"Tady jsi. Tentokrát jsem tě nemusel ani volat, sama sis vybrala místo a přivedla mě sem."
U mramorové lavičky se objevil Kalona, tak náhle, jako kdyby spadl z nebe. Mlčela jsem. Měla jsem moc práce s tím, abych nějak zklidnila vyděšený tlukot svého srdce.
"Tvá bohyně jedná velmi neobvykle," pokračoval přátelským, konverzačním tónem,když se posadil vedle mě. "Cítím, jaké nebezpečí ti zde hrozí. Překvapuje mě, že tě sem nechala přijít, zvlášť když musí vědět, že mě k sobě zavoláš. Zřejmě se domnívá, že budeš varována a lépe připravena, ale to mylně pochopila mé záměry. Chci oživit minulost a to nelze udělat jinak, než že nechám zemřít přítomnost."
Odmlčel se a pohrdavým gestem odmávl nádheru na druhém břehu. "Toto vše pro mě nic neznamená."
Neměla jsem sebemenší ponětí, o čem to mluví, a když jsem se konečně zmohla na slovo, vypadlo ze mě přímo geniální: "Já tě k sobě nevolala."
"Ale jistě že ano." Použil důvěrný,laškovní tón, jako by byl můj kluk a já se před ním styděla přiznat, jak moc se mi líbí.
"Ne," řekla jsem, aniž jsem se na něj podívala, a zopakovala: "Nevolala jsem tě. A nemám páru, o čem to mluvíš."
"Jen uvažuji nahlas, ale to není důležité. Časem vše pochopíš. Ale pokud jsi mě nepřivolala, A-yo,
jak je tedy možné, že jsem směl vstoupit do tvého snu?"
Obrnila jsem se proti vábení, které na mě působilo už z pouhého zvuku jeho hlasu, a otočila se k
němu. Zas vypadal mladě, tak na osmnáct nebo devatenáct. Na sobě měl volné džíny, které se zdály pohodlné a zároveň byly sexy, jak to dokážou jen ty, co nosíte do roztrhání, protože vám dokonale sedí. S dalším oblečením se neobtěžoval. Neměl ani boty. Jeho křídla byla omračující. Černá jako hvězdné nebe, v blednoucím světle se hedvábně leskla a to jim propůjčovalo jedinečnou krásu. Jeho bezchybná bronzová pleť jakoby zářila vnitřním svitem a říct, že má fantastickou postavu, by skutečnost nevystihovalo ani v nejmenším. Jeho tělo, podobně jako jeho tvář, bylo tak nádherné a dokonalé, že to vůbec nešlo popsat.
Otřeseně jsem si uvědomila, že přesně taková připadala mně a Afroditě Nyx. Její krása byla tak
nadpozemská, že jsme ji nedokázaly popsat. Kdoví proč mě tahle podobnost mezi Kalonou a naší
bohyní hrozně rozesmutnila. Uvědomila jsem si rozdíl mezi tím, jaký asi býval a co se z něj stalo.
"Copak, A-yo? Proč se tváříš, jako by ti bylo do pláče?"
Začala jsem si pečlivě rozmýšlet odpověď, ale potom jsem toho nechala. Když je tohle můj sen a jestli jsem sem Kalonu fakticky nevědomky přivedla, pak budu stoprocentně upřímná a řeknu mu pravdu. "Je mi smutno, protože myslím, že jsi nebyl vždycky takový jako teď."
Kalona naprosto znehybněl. Jeho dokonalé rysy jako by zkameněly a stala se z něj socha boha.
Ve snu vládlo bezčasí, takže nevím, jestli odpověděl po vteřině nebo staletích. "A co bys udělala,
kdybys věděla jistě, že jsem býval jiný, má A-yo? Zachránila bys mě, nebo uvrhla do kobky?"
Upřeně jsem se mu zadívala do zářivých jantarových očí a pokusila se dohlédnout až do jeho duše.
"Nevím," odpověděla jsem upřímně. "Ale ani jedno bych asi nedokázala, kdybys mi s tím trochu
nepomohl."
Zasmál se. Ten zvuk mi zatančil po kůži. Chtělo se mi zvrátit hlavu, rozpažit ruce a všechnu tu
krásu obejmout.
"Domnívám se, že máš pravdu," řekl a úsměv mu probleskl i v očích.
