23. kapitola

Napsal Jinny (») 20. 4. 2012 v kategorii Smečka 2 - Vzpoura, přečteno: 1160×

Odsud se nikdy nedostaneme. Je to past. Za běhu jsem vzlykala, otřesená tím, čeho jsem byla svědkem. Celou dobu to byla past. Teď uţ se to v přízemí Edenu hemţí Ochránci a Stráţci, kteří nám zablokují únikovou cestu. Běţela jsem dál, ruku v ruce s Connorem, i kdyţ můj krok byl čím dál těţší, jako bych běţela po mokrém betonu.

Před námi se ozývaly výkřiky.

Connor otevřel dveře a strčil mě do sálu. Veškeré zbytky nadějí vzaly rázem za své. Ochránci se dovnitř drali východními dveřmi po dvou i po třech najednou. Ethan stál na pódiu a co nejrychleji je zasypával palbou šípů. Zpomalil tím jejich postup, Ochránci se brodili ve vlastní krvi. Mnozí z nich byli zasaţeni a zhroutili se na kamennou podlahu. Mrtvoly se kupily přede dveřmi a naštěstí pro nás tak bránily pronikání většího počtu nepřátel. Ostatní z mé smečky se potýkali s těmi, kdo se dostali dovnitř a unikli Ethanově palbě.

Connor zaklel a vytáhl mě na pódium.

„Vypadá to špatně, kamaráde,“ poznamenal Ethan a znovu zamířil. „Uţ mi skoro došly šípy.“

„Tak pět minut a podlehneme přesile,“

konstatoval Connor, kdyţ se rozhlédl.

„Kde je Monroe?" zeptal se Ethan.

„Přišli jsme o něj,“ řekl tiše Connor. Zalila mě nová vlna hrůzy.

„No, tak to je třešinka na dortu.“ Ethan se zachmuřeně usmál. „Něco na rozloučenou?“

„Callo,“ otočil se Connor ke mně, „kdybych s 251

Ethanem odlákal jejich pozornost, dokázali byste se ty a ostatní dostat ke schodům?"

Hleděla jsem na nápor nepřátelských vlků, škrábajících se přes hromadu mrtvých těl, která ucpala chodbu.

„I kdyby to šlo, podle mě bude odsud do přízemí čekat minimálně padesát Ochránců. Nemáme šanci."

Connor zavrtěl hlavou a ohlédl se k severním dveřím. I já se tam podívala. Pořád jsem tajně doufala, ţe by mohl být Monroe ještě naţivu a vynořit se odtamtud.

Náhle se ozvalo ohlušující zapraskání a objevil se záblesk. Přimáčklo mě to k podlaze. V uších mi zvonilo, jako by těsně za námi uhodil blesk. V místnosti zapraskala elektřina, ve vzduchu byl cítit ozon. Ethan zasténal, otočil se na patě a namířil kuši na to, co nás porazilo.

„To se mi snad zdá," vydechl Connor, kdyţ se Adne vyřítila ze zářícího portálu a rozpřáhla náruč.

„Nezdá." Zazubila se a pomohla mu vstát. Vzápětí se ale usmívat přestala, zaregistrovala Ochránce, kteří se prodírali do sálu.

„Vnitřní portál v Edenu," ţasl Ethan. „Tys to dokázala. Fakt jsi to dokázala."

„Opěvovat mě můţete později," řekla na to. „Teď musíme vypadnout."

„Moje smečka," připomněla jsem a vstala.

„Jdu na to," křikl Ethan. Seskočil z pódia, posunul si kuši na záda a tasil meče. Prosekával si s křikem cestu davem.

„Představení skončilo, mizíme odsud!"

Mason zastříhal ušima. Zahlédl zářící portál a radostně zavyl. Nev se otočil a rozběhl se k pódiu. Bryn pustila z čelisti dalšího vlka a 252

vrhla se k nám. Sabine zahnali ke zdi tři vlci najednou.

„Vydrţ, Sabine," volal Ethan.“Jdu pro tebe."

„Callo, postarej se, aby se Ochránci nedostali k Adne!" nařídil Connor.

Vyrazil za Ethanem a odráţel Ochránce, kteří se pokusili pronásledovat vlky z mé smečky. Já se převtělila a trhala na kusy všechny, co se dostali přes něj.

Ethan se probojoval k Sabine a svými meči od ní odehnal dva vlky.

„Utíkej!" zařval, kdyţ skolila třetího. „Jdu hned za tebou."

