Když jsme se probudili krátce před soumrakem, už jsem déle nedokázala myslet na sen s Kalonou, a tak jsem se vrhla na Heatha. "Dobře, je čas zavolat tvojí mamce a tátovi, aby ti mohli říct, ať naklušeš domů."
"Jsi v pořádku, Z?" zeptala se Stevie Rae, zatímco si sušila vlasy ručníkem. Obě jsme plnily mou tašku věcmi, zatímco se Heath sprchoval. Potom se vystřídáme. Její otázka mě přiměla uvědomit si, že za celou tu dobu jsem neřekla víc, než že jsem jim odpovídala jednoslabičnými odpověďmi na všechno, co za tu dobu řekla ona nebo Heath.
"Jo. Jsem v pořádku. Jen mi prostě bude Heath chybět. To je všechno." lhala jsem. Dobře, dobře.
Nebyla to vlastně až taková lež, protože mi Heath bude opravdu chybět, až budeme v Itálii, ale to
není důvod, proč jsem se cítila takhle.
Kalona byl ten důvod, proč jsem neměla náladu si povídat. Bála jsem se, že kdybych se rozpovídala, řekla bych jí všechno o včerejším snu a to jsem nechtěla udělat před Heathem. Ne, bylo v tom víc než tohle. Nechtěla jsem nikomu říct o mém snu s Kalonou.
Nechtěla jsem od nich slyšet, že jen mlžil a lhal mi.
Heath ke mně přiskočil a objal mě. "Ale, to je sladký, Zo." řekl, lhostejný k hrozným lžím, které mi probíhaly uvnitř hlavy. "Ale nebude se ti muset stýskat. Mám z toho telefonátu dobrý pocit."
Zavrtěla jsem hlavou. "V žádném případě ti tvoje maminka nedovolí letět se mnou do Itálie."
"No, s tebou asi ne. Ale s tvojí školou, to už je jiná věc."
Než jsem stačila něco říct, zvedl telefon a jeho rozhovor začal. "Máma tě pozdravuje."
"Řekni, že jí taky pozdravuju." Pak jsem zašeptala: "Do toho!"
Přikývl. "Jo mami, když už mluvíme o Zo, ona a některé děti ze Školy noci se chystají do Itálie. No spíš na ostrov, který je v Itálii, poblíž Benátek. Víš, San Cleo-něco. Na místo, kde se schází upíří Vysoká rada a tak. Chtěl bych se zeptat, jestli bych mohl jet s nimi."
Slyšela jsem, jak jeho máma zvýšila hlas a já musela potlačit úsměv. Znám jeho mámu, je to blázen. Samozřejmě jsem ale netušila, že schovává eso v rukávu.
"Počkej, mami. Opravdu to není problém. Je to jako, když jsem chtěl jet loni v létě do Španělska s učitelem, ale nemohl jsem kvůli tomu, že začaly fotbalové tréninky. Pamatuješ?" Kývl na to, co řekla jeho máma. "Jo, je to školní věc. Budeme pryč osm dní. Trvá to stejně jako cesta do Španělska. Vlastně se vsadím, že si tam procvičím španělštinu, Italové jsou něco, jako jejich bratranci." Znovu se odmlčel a pak řekl: "Dobře, jo, jo, v pohodě."
"Říká, že se zeptá táty," zašeptal a zakrýval mikrofon telefonu jednou rukou.
Pak jsem uslyšela hrubší hlas, který se dostal k telefonu a Heath řekl: "Ahoj tati. Jo, jsem v pořádku." Čekal, zatímco jeho otec mluvil. Pak pokračoval. "Jo, to je to co jsem říkal. Je to školní výlet. Můžu si dělat domácí úkoly přes Internet." Heath se usmál v reakci nato, co řekl jeho táta.
"Opravdu? Škola příští týden není škola kvůli výpadkům elektřiny v sousedství?" Zvedl na mě očí.
"Wow, to dělá tenhle výlet ještě lepším. Jasně tati, protože letíme školním soukromým tryskáčem v noci a zůstat na ostrově mě nebude stát nic."
Sklaply mi zuby. Nemohla jsem uvěřit tomu, že mu to rodiče povolily tak snadno. Samozřejmě, je pravda, že Nanci i Steve Luckovi byly příjemní lidé a docela dobří rodiče. Oni ale absolutně neměli ponětí o věcech, týkajících se dospívání. Vážně. Heath pil celá léta a oni si toho nikdy nevšimli, i když přišel domů a smrděl jako zvratky a pivo. Fuj.
