ŠN (7) 13. kapitola

Rephaim okamžitě věděl, že se zhmotnila Temnota. Seděl na střeše balkonu, jedl jablko a zíral do jasné noci. Snažil se ignorovat nepříjemnou přítomnost lidského ducha, který jím byl tak nepříjemně fascinován.

"No tak, řekni mi to! Je to opravdu zábavné létat?" Mladý duch o to žádal Rephaima v myšlenkách asi po sté. "Vypadá to, že je to legrace. Nikdy jsem neletěla, ale vsadím se, že lítání se svými vlastními křídly je mnohem zábavnější, než létat letadlem každý den."

Rephaim vzdychl. Dítě mluvilo víc než Stevie Rae, která mluvila působivě moc. Dráždivě, ale působivě. Snažil se rozhodnout, jestli ho má i nadále ignorovat a doufat, že konečně odejde. Protože jeho alternativní plán ignorovat tu malou dívku se neprokázal, jako funkční. Myslel, že by se měl zeptat Stevie Rae, co dělat s duchem, když se jeho myšlenky opět obrátily k Červené. I když, aby pravdu řekl, jeho myšlenky nikdy od těch jejích nebyly daleko.

"Je to nebezpečné létat? Myslím s křídly. Myslím, že musí být, protože jsi se zranil a já bych se vsadila, že jsi létal kolem..."

Dítě stále blábolilo, když se struktura jeho světa změnila. V tomhle prvním, šokujícím momentu cítil, věděl a věřil, že se jeho otec vrátil.

"Ticho!" zařval na ducha. Vstal a otočil se kolem dokola. Jeho zářící červené oči prohledávaly tmu pozemků kolem něj v naději, že by mohl zahlédnout havraní čerň křídel jeho otce.

Duch dítěte šokem zmlknul, zděsil se a zmizel.

Rephaim mu nevěnoval žádné myšlenky. Byl příliš zaneprázdněn myšlenkami a emocemi, které ho zavalily.

Nejprve přišla jistota. Věděl téměř okamžitě, že to nebyl jeho otec. Vycítil by ho. Ano, Kalona byl silný a měl dlouhé spojení s Temnotou, ale moc tohoto nesmrtelného, kterou cítil všude kolem, byla jiná, byla mnohem silnější. Rephaim mohl cítit vzrušenou reakci, kterou způsobila zemi tahle neznámá temná věc, skřítků, na které tento moderní svět lidí, který vytvořil světla a elektřinu, už dávno zapomněl. Ale Rephaim na ně nezapomněl. V nejhlubších stínech noci viděl vlnky a chvění. Byl zmatený jejich reakcí. Co by mohlo být dost silné, aby to probudilo skryté přízraky?

Pak ho udeřil strach Stevie Rae. Byla to její syrová hrůza spolu s vzrušením. Její počínající porozumění poskytlo Rephaimovi jeho odpověď.

"U všech bohů, sama Temnota vstoupila na tohle místo!" Rephaim se dal do pohybu dříve, než udělal vědomé rozhodnutí. Vyrazil ze předních dveří zchátralého panského sídla a podpíral se svou nezraněnou paží, jako by byla z kartonu, jen aby se zastavil na široké čelní verandě.

Neměl tušení, kam by měl jít.

Další vlna hrůzy ho pohltila. Prožíval všechno s ní, Rephaim věděl, že Stevie Rae byla ochrnutá strachem. Hrozná myšlenka mu vplula na mysl: Mohla by ho Stevie Rae vykouzlit ze tmy? Jak by to udělala? Proč by to udělala?

Odpověď na nejdůležitější z těch tří otázek přišla tak rychle, jak si ani netroufl myslet. Stevie Rae by udělala téměř cokoliv, kdyby věřila, že jí to přinese Zoey zpět.

Rephaimovo srdce burácelo a jeho krev se proháněla tvrdě a rychle jeho tělem. Kde byla? Škola noci?

