"Stevie Rae! Jsi opravdu v pořádku?" Popadla jsem telefon a přála jsem si, abych byla v Tulse a mohla na vlastní oči vidět, že je moje BFF opravdu živá a zdravá.
"Z! Mluvíš tak ustaraně. Nech toho! Jsem v pořádku. Slibuju. Byla to všechno jenom jedna velká a hloupá nehoda. Bohyně, jsem takový nemehlo."
"Co se stalo?"
"No, šla jsem pozdě do Školy noci. Jsem hloupá. Měla jsem zůstat v tunelech a vrátit se až zítra. Ale šla jsem stejně. A pak jsme myslela, že jsem někoho uslyšela na střeše. A jelikož skoro svítalo, tak jsem si myslela, že by tam mohlo být nějaké červené mládě v pasti. Bohyně, musím si jít zkontrolovat moje uši. Byla to jen kočka. Obrovská, tučná kočka, která mňoukala na střeše. Tak jsem chtěla odejít, ale úplně nekoordinovaně, jako pravá anti-roztleskávačka jsem spadla a uhodila se do hlavy tak tvrdě, že jsem omdlela. Nevěřila bys, kolik tam bylo krve. Fakt děsivé."
"Ty ses sama zavřela na střeše? Těsně před svítáním?" Chtěla jsem se k ní dostat přes telefon a na místě jí uškrtit.
"Jo, já vím. To nebyla nejchytřejší věc, kterou jsem kdy udělala. Zejména proto, že když jsem se probudila, tak na mě svítilo slunce."
"Jsi popálená?" Stáhnul se mi žaludek. "Myslím tím, jestli jsi stále, uh, popálená?"
"No, jo, začala jsem hořet a to bylo asi to, co mě probudilo. Byla jsem jak pečenej toast. Mohlo to být horší. Naštěstí jsem měla čas doběhnout ke stromu, který byl blízko střechy. Pamatuješ na něj?"
Věděla jsem, jaký strom myslela. Až moc dobře. Skrýval něco, co mě málem zabilo. "Jo, pamatuju."
"Tak jsem skočila na ten strom a sklouzla po něm. Otevřela jsem zemi a vytvořila pro mě otvor. Vletěla jsem tam jak tornádo a zůstala jsem tam."
"To je to místo, kde tě Lenobia našla?"
"Jo. Lenobia a Erik. Byl opravdu moc hodný, mimochodem. Ne, že by ses k němu měla vrátit, ale myslela jsem, že bys to měla vědět."
"Dobře, dobře, dobře. Jsem ráda, že jsi v bezpečí." Zastavila jsem se a nebyla si jistá, jak jí říct o té další části. "Ehm, Stevie Rae, Afroditě bylo opravdu špatně. Otisk mezi vámi je rozbitý nebo tak něco."
"Je mi opravdu líto, jestli jsem jí ublížila."
"Ublížila! Děláš si srandu? Mysleli jsme si, že zemře. Ona hořela s tebou, Stevie Rae."
"Ach, bohyně! To jsem nevěděla."
"Stevie Rae, vydrž chvilku." Otočila jsem se zpátky na všechny, kteří se snažili vyslechnout náš rozhovor. Obrátila jsem se a vyšla do krásné haly. V bílých skleněných lustrech byly normální svíčky a propůjčovaly všemu teplé blikající krémové světlo. Cítila jsem se jako Alenka v říši divů, která byla mezi králičími norami, jako v úplně jiném světě. "Fajn, to je lepší. Tady nás nikdo neuslyší," pokračovala jsem. "Afrodita říkala, že jsi byla chycena. Byla si tím jistá."
"Z, zakopla jsem a udeřila se do hlavy. Jsem si jistá, že si Afrodita špatně vysvětlila mojí paniku. Mám na mysli, že když jsem se probudila, tak jsem hořela. Plus jsem ležela na nějakém kovovém odpadu na střeše a byla jsem v něm celá zamotaná. Možná, že jsem se toho lekla. Musela cítit moje pocity."
"Takže tě nikdo nechytil? Nebyla jsi uvězněná v kleci?"
