Tři ustrojení koně už na nás čekali. Erin se Shaunee seděly na hřbetě Štěstěny. Shaunee „řídila“. Než ji totiž označili, učila se na soukromé přípravce jezdit v anglickém stylu, a proto prohlásila, že její jezdecké schopnosti „celkem ujdou“. Afrodida s Damienem stáli u Persefony a Naděje. Damien vypadal, že bude každou vteřinou zvracet.
„Ucítila jsem dotek ducha, a tak jsem si řekla, že se ti to asi povedlo,“ prohlásila Lenobia, rychle kolem nás prošla a ještě jednou překontrolovala uzdy.
„Probořili jsme zeď, ale musel jsem zabít jednoho krakouna. Určitě ho brzy objeví,“ oznámil Darius.
„No, to je vlastně dobře. Jen to posílí dojem, že se pokusíte utéct právě tamtudy,“ odvětila učitelka. Podívala jsem se na hodinky. „Nejvyšší čas nasednout na koně. Shaunee, jsi připravená?“
„Už od narození,“ řekla kamarádka.
„Výborně, co ty, Erin?“
Erin přikývla. „Já taky.“
„Damiene?“
Damien zareagoval, ale obrátil se přitom ke mně. „Já se bojím.“
Rychle jsem k němu přistoupila a vzala ho za ruku. „Já taky. Ale vždycky když si vzpomenu, že tě budu mít vedle sebe, je to o trošku lepší.“
„I když budu ve skutečnosti za tebou a na koni?“
Usmála jsem se. „Jasně. A Persefona je navíc hrozně hodná.“ Přitiskla jsem Damienovu ruku na ladnou křivku kobylčina krku.
„Jééé, ta je heboučká. A hřeje!“ užasl.
„Pomůžu ti nahoru. Polož sem koleno,“ řekla Lenobia, sehnula se a nabídla Damienovi stupátko ze spojených dlaní.
Se zoufalým povzdechem poslech a pokusil se (naprosto neúspěšně) potlačit ryze holčičí vyjeknutí, když ho Lenobia vyhoupla na Persefonin široký hřbet.
Než stejným způsobem pomohla i mně, položila mi ruce na ramena a zadívala se mi do očí. „Následuj svoje srdce a instinkt, ty se nikdy nemýlí. Odežeň ho odsud, kněžko.“
„Budu se snažit,“ odvětila sem.
„Právě proto ti tolik věřím.“
Když jsme všichni seděli na koních, Lenobia nás dovedla k roletovým dveřím do výběhu. Už předtím tam nenápadně vklouzla a otevřela vrátka na jeho druhém konci, která vedla ven do školního areálu. Mezi námi a světem za zdí teď nestálo nic kromě spousty ledu, hlavní brány, pár krakounů, jejich táty a totálně pošahané bývalé velekněžky.
Určitě je vám jasné, že jsem se vcelku obávala prudkého záchvatu nervózního průjmu. Naštěstí jsem ale neměla čas věnovat svému tělu moc pozornosti.
Lenobia otevřela dveře. Předem v téhle části stájí zhasla světla, aby na ozářeném pozadí nevynikly naše siluety a nebyli jsme tak snadný terč. Vyhlédli jsme do mrazivé tmy a snažili si představit smršť, která přijde.
„Dám vám minutku nebo dvě, abyste přivolali svoje živly,“ řekla Lenobia. „Jakmile bouře zesílí, Anastasia vyvolá na opačné straně areálu matoucí kouzlo. Nezapomeňte, že u hlavní brány čeká Drak. Hned jak uslyší zvuk kopyt, odstraní krakouna, který tam hlídá. Shaunee, až budeš připravená, zapal ten box, který jsem připravila, a já vypustím ostatní koně. Vědí, že se mají rozběhnout po celé škole a způsobit co největší zmatek.“
Shaunee přikývla. „Jasně.“
„Pak soustřeď plamen na kopyta vašich koní.“ Učitelka se zarazila a opravila se: „Tedy na podkovy. Dám Persefoně pokyn, až bude čas vyrazit. Vy se jen držte a nechte ji vést.“ Láskyplně moji grošovanou klisničku poplácala a pak se podívala na mě. „Rozcházíme se, ale zase se šťastně shledáme, velekněžko,“ řekla, přitiskla si sevřenou pěst k prsům a uklonila se mi.
„Žehnám vám z celého srdce, Lenobio,“ odvětila jsem. Než stačila zmizet, ještě jsem na ni zavolala: „Rozmyslete si pořádně, jestli odsud nechcete přece jen odejít, prosím. Jestli se Kalony nezbavíme, vy, Drak i Anastasia se musíte skrýt v podzemí – v tunelech pod nádražím, v klášteře, klidně i ve sklepě nějaké budovy v centru. Nikde jinde nebudete doopravdy v bezpečí.“
Lenobia se zastavila a ohledla se na mě. Klidně a moudře se usmívala. „Ale ty uspěješ, kněžko.“ Pak rychle odkráčela.
