ŠN (6) 30. kapitola

Byl to ten samý hrad. O tom nebylo pochyb. Pomerančovníky překypovaly ovocem. Foukal tu chladný vánek. Ve středu stála kašna ve tvaru nahé ženy se zvednutýma rukama. Už jsem ji viděla podruhé. Najednou jsem si uvědomila, proč je mi tak povědomá. Připomínala mi Nyx, nebo alespoň tvář, kterou jsem viděla byla stejná, jako měla bohyně. A pak jsem si vzpomněla, co jsem slyšela o tomhle místě-bylo to starověké sídlo upíří Vysoké rady. Dávalo tedy smysl, že kašna vypadala jako naše bohyně. Chtěla jsem si vedle ní sednout a zhluboka vdechovat vůni citrusových plodů a mořského vzduchu. Nechtěla jsem se otočit, ale moje střeva mi říkala, abych se otočila-a uviděla, koho jsem si myslela, že uvidím. Ale stejně, jako když se valí z kopce velká ledová koule, jsem se nemohla zastavit. Otočila jsem se směrem, kterým mě vedla má duše.

Kalona byl na okraji zubaté střechy. Byl ke mně otočen zády a klečel na kolenou. Byl oblečený, nebo spíše svlečený, jako když jsem tady byla naposledy. Měl na sobě džíny. Nic víc. Jeho tmavá křídla se kolem něj otevřela a zastínila jeho bronzová ramena. Měl skloněnou hlavu a nevypadal, že by věděl o tom, že tam jsem. Nemohla jsem se zastavit. Moje nohy šly k němu. Jak jsem se přiblížila, uvědomila jsem si, že klečel přesně tam, kde jsem se vrhla ze střechy.

Nebyla jsem od něj daleko, když jsem viděla, jak se jeho ramena napjala. Jeho křídla zašustila. Zvedl hlavu a podíval se na mě přes rameno.

 

Plakal. Slzy mu tekly po tvářích. Díval se zdrceně, zlomeně a zcela poraženě. Ale v okamžiku, kdy mě uviděl se jeho výraz změnil. Přes jeho obličej se převalila neuvěřitelná radost, až mi jeho neuvěřitelná krása vyrazila dech. Najednou stál a s radostným výkřikem ke mně vykročil.

Myslela jsem, že si mě vtáhne do náruče, ale na poslední chvíli se zarazil. Zvedl ruku, aby se mohl dotknout mé tváře, ale jeho prsty se zastavili kousek od mé tváře. Zaváhal a pak, aniž by se mě dotknul, jeho ruka klesla opět k jeho boku.

 

"Vrátila ses."

 

"Sny nejsou skutečné. Nezemřela jsem," řekla jsme, i když pro mě bylo těžké mluvit.

 

"Říše snů je součástí Onoho světa. Nikdy nepodceňuj sílu toho, co se tady děje." Otřel si hřbetem ruky obličej a překvapivě se rozpačitě usmál. "Musíš si myslet, že jsem hloupý. Věděl jsem, že jsi nezemřela, samozřejmě. Přesto mi ta skutečnost byla tak povědomá."

 

Zírala jsem na něj a nevěděla co říct. Nevěděla jsem jak reagovat na tuhle verzi Kalony, která vypadala a fungovala spíš jako anděl, než démon. Připomněl mi Kalonu, který se všeho vzdal kvůli A-ye. Ochotně se nechal zavřít do pasti jejího objetí a nechat se uvěznit. Stále mě to děsilo. Byl to velký kontrast od posledně, co jsem tady byla, když byl v režimu super-svůdník. Tápala jsem a...

Zúžila jsem oči. "Jak to, že jsem zase tady? Nespím sama a tím nemám na mysli jednoho z mých kamarádů. A tím mám na mysli holek-kamarádek." opravila jsem spěšně. "Spím v náruči kluka, s kterým jsem otisknutá. On a já jsme rozhodně víc, než jen přátelé. Neměl bys být schopen se dostat dovnitř." Ukázala jsem na svou hlavu.

 

"Nejsem v tvojí hlavě. Nikdy si mě do svých snů nevolala. Přitáhnul jsem si tě. Invaze byla moje. Tys mě nezvala."

 

"To není to, cos mi říkal předtím."

 

"Předtím jsem lhal. Teď říkám pravdu."

 

"Proč?"

