ŠN (7) 18. kapitola

Napsal Jinny (») 27. 3. 2011 v kategorii Škola noci 7 - Vyhořelá, přečteno: 4259×

Když Rephaim otevřel oči, uviděl Stevie Rae v podřepu před jeho hnízdem ze šatníku, jak ho studuje tak upřeně až se jí dělá hluboká vráska na čele mezi očima, což jí zvlňuje její červený půlměsíc. Její blond kadeře se rozlily kolem obličeje, a vypadala opravdu jako dívka - byl tím zaskočen a uvažoval jak mladá je. A, bez ohledu na rozlehlost její elementární síly, jak zranitelné je mládí. Při pomyšlení na její zranitelnost měl strach, že mu vyrve srdce.
"Ahoj ty tam. Jsi vzhůru? " řekla.
"Proč jsi na mě tak zírala?" zeptal se záměrně chraplavým hlasem, naštvaný, že stačí jen pohled na ni a už se bojí o její bezpečnost.
"No, snažím se přijít na to, jak blízko smrti jsi tentokrát."
"Můj otec je nesmrtelný. Je těžké mě zabít." Posadil se bez grimasy.
"Jo, vím to, tvůj táta a vaše nesmrtelná krev a vůbec, ale Temnota se z tebe krmila. A hodně. To nemůže být dobré. Plus, abych byla upřímná, vypadáš opravdu špatně. "
"Ty ne," řekl. "A Temnota z tebe pila taky."
"Nebolí mě to, jako tebe, protože ty si se snesl z nebe jako Batman a zachránil mě před tím býkem. Pak jsem dostala ránu do paže ze Světla, která byla naprosto úžasná, mimochodem. A ta tvoje nesmrtelná krev je jako energy drink. "
"Nejsem netopýr," to bylo všechno, co mohl říct, nebo to jediné co spíš z jejího monologu pochopil.
"Nesrovnávám tě s netopýrem, jen říkám, žes byl jako Batman. Je to superhrdina. "
"Já nejsem hrdina."
"No, jsi můj hrdina. Dvojitý. "
Rephaim nevěděl, co na to říct. Všechno, co věděl bylo, že oslovení hrdina od Stevie Rae s ním uvnitř něco dělalo, a jeho snaha jí chránit trochu ustoupila.
"Tak pojď. Uvidíme, jestli ti budu moct vrátit sílu. Znovu. " Vstala a podala mu ruku.
"Nemyslím si, že bych mohl hned teď jíst. Trochu vody by stačilo, i když už jsem skoro všechno vypil. "
"Nebudu tě brát do kuchyně. Alespoň ne teď. Vezmu tě ven. Na stromy. No, jo, na ten opravdu velký strom u starého altánu v předním dvoře, abych byla konkrétní. "
"Proč?"
"Už jsem ti řekla. Pomohl jsi mi. Myslím, že ti mohu pomoci, ale musím být blíže k zemi než jsme tady, abych o tom mohla přemýšlet, a vím, že stromy mají největší sílu. Já jsem je používala už předtím. Vlastně asi díky nim jsem mohla zavolat tu věc." Zachvěla se, jasně si vzpomněla na vyvolání Temnoty, které Rephaim úplně rozuměl. Kdyby ho nebolelo tělo, otřásl by se. Ale jeho tělo to bolí. Víc než to. Jeho krev je příliš horká. S každým úderem jeho srdce, je spalující bolest čerpána přes něj, a na místě, kde se jeho křídla setkávají s páteří, odkud býk Temnoty pil jeho krev, byla jeho záda jako planoucí muka. A ona si myslela, že strom by mohl napravit to, co způsobila Temnota?
"Myslím, že zůstanu tady. Zbytek bude pomáhat. Tak bude voda. Pokud pro mě chceš něco udělat, sežeň mi vodu. "
"Ne." Stevie Rae sáhla dolů a silou, která ho vždy překvapila, ho postavila na nohy.
Pořád nad ním udržovala kontrolu, zatímco se pokoj kolem něj točil, a on si myslel, jeden hrozný okamžik, že se zhroutí jako nějaká holka.
Naštěstí, okamžik pominul, a on mohl bez obav otevřít oči. Pohlédl na Stevie Rae. Stále ho držela za ruce. Neodvrací se ode mě z odporem. Nedělá to od prvního dne.
"Proč se mě dotýkáš beze strachu?" Slyšel sám sebe ptát se dříve, než se mohl zarazit.
Usmála se. "Rephaime, já si nemyslím, že bys mi mohl něco udělat právě teď. Kromě toho-už si mi zachránil život dvakrát, a jsme otisknutí. Rozhodně z tebe nemám strach. "
"Možná, že otázka by měla znít, proč se mě dotýkáš bez odporu?" Opět ty slova přišla téměř bez jeho svolení. Téměř.
Její obočí se zvedlo jako předtím, a on hned věděl, že ji rád pozoruje.