„Ty jo, ta je tvrdohlavá,“ poznamenala Shaunee.
„Musíme se postarat, aby měla pravdu,“ řekla jsem. „Fajn, jste připravení?“ Kamarádi přikývli. Zhluboka jsem se nadechla a zkoncentrovala se. Byli jsme obrácení k severu, a tak jsem Persefonu otočila doprava, abychom se dívali k východu. Na řečnění ani povznášející hudbu nebyl čas, museli jsme jednat. Rychle jsem přivolala všechny živly. Jak postupně plnily prostor a utvářely kolem nás třpytivý kruh, moje nervozita opadávala. Když jsem ucítila energii ducha, bezděky jsem se rozesmála.
Pořád trochu moc vesele jsem zavelela: „Damiene, Erin, použijte svoje živly!“
Cítila jsem, jak Damien za mnou zvedá ruce, a viděla, že Erin dělá totéž. Damien šeptem začal vzývat vzduch, žádal ho, ať se zvedne ledový vichr, točí se, kvílí a smete všechno, co se nám postaví do cesty. Bylo mi jasné, že Erin prosí o něco podobného vodu – asi aby ledový déšť ještě zhoustl a zaclonil celý svět kolem nás.
Sebrala jsem všechny síly, abych jim pomohla živly usměrnit a ovládnout. Měli jsme se (v ideálním případě) pohybovat v malé kapse klidu uvnitř zuřící bouře.
Oba živly okamžitě uposlechly. Venku se přímo před našima očima rozpoutala vichřice, ze které i ten nejlepší meteorologický radar musel doslova šílet.
„Bezva!“ zahulákala jsem přes vytí větru. „Teď oheň!“
Shaunee zdvihla paže, zaklonila hlavu, a jako kdyby střílela v basketbale na koš, vrhla plamennou kouli, kterou držela v dlaních, do prázdného boxu plného slámy, který jí Lenobia určila. Ten rázem divoce vzplál.
„A teď podkovy!“ křikla jsem.
Přikývla. „Pomoz mi s tím.“
„Neboj.“
Ukázala na kopyta našich koní. „Rozpal jim podkovy!“ rozkázala.
Persefona zafrkala a sklonila hlavu. Když z pilin pod jejíma nohama začal stoupat kouř, zastříhala ušima.
„Propána… Musíme vyrazit, než od těch podkov chytí úplně všechno,“ vyhrkl Damien. Držel se mě tak pevně, že jsem skoro nemohla dýchat, ale nic jsem neřekla, protože by se mohl pustit a spadnout.
Začínala jsem se děsit, že ty piliny vážně zapálíme, když jsem za námi zaslechla šílený randál a pochopila, že Lenobia právě vypustila ostatní koně do školního areálu. Mělo to vypadat, jako že se splašili při požáru. Persefona pohodila hlavou a zase zafrkala. Ucítila jsem, jak napíná svaly, a pak už jen stačila pevně sevřít stehna a zaječet dozadu na Damiena: „Drž se, jedeme!“ To už ale moje klisna vyrazila ze stájí do rozbouřené noci.
Naši tři koně bok po boku procválali výběhem k vrátkům, která nechala Lenobia dokořán. Za nimi ostře zabočili doleva, oběhli zezadu hlavní budovu, a než jsem se vůbec vzpamatovala, pod rozpálenými podkovami jim začal tát led pokrývající asfaltové parkoviště. Syčelo to a kolem nás začala v kotoučích stoupat pára.
Za námi se ozývalo šílené ržání zdivočelých koní a hrůzostrašné skřehotání krakounů. Zatnula jsem zuby a modlila se, ať Lenobiiny klisny nadělají mezi těmi ptačími zrůdami pořádnou paseku.
Persefonina kopyta zasyčela na zledovatělé pěšině, která vedla k příjezdové cestě.
„Ach, bohyně! Podívej!“ vykřikl Damien. Ukázal mi přes rameno kousek doleva mezi stromy, které cestu lemovaly. Drak tam bojoval se třemi krakouny. Útočil na ně, odrážel je a vířil fleretem tak rychle, že se jeho zbraň proměnila ve stříbrnou šmouhu. Když jsme se ocitli v dohledu, ptačí muži se na nás chtěli vrhnout, ale instruktor šermu zdvojnásobil intenzitu svých výpadů a jednoho z nich probodl. Druzí dva zasyčeli a otočili se zase k němu.
„Jeďte!“ zavolal, když jsme se řítili okolo. „Ať vám Nyx požehná!“
Brána byla otevřená, určitě právě díky Drakovi. Vyřítili jsme se ze školy, zabočili doprava a pustili se cvalem po liduprázdné, zledovatělé Utica Street.
