Stevie Rae se probudila a cítila se jako velká hromada hoven. Vlastně se cítila jako velká hromada vystresovaných hoven.
Byla otisknutá s Rephaimem.
Skoro shořela na střeše.
Najednou si vzpomněla na výbornou druhou sérii Pravé krve, na epizodu, kde se Goderick shořel, stejně jako ona, na střeše. Stevie Rae si odfrkla smíchy. "V televizi to vypadalo tak jednoduše."
"Co?"
"Sladké kňourání štěňátek, Dallasi! Skoro si mě vyděsil k smrti." Stevie Rae sevřela bílou nemocniční pokrývku, která ji zakrývala. "Co děláš tady v Sam Hill?"
Dallas se zamračil. "Páni, uklidni se. Přišel jsem sem hned po setmění, abych tě zkontroloval. Lenobia mi řekla, že nevadí, když sem půjdu v případě, že už jsi vzhůru. Jsi strašně nervózní."
"Skoro jsem zemřela. Myslím, že mám právo být trochu nervózní."
Dallas okamžitě nasadil zkroušený výraz. Posunul si k ní židli trochu blíž a vzal ji za ruku.
"Omlouvám se. Máš pravdu. Měl jsem vážně strach, když Erik všem řekl, co se stalo."
"Co Erik říkal?"
Jeho teplé hnědé oči hned ztvrdly. "Řekl, že jsi skoro shořela na střeše."
"Jo. Bylo to ode mě opravdu hloupé. Zakopla jsem, spadla a udeřila se do hlavy." Stevie Rae od něj musela odvrátit zrak, zatímco mluvila. "Když jsem se probudila, byla jsem skoro na škvarek."
"To jsou kecy."
"Co?"
"Nakecala si Erikovi, Lenobii a ostatním pěkný hovadiny. Ty kreténi se tě pokusili zabít."
"Dallasi, já nevím, o čem to mluvíš." Pokusila se vyndat svou ruku z jeho, ale držel ji pevně.
"Hej." Jeho hlas změkl. Dotkl se její tváře a tím si znovu přitáhl její pohled. "To sem jen já. Víš, že mi můžeš říct pravdu a já budu držet jazyk za zuby."
Stevie Rae dlouze vydechla. "Nechci, aby to Lenobia nebo kdokoliv z nich věděl, zvláště ne modrá mláďata."
Dallas se na ni dlouze díval, než odpověděl. "Neřeknu nikomu nic, ale moc dobře víš, že to co udělali, byla velká chyba. Nemůžeš je pořád chránit."
"Nechráním je!" Ohradila se. Tentokrát pevně chytila Dallasovu teplou ruku a snažila se prostřednictvím toho doteku, aby pochopil něco, co mu nikdy nemůže říct. "Jen to chci všechno vyřešit po svém. Pokud by se všichni dozvěděli, jak to doopravdy bylo, pak by se mi to všechno vymklo z rukou." A co kdyby Lenobia chytila Nicole a ta jí řekla o Rephaimovi? Tato hrozná myšlenka na její provinění jí prolétla myslí.
"Co budeš dělat? Nemůžeš to přece nechat jen tak."
"Nenechám. Ale to moje starost a já se o ní taky sama postarám."
Dallas se usmál. "Nakopeš jim zadky, viď?"
"Něco takového," řekla Stevie Rae. Vůbec nevěděla, co bude dělat. Pak rychle změnila téma.
"Hele, kolik je hodin? Myslím, že umírám hlady."
Dallasův úsměv se změnil na smích a vstal. "Teď zníš jako moje holka!" Políbil ji na čelo a pak se obrátil k mini-ledničce, která byla v kovové poličce na druhém konci místnosti.
"Lenobia mi řekla, že jsou tu sáčky s krví. Řekla, že podle toho jak rychle ses léčila a jak tvrdě jsi spala, se určitě brzo vzbudíš hladem."
Zatímco šel pro krev, Stevie Rae se posadila a opatrně se koukla dolů pod zadní část jejích nemocničních šat. Trhla sebou. Nečekala, jak hrozně ztuhlá bude. Čekala to nejhorší.
