ŠN (5) 20. kapitola

Napsal Jinny (») 5. 3. 2011 v kategorii Škola noci 5 - Pronásledovaná, přečteno: 2413×

Darius vyrazil vpřed a mě táhl s sebou. Ocitli jsme se u schodiště vedoucího ke vchodu dívčí koleje.Z obou stran ho lemovala stupňovitá kamenná zídka asi tak do výše pasu, která byla stvořená k tomu, aby si na ni holky sedly, když je kluk doprovodil ke dveřím, a ještě si s ním trochu zaflirtovaly, než dostanou pusu na dobrou noc.

 

Stark právě předváděl zvrhlou parodii těchhle líbacích scének, které se tady obvykle odehrávaly.

Držel nějakou holku v objetí, které by mohlo vypadat jako milostné, kdybychom nevěděli, že se mu snažila utéct, než se jí zakousl do krku. Naší přítomnosti si zatím nevšiml. S úděsem jsem sledovala, jak ve svém pokusu o znásilnění neúprosně pokračuje. To, že holka teď sténala sexuální rozkoší, nebylo podstatné. Všichni víme, co se děje, když z někoho saje upír: stimuluje to sexuální receptory "oběti" (a v tomhle případě šlo o opravdickou oběť) i upíra. Holka tím pádem cítila fyzickou rozkoš, ale její vystrašený pohled a napjaté tělo jasně naznačovaly, že kdyby mohla, tak by se bránila. Stark hltavě pil z rány na jejím krku a sténal při tom jako zvíře. Jednou rukou holku pevně tiskl k sobě a druhou se jí snažil vyhrnout sukni, aby se jí mohl dostat mezi nohy a...

 

"Pusť ji!" vyštěkl Darius, odpoutal se ode mě a vykročil z kapsy mlhy a temnoty, která nás ukrývala.

 

Stark holku pustil a ona upadla. Nevěnoval ji víc pozornosti než prázdnému kelímku od coly.

Zakňourala a po čtyřech se odplazila k Dariovi. Ten vytáhl z kapsy staromódní látkový kapesník,

podal mi ho a řekl: "Postarej se o ni." Pak se jako hora svalů postavil mezi Starka a nás dvě.

 

Dřepla jsem si k hysterické spolužačce a překvapeně zjistila, že je to Becca Adamsová, hezká

blondýnka z kvarty, která bývala zabouchnutá do Erika. Podala jsem jí kapesník a zamumlala něco uklidňujícího, ale dál jsem sledovala Daria se Starkem.

 

"Ty se mi pořád nějak stavíš do cesty," řekl Stark. Oči mu červeně svítily a pusu měl od krve, dokud si ji nepřítomně neotřel hřbetem ruky. Znovu jsem viděla, jak kolem něj pulzuje temnota. I když "viděla" není úplně přesné, protože to byl spíš takový stín stínu, který se mihotal na okraji mého zorného pole a připadal mi zřetelnější, když jsem se na něj nesnažila zaměřit pozornost.

V tom se mi rozbřesklo. Uvědomila jsem si, kde už jsem takovou divnou vlnivou tmu viděla. Bylo to v příšeří tunelů a taky okolo Neferetina přízračného obrazu, který jsem na okamžik zahlédla, než se proměnil v krakouna, který mě málem zabil! A pak se mi rázem vybavila další vzpomínka. Stejná temnota totiž jako živý stín obklopovala Stevie Rae předtím, než se proměnila, jenomže moje oči a mozek tenkrát vnímaly jen kámoščinu žízeň, úzkost a dilema, takže jsem závoj tmy kolem ní předpokládala za projekci jejích vnitřních pocitů. Bohyně, jak jsem mohla být tak pitomá! Totálně mě to odrovnalo. Snažila jsem se nějak si ty nové informace utřídit, zatímco Darius dál diskutoval se Starkem.

 

"Zřejmě tě nikdo nepoučil, že upíří muži nezneužívají lidské ženy, upírky ani mláďata." Bojovník

mluvil úplně klidně, jako by se jen normálně bavil s kamarádem.

