Stevie Rae věděla, že zemře a tentokrát to bude nadobro. Byla vyděšená. Měla větší strach, než když tenkrát krvácela a její život se vytrácel v Zoeyně náručí. Tenkrát byla obklopena svými přáteli. Tentokrát to bylo jiné. Tentokrát to byla zrada a ne biologický akt.
Bolest v hlavě byla strašná. Natáhla ruku a opatrně si sáhla zezadu na svou hlavu. Její ruka byla celá od krve. Její myšlenky byly zmatené. Co se stalo?
Stevie Rae se pokusila posadit, ale dostala závrať. Zasténala a začala zvracet. Když zvracela svoje vnitřnosti, plakala bolestí, kterou jí ten pohyb způsobil. Pak se zhroutila na bok na druhou stranu od zvratků. Když přestala vidět rozmazaně, podívala se na železnou klec nad ní a pak se zadívala na oblohu, která přestala být šedá a byla stále víc a víc modrá.
Snažila se vzpomenout si. Panikařila a dýchala krátce a mělce. Uvěznili ji tu a slunce vychází! Dokonce i teď s klecí, která byla nad ní, nemohla té zradě Stevie Rae uvěřit.
Projela jí další vlna nevolnosti a ona zavřela oči a snažila se získat ztracenou rovnováhu. Tak dlouho, jak dlouho měla zavřené oči, mohla kontrolovat hrozné závratě a udržela si jasnou mysl.
Červená mláďata to udělala. Nicole měla zpoždění na jejich setkání. Ne, že by jí to nějak šokovalo, ale Stevie Rae byla naštvaná a nechtěla na ní čekat, tak se rozhodla odejít z prázdných tunelů zpátky do Školy noci, když Nicole a Starr konečně vstoupili do suterénu. Smáli se a žertovali spolu. Zřejmě se právě nakrmili. Jejich tváře byly růžové a jejich oči zářili červeně od čerstvé krve. Stevie Rae se s nimi pokusila promluvit. Vlastně se je snažila přesvědčit k návratu do Školy noci s ní.
Dvě červená mláďata strávila dlouhý čas tím, že jí odpovídali sarkasticky a dávali jí trapné výmluvy, proč s ní nepůjdou: "Ne, upíří mláďata nás nenechají jíst nezdravé potraviny a my jsme na tom závislí" nebo "Vysoká škola Willa Rogerse je na páté ulici, viď? Takže když půjdu do Školy noci, můžu si tam skočit na svačinku?"
Přesto se snažila být vážná a dát jim dobrý důvod k návratu do školy. Byl to jejich domov. Ale byla tam hlavně ta věc s upíry, o které nevěděli a o které dřív nevěděla ani Stevie Rae. Oni potřebovali Školu noci.
Vysmáli se jí a říkali jí stařeno. Říkali jí, že v depu zůstanou a že se jim tam líbí. Hlavně teď, když je to tam jejich.
Pak Kurtis přišel do suterénu. Dýchal těžce a vzrušeně. Stevie Rae si vzpomněla, že z něj měla špatný pocit, když ho uviděla po proměně. Pravda je, že ho nikdy neměla ráda, ani před smrtí. Byl velký, hloupý pasák prasat ze severovýchodní Oklahomy, který si v podstatě myslel, že ženy jsou ještě jeden stupeň pod prasatama na vidláckém žebříčku: Jakou cenu máš?.
"Hej, našel jsem ho a kousnul ho!" prakticky to zakokrhal.
"Tu věc? Děláš si srandu. Smrděl hrozně," řekla Nicole.
"Hm, a jak si ho udržel v klidu, zatímco sis na něm pochutnával?" zeptal se Starr.
Kurtis si otřel ústa rukávem. Skvrna krve na jeho košili a vůně krve zasáhla Stevie Rae a naprosto ji šokovala. Rephaim! To byla krev Rephaima.
