Vzbudila jsem se asi nanosekundu předtím, než jsme přistáli na letišti v Benátkách. Přísahám, že jsem spala celou cestu. Měla jsem jen jeden sen. Byl o mně a obřím bobrovi z reklamy na prášek na těžký spánek. Hráli jsme Scrabble (který já normálně nehraju) a já od něj vyhrála pár bot od návrháře (ale on ve skutečnosti neměl nohy). Tenhle sen byl zvláštní, ale neškodný a já spala jako dítě na letní dovolené.
Většina ze zbytku mé party si utírala slzy z očí a smrkala.
"Co to sakra se všemi je?" zeptala jsem se Starka, když jsme projížděli s letadlem naší branou. Někdy v průběhu letu se přestěhoval vpravo přes uličku a byl vedle mě.
Ukázal bradou přes rameno na každého za námi, včetně Heatha, který měl stále slzy v očích. "Jen se dívali na film Milk. Brečeli u toho jako děti."
"Hej, to je dobrej film. A taky je super-smutnej," řekla jsem.
"Jo, viděl jsem to, když to vyšlo. Ale abych uklidnil moje mužské ego, tak jsem si četl." Zvedl knihu, kterou měl v klíně. Jmenovala se Moje ztracená sezóna a napsal jí chlap jménem Pat Conroy.
"Opravdu to čteš?"
"Jo. Opravdu."
"Ztracená sezóna. O čem to je?"
"Opravdu to chceš vědět?"
"Jo, samozřejmě, že chci." řekla jsem.
"Napsal knihu o tom, že utrpení může být zdrojem síly."
"Hm," dostala jsem ze sebe ne moc brilantně ani moc chytře.
"Je to můj oblíbený autor," řekl Stark trochu plaše.
"Tak to se na něj budu muset podívat," řekla jsem.
"On nepíše knihy pro holky," řekl Stark.
"To je tak strašně ste reo typní!"chystala jsem se mu udělat přednášku o mysogynním (slovo, které jsem se naučila od Damiena, zatímco jsme četli Šarlatové písmeno v osvětlené třídě) názoru, že mužské knihy jsou pro kluky stejně zdobené, nesmyslné a načechrané jako pro holky, když se letadlo trochu zhouplo a zastavilo.
Všichni jsme zírali kolem sebe a nevěděli, co máme dělat, když se najednou dveře od kabiny pilota otevřely a z nich vyšla s úsměvem upírská pilotka.
"Vítejte v Benátkách," řekla s úsměvem. "Vím, že alespoň jeden z vás má zvláštní potřeby, tak jsme přistáli přímo v soukromém hangáru." Slyšela jsem, jak se dvojčata začala hihňat ´zvláštním potřebám´, ale nevšímali jsme si jich. "Erce se s vámi setká zde. Bude vaší průvodkyní na ostrově San Clemente. Ujistěte se, že tady nenecháte žádná vaše zavadla. Buďte požehnáni." Pak přešla k předním dveřím a povolením několika pák je otevřela. Pak se ozval nějaký zvuk a ona řekla: "Můžete vystoupit z letadla."
"Nech mě jít první," řekla jsem Starkovi, který už byl na nohou, hodil knížku do batohu a ten si přehodil přes rameno. "Chci se ujistit, že tam opravdu není žádné slunce, které tě usmaží." Stark už už chtěl začít argumentovat, když se kolem nás prohnal Darius a umlčel nás rychlým pohybem ruky. "Zůstaňte tady. Dám vám vědět, jestli je všechno v pořádku."
"Je to dřina-být válečník," řekla Afrodita a kráčela uličkou dopředu. Všichni ostatní byly zablokováni jejím zavazadlem Betsey Johnson. "Mám ráda, když je plnej testosteronu, ale zapomněl tady mojí tašku."
"Musí mít volné ruce pro případ, že by nás musel bránit," řekl jí Stark a samozřejmě vynechal tu část věty s ´ty debile´.
Přimhouřila na něj oči, ale Darius se vrátil zpět do letadla. "Všechno je v pořádku." Obrátili jsme se a poslušně jako ovce jsme se vydali uličkou k východu.