Ne, určitě ne. Kdyby se na školním pozemku pokusila vykouzlit Temnotu, proměnila by se ve Světlo.

"Proč jsi nepřišla za mnou?" Vykřikl frustrovaně do noci. "Já znám Temnotu, ty ne!"

Ale když to vykřikl, přiznal si sám sobě, že se mýlil. Stevie Rae byla pohlcena Temnotou, když zemřela. On ji předtím neznal, ale znal Starka a byl svědkem toho, jak ho po smrti Temnota obklopila a vzkřísila ho jako mládě.

"Vybrala si Světlo." Šeptal. "A Světlo vždy podceňuje moc Temnoty."

Skutečnost, že žiju, je toho příkladem.

Stevie Rae ho dnes večer potřebovala, zoufale. To byl další fakt.

"Stevie Rae kde jsi?" zamumlal Rephaim.

Odpovědí mu bylo pouze neklidné počínání přízraků.

Mohl přemluvit ducha, aby ho zavedl k Temnotě? Ne-rychle tu myšlenku odsunul stranou. Přízraky byly ve tmě, pokud by je povolal. Nemohl si dovolit čekat a doufat že mu to temnota prozradí.

Potřeboval zjistit-

"Rephaime!"

Výkřik Stevie Rae plný děsu se ozval kolem něj. Její hlas byl plný bolesti a zoufalství. Ten zvuk se mu zařízl do srdce. Věděl, že jeho oči září červeně. Chtěl párat, trhat a ničit. Opar rudé zuřivosti ho začal ovládat. Byl to pro něj lákavý útěk. Kdyby se do svého hněvu ponořil úplně, stala by se z něj skutečně víc bestie než muž. A ten neobvyklý nepříjemný strach, který o ni začal cítit, by byl přehlušen instinktem a bezmyšlenkovitým násilím. Ten by mohl uklidnit tím, že napadne bezmocné lidi v některém z temných domů v okolí muzea, které bylo bez života. Za chvíli by byl přesycen. Na chvíli by nic necítil.

A proč se nepoddat vzteku, který tak často ovládal jeho život? Bylo by to jednodušší, známé a bezpečné.

Pokud se poddám vzteku, bude to konec spojení, které s ní mám. Jeho tělem prošel záchvěv. Vlnky se změnily v jasné tečky světla, které bylo spalováno červeným oparem, který mu halil zrak.

"Ne!" Vykřikl a lidskost jeho hlasu zahnala zvíře v něm. "Kdybych ji nechal Temnotě, zemře."

Rephaim dlouze vydechl a pomalu se nadechl. Musel se uklidnit. Musel myslet na Červenou.

Červený opar se začínal ztrácet a jeho mysl mohla znovu uvažovat. Musel použít jejich spojení.

Jejich krev!

Rephaim se přinutil, aby stále vdechoval noční vzduch. Věděl, co musí udělat. Zhluboka se nadechl a pak začal. "Volám sílu ducha dávných nesmrtelných, což je moje právo. Jsem prvorozený."

Rephaim obrnil sám sebe proti dopadu, které bude mít vyvolání na jeho nezhojené tělo. Překvapilo ho, že v něm narůstala energie. Noc kolem něj začala pulsovat obrovskou, surovou, starověkou mocí.

Měl špatný pocit z předtuchy, že používal tu samou energii, která jím procházela a připravila se znovu obnovit nesmrtelnost v jeho krvi, kterou nyní sdílel se Stevie Rae. Ale naplnila ho. Jeho tělo spotřebovávalo energii tak mocnou a syrovou, že ho to srazilo na kolena.

První příznak něčeho zázračného byl, když si uvědomil, že před sebe automaticky natáhl obě paže, aby se zachytil-a obě paže zareagovaly, dokonce i ta, která byla zraněná a přivázaná k jeho hrudi.

Rephaim zůstal na kolenou, třásl se a držel obě ruce před sebou. Jeho dech byl přerývavý, když si protahoval ruce.

"Víc!" zasykl. "Pojď ke mně!"

