje jméno a číslo a možná zavolám zpátky."

„Ahoj," řekla jsem. „To jsem já, Mercy. Phin nebyl doma."

Zaváhala jsem. V bezpečí auta mě napadlo, že moje reakce na jeho

souseda mohla být přehnaná. Čím víc jsem toho o fae věděla, tím

děsivější mi připadali. Pravděpodobně byl ale neškodný. Anebo fakt

hrůzostrašný - ale nemělo to nic společného s Phinem.

A tak jsem řekla: „Potkala jsem Phinova souseda - je fae. Navrhl,

abych zavolala do obchodu. Máš číslo? Zkusil jsi mu volat tam?

Budu ho dál hledat."

Zavěsila jsem a zařadila rychlost s úmyslem vydat se domů. Ale

nějak jsem se ocitla na mezistátní a mířila do Richlandu namísto do

Finley.

Phinův tajemný telefonát Tadovi a podezřívavost, kterou ve mně

vzbudil Phinův soused, mě znervóznily. K Phinovu obchoduje to jen

kousek, řekla jsem si. Neuškodí, když se tam zastavím. Tad trčel na

opačné straně země a dělal si starosti.

Uptown je nejstarší nákupní centrum v Richlandu. Na rozdíl od

novějších, honosnějších center vypadá, jako by někdo sebral pár tuctů

obchodů rozličných stylů a velikostí, splácal je dohromady a obklopil

parkovištěm.

Dají se tu najít podniky, které by ve větších nákupních centrech

v Kennewicku nepřežily: restaurace, které nepatří k žádném

řetězci, krámky se starožitnostmi (harampádím), několik secondhandů,

hudebniny, cukrárna, kde prodávají jen koblihy, jeden

nebo dva bary a několik obchodů pro lidi, řekněme, s vybraným

vkusem.

Phinovo knihkupectví leželo na jižním konci centra a velké výkladní

skříně byly vybaveny kouřovým sklem, které chránilo knihy před

sluncem. Zlatý nápis na největším okně hlásal: BREWSTEROVO

KNIHKUPECTVÍ, ANTIKVARIÁT A SBĚRATELSKÉ

KOUSKY.

Za tmavými okny nesvítilo žádné světlo a dveře byly zamčené.

Přitiskla jsem ucho na sklo a poslouchala.

I v lidské formě mám výtečný sluch, i když ne tak ostrý jako kojotí,

ale dost dobrý na to, abych poznala, že se v obchode nic nehýbe.

Zaklepala jsem, ale nedostala žádnou odpověď.

Na okně vpravo ode dveří visela cedulka s otvírací dobou: od deseti

do šesti, od úterka do soboty. V neděli a v pondělí jen po domluvě.

Stálo tam i telefonní číslo, které jsem měla. Bylo už po šesté.

Naposledy jsem zaklepala na dveře a pohlédla na hodinky. Když

na to šlápnu, budu mít deset minut, než se mi u dveří objeví vlk.

m

Auto mého spolubydlícího parkovalo na příjezdové cestě a vedle karavanu

ze sedmdesátého osmého, ve kterém jsem žila, vypadalo jako

doma. Velmi drahá auta dokáží stejně jako pravá umělecká díla přizpůsobit

své okolí sobě. Už jen to, že tu jeho auto stálo, pozvedlo

můj dům na vyšší úroveň bez ohledu na to, jak vypadal.

Samuel měl stejný dar, nikdy nepůsobil nepatřičně, vždycky zapadl

a přitom vzbuzoval dojem, že je zvláštní, důležitý. Lidé ho měli

instinktivně rádi a důvěřovali mu. I lodilo se mu to dobře jako doktorovi,

ale cítila jsem, že jako muži se mu to hodí ještě víc. Byl zvyklý

prosadit si svou. Když nepomohl šarm, použil taktické myšlení, na

které by mohl být pyšný i Rommel.

Proto se mnou laky bydlel.

Chvíli trvalo, než jsem přišla na to, proč se ke mně doopravdy nastěhoval:

Samuel potřeboval smečku. Vlkodlakům se nevede o samotě

dobře, obzvláště těm starým, a Samuel byl fakt starý. Starý

a dominantní. V každé smečce až na tu otcovu by byl alfou. Jeho otcem

byl Bran, marok, nejvýše postavený vlk ze všech.

