ŠN (7) 2. kapitola

Hlasité bubny byly jako srdeční tep nesmrtelného: Nikdy nekončící, ohromující. Rozléhaly se Rephaimovou duší v rytmu bušení jeho krve. Pak, v rytmu bubnů, dostala starověká slova svou formu. Měl ji omotanou kolem těla tak, že dokonce i když spal, jeho puls byl v harmonii s nestárnoucí melodií. V jeho snu, hlasy žen zpívaly:

Starověký spí, čeká na povstání
Když se síla země zbarví posvátnou krví
Označenou zasáhla pravda: královna Tsi Sgili bude lhát
On bude muset být očištěn od jeho pohřebního lože

Píseň byla svůdná a jako labyrint pokračovala stále dál a dál.

Skrz ruku mrtvého bude osvobozen
Hrozná krása, pohled démona
Opět budou zotročeni
Žena bude muset pokleknout před jeho temnou mocí

Hudba šeptala jako lákadlo. Slib. Požehnání. Prokletí. Vzpomínka na to, co bylo předpovězeno, nutila Rephaimovo spící tělo k neklidu. Škubal sebou jako opuštěné dítě a zamumlal jednoslovnou otázku: "Otče?"

Melodie, kterou měl spojenou s rýmem si Rephaim zapamatoval už před staletími:

Kalonova píseň sladce zní
Budeme vraždit s mrazivou vášní

"...vraždit s mrazivou vášní." Dokonce, i když spal, Rephaim reagoval na slova. Neprobudil se, ale jeho tep se zvýšil a on zatnul ruce v pěst. Jeho tělo se napjalo. Na vrcholu mezi bdělostí a spánkem se bubnování zastavilo a bylo nahrazeno hlasem hlubokým a až příliš známým.

"Zrádče...zbabělče...zrádce...lháři!" mužský hlas ho zavrhoval. Jeho vzteklý hlas vytrhl Rephaima ze snu a on se úplně probudil.

"Otče!" Rephaim si sedl a odhodil staré papíry a kousky kartonu, které kolem něj tvořili jeho hnízdo. "Otče, jsi tady?"

V rohu místnosti zachytil lesklý pohyb, škubnul sebou dopředu. Nepříjemně si pohnul se zlomeným křídlem, když zíral do hluboké temnoty u cedrové skříňky.

"Otče?"

Jeho srdce vědělo, že tam Kalona není ještě předtím, než světlo odhalilo tvář dítěte, které se dalo do pohybu.

"Co jsi zač?"

Rephaim zaměřil svůj planoucí pohled na dívku. "Táhni zjevení."

Místo toho aby se lekla, jak měla, dívka zúžila své oči a začala ho studovat. Vypadala překvapeně. "Ty nejsi pták, ale máš křídla. A ty nejsi kluk, ale máš ruce a nohy. A tvoje oči jsou jako klučičí, jenže jsou červené. Takže, co jsi zač?"

Rephaim cítil, jak v něm narůstá vztek. Bleskově se pohnul, což způsobilo, že mu tělem projela bolest, připomínající píchání do běla rozžhavených střepů. Skočil ke skříni a přistál jen pár metrů před duchem. Vypadal dravě, nebezpečně a defenzivně.

"Jsem oživlá noční můra, duchu! Běž pryč a nech mě v klidu, než zjistíš, že jsou věci mnohem horší, než smrt strachem."

Po jeho náhlém pohybu duch dívky udělal malý krok zpět, takže se otřela ramenem o nízké okno. Tak se zastavila a stále ho zvědavě sledovala inteligentním pohledem. "Volal jsi ze spánku svého otce. Slyšela jsem tě. Můžeš ze mě dělat blbce. Jsem inteligentní a pamatuju si věci. Plus ty mě nevyděsíš, protože jediný komu doopravdy ubližuješ, jsi ty sám."

Pak si dívka zkřížila ruce v pase, hodila si dozadu své dlouhé blond vlasy a zmizela. Takže stejně jak to dívka říkala, jediný komu způsobil bolest, byl on sám. Uvolnil své zaťaté pěsti. Uklidnil svůj tep. Rephaim klopýtl těžce zpátky do svého provizorního hnízda a opřel si hlavu o zeď ve skříni za ním.

"Ubohý," zamumlal nahlas. "Oblíbený syn padlého nesmrtelného se snížil k tomu, aby se skrýval a odmítal mluvit s duchem lidského dítěte." Pokoušel se zasmát, ale nešlo to. Ozvěna hudby z jeho minulosti ze snu byla stále ještě příliš hlasitá, ve vzduchu kolem něj. Jako by byl někdo jiný-jediný komu měl složil přísahu byl jeho otec.