"Nejdřív jsem ho omráčil. Nebylo to těžké, když byl pomlácený a navíc měl zlomené křídlo."
"O kom tom mluvíš?" vyštěkla Stevie Rae na Kurtise.
Tupě na ni zamrkal. Už se chystala ho chytit a třást s ním nebo dokonce otevřít zemi a donutit ho ji polykat, jako velký hloupý osel, když konečně odpověděl.
"Mluvím o ptačím chlapovi. Jak mu říkáte, Krakoun? Jeden se tu objevil. Našli jsme ho u depa. Nikki a Starrovi se udělalo špatně z jeho pachu, tak šli ven najít si nějaké maso k jídlu na noční Taco Bell. Ale já měl chuť na kuře, tak jsem se za ním vydal. Byl na střeše v rohu jedné z věží. Na druhé straně než roste ten strom." Kurtis zvedl svojí levici a ukázal vzhůru. "Ale já ho dostal."
"Chutnal tak hnusně, jak smrděl?" zeptala se šokovaně Nicol a její odpor byl tak zřejmý jako její zvědavost.
Kurtis pokrčil svalnatými rameny. "Hele já sním cokoliv. Nebo kohokoliv."
Všichni se začali smát. Všichni kromě Stevie Rae.
"Máte Krakouna na střeše?"
"Jo. Nevím ale, jak se zrovna tam ale do pekla dostal. Hlavně, když byl celý pomlácený a zlámaný." Nicole na Stavie Rae zvedla obočí. "Říkala si, že je v pořádku vrátit se do Školy noci, protože Neferet a Kalona jsou pryč. Vypadá to, že za sebou nechaly nějaký sračky, viď? Možná, že doopravdy nejsou pryč."
"Jsou pryč," řekla Stevie Rae a už se pohybovala ke dveřím do sklepa. "Takže se nikdo z vás se mnou nevrátí do Školy noci?"
Tři hlavy sebou tiše třásly sem a tam a jejich červené oči sledovaly každý její pohyb.
"A co ostatní? Kde jsou?"
Nicole pokrčila rameny. "Tam, kde chtějí být. Jestli nějaké z nich uvidím, řeknu jim, žes nám nabízela návrat do Školy noci."
Kurtis se zasmál. "Hej, to je dobrý. Tak se všichni vraťme do Školy noci! Ale je to to, co doopravdy chceme udělat?"
"Podívejte, musím jít. Za chvíli vyjde slunce. Ale nebudu o tom s vámi mluvit. Možná víte, že můžu přivést ostatní červená mláďata, která mají zpátky svou lidskost sem, i když budou oficiální částí Školy noci. A když se tak stane, můžete se k nám připojit a jednat správně nebo budete muset odejít."
"A co tohle: Ty si budeš držet svoje mláďátka hezky ve škole a my zůstaneme tady, protože tu teď žijeme," řekl Kurtis.
Stevie Rae se zastavila na své cestě k východu. Skoro jako by to byla její
druhá přirozenost, představovala si, že je strom s kořeny, které jí prorůstaly dolů do neuvěřitelné země. "Země, prosím přijď ke mně." V suterénu a ještě k tomu v podzemí, kde byla obklopena svým živlem, to bylo jednoduché. Energie jí projela tělem. Jak mluvila, země zaburácela a třásla se silou jejího podráždění. "Řeknu vám to už jen jednou. Jestli sem přivedu má červená mláďata, bude to nás domov. Můžete jednat správně a zůstat. Pokud to neuděláte, budete muset odejít." Dupla nohou a celý suterén se otřásl, omítka padala z nízkého stropu. Pak se Stevie Rae zhluboka nadechla a snažila se tím uklidnit. Představila si všechnu energii a poslala jí ze svého těla zpět do země. Když znovu promluvila, její hlas zněl normálně a země se už netřásla. "Takže se rozhodněte. Vrátím se zítra večer. Mějte se."