Samuel byl doktor a to pro něj byla dostačující odpovědnost.

Nechtěl být alfou; nechtěl zůstat v otcově smečce.

Stal se z něj vlk samotář a bydlel se mnou na území Smečky columbijského

poříčí, i když k ní nepatřil. Nebyla jsem vlkodlak, ale

ani bezmocný člověk. Vyrostla jsem ve smečce jeho otce a patřila

jsem tak skoro do rodiny. Zatím se s Adamem, alfou místní smečky

- a mým milencem - nepozabíjeli. Odvážila jsem se doufat, že tomu

tak bude i nadále.

„Samueli?" zavolala jsem, když jsem vtrhla dovnitř. „Samueli?"

%

Neodpověděl, ale cítila jsem ho. Výrazný vlkodlaěí pach byl příliš

silný, než aby byl pouhým pozůstatkem. Proběhla jsem úzkou chodbičkou

k jeho pokoji a tiše zaklepala na zavřené dveře.

Nepodobalo se mu, že nevzal na vědomí můj příchod.

Dělala jsem si o Samuela takové starosti, až jsem byla paranoidní.

Nebyl úplně v pořádku. Byl zlomený, ale fungoval, a hluboká

deprese, která ho ovládala, se během uplynulých měsíců ani nelepšila,

ani nehoršila. Jeho otec tušil, že něco je v nepořádku, a já

si byla docela jistá, že Samuel žije se mnou a ne v otcově domě

v Montaně, protože nechce, aby otec věděl, jak špatně na tom doopravdy

je.

Samuel otevřel a vypadal jako obvykle, vysoký a štíhlý: atraktivní

jako většina vlkodlaků bez ohledu na strukturu kostí. Dokonalé

zdraví, věčné mládí a pevné svaly jsou vcelku prověřenou formulí

pro pěkný vzhled.

„Zvonila jste?" řekl v bezvýrazné imitaci Lurche, přičemž snížil

hlas do nejhlubších basů, jaké jsem ho kdy slyšela použít. Předchozí

večer jsme v televizi koukali na Addamsovu rodinu. Jestli žertoval,

byl v pořádku. I když mi odmítal pohlédnout do očí, jako by se bál,

co v těch jeho uvidím.

Na rameni mu seděla předoucí Médea. Moje malá manská kočka

na mě potěšené zírala přimhouřenýma očima a nechala se hladit.

Rukou jí přejížděl po zádech a ona do něj zarývala drápy na zadních

nohách a zvedala do vzduchu bezocasý zadek.

„Au," řekl a pokusil seji sundat, ale zasekla mu drápy do obnošené

flanelové košile a držela se ho pevněji než suchý zip a určitě

to i víc bolelo.

„Ehm," řekla jsem a snažila se nesmát. „S Adamem si dneska vyjdeme.

Na večeři budeš sám. Nedostala jsem se do obchodu, takže

výběr není právě nejlepší."

Otočil se ke mně zády a naklonil se nad postel, aby kočka nespadla

na zem, až se mu podaří sundat ji ze sebe.

„Dobře," řekl. „Au, kočko. Copak nevíš, že bych si z tebe mohl

udělat jednohubku? Z tlamy by mi netrčel ani au tvůj ocas."

Nechala jsem ho s kočkou o samotě a pospíšila si do svého pokoje.

Ještě než jsem se dostala ke dveřím, zazvonil mi mobil.

14

kRNC?

„Mercy, je na cestě a mám novinky," ozvala se Adamova náctiletá

dcera.

„Ahoj, Jesse. Kam dneska jdeme?"

Když jsem pomyslela na Adama, cítila jsem jeho nedočkavost

a hladkou kůži volantu pod jeho rukama Adam totiž nebyl jen můj

milenec; byl můj druh.

U vlkodlaků to znamená pro každý pár něco trochu jiného.

Spojovala nás nejen láska, nýbrž i magie. Zjistila jsem, že některé

páry sotva poznají rozdíl... jiné se stanou téměř jednou osobou. Uch.

S Adamem jsme naštěstí spadali někam doprostřed. Většinou.

