První čeho jsem si všimla, když jsem začala znovu nabývat vědomí, bylo, že naškorbená prostěradla na nemocničním lůžku mě studí po celém těle, z čehož vyplývalo, že na sobě nic nemám.
Nato jsem si uvědomila, že instinkt mi přikazuje, abych neotvírala oči a dál zhluboka dýchala.
Jinými slovy jsem měla přestírat, že jsem pořád v limbu. Zůstala jsem tak nehybná, jak to jen šlo, a pokusila se udělat inventuru svách tělesných partií. Dlouhá ošklivá rána na prsou bolela podstatně míň než v okamžiku, kdy jsem omdlela. Napjala jsem všechyn smysly (pochpitelně kromě zraku) a ucítila přítomnost a vůně ducha, vzduchu, vody a ohně. Neměly plně hmotnou podobu, která by bila do očí, ale obklopovaly mě, konejšily, posilovaly - a naháněly mi pořádný strach o kamarády. Vraťte se k ostatním! poručila jsem živlům a ony neochotně zmizely. Teda až na ducha. Nejradši bych si povzdychla a obrátila oči v sloup. Místo toho jsem se líp
soustředila. Duchu, běž k Afroditě. Zůstaň s ní. Vzápětí zbyla po mocném živlu jen prázdnota. Asi
jsem sebou nevědomky škubla, protože někde u nohou postele se ozval Neferetin hlas.
"Pohnula se. Bepochyby se brzy probere." Chvilku se odmlčela a já zaslechl akroky. Asi začala
přecházet po místnosti . Pak pokračovala: " Pořád si myslím, že jsem ji neměla uzdravit. Její smrt by nebylo obtížné vysvětlit. Když přjela byla skoro mrtvá."
"Jestli je pravdA, co tvrdíš, a ona skutečně vládne všemi živly, má příliš velkou moc, než abychom ji směli nechat zemřít," namítl Kalona. I on zřejmě stál někde tam, kde Neferet.
"Je to čistá pravda," řekla velekněžka. "Ovládá živly."
"Pak ji můžeme využít. Proč by nemohla hrát nějakou úlohu v naší nové vizi budoucnosti? Její
spojenectví by nám jistě získalo přízeň těch členů rady, kteří nepodlehnou mně."
Nová vize budoucnosti? Přízeň členů rady? Jako že nejvyšší rady upírů? Do prkvančic !
Neferet s odpovědí neváhala. Sebevědomě prohlásila: "K ničemu ji potřebovat nebudeme, můj
milovaný. Náš plán výjde. Pochop, Zoey stejně svou moc nikdy nepropůjčí naší věci. Slepě vzhlíží k bohyni."
"Ach, avšak to se může změnit." eho hluboký hlas připomínal tekutou čokoládu. Hlavou mi vířily
informace, které jsem zaslechla, zato moje tělo ten zvuk úplně zhypnotizoval. Byla rozkoš ho i jen poslouchat. "Znám jinou kněžku, jež se slepého obdivu k bohyni zbavila."
"je mladá a není ještě dost moudrá, aby dokázala otevřít oči a spatřit před sebou zajímavější
možnosti, jako jsem to udělala já."
Jejich repliky ke mně doléhaly z jednoho a téhož místa, podle čehož jsem usoudila, že se objímají.
"Zoey nikdy nebude ni cjiného než další nepřítel. Jsem přesvědčena, že jednou nastane den, kdy ji ty nebo já budeme muset zabít."
Kalona se přidušeně zasmál. "Ty jsi tak nádherně krvežíznivá. Pokud nám ta mladá kněžka
nepřinese žádný prospěch, pak se jí pochopitelně nakonec zbavíme. Zatím se přesvědčím, jestli její okovy přece jen nedokážu rozetnout."
"Ne! Chci, aby ses od ní držel dál!" vyštěkla Neferet.
