29. kapitola

Na chvíli se mi zdálo, ţe pode mnou podklouzla podlaha a já padám.

„Callo?“ Adne mě popadla za ramena. „Co je s tebou?“

Zavrtěla jsem hlavou, najednou mi bylo hrozné horko.

„Slyšelas, co jsem říkala?" naléhala a táhla mě chodbou.

Přikývla jsem. „Rena?"

„Ano."

„To přece nemyslíš váţně, Znamenalo by to vrátit se do Vailu!"

Rychle mi dlaní zakryla ústa. „Tady ne."

Musela jsem se kousnout do tváře, abych se na nic nevyptávala. Prošly jsme kolem mého pokoje a několika dalších, aţ konečně jedny dveře otevřela a vklouzla dovnitř.

Ačkoli bylo rozvrţení jejího pokoje stejné jako u mě, ty místnosti nemohly být odlišnější. Moje byla zařízená jako většina pokojů pro hosty, vkusně a neutrálně.

Zato u Adne mě přivítala záplava barev: fialová, černá a karmínová na stěnách, na posteli sametový přehoz. Došla k přehrávači a zapnula hudbu, při níţ se mi barevné stěny roztočily před očima.

„Máš ráda Raveonettes?" Zesílila zvuk.

Přikývla jsem. Kolem mě se rozezněly éterické hlasy.

„Promiň." Ţuchla na postel. „Ale potřebuju, aby nás nikdo neslyšel. I kdyţ si muziku pouštím nahlas i jindy."

„Mně to nevadí." 313

„Posaď se,“ ukázala vedle sebe.

Na to jsem byla moc nervózní, ale zůstala jsem u postele a pohrávala si s třepením přehozu. „Takţe Connor ti to řekl. “

Zavrtěla hlavou a rozvalila se na hromadu polštářů. „Táta mi to řekl. “

Vytáhla obálku a z ní dopis. „Connor mi to jenom předal.1

„Monroe ti napsal dopis?“ Zírala jsem na listy, které drţela v rukou. Kolik jí toho prozradil?

Jaká další tajemství z minulosti se dostala na tyhle stránky?

I přes slzy se zasmála. „Connor říkal, ţe táta věděl, ţe se nenechám zahnat do kouta k dojemnému otcovskému rozhovoru. Vyhýbala jsem se takovým věcem od té doby, co máma...“

Zalétla očima k nočnímu stolku. Podívala jsem se tam a uviděla zarámovanou fotografii ţeny. Měla světle rusé vlasy a zářivé jantarové oči. Objímala vyčouhlé děvče s přihlouplým úsměvem: o hodně mladší Adne.

Zalistovala v papírech. „Vlastně je svedla dohromady.

Myslím Renova matka, Corrine. Kdyţ umřela, táta byl na dně, no a máma ho z toho dostala. A pak jsem se narodila já.“

Sledovala jsem ji a nevěděla, co říct. Přetočila se na záda a přitiskla si dopis na prsa.

„To já jsem ten důvod, proč si nedošel pro Rena,“ řekla, oči upřené ke stropu.

„Nechtěl riskovat a opustit mě a mámu. Myslel si, ţe uţ dost ublíţil Corrine. Jenomţe to v něm nikdy nepřestalo hlodat, pořád chtěl Rena zpátky, celé ty roky. Všechno mi to tu napsal.“

Zašustila stránkami. 314

„Já ti věřím, ale nedivím se, ţe se tě rozhodl chránit. Ren o tomhle neměl tušení a nic neví vlastně ani teď. Myslí si, ţe jeho otec je Emile."

„Ano, proto se taky musíme vrátit."

„Nevím, jestli by vůbec chtěl, abychom se pro něj vracely."

Nezapomněla jsem, jak mnou mrštil přes celu. „Třeba chce zůstat jako ostatní."

„Váţně tomu věříš?" zeptala se.

Neodpověděla jsem. Nešlo to. Popravdě řečeno jsem to totiţ nevěděla. Chtěla jsem věřit, ţe je moţné Rena zachránit, ale viděla jsem, jak Stráţci dokáţou Ochránce zlomit. Můj vlastní bratr nás málem zabil, protoţe jím naši bývalí pánové manipulovali. Bylo by snad ještě moţné přesvědčit ho, ţe se minulost odehrála jinak, neţ mu nalhali?