Prohnala se kolem něj k pódiu. Ethan probodl jednoho z Ochránců, druhý se mu však zahryzl do ruky. Zaklel a snaţil se vyprostit. Vlk ale sevření čelistí nepovolil. Ethan upustil z druhé ruky meč a sáhl pro dýku. Vlk se k němu pořád tiskl, kdyţ mu zabořil ostrou čepel do oka. Ochránce se sesul, ale z Ethanový paţe se řinula krev. Klopýtal k nám.

„Kryju tě, brácho,“ zavolal Connor, sekl jednoho vlka a dalšího zasáhl pěstí do tlamy.

„Tady!“ křičela Adne a mávala na ně. „Honem, do portálu! Musím ho zavřít, neţ se dostanou skrz.“

„Mason, Nev i Bryn uţ proskočili dovnitř. Sabine čekala vedle mě. Kdyţ se na pódium vyškrábal Ethan, převtělila se, vzala ho kolem pasu a pomohla mu projít.

„Běţ, Callo," vybídla mě Adne a rozhlédla se. „Connore, kde je táta?"

„Běţ, Callo," zopakoval Connor a postrčil mě k portálu.

Ohlédla jsem se přes rameno. Přitáhl Adne k sobě a něco jí pošeptal. Celá ochabla a sesula 253

se na něj. Popadl ji do náruče a pronesl ji portálem z té vřavy.

Pod nohama jsem méla štěrk. Nadechla jsem se chladného ranního vzduchu. Chutnal po svobodě, ale přinesl mi jen krátkou hořkosladkou úlevu.

Za sebou jsem slyšela, jak Adne vzlyká a Connor k ní tiše promlouvá. „Musíš zavřít ten průchod, Adne. Prosím."

Ozvalo se zavrčení a ona vykřikla. Otočila jsem se a zatvrdila se před dalším bojem. Dvěma Ochráncům se podařilo proskočit za námi. První z nich přimáčkl Adne k zemi a chňapal po ní, zatímco před ním uhýbala, druhý se potýkal s Connorem.

Rozběhla jsem se k Adne a přitom koutkem oka zahlédla, jak kolem prolétly další rozmazané tvary. Connor zvedl meče, Nev s Masonem se vrhli na vlka, který stanul proti nim. Roztrhali ho na kusy ve spršce krve a chlupů.

Zahryzla jsem se do zadní nohy vlka, který ohroţoval Adne, a snaţila se ho z ní servat. Otočil se a vzápětí vyjekl a otřásl se. Padl mrtvý k zemi. Adne zafuněla a svalila ze sebe jeho tělo. V ruce drţela zakrvácenou dýku, kterou ho probodla. Bez zaváhání pospíchala k otevřenému portálu, a kdyţ jím proskočil další vlk, jednoduše se shýbla.

Načrtla skeany kříţ a světlo portálu pohaslo. Já se vrhla na nového útočníka. Svalili jsme se na zem a váleli se ve štěrku. Kamínky se mi zadíraly do kůţe. Vlk se pokusil uniknout, jakmile se postavil na nohy, ale já po něm skočila. Mířila jsem mu na hrdlo, místo toho jsem se mu zahryzla do přední nohy, protoţe 254

ucukl. Vyjekl a snaţil se mě setřást, ale já ho nepustila. Vzápětí se ozvalo zadrnčení Ethanovy kuše, následované trojím tupým úderem. Vlk zakňučel a svalil se.

Vrčení a křik zeslábly, aţ utichly docela. Bylo slyšet jen naše oddechování.

„Kde to jsme?" zeptal se Ethan nakonec.

Leţel na zemi, opřený o loket, poraněná ruka mu bezvládně leţela na prsou. Sabine se k němu shýbla a prohlédla jeho zranění. Bryn, Mason i Nev zůstali ve vlčí podobě, choulili se k sobě stranou od ostatních.

Adne Ethanovi neodpověděla. Sesula se Connorovi k nohám. Začal ji hladit po vlasech a rozhlíţel se.

„Mám dojem, ţe jsme na střeše sousedního domu."

„Na střeše? Je to pravda, Adne?"

Pořád nereagovala.

„Adne," naléhal Ethan, „kde to jsme?"

„Nech ji být," zamračil se na něj Connor.

,Já nechci prudit," odtušil Ethan. Jenomţe v tom případě nejsme ani zdaleka mimo nebezpečí. Musíme se dostat zpátky do Denveru."

Adne se rozechvěle zvedla, ale kdyţ ji chtěl Connor obejmout, uhnula.