"Ne, Z," zasmála se. "To je šílené. Ale asi ani já bych si lepší příběh nevymyslela."
Zavrtěla jsem hlavou, stále jsem jí nevěřila. "Bylo to děsivé, Stevie Rae. Na chvíli jsem myslela, že přijdu o vás o obě."
"Všechno je v pořádku. Netratíš mě ani protivnou Afroditu. I když musím říct, že mi není líto, že se náš otisk rozbil."
"Dobře. Tohle je taky divný. Jak se to stalo? Jak se přerušil váš otisk? Proč se nepřerušil, když z ní pil Darius, když víš jakou věc mají mezi sebou?"
"Nejlepší vysvětlení asi je, že jsem byla tak blízko smrti, jako nikdy dřív. To asi muselo náš otisk přerušit. A taky je tu to, že jsme ten otisk nechtěli. Možná, že ho ta věc s Dariem oslabila."
"On určitě otisk mezi vámi neoslabil," řekla jsem.
"No, je pryč. To znamená, že když na to přišlo, bylo dost snadné náš otisk zrušit."
"Z místa, odkud jsem se na to dívala, to nevypadalo tak snadně." řekla jsem.
"No, z pohledu hořícího dítěte tady na slunci, můžu říct, že to taky nebylo snadné." řekla.
Okamžitě jsem se cítila provinile, že jsem na ní sypala tolik otázek. Málem umřela (díky že málem bohyně) a já ji tady ještě nutím popisovat mi podrobnosti. "Hele, je mi to líto. Měla jsem jen příšerný strach. Bylo hrozné sledovat Afroditu, jak prožívá tvou bolest."
"Mám s ní promluvit?" zeptala se Stevie Rae.
"Ehm, ne. Alespoň ne teď. Když jsem ji viděla naposled, Darius ji nesl po překvapivě vysokém schodišti do něčeho, co bude asi příšerně drahé apartmá. Dali jí nějaké upíří prášky."
"Oh, dobře. Oni jí vyléčili. Jsem si jistá, že se to Afroditě líbilo."
Zasmály jsme se a já cítila, že je to mezi námi zase normální.
"Zoey? Vysoká rada nás volá. Musíme jít," hlas Erce se rozléhal chodbou.
"Už musím jít, postarat se o moje povinnosti." řekla jsem.
"Jo, slyšela jsem. Jen ti chci říct něco, co si musíš zapamatovat. Následuj své srdce, Z. I když se zdá, že jsou všichni ostatní proti tobě a že se můžeš parádně plést. Sleduj to, co ti k tomu řekne tvoje srdce. To co se stane, by tě možná mohlo překvapit." řekla Stevie Rae.
Zaváhala jsem a pak jsem řekla to, na co jsem myslela. "A to ti zachránilo život?"
"Ano," odpověděla. "Možná."
"Budeme si muset promluvit, až se vrátím domů."
"Budu tady," řekla. "Nakopej jim zadek a odhal jejich pravá jména, Z."
"Pokusím se," řekla jsem. "Sbohem, Stevie Rae. Jsem ráda, že nejsi mrtvá. Zase."
"Já taky. Zase."
Zavěsily jsme. Zhluboka jsem se nadechla, pak podruhé a pak jsem byla připravená čelit Vysoké radě.
Vysoká rada se scházela v opravdu staré katedrále, která stála hned vedle úžasného paláce v San Clemente. Bylo zřejmé, že to patřilo dřív katolické církvi. Přemýšlela jsem, co by řekla sestra Marie Angela na to, jak to upíři změnily. To místo bylo prázdné s výjimkou obrovských lustrů, které vyseli na tlustých bronzových řetězech ze stropu. Vypadaly jako ty, které byly nad jídelními stoly v Bradavicích. Postavili vyvýšený kruhový stůl ve stylu, který mi připomínal ten, o kterém jsem četla v Medee. U něj na žulové podlaze bylo sedm křesel situovaných vedle sebe. Myslím, že to bylo pěkné, ale působilo to spíš ospale a mrazivě.