Už nemohl dál sedět. Ignoroval bolest v paži a to, jak mu bylo špatně z bolesti, které mu působilo jeho křídlo, když stál. Nenáviděl slabost, která prostoupila jeho tělem. Jak dlouho už byl vlastně slabý, zraněný a vyčerpaný z cesty z depa a choulil se tady ve skříni ve stěně? Byl to den, co sem došel? Nebo dva?

Kde byla ona? Řekla, že k němu přijde v noci. Byl tam, kam ho Stevie Rae poslala. A přestože byla noc, ona nepřišla.

Se sebe-nenávistným zvukem opustil skříň a jeho hnízdo a kráčel kolem okenní římsy, kde se předtím zhmotnil duch dívky až ke dveřím, které vedly ke střešnímu balkonu. Byl to instinkt, který ho nutil jít do druhého patra opuštěného sídla, těsně po svítání, když dorazil. Byl na konci svých sil a jediné co chtěl, bylo být v bezpečí a vyspat se.

Ale teď už byl úplně vzhůru.

Zíral na prázdný areál muzea. Led, který celé dny padal z nebe přestal a opouštěl obrovské stromy, které pokrývaly kopce, na kterém bylo Gilcreasovo muzeum a jeho opuštěné sídlo. Rephaimovo noční vidění bylo dobré, ale venku nezaznamenal žádný pohyb. Domovy, které vyplňovaly prostor mezi muzeem a centrem Tulsy byly ve tmě. Malá světla, byly jako tečky v černé krajině. Nevelká, planoucí elektrická síla, kterou Rephaim chápal jako výdobytek moderního světa. Oni měli jen slabé zapálené svíčky-nic ve srovnání s majestátní mocí tohoto světa.

Samozřejmě nebylo žádným tajemstvím, co se stalo. Linky, které přinášely do domů moderních lidí energii,
fungovaly na podobném principu jako ledové zatížení, které nesly stromy. Rephaim věděl, že to pro něj bylo dobré. Až na padlé větve a jiné nečistoty na pozemních komunikacích byly ulice většinou sjízdné. Lidé elektřinu potřebovali k jejich každodennímu životu.

"Nedostatek elektřiny drží lidi dál," zamumlal si pro sebe. "Ale co drží dál jí?"

S frustrovaným zvukem Rephaim otevřel trhnutím zchátralé dveře a automaticky hledal klid pod širým nebem. Působil na něj jako balzám na nervy. Vzduch byl chladný a vlhký. Kolem rostla nízká zmrzlá tráva, mlha se proplétala zvlněnými listy, jako by se snažila zahalit celou zem před jeho zrakem.


Rephaim zvedl pohled a dlouze se nadechl. Nadechl se vzduchu. Obloha se zdála nepřirozeně jasná v porovnání se ztemnělým městem. Hvězdy ho lákaly a stejně tak srpek měsíce.
Všechno v Rephaimovi se dožadovalo oblohy. Jeho křídla se zvedla a vzduch mu hladil jeho černé tělo pokryté peřím. Hladil ho s nádechem mateřského objetí, které nikdy nepoznal. Jeho nezraněné křídlo se rozevřelo. Když měl rozepjatá křídla, měla délku větší, než byla délka dospělého člověka. Jeho druhé křídlo se zachvělo a noční vzduch, který Rephaim vdechl, v něm vyvolalo zoufalý nářek.

Zničené! Toto slovo mu prolétlo myslí.

"Ne. To není jisté." řekl Rephaim nahlas. Zavrtěl hlavou a snažil se utišit neobvyklou únavu, kvůli které se cítil ještě víc bezmocný a víc zraněný.

"Soustřeď se!" Rephaim napomenul sám sebe. "Je načase tě najít, otče." Pořád mu ještě nebylo dobře, ale Rephaimova mysl, ačkoli byl unavený, byla mnohem jasnější, než když spadl z oblohy. Měl by být schopen odhalit nějaké stopy svého otce. Bez ohledu na to kolik vzdálenosti nebo času je dělilo. Oni byli svázáni krví a duchem. To také znamenalo dar nesmrtelnosti, který Rephaim jako prvorozený dostal.

Rephaim vzhlédl k obloze a myslel na proudění vzduchu, na který byl zvyklý, když plachtil. Zhluboka se nadechl a zvedl nezraněnou ruku. Snažil se dotknout těch nepolapitelných proudů a známek temné magie Onoho světa, která tam byla velmi slabá. "Přines mi nějakou zprávu o otci!" Poslal svou prosbu naléhavě do noci.

Na chvíli uvěřil, že dostal záchvěv odpovědi daleko, daleko z východu. Pak už ale byla jen únava všechno, co mohl cítit. "Proč tě nemůžu cítit, otče?" Frustrovaně a neobvykle vyčerpaně nechal poklesnout jeho bezvládnou ruku stranou. Neobvyklá únava...

"U všech bohů!" Rephaim si náhle uvědomil, proč je tolik vyčerpaný a proč se cítil tak zničený. Věděl, co mu bránilo v tom najít cestu k jeho otci.