"Nezapomínej,kdo je tady pánem . Již nikdy se nenechám ovládnout, zotročit nebo uvěznit. A
nejsem tvá nemohoucí bohyně. když mě někdo popudí, odeberu mu všechno, co jsem mu kdy dal!" Po sexy hedvábném podtónu nezůstala v jeho hlase ani stopa. Vystřídal ho hrůzostrašný chlad.
"Nehněvej se," začala se honem lísat Neferet. "Prostě jen nesnesu pomyšlení, že bych se o tebe měla s někým dělit."
"Pak se nevystavuj mojí nelibosti!" vykřikl, ale vztek už z jehohlasu pomalu vyprchal.
"Pojď se mnou pryč a uvidíš, že tvou nelibost brzy rozptýlým," řekla vyzývavě. Potom jsem uslyšela hnusné vlhké zvuky, jak se začali líbat. Z Neferetina zadýchaného sténání se mi zvedal kýbl. Po spoustě absolutně mládeži nepřístupných zvukových efektů konečně kalona zase promluvil. "Jdi do naší komnaty. Přichystej se pro mě. Zakrátko z atebou příjdu."
Čekala jsem, že Neferet zaječí něco na způsob: Ne! Pojď se mnou hned!, ale překvapila mě, protože jen sladce, svůdně zapředla: "Nenech mě dlouho čekat, můj temný anděli." Pak zašustily šaty, otevřely se dveře a zase zaklalply.
Ona s ním ve skutečnosti manipuluje. Uvažovala jsem , jestli o tom Kalona ví. Nesmrtelná bytost by snad měla být schopná prokouknout psychologické triky (a taky tělesné, fuj) obyčejné upíří
velekněžky. Pak se mi ale vybavil Neferetin přízračný obraz, který jsem zahlédla u nádraží. Jak to
jenom udělala? Možná má teď, když se přidala k temné straně, jiné upíří schopnosti. Možná už není jen odpadlická upíří velekněžka. Kdo ví, co doopravdy znamená být královnou Tsi Sgili. Tahle nová myšlenka mě vyděsila.
Z nepříjemných úvah mě vytrhlo nějaké šustění u postele. Zůstala jsem ležet úplně bez hnutí. měla jsem chuť zadržet dech,ale dobře jsem věděla, že musím dál zhluboka a pravidelně dýchat.
Přísahám, že jsem cítila, jak se na mě Kalona dívá, a byla hluboce vděčná za svrchní prostěradlo,
které jsem měla cudně vytažené až ke krku a bezpečně zastrkané pod tělem.
Ucítila jsem známý chlad čišící z jeho kůže. Musí být blízko. Asi stojí přímo u mojí postele. Zaslechla jsem zlověstné zašustění peří a živě si představila, jak roztahuje překrásná černá křídla. Možná ke mně zase natahuje ruce a chce mě obejmout jako v tom snu.
To byla poslední kapka. Můj instinkt pořád varovně křičel, ale už jsem neudržela oči zavřené. Byla jsem si naprosto jistá, že před sebou spatřím jeho nepopsatelně dokonalou tvář. Místo toho jsem uviděla nestvůrné Refaimovy rysy. Krakoun se nade mnou skláněl a jeho ohavný ptačí ksicht byl jen pár centimetrů od mého obličeje. Měl otevřený zobák a z něj vykukoval kmitající se jazyk.
Zareagovala jsem okamžitě a naprosto automaticky a vzápětí se semlela spousta věcí zároveň. Zaječela jsem jako siréna, chňapla po prostěradle, přitiskla si ho k hrudi a pošoupla se dozadu tak prudce, že jsem se praštila o čelo postele. Hnusný krakoun v tom samém momentu zasyčel a roztáhl křídla, jako by se na mě chystal vrhnout, když v tom se rozletěly dveře. Do místnosti vrazil Darius, a jakmile uviděl zlovolného tvora, který se nade mnou tyčil, se smrtonostnou ladností vytáhl z pouzdra pod koženou bundou nůž a vrhl ho po něm. Čepel se zabořila Refaimovi do horní části hrudníku. krakoun zavřískl, zapotácel se a sevřel v pařátech střenku vykládanou perletí.
