Myslela jsem, že dramatická výchova bude v pohodě. Za Erika, který tenhle předmět chvilku
převzal po vraždě profesorky Nolanové, asi zaskočí nějaký uloupený učitel. Sedla jsem si do lavice za Beccu a zmocnil se mě divný pocit dejá vu. Sokro jsem čekala, že se přede mnou objeví naštvaný Erik a zase mě před celou třídou ztrapní nebo se mě pokusí svést.
"Ach jo! U mě nebyl! Přitom bych dala nevím co, kdyby jo!"
Z mrzutých vzpomínek na Erika mě vytrhlo tohle pořvávání. Byla to Becca. Vyrážela ze sebe věty, jako by jí na konci vždycky došel dech, a směřovala je na holku sedící přes uličku. Znala jsem ji, chodila do kvinty a jmenovala se Cassie. Párkrát jsme se potkaly, protože se umístila na pětadvacátém místě v mezinárodní soutěži v recitaci Shakespearových monologů, kterou vyhrál Erik, a ti nejlepší z dramaťáku tvořili takovou uzavřenou partu. Dneska ale žádnou hrdinku ze Shakespeara nepřipomínala. Chovala se jako pitomá uhihňaná puberťačka.
"No, se mnou taky nebyl. Ale řeknu ti, že od té doby, co mě kousnul, se nemůžu dočkat, až mu
ukážu, co se zuby a jazykem umím dělat já," odpověděla Cassie a zase se rozchichotala.
"O kom se to bavíte, holky?" zeptala jsem se jich, i když jsem v tom měla poměrně jasno.
"O Starkovi, o kom jiném? Je to nejkrásnější kluk na celé škole. Když teda nepočítáš Kalonu," řekla Becca.
"Oba jsou stoprocentní PSF," dodala Cassie.
"PSF?"
"Parádní sexy frajeři," objasnila mi to Becca.
Zpětně si uvědomuju, že jsem měla držet klapačku. Neměla jsem se snažit diskutovat s někým, kdo má v podstatě vymytý mozek, ale nedokázala jsem to nechat být. Ano, dobře vím, že zčásti jsem byla tak vytočená, protože jsem na ně absolutně nevhodně žárlila.
"Hele, promiň, že ti do toho skáču, Becco," řekla jsem s těžkým sarkasmem, "ale pokud si
vzpomínám, nedávno jsme tě s Dariem zachránili, když se tě ten tvůj nejkrásnější kluk na škole
snažil znásilnit a vysát. To jsi moc nejásala, spíš brečela."
Beccu to totálně zmátlo. Otevřela pusu, sklapla ji a zase otevřela. Hrozně mi připomínala rybu.
"Akorát žárlíš." Správně se Cassie měla tvářit šokovaně, ale místo toho se ušklíbla jako zlomyslná mrcha. "Erik odešel, Loren Blake umřel a ty najednou nemáš na háku dva nejparádnější chlapy široko daleko."
Cítila jsem, jak červenám. Copak to o mně a Lorenovi Neferet roznesla po celé škole? Nevěděla jsem, jak na to mám zareagovat, ale Becca mě stejně nepustila ke slovu.
"Jo, to , že se všude předvádíš s těmi svými živly, neznamená, že můžeš mít každého kluka, na
kterého narazíš." Dívala se na mě stejně nenávistně jako na Damiena dvojčata, když se jí včera snažili promluvit do duše. "Občas máme šanci i my ostatní, víš?"
Odolala jsem nutkání začít na ni ječet a snažila se místo toho rozumně argumentovat. "Becco, zkus se nad tím pořádně zamyslet. Když jsme vás včera s Dariem vyrušili, Stark tě nutil, abys mu dala napít svojí krve, a evidentně se tě chystal i znásilnit." Nelíbilo se mi, že to musím říct nahlas. Zvlášť proto, že to byla pravda.
"Na nic takového se nepamatuju," ohradila se Becca. "Mně se líbilo, že ze mě pije, a určitě by se mi líbilo i to ostatní, co přitom Stark s holkama dělá. Pokazila jsi nám moc fajn moment. Pleteš se do věcí, do kterých ti vůbec nic není."