Když jsme zpečetili své pouto, přetížili jsme magický obvod mezi

námi. Od té doby byl nestabilní a invazivní, na několik hodin naskočil

a zase na dlouhé dny zmizel. Bylo to znepokojující. Asi bych

už si na pouto zvykla, kdyby bylo stálé, jak podle Adama mělo být.

V současném stavu mě ale obvykle zaskočilo.

Cítila jsem, jak volant pod Adamovou rukou vibruje, když nastartoval,

pak ten pocit zmizel a já tu stála ve špinavých hadrech a vybavovala

se po telefonu s jeho dcerou.

„Bowling," řekla.

„Díky, holka," řekla jsem jí. „Přinesu ti kornout zmrzliny. Musím

se osprchovat."

„Dlužíš mi pět dolarů, i když zmrzlina by neškodila," řekla mi

se žoldáckou neústupností, kterou jsem nemohla než respektovat.

„Raději se sprchuj rychle."

S Adamem jsme hráli hru, jen tak pro zábavu. Měla jsem pocit, že

si se mnou hraje jeho vlk: vlci obvykle hrávali hry bez poražených,

bylo to prostě něco, co dělali se svými vyvolenými. Ve smečce se to

nestávalo často, ale v menších skupinách ano.

Můj druh mi odmítal prozradit, kam jdeme - a nechával na mně,

abych jakkoli vyšťourala jeho plány. Projevoval mi tím úctu, když

očekával, že uspěji.

Dneska večer jsem podplatila jeho dceru, aby mi zavolala a pověděla

mi všechno, co zjistí, i kdyby jen to, v čem vyšel ze dveří.

Aspoň bych byla vhodně oblečená - jakkoli bych musela žasnout

nad tím, že jsme tak dobře sladění - přestože bych neměla tušení,

kam mě bere.

12

Byl to flirt, ale taky měl odvést naši pozornost od důvodu, proě

spolu jen randíme, namísto abychom spolu žili. Jeho smečce se nelíbilo,

že si vzal za družku kojotího kožoměnce. Vlci se neradi dělí

o území s jinými dravci a jejich vlkodlačí bratranci jsou na to hákliví

ještě víc. Ale měli dlouhou dobu na to, aby si zvykli, a většina

se s tím smířila - pak mě ale Adam přijal do smečky. Nemělo to být

možné. Nikdy jsem neslyšela o tom, že by se někdo, kdo nebyl vlkodlak,

stal členem smečky.

Vytáhla jsem si šaty a skočila do sprchy. Sprcha byla posazena

nízko, takže se mi dařilo udržet copy mimo proud vody, zatímco

jsem si drhla ruce pemzovým mýdlem a kartáčem. Už jsem se sice

umyla, ale každá snaha byla dobrá. Velkou část špíny jsem měla zažranou

do kůže a nikdy tak nebudu mít ruce modelky.

Když jsem zabalená v ručníku vyšla z koupelny, slyšela jsem

v obýváku hlasy. Samuel s Adamem schválně hovořili tak tiše, abych

jim nerozuměla, ale nezdálo se, že by mezi nimi panovalo napětí.

Docela spolu vycházeli, ale Adam byl alfa a Samuel vlk samotář,

který byl silnější než on. Někdy měli problémy být spolu v jedné

místnosti, ale dnes večer očividně ne.

Natáhla jsem se pro džíny rozložené na posteli.

Bowling.

Zaváhala jsem. Neuměla jsem si to představit. Ne bowling - vsadila

bych se, že v něm Adam vyniká. Házet těžkou koulí po bezmocných

kuželkách a sledovat následný chaos byla přesně ta věc, jakou

si vlkodlaci užívali.

Neuměla jsem si ale představit, že by Adam prozradil Jesse, že mě

bere na bowling. Ne když se snažil udržet to přede mnou v tajnosti.

Posledně mi dokázala říct jen to, v čem opustil dům.

Možná jsem byla paranoidní. Otevřela jsem skříň a zadívala se na

ubohý výběr uvnitř. Měla jsem víc šatů než před rokem. O troje víc.

Jesse by si všimla, kdyby se vyparádil.

Pohlédla jsem na postel, odkud mě vábily pohodlné nové džíny

a tmavě modré triko. Uplácet ale mohlo více stran a Jesse by bavilo

hrát si na dvojitého agenta.