Aniž by jim věnovala další pohled, Stevie Rae spěchala ven ze sklepa bludištěm suti a kovovým roštů, které byly nahodile pohozené kolem suterénu. Došla až ke kamenným schodům, které vedly na železniční trať, která bývala prosperujícím nádražím, a poté na ulici a na parkoviště. Musela být opatrná, když spěchala po schodech nahoru. Zastavila se a podívala se na námrazu. Slunce skutečně vyjde a k večeru bude díky vysokým teplotám všechen led roztátý.
Rozhlédla se po parkovišti. Pak se podívala na střechu nádraží, která se používala k tomu, aby na cestující nepršelo. Vzhlédla výš a výš.
Budova vypadala strašidelně. Bylo tu všechno. Zoey by to popsala jako něco podobné Gotham city. Stevie Rae si myslela, že je to spíš víc jako když se Blade ocitne v Amityville hororu. Ne, že by neměla ráda tunely pod budovou, ale bylo tam něco s kamenným exteriérem a zvláštními motivy ve stylu art deco, co ji nutilo utéct ven.
Samozřejmě, měla zvláštní pocit, protože se obloha už začala měnit z černé na šedou s příchodem svítání. Při zpětném pohledu si uvědomila, že jí to mělo zastavit. Měla se otočit a sešplhat zpátky po schodech, vlézt do auta a rychle jet do Školy noci.
Místo toho však vešla přímo do cesty svému osudu a Zoey by řekla do parádního průšvihu. Věděla, že uvnitř hlavní části depa byly točité schody, které vedly přímo na jednu věž. Prozkoumala to tam během těch týdnu, co tady žila. A žádná zatracená jiná cesta tam nahoru nevedla. Byla tady ale šance, že půjde kolem nějaké červené mládě, která zrovna nebude v posteli, uvidí ji tam a zjistí pravdu.
Plán B ji vedl ke stromu, který tu byl zřejmě jako dekorace, ale byl už dávno zarostlý tak, že jeho kořeny sahaly až k parkovišti. Díky tomu, že byl všude led, byl přístup na strom ještě lehčí, než obvykle. Bez listů nepoznala, o jaký druh stromu jde. Byl ale dost vysoký na to, aby jeho větve kartáčovaly střechu depa v blízkosti první věže, která byla na přední straně střechy budovy. Bylo to pro ni dost vysoko.
Pohybovala se rychle. Stevie Rae přešla ke stromu a chytila se nejbližší větve. Vydrápala se na
úhlednou, holou větev a postupovala, dokud se nedostala ke kmenu stromu. Odtud šplhala výš a výš a tiše děkovala Nyx za velkou sílu, kterou má jako červená upírka, protože kdyby byla normální mládě nebo i upír, nikdy by nebyla schopna se vyšplhat nahoru.
Když byla tak vysoko, jak to jen šlo, Stevie Rae shromáždila svoje síly a skočila na střechu. Nechtěla ztrácet čas hledáním první věže. Prasečí kluk říkal, že byl Rephaim v koutu nejdále od stromu. Šla přes střechu na druhý konec budovy a pak vylezla na zídku, aby se mohla podívat dolů do kruhového prostoru.
Byl tam. Zkroucený v rohu věže. Rephaim tam ležel nehybně a krvácel.
Bez váhání Stevie Rae přehodila nohy přes kamennou zídku a pak klesla na čtyři, aby se dostala
k němu.
Byl stočený do klubíčka a jeho paže se kolébala ve špinavé pásce. Na jeho paži viděla, jak mu někdo přesekl kůži, což bylo zřejmě, když se z něj Kurtis krmil. Ačkoliv ten by se neobtěžoval ho říznout. Pach jeho nelidské krve naplnil věž, ve které byl. Uvolnila obvaz, který znehybňoval jeho křídla. Byly to kusy ručníků nasáklé jeho krví. Přikryla jimi jeho tělo. Měl zavřené oči.