Ţaludek jsem měla jako na vodě.

Adne na mě upřela pronikavý pohled. „Musíme to zkusit."

Zhluboka jsem se nadechla. „Adne, jak bychom mohly? Uţ minule jsme se odtamtud málem nedostali."

Posadila se a spustila nohy přes okraj postele. „Proto to tentokrát vyjde. Ani náhodou nás nebudou čekat navíc se jenom pokusíme najít Rena, nic víc."

„Ale jak?"

„Zjistíme, kde je, pak otevřu vnitřní dveře jako minule. Popadneme ho a vrátíme se. Konec." Oči jí zářily.

„Jak chceš zjistit, kde je?"

Odkašlala si a sklopila oči. „No, ehm, všimla jsem si toho prstýnku, co nosíš."

„A co s ním?" Zakryla jsem si ruku s prstenem druhou dlaní. 315

„Bylas mu zaslíbená, je to tak?" Nepodívala se na mě. „Dal ti ho on?"

„Dal, ale..." Chtěla jsem jí vysvětlit, ţe prstýnky ke svatebnímu obřadu Ochránců nepatří. Ren mi ho dal z vlastní vůle, protoţe... proč vlastně? Snaţil se mi říct, ţe mě miluje? Chtěl dokázat, ţe pro něj naše spojení znamená víc neţ jen uposlechnutí rozkazu? A uţ jsem v tom zase lítala. Nezmohla jsem se na odpověď.

Adne si toho nevšimla. „V tom případě nám ho pomůţe najít."

Snaţila jsem se soustředit na to, co mi říká. „Ale jak?"

Jestli ti ho dal on, bude s ním nějak spojený. Toho se můţu chytit, abych zjistila, kde teď je."

„Tomu nerozumím."

„Z toho prstýnku povede vlákno," vysvětlila mi a konečně zvedla oči. „My to vlákno budeme sledovat do Vailu, aţ k němu. Tam pak otevřu dveře."

„Bude to váţně fungovat?"

„Přesně tak jsme našli Shaye."

„Aha." Zpotily se mi dlaně.

,Já vím, ţe je to hodně nebezpečné, Callo, ale podle toho, co jsem viděla a upřímně řečeno taky podle toho, jak kvůli němu Shay vyvádí jsem pochopila, ţe ti na Renovi záleţí. Určitě ho tam nechceš nechat."

„To nechci," zašeptala jsem.

Adne vstala a prohrábla si mahagonové lokny.

“Je to můj bratr, ale neznám ho. Nejde tu o mě, jde o tátu."

Zvedla poslední list dopisu a podala mi ho.

Na bílém papíře stála jen dvě slova.

Zachraň ho.

Začaly mě pálit oči. Podívala jsem se na Adne a 316

dopis mi vyklouzl z ruky.

„Já to musím udělat, Callo," řekla. „Pomůţeš mi?"

Chvění se mi šířilo do paţí a ramenou, přesto jsem přikývla.

Oddechla si a trochu se uvolnila.

„Díky bohu."

„Kdo ještě?" zeptala jsem se, zvedla jsem stránku a vrátila ji Adne, protoţe uţ jsem se na ni nemohla dívat. Ta dvě osamělá slova se mi zadírala do srdce.

„Nikdo. Jenom ty a já."

„To si myslíš, ţe to zvládneme samy?" Ani s pomocí by naše šance nebyly valné.

„Nikdo by nás tam nepustil," poukázala.“Jestli o tom někomu řekneme, budou nás od rána do večera hlídat."

Přemýšlela jsem. „Co někdo ze smečky?"

„Ne," odmítla. „Máme moc málo času. Musíme vyrazit okamţitě, nemůţeme si dovolit jít verbovat posily."

„Okamţitě?"

„Myslím tím dneska. Ve Vailu bude večer."

„To je šílený!" zvolala jsem.

„Teď tam určitě vládne zmatek a Stráţci se skoro jistě zaměřují na Denver."

Její bohorovný klid mě ohromil. „Můţeme tam prostě vklouznout a zase zmizet dřív, neţ si toho někdo všimne. Pravděpodobně to teď bude mnohem jednodušší neţ jindy."