A lak jsem vytáhla světle šedé šaty, dostatečně elegantní pro jakoukoli

událost kromě nejformálnějších večírků, ale ne tak elegant-

16

ní, aby se nehodily do restaurace nebo divadla. Kdybychom přece

jen šli na bowling, mohla bych klidné hrát i v šatech. Vklouzla jsem

do nich, rychle si rozpletla vlasy a učesala se.

„Mercy, copak ještě nejsi připravená?" zeptal se Samuel lehce pobaveně.

„Neříkala jsi, že máš žhavé rande?"

Otevřela jsem dveře a spatřila, že jsem se přece jen úplně netrefila.

Adam měl na sobě smoking.

Adam byl menší než Samuel, měl postavu wrestlera a tvář... nevím

koho. Byla Adamova a dost krásná na to, aby lidi rozptýlila

a oni si tak nevšimli moci, která z něj vyzařovala. Vlasy měl tmavé

a nakrátko ostříhané. Jednou mi řekl, že to dělá proto, aby se s ním

vojákům, s nimiž se v rámci své bezpečnostní firmy stýkal, dobře

jednalo. Během posledních několika měsíců jsem ho ale dobře poznala

a uvědomila si, že se trochu stydí za to, jak vypadá. Krátké vlasy

ho zbavily zbytků ješitnosti a jasně říkaly: „Tady jsem. Pojďme

na věc."

Milovala bych ho, i kdyby měl tři oči a dva zuby, ale jeho krása

mě někdy zaráží. Mrkla jsem, zhluboka se nadechla, potlačila touhu

prohlásit, že je můj, a vzchopila se.

„Aha," řekla jsem a luskla prsty, „věděla jsem, že jsem na něco zapomněla."

Odběhla jsem zpátky ke skříni a vytáhla třpytivý stříbrný

šál, který se dokonale hodil k šedým šatům.

Když jsem se vrátila zpátky, viděla jsem, že Samuel dává Adamovi

pětidolar.

„Říkal jsem ti, že na to přijde," prohlásil Adam samolibě.

„Fajn," řekla jsem. „Můžeš zaplatit Jesse. Řekla mi, že jdeme na

bowling. Musím si najít lepšího špeha."

Zakřenil se a já měla co dělat, abych udržela podrážděný výraz.

S ohledem na jeho vizáž bylo zvláštní, že mě nepotěšila krása jeho

úsměvu - a že vypadal fakt báječně. Ne, bylo to vědomí, že jsem

jeho úsměv vyvolala já. Adam nebyl zrovna... hravý, jen se mnou.

„Hej, Mercy," řekl Samuel, když Adam otevřel hlavní dveře.

Otočila jsem se k němu a on mě políbil na čelo.

„Bud' šťastná." Zvláštní formulace upoutala moji pozornost, ale

na zbytku jeho slov už nic zvláštního nebylo. „Mám noční. Až se

vrátíš, asi se neuvidíme." Pohlédl na Adama s mužskou výzvou, kte-

20

rá přiměla Adama přimhouřit oči. „Postarej se o ni." Pak nás vystrčil

ven a zavřel dveře, než mohl Adama rozkaz urazit.

Po dlouhé odmlce se Adam zasmál a potřásl hlavou. „Žádný

strach," řekl, protože věděl, že druhý vlk ho uslyší i přes dveře.

„Mercy se stará sama o sebe; já jenom uklízím následný svinčík."

Kdybych nesledovala jeho obličej, nevšimla bych si, jak zkroutil rty.

Jako by se mu nelíbilo, co říká.

Najednou jsem se cítila nejistá. Líbí se mi, kdo jsem - ale spoustě

mužů ne. Jsem automechanik. Adamova první žena měla hebké křivky,

já jsem samý sval. Matka si ráda stěžuje, že nevypadám dost žensky.

A pak tu byly mé výstřednosti jako následek znásilnění.

Adam napřáhl ruku a já do ní vložila svoji. Naučil se dotyk nabízet.

Nedotýkat se mě bez svolení.

Cestou dolů z verandy jsem hleděla na naše spojené ruce. Myslela

jsem si, že už jsem na tom lip, že nevědomé ucukávání a strach mizí.

Ted' mě ale napadlo, že se Adam možná jen naučil, jak se s mým

strachem vypořádat.