"Ona to udělala." Jho hlas byl tvrdý a jeho oči zářily karmínově.

Ano, byl hrozně zraněný, ale jako syn nesmrtelného by v jeho těle už dávno měl začít proces uzdravování. Spal-dvakrát od té doby co ho válečník sestřelil z nebe. Jeho mysl se vyjasnila. Spánek by ho měl vyléčit. I když tušil, že je jeho křídlo nenávratně poškozeno, zbytek jeho těla by na tom měl být znatelně lépe. Měla by se mu vrátit jeho moc. Ale Červená z něj pila. A otiskla se s ním. Narušila v něm rovnováhu nesmrtelné moci.

Zvedla se v něm vlna frustrace. Využila jej, a pak ho opustila. Stejně jako můj otec.

"Ne!" Opravil se hned. Jeho otec byl zahnán mládětem-velekněžkou. Vrátil by se, kdyby mohl. Pak by byl Rephaim znovu na jeho straně. Byla to červená, kdo ho odhodil stranou.

Proč už jen pomyšlení na to mu působilo takovou zvláštní bolest? Ignoroval ten pocit a zvedl svou tvář k tak známé obloze. Netoužil po otisku. Zachránil ji jen proto, že jí dlužil život. Moc dobře věděl, že jedním z opravdových nebezpečí tohoto světa je nesplacený dluh záchrany života.

Zachránila ho. Našla ho a ukryla ho. Ale pak na střeše skladu jí vrátil dluh tím, že jí pomohl uniknout před jistou smrtí. Dluh tím byl vyrovnán. Rephaim byl syn nesmrtelného, ne slabý lidský muž. Nepochyboval o tom, že by mohl otisk zlomit-směšný produkt záchrany jejího života. Může použít to, co zbylo z jeho síly a přát si, aby byl otisk zrušen. Pak by se konečně mohl začít hojit.
Vydechl znovu do noci. Ignoroval slabost v těle a zaměřil svou sílu. "Vyzývám sílu ducha dávných nesmrtelných. Je to můj prvotní příkaz. Chci aby se otisk-"

Zahalila ho vlna zoufalství a Rephaim se musel opřít o zábradlí na balkoně. Smutek vyzařoval z celého jeho těla s takovou silou, že ho srazil na kolena. Tak zůstal a lapal po dechu bolestí a šokem.

Co se to se mnou děje?

Další vlna cizího zvláštního strachu ho naplnila a Rephaim začal chápat.

"Tohle nejsou moje pocity," říkal si a snažil se najít vlastní mysl ve víru úzkosti. "Tohle jsou její pocity."

Rephaim zalapal po dechu. Jeho beznaděj následoval strach. Zatvrdil se proti pokračujícímu náporu emocí. Snažil se postavit a bojovat proti vlně emocí Stevie Rae. Přinutil se ignorovat nápor a únavu, která na něj stále doléhala a soustředil se na místo, kde byla umístěna jeho moc. Ležela na místě, která byla pro většinu lidstva uzamčená a spící-v jeho krvi.

Rephaim začal znovu volat svoje síly. Tentokrát se zcela jiným záměrem.

Později by mohl říct, že jeho odpověď byla automatická, že jednal pod vlivem otisku. Bylo to prostě silnější, než čekal. Byl to ten zatracený otisk, který jej přiměl, aby se domníval, že nejjistější a nejrychlejší způsob jak ukončit strašnou tíhu emocí od Stevie Rae, je přivolat ji k sobě a tím odstranit všechno, co bylo příčinou její bolesti.

Nebylo to tak, že by měl starost o to, proč teď Stevie Rae trpí. Takhle to nemohlo být. Nikdy.

"Vyzývám sílu ducha dávných nesmrtelných. Mám právo velet, díky tomu, že jsem prvorozený."

Rephaim mluvil rychle a ignoroval bolest v jeho zraněném těle. Vytáhl energii z nejhlubších stínů noci. Ta se přes něj přelévala a byla nabitá nesmrtelností. Vzduch kolem něj se zaleskl a smísil se s tmavě rudou září. "Prostřednictvím nesmrtelné moci mého otce, Kalony, který je se mnou spojen svou krví, duchem a mocí, vás posílám k mé-" Odmlčel se. Jeho? Ona nebyla nic jeho. Byla...ona byla... "Ona je Červená! Velekněžka upírů. Těch, kteří se ztratili." vyhrkl nakonec. "Je se mnou spojena krví. Otiskem a skrz dluh mého života jejímu. Jděte k ní. Posilte jí. Přiveďte mi ji. Mou nesmrtelnou částí vám to přikazuji!"

Červená mlha se rozptýlila okamžitě pryč a letěla na jih. Zpátky cestou, odkud přišel. Zpět, aby ji našel.

Rephaim odvrátil svůj pohled a díval se za mlhou. A potom jen čekal.