"Jak se opovažuješ útočit na mého syna!" Dvěma kroky se kalona ocitl u Daria, božskou silou ho popadl z akrk a zvedl ho do vzduchu. Byla tak vysoký a měl tak dlouhé a svalnaté paže, že mohl bojovníkem praštit o strop. Pak ho tam přidržel. Darius kolem sebe křečovitě kopal a bez sebemenšího účinku bil pěstmi do andělových obrovských bicepsů.
"Přestaň! Neubližuj mu!" Zabalilajsem se do prostěradla a nejistě k těm dvěma překlopýtala. Dokud jsem se nepostavila, vůbec jsem netušila, jak jsem ve skutečnosti pořád slabá. Kalonova černá křídla byla roztažená do plné šířky a já musela jedno podlézt, abych se k Dariovi dostala. Nevím, co jsem tím sledovala, když jsem z té postele lezla. I kdybych nebyla raněná a vyčerpaná, tuhle nesmrtelnou bytost bych nemohla ničím ohrozit, a když jsem na něj teď ječela a mlátila ho d oboku, bylo mi jasné, že pro něj nepředstavuju o moc větší problém než otravný komár. K něčemu to ale přece jen bylo. Když jsem se Kalonovi podívala do tváře a spatřila, jak mu jantarové oči září a zuby má vyceněné v dravčím úsměvu, pochopila jsem, že se chystá Daria uškrtit a že se mu to líbí.
V tu chvíli jsem poznala, jaký doopravdy je. Nebyl to žádný nepochopený hrdina, který jen čeká na pravou lásku, jež v něm probudí všechny skryté dobré vlastnosti.On žádné dobré vlastnosti neměl. Nebylo podstatné, jestli je takový odjakživa nebo ne. To, co se z něj stalo a jký byl teď, se dalo shrnout do jednoho slova: zlo. Kouzlo, kterým mě do té chvíle ovládal, se roztříštilo jako skleněný sen. Z celého srdce jsem doufala, že ho nikdy nikdo nedokáže poskládat dohromady.
Pořádně jsem se nadechla, pozvedla ruce a nastavila směrem k němu dlaně. Toho, že ze mě sklouzlo prostěradlo a stojím tam nahá, jsem si nevšímala. Sebrala jsem veškeré pozůstatky sil a vyzvala živly: "Větře a ohni, přijďte, potřebuji vás." Okamžitě jsem pocítila jejich přítomnost a zároveň spojení s Damienem a Shaunee- před očima se mi mihly jejich tváře, soustředěné na to, aby svou společnou vůlí živly ještě podpořili. Přesně tuhle malou posilu jsem potřebovala. Přimhouřila jsem víčka a vložila všechno do jediného rozkazu: "Zařiďte, ať ten okřídlený chlap pustí Daria!" Máchla jsem pažemi ke Kalonovi a soustředila do toho pohybu veškerou energii. Přitom mi blesklo hlavou, že oheň a vítr už mi párkrát zachránily kůži v soubojích s těmi protivnými krakouny, takže by měly zabrat i na jejich tátu.
Šleh horkého vzduchu okamžitě zapůsobil. Opřel se do Kalonových křídel, nadzvedl ho a odhodil dozadu, a když se žhavý vítr dotkl jeho nahé kůže, ozval se syčivý zvuk a dokonce z něj začala stoupat i pára.
Darius tvrdě dopadl na zem a začal lapat po dechu, ale zároveň se nsažil vstát a postavit se mezi Kalonu,Refaima a mě. Já už neměla na víc energii, jen jsem se pokoušela zklidnit dech a usilovně mrkala, protože mi v zorném poli plavaly divné zářící tečky. Oheň i vítr zmizely a bez nich jsem se sotva držela na nohou.
Koutkem oka jsem zahlédla pohyb a otočila se k otevřeným dveřím. Překvapeně jsem se zajíkla, protože dovnitř vběhl Stark, na tětivě luku nasazený zloěstně vypadající šíp. Pozvedl zbraň a chtěl zamířit na Daria, jenže se zarazil, zavrtěl hlavou, jako by si ji chtěl pročistit, a zůstal civět na mě.
