"Zoey? Není ti špatně?"
Zvedla jsem hlavu a střetla se s pohledem Damienových milých hnědých očí. Než jsem se zmohla na odpověď, předběhl mě Darius.
"Je. Zoey se potřebuje vyspat a dopočinout si, aby znovu nabyla síly."
"Jak je na tom ta tvoje příšerná, hnusná, rozšklebená rána?" zeptala se Erin.
"Vzhledem k tomu, že ten okouzlující nemocniční kostým není od krve, tak nějak jsme myslely, že se úplně zahojila," doplnila Shaunee.
"Je mi lí, ale jsem slabá a nějak se to nelepší. Připadám si jako mobil s rozbitou baterií."
"Musíš si odpočinout," zopakoval darius. "Tvé zranění bylo téměř smrtelné a zotavení nějaký čas
potrvá."
"Jenže my čas nemáme!" zaječela jsem v bezradném vzteku. "Musíme odsud hezky rychle vypadnout a držet se od Kalony co nejdál, dokud nepříjdeme na to, jak ho porazit."
"Tentokrát nebude tak snadné se odsud dostat jako posledně," řekl Damien.
Afrodita zafrkala. "Tobě to připadalo snadné?"
"Ano, ve srovnání s tím, co všechno budeme muset vyřešit teď," nedal se vyvést z míry. "Všude jsou krakouni. Včera v noci jen slepě napadali lidi. To davové šílenství, které kvůli tomu vypuklo, nám poohlo nepozorovaně utéct. Dneska už jsou dobře organizovaní a mají hlídky na každém metru."
"Viděl jsem je kolem celého areálu. Více než zdvojnásobili počet stráží," přisvědčil Darius.
"Ale žádný nehlídá před kolejemi, jako dřív vy," obrátila jsem se k němu.
"To proto, že na naší bezpečnosti jimnezáleží. Jde jim jen o to, aby někdo neopustil školu," řekl
Damien.
"Proč?" vzdychla jsem unaveně a začala si třít spánek, kde mi neustále čím dál silněji pulzovala
bolest.
"Ať už plánují cokoli, potřebují k tomu naprostou izolaci od okolí," usoudil Darius.
"To by znamenalo, že opravdu chtějí ovládnout jen tuhle Školu noci, a ne nejvyšší radu, nemyslíš?" nadhodila Afrodita.
Ta otázka patřila mně,ale já se k optimisteckému souhlasu, po kterém zřejmě toužila, nedokázala přimět, a tak místo mně promluvil Darius.
"Snad, ale ještě je příliš brzy, než abychom to mohli trvdit s jistotou."
"No, jestli chtějí být izolovaní, hodně jim nahrává ta ledová bouře. Všude vypadla elektřina. Mobilní signál je hodně špatný. Kromě pár míst, která jedou na generátory, je celá Tulsa bez proudu," řekl Damien.
"Zajímalo by mně, jestli Nyktina nejvyšší rada vůbec ví, že Shekina zemřela," poznamenal Darius.
Podívala jsem se na Damiena. "Co se stane, když umře velekněžka všech upírů?"
Kamarád zamyšleně svraštil čelo. "Jestli si to správně pamatuju z upíří sociologie, sejde se Nyktina rada a zvolí novou. Děje se to tak jednou za tři sta až pět set let. Když velekněžku jednou zvolí, zastává pak svůj úřad až do konce života. Taková volba je veliká událost, zvlášť když k ní dojde takhle nečekaně jako teď."
To mi trošku zvedlo náladu. "Nyktinu radu tím pádem bude asi hodně zajímat, proč Shekina takhle zničehonic odešla na věčnost, co vy na to?"
Damien přikývl. "Souhlas."
"To je možná ten hlavní důvod, proč chce Kalona udržet naši školu odříznutou od světa. Potřebuje se vyhnout pozornosti nejvyšší rady," vmísila se do debaty Afrodita.
"I když možná jen dočasně. Třeba jim hodlá nabídnout na místo nejvyšší vvelekněžky Neferet, ale nejdřív musejí získat co největší moc, aby si zajistili, že rada bude hlasovat pro ně."
V pokoji zvládlo hrobové ticho a všichni na mě zůstali zhorzeně zírat.
