Darius vystoupil z auta jako první. Tvář měl staženou do bezvýrazné masky, takže vypadal silně a sebevědomě, ale naprosto nečitelně. Vůbec si nevšímal krakounů, kteří na něj upíraly příšerné oči, a oslovil bojovníka stojícího uprostřed.
"Buď zdráv, Ariste," řekl. Sice svižně přitiskl sevřenou pěst k srdci, ale neuklonil se. "Přivezl jsem
několik mláďat. Je mezi nimi i mladá kněžka, která utrpěla vážné zranění a neprodleně potřebuje
lékařské ošetření."
Než Aristis stačil zareagovat, největší krakoun naklonil hlavu ke straně a řekl: "Která kněžka se vrátila do Školy noci?"
I když jsem pořád byla v bezpečí tereňáku, při zvuku jeho hlasu jsem se zachvěla. tenhle krakoun mluvil ve srovnání s tím, který mě napadl, víc jako člověk, jenomže to ve mě vzbudilo o to větší hrůzu.
Darius zvolna a uvážlivě sklouzl pohledem z Arista k netvorovi, který nebyl ani člověk, ani pták, ale zmutovaná směsice obojího. "Tebe neznám, stvoření."
Krakoun přimhouřil rudé oči. "Synu smrtelníka, oslovuj mě jménem Refaim."
Darius ani nemrkl. "Přesto tě stále neznám."
"Všššak mě poznáššš," zasyčel Refaim a otevřel zobák, takže jsem viděla jeho vnitřek.
Darius si ho nevšímal a znovu se obrátil k Aristovi. "Mám zde těžce raněnou kněžku a několik
mláďat, která si potřebují odpočinou. Smíme vstoupit?"
"Je to Zoey Redbirdová? Přivezl si ji?" zeptal se bojovník.
Moje jméno vzbudilo mezi krakouny velký ohlas. Všichni se rázem přestali dívat na Daria a upřeli
pohled na auto. Zašustila křídla a nepřirozené končetiny sebou nepokojně škubly potlačovanou touhou popohybu. Nikdy v životě jsem nebyla tolik vděčná za kouřová skla.
"Ano, je to ona," odvětil Darius stroze. "Smíme vstoupit?" zopakoval.
"Samozřejmě," řekl Aristos. "všechna mláďata dostala rozkaz se vrátit do školy." Ukázal k budovám.
Jak se pohnul, na krk mu dopadlo světlo nejbižší plynové lampy a já si všimla, že se mu po kůži
táhne tenká rudá linie, jako kdyby ho tam docela nedávno něco řízlo.
Darius rázně přikývl. "Odnesu kněžku na ošetřovnu. Není schopná chůze."
Už se otáčel zpátky k autu, když Refaim řekl: "Je s vámi Červená?"
Darius mu věnoval letmý pohled přes rameno. "Nevím koho tím myslíš."
Refaim zničehonic rozprostřel obrovská černá křídla a vyskočil na střechu tereňáku. Praskot kovu
prohýbajícího se pod jeho vahou přehlušilo sborové syčení rozčilených koček. Refaim zkřivil lidské
ruce jako pařáty a naklonil se nad Daria. "Nelži mi, ssssynu ssssssmrtelníka! Víšššš dobře, že mluvím o červené upírce!" Jak ho ovládl hněv, jeho hlas zněl míň lidsky.
"Připravte se, možná budeme muset přivolat živly," řekla jsem a potlačovala bolest, aby ta slova zněla zřetelně a klidně. Ve skutečnosti jsem se cítila slabá a točila se mi hlava, takže byla otázka, jestli bych vůbec aspoň dokázala přivolat pro Afroditu ducha, natož abych pomohla usměrnit ostatní živly.
"Jestli ta věc zaútočí, vrhneme na ni všechnu sílu, co máme, vtáhneme Daria dovnitř a jedeme
odsud."
Ale náš bojovník si z krakouna nic nedělal. Chladně k němu vzhlédl. "Myslíš kněžku červených upírů Stevie Rae?"
"Sssssssprávně!" Celé slovo se slilo v sykot.
"Ta s námi není. Přivezl jsem jen modrá mláďata. A mezi nimi i kněžku, která potřebuje okamžité
ošetření, jak jsem již vysvětlil." Dál se nepohnutě díval na tvora, který jakoby vystoupil z noční můry.