V první chvíli mě zaplavil fantastický nával radosti. Vypadal jako dřív! Oči mu nesvítily rudě. Neměl
pomatený výraz, propadlé tváře ani nepřipomínal kostru. Pak mi ale došlo, že celou tu dobu, co si
hledíme do očí, před ním stojím úplně nahá. Chňapla jsem po prostěradle, které mi předtím sklouzlo k nohám, a bleskově si ho omotala kolem těla na způsob osušky. Přes ty šílené věci, co se kolem mě právě odehrávaly, jsem si nemohla nevšimnout, že mi obličej hoří hanbou. Měla jsem mu něco říct, oslovit ho, jenomže mozek mi úplně zablokoval pod náporem vědomí, že mě právě viděl dočista nahatou. Stark se vzpamatoval dřív než já. Znovu pozvedl luk, upravil pozici šípu na tětivě a zamířil na Daria.
"Starku! Nestřílej!" vykřikla jsem. Ani jsem se nepokusila zaclonit mu výhled. Kdyby šíp vypustil,
zasáhl by Daria, i kdybych dělala já nevím co. Stark nemůže minout. Na rozdíl od Kalony moje
bohyně dar, který jednou dala, nikomu nevezme.
"Pokud chceš zabít osobu, která mě odhodila přes celou místnost, pak tvůj šíp nezasáhne bojovníka, ale kněžku," řekl Kalona. Už vstal a jeho hlas zněl, jako by se nic nestalo. Tvářil se klidně, ale holý hrudník měl divně načervenalý, jako by se spálil na slunci. Z odhalené kůže pořád líně stoupaly stužky páry, přestože oba živly už zmizely. "A já nechci zabít kněžku, ale bojovníka."
Než Stark stačil vypustit střelu, obrátila jsem se ke Kalonovi a prosebným tónem řekla: "Darius mě jen chránil. Tohle mi totiž udělal krakoun." Ukázala jsem na svoji dlouhou ránu, která už nebyla hnusně rozšklebená. Zacelila se a zůstala po ní zanícená, klikatá rudá jizva.
"Když mě Darius slyšel křičet a uviděl, jak se nade mnou Refaim sklání, jenom logicky usoudil, že
jsem zase v nebezpečí." Kalona pozvedl ruku, aby zadržel Starka, ale veškerou pozornost jinak
věnoval mně. Pokračovala jsem. "Darius dal své slovo, že mě bude chránit. Dělal jen svoji práci.
Nezabíjej ho za to, prosím."
Nastalo dlouhé ticho a já celou dobu zadržovala dech. Kalona se mi díval přímo do očí a já mu pohled oplácela. Nevysvětlitelná hypnotická přitažlivost, kterou jsem k němu předtím cítila, se nevrátila. Ne že by nebyl absolutně nejnádhernější chlap, jakého jsem kdy viděla. Rozhodně byl. Najednou ve mě hrklo. Došlo mi totiž, co jsem celou dobu měla přímo před očima, ale nevnímala to.
Kalona omládl.
Když se osvobodil ze svého podzemního žaláře, vypadal absolutně fantasticky a každým coulem jako dospělý mužský. Samozřejmě abnormálně vysoký a nvíc s velikánskými černými křídly, ale jinak prostě chlap, který je o dost starší než já. Nedokážu to říct moc přesně, hádala jsem bych mu cokoli mezi třicítkou a padesátkou. Jenže teď to bylo jinak. Kdybych si měla tipnout, řekla bych, že je mu tak osmnáct. Určitě ne víc než jednadvacet.
Je přesně v tom správném věku pro mě...
Kalona mě konečně přestal provrtávat pohledem a pomalu se otočil k Refaimovi.Ten se choulil v koutě a groteskně lidskýma rukama svíral nůž, který mu pořád trčel z ptačí hrudi.
"Je to pravda, můj synu? Způsobilo zranění této kněžky některé z mých dítek?"
"To nedokážu říct, otče. Některé hlídky se nevrátily," vypravil ze sebe Refaim. Dýchal přerývavě a
mělce.