Byla jsem to já,kdo odvrátil pohled. Zadívala jsem se na oceán a snažila se nemyslet na to, jak je
Kalona neuvěřitelně svůdný.
"Líbí se mi tu." Zachytila jsem v jeho hlase radostný tón. "Cítím zde moc - pradávnou moc. Nedivím se, že si to tu zvolili za své sídlo. Připomíná mi to ono mocné místo, z něhož jsem povstal na Škole noci, ale tady nevládne země a to je pro mě velká úleva. Cítím se zde příjemně."
Soustředila jsem se na jediné, co jsem z jeho řeči storpocentně pochopila. "Na tom, že se cítíš dobře na ostrově, není nic divného. Země ti přece nedělá zrovna dvakrát dobře."
"Země má pro mě pouze jediný půvab - to, že jsem v ní spočíval v tvém náručí. Naše milostné objetí však trvalo příliš dlouho, dokonce i pro mě, a to je má schopnost dávat a přijímat rozkoš velká."
Zase jsem se naněj podívala. Mírně se na mě usmíval. "Musíš přece vědět, že já ve skutečnosti nejsem A-ya."
Úsměv ani na omamžik nezakolísal. "Proč bych musel?"
Pomalu natáhl ruku a promnul mezi prsty dlouhý pramen mých tmavých vlasů. Zahleděl se mi přímo do očí a nechal ho sklouznout do dlaně.
"Nemůžu být ona," vypravil ajsem ze sebe trochu rozechvěle. "Když ses vynořil ze země, nebyla jsem tam s tebou. Už sedmnáct let žiju na povrchu."
Dál si hrál s mými vlasy a odvětil: "A-ya zmizela už před staletími, spojila se s půdou, z níž byla
stvořena. Zrodila se znovu v tobě jako dcera smrtelníka. To proto jsi jiná než ostatní."
"To nemůže být pravda. Já nejsem ona. Když ses objevil, nepoznala jsem tě," bránila jsem se.
"Víš s naprostou jistotou, žes mě nepoznala?" Cítila jsem chlad čišící z jeho kůže a nejradši bych se k němu přitiskla.
Znovu se mi prudce rozbušilo srdce, ale tentokrát ne strachy. Toužila jsem po blízkosti tohohle
padlého anděla víc než po čemkoli jiném na světě. To nutkání bylo naléhavější než vábení Heathovy otisknuté krve. Jak by asi chutnala Kalonova? Jen jsem na to pomyslela, zachvěla jsem se sladkým, zakázaným očekáváním. "Vždyť to také cítíš," zašeptal. "Stvořili tě pro mě. Patříš mi."
Ta slova opar touhy rázem smetla. Vyskočila jsem a obešla lavičku, takže ná sdělilo mramorové
opěradlo. "Ne. Já ti nepatřím. Nepatřím nikomu, jenom sobě a Nyktě."
"Stále se vracíš k té hloupé bohyni!" Svůdná důvěrnost se z jeho hlasu okamžutě vypařila a já zas viděla jen studeného anděla bez morálky, který ve vteřině střídá nálady a dokáže zabíjet pouhou myšlenkou. "Proč jí za každou cenu zůstáváš věrná? Ona tu teď přece není." Roztáhl ruce a nádherná křídla se zavlnila jako živý plášť. "Když ji nejvíce potřebuješ, nestojí při tobě a nechá tě dělat chyby."
"Tomu se říká svobodná vůle," prohlásila jsem.
"A co je na svobodné vůli tak skvělého? Lidé ji od počátku věků zneužívají. Bez ní by život mohl být o tolik šťastnější!"
Zavrtělajsem hlavou. "Ale bez ní už bych to nebyla já. Byla bych jenom tvoje loutka."
"To ne. Tobě bych vůli ponechal." Hned se zase zatvářil jako milující anděl, tak krásný, že nebylo
těžké pochopit, proč by se pro jeho náklonnost leckdo svobodné vůle bez váhání vzdal.
Já naštěstí nejsem leckdo.
"Přimět mě, abych tě milovala, můžeš jediným způsobem: zbav mě vlastní vůle a pak mi rozkaž,
abych s tebou byla , jako otrokyni."
Čekala jsem, že moje slova u něj vyvolají záchvat zuřovosti, a byla jsem na to připravená, ale on
nezačal řvát, nevyskočil z lavičky ani neudělal žádný jiný výstup. Jednoduše pronesl: "Pak tedy
musíme být nepřáteli, ty mým a já tvým."