Upírka stojící v dolní části schodiště vedoucího z letadla byla vysoká a dívala se královsky, byla stejně tmavá jako Lenobia, ale stále mi něčím připomínala naší Paní koní. Erce působil stejně klidně jako Lenobia. Rozhodla jsem se, že to musí mít určitě něco společného s jejich blízkým vztahem ke koním. Jsou klidní a moudří. Koně jsou ta nejlepší zvířata na světě, hned po kočkách. Jsou uklidňující a elegantní.
"Jsem Erce. Ráda tě poznávám, Zoey." Její tmavé oči mě okamžitě vyhledaly, když jsem scházela po schodech dolů za Starkem a Dariem.
"I já vás ráda poznávám." řekla jsem jí.
Pak její pohled přešel na Starka. Viděla jsem, jak se jí rozšířily oči, když uviděla jeho červené tetování, složitě zdobené šípy na obou stranách jeho půlměsíce ve středu čela.
"To je Stark," řekla jsem a tím rozbila to, co se pomalu měnilo v trapné ticho.
"Ráda tě poznávám, Starku," řekla.
"I já," odpověděl automaticky, i když to znělo napjatě.
Věděla jsem, jak se cítil. Byla jsem zvyklá, že na mé tetování zírají mláďata i upíři.
"Starku, postarala jsem se o to, aby všechny naše lodní okna byla zabedněná. Západ slunce nastane tak za hodinu. Celý den sněžilo, takže i když svítí slunce, není tam moc světla."
Její hlas byl melodický a bylo příjemné ho poslouchat, tak hezké, že mi trvalo nějakou chvíli pochopit, co říká.
"Loď?" řekla jsem. "Jak se dostaneme na loď?"
"No, je tady, Zo," řekl Heath, který stál na schodech a rukama se opíral o chladné a kluzké zábradlí. Ukázal bradou ke straně hangáru. U jednoho kraje podlahy byl velký obdélníkový dok s velkými dveřmi, které mi připomněly garáž na jednom konci uzavřenou. Byla úhledná-vypadala prostě jako velká černá loď. Horním předním sklem jsem viděla dva vysoké upíry, kteří tam stáli a čekali. Za nimi se leskly vysoké dřevěné schody, které vedly dolů do podpalubí, což musí být prostor pro cestující. Říkám ´musí být´, protože i když byla podél lodi okna, byla skutečně celá zakrytá.
"Pokud bude slunce za mraky, můžu to zvládnout," řekl Stark.
"Takže je pravda, že je pro tebe sluneční světlo nepříjemné? Doslova vás spálí?" Slyšela jsem zvědavost v jejím hlase, ale neznělo to vlezle nebo ó pane bože, ty jsi zrůda. Znělo to upřímně.
"Přímé sluneční světlo by mě zabilo," řekl Stark věcně. "Ale i nepřímé slunce, ať už jsem kdekoliv, je velmi nebezpečné a nepohodlné."
"Zajímavé," odpověděla.
"Myslím, že slovo zajímavá je jedna z možností, jak se na to dívat. Spíš si myslím, že je to otravné a nepohodlné." řekl Stark.
"Budeme mít čas na nákupy před zahájením Vysoké rady?" zeptala se Afrodita.
"Ach, ty musíš být Afrodita."
"Ano, ráda vás poznávám, cokoliv. Takže můžeme nakupovat?"
"Obávám se, že nebudeme mít čas. Půl hodiny potrvá, než se dostaneme na ostrov. Pak se ubytujete a co je nejdůležitější, povím vám o pravidlech Rady. Vlastně, už musíme jít." začala nás vést k lodi.
"Jako o tom, že nejsem dost dobrá, abych před nimi mohla promluvit teď, když jsem jen člověk?"
