Země ji pohltila a na okamžik se jí zdálo, že je všechno v pořádku. Chladná temnota poskytovala úlevu
její spálené kůži. Tiše zasténala.
"Červená? Stevie Rae?"
Dokud nepromluvil, tak si neuvědomila, že je stále zavřená v náruči Rephaima. Vymanila se z jeho náruče a odstoupila. Zakřičela bolestí, když se dotkla zády hliněné stěny úkrytu, který vytvořila pomocí svého živlu, aby ji chránil. Pak kapsli znovu zavřela.
"Jsi v pořádku? Nevidím tě." řekl Rephaim.
"Jsem v pořádku. Teda myslím." Její hlas ji překvapil. Zněl tak slabě a tak nenormálně, že v tom pochopila první náznak toho, že i když unikla slunci, určitě neunikla jeho účinkům.
"Nic nevidím," řekl.
"To je proto, že se země zavřela, aby mě ochránila před sluncem."
"Jsme tady v pasti?" Jeho hlas nebyl vyděšený, ale nebyl ani úplně klidný.
"Ne, mohu nás dostat ven kdykoliv budu chtít." vysvětlila. Pak ještě dodala. "Země nad námi ale není příliš hluboká. Jestli zemřu, vyhrabeš se ven celkem snadno. Jak ti je? To křídlo tě musí opravdu bolet."
"Máš pocit, že umíráš?" Zeptal se a ignoroval otázku o jeho křídle.
"Nemyslím si, že zemřu. I když, vlastně nevím. Cítím se tak nějak lehce."
"Lehce? Vysvětli mi to."
"No, jako bych nebyla spojená s mým tělem."
"Bolí tě tělo?"
Stevie Rae o tom přemýšlela a byla překvapená tím, co zjistila. "Ne. Vlastně nejsem vůbec zraněná." Bylo to divné, ale její hlas byl stále víc a víc slabší.
Najednou cítila, jak se jeho ruka dotkla její tváře, sklouzla dolů po krku, na paži a-
"Au! Ubližuješ mi."
"Jsi ošklivě popálená. Cítím to. Budeš potřebovat pomoc."
"Teď nemůžeme odejít, shořela bych," řekla a přemýšlela, proč se s ní všechno točí.
"Co můžu udělat, abych ti pomohl?"
"No, můžeš sehnat nějakou velkou plachtu, položit mě na ní a pak mě vzít do krevní banky. Jo, to zní celkem dobře," Stevie Rae proletělo myslí, že ještě nikdy nebyla tak žíznivá. Ptala se v duchu, a byla opravdu zvědavá, jestli opravdu zemře. Zdálo se jí líto, čím vším Rephaim prošel, aby jí pomohl.
"To co potřebuješ je krev?"
"Krev je všechno co potřebuju. Táhne mě k sobě, což je asi trochu hrubé, ale stejně. Je to pravda. Slibuju na svou čest." Trochu hystericky se zachichotala a pak zvážněla. "Počkej, to vlastně není moc vtipné."
"Pokud nedostaneš krev, zemřeš?"
"Myslím, že bych mohla." řekla a shledala, že je docela těžké se o to starat.
"Jestli tě krev vyléčí, vezmi si mou. Dlužím ti život. To je důvod, proč jsem tě na střeše zachránil. Ale pokud tady zemřeš, dluh nebude smazán. Takže pokud potřebuješ krev, vezmi si mojí." zopakoval.
"Ale ty nevoníš hezky," vyhrkla.
Z temnoty zaznělo podrážděně a uraženě. "To říkala červená mláďata taky. Moje krev vám nevoní, protože nemám být jednou z vašich kořistí. Jsem syn nesmrtelného. Nejsem tvá oběť."
"Hele, já nemám žádné oběti, teď už ne," slabě zaprotestovala.
"Stále je to pravda. Voním odlišně, protože jsem jiný. Nebyl jsem vytvořen jako váš oběd."
"Nikdy jsem neřekla, že jsi byl." Pomyslela si, že její slova měla vyznít trochu prostořece a defenzivně. Místo toho byl její hlas slabý. Její hlava byla podivně obrovská, jako kdyby se jí měla oddělit od krku každou sekundu a vzlétnout do oblak jako obrovský narozeninový balón.
"Ať už páchne nebo ne, je to krev. Dlužím ti svůj život. Takže se ze mě napij a žij."