"Ptám se naposledy. Smíme vstoupit, nebo ne?"
"Ale jissssstě, vsssssstupte," zasyčel krakoun. Ze střechy auta neslezl, ale narovnal se, takže Darius mohl otevřít dveře na straně řidiče.
"Vystup tudy. Rychle." Gestem naznačil Afroditě, aby přelezla k němu, natáhl k ní ruku a pomohl jí
ven. "Drž se u mě," zaslechla jsem jeho tichý hlas a viděla, jak Afrodita neznatelně přikývla.
Doslova se na Daria přilepila a přešla s ním k mým dveřím. Naklonil se dovnitř a všem se nám
zadíval do očí. "Jste připraveni?" zeptal se tlumeně. Ta otázka zahrnovala daleko víc, než ta dvě
prostá slova naznačovala.
"Jsme," řekli jednohlasně Damien a dvojčata.
"Jdeme na to," prohlásila jsem já.
"Taky se držte u mě," zašeptal.
Darius s Damienem mě společným úsilím vmanévrovali do bojovníkova náručí, i když bez bolesti to samozřejmě nebylo. Kočky se vyplížily z auta, provrtaly krakouny zhnusenými pohledy a pak se jakoby rozplynuly v mrazivých stínech. Oddechla jsem si, že žádná z těch potvor neublížila mojí Nale. Ochraňuj prosím naše kočky, vyslala jsem v duchu přání k Nyktě. Spíš jsem vycítila, než viděla, že Afrodita, Damien a dvojčata utvořili kolem mě a Daria hradbu, a potom jsme jako jeden muž vykročili od auta ke škole.
Krakouni, včetně Refaima, se vznesli k obloze. Aristos nás doprovodil k nejbližší budově, ve které se kromě bytů pro učitele nacházela i ošetřovna.
Když mě Darius nesl klenutými dřevěnými dveřmi, které ve mě vždycky vyvolávaly dojem, že by před nimi měl být vodní příkop, do známých prostor, napadlo mě, že je to teprve pár měsíců, co jsem se tu ocitla poprvé. Tehdy mě v bezvědomí přinesli na ošetřovnu a probudila jsem se až tam, aniž jsem tušila, jaká mě čeká budoucnost. Bylo zvláštní, že se ta situace skoro přesně opakuje.
Podívala jsem se po kamarádech. Všichni vypadali klidně a sebevědomě. Jen díky tomu, že je tak
dobře znám, jsem rozpoznala v semknuté čáře Afroditiných rtů strach a věděla, že Damienmá ruce pevně sevřené v pěst proto, aby se mu netřásly. Dvojčata kráčela vpravo vedle nás tak blízko u sebe, že se Shaunee dotýkala ramenem Erin a ta zase co chvíli zavadila o Daria, jako by jim dotek dodával kuráž.
Darius zabočil do známé chodby, a protože mě nesl, okamžitě jsem ucítila, jak se mu napjaly svaly, a ještě než promluvil, poznala jsem, že vidí ji. Ztěžka jsem zvedla hlavu z jeho ramene a spatřila Neferet stojící před dveřmi ošetřovny. Vypadala fantasticky. Měla n asobě dlouhé přiléhavé šaty z opalizující černé látky, která se přikaždém pohybu zaleskla a přešla do nejtemnějšího odstínu fialové. Tmavě kaštanové vlasy jí spadaly v bohatých lesklých vlnách k pasu a mechově zelené oči zářily vzrušením.
"Ale ztracená dcera se varcí? " V melodickém hlasu zazněl lehce pobavený tón.
Okamžitě jsem od ní odtrhla pohled a honem zašeptala, aby to slyšeli jen kamarádi: "Živly!" Bála
jsem se, že mě neslyšeli nebo mi nerozuměli, ale jen chviličku, protože pak jsem ucítila pohlazení
ohněm prosyceného vánku a vůni chladného jarního deště. A přestože Neferet nedokáže číst Afroditě myšlenky, zamumlala jsem: "Duchu, přijď," a živel hned poslechl a naplnil mě energií. Dřív než bych si to stačila rozmyslet a nechala si ho sobecky pro sebe, přikázala jsem mu: "Běž k Afroditě," a vzápětí zaslechla, jak se pod náporem síly prudce nadechla. Jakmile jsem měla jistotu, že přátelé jsou chránění, jak jen to jde, obrátil ajsem pozornost zpátky k naší zkažené velekněžce. Už jsem chtěla podotknout něco v tom smyslu, jak je ironické, že zrovna ona používá příměry z bible, když v tom se o pár metrů dál otevřely jiné dveře a z nich vyšel on.