"Pamatuješ si to takhle jen proto, že se ti Stark pohrabal v hlavě."
Becca i Cassie se rozesmály tak hlasitě, že se k nám skoro všichni obrátili.
"Ještě začni tvrdit, že Kalona nám taky připadá tak šíleně sexy proto, že nám vymyl mozky nebo
něco," řekla Cassie.
"Chcete mi vy dvě tvrdit, že se tady od chvíle, co se Kalona vynořil z podzemí, nic nezměnilo?"
"Změnilo. No a co? Je to partner pozemského vtělení naší bohyně. Jasně že se všechno musí změnit, když je mezi námi někdo takový," prohlásila Cassie.
"A na tom, že přišel z podzemí, není nic špatného. Země patří k Nyktiným živlům. Zrovna ty bys
to měla vědět," dodala Becca, podívala se na Cassie a protočila oči.
Už jsem jim chtěla začít vysvětlovat, že Kalona se ze země nezrodil, ale utekl odtamtud, když v
tom se otevřely dveře a předmět naší diskuze vkráčel dovnitř.
Všechny přítomné dívky kromě mě jednohlasně vzdychly. A pokud mám být naprosto upřímná,
málem jsem vlastně vzdychla taky. Musela jsem zatnout zuby, abych tomu impulzu nepodlehla. Když on byl tak neskutečně nádherný! Tentokrát měl na sobě černé kalhoty a košili s krátkým rukávem, nezastrčenou, rozepnutou a trochu rozhalenou, takže jsem při každém jeho pohybu zahlédla bronzový záblesk dokonalé hrudi a výstavní břišáky. Někdo mu udělal vzadu průstřihy na křídla, a tak je mohl mít úhledně složená na širokých zádech. Dlouhé tmavé vlasy mu volně splývaly na ramena. I v moderním oblečení vypadal jako starodávné božstvo.
Chtěla jsem se zeptat Beccy nebo cassie, kolik mu podle jejich názoru je let, protože já bych mu zase hádala osmnáct nebo devatenáct, prostě že je na vrcholu mládí a síly, tak akorát starý a tajemný, aby pro mě nebyl úplně nedosažitelný.
Ne! Uvědom si, na co myslíš! Za chvíli budeš stejně vypatlaná jako Becca, Cassie a všechny ostatní. Uvažuj! Je to tvůj nepřítel. Na to nezapomínej. Přinutila jsem se podívat za závoj fyzické krásy a hypnotické přitažlivosti, která z něj vyzařovala, a došlo mi, že během mě vnitřní diskuze něco říkal.
"Zkrátka usoudil jsem, že se tohoto předmětu ujmu, jelikož se zdá, že žádný vyučující zde dlouho nevydrží."
Třída se jeho vtipu radostně a nadšeně zasmála.
Zvedla jsem ruku. Jeho jantarové oči se překvapeně rozšířily. Pak s úsměvem řekl: "Velice mě těší, že první otázka přichází od té nejmimořádnější z vás. Ano, Zoey, v čem ti mohu pomoci?"
"Když teď budete učit dramatickou výchovu vy, znamená to, že Erik Night bude pryč ještě dlouho?"
No, já se ho vlastně na nic ptát nechtěla, ruku mě přinutil zvednout instinkt a ten mi také
napověděl, co mám říct. Provokativně mu připomínat, že Erik ze školy unikl, bylo samozřejmě
riskantní, ale formulovala jsem to tak, abych ho vyloženě nenaštvala. Tak úplně jsem netušila, proč se mám do toho vzteklouna navážet.
