Heatha napadlo, jestli Zoey věděla, že mu zlomila srdce. Ne, že by chtěl být daleko od ní. Nechtěl. Vlastně, chtěl z ní víc. Problém byl, že on chtěl jen to, co bylo nejlepší pro ni -a vždycky to chtěl. Už od školky. Vzpomněl si na den, kdy se do ní zamiloval. Její máma se zcvokla a vzala jí do jednoho z těch salónů krásy. Její matka a mámy kamarádka se rozhodly, že by bylo roztomilé ji ustřihnout všechny její dlouhé tmavé vlasy. Takže další den se ve třetí třídě ukázala se super krátkými vlasy, které jí všude podivně trčely a kudrnatily se jí.
Všechny děti si o ní šeptaly a smály se jí. Měla obrovské hnědé oči plné strachu. Heath si pomyslel, že ještě nikdy neviděl nikoho tak krásného. Řekl jí, že se mu líbí její vlasy, v přední části jídelny v době oběda. Vypadala, že se rozpláče, tak si k ní přistrčil podnos a posadil se vedle ní. Nevadilo mu sedět s dívkou. Ten den získala kus jeho srdce. A od té doby ho má.
Takže je tady a hledá kluka, který měl kus jejího srdce, protože to tak bylo nejlepší pro Zoey. Heath si prohrábl vlasy. Všechno tohle může být jednou zpátky. Někdy by se Zo mohla vrátit do Tulsy a to i přesto, že by jí Škola noci zabírala spoustu času. Byla by s ním, když by mohla. Šli by znovu do kina. Přišla by se podívat na jeho fotbalové utkání na OU. Bylo by to zase normální nebo alespoň tak normální, jak by to být mohlo.
Tak rád by se ocitl v té době. Kdy to svinstvo s Kalonou už bude v pořádku- a Zo to zařídí, tím si byl Heath jistý. Až se to všechno spraví, bude to lepší. Bude mít Zo zpět. Nebo alespoň tak, jak se mu bude schopna oddat. A to bylo dost.
Heath následoval cestu, která vedla pryč z paláce. Stále vedla směrem, kterým Stark určitě musel jít. Rozhlédl se kolem a moc toho neviděl. Jen velkou kamennou zeď na levé straně a park tvořený živými ploty, které byly vysoké jako on, napravo. Studoval park. Zatímco šel, uvědomil si, že jsou živé ploty protkané nějakým vzorem. Rozhodl se, že to musí být jedno z těch starých bludišť-labyrintů, které si pamatoval z řecké mytologie. Byl to příběh o Minotaurovi na ostrově nějakého bohatého krále, jehož jméno už si nepamatoval.
Sakra, neuvědomil si jaká je tma, dokud se nedostal pryč ze světla paláce. Bylo tady ticho. Takové ticho, že slyšel šplouchání vln na druhé straně zdi. Heatha napadlo, že by měl na Starka zařvat, ale rozhodl se, že stejně jako Zo, mu nevadilo trochu času pro sebe.
Všechny tyhle upírský věci bylo dost těžké přijmout. Bylo normální, že potřebuje čas, aby to nějak zpracoval. Nemohl se teď zabývat Starkem a ostatními upíry. Sakra, docela rád by se stal upířím mládětem taky. Pokud přišlo na věc, myslel si, že Stark byl docela v pohodě chlap. Jenom Kalona mu byl proti srsti.
Pak, jako by ho k němu jeho myšlenky přivolaly, Heath slyšel Kalonův hlas putující prázdnou nocí a zpomalil. Dával si pozor, aby nezakopl o nějaký volný kámen v cestě.
"Jde to přesně podle plánu," řekl Kalona.
"Nesnáším úskoky! Nesnesu, že předstíráš, že jsi pro ni něco, co nejsi."
Heath poznal hlas Neferet a krok za krokem se sunul dopředu. Držel se v nejhlubším stínu, nalepil se na zeď a byl zticha. Hlasy přicházely z plochy parku před a po jeho pravici, jak se pomalu pohyboval vpřed. V živém plotě byla díra, zřejmě východ a uvnitř labyrintu zahlédl Kalonu a Neferet. Stáli u fontány. Heath vydechl úlevou. Zvuk padající vody bude maskovat jeho kroky. Namáčkl se na chladnou kamennou zeď a jen se díval a poslouchal.