 

"Já nejsem upír." Strak ukázal na červený obrys srpku na svém čele.

 

"To je pouze nepodstatný detail. My," gestem naznačil, že myslí sebe i jeho, "ženy nezneužíváme. Nikdy. Bohyně od nás očekává lepší chování."

 

Stark se zasmál, ale nebyl to veselý smích. "Brzo zjistíš, že tady teď platí jiná pravidla."

 

"Víš, chlapče, ty zase brzy zjistíš, že někteří z nás mají pravidla vepsaná zde," přiložil si ruku na

srdce, "a že se nemění podle rozmarů našeho okolí."

 

Starkova tvář stvrdla. Sáhl za sebe a uchopil luk, který nosil pověšený přes rameno. Původněš jsem ho považovala za pánskou kabelku (taky mi mohlo dojít, že je to blbost; Stark není na pánské kabelky zrovna typ). Vložil šíp na tětivu a řekl: "Je čas postarat se, aby ses mi do cesty už víckrát nepřimotal."

 

"Ne!" Vyskočila jsem a postavila se vedle Daria. Srdce mi tlouklo jako splašené. "Co se to s tebou sakra stalo, Starku?"

 

"Umřel jsem!" zařval, obličej se mu zkřivil hněvem a přízračná temnota kolem něj se zavlnila. Teď

když jsem ji rozeznávala, nechápala jsem, jak mi dřív mohla uniknout. Bez ohledu na stíny zla jsem pokračovala v konfrontaci.

 

"To přece vím!" zaječela jsem na něj. "Byla jsem u toho, pamatuješ?" To mu vzalo vítr z polachet. Paže s napjatým lukem trošku poklesla. Vyložila jsem si to jako dobré znamení a mluvila dál. "Říkal jsi, že se vrátíš k Hraběnce a ke mně."

 

Když jsem vyslovila jméno jeho psa, přelétl mu po tváři záchvěv bolesti a najednou vypadal mladě a zranitelně. Jenže to byla jen vteřinka. Než jsem stačila mrknout, byl to zas ten nebezpečný sarkastický kluk, i když z jeho očí už vyprchala rudá záře.

 

"Jo, vrátil jsem se. Ale všechno je teď jinak . A brzo se změní ještě mnohem víc." Věnoval Dariovi

pohled plný naprostého odporu. "Všechny ty staromódní hovadiny, kterým věříš, už nemají žádnou cenu. Znamenají akorát slabost a slabí umřou."

 

Darius zavrtěl hlavou. "Ctít bohyniny zásady není slabost."

 

"Jak myslíš. Ale já tady v poslední době žádnou bohyni neviděl, ty snad jo?"

 

"Já ano," ozvala jsem se. "Já Nyx viděla. Zjevila se mi přímo tady," ukázala jsem na dívčí kolej,

"zrovna před pár dny."

 

Stark se na mě dlouho mlčky díval. Pátrala jsem v jeho tváři po nějaké stopě toho kluka, ke kterému mě vázalo zvláštní pouto a dala mu pusu těsně předtím, než mi umřel v náručí. Ale viděla jsem jen nevypočitatelného cizince a jediné, na co jsem dokázala myslet, bylo, že jestli z toho luku vystřelí, nemůže svůj cíl minout.

 

To mi ale něco připomnělo. Nezabil Stevie Rae. To že je moje kámoška pořád naživu, dokazuje, že ji nechtěl zabít. Něco z toho bývalého Starka v něm přece jen možná někde je.

 

"Mimochodem Stevie Rae je v pořádku," řekla jsem.

 

"Co je mi po tom?" odsekl.

 

Pokrčila jsem rameny. "Myslela jsem, že tě to třeba bude zajímat. Ten šíp, co z ní udělal ražniči, jsi koneckonců vystřelil ty."

 

"Udělal jsem, co se po mně chtělo. Šéfka řekla, že si přeje, aby hodně krvácela. Tak jsem poslechl."

 

"Neferet? To ona tě ovládá?" zeptala jsem se.

