ŠN (7) 5. kapitola

"Zo, musíš se probudit. Prosím! Vzbuď se a mluv se mnou."

Ten klučičí hlas byl hezký. Věděla jsem, že bude roztomilý, ještě než jsem otevřela oči. Pak jsem je otevřela a usmála se na něj. Rozhodně jsem měla pravdu. Byl, jak by řekla moje bývalá BFF Kayla ´kusanec s úžasnou omáčkou´. Dobře, mňam! I když mě trochu bolela hlava, cítila jsem se v teple a šťastná. Můj úsměv se rozšířil. "Jsem vzhůru. Kdo jsi?"

"Zoey, přestaň to hrát. Tohle není vtipné." Ten kluk se na mě zamračil a já si najednou uvědomila, že mu ležím v klíně a on mě objímá. Rychle jsem se posadila a trochu se od něj odsunula. Jo, myslím, že byl super roztomilý a tak vůbec, ale jeho klín byl tak trochu mimo mojí pohodlnou zónu.

"Ehm, nesnažím se být vtipná."

Jeho roztomilá tvář se proměnila v šokovanou. "Zo, chceš mi říct, že opravdu nevíš, kdo jsem?"

"Dobře, podívej. Já opravdu nevím, kdo jsi. I když to vypadá, jako bys mě znal." Odmlčela jsem se, zmatená slovem "znáš".

"Zoey, víš, kdo jsi?"

Zamrkala jsem. "To je hloupá otázka. Samozřejmě, že vím, kdo jsem. Jsem Zoey." No super, ten kluk byl roztomilý, ale zřejmě nebyl zrovna nejzkušenější v balení.

"Myslíš, že víš, kde teď jsi?" Jeho hlas byl jemný a skoro váhavý.

Rozhlédla jsem se. Seděli jsme na nějaké opravdu měkké trávě vedle přístavu, který byl u jezera.

Vypadalo jako sklo, když odráželo nádherné ranní slunce.

Slunce?

To bylo špatně.
Něco bylo špatně.

Ztěžka jsem polkla a setkala se s jemnýma hnědýma očima toho chlapce. "Řekni mi, jak se jmenuješ?"

"Heath. Jsem Heath. Znáš mě, Zo. Vždycky mě budeš znát."

Znám ho.

Zamrkala jsem, jak mi před očima proběhly záblesky mé paměti. Bylo to jako rychlé přehrávání DVD. Heath mi říkal můj počítačový piráte-jeho vlasy vypadaly ve třetí třídě roztomile-Heath mě zachránil od toho obřího pavouka, který se na mě vrhnul před celým šestým stupněm-poprvé mě Heath políbil při fotbalovém utkání v osmé třídě-Heath moc pil a odbýval mě-otisknula jsem se s Heathem...a pak jsem se s ním otisknula znovu-nakonec jsem sledovala, jak Heath-

"Ach, bohyně!" Moje vzpomínky se vrátily a já si na všechno vzpomněla. Vzpomněla jsem si.

"Zo" -vytáhl si mě zpět do náruče-"to je v pořádku. Bude to v pořádku."

"Jak to může být v pořádku?" vzlykala jsem. "Jsi mrtvý!"

"Zo, kotě, to je přesně to, co se stalo. Neměl jsem strach a ani to moc nebolelo." Pomalu se se mnou houpal a hladil mě po zádech, když se mnou mluvil jeho klidným, známým hlas.

"Ale já si to pamatuju! Vzpomínám si!" Nemohla jsem přestat plakat a dost neatraktivně mi teklo z nosu. "Kalona tě zabil. Viděla jsem to. Oh, Heathe, snažila jsem se ho zastavit. Opravdu. Ale on to stejně udělal."

"Pst, kotě. Pst. Vím, že jsi ho chtěla zastavit. Nebylo nic, co bys mohla udělat. Zavolal jsem tě ke mně a ty jsi přišla. Udělala jsi dobře, Zo. Udělala jsi dobře. Teď se budeš muset vrátit a postavit se Kalonovi a Neferet. Neferet zabila ty dva upíry ve vaší škole. Učitele dramaťáku a ještě někoho jiného."