Vážně, když jí Lenobia a Erik vytáhly z otvoru v zemi, její záda byla jako ošklivě spálený hamburger. Když jí vytáhly od Rephaima.
Nemysli na něj. Soustřeď se jen na-
"Oh, bohyně," Stevie Rae zašeptala v úžasu, když se podívala na svá záda. Její záda už nevypadala jako spálený hamburger. Její kůže byla dokonale hladká. Trochu růžová, jako by se opalovala na sluníčku ale hladká a nová. Vypadala jako dětská pokožka.
"To je úžasné." Dallasův hlas byl tichý. "Opravdový zázrak."
Stevie Rae se na něj podívala. Jejich oči se setkaly a dívali se na sebe.
"Bojím se o tebe, děvče," řekl. "Už to znovu nedělej, jo?"
"Budu se snažit," řekla tiše.
Dallas se naklonil dopředu a opatrně se konečky prstů dotkl svěží růžové kůže na jejím rameni.
"Ještě to bolí?"
"Ne tak docela. Jen jsem trochu ztuhlá."
"Úžasné," zopakoval. "Chci říct, vím že Lenobia říkala, že se léčíš, když jsi spala, ale byla zraněná opravdu vážně. Nečekal jsem ale, že-"
"Jak dlouho jsem spala?" Přerušila ho a snažila se představit si důsledky toho, co Dallas říkal.
Jestli spala celé dny, co si Rephaim myslel, když se neukázala? Horší-co mohl udělat?
"Je to jen jeden den."
Zaplavila ji úleva. "Jen jeden den? Opravdu?"
"Jo, teda před chvílí byl soumrak, takže technicky vzato, si spala o pár hodin dýl než jeden den. Přivezli tě sem včera po východu slunce. Bylo to docela dramatické. Erik zajel Hummerem do areálu a zbořil plot, který se zřítil přímo se Lenobiiny stáje. Pak jsme se mohli všichni zbláznit, abychom tě nějak donesly až na ošetřovnu."
"Jo, mluvila jsem se Z, když jsem byla v Hummeru na cestě sem. Cítila jsem docela dobře, ale pak to bylo, jako by někdo zhasnul světlo. Myslím, že jsem omdlela."
"Jo, já vím."
"Zatraceně, to je ostuda." Stevie Rae se přestala usmívat. "Muselo to vypadat jako pěkné drama."
"Jo," zašklebil se na ní nazpátek. "To je přesně to, na co jsem myslel. Jen jsem přemýšlel, jestli zemřeš."
"Nezemřela jsem," řekla pevně.
"Jsem rád, že to slyším." Dallas se sklonil, vzal ji něžně za bradu a políbil jí něžně na rty. Vlivem podivné, automatické reakce se mu Stevie Rae vyškubla.
"No, jak si na tom s tím sáčkem s krví?" zeptala se rychle.
"Ach, jo." Dallas se rychle vzpamatoval z jejího odmítnutí, ale jeho tváře byly nepřirozeně růžové, když jí podal sáček s krví. "Promiň, nepřemýšlel jsem. Vím, že jsi zraněná, ale měl jsem pocit, že, ehm, no, víš..." Jeho hlas se vytratil. Vypadal, že je to pro něj super nepříjemné.
Stevie Rae věděla, že by měla něco říct. Konec konců ona a Dallas měly být spolu. Byl sladký a chytrý. Jak tam tak stál, vypadal, jako by pochopil. Vypadal, že ho to mrzí. Trochu sklonil hlavu. Byl tak rozkošný, vypadal jaký malý kluk. A navíc byl roztomilý, vysoký, hubený a tak akorát svalnatý. Měl husté vlasy barvy písku. Ona ho vlastně líbala ráda. Dřív.
Platí to ještě?
Neznámí pocit stísněnosti jí bránil v tom najít slova, po kterých by se Dallas cítil lépe. A tak místo mluvení si Stevie Rae od něj vzala sáček, roztrhla ho v rohu a převrátila ho do sebe. Krev jí stékala po zadní straně krku a působila na ní jako Red Bull. Když se jí dostal do žaludku, povzbudil zbytek jejího těla.