"Říkej tomu předstírání. Já tomu říkám úhel pohledu." řekl Kalona.
"Což je důvod, proč jí lžeš, ale jí se stále zdá, že mluvíš pravdu," vyštěkla Neferet.
Kalona pokrčil rameny. "Zoey chce pravdu, tak jí pravdu dávám."
"Výběrově," řekla Neferet.
"Samozřejmě. Ale všichni smrtelníci, upíři i mláďata si můžou vybrat svou vlastní pravdu, ne?"
"Smrtelníci. Říkáš to, jako bys nám byl tak vzdálený."
"Jsem nesmrtelný. Což mě činí jiným. Dokonce i od tebe Tsi Sgili, která máš pravomoc transformace, co je blízko nesmrtelnosti."
"Ano, ale Zoey nemá ani blízko k nesmrtelným. Stále věřím, že bychom ji měli zabít."
"Jsi krvežíznivé zvíře." Kalona se zasmál. "Co bys udělala? Uřízla jí hlavu a nabodla jí jako ty další dva, kteří ti stáli v cestě?"
"Nebuď směšný. Nezabila bych ji stejným způsobem jako je. Bylo by to příliš zřejmé. Mohla by jí jednoduše potkat nějaká nešťastná náhoda, když navštíví Benátky následující den, nebo tak."
Heathovi se rozbušilo srdce tak hlasitě, že si byl jistý, že by ho mohly slyšet. Neferet zabila ty dva profesory. A Kalona o tom věděl a myslel si, že je to legrační. V žádném případě Zo neuvěří, že je v něm něco dobrého, po tom, co tohle slyšel.
"Ne," řekl Kalona. "Nebudeme jí muset zabít. Brzy ke mně přijde. Už jsem do ní zasel semeno. Všechno, co musíme udělat je počkat, až rozkvete. A pak její síly, které jsou obrovské, i když je smrtelník, mi budou k dispozici."
"Budou nám k dispozici," opravila ho Neferet.
Jedno z Kalonových tmavých křídel se zvedlo a hladilo Neferet po těle, než ji přimělo, aby se k němu zhoupla. "Samozřejmě, moje královno." zamumlal, než ji políbil.
Heath se cítil, jako by se díval na porno. Ale byl tam chycen. Nemohl se pohnout. Bylo nutné, aby tu zůstal, než odejdou a pak proklouzne za Zoey a řekne jí všechno, co zaslechl.
Ale Neferet ho překvapila tím, že se od Kalony odtáhla. "Ne, nemůžeš ve svých snech milovat Zoey a pak znovu přede všemi a očekávat, že ti dám své tělo. Dnes večer nic nebude. Ona je síla mezi námi." Neferet vycouvala od Kalony. Dokonce i Heath byl zajat její krásou. Její husté kaštanové vlasy kolem ní volně padaly. Hedvábná látka, která bylo obmotaná kolem jejího těla vypadala jako druhá kůže a její prsa byla téměř celá odhalená. Rychle a tvrdě vydechla. "Vím, že nejsem nesmrtelná, ani že nejsem Zoey Redbirdová, ale moje síly jsou tak obrovské, že by sis to měl pomatovat. Taky bys měl vědět, že jsem zabila posledního muže, který požadoval mě i ji."
Neferet se otočila. S mávnutím ruky rozevřela živý plot před ní a překročila ho. Opuštěný Kalona stál sám a díval se za ní zamyšleně.
Heath se pomalu chystal pryč, když Kalona otočil hlavu a jeho jantarové oči se dívali rovnou na místo, kde stál.
"Tak malej človíčku, nyní znáš příběh mojí Zoey," řekl.