Stevie Rae vykřikla, když se ji Rephaim znovu dotknul a přitisknul ji na své tělo. Cítila, jak se jí spálená kůže na ramenech odlepuje od chladné země. Pak spočinula na jeho jemném peří. Zhluboka si povzdechla. Tohle nebylo tak špatné, zemřít v zemi v hnízdě z peří. Když se nehýbala, moc jí to nebolelo.
Pak cítila, jak se pohnul Rephaim. Uvědomila si, že si znovu otevřel ránu na ruce, kterou mu udělal Kurtis. Ona mu jí sice zavázala, ale když jí znovu otevřel, jejich malý úkryt se začal plnit silnou vůní jeho šarlatové nesmrtelné krve. Pak se znovu pohnul a najednou jí přitiskl jeho krvácející ruku ke rtům.
"Pij," řekl tvrdě. "Pomoz mi zbavit se mého dluhu."
Pila, byl to automatický reflex. Jeho krev samozřejmě páchla. Smrděla špatně, špatně a špatně.
Pak se jí ale dotkla jazykem. Jeho krev chutnala jako něco, co Stevie Rae ještě nikdy nepoznala. Nechutnala tak, jak voněla, bylo to něco úplně jiného. Bylo to neuvěřitelné překvapení. Plnilo její ústa a jeho duše se spojila s její. Byl to naprostý rozdíl od všeho, co kdy zažila.
Slyšela, jak zasyčel a ruka, kterou jí svíral zadní část krku, aby mohla pít z jeho paže, ji chytila ještě pevněji. Stevie Rae zasténala. Pití z Krakouna nemohla být sexuální zkušenost, ale vlastně tohle nebyla nesexuální zkušenost. Stevie Rae proletělo myslí, že si vlastně přála mít nějakou sexuální zkušenost s klukem -jinou než mít s Dallasem poměr ve tmě- ale nevěděla, co si má myslet o všech těch věcech, které se děli v její mysli a které projížděli jejím tělem. Bylo to krásně, žhavé, chvějivé a silné. Nic takového s Dallasem nikdy nezažila.
Líbilo se jí to. A na tu chvíli Stevie Rae zapomněla, že byl Rephaim směs nesmrtelného a zvířete, vytvořeného z násilí a chtíče. V tu chvíli znala jen potěšení z jeho doteku a síly jeho krve.
V tu chvíli se její otisk s Afroditou rozbil a ona byla první červená upírka, velekněžka Nyx a otisknutá se s Rephaimem, oblíbeným synem padlého nesmrtelného anděla.
To také způsobilo, že jí přestal svírat hlavu a ona se od něj odtáhla. Ani jeden z nich nic neřekl. Mlčely v jejich malé hliněné místnosti. Jediný zvuk byl, když oba lapaly po dechu.
"Země, potřebuji tě znovu," Stevie Rae promluvila do tmy. Její hlas zněl opět normálně. Její tělo jí rozbolelo. Cítila, jak hoří a jak má na rukách jen syrové maso. Krev Rephaima jí ale začala léčit a ona pochopila, že byla na pokraji smrti.
Země naplnila prostor vůní jarní louky. Stevie Rae ukázala nahoru, na místo tak daleko od ní, jak jen mohlo být. "Otevři tam malý prostor, ale jen natolik, aby mě světlo nespálilo a já neshořela."
Její příkaz byl vyslechnut. Země se nad nimi zachvěla a objevil se otvor, kterým dovnitř proniklo trochu denního světla.
Oči Stevie Rae se přizpůsobili téměř okamžitě a tak se mohla dívat, jak Rephaim překvapeně mrká, jak se snaží zvyknout si na denní světlo. Seděl blízko ní. Podívala se na jeho hrozné, krvavé pohmožděniny. Jeho zlomené křídlo se zcela uvolnilo z ručníků a leželo mu bezmocně na zádech. Okamžitě věděla, kdy si jeho oči přivykly na světlo. Jeho lidské oči s nádechem rudé našli její.
"Tvoje křídlo je znovu poraněné." řekla.
Zabručel a ona usoudila, že jeho slova byla klučičí výraz pro souhlas.
"Znovu ti je zpevním." Začala se zvedat, ale on zvedl ruku, aby ji zastavil.
"Neměla by ses hýbat. Měla bys zbytky své síly použít na zemi a obnovit tak své síly."