Na semaforu u Jednadvacáté, který nefungoval, jsme navedli koně vpravo a nechali je volně běžet prostředkem ulice.
Vilová čtvrť se proměnila v zmrzlý přízrak. Kdybych si nebyla naprosto jistá, že jedeme po Jednadvacáté, asi bych podlehla dojmu, že jsme dočista zabloudili v neznám posapokalyptickém světě plném ledu. Vůbec nic kolem nás jsem nepoznávala. Nikde žádná světla, auta, žádní lidé. Nad vším vládly mráz, tma a náledí. Překrásné staré stromy byly obalené takovou spoustou ledu, že se hodně z nich doslova rozštíplo vejpůl. Dráty elektrického vedení se válely po zemi, svinuté jako odpočívající hadi. Koně si jich nevšímali. Skákali přes spadlé větve a kabely a jejich rozpálené podkovy krájely led, až od překvapeného asfaltu odletovaly jiskry.
Pak jsem přes dusot kopyt a sykot ledu pod horkým železem uslyšela hrůzostrašné pleskání křídel a vzápětí i skřehotání krakouna, ke kterému se připojovala další a další.
„Darie!“ vykřikla jsem. „Krakouni!“
Ohlédl se, podíval se nahoru a chmurně přikývl. Potom mě fakticky překvapil. Z kapsy bundy totiž vytáhl černou pistoli. Nikdy jsem neviděla, že by některý Erebův syn měl u sebe moderní zbraň, a tak mi v jeho ruce připadala hrozně nepatřičná. Řekl něco Afroditě, která se mu tiskla k zádům. Posunula se trochu stranou, aby se mohl pootočit. Natáhl paži, zamířil a vypálil půl tuctu výstřelů. V tichu mrazivé noci to byly ohlušující rány, ale mnohem víc mnou otřáslo to, co následovalo – vřískot raněných krakounů a těžké údery těl padajících z výšky.
„Podívejte!“ zahulákala Shaunee a ukázala dopředu a doprava. „Tamhle jsou světla!“
Já jsem nejdřív neviděla nic, ale po chvilce jsem mezi ledem obtěžkanými stromy zahlédla nejprve jeden třepotavý plamínek a pak druhý, třetí… Měla jsem pocit, že mě k sobě zvou. Co to může být? Je to klášter? Viditelnost byla mizerná a ve tmě se všechno slévalo dohromady, takže jsem nedokázala rozpoznat, jestli jde o sídlo benediktinek nebo o některou z té spousty vil, kde teď měli soukromé kliniky plastičtí chirurgové.
Soustřeď se! Jestli je to zdroj síly, musíš to přece cítit.
Pořádně jsem se nadechla, nechala promluvit svůj instinkt a rázem měla jasno – ucítila jsem nezaměnitelné vábení moci ducha spojené s mocí země.
„To je ono!“ vykřikla jsem. „To je klášter!“
Strhli jsem koně doprava, sjeli přes příkop ze silnice a pustili se přes násep porostlý stromy. Klisny musely zpomalit, protože se tu válela spousta spadaných větví a elektrických drátů. Najednou jsme se vynořili na nějaké mýtině. Přímo před námi stál rozložitý starý dub. Na jeho spodních větvích byla rozvěšená spousta malých skleněných kalíšků, v nichž vesele plápolaly svíčky. O kus dál se rýsoval přístřešek pro auta a ještě za ním sem rozeznala siluetu vysoké a rozlehlé cihlové budovy, což musel být klášter. Vlastně jsem viděla hlavně okna, protože ve všech hořely svíčky.
„Paráda, už můžete odvolat živly, ať se to trochu zklidní.“ Dvojčata i Damien něco zamumlali a šílená smršť začala utichat, až kolem nás zase zavládla jen studená, podmračená noc.
„Prrr!“ zvolala jsem a naše poslušné věrné kobylky zastavily, právě když se před námi vynořila důstojná postava v tmavém hábitu a závoji.
„Vítám tě, dítě moje. Slyšela jsem, že už se blížíš,“ řekla a usmála se na mě.
Sklouzla jsem z Persefonina hřbetu a vrhla se jí do náruče. „Sestro Marie Andělo! Jsem tak strašně ráda, že vás zase vidím!“
„Stejně jako já,“ odvětila. „Ale zřejmě bychom měly své přivítání odložit, dokud si neporadíme s těmi stvořeními temnoty, která obsadila stromy za tebou.“
Otočila jsem se právě včas, abych viděla, jak do korun dosedají desítky krakounů. Kromě šumění křídel nevdali sebemenší zvuk a rudé oči jim svítily jako oči strážných démonů.
„Zatraceně!“ vyhrkla jsem.
2024 ©