 

Oči mu zaplály. "Mě nikdo neovládá!"

 

"Ovládá tě touha po krvi," řekl Darius. "Kdybys nebyl jejím otrokem, nemusel by sis to mládě vzít

násilím."

 

"Jo? Fakticky? Tak to se pleteš. Mně se touha po krvi líbí! Líbilo se mi, že jsem si s tou holkou mohl dělat, co jsem chtěl. Je nejvyšší čas, aby se upíři přestali plazit lidem u nohou. Jsme chytřejší, silnější, lepší než oni. Vládnout bychom měli my!"

 

"To mládě není člověk." Dariův hlas byl jako obnažené ostří a připomněl mi, že muž vedle mě není

jenom ideál staršího bráchy, ale taky Erebův syn, jeden z nejmocnějších bojovníků na světě.

 

"Měl jsem žízeň a člověka jsem zrovna po ruce neměl," prohlásil Stark.

 

"Zoey, odveď tu dívku dovnitř." Darius nespouštěl ze Starka oči. "jeho choutkám už posloužila

dostatečně."

 

Rychle jsem přistoupila k Becce a pomohla jí vstát. Sice se trochu potácela, ale chodit mohla. Darius vykročil zároveň s námi a držel se pořád tak, aby nás chránil. Když jsme Starka míjeli, s hlubokým hněvem, ze kterého mě zamrazilo v zádech, k našemu bojovníkovi pronesl: "Pro tvoji informaci, stačí, abych jen pomyslel, že tě chci mrtvého, a vystřelil. Šíp tě zabije, ať už budeš, kde chceš. "

 

"Jestli je tomu tak, pak budu mrtev," řekl Darius nevzrušeně. "A ty budeš netvor."

 

"Mně to nevadí!"

 

"A mně zase nevadí zemřít, když je to ve službách mé velekněžky, a zároveň s tím mé bohyně,"

odvětil bojovník.

 

"Jestli mu ublížíš, vyřídím si to s tebou já. Odskáčeš si to," štěkla jsem na Starka.

 

Podíval se na mně a rty se mu zvlnily ve stínu toho rozkošného přidrzlého úsměvu, který pro něj

býval tak typický. "Ty jsi taky tak trochu netvor, co, Zoey?"

 

Tuhle zlomyslnou poznámku jsem neuznala za hodnou odpovědi a stejně tak Darius. Provedl nás

kolem Starka, otevřel dveře koleje a pomohl Becce dovnitř. Správně jsem měla jít za ní, ale zarazila jsem se. Intuice mi velela, že musím něco udělat, a i když bych ji v tu chvíli nejradši neposlouchala, věděla jsem, že musím.

 

"Hned přijdu," řekla jsem Dariovi. Chtěl něco namítnout, a tak jsem zavrtěla hlavou. "Věř mi. Bude to jen vteřinka."

 

"Zůstanu za dveřmi," prohlásil, věnoval Starkovi nepřátelský pohled a zavřel za sebou.

 

Otočila jsem se ke Starkovi. Dobře jsem si uvědomovala, že riskuju, ale pořád se mi připomínala

Kramishina básnička, zvlášť dva verše: spasí ji lidskost / zachrání mě pak?

Musela jsem to aspoň zkusit.

 

"O Běnku se stará Jack," spustila jsem bez úvodu.

 

V očích se mu znovu kmitl záblesk bolesti, ale na hlase mu nebylo nic znát. "No a co?"

 

"Jenom říkám, že tvému psovi se nic nestalo. Bylo to pro ni těžké, ale má se dobře."

 

"Nejsem, kdo jsem býval, takže ten pes už není můj."

 

Tentokrát se mu hlas zachvěl a to mi dodalo odvahu. postoupila jsem o krok blíž.

 

"Víš, na psech je nejbáječnější, že tě milujou bezpodmínečně. Běnce je fuk, kdo teď jsi. Pořád tě bude mít ráda."

 

"Nemluv o věcech, kterým nerozukíš."