"Ne, to je v pořádku. Nejsem v pořádku na sto procent, ale je mi o hodně líp." Zaváhala a pak dodala: "Ale to ti nemusím říkat, viď?"
"Proč bych-" Krakoun náhle ztichnul. Stevie Rae sledovala, jak se jeho oči rozšířily pochopením. "Jak je to možné?" řekl.
"Nevím," řekla, vstala a začala odvazovat povolené pásy ručníků, které byly kolem něj. "Ani mě nenapadlo, že by to mohlo být možné. Ale jsme tady a je to tak."
"Otisk," řekl.
"Mezi námi," dodala.
Pak už ani jeden z nich nic neřekl.
Když mu znovu utáhla povolené obvazy, narovnala se a řekla: "Dobře, teď ti nastavím křídlo zpátky do správné polohy, jak sem to už dělala. Bude to zase bolet. Je mi to líto. Samozřejmě tentokrát mě to bude bolet taky."
"Opravdu?" řekl.
"Jo, trochu vím, jak fungují tyhle věci s otiskem. Mívala jsem otisk s člověkem. Věděla o mně všechno. Teď jsem otisknutá s tebou, takže je logické, že budu vědět věci o tobě. Což zahrnuje i tvou mučivou bolest."
"Jsi s ní pořád otisknutá?"
Stevie Rae zavrtěla hlavou. "Ne, je to pryč. Jsem si jistá, že jí to růžově uspokojí."
"Růžově uspokojí?"
"To říkala moje máma. To znamená, že bude šťastná, že už spolu nejsme otisknuté."
"A ty? Co na to říkáš ty?"
Stevie Rae mu pohlédla do očí a upřímně odpověděla. "Jsem totálně zmatená, co se týče nás, ale není mi líto, že už nejsem otisknutá s Afroditou. Teď drž a nech mě tě ošetřit, ať už to mám za sebou." Rephaim zůstal nehybný, zatímco mu Stevie Rae narovnávala křídla. Byla to ona, kdo zalapal po dechu a bolestně vykřikla. A také to byla ona, kdo byl bílý a nejistý, když bylo po všem. "Zatracená bolestivá křídla. Je to zlý."
Rephaim na ni zíral a zavrtěl hlavou. "Tys to cítila?"
"Bohužel, jo. Cítila jsem to. Bylo to skoro horší, než když jsem umírala." Pohlédla mu do očí. "Zlepší se to?"
"Zahojí se to."
"Ale?" cítila, že je jeho věta nedokončená.
"Ale nevěřím, že budu ještě někdy létat."
Stevie Rae se na něj stále dívala. "To je špatné, viď?"
"Je."
"Možná se to bude hojit lépe, než si myslíš. Pokud se se mnou vrátíš do Školy noci, mohla bych-"
"Nemůžu tam jít." Nezvýšil hlas, ale jeho slova naznačovaly, že je rozhodnutý.
Stevie Rae to zkusila znovu. "No, to jsem si myslela taky. Teď tam ale jsem a oni mě přijali. No, někteří z nich."
"Pro mě by to ale neudělali a ty to víš."
Stevie Rae se podívala dolů. Pokrčila rameny. "Zabil jsi profesorku Anasatasii. Byla opravdu hodná. Její manžel Drak je bez ní ztracený."
"Udělal jsem, co jsem musel udělat pro mého otce."
"A on tě opustil," řekla.
"Já ho zklamal."
"Málem jsi zemřel!"
"Stále je to můj otec," řekl tiše.
"Rephaime, tohle je otisk. Nic se u tebe nezměnilo? Nebo jsem to jen já, kdo prodělal změnu?"
"Změnu?"
"Dobře, no. Nemohla jsem cítit tvou bolest a teď můžu. Nemůžu říct, co si myslíš, ale tuším jak ti je. Taky si myslím, že bych věděla kde jsi a co se s tebou děje, i kdybys byl daleko ode mě. Je to zvláštní. Je to jiné než to, co jsem měla s Afroditou, ale je to tak. A ty cítíš nějaký rozdíl?"
Dlouho váhala, než jí odpověděl. A i když promluvil, znělo to zmateně. "Mám pocit, jako bych tě teď chránil."
"No," Stevie Rae se usmála. "Zachránil jsi mě tam nahoře."
"To bylo splacení dluhu. Tohle je víc."
"Jako co?"
"Třeba to, že je mi špatně jen z představy, jak blízko jsi byla smrti." přiznal a jeho hlas byl ochranitelský a naštvaný.