 

"Ze stejného důvodu, proč jsem byl schopen si tě sem přitáhnout, i když jsi v náruči jiného. Tentokrát, poprvé, jsou mé motivy čisté. Nesnažím se s tebou manipulovat. Nesnažím se tě svést. A budu mluvit jen pravdu."

 

"Jak ode mě můžeš očekávat, že ti uvěřím?"

 

"Ať tomu věříš, nebo ne, to nic nezmění na povaze mé pravdy. Nebyla bys tu, Zoey, kdybys tu neměla být. Není to pro tebe dostatečný důvod?"

 

Skousla jsem si ret. "Nevím. Neznám pravidla, která tady jsou."

 

"Víš o síle pravdy. Ukázala jsi mi jí během tvé poslední návštěvy. Nemůžeš ji využít k tomu, abys posoudila pravdivost toho, co říkám?"

 

Díky Damienovi jsem věděla, že pravdivost znamená pravdu, takže jsem tam stála, kousala si ret a ve tváři jsem měla vepsaný velký otazník, protože jsem nevěděla, co tím myslel. Nevěděla jsem, jak mám

na něj reagovat. Kalona mě kompletně zmátl. Nakonec jsem otevřela pusu, abych mu odpověděla, že nemůžu spoléhat na sílu pravdy, i když jsem neměla tušení o čem by měl lhát, ale on zvedl ruku a tím mě umlčel.

 

"Jednou ses mě na něco ptala, ale já ti odpověděl jen vytáčkami a lží. Dnes bych ti rád řekl pravdu. Necháš mě ukázat ti jí, Zoey?"

 

Zase mi řekl Zoey! Ani jednou mi neřekl A-yo, jak tak rád dělal. A ani se mě nedotýkal. Vůbec.

 

"Já nevím," koktala jsem jako debil a o půl kroku ustoupila. Očekávala jsem, že mě ten dokonalý chlap opět sevře ve svém nesmrtelném objetí. "Co mi chceš ukázat?"

 

Jeho krásné jantarové oči posmutněly. Zavrtěl hlavou. "Ne, Zoey. Nemusíš se bát, že se budu snažit se s tebou pomilovat. Nepokusím se přejít od pravdy ke svádění. Byl by to jen sen. Skončil by a ty by ses probudila v náruči jiného muže. Pro to, abych ti ukázal, co chci, mě stačí chytit za ruku." Natáhl ji ke mně-silnou a normální.

 

Zaváhala jsem.

 

"Přísahám, že moje pleť nebude hořet studenou silou chtíče, který k tobě chovám. Vím, že nemáš žádný důvod věřit mi a tak se jen ptám, jestli věříš pravdě. Dotkni se mě a ty uvidíš, že ti nelžu."

 

Je to jen sen. Připomněla jsem si. Bez ohledu na to, co říká o Onom světě, sen je sen. Není to reálné.

 

Ale pravda byla skutečná, ať už ve snech nebo v bdělém stavu. Smutnou pravdou bylo, že jsem ho chtěla vzít za ruku. Chtěla jsem vidět, co mi potřeboval ukázat.

Zvedla jsem ruku a stiskla mu dlaň v té mé.

 

Měl pravdu. Poprvé mě jeho ruka nezamrazila a nevyvolala ve mně vášeň a sílu, kterou jsem nemohla přijmout, i když jsem sama nemohla ani zcela odmítnout.

 

"Chci ti ukázat svou minulost." Rukou, kterou nesvíral tu mou před námi třikrát mávnul, jako by tam byla neviditelná okna. Pak se vzduch zachvěl a za hrozného a trhavého zvuku se před námi něco otevřelo, jako bychom se ocitli v části nějakého snu. "Nyní spatři pravdu!"

 

Na jeho příkaz se obloha zachvěla a pak, stejně jako na ploché obrazovce jsem začala pozorovat kousky Kalonovi minulosti.

 

Z první scény se mi zastavil dech z jeho krásy. Byl tam napůl oblečený jako vždy, ale v jedné ruce držel dlouhý nebezpečně vypadající meč. Druhý meč byl v pochvě a měl ji přivázanou na zádech. A jeho křídla byla čistě bílá! Stál vedle nádherných dveří do mramorového chrámu, usmál se na ni zbožňujícím úsměvem.

 

Je krásné tě vidět, Kalono, můj válečníku.

 

Její hlas zněl nádherně, jako z minulosti a já jsem zalapala po dechu. Nepotřebovala jsem vidět ženskou tvář. Okamžitě jsem poznala její hlas. "Nyx!" plakala jsem.