"Skvělé tati. Díky moc!" Heath na mě přehnaně mrkal a soustředil se na mě, zatímco blábolil. "Jo, zavolám vám každý den." Odmlčel se, zatímco mu otec řekl něco jiného. "Ach, málem jsem zapomněl. Dobře, dobře, zatímco Zo a zbytek dětí se budou připravovat, poběžím domů a vezmu si pas a nějaké oblečení. Řekni mámě, že si každý můžeme vzít jen jednu tašku, tak to s tím balením nemůžu přehnat. Dobře, uvidíme se za chvíli. Ahoj!" Usmál se jako by byl zpátky ve škole a právě dostal extra balení čokoládového mléka během svačiny. Pak zavěsil.
"To bylo skvělý," řekla Stevie Rae.
"Už jsem na tu cestu do Španělska zapomněla." řekla jsem.
"Já ne. Takže to vypadá, že se musím dostat rychle domů a vzít si můj pas a tak. Sejdeme se na letišti. Neodjíždějte beze mě!" Rychle mě políbil, popadl kabát a vyběhl z místnosti. Jako by chtěl utéct dřív než bych mu mohla zakázat jet i přes povolení jeho rodičů.
"On opravdu pojede s vámi?"zeptala se Stevie Rae.
"Jo," řekla jsem lhostejně. "Myslím, že jo."
"No, jsem ráda. Není to potřeba říkat, nebo tak, ale myslím, že je to dobrý nápad, kvůli té věci s krví."
"Krví?"
"Z, jsi s tím člověkem otisknutá. Jeho krev je pro tebe super dobrá. Jdeš do nebezpečné situace. Budeš konfrontována s Neferet a Kalonou před Vysokou radou, takže možná budeš potřebovat načerpat energii krví."
"Jo, myslím, že máš pravdu."
"Dobře, Z. Co se sakra děje?"
Zamrkala jsem na ni. "Co tím myslíš?"
"Myslím tím, že se chováš jako zombie. Tak mi řekni o tom ´divném´ snu, který tě probudil."
"Myslela jsem si, že spíš."
"To jsme chtěla, abyste si mysleli pro případ, že byste chtěli s Heathem udělat tu věc."
"S tebou v místnosti? To je hnusný," řekla jsem.
"To je pravda. Jen jsem se snažila být slušná."
"Fuj," řekla jsem. "Je to hrubé. Nikdy bych to neudělala."
"Vážně bych ráda změnila téma. Sen, pamatuješ? Mluv."
Povzdechla jsem si. Stevie Rae byla moje nejlepší kamarádka a já si o tom vážně potřebovala s někým promluvit. "Byl o Kalonovi," vyhrkla jsem.
"On se dostal do tvého snu, i když jsi spala s Heathem?"
"Ne, nedostal se do mého snu," řekla jsem popravdě, i když vyhýbavě. "Bylo to spíš jako vize, než sen."
"Vize čeho?"
"Jeho minulosti. Cesty zpět. Předtím, než spadl."
"Spadl? Odkud?"
Zhluboka jsem se nadechla a řekla jí pravdu. "Z říše Nyx. Byl to její válečník."
"Oh, bohyně!" Sedla si na postel. "Jsi si jistá?"
"Ano...Teda...Já nevím! zdálo se, že je to reálné, ale nevím to jistě. Nevím, jak bych to mohla vědět jistě." Pak jsem zatajila dech. "Ne, ne."
"Co?"
"Vybavila jsem si něco z A-yny paměti. Řekla něco o tom, že Kalona nepřišel do tohoto světa dobrovolně."
Polkla jsem a sepjala ruce dohromady, aby se přestaly třást. "Říkala mu její válečníku."
"Uh-oh. Myslíš si, že věděla, že byl Kalona Nyxin válečník, předtím než padl?"
"Ach, bohyně, já nevím." Ale věděla jsem to. V mém srdci jsem věděla, že se A-ya snažila utěšit Kalonu jejich vztahem. Byl válečníkem už jednou, chce být válečníkem znovu.
"Možná by sis měla promluvit s Lenobií o-" začala Stevie Rae.
"Ne! Stevie Rae slib mi, že o tom nikomu neřekneš. Už ví, že mám A-ynu paměť. A dodávám, že potom co měla Afrodita tu vizi, byste si všichni mysleli, že jsem blázen a že ztratím svou mysl a budu znovu s ním - a to je to, co se nestane." Řekla jsem, jak to cítím, a taky jak to udělám. Bylo mi jedno, že se mi udělalo špatně od žaludku. Nemohla jsem být s Kalonou. Stejně jako jsme mu to řekla, prostě to nešlo.