Darius se zastavil tak prudce, jako by mu v další chůzi bránil příliš napjatý řetěz.
"Óóóó," vydechla Shaunee.
"Ty blááááho," vzdychla dlouze Erin.
"Nedívejte se mu do očí!" zašeptala Afrodita. "Koukejte se mu na tělo."
"To nebude vůbec problém," podotkl Damien.
"Držte se," řekl Darius.
Čas jako by se zastavil.
Drž se, řekla jsem si v duchu. Drž se. Jenže nebylo čeho. Připadala jsem si k smrti vyčerpaná, totálně zdeptaná a všechno mě bolelo. Vedle Neferet jsem působila uboze. Byla mocná a prostě dokonalá. Při pohledu na Kalonu jsem si zase uvědomila, jak jsem nicotná. Když tam tak stáli vedle sebe, připadala jsem si proti nim naprosto bezvýznamná.
Hlava se mi zatočila přívalem nesouvislých myšlenek. Jsem jen mála holka. Nejsem ještě ani dospělá upírka. Jakou mám šanci, že dokážu vzdorovat těmhle dvěma úchvatným bytostem? A vážně chci bojovat s Kalonou? Víme na sto procent, že je zlý? Zamrkala jsem, abych mohla pořádně zaostřit,a dobře si ho prohlédla. Žádné zlo na něm vidět nebylo. Měl na sobě kalhoty vyrobené z karamelově hnědé jelenice, ze které se šijí pravé mokasíny. Neměl boty a od pasu nahoru byl nahý. Když to říkám, zní to asi dost směšně, ale ve skutečnosti to nikomu z nás směšné nepřipadlo. Bylo to úplně přirozené. Acj jo, když on vypadal tak absolutně úžasně! Pleť měl dokonale hladkou a bez poskvrnky, opálenou přesně do toho zlatavého odstínu, o který bílé holky zoufale usilují v soláriích, ale nikdy se jim to nepodeve. Vlasy měl černé, husté a dlouhé, ale ne zas tak, aby to vypadalo trapně. Byly takové střapaté a moc hezky se vlnily. Čím déle jsem na ně koukala, tím živěji jsem si dokázala představit, jak se jimi probírám. Vykašlala jsem se na Afroditino varování, podívala se mu přímo do očí a vzápětí mnou projel úplný elektrický šok, protože jeho zorničky se okamžitě rozšířily. Poznal mě. Ten záchvěv energie jako by ze mě vysál poslední mikroskopické zbytečky sil. Zvadla jsem v Dariově náručí jako hadrová panenka. Už jsem ani pořádně neudržela zpříma hlavu.
"Ona je raněná!" zaburácel chodbou Kalonův hlas. Dokonce i Neferet sebou cukla. "Proč se jí nikdo nevěnuje?"
Uslyšela jsem odporné zašustění velkých křídel a z místnosti, ze které s epřed chvílí vynořil Kalona, vyšel Refaim. Otřásla jsem se, protože jsem si uvědomila, že musel k budově přiletět a vlézt dovnitř oknem. 'Neexistuje snad žádné místo nad zemským povrchem, kam by se tyhle zrůdy nedostaly?'
"Otče, přikázal jsem tomu bojovníkovi, aby odnesl kněžku přímo na oštřovnu, kde se jí dostane řádné péče."
V kontrastu s Kalonovým vznešeným hlasem znělo krakounovo nepřirozené skřehotání ještě
obscénněji.
"To jsou akorát kecy!" Otřeseně, s otevřenou pusou jsem vytřeštila zrak na Afroditu, která na krakouna namířila svůj nejprotivnější úšklebek. Pohodila blonďatou hřívou a pokračovala : "Tady ptakouš nás zdržoval venku na studeném dešti a blábolil pořád dokola o nějaké rudé holce. Darius sem Zoe přinesl proto, že se na tu jeho pomoc vykašlal." Při slově pomoc nakreslila ve vzduchu uvozovky.
Nastalo mrtvé ticho a pak Kalona zvrátil krásnou hlavu a rozesmál se. "Zapoměl jsem, jak zábavné dokážou lidské ženy být." Ladně pokynul rukou Dariovi. "Pojď s touto mladou kněžkou dovnitř, ať se jí může dostat ošetření."