„Je to tak, jsme na střeše vedlejšího domu. Otevřu průchod domů, ale teď mi dejte pár minut.“

Odpotácela se od nás a otírala si uslzené tváře.

Posadila jsem se v lidské podobě na zem a přitáhla kolena k bradě. Chtěla jsem jít ke své smečce a zjistit, jestli jsou všichni v pořádku. První cesta portálem pro ně musela představovat šok, který jen znásobil stres z 255

útěku. Nedokázala jsem se k tomu přimět. Pořád jsem se v duchu vracela do severního vězeňského bloku. Zavřela jsem oči a sváděla marný boj se zoufalstvím a zmatkem.

Zrovna jako tvůj otec.

Tahle Emilova věta mi vůbec nedávala smysl. A kdyţ jsem si vzpomněla, jak se při tom výroku usmál na Monroea, naskočila mi husí kůţe. Proč by měl o sobě mluvit jako o hlupákovi? Protoţe počítal s tím, ţe mi Ren ublíţí, kdyţ mě ještě pořád miluje?

Cítila jsem bolestnou ztrátu a uvědomila si, ţe uţ Rena pravděpodobně víckrát nespatřím. A pokud ano, pak jako jeho nepřítel.

„Callo?“ Otevřela jsem oči a zjistila, ţe přede mnou klečí Sabine. Za ní stáli ostatní vlci, teď uţ v lidské podobě.

„Ano?“

Sabine polkla, v očích slzy. „V záchvatu boje jsem si nevšimla, ţe ses vrátila sama. Ale teď jsme tady a oni ne...“

Najednou jsem měla pocit, jako by mi na prsou leţelo olověné závaţí.

Jsou mrtví, viď?“ zajíkla se.

Nedokázala jsem odpovědět. Hleděla jsem do její zdrcené tváře a nechtěla jí říct pravdu, která byla ještě mnohem horší neţ to, co si myslela, ţe se stalo.

„Všichni?" zašeptala Bryn lítostivě. „I Ren?“

„Ne,“ odpověděla jsem taky šeptem.

Connor přešel k nám a poloţil mi ruku na rameno.

„Tys je viděla?" zeptal se Mason. Jsou ţiví a zůstali tam?"

Sabině se okamţitě zachmuřila. „Dopustilas, aby tam zůstali?" 256

Ethan se namáhavě zvedl a zamířil k nám. „Co se stalo?"

Sabine ze mě nespouštěla oči.“Jak jsi mohla?"

„Calla neměla na vybranou," řekl místo mě Connor.

„Jistěţe měla," odsekla Sabine.

Dokonce i Bryn se tvářila zklamaně.

Nedokázala jsem se na ně podívat. Upírala jsem pohled do země a v očích mě pálily slzy.

„Nenechali jsme je tam," promluvil znovu Connor. „Byl jsem s Callou, kdyţ je našla."

„Tak proč tu nejsou s námi?" Sabine přimhouřila oči.

„Zůstali, Sabine," hlesl Nev, který pochopil Connorův váţný výraz. „Zůstali se Stráţci."

„Ne," vydechla Bryn.

„To je nesmysl," zasyčela Sabine. „Cosette by s nima nikdy nezůstala!"

Je to tak," řekl Connor. „Napadli Callu."

„Ale proč?" nechápal Mason.

„Protoţe poslouchají Emilovy rozkazy," odpověděla jsem konečně.

„A Ren?" zeptala se rozechvěle Bryn. „On taky?"

„Ano." Zůstal kvůli tomu, co jsem mu udělala.

„Sakra." Nev odešel stranou. Mason se na mě smutně usmál a zamířil za ním.

Sabine tiše plakala. „Ach, Cosette."

Ethan si odkašlal. „Poslyš, jestli tam ta Cosette zůstala, tak protoţe se bála."

„Bála se odejít, kdyţ ví, co se jí stane, kdyţ tam já nebudu?" zajíkla se. „Teď uţ ji nemůţu chránit před Efronem a ona ví, co s ní bude dělat!"

„Lepší poznané zlo neţ nepoznané," podotkl Connor. „To se stává." 257

Zavrtěla hlavou a vzlykla.

„Tvoje kamarádka?" zeptal se Ethan tiše.

„Vţdycky jsem ji brala spíš jako sestru. Prostě to nemůţu pochopit."

„Callo." Bryn mě vzala za ruku. „A Ren... nevíš-“

Zavrtěla jsem hlavou. „Teď nemůţu, Bryn, nezlob se.“

Výčitky. Zahanbení. Lítost. Dopadla na mě celá lavina pocitů. V té chvíli bych prostě nedokázala mluvit o tom, co se stalo.