"To je všechno?"
"Ne. Ano. Já nevím! Nejsem na to zvyklý." Bouchl pěstí do své hrudi.
"Co to je?"
"Pocit, který k tobě cítím. Nevím, jak to nazvat."
"Možná bychom to mohly nazvat přátelství?"
"To nejde."
Stevie Rae se usmála. "No, to jsem taky říkala Zoey, taky jsem jí říkala, že to není možné. Ale všechno nemusí být buď černé, nebo bílé."
"Ne černé nebo bílé, ale dobro a zlo. Ty a já jsme na dvou protilehlých stranách, které jsou v rovnováze. Mezi dobrem a zlem."
"Nemyslím si, že je to zákon vytesaný v kameni," řekla.
"Stále jsem syn svého otce," řekl.
"Dobře, tak proč tě opustil?"
Než jí mohl odpovědět, přes malý otvor v zemi se k nim donesl šílený křik.
"Stevie Rae! Jsi tady?"
"To je Lenobia," řekla Stevie Rae.
"Stevie Rae!" K hlasu Paní koní se připojil další.
"Oh, hovno! To je Erik. On zná tunely. Jestli se tam dostanou, všechno půjde do háje."
"Ochrání tě před slunečním zářením?"
"No, jo. Určitě jo. Nechtějí, abych se spálila."
"Pak na ně zavolej. Měla bys s nimi jít," řekl.
Stevie Rae se soustředila a mávla rukou. Malé trhliny v zemi v dalekém rohu jejího úkrytu se rozšířili. Stevie Rae se přitiskla zády ke stěně. Pak si dala ruce k ústům a zavolala: "Lenobie! Eriku! Jsem tady!"
Rychle se naklonila a dotkla se rukama země po obou stranách Rephaima. "Skryj ho pro mě, země. Nedovol, aby byl objeven." Pak zatlačila a země za ním se zavlnila dozadu, takže byl Krakoun skryt v jakémsi přístěnku, do kterého neochotně vkročil.
"Stevie Rae?" Byla blízko. Její hlas, ozývající se z praskliny byl hlasitý.
"Jo, jsem tady, ale nemůžu vyjít ven. Takže mi tahle část země slouží tak trochu jako stan."
"Postaráme se o tom. Jen zůstaň tam, kde jsi. V bezpečí."
"Jsi v pořádku? Potřebuješ něco?" zeptal se Erik.
Stevie Rae chtěla Erikovi říct, alespoň o pytel krve, nebo deset balíčků krve z lednice v tunelech, ale nechtěla, aby šel dolů.
"Ne! Jsem v pohodě. Jen potřebuju něco, co mě zakryje před sluncem."
"Žádný problém. Vrátíme se za sekundu." řekl Erik.
"Nikam nepůjdu," zavolala za ním. Pak se obrátila k Rephaimovi. "A co ty?"
"Zůstanu tady. Skrytý v tomhle koutě.
Pokud jim neřekneš, že jsem tady, nedozví se to."
Zavrtěla hlavou. "Nemyslím teď. Samozřejmě jim neřeknu, že jsi tady. Ale kam půjdeš?"
"No asi ne zpátky do těch tunelů." řekl.
"Jo, to rozhodně není dobrý nápad. Dobře, nech mě přemýšlet. Jakmile mi Lenobia A Erik pomůžou se dotud dostat, bude pro tebe snadné odejít. Červená mláďata nemůžou ve dne vyjít a teď je ještě super brzo, takže většina lidí spí." Zvažovala své možnosti. Chtěla ho mít blízko, a to nejen proto, že by za ním chodila a nosila mu jídlo, vyměňovala by mu špinavé obvazy a ošetřovala by mu jeho zranění. Stevie Rae také věděla, že potřebuje vědět kde je a mít ho blízko. Až mu bude lépe a bude stejně silný jako předtím, co potom udělá?
A taky tam byl ten malý fakt, že s ním byla otisknutá, což znamenalo, že by bylo hodně nepříjemné přemýšlet o tom, že by byl od ní daleko. Zvláštní, že neměla tenhle pocit i s Afroditou...
"Stevie Rae, slyším je se vracet," řekla Rephaim. "Tak kam mám jít?"