S Kalonou ale moje otázka nai nehnula. "Domnívám se, že Erik Night se do Školy noci vrátí dřív,
než si mnozí myslí. Bohužel jsem se doslechl, že pravděpodobně nějaký čas nebude ve stavu, aby se mohl bezprostředně zhostit svých učitelských povinností, a valstně ani čehokoli jiného." Do jeho úsměvu pronikla vřelost a intimita. Cítila jsem, jak mě Becca, cassie a včechny ostatní holky v místnosti provrtávají závistivými pohledy. Zmocnil se mě strach, protože jsem si nevěřícně uvědomila, že vůbec nevnímají , co říká. Úplně jim uniklo, že Erikovi v podstatě vyhrožuje a naznačuje, že zpátky do školy se zřejmě vrátí v igelitovém pytli na mrtvoly. Slyšely jen zvuk jeho nádherného hlasu a pochopily pouze to, že mi dal přednost před nimi.
"A nyní, má sladká Zoey, nebo jak tě v duchu vždy jemnuji, A-yo, přijmi tu čest a vyber, jaké dílo
nastudujeme. Vol s rozmyslem! Tvému rozhodnutí se bude muset podřídit celá třída. A věz, že ať
vybereš cokoli, hlavní role se ujmu já." Vykročil k mojí lavici ve druhé řadě, hned za Beccou. Všimla jsem si, jak se spolužačka zachvěla, když se k ní přiblížil. "A tobě v našem malém dramatu také možná přidělím úlohu."
Nemohla jsem se od něj odtrhnout. Srdce mi bušilo tak silně, že to určitě musel slyšet. Jeho blízkost byla nesnesitelná. Vybavily se mi sny, ve kterých mě objímal. Cítila jsem stužky chladu stoupající z jeho kůže...ovíjely mě...toužila jsem po teple jeho ebenových křídel...
Chce ublížit Erikovi! Vší silou jsem se na tu mylšenku upnula a slastné mrazení zmizelo. Mezi
mnou a Erikem to možná moc neklape, ale to neznamená, že je mi fuk, jestli se mu něco stane.
"Napadá mě přesně ta pravá hra." Byla jsem pyšná, jak klidně a jistě jsem to řekla.
Z jeho úsměvu čišela čirá smyslná radost. "Nemohu se dočkat! Co jsi zvolila?"
"Médeiu," odpověděla jsem bez váhání. "To je starořecká tragédie odehrávající se v časech, kdy
bohové ještě kráčeli po zemi. Vypráví o tom, jak dopadají muži, kteří se nechají ovládnout ješitností a považují se za rovné bohům."
"Ach ano, ješitnost a přehnané mínění o vlastní důležitosti." Jeho hluboký hlas pořád působil
svůdně, ale v očích mu prokmitla jiskřička vzteku. "To jsou u smrtelníků velice špatné vlastnosti.
Skuetčný bůh jim ovšem podlehnout nemůže."
"Tuhle hru teda dělat nechcete?" zeptala jsem se rádoby nevinně.
"Naopak! Jsem přesvědčen, že to bude nadmíru zábavné. Možná ti dokonce přidělím úlohu samotné Médey." Odpoutal pohled ode mě a zaměřil svoje charisma na zbytek třídy. "Dnes si tuto prostudujte. Zítra ji začneme nacvičovat. Ať se vám v noci zdají sladké sny, děti moje. Těším se, až se znovu sejdeme." Otočil se a odešel stejně nečekaně, jako přišel.
Dlouho vládlo absolutní ticho. Nakonec jsem spíš pro sebe prohlásila: "No, tak já se podívám, jestli tady někde máme texty Médey." Vstala jsem, zamířila dozadu a začala prohrabávat hory
rozkopírovaných textů a starých vydání divadelních her ve skříňkách. Ani vrzání, bouchání a
šustění ale nepřehlušilo šepot, který ke mně doléhal ze všech stran.
"Proč si vybral zrovna ji?"
"To není fér!"
"Já vím, že Nyktiny cesty jsou nevyzpytatelné, ale tohle už je moc."
"Přesně, všechno jsou to kecy. Nyx se stará akorát o svoji milovanou Zoey Redbirdovou a na nás ostatní kašle."
"Bohyně jí dá každého kluka, kterého chce. Nám nenechá vůbec nikoho."