"To nesmíme připustit," řekl nakonec Darius.
"Taky že nepřipustíme," pronesla jsem rázně a doufala, že tohle odvážné prohlášení dokážeme
podpořit činy. "Poslyšte, tvrdí Kalona ještě pořád, že je pozemským vtělením Ereba?" zeptala jsem se.
"Jo," odpověděla Erin.
"A přestože to zní neuvěřitelně, všichni mu to žerou," rozvedla to Shaunee.
"Vidělas ho vůbec dneska?" zeptala jsem se jí. "Myslím kromě té chvíle, kdy jsme sem přišli."
Zavrtěla hlavou. "Ne."
Otočila jsem se k Erin.
"To samé. Ani jsem ho nezahlídla," potvrdila.
"Já ho taky neviděl," ozval se Damien.
"Já taky ne, a rozhodně toho nelituju," zabručela Afrodita.
"Jo, ale to jsi možná jediná," řekla jsem zamyšleně a podívala se na Damiena. "Už víme, že Kalona používá nějaké čáry, kterými všechny oblbuje. Funguje to dokonce i na nás, leda když se doopravdy tvrdě soustředíme a nedíváme se mu do očí, a to jsme s tím předem počítali. Věděli jsme, že je zlý. Krucinál, vždyť i já jsem z něj byla celá na větvi, než se pokusil uškrtit Daria."
"Ten sviňák tě škrtil?" vyhrkla Afrodita. "Do hajzlu, já ho tak nenávidím! Jo, a pakoni, pokud jste si ještě nevšimli, na mě žádná kouzla té křídlaté zrůdy nezabírají. Mně se nelíbí. Ani trochu."
"To je fakt," řekla jsem. "Všimla jsem si toho. Tebe doopravdy vůbec nepřitahuje."
"A proč by sakra měl? Je to obyčejný hnusný tyran.A ořád tady lítá polonahý. Navíc nesnáším ptáky. Pokud vím, umřít na ptačí chřipku je naprosto neatraktivní. Krátce a stručně, ne, nic zvláštního na něm nevidím."
"Zajímalo by mně, proč to na tebe nepůsobí," přemítala jsem nahlas.
"Protože není normální?" nadhodila Shaunee.
"Protože je mimozemšťan navlečený do lidské kůže?" přisadila si Erin.
"Co takhle proto, že jsem nadaná výjmečnou intuicí a dokážu ty jeho kecy prokouknout? To
mimochodem taky znamená, že si nic nedělám ani z těch vašich," odsekla Afrodita.
"Na tom možná něco bude," vyhrkl Damien vzrušeně. "Všichni cítíme, že nás to k němu táhne, ale na rozdíl od jiných mláďat mu dovedeme odolat, viďte?"
Přikývli jsme.
"No, máme přece spojení s živly - ovluvňují nás po fyzické i psychické stránce mnohem intenzivněji než ostatní mláďata. Třeba nám naše mimosmyslové schopnosti umožňují Kalonovu vábení vzdorovat."
"Červení povídali, že je k němu taky vůbec nic netáhne, stejně jako Afroditu," podotkla jsem. "A
všichni mají zvláštní dar ovlivňovat myšlenky."
"To zní logicky a u mláďat to prokazatelně funguje, ale co dospělí upíři?" řekl Darius.
"Vy přece nemáte všichni stejně dobré mimosmyslové vnímání. U každého je to jiné, stejně jako u mláďat, nebo ne?" pronesla Afrodita. "Jasně, mláďata to berou tak, že číst myšlenky umí každý
dospělý, ale to asi není tak docela pravda, viď?"
"Ne, to skutečně není pravda, ačkoli silně vyvinutou intuici má mnoho z nás," odpověděl.
"Ty taky?" zeptala jsem se.
Usmál se. "U mě se projevuje jen v situacích, kdy chráním ty, kterým jsem se zavázal slibem."
"Na tom nesejde, jednoduše takovou nadstandardní schopnost máš," skočil do toho Damien, pořád ještě plný vervy. "Fajn, jací další dospělí tady na Škole noci jsou v tomhle ohledu nadprůměrní?"
"Neferet," řekli jsme všichni naráz.
"O ní už to dávno víme. Ale stojí jasně na Kalonově straně, takže ji počítat nebudeme. Kdo dál?"
