V sále nesvítila ţádná stropní zářivka, kolem dokola blikaly a skomíraly olejové lampy, které jako by vysílaly varovné signály. Prostor, který se před námi v tom naţloutlém mihotavém světle objevil, připomínal zející hladová ústa. Okamţitě jsem měla srdce v krku.
„Prošli jsme portálem v čase nebo co?“ utrousil Connor.
„Buď, nebo jsme na místě, kde pořádají nejdepresivnější renesanční festival světa, “ řekl Ethan a s připravenou kuší se rozhlíţel kolem.
I já si prohlíţela místnost a bojovala se silnou nevolností. Měli pravdu. Na rozdíl od sterilních moderních cel byla podlaha i stěny téhle místnosti z kamenů, navršených na sebe jako slizcí slimáci, tmaví a vlhcí. Jinak tu nebylo nic aţ na jakési pódium, napodobenina gotického jeviště, které vyčnívalo z jedné stěny. Do kamenů nad ním byla vyryta slova:
Vzdejte se veškeré naděje, vy, kdož vstupujete.
Dante.
Otřásla jsem se, okamţitě se mi vybavily pekelné výjevy zdobící stěny Efronovy kanceláře nahoře, z nichţ mnohé se nepochybně v téhle místnosti skutečně odehrály. Páchlo to tu zatuchlinou, pavučinami, močí... a krví. Spoustou krve. Zapotácela jsem se, ten pach byl ochromující. Bylo to jako vdechovat smrt. Mason mě zachytil.
,Já vím,“ pronesl jen. 226
Upírala jsem oči na pódium, nedokázala jsem se odvrátit. Tady zabili mou matku. Zavraţdil ji Emile Laroche a můj otec tomu musel přihlíţet. Bratra tu zmrzačili. Co asi udělali s Renem? V očích mě štípaly slzy Najednou mě Monroe pohladil po tváři a setřel mi slané kapky.
„Jednou tohle místo zničíme, kámen po kameni," slíbil. „Za tohle bojujeme."
Přikývla jsem, nebyla jsem schopná nic říct.
„Z kaţdé strany sálu vedou dveře do jednoho vězeňského bloku," oznámil Mason a ukázal na nejbliţší, které vy- padaly přesně jako ty, jimiţ jsme vešli.
„Je tu vţdycky tak prázdno?" zeptal se Monroe a jeho slova se v sále rozléhala jako v jeskyni.
„Kdyţ mě sem přivedli, tak tu prázdno nebylo," vzdychl Mason. „Bylo tu plno Ochránců, čekali na ortel Stráţců."
„Vůbec se mi tady nelíbí," ozval se Ethan.
„Ani mně," přisvědčil Monroe a podíval se na mě. „Dokázala bys nás dovést k ostatním?"
Zavětřila jsem a málem se pozvracela. Pozůstatky utrpení nasákly do podlahy. Bylo to podobné, jako kdybych se snaţila zavětřit konkrétní pach uprostřed hromady hnijících mrtvol. Znovu se mi zvedl ţaludek.
„Tady ne," řekla jsem nakonec. „Moţná tam v chodbě s celami."
„Musíme to zvládnout co nejrychleji," upozornil nás. „Connor s Ethanem a vlky budou hlídkovat, já zkusím dveře."
Nejdřív jsme zamířili k jiţním dveřím. Monroe vypáčil zámek, Connor s Ethanem bedlivě očima pročesávali sál. Mason s Nevem byli ve vlčí podobě, krouţili mezi námi, větřili, uši přitisknuté k hlavě, zuby vyceněné. 227
Monroe dveře otevřel a prošel jimi, já za ním. Přestoţe uvnitř taky přetrvával nepříjemný pach, nebyl tak ochromující. Po několika krocích jsem na sebe vzala lidskou podobu.
„Tady teď nikdo není," oznámila jsem. Jdeme do dalšího bloku."
„Nic?" zeptal se Ethan, kdyţ jsme se vrátili do sálu.
Monroe zavrtěl hlavou.
„Kam teď?“ zeptal se Connor a protáhl si šíji, aniţ by spustil oči z přístupových míst.
„Západní blok,“ rozhodl Monroe a přešel ke dveřím. Znamenalo to, ţe severní část nám zbude aţ nakonec, pokud ani v západním bloku nic nenajdeme. Severní dveře byly jen kousek od pódia a já se k těm kamenům, které potřísnila krev mé matky, vůbec nechtěla přibliţovat. Zhroutím se, aţ zachytím její pach?