„Dobře," řekla a zvedla se. „Nechám tě o samotě."

Odešla za Masonem a Nevem.

„Ethane, můţeš nás na chvíli nechat?" poţádal ho Connor a skrčil se ke mně.

„Jasně.“ Stejně uţ se zase díval na Sabine, která se od nás pomalu vzdalovala. Na rozdíl od Bryn se nepřipojila k vlkům. Zůstala stát sama na kraji střechy. Ethan se za ní vydal, ale udrţoval uctivý odstup.

Connor na mě vrhl naléhavý pohled. „Monroe mi řekl, ţe jste k sobě s Renem měli blízko."

Hrdlo jsem měla tak sevřené, ţe to bolelo, ale aspoň jsem přikývla. Obávala jsem se, ţe další vyptávání uţ nevydrţím.

„Slyšelas, co řekl Emile?" pokračoval Connor tlumeně. „Těsně předtím, neţ..." Nedokázal to dopovědět a na chvíli se odvrátil.

„Ano," odpověděla jsem otupěle. Nechápala jsem, co na tom záleţí.

Connor si několikrát odkašlal, neţ mohl znovu promluvit. „Chci tě poprosit, abys to nikomu neříkala, dokud to nepovím Adne."

Co nemám říkat? Přišli jsme o Rena i o Monroea. Půlka smečky se přidala ke 258

Stráţcům. Ti, které jsme zachránili, si myslí, ţe za naše ztráty můţu já. Jenţe jak jim to mám vyvrátit? Koneckonců je to pravda.

„Ví se o tom," pronesl. „Nebo se o tom aspoň šuškalo. Není ţádný tajemství, ţe Monroe Corrine miloval, ale o dítěti neměl nikdo ani tušení."Dítě.

Konečně jsem to pochopila. Bála jsem se, ţe se mi srdce rozlétne na tisíc střípků. Monroeovo nekonečné vyptávání na Rena. Neuvěřitelná rizika, která podstoupil, jen aby ho zachránil. To jak před ním odhodil zbraně.

Nebo,ţe Ren vůbec nevypadá jako Emile, zato se podobá Monroeovi. Proto mi rádce připadal vţdycky tak povědomý. Vlasy tmavé jako káva, ostře řezané rysy.

Jemu neublížím. To dobře víš.

Monroe byl Renův otec. Corrine po něm chtěla, aby ji zabil, protoţe jí nařídili otěhotnět. Zamilovala se do něj, trávili společně celé měsíce, během nichţ plánovali vzpouru... a celou tu dobu bylo její tělo svobodné, Stráţci z ní sňali kouzlo, které brání oplodnění.

„Paneboţe," zašeptala jsem a ukápla mi první slza. „Rene.“

Monroeův syn, a přece Ochránce. Zdá se, že pro povahu dítěte je vždycky dominantní matka.

„Teď pro něj nemůţeme nic udělat,“ řekl Connor. „Lituju, ţe to nejde jinak. Monroe chtěl, aby se to Adne dozvěděla.I kdyby se nevrátil. Povím jí to, ale teď na to není ta pravá chvíle."

Polkla jsem naprázdno. „Ale jak to? Co Adnina matka?"

„To se odehrálo, ještě neţ jsem přišel," vykládal tiše, „ale přece jenom jsem o tom něco zaslechl. 259

Potom co to spojenectví nevyšlo, Hledače obklíčili a Corrine zabili, na tom byli všichni zle, ale nejhůř ze všech Monroe. Mám dojem, ţe začal pít. Vrhal se do kaţdé mise, chtěl se nechat zabít."

„A co se změnilo?" Docela dobře jsem si dokázala představit, ţe si to musel dávat za vinu a vyčítat si to.

„Zaznamenali jsme takové ztráty, ţe se muselo zahýbat rozmístěním našich lidí. Diana-Adnina máma-byla nová útočnice, kterou přidělili k Haldisu. S Monroem se spřátelila, jako jedinou si ji pustil blíţ k tělu. Zachránila ho před ním samotným. No a pak se narodila Adne."

„Znal jsi ji?" Zkusila jsem si představit ţenu s Adninými mahagonovými kadeřemi a jasnýma jantarovýma očima. V té představě se právě cvičila s Monroem v šermu a oba se přitom smáli.

Zavrtěl hlavou. ,Já přišel jako její náhrada. “ Ohlédl se po Adne, která stála u okraje střechy se svěšenou hlavou. „Uţ se asi nikdy nedozvíme, jestli jí Monroe o Renovi řekl." Pak se znovu podíval na mě. „Můţeš o tom pomlčet?"