Holky bez přestání mumlaly a znělo to pořád víc naštvaně. Přidali se dokonce i kluci. Evidentně
jsem byla ideální hromosvod pro všechnu žárlivost a vztek, které cítili ke Kalonovi, ale nemohli si je vybít přímo na něm, protože je úplně zmanipuloval.
Jedno jsem ale pochopila jasně: Kalona metodycky podkopává důvěru mláďat k Nyktě a využívá k tomu i mě. Nikdo už nevnímá lásku, vznešenost a sílu naší bohyně, protože Kalonova fyzická
přítomnost ji zastiňuje, jako když při zamění zanikne luna ve stínu Země.
Našla jsem krabici s nakopírovanými texty Médey, odnesla ji k Becčině lavici a položila ji tam.
Spolužačka se na mě naštvaně podívala. "Na," řekla jsem jí," rozdej to." Pak jsem odešla ze třídy.
Venku před budovou jsem sestoupila z chodníku do stínu a opřela se o zledovatělou stěnu z kamene a cihel, ze kterých je postavená celá škola i zeď kolem ní. Třásla jsem se. Stačil jeden výstup s Kalonou a celá třída se obrátila proti mně. Bylo jim jedno, že jsemnad ním neslintala jako ostatní. Ani jim nevadilo, že jsem ho rozzlobila. Neviděli nic než jeho omamnou krásu a to, že mi věnoval větší pozornost než komukoli jinému.
A to je hrozně naštvalo.
Ale to, že mě nemůžou ani cítit, by nebyl takový zas takový problém. Mnohem děsivější a
nepochopitelnější bylo, že začínají nenávidět Nyx.
"Musím ho odsud vyhnat." Vyslovilajsem to nahlas, aby to platilo jako slib. "Ať to stojí co to stojí, Kalona na téhle Škole noci nezůstane."
Vydala jsem se ke stájím. Ploužila jsem se hodně pomalu, a to nejen proto, že jsem odešla z hodiny dřív a do šesté hodiny, jezdectví, mi zbývalo ještě spousta času. Rychlejší tempo nepřicházelo v úvahu, protože při sebemenší neopatrnosti by mi podjely nohy a rozbila bych si čumák. Při svém štěstí bych si ještě něco zlomila a ke všem mým trablům by přibyla nejmíň jedna sádra.
Někdo posypal chodník směsí soli apísku, ale ledová bouře neustávala, a tak to bylo celkem k
ničemu. Z nebe se valily další a další hektolitry mrznoucího deště a celý svět připomínal obrovský
dort posypaný krystalovým cukrem. Vypadalo to nádherně, ale taky strašidelně a neskutečně. Než jsem pracně doklouzala těch pár metrů, které dělily učebnu dramatické výchovy od stájí, uvědomila jsem si, že pěšky se odsud nás šest nedostane, natož abychom pak ušli skoro dva kilometry ke klášteru benediktinek na rohu Lewisovy a Jednadvacáté.
Nejradši bych si uprostřed toho studeného, mokrého, klouzavého marastu kecla na zem a rozbrečela se. Jak nás odsud mám dostat ? Potřebuju tereňák, ale ten nejde zamaskovat. Tím pádem nám nezbývá než jít pěšky, ale to by ani za normálních okolností nebylo dost rychlé. V ledové bouři, která pokrývá ulice a chodníky v centru Tulsy námrazou a temnotou, by to bylo ještě pomalejší a v podstatě spíš úplně nemožné.
Už jsem byla skoro u vchodu do stájí, když se z korny rozložitého starého dubu před nimi ozvalo výsměšné zaskřehotání. Pudově jsem přidala do kroku a chtěla co nejrychleji doklouzat ke dveřím a schovat se vevnitř. Pak jsem ale pocítila vztek. Zastavila jsem se, zhluboka se nadechla a soustředila se, aby mě nemohly rozhodit děsivé lidské oči té ptačí stvůry, ze kterých se mi obvykle ježily chloupky na zátylku.
"Ohni, potřebuju te," zašeptala jsem a vyslala svoje myšlenky k jihu,kde vládne plamenný živel.