 

"Ale já to vím jistě. Strávila jsem s Hraběnkou fůru času. Má fakticky velké srdce."

 

"Já taky nemluvil o ní, ale o sobě."

 

"No, strávila jsem taky fůru času s červenými mláďaty. Nemluvě o tom, že první dospělá červená

upírka na světě je moje nejlepší kámoška. Stevie Rae se změnila, ale já ji mám pořád ráda," řekla jsem. "Možná kdybys nějakou dobu zůstal s ní a ostatními červenými, zase by ses našel nebo něco. Jim se to povedlo." Mluvila jsem s daleko větší jistotou, než jakou jsem doopravdy cítila. Náznaky stejné temnoty, jaká ho obklopovala, jsem přece postřehla i dole v tunelech a v přítomnosti červených. Ale pořád jsem věřila, že všude by mu bylo líp nežtady, kde jako by bylo snazší podlehnout zlu.

 

"Jasně," prohlásil až moc rychle. "Tak do toho, zaveď mě za tou svojí Stevie Rae a uvidíme, jak se to vyvine."

 

"Jasně," opáčila jsem taky bez váhání. "Tak polož ten svůj luk a šípy a ukaž mi, jak se mám odsud dostat, aby mě přitom neviděly ty ptačí potvory. Pak můžeš jít se mnou."

 

Jeho obličej ztvrdl a místo Starka tam zase stál nepříjemný cizí člověk. "Bez svého luku nikam nejdu a ze školy se nepozorovaně nikdo nedostane."

 

"Pak tě bohužel za stevie Rae vzít nemůžu."

 

"Tvůj doprovod stejně nepotřebuju. Ona o té jejich schovávačce moc dobře ví. Když bude tvoji kámošku chtít, tak si pro ni dojde. Víš, asi Stevie Rae uvidíš mnohem dřív, než sis myslela."

 

V hlavě se mi s hlasitostí požárního poplachu rozklinklay varovné zvony. Nemusela jsem se ptát, koho tím "ona" myslí. Ale nehodlala jsem Starkovi ukázat, jak moc mě jeho poznámka rozhodila, a tak jsem se jen klidně usmála a řekla: "My se neschováváme. Já jsem přímo tady ve škole a Stevie Rae tam, kde je od chvíle, kdy se proměnila. Neděláme s tím žádné tajnosti. A já ji vždycky ráda vidím, takže jestli se tady ukáže, bezva."

 

"Dobře. Žádné tajnosti. Já stejně radši zůstanu, kde jsem."

 

Odvrátil pohled a zadíval se do mrazivé mlhy, která se líně válela všude kolem. "Nechápu, proč se

mnou vůbec ztrácíš čas."

 

V tom okamžiku jsem věděla úplně přesně, co musím říct. "Prostě plním slib."

 

"Jak to myslíš?"

 

"Když jsi umíral, chtěl jsi po mně, abych ti slíbila dvě věci. Zaprvé abych na tebe nezapomněla, a to jsem splnila. Zadruhé jsem se měla postarat o Hraběnku a už jsem ti řekla, že se má dobře."

 

"Vyřiď tomu klukovi, Jackovi, že Běnka teď patří jemu. A řekni mu..." Pořád se na mě nedíval, jen se odmlčel a roztřeseně nadechl. "Řekni mu, že je hodná a ať se o ni dobře postará."

 

Znovu jsem poslechla intuici, překonala ten poslední metr, který nás dělil, a položila mu ruku na

rameno, vlastně skoro stejně jako ten večer, co umřel. "Dobře víš, že si můžeš říkat, co chceš, a dát ji, komu chceš, ale Hraběnka bude vždycky tvoje. Když jsi umřel, brečela. Byla jsem tam, viděla jsem to. Nezapomněla jsem. Nikdy nezapomenu."