"Damiene, ty jsi na to asi fakt kápnul!" vykřikla jsem.
Všichni na mě zůstali koukat, ale já měla oči jen pro kočky, které nepatřily nikomu z nás.
Jak se dalo čekat, Damien okamžitě pochopil, co myslím. "Drak, profesorka Anastasia a profesorka Lenobia! Jejich mimosmyslové schopnosti bych řadil hned za Neferetiny."
"Není náhoda, že tu s námi jsou právě jejich kočky," řekl Darius.
"Jsou tady jako znamení, že jsme na správné stopě," přisvědčil Damien.
"Tak to je druhý důvod, proč odsud nemůžeme odejít ještě dneska," řekla jsem.
"Druhý?" opáčila Afrodita.
"První je, že právě teď nedokážu ovládnout živly na dost dlouhou dobu, abych nás všechny ukryla před těmi podělanými krakouny - jsem moc unavená. Druhý je, že jestli na Draka a profesorky Anastasii a Lenobii nezabírají Kalonovy čáry máry, mohli by nám pomoct se ho zbavit."
"Svět se zmítá v chaosu. Klidně můžeš mluvit i sprostě," poznamenala Afrodita.
"Ani chaos není omluva pro to, aby lidi podléhali zlozvykům," prohlásila jsem tónem, který mi silně
připomněl babičku.
"Takže jsme domluveni: zůstanem zde ještě jeden den. Zoey, musíš se vypsat. Zítra jděte na všechny hodiny, které máte normálně," uzavřel debatu Darius.
"Dobře , domluveno," řekla jsem. "Damiene, budeš mít příležitost promluvit si s Drakem chvilku mezi čtyřma očima a zjistit, jestli je na naší straně?"
"To by mělo jít, mám zítra šerm."
"Kdo z vás chodí k profesorce Anastasii na kouzla a rituály?"
Dvojčata se přihlásila jako vzorné školačky.
"Vezmete si ji na starost?"
"Samozřejmě," řekla Erin.
"Rozkaz," pronesla Shaunee.
"Já si popovídám s Lenobií," řekla jsem.
"Já s Dariem se porozhlédneme kolem zdi a zjistíme, kde všude mají ptakouši hlídky," prohlásila
Afrodita.
"Buď opatrná," varovala jsem ji.
"Bude," ujistil mě místo ní Darius.
"Myslím, že bychom měli odejít zítra, za každou cenu. Zůsatávat tady déle, než je nezbytně nutné, by nebylo správné," řekla jsem ještě.
"Souhlasím. Ale pouze pokud budeš mít dost sil," odvětil bojovník.
"O to se postarám."
Chvíli jsme mlčeli a Darius pak vážně pokračoval: "Až odsud utečeme, Kalona tě bude pronásledovat. Bude ti v patách tak dlouho, dokud tě nedostne. "
"Jak si tím můžeš být tak jistý?" zeptala se Afrodita.
"Pověz jim, jak ti říká," vyzval mě.
Povzdychla jsem si. "Říká mi A-yo."
"Do..."zajíkla se Erin.
"...hajzlu!" dokončila to za ni Shaunee.
"To je ovšem skutečně zlé," pronesl Damien.
"On fakt věří , že jsi panna, díky které ho víc než před tisíci lety uvěznily indiánské vědmy?" řekla
Afrodita.
"Už to tak vypadá."
"Co myslíš, pomohlo by, kdybys mu naznačila, že už žádná panna nejsi?" Drze se na mě ušklíbla.
Obrátila jsem oči v sloup a potom, protože její dost neidskrétní narážky na moje ztracené panenství mě automaticky přiměly pomyslet na moje problémy s kluky, jsem změnila téma. "To by mě zajímalo, proč Stark tolik podléhá Kalonovi. Má ohromné nadání od Nykty,a než umřel, připadalo mi, že intuici má slušnou."
"Stark je totální kretén," prohlásila Shaunee.
"Jo, když se dá dohromady to, co jsme slyšeli od ostatních, a co udělal Becce, je naprosto jasné, že z něj nekouká nic dobrého," podpořila ji Erin.