Otevřela jsem pusu naprázdno. Dobře, znělo to logicky. Sice šíleně, ale logicky.

„Nemůţeme s sebou vzít aspoň Connora?" zeptala jsem se. Další bojovník by mě v kaţdém případě uklidnil a Connor uţ o Renovi ví, navíc se zdálo, ţe Adne v podstatě ve všem 317

podporuje.

Zachvěla se. „Ani omylem. On je ten poslední, koho bych mohla poprosit o pomoc."

„Co to s váma dvěma pořád je?" vyjela jsem na ni. Ze strachu jsem měla pocuchané nervy.

Ucouvla.“Jak to myslíš?"

„V jednom kuse se hádáte, a přitom se mi zdá, ţe spolu snad tajně chodíte nebo co!"

Zčervenala, vzápětí zbledla a obrátila se ke mně zády. „Mezi námi dvěma nic není."

„On se tak rozhodně nechová," nechtěla jsem se vzdát.

Kdyţ se otočila, tvářila se přísně. „Callo, přišla jsi sem uprostřed dění. Nejdřív musíš nás dva pochopit, pak teprve zjistíš, jak se věci mají."

„A co kdybys mi zrekapitulovala první dějství?" rýpla jsem si.

Pokrčila rameny a popošla k přehrávači. „Kdyţ máma umřela, bylo mi jedenáct."

Napřímila jsem se. Nevěděla jsem, co na to říct. Snaţila jsem se z ní něco vytáhnout a najednou mluvíme o mrtvých matkách.

„Hned nato přišel do Haldisu Connor."

Popošla jsem k ní. „Promiň. Nemusíš mi to vysvětlovat.“

Nepřítomně začala přetáčet písničky. „Bylo mu teprve šestnáct. Na první misi útočníka to není málo, ale byl tu ze všech nejmladší, čili věkem nejblíţ ke mně. Dostal mě z toho nejhoršího. Ani na chvíli mi nedal pokoj, pořád si mě dobíral. Já procházela dost hrozným obdobím ještě předtím, neţ jsem přišla o mámu. Byla jsem vyčouhlá, samá ruka, samá noha, nevěděla jsem, co se sebou. Connor mi dával zabrat, ale já to potřebovala. Abych nemyslela na mámu. Prostě mě ani na chviličku nenechal 318

v klidu."

Ušklíbla se. „Protoţe chvíle klidu by mě tehdy zabila."

Tváří se jí mihly stíny emocí. Zavřela oči a usmála se.

„V noci se obvykle přikradl ke mně do pokoje a vy kládal mi srandovní historky o akademii, dokud jsem neusnula. Díky tomu se mi dařilo to zvládat. Kdybych byla večer sama, asi bych to neunesla. Byl to můj nejlepší přítel celou dobu, neţ jsem nastoupila k výcviku."

„Musela ses po výcviku vracet do Denveru?"

„Ne, ale chtěla jsem. Na akademii jsem studovala na tkadlenu. Nikdy jsem nechtěla být jinde neţ v Denveru. Skupina Haldis, to byla vţdycky moje rodina. Patřím k nim."

Sklopila hlavu a tmavé vlasy jí zaclonily tvář.

Chvíli na to se zasmála. „První, co mi Connor řekl potom, co jsem ho viděla po několika měsících, které trávil na základně, bylo:“Vidím, ţe ti narostly prsa. Blahopřeju. Doufám, ţe víš, jak se pouţívají.“

„Chceš mi říct, ţe jste jenom kamarádi?" zeptala jsem se.

Povytáhla obočí. „Bereš snad jeho naráţky jako váţné dobývání?"

„To ne.“ Měla pravdu, ale tak nějak se mi zdálo, ţe z ostatních si Connor přece jen utahuje jinak neţ z ní.

„Tak vidíš. Ty jeho řeči, to je jenom taková hra."

Usmála se na mě, ale znělo to trochu nervózně. „I kdyţ Silas to samozřejmě dost zhoršil."

Jak to?"

„Prohrála jsem s ním sázku a on mě přinutil za trest Connora políbit." Zčervenala. „Coţ 319

samozřejmě Connorovi jenom poskytlo další trumfy." Napřímila se, jako by se chystala do bitvy.