Přikývla jsem, zcela přemoţená všemi těmi nečekanými zvraty, které můj ţivot neustále obracely vzhůru nohama.

„Děkuju,“ řekl a vstal. Napadlo mě, jak chce sdělit Adne, ţe má bratra, kterého nikdy nepoznala a zřejmě ani nepozná, leda by ho zabila.

Kdyţ odešel, zaslechla jsem Ethana se Sabine.

Ethan se odkláněl od její nataţené paţe. „Říkám, ţe ne.“

„Přestaň se chovat jako mimino,“ napomenula 260

ho a já zjistila, ţe jí z předloktí vytéká krev.

„Nebudu pít tvou krev." Pokusil se uhnout, ale zavrávoral, protoţe se nemohl opřít o poraněnou paţi.

„Představ si, jak to bude bolet, kdyţ se to bude hojit samo, “ podotkla. „Navíc to bude trvat celou věčnost, zato takhle se to dá do pořádku hned. A nezůstanou ti jizvy.“

„Jizvy mi nevadí," utrousil.

„No jasně, tvrďáku," zasmála se. „Jenomţe drsná muţnost ti nebude k ničemu, kdyţ budeš nosit ruku měsíc na pásce. Copak si myslíš, ţe takhle můţeš bojovat?"

„Ale já...,“ koktal Ethan.

„Navíc ti pořád krvácí i ta rána na rameni," dodala Sabine. „Pomůţu ti.“

„Nech mě na pokoji," prskl jako nedůtklivé děcko a odvrátil se.

„Dobře. Ale aţ se napiješ."

Vklouzla za něj, jednou rukou ho objala a přitiskla zády k sobě.

„Nech toho!" zvolal a vytřeštil zrak. Dál uţ mu nebylo rozumět, protoţe mu Sabine přitiskla k ústům krvácející ruku.

Snaţil se vyprostit, ale jí uţ se vrátila plná síla Ochránce a nedělalo jí větší problémy ho udrţet. Její krev mu stékala po tváři. Ještě jednou se vzepřel, pak mu nezbylo neţ polknout. Viděla jsem, jak se mu cosi mihlo ve tváři-směsice strachu a úţasu.

Ten výjev mi byl aţ příliš povědomý. Jako bych se vrátila do minulosti, do toho dne, kdy jsem dala Shayovi napít své krve. Tehdy se tvářil stejně uţasle. Ethan popadl Sabine za zápěstí, a místo aby ji odstrčil, přitiskl si její ruku k ústům. Zavřel oči a pil, chvěl se v extázi. 261

Connor, který mlčky přihlíţel, konsternovaně sledoval, jak se rána na Ethanově paţi přímo před našima očima zaceluje. Sval znovu srostl, kůţe se zatáhla, nezbyla ţádná jizva. Ethan měl dál zavřené oči, byl ztracený v síle toho okamţiku.

Kdyţ se rána zahojila, chytila ho Sabine za rameno a vyprostila ruku z jeho sevření.

„Uţ stačí, tygře," broukla. „Abych neomdlela."

Její hlas vrátil Ethana zpátky na střechu, do studené noci, k pěti párům očí, které se na něj upíraly.

Trhl sebou a rychle vyskočil na nohy. „To bylo...“

Uštvaně na ni hleděl a couval. Pak se zamračil. Já to nechtěl."

„Rádo se stalo," řekla na to a zachvěla se, protoţe ji ovanul ledový vítr.

Ethan se pořád tvářil zarputile, ale sundal si koţený kabát a hodil jí ho.

„Jdu dohlídnout na to, aby se sem nedostal po poţárním schodišti nějakej přízrak."

Přízraky. Bryn zakňučela. Ohlédla jsem se a zjistila, ţe celá smečka aţ na Sabine je ve vlčí podobě. Nev s Masonem se k Bryn tiskli a i oni se třásli. Bylo evidentní, ţe proţili velké utrpení, bolest a strach, které v nich zůstanou napořád,i kdyţ budou volní. V duchu jsem se pokusila nějak uklidnit. Měli jsme štěstí, ţe na nás dnes čekali jen Ochránci. Dokázali jsme se ubránit.

Štěstí...

„Vzduch je čistej,“ oznámil po návratu Ethan. „Nikdo po nás nejde. Můţe uţ Adne otevřít portál?"