Darius se celý napjal, evidentně se mu příliš poslechnout nechtělo, ale udělal, co po něm Kalona
chtěl. Kamarádi šli s ním. Ocitli se u dveří ošetřovny, ve kterých pořád stála Neferet, ve stejném
okamžiku jako Kalona.
"Svou povinnost si splnil, bojovníku," prohlásil padlý anděl. "Nyní se jí ujmu já s Neferet." Vztáhl
paže, jako by čekal, že mě do nich Darius vloží, a zároveň s tím pohybem se s šustotem napůl
rozevřela velikánská, jako havran černá křídla, jež měl do té doby úhledně složená na zádech.
Měla jsem hrozné nutkání si na ně sáhnout a byl ajsem vlastně vděčná, že jsem slabá jako kotě a nemůžu dělat víc než se na ně dívat.
"Můj úkol dosud neskončil." V Dariově hlase bylo stejné napětí jako v jeho svalech. "Zavázal jsem se této mladé kněžce, že jí budu k službám, a musím zůstat po jejím boku."
"Já taky nikam nejdu," řekla Afrodita.
"Ani já ne." Damien mluvil polekaně a roztřeseně, ale všimal jsem si, že pěsti má pořád pevně zaťaté.
"My taky ne," prohlásila Erin a Shaunee odhodlaně přikývla.
Tentokrát se rozesmála Negeret. "Snad si nemyslíte, že vás nechám přihlížet, až budu Zoey
vyšetřovat?" Pobavení se z jejího tónu vzápětí vytratilo. "Nebuďte směšní! Darie, odnes ji dovnitř a polož na postel. Pokud je to pro tebe tak důležité, smíš počkat tady na chodbě, ale jak se tak na tebe dívám, udělal bys nejlépe, kdyby ses šel najíst a osvěžit. Nakonec, vždyť jsi dopravil Zoey domů, kde je v bezpečí, a tudíž jsu svůj úkol splnil. Vy ostatní se vraťte na koleje. Lidskou část města pohá bouře možná ochromila, ale my nejsme lidé. Náš život jde dál jako obvykle a výuka stále probíhá."
Odmlčela se a obrátila svůj pohled k Aroditě. Její výraz naplnila taková nenávist, že jí to zkřivilo
tvář do tvrdé, studené masky, ve které nezůstala pokráse ani stopa.
"Ty jsi nyní ale opět člověk, Afrodito, nemám pravdu? "
"Ano," odpověděla kamarádka. Zbledla, ale hlavu držela zpříma a bez uhýbání velekněžce její ledový pohled oplácela.
"Pak patříš tam ven." Nefert neurčitě mávla rukou.
"To není pravda," řekla jsem. Když jsem se začala soustředit na Neferet, ochromení z pohledu na
Kalonu vyprchalo. Sotva jsem však poznávala svůj hlas. Spíš než mně mohl náležet šepotavé, slabé stařeně. Nefert ho ale slyšela moc dobře a sjela ke mně pohledem. "Nyx pořád sesílá Afroditě vize. Patří sem," vypravila jsem ze sebe. Musela jsem prudce zamžikat, protože mi v zorném poli plavaly šedé skvrny.
"Vize?" prořízl vzduch kolem nás Kalonův hluboký hlas. Tentokrát jsem se ovládla a nepodívala se na něj, přestože stál tak blízko, že jsem cítila nepřirozený chlad čišící z jeho těla. "Jaké jsou to vize?"
"Varování před budoucími neštěstími," promluvila za sebe Afrodita.
"Zajímavé." Zamyšleně to slovo protáhl. "Neferet, má královno, nezmínila ses, že máte na zdejší Škole noci věštkyni." Než stačila velekněžka něco říct, pokračoval : "Výtečně, výtečně. Věštkyně nám může být k užitku."
"Ale není mládě ani dospělá, a proto do Školy noci nepatří. Povídám, že musí jít." V Neferetině hlase zazněl zvláštní tón, který mi z počátku nic neříkal, ale pak jsem zamrkala a rozkoukala se natolik, abych mohla sledovat řeč jejího těla - byla na Kalonovi úplně nalepená - a s mírným šokem jsem si uvědomila, že uraženě špulí pusu.