"Loren Blake?" Šok mě přinutil přestat plakat a já si otřela tvář. Heath jako obvykle vytáhl svazek Kleenex z kapsy jeho džínsů. Chvíli jsem na ně zírala a pak jsem oba překvapila tím, že jsem se začala smát. "Přinesl sis špinavý a použitý kapesníčky Kleenex do nebe? Vážně?" zasmála jsem se.

Podíval se na mě uraženě. "Zo. Nejsou použité. Nebo alespoň ne moc."

Zavrtěla jsem hlavou, opatrně si od něj vzala kapesník a otřela si tvář.

"Nos si utři taky. Teče ti z něj. Vždycky máš nudle u nosu, když pláčeš. To je důvod, proč mám sebou vždycky Kleenex."

"Ach, buď už zticha! Už nechci brečet," řekla jsem a na okamžik zapomněla, že je mrtvý i na všechno ostatní.

"Jo, ale když brečet budeš, tak ti bude téct z nosu hodně, takže musím být připraven."

Zírala jsem na něj a realita mě znovu dostihla. "A co se stane, když tam nebudeš, abys mi dal kapesník?" vzlyk mi unikl z hrdla. "A-a když tam nebudeš, kdo mi připomene co je to domov a co je to láska? Kdo mi připomene jaké to je být člověk?" rozbrečela jsem se, znovu.

"Ach, Zo. Ty to všechno zvládneš sama. Máš hodně času. Jsi důležitá upíří velekněžka. Pamatuješ?"

"Nechci jí být," řekla jsem mu upřímně. "Chci být jen Zoey a chci být tady s tebou."

"To je jen jedna tvoje část. Hele, možná je to část, která prostě jen potřebuje vyrůst." Mluvil jemný hlasem, který zněl náhle až příliš staře a moudře na mého Heatha.

"Ne." Když jsem to řekla, viděla jsem, jak se přes mé vidění mihnula inkoustová tma. Můj žaludek se zvednul a já viděla rozostřeně.

"Zo, minulost nelze změnit."

"Ne," opakovala jsem a odvrátila se od Heatha. Zírala jsem na to, co před chvílí byla krásná, světlá louka rámovaná krásným jezerem. Tentokrát jsem určitě viděla stín a postavu tam, kde bylo předtím slunce a motýli, ale nyní tam nebylo nic.

Temnota bez stínu mě vyděsila, ale postava, která tam byla také, mě k sobě lákala. V rámci posílení dramatičnosti oči zaplály a já svůj pohled chytila do jejich. Cítila jsem příval poznání. Ony mi někoho připomněly.

"Tam venku někdo je."

Heath mi vzal bradu do dlaně a nutil mě obrátit se od stínu k němu. "Zo, nemyslím si, že je to pro tebe dobré zůstat tady. Jen mysli na domov a pak zmáčkni tlačítko nebo dej paty k sobě nebo udělej nějakou jinou velekněžskou extra-speciální-přepínající-magickou věc a vrať se zpátky do reálného světa, kam patříš."

"Bez tebe?"

"Beze mě. Já jsem mrtvý," řekl tiše a pohladil mě po tváři svými prsty, které byly ale příliš živé.

"Mám být tady, vlastně si myslím, že je to jen první stupeň toho, kde mám být. Ale ty jsi stále naživu, Zo. Nepatříš sem."

Vytáhla jsem svou tvář z jeho ruky a prudce se od něj odtáhla a vstala. Třásla jsem hlavou, takže moje vlasy létaly kolem mě. Vypadala jsem jako šílenec. "Ne! Nevrátím se bez tebe!"

Zachytila jsem pohledem další stín. Byla to tmavá, svíjející se mlha, která nás obklopovala a já si byla jistá, že vidím ostrý záblesk špičatých rohů. Pak se mlha zavlnila znovu a stín se podobal o něco více lidské podobě. Zíral na mě ze tmy. "Já vím," zašeptala jsem do těch očí, které byly stejné jako moje, jen vypadaly starší a smutnější-o hodně smutnější.