„Co se děje?" zeptal se, když jsme se zastavili u jeho pick-upu.

Byl tak nový, že na okýnku vzadu měl pořád nálepku. Svůj SUV

odepsal, poté co ho jeden z vlků promáčkl při mé obraně a vzápětí

nato se na vůz zřítilo průčelí budovy stržené ledovým elfem (obrovským

fae), který mě pronásledoval.

„Mercy..." zamračil se na mě. „Za ten zatracený SUV mi nic nedlužíš."

Držel mě za ruku a já si uvědomila, že naše vrtošivé pouto mu poskytlo

náhled do mých myšlenek. Vzápětí mě ale srazila na kolena

vidina.

Byla tma a Adam seděl u počítače doma v pracovně. Pálily ho oči,

bolely ruce a záda měl po hodinách práce ztuhlá.

Dům byl tichý. Příliš tichý. Scházela tu žena, kterou by mohl chránit

před světem. Už dávno ji nemiloval je nebezpečné milovat někoho,

kdo vaše city neopětuje. Příliš dlouho byl voják, než aby se

úmyslně vystavoval nebezpečí bez dobrého důvodu. Milovala jeho

21

postavení, peníze a moc. Milovala by je víc, kdyby patřily někomu,

koho by mohla ovládat.

Nemiloval ji, ale rád o ni pečoval. Rád jí kupoval dárky a miloval

představu, kterou si o ní vytvořil.

Ztratit ji bylo zlé; ztráta dcery ale bolela mnohem, mnohem víc.

Jesse provázely hluk a radost, kamkoli šla a její nepřítomnost byla...

obtížná. Jeho vlk byl neklidný, žil totiž jen přítomností. Vědomí, že

se Jesse vrátí na léto, vlka nijak neuchlácholilo. A neposkytlo útěchu

ani jemu. Proto se snažil ponořit do práce.

Někdo zaklepal na zadní dveře.

Odstrčil židli od stolu, ale zůstal sedět. Vlka rozzlobilo, že někdo

vnikl do jeho útočiště. Dokonce ani členové smečky neměli odvahu

přiblížit se k němu u něj doma.

Ve chvíli, kdy se připlížil k zadním dveřím, už měl emoce téměř

pod kontrolou. Zprudka dveře otevřel a očekával, že na prahu najde

jednoho z vlků. Byla to Mercy.

Nevypadala nadšeně zřídkakdy se ale tvářila nadšeně, když musela

jít k němu domů a mluvit s ním. Byla houževnatá a nezávislá a vůbec

sejí nelíbilo, když ji jakkoli omezoval. Už to bylo dlouho, co se k němu

naposledy někdo choval tak panovačně jako ona - a líbilo se mu to.

Víc, než by se to vlkovi, který byl už dvacet let alfou, líbit mělo.

Voněla spáleným motorovým olejem, jasmínovým šampónem,

který používala ten měsíc, a čokoládou. Ta poslední vůně se ale možná

linula z talíře sušenek, který mu podala.

„Tady," řekla škrobeně. A on si uvědomil, že sejí koutek úst zkroutil

ostýchavostí. „Čokoláda mě obvykle postaví zpátky na nohy, když

mě život nakopne do zubů."

Nepočkala na odpověd\ prostě se otočila a odkráčela domů.

Vzal si sušenky s sebou do pracovny. Po několika minutách jednu

snědl. Jazyk mu zalila hustá, tmavá čokoláda, jejíž hořkost vyvážilo

hříšné množství hnědého cukru a vanilky. Zapomněl se najíst a vůbec

si to neuvědomil.

Ale náladu mu nezlepšila čokoláda ani jídlo, nýbrž Mercyina laskavost

k někomu, koho považovala za nepřítele. A právě v tu chvíli

si něco uvědomil. Nikdy ho nebude milovat kvůli tomu, co by pro

ni mohl udělat.

22

Snědl další sušenku, pak vstal a šel si uvařit večeři.

Adam uzavřel naše pouto, až z něj zůstal jen tenoučký vlásek.

„Omlouvám se," zamumlal mi do ucha. „Moc se omlouvám.

K..." spolkl peprnou nadávku, než mu mohla přejít přes rty. Přitáhl

si mě blíž a já si uvědomila, že sedíme na příjezdové cestě a choulíme

se vedle pick-upu. Štěrk mě fakt studil do holé kůže.