Vzápětí mě pohladil teplý závan a vzduch kolem mě se naplnil vyčkávavou pozorností. Otočila jsem se a vzhlédla k zledovatělým větvím pyšného starého stromu.
V rozsoše, kde se dub dělil na dvě silné větve, ale neseděl krakoun. Vznášel se tam přízračný obraz Neferet. Vyzařovala z ní temnota a zlo. Ačkoli bylo úplné bezvětří, dlouhé vlasy jí vlály, jako by jednotlivé kadeře byly obdařené vlastním životem. Oči jí hořely špinavě červenou barvou
připomínající rez. Tělo měla poloprůsvitné, kůže se jí třpytila nepřirozeným světlem.
Zaměřila jsem se na jedinou z těch věcí, která zmenšovala moji hrůzu aspoň do té míry, že jsem
dokázala promluvit - viděla jsem skrz ni větve a to znamenalo, že tam ve skutečnosti není.
"To nemáte na práci nic lepšího, než mě pořád špehovat ?" Potěšilo mě, že se mi nechvěje hlas.
Dokonce jsem vzdorně zvedla bradu a nevraživě ji probodla pohledem.
"My dvě máme nevyřízené účty." Rty se jí vůbec nepohly, ale slova se rozezněla prostorem jako
ozvěna.
Napodobila jsem Afroditin pohrdavý úšklebek. "No, zjevně lepší zábavu doopravdy nemáte. Zato mě čeká spousta důležitých úkolů, takže se s vámi nemůžu zdržovat."
"Opět potřebuješ lekci, jak se správně chovat ke starším." Její překrásná ústa se roztáhla v úsměvu a pak se doširoka rozevřela. Vzápětí se z té odporné rozšklebené tlamy s hnusným dávivým zvukem vyřinuli pavouci a celý přízrak se proměnil ve stovky a tisíce hemžících se osminohých breberek.
Nadechla jsem se k šílenému jekotu a klopýtla dozadu, když poblíž zašustila křídla a v klínu mezi větvemi přistál krakoun. Zamžikala jsem a čekala, že ho pavouci zasypou, ale jenom se zamihotali, rozplynuli do tmy a nezůstalo po nich ani památky. Byl tam jen strom, krakoun a zbytky mého strachu.
"Zzzzoey," zasyčel netvor moje jméno. tenhle krakoun očividně patřil k těm zaostalejším, kteří
neuměli mluvit zdaleka tak dobře jako třeba Refaim. "Voníšššš po létě." Otevřel tmavý zobák a uvnitř hladově zakmital rozeklaný jazyk, jako kdyby ochutnával moji vůni.
Fajn. Měla jsem toho právě dost. Nejdřív mě k smrti vyděsí Neferet, a teď si přifrčí tenhle...tenhle ptačí cucák a myslí si, že mě taky může buzerovat? Tak to se zatraceně plete.
"Hele, já už vás mám plný kecky, vy zrůdy. Roztahujete se tady s tím svým tátou a tou káčou
Neferet, jako by vám to tu patřilo!"
"Otec přikážžže najít Zzzzoey, najdu Zzzzoey. Otec přikážžže sssledovat Zzzzoey, sssleduju
Zzzzoey."
"Ne, ne, ne! Kdybych chtěla mít pořád za zadkem tátu, co by mě hlídal, zavolala bych tupčímovi.
Takže tobě, tvému taťuldovi, ptakouším bráchům a Neferet vzkazuju tohle: Vlezte mi na záda!"
Zvedla jsem paže a vrhla po něm oheň. Zavřeštěl, vzlétl a pak s divokým pleskáním ožehnutých
křídel odfrčel pryč, jak nejrychleji mohl. Zbyl po něm jen smrad spáleného peří a ticho.
"Víš, není zrovna chytré je takhle dráždit," ozval se za mnou hlas. "I normálně jsou pěkně protivní, ale když jim takhle pocucháš fazonu, fakt se na tebe naštvou."
Otočila jsem se ke stájím a uviděla v otevřených dveřích stát Starka.
2024 ©