Barevná skleněná okna zachycovala scény z původního chrámu. Byl tam zkrvavený Ježíš na kříži a spoustu katolických znaků, které reprezentovali Nyx. Zvednuté paže svírající půlměsíc a nádherný pentagram vedle ní. Další okno bylo rozděleno na čtyři části, v každé byl studentský symbol Školy noci, podle toho jaký rok mláďata studovala. Rozhlédla jsem se po katedrále a pomyslela si, jak krásná ty okna jsou, když jsem si všimla scény, kterou vyobrazovalo jedno okno a všechno ve mně ztuhlo. Bylo to přímo naproti obrázku Nyx.
Byl to Kalona! Křídla měl natažená a vystavoval tak své nahé, svalnaté a opálené tělo. Cítila jsem, jak se začínám třást.
Stark vzal mou ruku a zahákl jí za tu jeho, jako by byl gentleman a vedl svou paní po kamenných schodech amfiteátru k prostoru, kde byly naše místa. Jeho dotek byl ale silný a stabilní. Mluvil šeptem, který jsem mohla zaslechnout jen já. "To není on. Je to jen obrázek toho, jak si dříve představovali Ereba. Stejně jako je támhle symbol Nyx."
"Ale vypadá jako on, co když si budou myslet, že je doopravdy Kalona Erebus?" zašeptala jsem zoufale zpátky ke Starkovi.
"Mohly by. A to je důvod, proč jsme tady," zamumlal.
"Zoey a Starku, tohle jsou vaše místa." Erce ukázala dolů na řadu míst v přední části kulatého stolu se sedmi křesly. "Zbytek si může sednout tam." Ukazovala Damienovi, Jackovi a dvojčatům sedadla několik úrovní nad našimi. "Pamatujte, že můžete mluvit pouze v případě, že vám dá Rada slovo," řekla Erce.
"Jo, já vím." řekla jsem. Něco na Erce mě rozčilovalo. Dobře, byla to přítelkyně Lenobie, takže jsem se snažila mít jí ráda. Ale od té doby co se Afrodita zhroutila, se chová jako šéf. Sekýruje mě i mé přátele. Trvala jsem na tom, aby Darius zůstal s Afroditou, takže jsem se v podstatě nedělala nic jiného, než jsem nechala Erce, aby do mě hučela všechno o pravidlech Vysoké rady a to Co Nemám Dělat.
Dobře, padlý nesmrtelný anděl a nepoctivá ex-velekněžka se snaží manipulovat s Vysokou radou. Nebylo to důležitější než být zdvořilý? Samozřejmě, že Damien, Jack a dvojčata na všechno odpovídaly s nevinným a vystrašeným ´Jasně´.
"Budu sedět za tebou, vedle Damiena a Jacka. Myslím, že tady lidi nemají moc v lásce, takže se budu držet při zemi," řekl Heath.
Viděla jsem, jak si se Starkem vyměnil dlouhý pohled. "Budeš jí krýt záda." řekl Stark.
Heath přikývl. "Vždycky jí budu krýt záda."
"To je dobře. Postarám se o všechno ostatní," řekl Stark.
"Jasně," řekl Heath.
Nedělali si srandu. Nebyly sarkastičtí ani nabití testosteronem. Nebyly ani sobečtí. Měli takové obavy, že pracovali spolu.
Z toho jsem byla opravdu, ale opravdu nervózní.
Vím, že to bylo směšné a nezralé, ale najednou jsem zatoužila po babičce. Přála jsem si vším, co ve mně bylo, abych se teď mohla přikrčit v jejím domku na levandulové farmě v Oklahomě. Jíst popcorn, který byl moc máslový a sledovat maraton Rodgers a Hammerstein muzikály. A to nejhorší, co by mi dělalo starosti, by byla písemka z geometrie.
"Upíří Vysoká rada!"
"Pamatuj, vstaň!" zašeptala mi Erce přes rameno.
Zakoulela jsem na ní očima. Velká místnost byla naprosto tichá. Vstala jsem jako všichni ostatní a pak jsem jen zírala na sedm nejdokonalejších tvorů, jaké jsem kdy viděla, jak vstupují do místnosti.