Nevyslovil to jako otázku, tak jsem si řekla, že nejlepší bude neodpovídat. Místo toho jsem se zeptala: "Kalono, co chceš?"
"Tebe, má A-yo, co jiného?"
Zavrtěla jsem hlavou a otráveně to odmávla. "Ne, tak jsem to nemyslela. Proč tady vlastně jsi?
Nepatříš mezi smrtelníky. Ty... no..." Zarazila jsem se a zamyslela nad tím, jak daleko můžu ve svém vyptávání bezpečně zajít, ale pak jsem si řekla, že to prostě risknu. Stejně už mě teď bere za nepřítele. "Jsi padlý anděl, že jo? Takže jsi původně žil, no, já nevím, na místě, kterému by většina smrtelníků asi říkala nebe." Zase jsem se odmlčela a čekala, jestli nějak zareaguje.
Lehce pokývl hlavou. "Ano."
"A odešel jsi odtamtud schválně?"
Zatvářil se mírně pobaveně. "Ano, učinil jsem rozhodnutí a to mě přivedlo sem."
"Proč jsi to udělal? Co chceš?"
Jeho tvář se zase proměnila. Rozzářila se jasem, jaký mohl náležet jen nesmrtelnému. Vstal, rozpřáhl paže a jeho křídla se rzprostřela v celé majestátní nádheře. Cítila jsem, že se na něj nemůžu dívat, a zároveň z něj nedokázala spustit oči.
"Všechno!" zvolal božským hlasem. "Chci všechno!"
A potom zničehonic stál přede mnou, zářící anděl, ne padlý - zázračně blízko, na dosah. Dost
smrtelný na to, abych se ho směla dotknout, ale příliš krásný, než aby mohl být cokoli jiného než
bůh.
"Víš opravdu jistě, že mě nedokážeš milovat?"
Přitáhl si mě do náruče. Křídla zavířila a zahalila mě svojí měkkou temnotou jako teplá deka, v prudkém kontrastu k omamnému, bolestnému chladu jeho těla, které jsem začínala znát nazpaměť. Sklonil se a pomalu, jako by mi dával čas na rozmyšlenou, přiblížil rty k mým.
Když se setkaly, polibek mě celou spálil mrazem. Cítila jsem, že padám. Nevnímala jsem nic kromě jeho těla, jeho duše. Chtěl ajsem se do něj vpít, dovolit mu, aby se ve mně ztratil. Otázka nebyla, jestli ho dokážu milovat, ale jak bych ho mohl anemilovat? Věčně ho objímat - vlastnit...ani to nebylo dost.
Věčně ho objímat...
Ta myšlenka mnou projela jako kopí. A-yu stvořili k tomu, aby ho milovala a navěky věků ho
objímala. Bohyně! vykřikal jsem v duchu. Copak jsem doopravdy A-ya?
Ne. Nemůžu být ona. Nedopustím to!
Odstrčila jsem ho. Byli jsme tak ztracení v dokonalém , vášnivém odevzdání, že ho můj odpor
naprosto zaskočil. Zapotácel se a já stačila vyklouznout z dvojnásobného objetí paží a křídel.
"Ne!" Divoce jsem vrtěla hlavou jako šílená. "Já nejsem ona! Jsem Zoey Redbirdová, a když se do
někoho zamiluju, tak proto, že za to stojí, a ne proto, že jsem oživený kus hlíny."
Jantarové oči se zúžily v hněvu a tvář se mu zkřivila. Vrhl se po mně.
"Ne!" zaječela jsem.
Vytrhla jsem se ze sna. Nala vedle mě příšerně syčela a psrkala a někdo seděl na kraji mojí postele a snažil se vyhnout mým zuřivě šermujícím rukám.
"Zoey! To nic. Vzbuď se! Au! Do prdele!" Vyjekl kluk, když jsem ho trefila pěstí do tváře.
"Nech mě být!" vykřikla jsem.
Polapil obě moje zápěstí do jedné ruky. "Vzpamatuj se!" Natáhl se k nočnímu stolku a rozsvítil
lampičku. Zamrkala jsem a vytřeštila oči na kluka, který seděl u mě na posteli a třel si lícní kost.
"Starku, co krucinál děláš u mě v pokoji?"
2024 ©