Nakonec pokrčila rameny a řekla: "Nedokážu si představit, že je možné, aby byl upír s někým otisknutý. Jasně, že jsem byla otisknutá s Afroditou, předtím než jsem pila tvou krev, a to byl čas, kdy jsem z ní vážně vyšilovala - prostě to nebylo moc hezké. Vůbec. Vlastně, ona pořád není moc milá. Ale zdá se mi, že trochu dospěla, po tom otisku. Ne sexuálním způsobem, ale už z ní tak nešílím. "

Pak Stevie Rae vytřeštila oči, jako by si uvědomila vše, co řekla, a slovo "sexuální" se zdálo skoro přitomné v místnosti. Uvolnila své ruce, jako kdyby ji pálily.
"Můžeš jít dolů sám?" Její hlas zněl cize a hrubě.
"Ano. Budu za tebou. Pokud si opravdu myslíš, že strom může pomoci. "

"No, není to dlouho, kdy jsme zjistili, jestli to, co si myslím něco znamená." Stevie Rae se k němu obrátila zády a zamířila ke schodům. "Aha," řekla, aniž by se na něj podívala, "děkuji ti, žes mě zachránil. Znovu. Tentokrát - tentokrát jsi nemusel. "Její slova byla váhavá, jako kdyby měla potíže s výběrem přesně toho, co mu chtěla říct. "Říkal, že mě nezabije."

"Existují věci horší než smrt," řekl Rephaim. "Co Temnota může chtít od někoho, kdo chodí se světlem a může změnit duše?"
"A co ty? Co chce Temnota od tebe? "Zeptala se, stále ještě se na něj nedívala, když došli do spodního patra starého zámku, ale zpomalila, aby s ní mohl držet krok.
"Ode mne si nic nevzal. Prostě mne naplňoval bolestí a pak tu bolest pil, smíšenou s mou krví. "
Došli ke dveřím, Stevie Rae se odmlčela a dívala se na něj. "Protože Temnota se živí bolestí a Světlo láskou."

Její slova v něm zapnuly mentální spínač, a začal jí studovat blíže. Ano, věděl, že získala kousek z něho. "Jakou cenu chtělo Světlo, aby mě zachránilo?"
Stevie Rae už nebyla schopná podívat se mu znova do očí, což mu přišlo divné, jakoby mu tajila některé odpovědi, ale nakonec řekla, hlasem, který zněl téměř rozzlobený, "Můžeš mi říct o všem, co od tebe býk chtěl, když z tebe pil, a stál nad tebou, a v podstatě tě obtěžoval? "
"Ne," odpověděl bez váhání Rephaim. "Ale ten druhý býk-"
"Ne," zopakovala Stevie Rae. "Nechci o tom mluvit, ne. Takže pojďme zapomenout a jít odsud. No, a doufejme, že tě mohu zbavit té bolesti, kterou ti předala Temnota. "
Rephaim šel s ní ven na ledový trávník, který byl zchátralý a smutný, zlomený odrazem jeho opulentní minulosti. Jak Rephaim následoval Stevie Rae, pohybujíc se pomalu,aby se vyhnul té hrozné bolesti, která ho dělala slabým, stále přemýšlel, co chtělo Světlo od Stevie Rae. Je jasné, že to bylo něco skličujícího - něco, o čem se Stevie Rae bála mluvit.