Všichni členi Vysoké rady byly ženy, ale to už jsem věděla. Věděla jsem také, že byly staré a to i na upíry. Samozřejmě jsem jen z pohledu na ně nemohla odhadnout jejich věk. Vše, co jsem mohla říct bylo, že jsou neuvěřitelně krásní a úžasně silní. Na jednu stranu jsem měla radost, když jsem viděla důkaz, že i když jsou upíři tak staří, že mají téměř před hrobem, nemají žádné vrásky. Na druhou stranu pocit moci, který z nich vyzařoval, byl naprosto zastrašující. Jen jsem pomyslela na to, že před nimi budu mluvit, natož před zbytkem tichých upírů v katedrále a převrátil se mi žaludek.
Stark mě chytil za ruku a stiskl mi ji. Držela jsem ho pevně. Chtěla jsem být starší, chytřejší a upřímně řečeno lepší veřejný mluvčí.
Slyšela jsem zvuk, jak někdo vstupuje do místnosti a ohlédla jsem se. Neferet a Kalona šli dolů po schodech a zaplnili dvě prázdná místa v téže dolní řadě, kde jsme byli i my. Seděli přímo proti Vysoké Radě. Jako by čekali, až dorazí, Rada si sedla a tím dala signál i nám ostatním, že se můžeme posadit taky.
Bylo těžké dívat se na Neferet a Kalonu. Vždycky byla krásná. Ale za těch pár dní, co jsme se neviděli se velmi změnila. Vzduch kolem ní vibroval mocí. Měla na sobě šaty, které mi připomínali starověký Řím. Byla oblečena v tóze. Vypadala v ní jako královna. Po jejím boku byl Kalona velkolepý. Zní hloupě říct, že byl oblečený jen napůl. Měl na sobě černé kalhoty bez košile i bez bot, ale nevypadal hloupě. Vypadal jako bůh, který se rozhodl chodit po zemi. Roztáhl kolem sebe křídla. Věděla jsem, že se všechny oči upírají k němu, ale když se na mě podíval a naše pohledy se setkaly, bylo to jako by celý svět přestal existovat a byly jsme jen my dva.
Vybavila se mi vzpomínka na naše poslední setkání. Viděla jsem ho jako válečníka Nyx. Byl neuvěřitelnou bytostí, která jí stála po boku. Svrhla ho, protože ji miloval až příliš. V jeho očích jsem viděla zranitelnost a jasnou otázku. Chtěl vědět, jestli bych mu mohla věřit. V duchu jsem slyšela jeho slova: Co když jsem zlý jen s Neferet? Co když je pravda, že kdybych byl s tebou, mohl bych si vybrat dobro?
Moje mysl slyšela jeho slova a znovu je odmítla. Moje srdce říkalo něco jiného. A i přesto, že ho budu muset odmítnout, předstírat, že mě nedostal, pro tuhle chvíli viděl pravdu v mých očích. Ukázala jsem mu své srdce a nechala oči říct, co jsem nikdy nemohla udělat.
Kalona mi odpověděl úsměvem tak jemným, že jsem se musela hned podívat pryč.
"Zoey?" zašeptal Stark.
"Jsem v pořádku," zašeptala jsem mu automaticky zpátky.
"Zůstaň silná. Nenech ho dostat se k tobě."
Přikývla jsem. Cítila jsem, jak lidé při pohledu na mě projevují o má tetování ještě větší zájem než obvykle. Podívala jsem se přes rameno na Damiena, Jacka a dvojčata. Všichni zírali na Kalonu. Pak jsem se zadívala na Heatha. Nedíval se na Kalonu. Zíral na mě a měl strach. Snažila jsem se na něj usmát, ale vypadalo to spíš jako vinná grimasa.
Pak promluvila členka Rady a já jsem s úlevou zaměřila svou pozornost na ni.
"Vysoká rada svolává toto zvláštní zasedání. Já, Duantia, ho zahajuji. Ať nám Nyx zapůjčí svou moudrost a své poučení."
"Ať nám Nyx zapůjčí svou moudrost a své poučení." zanotoval zbytek místnosti.