Temná energie do něj vrazila znovu, živý proud studeného násilí. Bojoval, aby ji všechnu absorboval. Rephaim věděl, že to co přivolal, je něco jiného, než co cítil předtím. Při přivolávání mu pomohla pravomoc krve jeho otce. To mu umožnilo přístup k této síle, ale on nebyl žádné nezralé mládě. Už dlouho pracoval a měl velké zkušenosti s věcmi, které vyplňovaly noc.
Síla se ozvala hluboko v něm, Krakoun vdechl energii, jako noční vzduch za zimního slunovratu a pak rozvinul náruč ve stejný okamžik, kdy se rozvinula jeho křídla.

Odpověděla mu obě.

"Ano!" Jeho radostný výkřik způsobil, že stíny začaly třást v extázi.

Byl znovu celý! Jeho křídlo se uzdravilo!

Rephaim vyskočil na nohy. Temná křídla měl zcela rozšířena. Vypadal jako velkolepá majestátní socha, která právě ožila. Jeho tělo se chvělo energií a Krakoun pokračoval v přivolávání. Vzduch plápolal rudě, jako kdyby kolem něj byla rozptýlena krvavá mlha. Prosycený propůjčenou mocí Temnoty, zněl tmou hlas Rephaima.

"Prostřednictvím nesmrtelnosti mého otce Kalony, jehož krev i ducha nesu, přikazuji vám, abyste mě jeho jménem přivedly k Červené. Té, která ochutnala mou krev a s kterou jsme si otištěním vyměnily dluhy života. Vezměte mě za Stevie Rae! Přikazuji to!"

Mlha se chvíli jen vznášela a pak se posunula, jako stuha rudého hedvábí. Tenká a lesknoucí se cesta, se rozvinula ve vzduchu před ním. Rychle a jistě se Rephaim vznesl do vzduchu a sledoval pruh Temnoty.

Našel ji nedaleko muzea v parku. Byla zahalena kouřem smrti. Jak klesal vzduchem z oblohy, Repahim se divil, jak lidé, kteří jsou ve svých domovech, dokážou tak snadno zapomenout na nebezpečí, které číhá před jejich dveřmi.

Bazén černého kouře byl nejkoncentrovanější ve středu parku. Rephaim dokázal jen rozeznat horní větve robustního starého dubu, pod kterým vládl ten chaos. Zpomalil, když se blížil, ačkoliv měl kolem sebe stále rozprostřena svá křídla. Obklopil se vzduchem, který mu umožnil pohybovat se neslyšně a rychle i na zemi.

Mládě si ho nevšimlo. Ale Rephaim si uvědomil, že by si chlapec nejspíš nevšiml ani příchodu armády. Všechna jeho pozornost byla zaměřena na to, pokusit se bodnout dlouhým nožem, který vypadal, že je smrtící, do toho, co se zdálo být kruhem Temnoty. Ta asi splynula do pevné stěny-nebo se to tak alespoň zdálo mláděti.

Rephaim nebyl mládě a chápal Temnotu mnohem lépe. Obešel chlapce neviděn a postavil se do nejsevernějšího bodu kruhu.

Byl si tím jistý. Vlivem instinktu, který měl, co se týkalo Stevie Rae, došel až tam. Uznal, i když jen na chvíli, že se oba staly jedním.

Zastavil se a jedním, neochotným pohybem zavřel svá křídla a úhledně je složil na svých zádech. Pak zvedl ruku a promluvil tiše k šarlatové tmě, která ho stále poslouchala. "Zaštiť mě. Dovol mi, abych přešel hranici." Rephaim udeřil pěstí do pulzující energie, která se tam shromáždila, a pak si mlhu pohybem prstů rozprostřel po celém těle.

Čekal, že ucítí bolest. Ačkoliv měl k dispozici nesmrtelnou moc, která ho poslouchala, poslušnost se nikdy neobešla bez toho, aby se za ní muselo platit. Velmi často byla zaplacena bolestí.