"Možná mu přeskočilo z toho, že vstal z mrtvých, ale spíš bych hlasovala pro to, že byl parchant už předtím, než natáhl bačkory," řekla Afrodita. "Musíme se od něj všichni držet co nejdál. Podle mě je stejně prolezlý zlem jako Kalona s Neferet."
"Jo, něco jako krakoun bez křídel," souhlasila Erin.
"Fůůůj," vyjekla Shaunee.
Já nic neřekla. Jen jsem tam seděla a cítila se hrozně unaveně a provinile. Dala jsem mu pusu. Už
zase. Zato všichni moji kamarádi si o něm myslí, žeje netvor, zřejmě proto, že doopravdy netvor je. A jestli je to takový hajzl, jak to podle všeho vypadá, jak mě sakra mohlo napadnout, že v něm někde zůstává troška dobra?
"Tak dost. Zoey si musí jít lehnout," ukončil debatu Damien a vstal. Cameron pořád držel v náručí.
"Všichni víme, co máme za úkol, tak ho provedeme a vypadneme odsud." Objal mě. "Už na tu
Kramishinu básničku nemysli," zašeptal. "Nemůžeš zachránit každého, zvlášť někoho, kdo o to
nestojí."
Taky jsem ho objala, ale nic neřekla.
"Docela se těším zpátky do podzemí. Tady nemáme co pohledávat." Smutně se na mě usmál a vyšel z pokoje. Dvojčata se se mnou rozloučila a následovala ho. Jejich kocour vyběhl za nimi.
"Pojď." Afrodita vzala Daria za ruku a zvedla ho z postele. "Dneska se do svého pokoje nevracíš."
"Opravdu?" opáčil a hřejivě se na ni usmál.
"Opravdu. Máme tady kritický nedostatek Erebových synu, takže z tebe nehodlám spustit oči a pár dalších částí těla."
"Ble," řekla jsem, ale pak se na ně zazubila.
"Ty se hlavně vyspi," nařídila mi. "Budeš potřebovat spoustu sil, protože tě čeká pěkný cirkus s těmi tvými kluky. Mám takový pocit, že Erik a Heath ti dají zabrat daleko víc než nějaké živly."
"Páni, děkuju za podporu, Afrodito," řekla jsem sarkasticky.
"Rádo se stalo. Znáš mě, kde můžu, tam pomůžu."
"Dobrou noc, kněžko. Přeji ti klidný spánek," stačil ještě pronést Darius, než ho Afrodita vyvlekla na chodbu. S nimi odešly i zbývající kočky, takže jsem (konečně) zůstala sama s Nalou.
S povzdechem jsem vytáhla z kapsy láhev krve, protřepala ji, jako by to byl jeden z těch báječných chlazených nápojů ze Starbucks, a na jeden zátah ji vypila. Krev mě pohladila po těle jako teplé prstíky, ale obvyklý pocit elektrického šoku se nedostavil. Byla jsem příliš vyčerpaná. Ztěžka jsem vstala z postele, sundala si ty pitomé nemocniční hadry a hrábla do zásuvky pro svoje oblíbené pánské trenýrky (mají na sobě obrázky z Batmana) a vytahané staré tričko. Než jsem si ho natáhla, náhodou jsem se zahlédla v zrcadle a úplně ztuhla.
Tohle že jsem já? Vypadala jsem mnohem starší než na sedmnáct. Viděla jsem všechna svoje tetování - působila jako iluze života na kůži mrtvoly. Byla jsem neskutečně bledá! A pod očima jsem měla takové kruhy, že jsem se až lekla. Pomalu jsem sjela pohledem níž a prohlédla si svoji ránu. Byla příšerná a šíleně velká, táhla se mi od jednoho ramene ke druhému. Sice už nebyla rozšklebená jako nějaká ohavná tlama, ale zůstala po ní křivá, vrásčitá, vystouplá červená jizva, proti které Dariův šrám od nože vážně vypadal jako škrábanec.