Během instruktáže mi Erce řekla jména členů Rady a popsala mi každou z nich. Věděla jsem, že Duantia byla starší člen a její prací bylo dohlédnout na pořádek a rozhodnout, kdy bude zasedání ukončeno. Zírala jsem na ni. Bylo neuvěřitelné, že byla několik set let stará a kromě intenzivní moci a důvěryhodnosti, bylo jediné znamení její vnější moci to, že její husté hnědé vlasy byly protkané stříbrem.
"Máme další otázky pro Neferet a bytost, která si říká Erebus." Viděla jsem jak Neferet zúžila své zelené oči, ale mile na Duantiu přikývla.
Kalona vstal a uklonil se Radě. "Rád vás znovu potkávám." pozdravil Duantiu a kývl každému z dalších šesti členů Rady. Někteří z nich mu přikývli nazpátek.
"Máme dotazy ohledně tvého původu," řekla Duantia.
"Je přirozené, že máte," řekl Kalona.
Jeho hlas byl hluboký a melodický. Zněl skromně, rozumně, a velmi, velmi upřímně. Myslím, že jsem spolu se všemi přítomnými, chtěla naslouchat jeho hlasu a věřit všemu co řekne.
A pak jsem udělala něco, co bylo hloupé a naprosto dětinské. Jako malá holka jsem zavřela oči a modlila se k Nyx. Moje modlitba byla naléhavější než jakákoliv předtím. Prosím dej, ať mluví jen pravdu. Pokud řekne pravdu, možná pro něj existuje naděje.
"Říkáš, že jsi Erebus, který přišel na zem," řekla Duantia.
Otevřela jsem oči, abych uviděla Kalonův úsměv. Odpověděl: "Jsem skutečně nesmrtelná bytost."
"Jsi choť Nyx, Erebus?"
Řekni pravdu! Křičela jsem ve své hlavě. Řekni pravdu!
"Jednou jsem stál na straně Nyx. Pak jsem padl na zem. Teď jsem tady s-"
"Na straně vtělené bohyně," přerušila ho Neferet, stojící vedle Kalony.
"Neferet, my známe tvůj úhel pohledu na to kdo je tady nesmrtelný," řekla Duantia. Nezvýšila hlas, ale její slova byla ostrá a její varování jasné. "Teď chceme slyšet víc o jeho nesmrtelnosti."
"Jako každý choť tady se klaním svojí upírské paní." řekl Kalona a lehce se uklonil Neferet, která k němu triumfálně blýskla úsměvem. Zatnula jsem zuby.
"Můžeš nás nějak přesvědčit o tom, že jsi vtělení Ereba na zemi a jednáš jeho vůlí?"
"Ať už na zemi nebo vedle Nyx v říši Bohyně, Erebus patří jeho paní a jeho touhy odrážejí ty její. Můžu vám říct, že vím o pravdivosti těchto slov z vlastní zkušenosti." řekl Kalona.
A mluvil pravdu. Jako válečník Nyx byl svědkem toho, jak byl Erebus oddán jeho bohyni. Samozřejmě, jeho odpovědi odpovídali tomu, že je Erebus, ale nelhal.
A není to to, o co jsem se modlila? Aby říkal pravdu?
"Proč jsi opustil Nyxinu říši?" Zeptal se další člen Rady. Ten, který na něj při pozdravu nekývl.
"Padl jsem." Kalona se podíval na členy Rady a pak na mě. Choval se, jako by kromě nás dvou v místnosti nikdo nebyl."Rozhodl jsem se odejít, protože jsem už nevěřil, že sloužím své bohyni dobře. Zpočátku jsem cítil, jako bych udělal hroznou chybu, ale pak jsem se zvedl ze země a šel najít novou oblast a novou milenku. V poslední době jsem začal věřit, že bych skutečně mohl sloužit mé bohyni znovu. Tentokrát přes jejího zástupce na zemi."
Duantia zvedla svoje půvabné obočí, když sledovala jeho pohled, který spočíval na mě. Její oči se rozšířili jen mírně. "Zoey Redbirdová. Rada ti dává slovo."
2024 ©