Musela jsem se usmát. „A proč vůbec Silas chtěl, abys ho políbila?"

„Protoţe je sice geniální, ale neumí improvizovat. Nemůţe Connora vystát, proto si za sebe nedokázal představit nic horšího, neţ ho políbit. No a tak chtěl totéţ ode mě."

„Chápu." Studovala jsem její výraz. „A udělala jsi to?"

„Ano."

„No a?" pobízela jsem ji. Znovu se ke mně otočila zády, takţe jsem jí neviděla do tváře. Mlčela. Kdyţ se ozvala pomalá melodie, začala se kolébat do rytmu.

„A nic." Zvedla ruku. „S Connorem nic nebude. Dáš mi teda ten prstýnek?"

Zaťala jsem zuby, ale stáhla prsten a poloţila jí ho do dlaně. Okamţitě se mi zdálo, ţe mám podivně nahou ruku. Propletla jsem prsty a snaţila se ignorovat tu prázdnotu, která mi pronikala do morku kostí.

Adne vytáhla z opasku skean a přiloţila ostrý hrot k bílému zlatu. Zavřela oči a začala velmi pomalu dýchat. Ani jsem se nepohnula, zadrţovala jsem dech, abych ji nevyrušila. Vzduch kolem ní jako by zhoustl, mihotal se a leskl, jako by na ni někdo seshora sypal zlatý prach.

Velice pomalu oddalovala skean od prstenu, od jeho špičky se táhla tenká linka. Zlaté vlákno.

Otevřela oči a pousmála se. „Tady ho máme."

Konečně jsem začala normálně dýchat.

Podívala se na mě. „Neboj se, Callo, vím, co dělám. Z tohohle vlákna utkám okno, kterým 320

uvidíme, co je na druhé straně. Najdeme Rena a teprve pak projdeme dovnitř."

Přikývla jsem. „Co kdyţ nebude sám?"

„O to právě jde," řekla a vrátila mi prstýnek. „Vlákno nás zavede k němu, ale budeme mít dostatek času, abychom se rozhodly, jestli je na místě, kam se k němu můţeme dostat, nebo jestli musíme počkat. Můţeme? “

„Můţeme.“ Ulevilo se mi, ţe nechce, abychom samy dvě zaútočily na celou smečku Ochránců.

Adne začala paţí pozvolna opisovat kruh. Zlaté vlákno se prodluţovalo, vířilo před ní v tenkých spirálách.

„Chceš se podívat?"

Přistoupila jsem blíţ a hleděla jí přes rameno. Spirála se leskla, natahovala se do jakéhosi úzkého kuţele. V dálce jsem viděla druhý konec vlákna, který se pohyboval a prodluţoval. Podél spirály se míhaly tvary, rozmazané a neostré. Jako bychom letěly vzduchem neuvěřitelnou rychlostí, příliš rychle na to, abychom rozeznaly krajinu pod sebou. Spirála nyní pulzovala záblesky světla. Mhouřila jsem oči a snaţila se zahlédnout něco povědomého. Zdálo se mi, ţe poznávám strom, pak prudký kamenitý svah, obrysy budov. Najednou se spirála otřásla a zlatavé světlo zprůsvitnělo. Uviděly jsme borovicemi porostlý horský svah, divočinu, která obklopovala nevelkou mýtinu.

„Poznáváš to tu?“ zeptala se Adne.

Přikývla jsem, i kdyţ jsem jinak byla jako zkamenělá.

„Je tady,“ řekla a hleděla do spirály. „Ale nevím, jestli sám. Vzhledem k tomu, ţe ve 321

Vailu je noc, musel by ten, co je s ním, stejně spát.“

„Je sám,“ zašeptala jsem.

„Víš to určitě?" zamračila se.“Jestli ano, tak otevřu portál hned ted’.“

Nedokázala jsem spustit oči z okna, které Adne vytvořila a které nás zavedlo k Renovi.

„Vím to jistě."

Adne zavřela průchod a otočila se ke mně.

„Kde to jsme?“

Kdyţ světlo portálu zhaslo, mýtinu zahalila tma, kterou jenom slabě prosvětloval stříbrný srpek měsíce. Nedostavěné domy byly situované v půlkruhu kolem vydláţděného prostranství s vyschlou kašnou uprostřed. V zemi zely jámy základů vylité betonem, dřevěné trámy se zvedaly do různé výše k noční obloze. Tohle zůstalo po smečce Haldis: kostry domů, torzo ţivota, který jsme tu mohli vést.