Opatrně jsem se rány dotkla a trhla sebou, protože to zabolelo. Zůstane takhle vystouplá napořád? No, uznávám, že to bylo neskutečně povrchní, ale málem jsem se v tu chvíli rozbrečela. Ne proto, že jsme stáli proti strašné přesile. Ani proto, že se z Neferet vyklubala nebezpečná ďáblice. Dokonce ani z toho důvodu, že s Kalonou možná ohrožují rovnováhu dobra a zla na celém světě, ani kvůli tomu zmatku kolem Erika, Heatha a Starka. Chtělo se mi plakat nad tím, že budu mít absolutně ohavnou jizvu a už nikdy v životě si nebudu moct vyjít jen v tílku. A co když se budu zase někdy chtít někomu, no, ukázat nahá? Napoprvé jsem se hodně spálila, to zas jo, ale stoprocentně jednou přijde čas, kdy si najdu někoho fantastického, před kým se budu chtít svlíknout. No ne? Dál jsem koukala na nehezkou, ještě nezahojenou ránu a spolkla vzlyk. No ne. Fajn, nesmím na to prostě myslet, a taky se nesmím na sebe dívat do zrcadla, když jsem nahatá. Vůbec mi to nedělá dobře. Krucinál, vždyť to snad nemůže dělat dobře nikomu!
Rychle jsem si přetáhla přes hlavu tričko a zamumlala: "Afrodita už mě nakazila. Takhle povrchní
jsem fakticky nebývala."
Nala na mě čekala v posteli, na svém obvyklém místečku na polštáři. Vklouzla jsem pod deku a vzala ji do náruče. Byl to báječný pocit, když se ke mě přitulila a nahodila režim předení. Asi jsem se správně měla bát usnout, přece jen mě minule ve snu navštívil Kalona a tak, ale únavou jsem
nedokázala vůbec myslet ani se něčím trápit. Prostě jsem zavřela oči a s úlevou se odevzdala tmě.
V tomhle snu jsem se neobjevila na louce, a tak jsem si hned naivně oddechla a uvolnila se. Byla jsem na překrásném ostrově a dívala se přes lagunu na panorama, které mi připadalo povědomé, přestože jsem naprosto jistě věděla, že jsem tady nikdy nebyla. Voda voněla po soli a rybině. Byla hluboká, měla sytou barvu a něco na ní budilo dojem nesmírné rozlehlosti, který nemohlo vyvolat nic jiného než oceán. Poznala jsem to, i když jsem u moře v životě nebyla. Zrovna zapadalo slunce a nebe zalévala blednoucí záře, která ve mně vyvolávala myšlenky na podzimní listí. Seděla jsem na mramorové lavičce barvy měsíčních paprsků, zdobené složitým reliéfem úponků révy a květů. připadalo mi, že patří do úplně jiné doby a země. Přejela jsem rukou po hladkém opěradle, stále ještě vyhřátém žárem odcházejícího dne. Působilo to hrozně opravdově, jako by to vůbec nebyl sen.
Ohlédla jsem se a vykulila oči. Ty bláho! Za mnou se tyčil palác s krásnými klenutými portály, celý
oslnivě bílý, se spoustou úžasných sloupů. Elegantními okny jsem uvnitř zahlédla lustry podobné svatebním dortům, které se v prvním šeru před setměním sem tam zatřpytily. Úplně mi to vzalo dech a byla jsem na sebe doopravdy pyšná, že si dokážu něco takového vysnít, ale
zároveň mě to trochu mátlo. Vypadalo to tak reálně a povědomě...
Čím to?
Obrátila jsem se zpátky k vyhlídce na lugunu a rozeznala na druhém břehu katedrálu s kupolí, malé lodičky a spoustu dalších bezva detailů, které rozhodně nemohly pocházet jen z mojí fantazie. Od vody pofukoval mírný večerní vánek a přinášel výrazné aroma tmavého moře. Zhluboka jsem se nadechla a rozkošnicky si vychutnávala jedinečnost okamžiku. No, někomu by to asi spíš přišlo jako smrad, ale mně rozhodně ne, byla jsem úplně...
Do prkvančic! Po páteři mi přejely studené prsty hrůzy. Došlo mi, proč to tady znám.
Tohle místo mi teprve před pár dny popsala Afrodita. Ne takhle podrobně, nevybavovala si úplně
všechno, ale i to málo se mi hluboce a znepokojivě vrylo do paměti. Tak moc, že jsem poznala vodní hadinu, palác i ten dojem starobylosti.
Bylo to místo, které zahlédla v druhé vizi, která předpovídala moji smrt.
2024 ©