Pak její místo převzal jiný tvar. Tyhle oči se s těmi mými setkaly taky. Jenže tyhle nebyly smutné. Byly modré a posmívaly se mi. To vymazalo jejich důvěrnost.

"Ty..." Zašeptala jsem a snažila se vytáhnout z náruče Heatha, který držel moje tělo pevně u toho svého.

"Nedívej se tam. Dej se dohromady a jdi domů, Zo."

Ale já se nemohla přestat dívat. Něco uvnitř mě, mě k tomu nutilo. Viděla jsem jiný obličej. Tyhle oči jsem znala-a v tu chvíli jsem věděla, že je dobře, že mi mé vědomí propůjčilo sílu a já se odtáhla od Heatha a otočila jsem ho, aby mohl vidět do šera, kam jsem se dívala i já.

"Svatý kecy, Heathe! Podívej se na mě. To jsem já!"

A bylo to. "Já" ztuhlo, jak jsme na sebe hleděli. Bylo jí asi tak devět let. Zamrkala na mě vyděšeně, ale mlčela.

"Zoey. Podívej se na mě." Heath mě chytil, takže mi držel ramena v sevření, které mi později určitě způsobí modřiny. "Musíš se dostat pryč."

"Ale to jsem já jako dítě."

"Myslím, že jsou tady všechny kusy z tebe. Něco se stalo s tvou duší, Zoey. Musíš se odsud dostat a dát jí zase dohromady."

Najednou jsem ucítila závrať a klesla mu do náruče. Nevěděla jsem jak, ale věděla jsem, že slova, která mi říkal, byly pravdivá. Stejně jako jsem věděla, že jeho smrt je definitivní. "Nemůžu odejít Heathe. Ne, pokud se všechny ty kusy znovu nestanou mnou. Nevím jak se to stalo-já to prostě nevím!"

Heath přitiskl své čelo proti mému. "No, Zo, možná by ses měla pokusit na ně použít svůj kárající mateřský hlas, jaký jsi používala na mě, když jsem toho vypil příliš mnoho, a říct jim, já nevím, zastavit tuhle blbost a vrátit se zpátky tam, kam patříš."

Znělo to tak moc jako já, že jsem se skoro usmála. Skoro.

"Ale když je dám všechny zase dohromady, budu muset odejít. Cítím to, Heathe," zašeptala jsem mu.

"Pokud je, ale nedáš dohromady, nikdy to tady neopustíš, protože tu zemřeš, Zo. Cítím to."

Podívala jsem se do jeho známých, teplých očí. "Bylo by to tak špatné? Myslím, že tohle místo vypadá mnohem lépe než ten nepořádek, který na mě čeká zpátky v reálném světě."

"Ne, Zoey." Heath zněl naštvaně. "Není v pořádku, abys byla tady. Ne pro tebe."

"No. Možná je to proto, že nejsem mrtvá. Ještě nejsem." Polkla jsem a přiznala si, že to co jsem řekla, znělo nahlas trochu děsivě.

"Myslím, že je v tom víc, než to."

Heath už se nedíval na mě. Zíral mi přes rameno a jeho oči byly rozšířené a vytřeštěné. Otočila jsem se. Svíjel se tam tvar, který vypadal nepříjemně jako bizardní, nedokončená verze mě. Vznášela se uvnitř černé mlhy. Chaoticky se svíjela a vypadala podivně a hodně nervózně. Pak tam byl paprsek světla, který se proměnil v obrovský nebezpečný objekt s rohy. Dělal hrozný hluk. Vstoupil na konec louky a všechny mé části duše, neúplné kousky začaly křičet a křičet, zatímco se rozptýlily a utekly před ním.

"Co se stane teď?" zeptala jsem se Heatha a marně se snažila udržet normální hlas, když ta věc začala jít přes louku.

Heath mě vzal za ruku a stiskl. "Nevím, ale budu s tebou, ať se stane cokoliv. A teď," zašeptal hlasem plným napětí," se nedívej za nás. Jen buď se mnou a běž!"

Pro jednu z mála chvil v mém životě, jsem se s ním nehádala. Nechtěla jsem mu klást otázky. Udělala jsem přesně to, co řekl. Držela jsem se Heatha a běžela.