 

"Opravdu," řekl Kalona. "Složil jsem Nyx svou přísahu válečníka."

 

Kalona v jeho vizi následoval bohyni do chrámu. Scéna se změnila a najednou byl Kalona uprostřed boje a používal oba svoje meče. Bojoval proti něčemu, co jsem nemohla rozpoznat. Ta věc byla černá a měnila tvary. V jeden okamžik tam byl obrovský had, v jiný se proměnil v obrovskou tlamu plnou lesknoucích se zubů, v další vypadal jako šeredný pavoučí tvor s drápy a tesáky.

 

"Co to je?"

 

"Jen aspekt zla." Kalona mluvil pomalu, jako by pro něj bylo těžké mluvit.

 

"Ale nebyly jste v říši Nyx? Jak by se tam mohlo dostat zlo?"

 

"Zlo je všude a je stejné. Je to způsob jakým byl stvořen Onen svět. Musí existovat rovnováha. A to i ve světě Nyx."

 

"To je důvod, proč ses stal jejím bojovníkem?" Zeptala jsem se a pozorovala, jak se scéna změnila a opět ukázala Kalonu. Jeho zářivě bílá křídla, procházky s Nyx, kdy se potloukali svěží loukou. Jeho oči, ale stále prohlíželi okolí za bohyní. Jeden meč stále připraven v ruce. Druhý upevněný v pochvě.

 

"Ano, to je důvod proč potřebuje bojovníka." řekl.

 

"Potřebuje." opakovala jsem po něm. Pak jsme se dostali s Kalonovy minulosti do současnosti.

 

"Jestli ale stále potřebuje bojovníka, proč jsi teď tady a ne tam?"

 

Zaťal zuby a oči se mu naplnily bolestí. Když mi odpovídal, jeho hlas byl zlomený.

 

"Podívej se tam a uvidíš pravdu."

 

Zaměřila jsem svůj pohled zpátky na měnící se scény. Viděla jsem Nyx, jak stojí před Kalonou. Klečel před ní na kolenou a stejně jako když jsem vstoupila do tohoto snu, plakal. Takhle Nyx vypadala jako socha Panny Marie u jeskyně benediktinek. Šokovalo mě to. Když jsem se ale dívala pozorněji, uviděla jsem mezi nimi rozdíl. Marie zářila klidnou krásou, zatímco Nyx měla výraz tvrdý a vypadala mnohem víc kamenně než socha.

 

Prosím, nedělej to, moje bohyně. Kalonův hlas se k nám zvedl. Znělo to jako by prosil o milost.

Nic nedělám, Kalono. Máš na výběr. Dávám svým bojovníkům svobodnou vůli. Na oplátku od nich očekávám, že ji budou používat moudře. Byla jsem šokována tím, jak studený byl hlas Nyx. Připomněla mi, jaká kdysi bývala Afrodita.

Nemůžu si pomoct. Byl jsem vytvořen, abych cítil. To není svobodná vůle. Je to nařízení.

Jako tvoje bohyně ti říkám, že to není nařízení. Přizpůsob se.

Nemůžu ovlivnit to, co cítím. Nemůžu ovlivnit to, co jsem.

Zklamal jsi můj válečníku. Proto musíš zaplatit za svou chybu.

 

Nyx zvedla jednu svou dokonalou ruku a ukázala prsty na Kalonu. Jeho post bojovníka byl zrušen a Kalona byl odhozen dozadu, padal dál a dál.

 

Kalona padl.

 

Viděla jsem to.

 

Viděla jsem ho křičet a svíjet se v agónii, když padal a padal. Když konečně přistál, pomačkaný, zlomený a krvavý, v bujném poli, které mi připomínalo vysokou trávu prérie, jeho křídla změnila barvu z bílé na černou, jakou mají i dnes.

 

S výkřikem naplněným bolestí Kalona zvedl ruku a setřel vizi z minulosti. Vzhledem k tomu, že se před námi třpytil vzduch jsme byly znovu na střeše hradu. Kalona položil ruku k boku a odstoupil ode mě. Sedl si na lavičku pod pomerančovník. Neřekl nic.

 

Jen tam seděl a díval se na šumivou modrou barvu Středozemního moře.

Sledovala jsem ho, ale nesedla jsem si k němu. Místo toho jsem si stoupla před něj. Studovala jsem ho. Posuzovala jsem jeho pravdu mýma očima.