"Pravidlo o lidech nemá nic společného s tím, že by nebyly dost dobří na to, aby promluvili před Radou." řekla Erce, když jsme prošli hangárem a nastoupili na loď. Sestoupili jsme do tmavé a luxusní kabiny. "Choti jsou už dlouhou dobu uznávány členy komory, protože jsou důležití pro upíry." Odmlčela se a usmála se na Heatha, který byl totální a zřejmý člověk. "Jen jim není dovoleno mluvit před Vysokou radou, protože lidé nemají možnost vyjádřit se k osobním otázkám upírské politiky."
Heath si dramaticky povzdechl, vecpal se vedle mě a ignorujíc Starka, který mi šel po druhém boku, mi přehodil majetnicky paži kolem ramen.
"Rýpnu tě loktem, jestli ze mě okamžitě nesundáš tu ruku a nezačneš se chovat tak, jak máš." zašeptala jsem.
Heath se rozpačitě usmál a uhnul rukou, ačkoliv se ode mě nevzdálil ani na krok.
"Takže to znamená, že se můžu účastnit zasedání Rady, ale musím držet hubu jako každej dárce krve co tam je?" zeptala se Afrodita.
"Pro tebe udělali výjimku. Můžeš přijít a můžeš mluvit, ale musíš dodržovat všechny ostatní
předpisy Rady."
"Což znamená, že se nejde nakupovat." řekla Afrodita.
"To je přesně to, co to znamená," řekla Erce.
Byla jsem ohromena její trpělivostí. Lenobia by už pravděpodobně Afroditě utrhla hlavu za její hloupé chování.
"Takže všichni ostatní z nás můžou na zasedání rady taky? Oh, ahoj, rád tě poznávám, jsem Jack," řekl.
"Všichni jste před Radu pozváni."
"A co Neferet a Kalona? Budou tam také?" zeptala jsem se.
"Ano, i když Neferet si nyní nechá říkat Nyx a Kalona říká, že jeho pravé jméno je Erebus."
"To je lež," řekla jsem.
Ercin úsměv byl ponurý. "To je moje malá přesně důvod, proč jste teď tady."
Během cesty jsme toho moc nenamluvili. Motor lodi kopal a byl velmi hlasitý a vnitřek lodi byl víc než matoucí tím, jak byl zahalený do temnoty. Najednou sebou loď trhla a já byla zaneprázdněná soustředěním na to, abych se nepozvracela.
Rychlost lodi zpomalila, spolu s tempem válcování vody a kymácením. Signalizovalo nám to příjezd na ostrov, když na mě Darius přes řev motoru zařval. "Zoey!"
On a Afrodita seděli v jedné ze dvou řad křesel za mnou a já musela otočit na své židli, abych ho viděla. Stark se otočil se mnou, takže jsme oba vyskočili ve stejnou dobu.
"Afrodito! Co se děje?" spěchala jsem k ní. Držela si hlavu v dlaních, jako by se bála a byla na pokraji nervového zhroucení. Darius vypadal bezmocně. Držel jedno její rameno a šeptal věci, které jsem neslyšela. Snažil se jí přimět, aby se na něj podívala.
"Ach, bohyně! Rozskočí se mi hlava. Co to sakra je?"
"Má vizi?" zeptala se Erce, která stála za mnou.
"Nevím. Pravděpodobně," řekla jsem. Klekla jsem si před ní na kolena a snažila se jí donutit podívat se mi do očí. "Afrodito, to jsem já, Zoey. Řekni mi, co vidíš."
"Je mi tak horko. Tak zatraceně moc horko!" řekla Afrodita. Její tvář byla horká a zpocená, i když byla vlastně v lodi. S rozšířenýma očima plnýma paniky se rozhlížela kolem sebe, i když můj odhad byl, že toho kolem sebe moc v té tmě neviděla.
"Afrodito, mluv se mnou! Co jsi viděla ve své vizi?"
Podívala se na mě a já si uvědomila, že její oči byly jasné a nebyly naplněny krví, což se stávalo při každé její vizi.
"Nic jsem neviděla." Polkla vzduch. Stále byla zpocená. "To nebyla vize. Byla to Stevie Rae a náš zatracenej otisk. Něco se s ní děje. Něco opravdu, ale opravdu zlého."
2024 ©