Odtrhla jsem od pódia oči. V tu chvíli jsem zahlédla pohyb. Jako by se stíny u stropu zavlnily. Zastavila jsem se a hleděla do tmy.
„Callo?" Ethan se u mě zastavil.
Čekala jsem a sledovala to místo. Byl tam jen tmavý stín. Zřejmě mě šálí těţce zkoušené nervy.
„Nic tam není," řekla jsem a pospíchala za Monroem.
Kdyţ jsme došli k západním dveřím, Nev zakňučel a zaškrábal drápy o podlahu.
„Co se děje?" zeptal se Monroe.
Nev se převtělil. „Cítím Sabine.“Je tam, i další vlci."
Mason začal kňučet, otáčel se v kruzích, hlavu skloněnou.
„Kolik?" Connor sevřel rukojeti šavlí pevněji.
„Nevím jistě," odpověděl Nev, „ale není tu 228
jenom Sabine."
„A co zbytek vaší smečky? Je tu Ren?" zeptala jsem se ho.
„Jestli je, ostatní překrývají jeho pach. Nedokáţu ho rozeznat."
„Ale Sabine cítíš?" nechápal Ethan.
„Voní jako jasmín, coţ je dost výrazná vůně. Takovou poznáš i v davu."
„Aha," hlesl Ethan. „Tak jasmín."
„Nemůţeme probírat parfémy pozdějc?" utrhl se Connor. „Počítám, ţe tu na nás čeká řeţba."
„Jsme připravení," oznámil Nev a znovu na sebe vzal vlčí podobu. Rázem byl celý najeţený.
„Otevírám dveře," upozornil nás Monroe. „Buďte připravení na všechno."
Zámek cvakl a dveře se otevřely. Okamţitě jsem se převtělila.
Chodba byla prázdná, stejná jako ty dvě, které uţ jsme prohledali.
„Které dveře?“ zašeptal Monroe k Nevovi.
Ten prošel kolem prvních dvou cel a větřil s čenichem nízko u země. Mason se mu drţel v patách.
Zastavil přede dveřmi vzadu vpravo a ohlédl se na Monroea, který beze slova přikývl. Connor s Ethanem svírali své zbraně a Monroe vzal za kliku. Zaváhal, ohlédl se na ostatní.
Naznačil nám, ţe není zamčeno.
Hledači si vyměnili zachmuřený pohled a připravili se. Monroe zprudka otevřel.
Ozvalo se vrčení a vzápětí z cely vyskočili dva starší Baneové. První narazil do Connora a vyjekl, kdyţ se mu mezi ţebra zabořila dýka. V hrudi druhého vlka přistály dva Ethanovy šípy. Dopadl s jekotem na zem, ale pořád se drţel na nohách. Otočil se, aby znovu zaútočil. V tu 229
chvíli se na něj vrhl Mason. Váleli se po podlaze a navzájem se trhali ostrými zuby. Nev přiskočil Masonovi na pomoc. Ethan vpadl do cely.
„Běţ s ním, Callo,“ vyslal mě Monroe. „Jestli jsou uvnitř vlci z tvé smečky, musíš je přesvědčit, ţe jsme spojenci.“
Přikývla jsem a vklouzla dovnitř. Ethan hleděl na třetího Banea, který stál sehnutý u bezvládného těla, leţícího u stěny. Spatřila jsem tmavý závoj vlasů, štíhlé nohy, které sotva zakrývaly cáry šatů. Sabine. Nehýbala se. Krev mi ztuhla v ţilách, bála jsem se, ţe je mrtvá.
„Callo?" otočila jsem se po hlase, který mě zavolal jménem. Zajíkla jsem se. Z druhé strany cely na mě uţasle hleděla Bryn. Byla připoutaná ke stěně stejně jako předtím Mason s Nevem. Tváře měla propadlé, její šaty na tom nebyly o moc líp neţ Sabininy. Hrdlo se mi sevřelo, kdyţ mi došlo, ţe jsou to tytéţ šaty, které na sobě měly před obřadem nebo spíš jejich zbytky.
Vyštěkla jsem a vrhla se k ní, zarazil mě však Ethanův hlas.
„Jestli víš, co je pro tebe dobrý, tak od ní okamţitě zmiz,“ ucedil a namířil na Banea, který vrčel před Sabine.