Ale já se nemusela bát o tom, co mi řekne Stevie Rae. Přikyvovala a dívala se na mě očima plnýma porozumění. "Chceš to zvládnout sama, viď?"
"Jo. Zní to hloupě, že?"
"Ne." řekla pevně. "Do nějakých věcí prostě nikomu nic není. A některé věci, které vypadají úplně nemožně nakonec skončí úplně jinak, než bychom předpokládaly."
"Opravdu si to myslíš?"
"Doufám," řekla pevně. Zdálo se, že mi Stevie Rae chtěla říct něco víc, ale byla přerušena zaklepáním na dveře Afroditou. "Mohly byste si sakra pospíšit lidi? Co se sakra děje? Všichni už jedí. Za chvíli musíme jít."
"Jsme připravené," zařvala Stevie Rae a hodila po mě mojí tašku. "Myslím, že by ses měla řídit svým instinktem. Stejně jako ti to pořád říká Nyx. Jistě, že jsi to v minulosti pokazila. Já taky. Ale nakonec jsme se rozhodly pro stranu dobra a naší bohyně, a to je to, co se počítá."
Kývla jsem a najednou zjistila, že je pro mě těžké mluvit.
Stevie Rae mě objala. "Uděláš správnou věc. Vím to," řekla.
Můj smích zněl spíš jako vzlykot a řekla jsem: "Jo, ale po kolika chybách?"
Usmála se na mě. "Život je o chybách. A já si začínám myslet, že by to nebylo tak vzrušující, kdybychom byly perfektní."
"Klidně bych teď brala, kdyby to bylo nudné," řekla jsem.
Smáli jsme se, když jsme šli ven do haly a připojili se k naštvané Afroditě. Všimla jsem si, že má tašku Betsy Johnson a byla tak plná, až byly švy na módní tašce vyboulené.
"Myslím, že je to podvod," řekla jsem a ukázala na tašku.
"To není podvod. Tohle je improvizace."
"Jo, rozkošný pytel." řekla Stevie Rae. "Betsey Johnson mě bere za srdce."
"Jsi moc velká venkovanka na Betsey," řekla Afrodita.
"Nejsem," řekla Stevie Rae.
"Já taky ne," řekla Afrodita a zahájila protiúder. "Co je to za hrozné džíny? Ropers? Vážně? Mám pro tebe dvě slova. Seš. Mimo."
"Ne, ne. Ty se mi nebudeš navážet do mých Ropers..."
Nechala jsem ty dvě, ať se hašteří a vydala se do kavárny. Vlastně jsem je sotva slyšela. Moje mysl byla na míle daleko, na jedné střeše uprostřed snu.
Bufet byl plný, ale divně. Byl tichý, příliš tichý kromě Afrodity a Stevie Rae. Připojila jsem se tedy k dvojčatům, Jackovi a Damienovi, kteří už zápolili se slaninou a vejci. Jak jsem očekávala, padly na mě vražedné pohledy a to zejména od skupinky plné dívek.
"Nevšímej si jich. Jsou plné nenávisti." řekla Afrodita.
"Je to tak divné, že Kalona stále ovládá jejich mysl," řekla Stevie Rae, když jsme zaplnily nás stůl a stále házeli pohledy přes rameno na velký zasmušilý a tichý prostor.
"Je to taky jejich volba," moje ústa to vyhrkly dřív, než jsem je mohla zastavit.
"Co to má znamenat?" zeptala se Stevie Rae.
Polkla jsem několik vajec a řekla: "Mám na mysli děti," zastavila jsem se a pokynula vidličkou na zbytek místa pro doplnění, "ty, kteří se na nás dívají nenávistně.
Je to šílené, ale zvolili si tenhle způsob. Jo, Kalona to začal, ale oni si zvolili své vlastní cesty."
Stevie Rae na mě promluvila hlasem plným pochopení, ale o nic méně naléhavým. "To by mohla být pravda, Z, ale musíš mít na paměti, že se to stalo, protože se Kalona spřáhl s Neferet."
"Co je pravda je to, že je Kalona zlej hnusák a Zoey se s ním musí vypořádat jednou provždy," řekla Afrodita.
Má vajíčka najednou začala chutnat hůř.