„Můţe,“ ozvala se Adne a zamířila k nám. Tváře 262

měla mokré od slz. „Víš určitě, ţe nás nikdo nepronásleduje? Byli venku i předtím, proto jsem skončila tady nahoře."

„Co se vlastně stalo? Jak ses k nám dostala?" vyptával se Connor.

„Kdyţ jste byli pryč tak dvacet minut, najednou se to před klubem začalo přímo hemţit-přijíţdělo jedno auto za druhým, ozýval se křik a kroky,“ vykládala. „Ochránci se hrnuli dovnitř postranními dveřmi. Bála jsem se, aby si mě nevšimli, proto jsem portál zavřela a otevřela průchod sem na střechu. Tady jsem čekala, dokud mi nedošlo, ţe jste asi v maléru."

„A proč jsi otevřela dveře uvnitř v Edenu?“ zeptal se Ethan.

„Všechno jsem sledovala odsud ze střechy. Ochránci pořád přicházeli, byla jich strašná spousta. Pochopila jsem, ţe je to past, tak jsem to riskla."

„Díky," řekl Ethan. „Jinak by z nás zbyly jenom kosti."

„Ochránci lidi neţerou," namítla jsem pohoršené. „Nikdy."

„Ale no tak, víš, jak to myslím," zašklebil se.

„Naštěstí jsem dávala pozor, kdyţ tvůj bratr líčil, jak to ve vězení vypadá,“ pousmála se na mě Adne. Jedině díky tomu jsem tam ten průchod dokázala otevřít."

„Jak to děláš?" chtěla vědět Sabine. Přitáhla si Ethanův kabát těsněji k tělu. „Něco takovýho jsem ještě neviděla."

„Adne umí vyuţít magii k tomu, aby spolu propojila dvě místa," vysvětlila jsem co nejstručněji. „Tímhle způsobem Hledači cestujou."

„Hustý." Nev se převtělil. „Ale jak to, ţe za 263

váma Stráţci nejdou?"

„Stráţci nedokáţou portál vytvořit," řekla jsem rychle. „Pak vám to vysvětlím." Nezdálo se mi, ţe by byla příhodná chvíle vykládat jim, ţe nás Hledači vnímají jako hřích proti přírodě. Navíc jsem myslela na něco jiného. Ethanova slova mi bzučela v mozku jako otravný komár. Nikdo nás nesledoval. Proč? Samozřejmě jsme byli ukrytí, ale ne zas tak dobře. Člověk by čekal, ţe Stráţci dají pokyn pročesat ulice, dokonce i střechy, ţe nás nechají hledat.

Bylo v tom mnohem víc neţ jenom nervozita. „Nelíbí se mi to.“

„Co se ti nelíbí?" zeptal se Connor.

„Náš útěk. Bylo to moc jednoduchý."

„Jednoduchý?" zaskřípěla zuby Adne. „Můj otec je mrtvý! "

Zachvátila mě lítost. Svěsila jsem hlavu a myslela na Monroea, na Rena. Na to, jak málo otce dělilo od získání ukradeného syna. Navíc jsem měla strach, ţe Bryn, Mason, Nev a Sabine si ponesou trvalé následky přestálého utrpení jako můj bratr. Teď se zdáli být v pořádku, ale co aţ vyprchá adrenalin z útěku na svobodu a oni zjistí, ţe jejich ţivot uţ nikdy nebude jako dřív? Zachránili jsme vůbec někoho? Utápěla jsem se v zoufalství.

Connor ji vzal za rameno. „Počkej, Adne, ona tě nechtěla urazit. Na co naráţíš, Callo?"

Zavrtěla jsem hlavou, nechtěla jsem všechno zpackat ještě víc.

„Ne, řekni nám to," naléhal Ethan. „Ty Stráţce znáš. Co ti na tomhle nesedí?"

Podařilo se mu trochu mě vytrhnout z náruče sebelítosti. Připomněla jsem si, kdo jsem, nebo kdo jsem aspoň bývala. Vůdkyně. Bojovnice. 264

„Byla to past," řekla jsem.

„No to je jasný," přikývl Ethan. „A to dost dobrá."

„Jenomţe mohla být mnohem lepší," namítla jsem.

Jak to?"

„Přízraky," konstatovala jsem prostě.

Connor přistoupil blíţ. „Co s nima?"

„Proč tam nebyly?" Snaţila jsem se mluvit sebejistě, i kdyţ mi srdce sevřela ledová ruka strachu.

Nikdo nepromluvil, všichni mě sledovali.