 

"Proč jsi padnul? Co jsi provedl?"

 

Jeho oči poklesly. "Miloval jsem ji až moc." Jeho hlas byl tak bezcitný. Zněl jako duch.

 

"Jak můžeš milovat bohyni až moc?" Zeptala jsem se automaticky, i když jsem znala odpověď. Byly různé druhy lásky - byla jsem si toho až moc dobře vědoma. Kalonova láska k Nyx zřejmě nebyla ten správný typ.

 

"Žárlil jsem. Dokonce jsem Ereba nenáviděl."

 

Šokovaně jsem zamrkala. Erebus byl choť Nyx, její věčný milenec.

 

"Má láska k ní zlomila mou přísahu. Byl jsem jí posedlý tak, že jsem jí už nemohl chránit. Zklamal jsem jako její válečník."

 

"To je hrozné," řekla jsem a přemýšlela jsem o Starkovi. Přísahal mi teprve před několika dny a věděla jsem, že mu trhalo duši, když mě nedokázal ochránit. Jak dlouho byl Kalona Nyxin válečník? Jak dlouhou dobu z věčnosti?

 

Nevěřícně jsem si něco uvědomila. Litovala jsem Kalonu. Nemohlo by mi ho být líto! Jistě, měl zlomené srdce a spadl z říše bohyně, ale pak se změnil na zlého člověka. Byl zlý a používal to k boji.

 

Kývl hlavou jako by slyšel mé myšlenky a řekl: "Udělal jsem strašlivé věci a stále je dělám. To, že jsem padl, mě změnilo. Dlouhou dobu jsem byl uvnitř otupělý. Stále jsem hledal. Století a století jsem se snažil najít něco nebo někoho, kdo by zahojil mé krvavé rány, způsobené Nyx a dostal se do mé duše a do mého srdce. Když jsem ji našel, nevěděl jsem, že není opravdová. Že je jen iluze, která mě má uvěznit. Ochotně jsem vešel do její náruče. Věděla jsi, že když se její tělo měnilo zpátky v hlínu se mnou v její náruči, plakala?"

 

Moje tělo sebou trhlo. Věděla jsem, o čem mluví. Zažila jsem to.

 

"Ano." Můj hlas byl jen drsný šepot. "Vzpomínám si."

 

Jeho oči se rozšířili v šoku. "Vzpomínáš si? Máš vzpomínky A-yi?"

 

Nechtěla jsem mu přiznat rozsah paměti A-yi, ale věděla jsem, že jsem nemohla lhát. Tak jsem mu řekla malý kousek pravdy a řekla mu zkrátka necelou pravdu. "Pouze jednu. Vzpomínám si, jak se rozpouštím. A jak pláču."

 

"Jsem rád, že si nepamatuješ nic jiného. Její duch se mnou zůstal uvězněn tam dole ve tmě dlouhou dobu. Nemohl jsem se jí dotknout, ale cítil jsem její přítomnost. Myslím, že to byla ta jediná věc, která mi pomohla udržet si příčetnost." Přes tělo mu přeběhla zimnice a on zvednul ruce, jakoby se doslova snažil odstrčit své vzpomínky pryč. Mlčel dlouho. Myslela jsem, že skončil s jeho vyprávěním minulosti a já se snažila najít v mé mysli něco, na co bych se ho zeptala, když začal mluvit znovu. "Pak byla A-ya pryč. To bylo, když jsem začal volat. Šeptal jsem světu a svět mě nakonec našel."

 

"Tím myslíš, že tě slyšela Neferet?"

 

"Je pravda, že mě slyšela, ale nebyla to jen Tsi Sgili, která odpověděla na mou výzvu."

 

Zavrtěla jsem hlavou. "Tys mě nepovolal do Školy noci. Nyx mě označila. To je důvod, proč tam jsem."

 

"Opravdu? Musím mluvit jen pravdu, jinak náš sen zmizí. Nebudu se tě tedy snažit přesvědčit tím, že budu předstírat, že jsem víc, než jsem. Řeknu ti jen to, v co věřím. A věřím v to, že tys mě slyšela taky. Nebo alespoň tvoje část. Ta, která byla kdysi A-ya zaslechla a poznala můj hlas."