Vlk sklopil uši, oči upřené na Ethana. Skláněl se nad bezvládným tělem a cenil zuby jen kousek od Sabinina hrdla. Vrčel se škodolibým zadostiučiněním.
Sabine tiše zasténala a otevřela oči. Ohromně se mi ulevilo, ţe je naţivu, vzápětí však Bane rozevřel čelisti a vzal do nich její hrdlo.
„Callo, udělej něco!" vykřikla Bryn a napjala se 230
v poutech. „Efron Baneům nařídil, aby ji zabili, kdyby se nás někdo pokusil zachránit. “
Otočila jsem se znovu na vlka, ale to uţ se Ethan dal do pohybu. S výkřikem odhodil kuši a do překvapené šelmy narazil. Člověk i Ochránce se svalili na zem. Ethan zaklel, kdyţ se mu vlčí zuby zahryzly do ramene. Okamţitě jsem se vrhla k nim. Vlk se chystal znovu zaútočit a soustředil se jen na Ethana, přinejmenším do chvíle, neţ jsem mu zabořila tesáky nad lopatku. Z rány vytryskla krev, cítila jsem křupnutí kosti. Ochránce zavyl a otočil se na mě. Převalila jsem se po podlaze z dosahu jeho čelistí. To chvilkové rozptýlení Ethanoví stačilo. Vytáhl dýku a vrazil mu ji do hrdla. Vlk se otřásl a znehybněl. Ethan skopl z dýky jeho bezvládné tělo.
Sabine hleděla na Ethana a drţela se za hrdlo. Přistoupil k ní a ostýchavě se jí dotkl.
„Jsi zraněná?" zeptal se a prohlédl si ji. Vzápětí se odvrátil, to kdyţ zjistil, jak málo zakrývají její rozedrané šaty.
„Ne,“ zašeptala, aniţ z něj spustila oči. „Kdo jsi?“
„Ethan," řekl a odkašlal si. Chvíli mu trvalo, neţ našel místo, kam se mohl bez uzardění dívat. „Přišel jsem ti pomoct."
Najednou se zarazila. „Ty jsi Hledač."
Přikývl a konečně se jí podíval do očí. „Ale jsem na tvé straně."
Málem jsem se zajíkla, ne kvůli krvi, kterou jsem měla v ústech, ale protoţe bych zrovna od něj tahle slova nikdy nečekala.
„Myslela jsem, ţe umřu." Po tvářích jí stékaly slzy. „Byla jsem si tím jistá. Řekl, ţe od něj ţivá nikdy neodejdu." 231
„Kdo to řekl?" Ethan ji něţně pohladil po tváři.
„Efron," odpověděla za ni Bryn.
„Efron Bane?" Jako by se teprve teď vzpamatoval, odtáhl ruku a otočil se k ní. „Ten Stráţce?"
Přikývla. „Rád si Sabine... drţel u sebe. Mám dojem, ţe si její volbu vzal osobně."
„Jak u sebe?" nechápal Ethan. Sabine mu pohlédla do očí a zdálo se, ţe mezi nimi došlo k jakémusi tichému porozumění.
Zaťal pěsti. „Zatracenej parchant!"
Sabine sklopila oči.
Převtělila jsem se a přistoupila k ní. „Jakou volbu?"
„Nabídl mi, ţe můţu sloţit novou přísahu věrnosti," zašeptala a po tvářích jí stékaly slzy. „Vrátit se k Emilově smečce, kdyţ se zřeknu tebe a ostatních z tvé smečky."
Volba. Stráţci, nebo já. Otřásla jsem se.
„Ale já odmítla," pokračovala. „Nevím, proč jsi odešla, Callo, ale to, co udělali Anselovi... věděla jsem, ţe totéţ provedou Masonovi a Bryn. Na tom jsem se nemohla podílet."
„Efron si ji za to pořádně podal," doplnila Bryn. „Přízraky“ sem za ní přicházely kaţdý den. Výhradně kvůli ní. Mě si nebraly zdaleka tak často. Celkem tak čtyřikrát nebo pětkrát. Vyvázla jsem lehce."
„To bych neřekla," pousmála se rozechvěle Sabine. „I jednou je víc neţ dost."
„Tolik mě mrzí, čím jste musely projít." Poklekla jsem k Bryn.