Pořád se na ni díval, když si myslel, že si ho nevšimne. Objevila se úplně zdravá a dostala se z potyčky s Temnotou. Vlastně, vypadala silná a v celku a naprosto normální.
Ale on si byl až příliš vědom, že ho může snadno klamat.
Něco bylo špatně-nebo přinejmenším, ten dluh, který zaplatila Světlu byl nepříjemný.
Rephaim byl tak zaneprázdněný jak se snažil být nenápadný, že skoro vběhl do stromu, vedle kterého zastavila. Podívala se na něj a zavrtěla hlavou. "Nejsi blázen. Cítíš se mizerně a záludně, tak na mě zíráš. Jsem v pohodě. Ježíši, jsi horší než moje máma. "
"Mluvila jsi s ní?"
Stevie Rae se zamračila "Já jsem zrovna měla spoustu volného času, posledních pár dní. Takže, ne, nemluvila jsem s mojí mámou. "
"To bys měla."
"Nebudu mluvit o mé mámě právě teď."
"Jak si přeješ."
"A nemusíš se mnou mluvit tímhle tónem."
"Jakým tónem?"
Místo odpovědi mu řekla: "Jen se posaď a buď pro změnu zticha a nech mě přemýšlet o tom, jak ti můžu pomoci."
Stevie Rae se posadila, se zkříženýma nohama, zády proti starým cedrům, které plakaly led a všude kolem nich bylo rozeseto voňavé jehličí. Když se stále nepohnul, udělala netrpělivý zvuk a pokynula mu na prostor před ní. "Posaď se," přikázala.
Seděl.
"A teď?" Zeptal se.
"No, dej mi minutku. Nejsem si jistá, jak to reálně udělat. "
Díval se jak si točí jednu z blond kadeří kolem prstu a svrašťuje čelo, a pak řekl, "Pomohlo by přemýšlet o tom, co se stalo, když jsi zakopla, a ten mladík co tu byl, se mi chtěl postavit?
"Dallas takový není, myslel si, že na mě chceš zaútočit."
"Ještě, že jsem nechtěl."
"A proč?"

I přes bolest v jeho těle ho její otázka pobavila. Věděla velmi dobře, že ten maličký pro něj nebyl žádnou hrozbou, dokonce i v jeho oslabený stav. Kdyby Rephaim zaútočil, i na kohokoliv jiného, ​​nějaká mládež ho nemohla zastavit. Přesto, že chlapec byl označen červeným půlměsícem, který znamenal, že byl jeden z jejích lidí a Stevie Rae by neudělal nic, co by nechtěla. Takže Rephaim sklonil hlavu v souhlasu, a řekl jen: "Protože by to bylo nepříjemné, kdybych se musel bránit sám."

Stevie Rae se zakřivily rty v náznaku úsměvu. "Dallas mě opravdu před tebou chránil."
"Nepotřebuješ ho." Rephaim mluvil bez přemýšlení. Stevie Rae se s ním setkala pohledem a držela. Přál si, aby mohl číst její projevy snadněji. Myslel si, že vidí překvapení v jejích očích, a možná slabý záblesk naděje, ale také viděl strach - tím si byl jistý. Strach z něj? Ne, ona už ukázala, že se ho nebojí. Takže strach musel být uvnitř, na něco, co nebyla jeho vina, že ho spustil. Nevěděl, co jiného říct, dodal: "Jak jsi řekla, nemohl jsem pláchnout. A rozhodně pro tebe nejsem žádná hrozba. "

Stevie Rae několikrát zamrkala, jako by odháněla příliš mnoho myšlenek, a pak pokrčila rameny a řekla: "Jo, dobře, já jsem měla sakra času přesvědčit všechny ve Škole noci, že to byla jen podivná shoda náhod, že jsi spadl z nebe zároveň s projevem Temnoty, a že jsi na mě neútočil. Vědí, že jsou krakouni ještě v Tulse a dělalo mi problémy dostat se pryč ze školy sama. "
"Měl bych odejít." Cítil se prázdný.
"Kam bys šel?"
"Na východ," řekl bez váhání.
"Východ? Myslíš jako celou cestu na východ do Benátek? Rephaime, tvůj táta není ve svém těle. Nemůžeš mu pomoci tím, že tam půjdeš. Myslím si, že mu víc pomůže, když zůstaneš tady a budeš pracovat se mnou, abychom přivedli oba, Zoey a jeho zpátky. "
"Nechceš, abych odešel?"

Stevie Rae se podívala dolů, jako kdyby studovala zemi na které seděli.
"Pro upíra je těžké, když jsou osoby spojené otiskem moc daleko."
"Já nejsem člověk."
"Jo, ale to stejně nezabránilo otisku, takže je jasné, že pravidla stále platí, pro tebe i pro mě."
"Tak já zůstanu, dokud mi neřekneš, abych odešel."
Zavřela oči, jako by jí ta slova ublížila, a on se musel ovládnout, aby se uklidnil a nedotknul se jí.
Dotknout se jí? Chci se jí dotknout?
Zkřížil ruce na prsou ve fyzickém popírání šokující myšlenky.
"Země," řekl a jeho hlas zněl příliš hlasitě v tichu, které bylo mezi nimi.
Podívala se na něj s otázkou v očích.
"Řekla jsi to u červených mláďat. A když si chtěla utéct ze slunce na té střeše. Také jsi to říkala při zavírání tunelu v opatství. Nemůžeš to prostě říct i teď a hotovo? "
Její jemné modré oči se rozšířily. "Máš pravdu! Proč to dělám tak těžké? Ztrácím spoustu času na ostatní věci. Není žádný důvod, proč bych to nezkusila. "
Natáhla ruce, dlaněmi vzhůru. "Tady, chyť se."
Bylo to pro něj příliš snadné, rozvinout paže a stisknout dlaněmi k ní. Podíval se dolů na své sepjaté ruce, a náhle si uvědomil, že kromě Stevie Rae, by se člověka nikdy nedotkl, kromě násilných úmyslů. Přesto to teď udělal a pohladil ji znovu-jemně-klidně.