Všichni jsme seděli kolem stolu, jedli a snažili se předstírat, že lidé kolem nás, nás nezabíjeli pohledem, když se k nám připojil Stark. Vypadal unaveně, a když jsem se setkala s jeho pohledem, poznala jsem smutek v jeho očích. Viděla jsem v jeho očích stejný smutek, jaký v nich měl Kalona, když mluvil o Nyx. Stark je přesvědčen, že mě zklamal.
Usmála jsem se na něj a chtěla tím vymazat starosti z jeho obličeje. "Ahoj," řekla jsem tiše.
"Ahoj," řekl.
Pak jsem si uvědomila, že náš stůl, stejně jako celý pokoj nás pozoroval a poslouchal. Stark si odkašlal, vytáhl židli a ztišil hlas. "Darius a Lenobia jsou už na letišti. Jedeme v Hummeru." Rozhlédl se a viděla jsem, jak se mu vytratilo napětí z obličeje. "Takže hádám, že jsi poslala Heatha domů."
"Jel si jen pro pas," řekla Stevie Rae.
To samozřejmě způsobilo rozruch u našeho stolu. Povzdechla jsem si a čekala, až se bouře uklidní. Když všichni konečně sklapli, řekla jsem: "Ano, Heath jede s námi. Konec."
Afrodita zvedla jedno blond obočí. "No, já myslím, že nemá smysl, aby s námi jezdila tvoje krevní banka. Dokonce i kluk s šípama vypadá, že s tím souhlasí."
"Řekla jsem ´konec´, protože už se o tom nebudu dohadovat. A neříkejte Heathovi krevní banka."
"Jo, to opravdu není slušné," řekla Stevie Rae.
"Kousni mě," řekla Afrodita, jasně a bez přemýšlení, což okamžitě způsobilo, že se dvojčata začala chichotat.
"Stevie Rae s námi nejede," narušila jsem veselí dvojčat. "Takže to znamená, že když budeme vyvolávat kruh, Afrodita bude reprezentovat ducha."
To dvojčata umlčelo. Každý se díval na Stevie Rae.
"Třeba nemohou být zachráněni," řekl Damien vážně.
"Já vím, ale dáme jim ještě jednu šanci."
"Hej, něco pro mě udělej, jo?" řekla Afrodita. "Mohla by ses prosím nenechat zabít? Znovu. Jsem si jistá, že by to pro mě bylo nechutně nepříjemné."
"Nenechám se zabít," řekla Stevie Rae.
"Slib mi, že se tam nevrátíš sama," řekl Jack.
"To je slib, který musíš udělat," souhlasil Stark.
Nic jsem neřekla. Nebyla jsem o moc lepší v jistotě, že dělám správnou věc.
Naštěstí si mého mlčení nikdo nevšiml, protože zrovna v tu chvíli vyšla červená mláďata z jejich vchodu a celý bufet se odvrátil od nás jen proto, aby mohl zírat a šeptat si o nich.
"Radši se půjdu ujistit, že jsou v pořádku," řekla Stevie Rae. Vstala a usmála se na nás.
"Spěchejte, rychle to tam vyřiďte, ať se můžete zase vrátit domů." Objala mě a zašeptala:
"Uděláš správnou věc."
"Ty taky," zašeptala jsem zpátky.
Pak se ode mě vzdálila a já ji sledovala, jak se stará o svá červená mláďata (kteří na nás mávali, když stáli v řadě). Stevie Rae si s nimi povídala tak normálně, a oni s ní, že se okamžitě začali uvolňovat a už nebyly tak napjatí, jako když vešli do bufetu poprvé a všichni se na ně dívali a šeptali si, jelikož tu byl fakt, že všichni byly po smrti.
"Je to dobrá vůdkyně," řekla jsem a přemýšlela tak nahlas.
"Doufám, že se nedostane do problémů," řekla Afrodita. Podívala jsem se ze Stevie Rae k ní a ona pokrčila rameny. "Někteří lidé, a obzvlášť ti zlý mrtvý nemůžou být vedeni."
"Udělá správnou věc," opakovala jsem slova Stevie Rae.
"Jo, ale udělají ji i oni?" řekla Afrodita.
Na tohle jsem neměla odpověď a tak jsem se znovu pustila do vajec.
"Jste připraveni lidi?" zeptal se Stark nakonec.
"Já jo," řekla jsem.
Všichni ostatní přikývli. Vzali jsme naše tašky a šli ke dveřím. Stark a já jsme šli vzadu.
"Hej, Zoey."
Erik mě zastavil. Stark zůstal se mnou a věnoval mému ex-příteli ostrý pohled.
"Ahoj, Eriku," řekla jsem opatrně.
"Hodně štěstí," řekl.