Tentokrát to byla bolest připomínající spáleninu, která se přelila přes jeho uzdravené tělo. Teď jí ale uvítal, protože to znamenalo, že byla jeho výzva přijata.

Nebyl ale žádný způsob, jak by se mohl připravit na to, co uvidí uvnitř kruhu.

Rephaim prostě shromáždil sílu, kterou přivolal jménem svého otce a vykročil vpřed. Stěna temnoty ho vpustila.

Uvnitř kruhu byl Rephaim uchvácen pachem krve Stevie Rae a ohromujícím zápachem smrti a rozkladu.

"Prosím přestaň! Už to nevydržím! Zabij mě, jestli je to to, co chceš, jen už se mě nedotýkej!"

Neviděl ji, ale Stevie Rae zněla naprosto poraženě. Jednal rychle. Rephaim vzal část rudé mlhy, která byla ulpěná na jeho těle. "Jdi k ní a posil ji," zašeptal příkaz.

Slyšel, jak Stevie Rae zalapala po dechu a byl si téměř jistý, že vykřikla jeho jméno. Pak se temnota rozptýlila a Rephaim věděl, že na tento pohled už nikdy nezapomene. I kdyby měl žít tak dlouho, jako jeho otec. Stevie Rae stála uprostřed kruhu. Tenké, lepkavé černé nitě měla omotané kolem nohy. Kdekoliv se jí dotkla, zařízla se jí do kůže. Její džíny byl roztrhané a vysely na jejím těle pouze v cárech.
Krev prosakovala z jejího roztrhaného těla. Když se na ni díval, další černá nit se vynořila z temnoty, obklopila a připoutala se k jejímu pasu. Okamžitě se tam, kde se jí dotkla, objevila tenká linie krve.

Zasténala bolestí a zaklonila hlavu. Rephaim viděl, že její oči byly prázdné.

Pak se objevila šelma. V okamžiku, kdy ji uviděl, Rephaim bez jakékoliv pochybnosti věděl, že se díval na samotnou Temnotu. Ta si odfrkla hrozným a ohlušujícím zvukem. Chrlila krev, hlen a kouř.

Býk zahrabal kopyty v zemi. Stvoření vyrazilo ke Stevie Rae z nejhustějšího černého kouře. Srst bílého býka vypadala stejně jako měsíční svit v kryptě. Když se tyčil nad dívkou, vypadal jako smrt. Tvor byl tak obrovský, že musel pokrčit svou obrovskou hlavu, aby mohl svým jazykem olíznout krvácející ránu na jejím pase.

Stevie Rae vykřikla ve stejnou chvíli, když Rephaim zaplakal: "Ne!"

Velký býk se zastavil. Jeho hlava se obrátila ke Krakounovi a zajal jeho pohled svýma bezednýma očima.

"Tahle noc je stále víc a víc zajímavá." Zabručel hlas v jeho mysli. Rephaima přepadnul strach, když k němu býk udělal dva kroky. Zem se třásla a býk nasál vzduch.

"Cítím na tobě Temnotu."

"Ano," promluvil Rephaim a jeho srdce vyděšeně tlouklo. "Žil jsem dlouho s Temnotou."

"Zvláštní tedy, že tě neznám." Býk znovu vdechl vzduch kolem něj. "Přestože znám tvého otce."

"Je to díky moci mého otce, že jsem mohl projít stěnou z temnoty a teď stojím před tebou," nespouštěl oči z býka, ale přesto si byl vědom toho, že Stevie Rae byla jen pár metrů od něj.

Krvácející a bezmocná.

"Je to tak? Myslím, že mi lžeš, Ptačí chlapče."

Ačkoliv se hlas v jeho mysli nezměnil, Rephaim mohl cítit býčí vztek.

Zůstal v klidu. Rephaim nabral prstem ze své hrudi kousek z červené mlhy. Držel ruku před býkem, jako by mu skládal oběť. "Tohle mi umožnilo překročit temnou oponu kruhu a tahle síla mě stále poslouchá. Můžu ji ovládat díky nesmrtelné krvi mého otce¨."