Nechtěla, ale někde hluboko v ní Stevie Rae porovnávala, jak se cítila po vypití téhle normální krve smrtelníka a po vypití krve Rephaima. Bylo to jako by do ní uhodil blesk energie a tepla.
Její ruka se třásla jen trošku, když si utírala ústa. Pak se podívala na Dallase.
"Je to lepší?" zeptal se a zvědavě se na ní podíval. Jeho pohled byl tak znám a sladký.
"Mohla bych dostat ještě jednu?"
Usmál se a podíval se na druhý sáček. "Už je před tebou, zlato."
"Díky, Dallasi." Odmlčela se předtím, než vyprázdnila i druhý sáček. "Necítím se úplně na sto procent dobře. Víš?"
Dallas přikývl. "Já vím."
"Jsme v pohodě?"
"Jestli jsi ty v pohodě-pak jsme i my."
"Dobře. Tohle mi pomůže." Stevie Rae zrovna otevřela sáček, když do místnosti přišla Lenobia.
"Hele, Lenobie. Tahle Šípková Růženka se nám už probudila." řekl Dallas.
Stevie Rae vypila i poslední kapky a pak se obrátila ke dveřím. Úsměvné ahoj jí ale ztuhlo na rtech, když poprvé uviděla Lenobii.
Paní koní plakala. Hodně plakala.
"Oh, bohyně. Co se stalo?" Stevie Rae byla otřesená tím, že vidí obvykle nezvykle silnou profesorku v slzách. Její první reakce byla posunout se na posteli a pozvat Lenobii aby si k ní sedla, stejně jako to dělala její máma, když byla smutná a potřebovala utišit.
Lenobia vystoupala po několika dřevěných schodech do místnosti. Nechtěla sedět vedle Stevie Rae. Stála na nohách. Zhluboka se nadechla, jako kdyby se chystala udělat něco opravdu strašného.
"Chcete, abych šel?" zeptal se váhavě Dallas.
"Ne. Zůstaň. Mohla by tě potřebovat." Lenobiin hlas byl drsný a naplněný slzami. Podívala se
Stevie Rae do očí. "Zoey. Něco se stalo."
Náraz strachu, který Stevie Rae cítila ve střevech způsobil, že z ní slova vyletěla dřív, než je stačila zastavit.
"Ona je v pořádku! Mluvila jsem s ní, vzpomínáte? Když jste mě vytáhly ze země, přede všemi. Pak mě dohnalo denní světlo a bolest a já omdlela. To bylo včera."
"Erce, moje přítelkyně, která pracuje jako asistentka Vysoké rady se mě snažila hodiny kontaktovat. Hloupě jsem nechala telefon v Hummeru, takže jsem s ní mluvila až teď. Kalona zabil Heatha."
"Do prdele!" Dallas zalapal po dechu.
Stevie Rae ho ignorovala a stále se dívala na Lenobii. Rephaimův otec zabil Heatha!
Strach v ní se začal rozšiřovat. Bylo jí zle. "Zoey není mrtvá. Věděla bych, kdyby byla mrtvá."
"Zoey není mrtvá. Viděla ale Kalonu, jak zabil Heatha. Snažila se ho zastavit, ale nemohla. Její duše se rozpadla na kusy, Stevie Rae." Slzy začaly pomalu brázdit Lenobiinu tvář.
"Rozpadla se? Co to znamená?"
"To znamená, že její tělo stále dýchá, ale její duše je pryč. Když se rozpadne duše velekněžky, je jen otázkou času, než se její tělo z tohoto světa ztratí také."
"Ztratí? Nevím, o čem to mluvíte. To jako že její tělo zmizí?"
"Ne," řekla Lenobia trhaně. "Ona zemře."
Stevie Rae začala třást hlavou tam a zpátky. "Ne! Ne! Musíme ji jen dostat sem. Potom bude v pohodě."
"I kdyby se její tělo vrátilo sem, Zoey už se nevrátí, Stevie Rae. Musíš se na to připravit."
"Ne! To neudělám!" zařvala Stevie Rae. "Nemůžu! Dallasi, podej mi džíny a zbytek věcí. Musím se dostat pryč. Musím vymyslet způsob, jak pomoct Zoey. Nechtěla se vzdát mě, já se nevzdám jí."