"Ah, no...um...dobře, bude to muset být blízko, ale vhodné k tomu, aby ses tam ukryl. A nebylo by na škodu, kdyby to mělo hrůzostrašnou pověst, takže by tam lidé nechodili, nebo by si aspoň nemysleli, že je to divné, když se odtamtud budou ozývat zvuky." Pak se její oči rozšířily a usmála se na něj. "Mám to! Po Halloweenu jsme šli se Z a partou na obhlídku Tulsy, jestli tam nejsou duchové. Byl to jeden z těch starodávných cool trolejbusů."
"Stevie Rae! Jsi v pořádku tam dole?" Erikův hlas k nim doléhal výšky.
"Jo, fajn." křikla zpět.
"Dáme kolem stromu něco jako stan a taky přes tvůj úkryt. Bude to stačit?"
"Jen zabezpečte prostor, kam mě vytáhnete. O ten zbytek se postarám."
"Dobře, dáme ti vědět, až budeme připraveni." řekl.
Stevie Rae se otočila zpátky k Rephaimovi. "Tak tohle je můj plán. Poslední zastávka trolejbusu Gilcreasova mueza. Je to v severní Tulse. Je to velký starý, otřískaný dům a je neobydlený. Stále se mluví o rekonstrukci, ale oni nemají dost peněz. Můžeš se skrýt tam."
"Neuvidí mě lidi?"
"Do pekla ne! Ne, když zůstaneš během dne v domě. Je tam bordel a všechna okna jsou zabedněná a zamčená, takže turisté tam nechodí. A to nejlepší je, že je to super starý. To je důvod, proč tam byly duchové. Zřejmě je tam duch pana Grilcrease a jeho druhé manželky a dokonce i duchové jejich děcek. Takže jestli se ti bude zdát, že vidíš nebo slyšíš něco divného, tak to budou jen další duchařské věci."
"Duchové mrtvých."
Stevie Rae zvedla obočí. "Nebojíš se, že ne?"
"Ne. Rozumím jim moc dobře. Existoval jsem tak po celá staletí."
"Zatraceně, omlouvám se. Zapomněla jsem, že-"
"Dobře Stevie Rae, jsme tady na tebe připraveni." volala Lenobia.
"Jasně. Hned jsem tam. Ustup, mohla bys sem spadnout, kdybych udělala tu díru trochu větší." Vstala a přistoupila blíž ke škvíře v zemi nad nimi, která už nenechávala moc světla.
"Hned odsud odejdi. Pak jdi přes železniční koleje. Uvidíš silnici 244. Půjdeš po ní směrem na východ. Pak přechází v OK 51. Ty půjdeš na sever, až uvidíš výjezd z Gilcreasova muzea. To je napravo. Pak sejdeš ze silnice a půjdeš do muzea. To bude nejtěžší. Je tam hodně stromů, tak se mezi nimi můžeš schovat. Tohle je dálnice takže budeš mít asi problémy. Musíš se pohybovat rychle, když budeš mimo stromy. Půjdeš příkopem. Když si tě někdo všimne, skloníš se."
Rephaim vydal znechucený zvuk, který Stevie Rae ignorovala. "Dům je ve středu muzejního okruhu. Zítra večer ti tam přinesu jídlo a věci."
Zaváhal a pak řekl: "To není moudré, abychom se znovu viděli."
"Ne, to je právě chytré, jestli se tam zvládneš dostat."
"Pak se asi uvidíme zítra, jelikož nikdo z nás se nechová chytře, když jde o záležitosti jiných."
"Dobře, uvidíme se zítra."
"Zůstaň v bezpečí," řekl. "Když se ti něco stane, já-já věřím, že bych cítil tvou ztrátu." Zaváhal nad svými slovy, jako kdyby nevěděl, jak to říct.
"Jo, ty buď taky opatrný." řekla. Než zvedla ruce k opětovnému otevření země, dodala: "Děkuju, že jsi mi zachránil život. Tím jsi splatil svůj dluh v plné výši." řekla tiše.
"Zvláštní, že nemám pocit, že bych byl volný," řekl tiše.
"Jo," řekla Stevie Rae. "Vím, co máš na mysli."
A pak se Rephaim přikrčil a Stevie Rae vyzvala svůj živel, aby jí otevřel strop jejich komory a nechala Lenobii a Erika, aby jí vytáhly.
Nikoho nenapadlo se podívat za ní do země. Nikdo neměl podezření. A nikdo neviděl napůl havrana a napůl člověka, který kulhal do Gilcreasova muzea, schovat se mezi duchy minulosti.
2024 ©