„Přemýšlejte," pokračovala jsem tedy. „Věděli, ţe přijdeme, přesto na nás poslali jenom Ochránce. Neviděla jsem tam ţádný Stráţce a bez Stráţců nejsou přízraky."

„Coţ znamená?" pobízel mě Ethan.

„Kde teda Stráţci jsou?" odpověděla jsem otázkou. „Proč tam na nás nečekali?"

„Nechtěli si zašpinit ručičky," utrousil Connor.

„Ne, Calla má pravdu," pronesl ustaraně Ethan. „Proč by nevyuţili svou nejsilnější zbraň, aby zajistili, ţe neutečeme?"

„Třeba byli někde kolem, ale ne uvnitř," navrhla Adne a otřela si oči. „Dodneška jsem nikdy vnitřní průchod neotevřela. Moţná čekali někde venku, aţ budeme utíkat z klubu."

„Moţná," přikývla jsem, ale nedařilo se mi zahnat pochybnosti. Jenomţe proč nás teda teď nehledají?"

Na to neměl nikdo odpověď.

„No dobře, kaţdopádně ničemu nepomůţe, kdyţ tu budeme čekat, co přijde," rozhodl Connor. „Adne, otevři portál. Vracíme se do Denveru."

„Jasně," zachmuřila se. „Dělej svou práci, jako 265

by se nic nestalo."

Odvrátila se a svěsila ramena. To nevypadalo dobře. Můj neklid sílil s kaţdou uplynulou vteřinou. Potřebovali jsme zmizet a Adnin smutek nás zpomaloval. Moţná je na svůj věk nadaná, ale pořád je hodně mladá, coţ se právě projevilo. Connor ji vzal za ramena a otočil k sobě. Zvedl jí bradu, aby se na něj musela podívat.

„Nejsi jediná, kdo dneska někoho ztratil, Adne," řekl tiše a opřel si čelo o její. Já měl tvýho tátu taky rád. I Ethan."

Odvrátila jsem se od nich, připadala jsem si v té důvěrné chvilce jako nezvaný host.

„Ale jsi jediná, kdo nás odsud můţe dostat," pokračoval Connor.

Kdyţ jsem se otočila, viděla jsem, ţe Adne vytáhla z opasku skeany.

„Máš pravdu," vzdychla a pustila se do tkaní.

Bryn se převtělila a přišla ke mně.

„To je úţasný," zašeptala a sledovala, jak se prameny světla proplétají a tvoří portál.

Přikývla jsem.

Vzala mě za ruku. „Nezlob se, ţe jsem od tebe odešla, Callo. Tolik se toho stalo."

„Neomlouvej se, všechno je to moje vina."

„Není," oponovala důrazně. „Jestli se ostatní rozhodli zůstat, jsou to blázni. A není to tvoje vina."

Jenţe Ren...“ Kdyţ mě políbil, cítila jsem, jak moc mě pořád chce, a podle reakce vlastního těla jsem poznala, ţe i já po něm ještě touţím, nebo alespoň část mého já. To mě zaskočilo. V duchu jsem znovu proţívala ty hrozné první chvíle v cele s ním. Ještě pořád jsem viděla bolest, která se mu zrcadlila v očích, kdyţ si 266

myslel, ţe nemá na vybranou a musí mi ublíţit.

„Ne, Callo," vytrhla mě Bryn ze zamyšlení. „Nevím, proč jsi odešla z Vailu, ale dovedu si to domyslet. Uţ hodně dlouho jsme měli s Anselem určité podezření. Nemám ti za zlé, ţes šla za láskou."

„Nešlo jen o to, stalo se toho mnohem víc," řekla jsem tiše.

„O tom nepochybuju, ale i kdyby ne, nebylo by na tom, ţes utekla, nic špatnýho. A ani tak bys nemohla za to, jak se Ren rozhodl. Protoţe nic víc to není, jenom jeho rozhodnutí."

Dívala jsem se na ni, dojatá, jak mě má ráda. Ţe mi odpouští.

„Děkuju," zašeptala jsem.

„Co si víc zaslouţí oběti neţ láska?" usmála se smutně.

„Mluvíš jako Ansel."

„Svůj k svému," řekla a já zamrkala.

„Co je?"

„Nic," odpověděla jsem rychle. Nechtěla jsem jí vykládat, ţe totéţ mi kdysi říkal Ren.

„Nemůţu se dočkat, aţ ho uvidím," vydechla Bryn.

„Coţe?" nechápala jsem, ztracená v myšlenkách.

„No přece Ansela,“ zasmála se. ,Je tam, ne? V tom Denveru."