Sevřelo se mi hrdlo, uvnitř jako bych měla vatu. Musela jsem si několikrát odkašlat, neţ jsem dokázala promluvit.

„Tady měla ţít naše smečka. Po obřadu.“

„Fakt?" Adne se zamračila, vzápětí vykulila oči. „Aha.“

Kousla jsem se do rtu.

„Kde myslíš, ţe je?“ zeptala se a rozhlíţela se po tichém staveništi.

„Tamhle."

„Určitě?"

„To měl být náš dům,“ řekla jsem, ale nepodívala se na ni.

„No nazdar." Poloţila mi ruku na rameno. „Callo, já... to mě vůbec nenapadlo."

„To nic. Nikdo jiný tu nebude, tyhle domy jsou prázdné. Smečka, pro kterou je postavili, uţ 322

neexistuje."

„Dobře. Tak jak to chceš udělat?"

Otočila jsem se na ni. „Ty nemáš plán?"

„Můj plán byl najít bratra. Coţ se podařilo. Tím to končí."

„Musíme ho nějak přesvědčit, aby šel s náma!" Kupodivu se mi podařilo i přes maximální rozrušení šeptat.

„Proto jsem tě taky vzala s sebou.

Jenom teď nevím, jestli to bylo dobře nebo špatně."

Vycenila jsem na ni zuby, ale nehádala jsem se. Otočila jsem se zpátky k domu, který stál tak padesát metrů od nás.

„Asi bych ti navrhovala prostě tam jít a promluvit s ním. Zavyj, kdyby ses dostala do maléru.

Nebo zakřič, co zrovna budeš moct."

„Díky," utrousila jsem zachmuřeně.

,Já bych tam ráda šla," namítla a zaloţila si ruce na prsou. Jenomţe mě on nezná. To tebe má rád. Jenom ty mu můţeš domluvit, jestli pořád věří tomu, co vykládají Stráţci. Nikdo jiný, Callo."

„Já vím.“

Uţ jsem to pochopila. Tohle je moje jediná šance vynahradit Renovi, ţe jsem ho tady nechala. Pokud je to vůbec moţné.

Studený vítr mě obalil jako plášť, chlad mi pronikal pod kůţi a útočil na tu malou jiskřičku naděje, která ve mně vzplála.

Za tu krátkou dobu, co jsem se připojila k Hledačům, uţ jsem poznala, jak krutá je ve skutečnosti válka čarodějů. Jejími oběťmi uţ nebyli cizí bezejmenní lidé, ale Lydia, Corrine, Monroe, moje matka, dokonce i Ansel. Jejich 323

smrt a bratrova ztráta mě svazovaly jako těţké řetězy, které mě táhly ke dnu temného oceánu strachu a smutku.

Kolem bylo ticho jako v hrobě.

Dusily mě pokroucené stíny mého bývalého ţivota. Nepředstavovaly ţádnou hrozbu, byly to jen útrţky minulosti, bolestné vzpomínky.

Zůstávala však naděje, která plála jasněji neţ hvězdy na zimní obloze nad námi. Corrine i Monroe jsou mrtví. Obětovali všechno pro svého syna a ten je teď tady. Jim uţ nikdo nepomůţe, ale Rena je pořád moţné zachránit. A já jsem jediná, kdo to můţe udělat.

Tady jde jedině o lásku.

Je tam.

Sám.

Čeká na mě v domě, kam vstupují pouze přízraky naší minulosti.

Hleděla jsem na trosky ţivota, který jsme měli vést, a pochopila, ţe tady nejde o lásku, o Shaye ani o Hledače. Jde o oběť-a o splacení dluhu.

Naději. Druhou šanci. Ren nám můţe pomoct tuhle válku vyhrát. Společně můţeme dát tomu krveprolití, smutku a bolesti aspoň nějaký smysl. Uvědomila jsem si, ţe uţ ho znovu nemůţu opustit. Teď, ani nikdy jindy.

I kdyby to znamenalo, ţe se nakonec budu muset obětovat já.