Heath se podíval do očí nesmrtelného a věděl dvě věci nade vší pochybnost. Jedna z nich byla, že tento tvor ho zabije. Druhá byla, že musel Zoey ukázat pravdu předtím, než zemře. Heath neuhnul pohledem. Místo toho použil všechnu svojí sílu vůle, aby se naučil tak dobře využít druh bojiště, který znal-fotbalové hřiště. Přesměroval všechno do svého otisku a pokusil na najít prvek, se kterým měla Zoey největší spříznění-ducha. Jeho srdce i duše zakřičela do noci: Duchu přijď ke mně! Pomoc mi doručit tento vzkaz Zoey! Řekni jí, že mě musí najít! Klidným hlasem řekl Kalonovi.
"To není tvoje Zoey."
"Ach, ale ano, je." řekl Kalona.
Zo! Pojď ke mně! Heathova duše plakala. "Ne, ty neznáš mojí holku."
"Duše tvojí holky patří mně a já nedovolím Neferet, tobě nebo komukoliv jinému to změnit." Kalona šel k Heathovi.
Zo! Jsi to ty a já, miláčku! Pojď ke mně!
"Jaký výraz to upíři používají?" zeptal se Kalona. "Jo, už vím ´zvědavost zabila kočku´. Zdá se, že se hodí zvlášť pro tuhle situaci."
****
Stark
"Jsem idiot." zabručel si pro sebe Stark, když vstupoval do velkolepého paláce.
"Pane, potřebujete někam nasměrovat?" zeptal se bojovník, stojící uvnitř.
"Jo, já jen potřebuju vědět, kde má Afrodita pokoj. Víte, lidská vědma, která se s námi dnes přišla. Ach, já jsem Stark. Bojovník velekněžky Zoey Redbirdové."
"Vím, kdo jste," řekl upír. Jeho oči studovaly Starkovo červené tetování. "Je to všechno velmi fascinující."
"Jo, fajn. Fascinující není zrovna slovo, které bych použil."
Bojovník se usmál. "Nejste svázáni dlouho, že?"
"Ne, jen pár dní."
"Bude to lepší-a horší."
"Díky. Myslím." Stark dlouze vyfoukl. I když ho Zoey vytočila, on věděl, že už od ní nikdy neodejde.
Byl její válečník. Jeho místo, bez ohledu na to, jak těžké to bylo, bylo po jejím boku.
Bojovník se zasmál. "Pokoj, který hledáte je v severním křídle paláce. Jděte tady vlevo, a pak prvním schodištěm na pravé straně. Ve druhém patře. Celé patro je přiděleno vaší skupině. Tam najdete své přátele."
"Ještě jednou díky." Stark se vydal ve směru, kterým ho bojovník poslal. Šel rychle. Měl zvláštní pocit na zadní straně krku. Nenáviděl ten pocit. Znamenalo to, že je něco špatně. Znamenalo to, že si vybral hloupý moment na to, naštvat se na Zoey.
Bylo to tak zatraceně těžké. Cítil, jak jí to ke Kalonovi táhne! Proč sakra nemohla vidět, že je ten chlap špatný? Nebylo nic, co by v jeho nitru stálo za záchranu.
Stark ji měl přesvědčit, že má pravdu. Odstrčit svoje city stranou. Zoey je chytrá holka. Měl s ní mluvit. Klidně. Vyslechla by ho. Od prvního okamžiku, kdy se setkali, než se spolu daly dohromady, mu naslouchala. Věděl, že by ho teď vyslechla znovu.
Stark bral schody po třech. První dveře na levé straně byly částečně otevřené a on mohl vidět bohatě zdobený pokoj, který měl pár lehátek, která byla příliš malá a spoustu nepohodlných židlí-vše ve zlaté a krémové. Stejně se ušpiní, ne? Slyšel šum hlasů a už otvíral dveře, když ho emoce Zoey zasáhly jako přílivová vlna.
Strach! Zloba! Zmatek!
Měl v hlavě takový nepořádek. Myšlenky měl neuspořádané. Nemohl rozpoznat nic, jen tyhle pocity.
"Starku? Co se děje?" Darius stál před ním.
"Zoey!" podařilo se mu ze sebe dostat. "Je v průšvihu!" A pak ho síla jejích emocí doslova odmrštila. Kdyby ho Darius nechytil, spadl by.