Kalona zvedl ruku a já úchváceně sledovala, jak Neferet hladí po tváři, sjíždí dlaní po křivce jejího
dlouhého, hebkého hrdla až k rameni a nakonec po celé délce zad. Pod jeho dotekem se zachvěla a rozšířily se jí panenky, jako by jeho laskání byla nějaká droga.
"Má královno, věštkyně nám jistě může dobře posloužit," řekl.
Kývla a dál na něm visela očima.
"Zůstaň, malá věštkyně," řekl Afroditě.
"Správně, ani se odsud nehnu," odvětila rázně. "Zůstanu se Zoey."
No musím uznat, že Afrodita mě užasně překvapila. Jo, já jsem byla vážně raněná a asi taky v
těžkém šoku, takže jsem mohla svoje nekontrolovatelné psychycké i fyzické reakce svádět na to a zároveň doufat, že ten divný hypnotický stav, do kterého mě padlý anděl pořád uvádí, je důsledkem toho, že zřejmě umírám. Ale bylo evidentní, že na všechny ostatní Kalona více či méně působí podobně. Teda až na Afroditu. Ta se dál chovala úplně normálně, konkrétně jako držkatá mrcha. Byla to záhada.
"Věštkyně," oslovil ji Kalona, "říkáš, že se ti dostává varování před neštěstími?"
"Ano," odpověděla.
"Pověz, co se stane, pokud Zoey nepřijmeme a pošleme ji pryč?"
"Žádnou takovou vizi jsem neměla, ale vím, že Zoey tu musí zůstat. Je tězce raněná."
"Pak věz, že i já čas od času vyslovuji věštby," pronesl Kalona. Hlas, který byl ještě před chvilkou tak svůdný a hluboký, že bych se nejradši stočila do klubíčka a poslouchala ho do konce života, se změnil. Hodně pozvolna, byl to jen neznatelný posun v barvě. Ale s každým dalším slovem mě čím dál víc mrazilo hrůzou. Nakonec se v něm už nepokrytě ozývala veškerá jeho nelibost, a dokonce i Darius zaskočeně o krok ucouvl. "A na mou věru, jestli mého rozkazu neuposlechneš, tato kněžka se nedožije další noci. Ihned odejdi!"
Jeho slova mi projela tělem jako úder blesku a všechny moje smysly, už tak dost otupělé, na chvíli úplně vypověděly službu. Pevně jsem Dariovi sevřela ramena. "Udělej, co říká," poradila jsem Afroditě a chvíli lapala po dechu. "Má pravdu. Jestli mi nepomůžou, už dlouho nevydržím."
"Podej mi ji. Žádám tě o to naposledy," vyzval Kalona bojovníka a znovu nastavil paže.
Afrodita ještě vteřinku váhala, ale pak mě vzala za ruku. "Přijdeme, až ti bude líp." Stiskla ji a já
ucítila, jak se ke mě vrací energie ducha. Chtěla jsem začít protestovat, že si ho musí nechat pro sebe, že potřebuje jeho ochranu, ale ona už se otočila k Damienovi, postrčila ho ke mně a řekla: "Rozluč se s ní a popřej jí hodně síly."
Damien po ní střelil pohledem a ona lehce kývla. Chytil mě za ruku a taky ji pořádně zmáčkl. "Brzy
se uzdrav, Červenko," zamumlal, a když ruku pustil, ucítila jsem závan příjemného vánku.
"Teď vy, holky," vyzvala Afrodita dvojčata.
Shaunee se chopila jedné mojí ruky a Erin druhé. "Držíme ti palce, Zoey," řekla Erin, a když ode
mně odstoupily, zůstalo se mnou letní teplo a svěžest očistného deště.
"Dost sentimentality, vezmu si ji." Než jsem se stačila třeba jen nadechnout, kalona mě vytáhl Dariovi z náruče. Jakmile jsem se ocitla přitisknutá jeho nahé hrudi, zavřel ajsem oči a zuby nehty se držela síly živlů. Úžasné mrazivé teplo jeho těla mě úplně roztřáslo.
"Budu čekat zde," zaslechla jsem ještě Daria, než se s osudovou neodvartností zabouchly dveře a já zůstala bez kamarádů, sama se svou nepřítelkyní, padlým andělem a monstrózní ptačí kreaturou, která se zrodila před staletími z jeho chtíče.
Pak jsem udělala to, co zatím jen dvakrát v životě. Omdlela jsem.
2024 ©