Objala mě tak pevně, ţe jsem skoro nemohla dýchat. „Mám radost, ţe jsi naţivu."
„Je mi to hrozně líto," vypravila jsem ze sebe.“Mě sice vzali taky do zajetí, ale chovali se 232
ke mně slušně, byla jsem v bezpečí, nezaţila jsem nic z toho utrpení, kterému podrobili zbytek smečky, kdyţ jsem zmizela z Vailu.“
„Netrap se tím,“ řekla mi. „Tys to neudělala. To oni."
,Já vím, ale-“
Nenechala mě domluvit. „Callo, nevím, co provedli s Anselem po tom, jak mu ublíţili. Mám strach, ţe je moţná..."
„Ne." Vzala jsem ji za ramena. „Vím, co mu udělali, Bryn. Je to strašný, ale ţije. Teď uţ je v bezpečí. Dostal se ke mně a k Shayovi."
„Opravdu?" Hlas se jí chvěl, bylo vidět, ţe mi chce z celého srdce věřit, ale bojí se.
„Uvidíš ho, jakmile se dostaneme do Denveru."
V tu chvíli vpadl do cely Connor a z jeho šavlí odkapávala krev. Mason s Nevem mu byli v patách, čenichy rudé. Je tady všechno pod kontrolou?"
„Jo," přisvědčil Ethan. „Můţete ji z toho dostat?" Ukázal na Brynina pouta, sám se sklonil k Sabine.“Já se postarám o tyhle."
Mason se převtělil a spolu s Connorem přistoupil k Bryn. Kousl se do vnitřní strany zápěstí a nabídl jí svou krev, zatímco ji Connor vysvobozoval. Ethan udělal místo Nevovi, který poklekl k Sabine.
„Drţíš se?" zeptal se jí Nev tiše a napřáhl k ní paţi.
„Jen tak tak," odpověděla a zahryzla se mu do ruky.
Ethan stál nad nimi a sledoval, jak se jí po bledých tvářích šíří ruměnec nového ţivota. Zatajil dech, kdyţ zvedla hlavu a usmála se na něj.
„Jak je ti?" řekl trochu nesvůj. 233
„Uţ je to lepší," ujistila ho tónem, jaký jsem u ní ještě neslyšela. Upírala na něj oči. „Zachránil jsi mi ţivot."
Ethan se odvrátil. „Já... ehm." Rozpačitě si zamnul zátylek.
Sabine, osvobozená z pout, se zvedla a objala ho.
„Děkuju ti," zašeptala.
Strnul, ale kdyţ se neodtáhla, uvolnil se. Přivoněl k jejím vlasům.
„Jasmín," vydechl.
„Coţe?" Sabine zvedla hlavu.
Odkašlal si. „Rádo se stalo.“
„Dokonce i Hledač," ušklíbl se Nev. „Tohle máš jenom ty, Sabine."
„O čem to mluvíš?" otočila se na něj nechápavě, ale on se jenom zazubil.
„To je fuk,“ řekl rychle Ethan a znovu si odkašlal. Zpraţil Neva pohledem. Vyprostil se z jejího objetí a vstal. Sabine se znovu usmála, výhradně na něj. Vypadal jako omámený.
Nev se rozesmál a zavrtěl hlavou.
„Čemu se směješ?" zeptala se ho, kdyţ jí pomohl na nohy.
V tu chvíli se ve dveřích objevil Monroe. „Koho tu máme?"
„Další dva," řekla jsem a ukázala na dívky. „Bryn a Sabine."
Trochu se zasmušil. „Ţádné stopy po ostatních?"
Zavrtěla jsem hlavou. Uţ jsem pochopila, ţe nás oba suţuje stejné zoufalství. Nenašli jsme Rena.
„Jestli jsou vyléčení, musíme vyrazit," řekl. „Pořád jsme nenašli všechny."
„Můţeme si dovolit další přepadení?" zeptal se 234
Connor. „Stráţci nás evidentně čekali a tohle byl moţná jenom začátek. Příště nás můţe potkat něco mnohem horšího."
„Dokončíme, co jsme začali," prohlásil neochvějně Monroe. „Navíc je nás teď dvakrát tolik."
Connor chtěl něco namítnout, ale Monroe zavrtěl hlavou.
„Dokončíme to," zopakoval. Otočil se zády dřív, neţ mohl Connor něco říct, a vyšel na chodbu.