"Drž se jí! Kde je?" Darius mu třásl rameny.
Stark vzhlédl a uviděl starost v tvářích jejích přátel. Všichni se na něj dívali. Zavrtěl hlavou a snažil se myslet prostřednictvím zmatku v její hlavě. "Já-nemůžu-já-"
"Musíš! Nesnaž se přemýšlet. Nech převzít kontrolu tvé instinkty. Bojovník vždy najde svou paní! Vždycky."
Jeho tělo se zachvělo, ale Stark přikývl a otočil se. Třikrát se zhluboka nadechl a pak vykřikl jediné slovo: "Zoey!"
Její jméno se zdálo, že kolem něj víří. Soustředil se na ne chaos v jeho mysli. Myslel na jediné: Zoey, má paní.
A stejně jako se slova staly záchranným lanem, začali ho táhnout dopředu.
Stark běžel.
Cítil Daria a ostatní za zády. Nejasně viděl překvapené pohledy na bojovníkovu tvář, kterou nedávno ještě ani neznal, ale všechno ignoroval. Myslel jen na Zoey a nechal sílu jeho přísahy táhnout ho k ní.
Měl pocit, jako by létal. Nevěděl, jak našel cestu podél labyrintu, ale za chvíli cítil pod nohama křupat kameny, když se vzdálil od Daria- řízený svou rychlostí.
Stále běžel moc pozdě.
I kdyby žil Stark ještě pět set let, nikdy nezapomene na ten obrázek, který se mu naskytl, když zatočil a ocitnul se na malé mýtině. Ten pohled bude mýt navždy vypálen v duši.
Kalona a Heath byli od něj nejdál. Stáli před vnější zdí, která obklopovala ostrov a chránila ho před očima benátských lidí.
Zoey k němu byla blíž. Jen o pár metrů dál, ale stejně jako on, také běžela. Stark sledoval, jak zvedla ruce. V té chvíli rozkázala: "Duchu! Pojď ke mně!" Kalona zvedl ruce ve stejném okamžiku, držel Heathovi tvář, skoro jako by ho hladil.
Pak jedním, nezadržitelným pohybem, mu padlý nesmrtelný anděl zkroutil hlavu a čistě mu zlomil vaz. Byl okamžitě mrtvý.
Hlasem odtrženým od její duše a tak naplněným úzkostí, že ho Stark stěží poznal, Zoey zakřičela: "Ne!" A hodila zářící kouli ducha na Kalonu.
Kalona pustil Heatha a otočil se k ní s naprosto šokovaným pohledem. Moc prvku ho udeřila a mrštila ho do vzduchu. Proletěl kamennou zdí a mířil do oceánu. Pak s výkřikem zoufalství rozepjal Kalona svá křídla a odletěl někam do chladné noci.
Starkovi byl ale Kalona a dokonce i Heath ukradený. Běžel za Zoey. Ležela na zemi zkroucená nedaleko těla Heatha. Byla tváří dolů, ale Stark už znal strašlivou pravdu dříve, než k ní doběhl. Klesl na kolena a jemně ji obrátil. Její oči byly otevřené, ale prázdné.
Kromě tetování safírového půlměsíce normálního mláděte, byla všechna její tetování pryč.
Darius se dostal na místo první. Sklonil se k Zoey a kontroloval pulz.
"Žije," řekl Darius. Pak chvíli zpracovával, co viděl a pak vydechl. "Bohyně! Její znamení."
"Zoey!" vykřikl Damien.
Stark slyšel Jacka a dvojčata, jak se k nim připojili. Plakali. Ale všechno, co mohl udělat, bylo vytáhnout si ji ještě pevněji do náruče a držet jí. Musel jí chránit. Musel.
Byl to Afroditin hlas, který nakonec pronikl jeho žalem a dostal se až k němu.
"Starku! Musíme dostat Zoey zpátky do paláce. Někdo jí tam pomůže. Je ještě naživu."
Stark se setkal s Afroditiným pohledem. "Její tělo dýchá, ale to je všechno."
"O čem to mluvíš? Ona je stále naživu," opakovala tvrdohlavě Afrodita.