„Jsi v pořádku?" řekl.

„Víš, co jsi mi ukázal?" zeptala jsem se chraplavě.

„Myslel jsem, že to byl nějaký záblesk vzpomínky," odpověděl.

Měla jsem je už dřív.

„Ne můj," řekla jsem mu. „Tvůj."

Ztuhl. „Byl zlý?"

Bojoval ve Vietnamu; stal se vlkodlakem dřív, než jsem se narodila

- pravděpodobně viděl spoustu ošklivých věcí.

„Byl to soukromý okamžik, který jsem neměla právo vidět," přiznala

jsem popravdě. „Ale nic špatného."

Prožila jsem s ním chvíli, kdy jsem se pro něj stala něčím víc než

jen úkolem od maroka.

Pamatovala jsem si, jak hloupě jsem se cítila, když jsem stála s talířem

sušenek na verandě muže, kterému se právě zhroutil svět při

ošklivém rozvodu. Jakmile otevřel dveře, nic neřekl a mě napadlo,

že mě taky považoval za hloupou. Vrátila jsem se domů tak rychle,

jak jen to šlo, aniž bych utíkala.

Netušila jsem, že jsem mu opravdu pomohla. A že mě považoval

za houževnatou a schopnou. Zvláštní, vždycky jsem si myslela, že

vlkodlakům připadám slabá.

Tak co, že jsem sebou škubala, když zapomněl a položil mi ruku

na rameno? Čas to spraví. Už mi bylo mnohem lip: každodenní záblesky

vzpomínek na znásilnění byly věcí minulosti. Překonáme to.

Adam byl ochotný dělat kvůli mně ústupky.

A naše pouto se opět srazilo jako guma, jak to občas dělávalo, zapadlo

na místo a poskytlo mu náhled do mé hlavy, jako by byla ze

skla.

20

„Cokoli budeš potřebovat," řekl a jeho tělo bylo najednou nehybné

jako večerní vzduch. „Cokoli budu moct udělat."

Povolila jsem ramena, zabořila mu nos do klíční kosli a po vteřinč

jsem sc skutečně uvolnila. „Miluji tč," řekla jsem mu. „A musíme si

promluvit o tom, jak ti splatím SUV."

„Nechci..."

Umlčela jsem ho. Plánovala jsem mu položit prst na rty nebo něco

podobně něžného. Ale v reakci na jeho omluvu jsem trhla hlavou

a praštila ho čelem do brady. Umlčela jsem ho tak mnohem účinněji,

než jsem zamýšlela, protože se kousl clo rtu.

Rozesmál se, krev mu zkropila košili a já ze sebe zatím sypala

jednu omluvu za druhou. Zaklonil hlavu a tvrdě si ji opřel o dveře

pick-upu.

„Neeh toho, Mercy. Brzy se to zahojí."

Odtáhla jsem se a sedla si vedle něj sama jsem se taky napůl

smála, protože rána asi dost bolela, ale měl pravdu, během několika

minut se zahojí. Byla malá a on byl vlkodlak.

„Přestaneš se snažit zaplatit za mé SUV," řekl mi.

„Ale zničili ho mojí vinou," připomněla jsem mu.

„Ty jsi mi na auto zeď nestrhla," řekl. „Možná bych ti dovolil zaplatit

promáčklou kapotu..."

„Ani se nesnaž lhát," zafuněla jsem uraženě a on se znovu zasmál.

„Fajn. Nedovolil bych ti to. Ale stejně je to jedno, protože po tom,

co mi na auto spadla zed\ byla promáčklá kapota vedlejší. A vinu na

tom, že se ledový elf přestal ovládat, nesou jenom upíři..."

Mohla jsem se s ním dál hádat-obvykle se s ním ráda hádám. Ale

jiné věci dělám ještě raději.

Naklonila jsem se k němu a políbila ho.

Chutnal jako krev a Adam - a nedělalo mu žádný problém přejít

od hašteření k vášni. Po chvíli - nevím, po jak dlouhé pohlédl

Adam dolů na svoji zakrvácenou košili a znovu se rozesmál. „No,

asi přece jen půjdeme na bowling," řekl a vytáhl mě na nohy.