Její kůže bylá jiná oproti jeho. Byla teplá. A měkká. Její slova k němu přicházela, a to, co říkala se v něm pohybovalo, jakoby nikdy nic předtím neexistovalo.
"Země, mám pro tebe velkou prosbu. Rephaim je pro mě speciální. Má bolesti a má potíže s tím, aby si ulevil. Země, půjč mi svou sílu, abych mohla zachránit sebe a ty, na kterých mi záleží. Tentokrát žádám o zapůjčení síly na záchranu Rephaima. Je to správné. "
Odmlčela se a vzhlédla k němu. Jejich oči se střetly, když zopakovala slova. "Víš, on je zraněn kvůli mně. Uzdravím ho. Prosím. "
Zem pod nimi se chvěla. Rephaimovi připadalo divné, jak se Stevie Rae třásla a lapala po dechu. Začal jí tahat pryč, nevěděl co se děje, ale držela pevně jeho ruce a řekla: "Ne! Nech toho. To je v pořádku. "
Pak do jeho dlaně proudilo teplo. Na okamžik mu to připomnělo pocit, kdy se mu vlévá do žil nesmrtelná krev jeho otce a léčí jeho zranění. Ale mezi tím byl zásadní rozdíl - mezi dotekem Temnoty a země. Teď to bylo jako letní vánek, nenásilné. To byl balzám pro jeho tělo. Když se zemské teplo dostalo až na záda-to syrové, nezhojené místo, kde mu rostla křídla-se začalo celit a bolest se odpařovala.
A po celou dobu léčení byl vzduch kolem Rephaima opojný, uklidňující, jako vůně cedrového jehličí a sladkost letní trávy.
"Začni myslet na to,jak posíláš energii zpět do země." Stevie Rae hlas byl jemný, ale neústupný. Chtěl otevřít oči a nechat volné ruce, ale držela ho pevně a řekla: "Ne, měj oči zavřené. Zůstaň tak jak jsi, ale představ si moc ze země jako zářící zelené světlo, které přichází ze země pod tebou, přes mé tělo a ruce, na tebe. Až ucítíš, že splnilo svou práci, představuj si, jak se zase vlévá zpátky do země."
Rephaim nechal oči zavřené, ale zeptal se: "Proč? Proč ho nechat jít? "
Slyšel úsměv v hlase. "Protože není tvoje, hlupáku. Nemůžeš vlastnit tuhle moc. Patří k zemi. Můžeš si ji pouze půjčit, a pak poslat zpět a poděkovat. "