"Nesmrtelná krev protéká tvými žilami, to je pravda. Ale sílu, která zvětšila moc tvého těla a přikázala hranici kruhu, aby tě vpustila, sis půjčil ode mě."

Strach přelétl Rephaimovi po páteři. Velmi pomalu sklonil hlavu ve významu souhlasu. "Potom ti děkuju. Asi jsem zavolal tvou sílu. A je to pouze síla mého otce, která je oprávněná mi sloužit."

"Slyšel jsem pravdu ve tvých slovech, synu Kalonův, ale proč jsi tedy vydal příkaz skrz svou nesmrtelnou krev, aby ses dostal do tohohle kruhu? Co máš dnes večer s Temnotou v plánu ty nebo tvůj otec?"

Rephaimovo tělo se ani nepohnulo, ale jeho mysl závodila. Až do tohoto okamžiku v jeho životě, vždy čerpal sílu z dědictví v rámci jeho nesmrtelné krve, byl jen mazaný havran, který byl spojen s tím, kdo ho vytvořil. Ale tuto noc, když čelil Temnotě a vlastnil sílu, která nebyla jeho, najednou věděl, že když má nyní přístup k tak obrovské moci, poskytne ji Stevie Rae. Zachrání jí pomocí temnoty, ať už pochází z býka nebo od jeho otce, instinkty havrana ho nutily šelmě čelit. I když i se vší silou, kterou nyní měl, neměl šanci tohoto býka -ztělesnění Temnoty- porazit.

Takže Rephaim použil jedinou věc, která mu zbyla z jeho lidství a procházela jím přes tělo jeho mrtvé matky. Odpověděl býkovi jako člověk, s poctivostí tak syrovou, až si myslel, že by mu mohla rozštípnout srdce. "Jsem tady, protože ona je moje. Patří ke mně." Rephaim nespustil oči z býka, ale trhnul hlavou směrem ke Stevie Rae.

"Cítím na tobě její vůni." Býk udělal další krok směrem k Rephaimovi, což způsobilo, že se země pod ním začala třást. "Může ti patřit, ale ona měla tu drzost, aby mě přivolala. Tahle upírka si žádala mou pomoc, kterou jsem jí poskytl. Jak víš, musí mi za to zaplatit. Odejdi, Ptačí chlapče a já ti umožním žít."

"No tak, Rephaime." Hlas Stevie Rae byl slabý, ale když se na ni Rephaim podíval, viděl, že její pohled byl jasný a pevný. "Není to jako na střeše. Nemusíš mě zachránit. Můžeš odejít."

Rephaim měl jít. Věděl, že by měl. Ještě před pár dny si ani neuměl představit svět, kde by se postavil Temnotě, aby se pokusil zachránit upírku-pokusil se zachránit kohokoliv kromě sebe nebo svého otce. Přesto, když se podíval do měkkých očí Stevie Rae, viděl celý nový svět-svět, v němž pro něj takhle zvláštní červená upírka představovala cit, duši a pravdu.

"Prosím, nedovol mu, aby ti taky ublížil," řekla mu.

Byla to nezištná slova. Upřímná a pravdivá, která donutila Rephaima se rozhodnout.

"Řekl jsem, že patří mně. Její vůně je na mě, víš, že je to pravda. Zaplatím její dluh za ní." řekl Rephaim.

"Ne!" plakala Stevie Rae.

"Nejdřív mysli, než mi dáš takovou nabídku, synu Kalonův. Nezabiju ji. Jedná se o krevní dluh, není to její život, co mi dluží. Nakonec ti tvou upírku vrátím, až z ní trochu ochutnám."

Slova býka Rephaima znechutila. Stejně jako nadutá pijavice, se šla Temnota nakrmit od Stevie Rae.

Chystal se olíznout její rány a ochutnat slanou a měděnou mízu-její krev. Tu, se kterou se jejich otiskem spojil navždy.