"Je tomu tak," prohlásil Darius.
"Jak bys mohl tvrdit něco jiného, bojovníku?" odvětil Kalona.
"Dávám ti slovo Erebova syna, že mluvím pravdu," řekl Darius. "A viděl jsi přece Zoeyino poranění. Jistě poznáš ránu způsobenou pařáty jednoho z tvých dětí."
Líbilo se mi, že Darius nedělá ramena a nesnaží se vyprovokovat další rvačku, jak by to udělal nějaký pubertální idiot ( zdravíme Heatha a Erika!). Pak jsem pochopila, o co mu jde. Pořád mě chránil. Když bude Kalona vědět, že mě skoro zabil krakoun ( že to ve skutečnosti nebyla nehoda, ho zajímat nemusí), pak mě snad už s žádným z nich nikdy nenechá o samotě a v nejlepším případě svoje odporné dětičky dokonce varuje, aby se ode mě držely dál. Jestli mě teda pořád chce nechat naživu.
Moje nesouvislé úvahy se rázem vypařily, protože Kalona ke mně vykročil. Zůstala jsem bez hnutí
stát a nespouštěla oči z jeho nahých prsou. Natáhl ruku, ale zarazil se těsně, než se dotkla mojí kůže. Prstem mi pomalu přejel nad ranou, a i když se mě vlastně nedotýkal, stejně jsem cítila chlad, který z něj čišel. Musela jsem pevně zatnout zuby, protože bych se buď otřásla a ucukla, nebo mu pohlédla do očí a bezděky se naklonila blíž, takže by se jeho studený prst ocitl v přímém kontaktu s mojí rozpálenou pokožkou.
"Způsobila to ruka jednoho z mých synů," prohlásil. "Starku, protentokrát tohoto bojovníka nezabíjej." S úlevou jsem si oddychla, jenomže on ještě neskončil. "Samozřejmě nesmím připustit, aby ranil mého milovaného syna a zůstal nepotrestán. Udělám to však sám."
Řekl to tak klidně a věcně, že mi váznam jeho slov úplně nedošel, dokud rychlostí kobry nezaútočil. Můj ochránce sice zareagoval a chtěl zaujmout obranný postoj, ale Kalona byl mnohem rychlejší. Bleskově se otočil, vytrhl Refaimovi nůž z hrudi a plynulým pohybem přejel Dariovi čepelí po tváři.
Bojovník se zapotácel a upadl. Všude kolem se rozstříkala krev a těžké rudé kapdy doslova pršely po celé malé místnosti. S výkřikem jsem se k němu vrhla, jenže zápěstí mi sevřela Kalonova ledová ruka a strhla mě zpátky. Zadívala jsem se mu do očí a soustředila sem, aby můj hněv a zděšení vyrušily jeho příšerné kouzlo.
A vážně mě to k němu vůbec netáhlo! Jeho trik už na mě nefungoval! Byl sice mladý a nelidsky
krásný, ale pořád jsem v něm viděla nebezpečného nepřítele. Asi si všiml vítězného záblesku v mých očích, protože jeho agresivní výraz vystřídal lenivý vědoucný úsměv. Sklonil se a zašeptal, abych to slyšela jen já: "Nezapomeň, má milá A-yo, tvůj bojovník tě dokáže ochránit před kýmkoli, ale přede mnou ne. Ani síla tvých živlů mi nezabrání zmocnit se toho, co má být opět mé." Pak přitiskl rty k mým a jeho omamná chuť mi zacloumala tělem jako vichřice, zlomila můj odpor a zmrazila mi duši zakázanou touhou, která mě doslova smetla. Když mě líbal, zapomněla jsem na všechno a na všechny - mráz mi vypálil z hlavy Starka, Daria i Erika s Heathem.
Pustil mě a mně se podlomily nohy. Zhroutila jsem se na zem. Kalona se smíchem odešel z pokoje a za ním se s ranou v hrudi odploužil i jeho neojoblíbenější syn.
2024 ©