"Hej, Rephaime, slyšíš mě?"
Při zvuku jejího hlasu okamžitě otevřel oči. "Ne!" Řekl a snažil se posadit.
"Vypadni odsud. Je to past-"
Pak ucítila tupou bolest vzadu na hlavě a už si jen pamatovala, jak padala do temnoty.
***
"Stevie Rae, musíš se probudit. Musíš se pohybovat."
Ucítila, jak jí někdo třese ramenem a poznala Rephaimův hlas. Opatrně otevřela oči. Už se jí netočil svět, ačkoliv cítila, jak jí tepe v hlavě.
"Rephaime," řekla chraplavě. "Co se stalo?"
"Použili mě, aby tě chytili," řekl.
"Tys mě chtěl chytit do pasti?" Její nevolnost se trochu zlepšila, ale měla pocit, jako by byla ve zpomaleném filmu.
"Ne. Jen jsem se chtěl vyléčit a pak se dostat zpátky k otci. Dali mi na výběr." Vstal. Pohyboval se strnule, byl ohnutý v pase. Nutila ho k tomu železná mříž, která byla příliš nízká. "Hýbej se. Máš málo času. Slunce už stoupá."
Stevie Rae se podívala na oblohu a viděla krásné pastelové barvy, které byly přítomny při svítání. Pomyslela si, jak je to krásné. Pak jí ale světlá obloha naplnila absolutní hrůzou. "Ach, bohyně! Pomoz mi vstát."
Rephaim jí podal ruku a vytáhl ji na nohy. Nejistě stála vedle něj. Byl stále ohnutý. Zhluboka se nadechla, zvedla ruce a sevřela chladné železo. Zatlačila. Trochu to zarachotilo, ale nepohnulo se to.
"Jak to zavřeli?" zeptala se.
"Řetězy. Měli zahnutý řetěz, který hodili přes hranu kovu a poté je zajistili za něco na střeše, aby nešli vytáhnout nahoru."
Stevie Rae znovu zatlačila proti mřížím. Opět zarachotili, ale drželi pevně. Byla uvězněna na střeše a slunce stoupalo! Shromáždila všechny síly, chytila mříže a zatáhla. Snažila se je posunout na jednu stranu tak, aby mohla prolézt. S každou sekundou byla obloha jasnější. Kůže Stevie Rae se zachvěla, jako kůže koně při klusu.
"Zlom ten kov," řekl Rephaim. "Tvoje síla to dokáže."
"Jo dokázala by. Kdybych byla v podzemí nebo na zemi." řekla a lapala po dechu, když pokračovala v boji proti kovové kleci. "Ale takhle mohutná budova mě odtrhla od mého živlu. Nejsem dost silná." Podívala se z nebe na jeho rudé oči. "Nejspíš by ses měl postavit dál ode mě. Shořím a nevím, jak velké plameny to budou. Bude tu ale pěkné horko."
Dívala se, jak Rephaim odstoupil a s rostoucím pocitem beznaděje dál zápolila s kovem. Její prsty začaly syčet a Stevie Rae se kousla do rtu, aby nezačala ječet bolestí...
"Tady. Kov je tady zrezivělý a tenký."
Stevie Rae stáhla ruce dolů a automaticky je strčila pod své paže. Sklonil se a couval a ona k němu přispěchala. Viděla zrezlý kov a popadla ho oběma rukama. Z jejích rukou se začalo kouřit a pak i z jejích zápěstí.
"Ach, bohyně!" vydechla. "Nezvládnu to. Jdi ode mě Rephaime, už začínám-"
Místo toho, aby běžel dál od ní, šel k ní ještě blíž. Tak blízko jak jen mohl a roztáhl svá křídla. Tím na Stevie Rae padl stín. Zvedl nezraněnou ruku a uchopil zrezivělý kov. "Mysli na zem. Soustřeď se. Nemysli na slunce a nebe. Zatlač se mnou. Teď hned!"