 

Zaváhal, a pak dodal. "Možná že ruka Nyx vedla tvou reinkarnaci. Možná, že tě bohyně poslala-"

 

"Ne!" Nemohla jsem ho dál poslouchat. Mé srdce tlouklo tak silně, že jsem si myslela, že v mé hrdi exploduje. "Nyx mě k tobě neposlala, stejně jako já nejsem A-ya. Nezáleží na tom, že mám její paměť. V tomto životě jsem skutečná dívka se svobodnou vůlí."

 

Jeho výraz se znovu změnil. Jeho oči změkly, když se na mě něžně usmál. "Já vím, Zoey. A to je důvod, proč jsem tolik bojoval s pocity, které k tobě chovám. Povstal jsem ze země, kam mě dostala dívka, která mě tam uvěznila a našel jsem dívku se svobodnou vůlí, která proti mně bojuje."

 

"Proč to děláš? Proč tohle říkáš? Ty doopravdy nejsi takový!" křičela jsem na něj. Snažila jsem se tím vyhnout tomu, jak na mě jeho slova působila. Co mě donutil cítit. Tohle mi přišlo jako dobrý způsob.

 

"Stalo se to, když jsi padala. Viděl jsem, jak opět klesám a také jsem viděl, jak se mé srdce znovu láme. Nemohl jsem to vydržet. Přísahal jsem sám sobě, že když se mi podaří si tě ještě jednou přivolat, ukážu ti o mně pravdu."

 

"Pokud je to skutečně pravda, pak musíš vědět, že jsi se stal zlým. Byl jsi zvyklý bojovat."

 

Odvrátil se ode mě, ale ne dřív, než jsem uviděla stud v jeho očích. "Ano. Já vím."

 

"Zvolila jsem si jinou cestu. Nemohu milovat zlo. A to je pravda," řekla jsem.

 

Jeho oči mě znovu vyhledali. "A když se rozhodnu odmítnout zlo? Co bude pak?"

 

Jeho otázka mě úplně zaskočila a tak jsem vyhrkla první věc, která mě napadla. "Nemůžeš odmítnout zlo. Ne, když jsi s Neferet."

 

"Co když jsem zlý jen s Neferet? Co když je pravda, že kdybych byl s tebou, mohl bych si vybrat dobro?"

 

"To nejde." Třásla jsem hlavou sem a tam.

 

"Proč říkáš, že je to nemožné? Už se to stalo předtím. Ty to víš, protože sis zvolila správnou cestu. Bojovník, který je s tebou svázán je toho důkazem."

 

"Ne. Tohle není možné. Nejsi Stark. Jsi padlý nesmrtelný. Neferetin milenec. Znásilňoval jsi ženy, bral lidi za otroky, zabíjel jsi je. Tvoji synové téměř zabili mou babičku. Jeden z nich zabil profesorku Anastasii!" Vzala jsem všechna jeho negativa, která jsem znala a použila je proti němu. "Mláďata a profesoři ve Škole noci začali zpochybňovat vůli Nyx kvůli tobě. Stále to nejsou oni. Ať už je to jejich volba nebo ne, jsou plni strachu, nenávisti a žárlivosti. Stejně jako jsi byl ty s Nyx!"

 

Choval se, jako bych tam nebyla a právě na něj nekřičela. Jen řekl: " Zachránila jsi Starka. Zachráníš mě taky?"

 

"Ne!" Křičela jsem.

 

Posadila jsem se na posteli.

 

"Zo, to je v pořádku. Mám tě." Heath tam byl. Otřel si rukou oči a snažil se probudit. Tou druhou mě hladil po zádech.

 

"Ach, bohyně," řekla jsem a dlouze a přerývavě jsem se nadechla.

 

"Co se děje? Zlý sen?"

 

"Jo, jo. Divný a zlý sen." Podívala jsem se na postel na druhé straně místnosti. Stevie Rae se ani nepohnula. Nala se krčila u mého ramene a pak na mě kýchla. "Zrádce," řekla jsem jí a snažila se dostat můj hlas opět do normálu.

 

"No, tak jdi spát. Začínám si zvykat na tohle přepínání dne a noci a chci v tom mít praxi," řekl Heath. Držel otevřenou náruč a tím mě vybízel, abych šla zpátky k němu.

 

"Tak, jo. Promiň." Lehla jsem si zpátky a zkroutila se do polohy, která připomínala polohu plodu.

 

"Spi," opakoval Heath, zatímco si ohromně zívnul. "Všechno je v pořádku."

 

Byla jsem vzhůru dlouho a zoufale jsem doufala, že je to pravda.