 

Neotočil se ke mně, ale zvolna pustil luk na zem a přikryl moji ruku svojí dlaní. Jednoduše jsme tam jen tak stáli a beze slova se dotýkali. Pozorovala jsem ho, a tak jsem viděla, jak se jeho tvář postupně proměňuje. Nejdřív dlouze, pomalu vydechl a uvolnily se mu rysy. Pak z jeho očí vyprchaly poslední stopy rudé barvy a zmizela i ta divná stinná temnota. Když se ke mně konečně obrátil, byl to zas ten kluk, ke kterému mě něco táhlo, který mi umřel v náručí a poslední, co v životě slyšel, byl můj příslib, že vstane z mrtvých.

 

"Co když ve mně nezůstalo nic, co by stálo za to mít rád?" zeptal se tak tichounce, že bych ho

neslyšela, kdybych nestála tak blízko.

 

"Podle mě máš pořád na vybranou. Sám se můžeš rozhodnout, kdo jsi, nebo spoň co se z tebe stane. Stevie Rae dala před netvorem přednost lidskosti. Myslím, že je to na tobě."

 

Vím, že to, co jsem udělala pak, byla pitomost. Vlastně vůbec netuším, proč jsem to udělala. Už tak jsem měla nevyřešené trable s Erikem a Heathem a poslední, co jsem potřebovala, byla komplikace v podobě dalšího kluka, jenomže v tu chvíli jsem vnímala jen Starka a sebe. Byl to zase on - kluk, co se hrozně trápil kvůli svému daru od bohyně, protože omylem zavinil smrt svého mentora, a děsila ho představa, že by ještě někdy měl někomu ublížit. Kluk, se kterým jsme si od prvního okamžiku tak hluboce porozuměli, až jsem byla aspoň na tu krátkou chvilku ochotná uvěřit, že spřízněné duše doopravdy existují a že on je ta moje. Tohle bylo jediné, na co jsem myslela, když jsem se o něj opřela. Sklonil se, váhavě přitiskl rty k mým a já zavřela oči a lehce, něžně ho políbila. Poddal se a objímal mě přitom tak opatrně, jako by se bál, že se mu rozsypu pod rukama.

 

Najednou ztuhl, odtáhl se a klopýtl o krok zpátky. Určitě měl v očích slzy, viděla jsem je. "Mělas na mě zapomenout!" vykřikl, sebral luk a rozběhl se do nepokojné temnoty bouřlivé noci.

 

Já zůstala stát, dívala se z aním a přemýšlela, co to do mě sakra vjelo. Jak jsem mohla dát pusu

klukovi, který se ještě před pár minutami násilím vnucoval jiné holce? Jak můžu cítit spřízněnost s

někým, v kom j evíc zrůdnosti než lidskosti? Měla jsem pocit, že už se v sobě vůbec nevyznám.

Rozhodně jsem absolutně netušila, kam vlastně směřuju.

 

Zachvěla jsem se. Studený lvhký noční vzduch jako by mi oblečením a kůží prosákl až do morku

kostí. A byla jsem unavená. Neskutečně unavená.

 

"Ohni, duchu, vodo, děkuju vám," zašeptala jsem živlům, které byly pořád se mnou. "Prokázaly jste mi dnes skvělou službu. Můžete jít." Zatočil se kolem mě vítr mlhy a ledu a vzápětí zmizel. Zůstala jsem sama, jen s nocí, bouří a vlastním zmatkem. Včerpaně jsem se dovlekla ke dveřím koleje a ze srdce si přála, abych si mohla dát v pokoji horkou sprchu, zalézt si do postele, stočit se do klubíčka a prospat několik dní v kuse.

Jenomže jak už to tak u mě bývá, moje přání se zase nesplnilo...

Hodnocení:     nejlepší   1 2 3 4 5   odpad
Facebook MySpace Google Twitter Topčlánky.cz Linkuj.cz Jagg.cz Vybrali.sme.sk Del.icio.us

Komentáře

Zobrazit: standardní | od aktivních | poslední příspěvky | všechno
Článek ještě nebyl okomentován.


Nový komentář

Téma:
Jméno:
Notif. e-mail *:
Komentář:
  [b] [obr]
Odpovězte prosím číslicemi: Součet čísel nula a šest