Ve stínu jeho křídel Stevie Rae popadla kov na jedné straně. Zavřela oči a ignorovala, jak jí slunce spaluje prsty. Ignorovala i citlivost kůže, která na ní křičela, ať se hned běží schovat. Ať běží kamkoliv, jen dál ze slunce! Místo toho myslela na zemi, klidnou a chladnou, která na ní čekala jako milující máma. Stevie Rae zatáhla.
S kovovým zaskřípáním se kov rozbil, takže se tam uvolnil otvor velký pro jednu osobu, pustila kov.
Rephaim ustoupil. "Jdi." řekl. "Rychle."
V okamžiku, kdy se Stevie Rae dostala ze stínu jeho křídel, její kůže zrudla. Doslova. Začalo se z ní kouřit. Instinktivně si lehla na zem a skulila se do klubíčka. Zakryla si obličej rukama.
"Nemůžu!" Vykřikla. Hlas měla prosáklý bolestí a panikou. "Shořím."
"Shoříš, jestli tady zůstaneš." řekl.
Pak se vytáhl otvorem a byl pryč. Nechal ji tam. Stevie Rae věděla, že měl pravdu. Musela se dostat ven. Nemohla se ale zbavit ochromujícího strachu. Bolest byla příliš velká. Bylo to jako by se jí krev v žilách vařila. Když si myslela, že už to dál nesnese, padl na ní malý chladný stín.
"Vezmi mě za ruku!"
Stevie Rae vzhlédla a mžourala proti krutému slunci. Byl tam Rephaim. Krčil se na kleci a jeho křídla byla nad ní rozevřená. Blokoval slunce tak, jak to bylo možné. Jeho nezraněná paže byla napřažená k ní.
"Teď, Stevie Rae! Udělej to!"
Následovala jeho hlas a v chladu stínu z jeho temných křídel k němu natáhla ruku. Nemohl ji vytáhnout sám. Byla příliš těžká a on měl jen jednu zdravou ruku. Takže se druhou rukou chytila kovu a vytáhla se s jeho pomocí nahoru.
"Pojď ke mně. Zaštítím tě." Rephaim rozevřel svá ochranná křídla.
Bez zaváhání Stevie Rae vstoupila do jeho objetí. Zabořila hlavu do peří na jeho hrudi a objala ho. Ovinul ji svým křídlem a zvedl jí.
"Dostaň mě ke stromu!"
Potom se rozběhl kolébavým a kulhavým pohybem. Běžel přes střechu. Hřbety rukou Stevie Rae byly odkryté. Stejně jako její krk a ramena. Všechno na ní hořelo. Se zvláštním pocitem, jako by byla mimo své tělo ji napadlo, co je to za hrozný zvuk, který jí zvonil v uších. Překvapeně si uvědomila, že je to její hlas. Křičela bolestí, hrůzou a hněvem.
Na okraji střechy zakřičel: "Drž se. Skočím na strom." Krakoun skočil. Jeho tělo se zřítilo a točilo se kvůli nedostatku rovnováhy. Narazil do stromu.
Adrenalin pomohl Stevie Rae udržet se na něm. Cítila vděčnost za to, že jeho tělo bylo tak lehké.
Zvedla ho, čímž se dostala mezi Rephaima a strom. S kůrou na zádech mu řekla: "Snaž se udržet na stromě, zatímco já nás snesu domů."
Jak klesali dolů, kůra Stevie Rae roztrhla puchýře a ty začali krvácet. Zavřela oči a cítila zemi. Byla klidná, chladná a čekala jen na ní.
"Země, pojď ke mně. Otevři se a zaštiť mě."
Ozval se zvuk, jako od páry a země u paty stromu se otevřela právě včas, aby Stevie Rae a Rephaim proklouzli do chladné a tmavé země.