"Vezmi si mou krev místo její. Zaplatím její dluh," řekl Rephaim.

"Jsi syn svého otce. Stejně jako on, ses rozhodl bojovat za bytost, která ti nikdy nemůže dát to, co chceš nejvíc. Budiž. Souhlasím se zaplacením dluhu tvé upírky. Tímto jí osvobozuji!"

Tenká vlákna temnoty ustoupila od těla Stevie Rae. Když slezla i z jejích nohou, začala z místa, kde byla předtím, téct krev, která máčela zem pod ní.

Než se mohl pohnout, aby jí pomohl, tmavé nitky se zvedly z mlhy kolem býka a vytvořily kolem něj stíny. S rychlostí, která byla jako z jiného světa, se omotala kolem kotníku Rephaima. Krakoun nevykřiknul, chtěl udržet svůj výkřik. Místo oslepující bolesti se zaměřil na Stevie Rae a zakřičel na ni. "Vrať se do Školy noci!"

Viděl, jak se Stevie Rae snaží postavit, ale uklouzla na vlastní krvi, spadla na zem a tiše se rozplakala.

Jejich oči se setkaly a Rephaim se zakymácel směrem k ní. Rozšířil svá křídla a tím na chvíli uniknul černým vláknům. Trochu tím projasnil její kruh.

Další vlákno vystřelilo ven a obtočilo se mu kolem svalnatého bicepsu nově uzdravené paže. Zařízlo se více než palec do svalu. Další nitka přišla ze stínů za ním a Rephaim si nemohl pomoci. Zakřičel v agónii, když se ta věc zkroutila kolem jeho křídla. Jakmile se setkala s jeho zády, párala a donutila ho slzet a padnout na zem.

"Rephaime!" zavzlykala Stevie Rae.

Neviděl býka, ale cítil, jak se země chvěje, jak k němu tvor přistupoval. Obrátil hlavu a přes ostrou bolest se podíval na Stevie Rae, která se k němu pokoušela plazit. Chtěl jí říct, aby toho nechala-aby utekla. Pak ho ale začala spalovat bolest, jak se jazyk býka dotknul jeho rány na kotníku. Rephaim si uvědomil, že se k němu vlastně Stevie Rae nepokoušela plazit. Byla na rukou a na kolenu. Tlačila jimi proti zemi. Její paže se třásly a její tělo stále krvácelo. Její tvář měla ale zpátky svou barvu. Brala si sílu ze země. Když to Rephaimovi došlo, pocítil neuvěřitelnou úlevu. Bude konečně dost silná na to, aby se dostala ven z kruhu a schovala se do bezpečí.

"Zapomněl jsem na sladkost nesmrtelné krve." Býkův zkažený dech zaplavil Rephaima. "Krev upíra má jen slabý náznak tohoto. Věřím, že z tebe budu pít mnohem déle, synu Kalonův. Půjčil sis svou moc z temnoty, takže mi musíš splatit větší dluh, než jen ten její."

Rephaim se odmítl podívat na toho tvora. Byl držen v zajetí řezajících šlahounů. Jeho tělo bylo zraněno a natočeno tak, aby byl tváří k zemi. Zaměřil svůj pohled na Stevie Rae, když se nad ním býk sehnul, aby mohl pít z rány u jeho křídla.

Muka, jaká nikdy předtím necítil, napadla jeho tělo. Nechtěl křičet. Nechtěl se svíjet v bolestech. Ale nemohl si pomoct. Oči Stevie Rae byly všechno, co ho drželo při vědomí.

Temnota se od něj naklonila a stále znova a znova ho řezala.

Když Stevie Rae zvedla ruce, Rephaim si myslel, že má halucinaci. Vypadala tak silná a mocná a tak velmi, velmi rozzlobená. Chytila nějaký dlouhý cop, ze kterého se kouřilo.

"Udělala jsem to předtím. Udělám to znovu."