"Tohle není o tobě." Drak Lankford vstoupil otevřenými dveřmi na ošetřovnu. Jeho silný obličej byl přepracovaný a unavený novou ztrátou jeho kamarádky, ale jeho hlas byl klidný a jistý. "Je to o tom, že Zoey čelila žalu, který nemohla snést. A já něco vím o žalu. Když se duše rozpadne, cesta k návratu do jejího těla je pryč a bez ducha naše těla umírají."
"Ne, prosím. To nemůže být pravda. To nemůže být pravda," stále opakovala Stevie Rae.
"Jsi první velekněžka červených upírů. Musíš najít sílu a přijmout tuto ztrátu. Tvoji lidé tě budou potřebovat." řekl Drak.
"Nevíme, kam utekl Kalona, ani nevíme, jakou roli v tom všem hrála Neferet," řekl Lenobia.
"Jediné co víme je, že smrt Zoey byla právě v ten pravý čas, aby udeřili proti nám," přidal Drak.
Smrt Zoey...Ta slova zněla v mysli Stevie Rae. Pomalu přicházel šok, strach a zoufalství.
"Tvoje schopnosti jsou obrovské. Rychlost tvého zotavení to jen dokazuje," řekl Lenobia.
"Budeme potřebovat moc každého, abychom se jim postavili. Jsem si jistá, že na nás zaútočí."
"Ovládej svůj žal," řekl Drak. "Navlékni si plášť, který dřív nosila Zoey."
"Nikdo nemůže být Zoey!" plakala Stevi Rae.
"Nežádáme tě, aby ses jí stala. Jen tě žádáme, abys nám pomohla zaplnit prázdnotu, která v nás zůstane, až odejde." řekl Lenobia.
"Já-já rozmyslím si to," řekla Stevie Rae. "Mohly byste mě teď nechat chvíli o samotě? Chci se obléknout a přemýšlet."
"Samozřejmě," řekla Lenobia. "Budeme v Radě komory. Přijď za námi, až budeš připravena."
Ona a Drak odešli tiše, ale rozhodně. Byli zasaženi žalem.
"Hele, jsi v pořádku?" Dallas přišel až k ní a natáhl ruku, aby ji vzal za ruku.
Nechala ho jen na chvíli dotknout se jí. Pak mu stiskla ruku a stáhla se. "Musím se obléct."
"Zjistil jsem, že tvé oblečení je v té skříni." Dallas pohodil hlavou směrem ke skříni na opačné straně pokoje.
"Dobře, díky." řekla Stevie Rae. "Musíš odejít, abych se mohla obléknout."
"Neodpověděla jsi na mou otázku," řekl a zblízka ji pozoroval.
"Ne. Nejsem v pořádku a dlouho nebudu, jestli Z zemře."
"Ale, Stevie Rae já slyšel o tom, co se stane, když duše opustí tělo-člověk zemře." řekl. Očividně se snažil říct tato ostrá slova co nejopatrněji.
"Tentokrát ne," řekla Stevie Rae. "Teď jdi, ať se můžu obléknout."
Dallas si povzdechl. "Budu čekat venku."
"Dobře. Nebude mi to trvat moc dlouho."
"Dej si na čas, zlato." řekl Dallas tiše. "Nevadí mi počkat."
Jakmile zavřel dveře, Stevie Rae a vyskočila obléknout si na sebe šaty, jak měla v úmyslu.
Začala ve své mysli listovat její učebnicí pro mláďata 101 a zastavila se na super smutném příběhu o velekněžce, jejíž velmi stará duše se rozpadla. Stevie Rae si nemohla vzpomenout, co se stalo velekněžce, jejíž duše ji opustila, nepamatovala si hodně příběhu, kromě toho, že vlastně - velekněžka zemřela. Bez ohledu na to, co se kdo snažil udělat, aby ji zachránil - velekněžka zemřela.
"Velekněžka zemřela," zašeptala Stevie Rae. A Zoey ani nebyla opravdová dospělá velekněžka.
Byla technicky vzato ještě mládě. Jak by si mohla myslet, že může Zoey najít cestu zpět z něčeho co zabilo i dospělou velekněžku? Popravdě řečeno, nemohla.