"Díky." Byla jsem příjemně překvapená jeho neutrálním výrazem a absencí Venuše, která by na něm byla přisátá. "Vrátil ses do školy a budeš znova vyučovat dramaťák?"
"Jo, ale jen dokud nenajdou jiného profesora. Takže, kdybych tu nebyl, až se vrátíš zpátky, jen jsem chtěl, abys, ehm-" díval se ze Starka na mě a pak řekl jen, "jak jsem řekl, hodně štěstí."
"Ah, jo. No, ještě jednou díky."
Přikývl a rychle vyšel z jídelny před námi. Pravděpodobně do jídelny profesorů.
"Huh. To bylo trochu divný, ale bylo to od něj hezké," řekla jsem.
"Je to moc dobrý herec," řekl Stark a držel mi otevřené dveře.
"Jo, to chápu, ale pořád jsem ráda, že řekl něco hezkého, než jsme odešli. Nesnáším ty trapné rozhovory po rozchodu."
"Další důvod, proč jsem rád, že technicky vzato nejsem tvůj přítel." řekl Stark.
Zbytek skupiny byl několik metrů před námi, takže jsme měli okamžik soukromí. Snažila jsem se přijít, jestli v tom jak Stark řekl ´nejsem tvůj přítel´ nebylo něco nenávistného, když se najednou zeptal: "Bylo všechno v pořádku včera v noci? Jednou ses vzbudila."
"Všechno bylo v pořádku."
Zaváhal, a pak řekl. "Už si z Heatha znovu nepila."
Nebyla to otázka ale já odpověděla tak jako tak, i když můj hlas zněl ostřeji, než jsem původně chtěla. "Ne, cítila jsem se dobře, takže už jsem nemusela."
"Pochopím, když to budeš dělat, myslím," řekl.
"Mohly bychom o tom zrovna teď nemluvit?"
"Jo, dobře." Ušli jsme pár metrů a byli téměř na parkovišti, a tak zpomalil, čímž nám zajistil další chvíli soukromí. "Jsi na mě naštvaná?" zeptal se.
"Proč bych na tebe měla být naštvaná?"
Zvedl ramena. "No, kvůli Afroditiným vizím. Viděla, že jsi měla potíže. Vážné potíže. A ona mě buď neviděla, nebo mě viděla, ale nic jsem neudělal. A teď s námi jede Heath do Itálie..." Jeho slova se vytratila. Byl frustrovaný.
"Starku, Afroditina vize se může změnit. Už jsme to několikrát udělali. Jednou i tu, která se týkala mě osobně. Změníme i tu, kde jsem se utopila. Teda, ty jí pravděpodobně změníš. Nedopustíš, aby se mi stalo něco zlého."
"I když nemůžu na slunce?"
Najednou jsem pochopila jeden z důvodů, proč ho to tak hrozně trápilo- cítil, že tam pro mě nebude moct být, když ho budu potřebovat. "Přijdeš na to, jak zajistit, abych byla v bezpečí, i kdybys se mnou nemohl být fyzicky."
"Opravdu si to myslíš, viď?"
"Z celého srdce," řekla jsem upřímně. "Neexistuje žádný jiný upír, kterého bych chtěla za svého válečníka. Věřím ti. A vždycky budu."
Stark vypadal, jako by z něj spadlo obrovské závaží, které nesl na zádech. "Je krásné, slyšet tě to říkat."
Zastavila jsem se a postavila se před něj. "Řekla bych ti to už předtím, ale myslela jsem si, že to víš."
"Myslím, že jsem to věděl. Tady." Stark se dotkl svého srdce. "Ale moje uši to potřebovaly slyšet."
Objala jsem ho a přitiskla mu svou tvář ke krku. "Věřím ti. A vždy budu," opakovala jsem.
"Děkuji, má paní," zašeptal a pevně si mě k sobě přitiskl.
Ustoupila jsem a usmála se na něj. Najednou mi přišel Kalona tak vzdálený. Teď pro mě byl jen Stark. Tady a teď. "Budeme muset vyřešit všechny věci a pak už budeme spolu-válečník a jeho paní."
"To je to, co chci," řekl pevně. "A k čertu se vším ostatním."
"Jo. K čertu se vším a se všemi." Odmítla jsem přemýšlet o Kalonovi. Byl možná velký, srašidelný a matoucí, ale Stark byl moje jistota. Vzala jsem ho za ruku a šli jsme...navždy spolu...k Hummeru a já řekla. "Pojď, můj válečníku, jedeme do Itálie."
2024 ©