Hlas Stevie Rae k němu přišel jako z velké dálky, ale i přesto zněl silně. Až příliš. Rephaim se divil, proč ji býk neslyšel a nezastavil ji, ale býk zrovna sténal rozkoší. Rephaim na zádech ucítil ostrou bolest a řezání. Pak mu došla odpověď. Býk nepovažoval Stevie Rae za hrozbu. Navíc byl fixován k opojné krvi nesmrtelného.

Jen ať ze mě pije, ale ať ona unikne, modlil se v duchu Rephaim k jakémukoliv bohu, který by ho mohl zaslechnout.

"Můj kruh je neporušený," Stevie Rae mluvila rychle a jasně. "Rephaim i tenhle nechutný býk přišli na můj příkaz. A já přikazuji znovu, přes sílu země volám druhého býka. Poraz bílého býka a já zaplatím, co budu muset. Jen už tuhle věc dostaň z mého Krakouna!"

Rephaim cítil, jak zvíře nad ním přestalo v krmení a přes kouřovou temnotu se zadíval na světlo, ve kterém stála Stevie Rae. Viděl široké oči Stevie Rae a její široký, zázračný úsměv. Pak se rozesmála.

"Ano!" promluvila radostně. "Zaplatím tu cenu. A zatraceně! Jsi tak černá a krásná!"

Ještě stále stojící býk nad ním zavrčel. Chapadla se začala vynořovat z temnoty a přidala se k nim i ta z Rephaima, plazila se ke Stevie Rae. Rephaim otevřel ústa, aby ji varoval, ale Stevie Rae vstoupila přímo do místa, kde se rozprostíralo světlo. Ozval se zvuk podobný hromu a pak další oslepující záblesk.

Z toho jasného výbuchu světla vystoupil obrovský býk. Nebyl bílý jako ten první, byl černý. Ale tohle stvoření nevrhalo kolem sebe inkoustové stíny, které se krčily ve stínech kolem. Srst tohoto býka byla černá jako půlnoční obloha plná diamantových hvězd-hluboká a tajemně krásná na pohled.

Na okamžik se pohled černého býka setkal s tím Rephaimovým a Krakoun zalapal po dechu. Ještě nikdy v životě neviděl takovou laskavost. Nikdy si nemyslel, že by taková laskavost mohla existovat.

"Nedopusť, aby učinila špatné rozhodnutí." Nový hlas naplnil jeho mysl. Byl takový jako hlas prvního býka, ale tenhle byl naplněn soucitem. "Vzhledem k tomu, jestli jsi hoden nebo ne, ona zaplatila cenu."

Černý býk sklonil hlavu a rozběhl se na bílého býka. Mrštil jím daleko od Rephaimova těla. Ozval se ohlušující zvuk, když se setkala těla dvou býků a pak nastalo hluboké ticho. Také ohlušující.

Tmavé nitě se rozptýlily jako rosa na letním slunci. Stevie Rae byla na kolenou. Padla na ně, když zmizel kouř a mládě se rozběhlo do kruhu, nůž zvednutý a připravený.

"Zůstaň tam, Stevie Rae! Já ho kurva zabiju!"

Stevie Rae se dotkla země a zamumlala: "Země, donuť ho spadnout. Tvrdě."

Přes rameno Stevie Rae, Rephaim viděl, jak se země zvedla přímo před chlapcem a svalnaté mládě spadlo přímo tváří na zem.

"Můžeš letět?" zašeptala.

"Myslím, že ano," zamumlal zpět.

"Pak se vrať do Gilcrease," řekla naléhavě. "Přijdu za tebou později."

Rephaim zaváhal. Nechtěl ji opustit tak brzy poté, co si toho spolu tolik prožili. Byla opravdu v pořádku, nebo se od ní napila Temnota příliš mnoho?

"Jsem v pořádku. Slibuju," řekla mu tiše Stevie Rae, jako by četla jeho myšlenky. "Běž."

Rephaim vstal. Věnoval Stevie Rae ještě jeden pohled a pak rozvinul svá křídla a donutil své zraněné tělo, aby ho vzneslo do nebe.