To nebylo fér! Prošli tolika těžkými věcmi, a teď Zoey prostě jen tak zemře? Stevie Rae tomu nemohla uvěřit. Chtěla bojovat, křičet a najít nějaký způsob, jak pomoct její BFF, ale jak by mohla? Z byla v Itálii a ona byla v Tulse.
A sakra! Stevie Rae ani nemohla přijít na to jak pomoct temným červeným mláďatům. Kdo si myslela, že je, že by mohla udělat něco, aby pomohla Zoeyně duši zpět do těla?
Nedokázala ani říct pravdu o tom, že se otiskla se synem tvora, který způsobil tuhle hroznou věc, co se stala.
Smutek se přehnal přes Stevie Rae. Zhroutila se, přitiskla si polštář k hrudi a kroutila si blond lokny kolem prstu, jak to dělala dřív, když byla malá a začínala plakat.
Začala vzlykat a zabořila obličej do polštáře, aby Dallas neslyšel její pláč. Ztrácela se v šoku, strachu a kompletní a naprosté beznaději.
Zrovna když se oddávala jejímu smutku, vzduch kolem ní zaproudil. Skoro jako kdyby někdo rozbil malé okno v místnosti.
Zpočátku to ignorovala. Ztrácela se ve svých slzách a nestarala se o hloupý studený vítr. Ale byl neústupný. Až když se dotkl její svěží, růžové kůže, byla vystavena pohodě potěšení, které bylo překvapivě příjemné. Po chvíli se uvolnila, takže absorbovala potěšení z doteku.
Doteku? Řekla mu, aby počkal venku!
Stevie Rae prudce zvedla hlavu. Její rty byly stáhnuté a měla vyceněné zuby. Z jejích úst se ozvalo zavrčení, které chtěla zaměřit na Dallase.
Nikdo v místnosti nebyl.
Byla sama. Naprosto sama.
Stevie Rae si položila obličej do dlaní. Udělal z ní ten šok hloupého blázna? Neměla čas na to bláznit. Musela vstát a obléknout se. Musela dávat jednu nohu před druhou. Jít tam a vypořádat se s pravdou o tom, co se stalo Zoey, temnými červenými mláďaty, Kalonou a nakonec i Rephaimem.
Rephaim.
Jeho jméno se ozývalo ve vzduchu. Další studená vlna ji pohladila po kůži a obalila se kolem ní.
Nebyl to jen dotek. Hladilo ji to po celé délce paže, vířilo jí to kolem pasu a přes nohy. Všude, kde se ji ten chlad dotkl, jako by odplavil trochu z jejího žalu. Tentokrát, když se podívala nahoru, kontrolovala její reakce mnohem lépe. Otřela si oči a jasně se podívala na své tělo.
Mlha, která ji obklopovala, byla vyrobena z malých kapek, které měli stejnou krmínovou barvu jakou rozeznala v jeho očích.
"Rephaim." Proti své vůli zašeptala jeho jméno.
Volá tě...
"Co se to sakra děje?" zamumlala Stevie Rae. Zlost se v ní míchala se zoufalstvím.
Jdi za ním...
"Jít za ním?" řekla stále naštvaně. "Jeho otec tohle způsobil."
Jdi za ním...
Další příliv chladného pohlazení vyvolal její červený hněv. Ale také její rozhodnutí. Stevie Rae si strhla nemocniční šaty. Půjde za Rephaimem, ale jen proto, že by mohl něco vědět. Mohla by ho využít na pomoc Zoey. Byl syn nebezpečného a silného nesmrtelného. Je zřejmé, že měl schopnosti, o kterých nevěděla.
Červené věci, které se kolem ní vznášely, byly rozhodně od něj. Muselo to být vyrobena z nějakého ducha.
"Dobře," řekla nahlas. "Půjdu k němu."
V okamžiku, když ta slova řekla nahlas, červený opar se odpařil. Na její kůži přetrvával chlad a způsoboval v ní zvláštní nadpozemský klid. Půjdu k němu, ale když mi nebude moci pomoct-otisk neotisk- bude ho muset zabít.