,Je. Ale Bryn, on je...“ Nedokázala jsem to dopovědět. Třeba se Ansel změní, kdyţ bude mít u sebe Bryn. Nechtěla jsem jí dopředu nahánět hrůzu.

„Čeká na tebe,“ řekla jsem a ona se znovu usmála.

Kdyţ byl portál hotový, nevypadal jako dřív. Neviděla jsem za ním místnost, ze které jsme 267

přišli do Vailu. Obraz byl tmavý a rozmazaný.

„Tam máme jít?" zeptal se ostraţitě Mason.

„Ano,“ přikývla nejistě Adne. „Nechápu, proč je tam taková tma."

„Na tom nesejde," mávl rukou Connor. „Stejně nemáme na vybranou, musíme zpátky. Jestli se něco děje, aspoň to rovnou zjistíme."

„Tos mě uklidnil," utrousila jsem. Bryn se zatvářila vyplašeně a já jí povzbudivě stiskla ruku. Litovala jsem, ţe jsem nemlčela.

„Je to tak," konstatoval Connor. „Ethane, běţ první. Vlci, vy půjdete za ním, pro jistotu si nasaďte chlupatý brnění. Za váma půjde Calla, pak já a Adne, která zavře průchod, jakmile budou všichni uvnitř."

„Chlupatý brnění?" Bryn povytáhla obočí.

„S radostí," řekl Nev a vzápětí tu místo něj stál vlk. Mason s Bryn se také převtělili a drţeli se pohromadě. Sabine tam pořád stála a hleděla na Ethana. Nepřevtělila se.

Connor se na mě usmál. „Tak běţ, patříš k nim."

Oplatila jsem mu úsměv, i kdyţ uţ se mi zostřily špičáky. „Hlavně se mě nepokoušej pohladit."

Vítej zpátky, Callo. Bryn mi olízla tlamu. Chybělas nám.

Nev s Masonem mě také uvítali po vlčím.

Tak co, jak jsme na tom? zeptala jsem se jich.

To nám řekni ty, ty jsi vůdkyně.

Nev mě jemně kousl. Jestli je teď tohle naše smečka, tak ať z toho vytřískáme co nejvíc.

Zavrtěla jsem oháňkou. Přesně tak.

Můžeme už odsud vypadnout? Mason zahrabal tlapou.

Ohlédla jsem se na Connora, který nás zvědavě 268

pozoroval.

Sabine zůstávala opodál v lidské podobě.

Ethan se zatvářil překvapeně.

„Vypadá to, ţe můţeme, Ethane," prohlásil Connor. „Půjdeš v čele, kdyţ ses tak hezky zahojil?"

„Trhni si,“

zabručel Ethan a zčervenal, kdyţ se ohlédl po Sabine.

Ta pořád nepřítomně hleděla do dálky, zachumlaná v jeho kabátě. Třásla se, a nemyslím, ţe to bylo zimou.

„Co kdybys šla s ním, Sabine?" navrhl Connor.

„Drţte se u sebe.“

Přikývla a zmizela v portálu. Ostatní vlci si pospíšili za ní.

Já na chvíli zaváhala, ohlédla jsem se na ulici, která vedla k Edenu. To místo všechno změnilo.

Tady mi zabili matku, tady bratrovi ukradli duši, přivlastnili si Rena. Tady Monroe našel svůj konec.

Místo abych se vydala za svou smečkou, převtělila jsem se. „Co kdyţ-“

Connor zavrtěl hlavou. „Zpátky rozhodně nejdeme.“

Překvapilo mě, kdyţ mě objal.

„Všichni jsme dneska o někoho přišli," zašeptal mi do vlasů.

Adne nás mlčky sledovala a v jejích uslzených očích se odráţela mihotavá záře portálu.

Přikývla jsem, na chvíli jsem se k němu přitiskla. Vzápětí jsem se znovu převtělila a proskočila průchodem do temné hlubiny.

Hodnocení:     nejlepší   1 2 3 4 5   odpad
Facebook MySpace Google Twitter Topčlánky.cz Linkuj.cz Jagg.cz Vybrali.sme.sk Del.icio.us

Komentáře

Zobrazit: standardní | od aktivních | poslední příspěvky | všechno
Článek ještě nebyl okomentován.

Komentáře tohoto článku jsou moderovány. Váš příspěvek se zobrazí až po schválení autorem článku.

Nový komentář

Téma:
Jméno:
Notif. e-mail *:
Komentář:
  [b] [obr]
Odpovězte prosím číslicemi: Součet čísel dvanáct a deset