"Zoey viděla Kalonu zabít Heatha. Zavolala ducha a pokusila se ho zastavit, ale bylo příliš pozdě, aby ho zachránila." Stejně jako bylo příliš pozdě na to, abych jí zachránil já, ječela Starkova mysl. Ale klidným hlasem cizince, pokračoval. "Když hodila ducha na Kalonu, Zoey věděla, že je příliš pozdě a její duše se rozpadla. Vím to, protože jsem vázán na její duši a cítil jsem, jak se rozpadá. Zoey tady už není. Tohle je jen prázdná skořápka."
Pak James Stark, válečník Zoey Redbirdové, sklonil hlavu a začal plakat.
Epilog
Zoey
Dlouze a spokojeně jsem si povzdechla. Mír...Vážně jsem si nemohla vzpomenout, kdy jsem se naposled cítila takhle spokojeně. Bohyně, to byl nádherný den. Slunce bylo úžasné. Bylo zlaté a zářící na nebi, jako narozeninový dort s modrou polevou. Měli by mě bolet oči, ale to se nestalo. Bylo to trochu divné, protože na denním světle mě měli bolet oči.
Jo.
Oh. Dobře. Cokoliv.
Louka byla překrásná. Něco mi to připomnělo. Chtěla jsem si vzpomenout, ale rozhodla jsem se, že nechci myslet. Bylo to moc těžké. Tenhle den byl moc hezký na to myslet. Jen jsem dýchala sladký letní vzduch a vydýchávala všechno hloupé napětí, které bylo uvnitř mého těla.
Tráva se vlnila kolem mé nohy, stejně jako jemné peří.
Peří.
Co to bylo za peří?
"Ne. Žádné myšlení." Usmála jsem se a moje slova se stala viditelnými. Vytvářela ve vzduchu fialové vzory.
Přede mnou byla řada stromů, které byly naplněny bílými květy, připomínající sněhové vločky. Vlál tady jemný vítr a vzduch mi zpíval hudbu, na kterou jsem tancovala. Skákala jsem přes háj a zhluboka dýchala sladkou vůni květů.
Uvažovala jsem na sekundu, kde to jsem, ale nezdálo se to důležité. Nebo alespoň ne tak důležité jako mír, hudba a tanec.
Divila jsem se, jak jsem se sem dostala...zastavilo mě to. Dobře, dobře, nezastavilo. Zpomalilo mě to.
Najednou jsem to uslyšela. Bylo to zvuk zing, plop! Přišlo mi to uklidňujícím způsobem tak důvěrně známé, takže jsem sledovala háj. Něco modrého vykouklo přes stromy. Připomnělo mi to topaz nebo akvamarin. Voda.
Šťastně a trochu s pláčem jsem vyběhla ze stromů na břeh jezera. Bylo tak úžasně jasné. Zing, plop!
Zvuk přicházel od břehu jezera, tak jsem šla za ním, tiše tam hučela moje oblíbená písnička od Hairspray.
Dok vyčníval ven z jezera, ideální pro rybaření. A opravdu, byl tam chlápek sedící na konci doku. Natahoval svůj prut se zing a pak ho hodil do vody s plop!.
Bylo to divné. Nevěděla jsem, kdo to byl, ale najednou můj krásný, krásný den zalila panika. Ne! Nechtěla jsem ho vidět! Třásla jsem hlavou a začala ustupovat, když jsem šlápla na větvičku a on se otočil.
Hezký úsměv na jeho tváři zmizel, když mě uviděl.
"Zoey!"
Byl to Heathův hlas. Moje paměť spěchala zpátky. Smutek mě srazil na kolena. Běžel ke mně, takže když jsem padala, chytil mě do náruče.
"Ale ty sem nepatříš! Jsi mrtvý!" vzlykala jsem proti jeho hrudi.
"Zo, kotě, tohle je Onen svět. To nejsem já, kdo sem nepatří-to jsi ty."
Paměť na mě dolehla, topila jsem se v zoufalství a tmě. Realita mého světa se rozbila. Všechno zčernalo.
2024 ©