Rephaim skoro řekl, že je to směšné - že když jste dostali moc, nemusíte jí odevzdávat. Nechat si to a používat to, a vlastnit ji. Málem to řekl, ale nemohl. Bylo to špatně.
Takže místo toho dělal to, co opravdu cítil. Představil si energii, která ho naplnila jako žhnoucí zelený paprsek světla, a představil si ji jak mu stéká po páteři a zpět do země, ze které to přišlo. A neustále opakoval "děkuji ti."
Pak byl zase sám sebou. Posezení pod velkým cedrem na vlhké, chladné zemi, držíc Stevie Rae ruce.
Rephaim otevřel oči.
"Je to lepší?" Zeptala se.
"Ano. Mnohem lepší. "Rephaim povolil stisk rukou, a tentokrát se odtáhla.
"Opravdu? Myslím, že jsem cítil zemi, a že to šlo přes mě do tebe a zdálo se, že to cítíš." Naklonila hlavu, studovala ho. "Vypadáš lépe. Už ve tvých očích nevidím žádnou bolest. "
Vstal, aby jí to dokázal, rozevřel náruč a rozvinul obrovská křídla. "Podívej! Zvládnu to bez bolesti. "
Seděla na zemi a zírala na něj, širokýma očima. Pohled na její obličej byl tak zvláštní, že dal automaticky ruce dolů a složil křídla na zádech.
"Co je?" Zeptal se. "Co se děje?"
"I já bych zapomněla - že jsi letěl do parku. No, a z parku taky." Udělala zvuk, který mohl být smích, kdyby nezněl tak zamlkle. "To je hloupost, ne? Jak bych mohla něco takového zapomenout? "
"Předpokládám, že jsi si zvykla vídat mě se zlomeným křídlem," řekl a snažil se pochopit, proč najednou vypadá tak odtažitě.
"Co uzdravilo tvoje křídlo?"
"Země," řekl.
"Ne, teď ne. Teď nebylo zlomené, když jsme přijeli sem. Bolest, kterou jsi byl naplněn s tím neměla nic společného. "
"Ne, ne. Byl jsem zdravý od včerejšího večera. Ta bolest byla způsobena zbytky Temnoty a to, co udělala s mým tělem."
"Tak jak se tvoje křídla a ruce včera v noci uzdravila?"
Rephaim nechtěl odpovědět. Jak na něj zírala těma širokýma, obviňujícíma očima, cítil se jako lhář - říct jí, že to byl zázrak, který vyvolala jeho nesmrtelná krev. Ale nemohl jí lhát. Nechtěl jí lhát.
"Volal jsem o pomoc přes krev mého otce. Musel jsem. Slyšel jsem tě křičet mé jméno. "
Zamrkala, a on v jejím pohledu viděl uvědomění . "Ale býk říkal, že jsi byl naplněn jeho sílou, a ne tvého táty."
Rephaim přikývl. "Věděl jsem, že to bylo jiné. Nevěděl jsem proč. Nedokázal jsem pochopit, že jsem dostával moc přímo od samotné Temnoty. "
"Takže tě Temnota uzdravila."
"Ano, a pak mě uzdravila země ze zranění, které ve mně Temnota zanechala."
"Dobře, dobře, dobře." Náhle vstala a oprášila si džíny. "Ty jsi teď lepší, a já musím jít. Jak jsem řekla, je to pro mě těžké se teď dostat pryč, Škola noci je celá vyděšená kvůli výskytu krakounů ve městě. "
Začala chodit rychle kolem něj, a on natáhl ruku, aby ji chytil za zápěstí.
Stevie Rae sebou trhla.
Rephaimova ruka klesla okamžitě na jeho stranu a udělal od ní krok pryč.
Dívali se na sebe.
"Musím jít," opakovala.
"Vrátíš se?"
"Musím! Slíbila jsem to! "Křičela na něj, a on se cítil, jako by dostal facku.
"Propouštím tě od tvých slibů!" Křičel na ni, rozčilený, že tohle malé mládě by v něm mohlo způsobit takový zmatek.
Její oči byly podezřele jasné, když řekla: "Není to tebou, že jsem něco slíbila - takže mě nemůžeš propustit." Pak se přehnala kolem něj, s otočenou hlavou, aby neviděl její tvář.
"Nevracej se, protože musíš. Vrať se jen proto, že chceš, "křikl za ní.
Stevie Rae nezastavila a nepodívala se na něj. Prostě odešla.
Rephaim tam stál dlouho. Když dozněl zvuk jejího vozu, konečně se pohnul. S výkřikem frustrace, běžel a pak se vrhl na noční oblohu, studený vítr unášel jeho obrovská křídla nahoru, až k teplejším proudům, které ho zvedly, držely ho, mohly ho odnést kamkoli .
Jen pryč! Vezmi mě odsud pryč!
Krakoun se snesl na východ, pryč od směru kde zmizel vůz Stevie Rae - pryč od Tulsy a zmatku, který vstoupil do jeho života od chvíle, kdy vstoupila do jeho života ona. Pak zavřel svou mysl, aby cítil jen známou radost z nebe, a letěl.

Hodnocení:     nejlepší   1 2 3 4 5   odpad
Facebook MySpace Google Twitter Topčlánky.cz Linkuj.cz Jagg.cz Vybrali.sme.sk Del.icio.us

Komentáře

Zobrazit: standardní | od aktivních | poslední příspěvky | všechno
Článek ještě nebyl okomentován.

Komentáře tohoto článku jsou moderovány. Váš příspěvek se zobrazí až po schválení autorem článku.

Nový komentář

Téma:
Jméno:
Notif. e-mail *:
Komentář:
  [b] [obr]
Odpovězte prosím číslicemi: Součet čísel jedenáct a třináct