Pak se naštěstí vrátila Stevie Rae a veškeré spekulace o Starkovi utnula.
"Fajn. Mám vám vyřídit od Daria, že Erik má odnést Zoey . Vy ostatní se držte nejblíž za nimi. Darius čeká venku na parkoviěti," řekla.
"Ale do Heathova auta se nevejdeme," namítla jsem a přinutila se otevřít těžká víčka.
"To vůbec neva, protože jsme našli něco daleko lepšího," prohlásila. Než jsem stačila položit další
otázku, rychle pokračovala. "Darius taky vzkazuje, že se prý Červenka má ještě nacestu pořádně napít z Heatha. Prý už teď budeš určitě zase hodně zesláblá."
"Ne, jsem v pohodě, to nebude potřeba. Můžeme rovnou jít," vyhrkla jsem. Jasně, bylo mi parádně blbě. Ale kousnout ještě jednou Heathe se mi nechtělo. Teda ne jako že se mi doopravdy nechtělo. Spíš mi připadalo, že bych neměla, zvlášť když na mě byl zrovna naštvaný.
"Jen do toho," ozval se. Najednou stál u mě, láhev s vínem pořád v ruce. Ani se na mě nepodíval.
Místo toho upřel pohled na Erika. "Škrábni mě." Nastavil mu paži. "S radostí," řekl Erik.
"Ne. Já tohle nechci," protestovala jsem dál. Erik omračující rychlostí rozřízl nehtem Heathovi předloktí a na mě zaútočila vůně krve. Musel ajsem zase zavřít oči, jak mnou projel záchvěv touhy a žízně, který opakoval a sílil s každým nádechem. Někdo mě jemně posunul a pak se u mého polštáře objevilo Heathovo svalnaté teplé stehno. Objal mě tak, že jsem ránu na jeho paži měla přímo před nosem. Otevřela jsem oči a navzdory naléhavé potřebě, která mi cloumala celým tělem, jsem se mu podívala do tváře. Koukal do prázdna.
"Heathe,"řekla jsem," nemůžu si od tebe vzít nic, co mi sám nechceš dát."
Pohlédl na mě a já rozeznala v jeho výrazu několik soupeřících emocí, z nichž byl bezkonkurenčně nejsilnější hrozný smutek. Hlasem, ze keterého čošela únava srovnatelná s to umojí, pronesl: "Na světě není nic, co bych ti nedal, Zo. Kdy to konečně pochopíš? Akorát bych rád, abys mi nechala aspoň trochu hrdosti."
Cítila jsem, jak mi puká srdce. "Miluju tě, Heathe. To přece víš."
Na tváři se mu objevil mírný úsměv. "To fakticky rád slyším." Zvedl hlavu a podíval se na Erika.
"Slyšels to taky, upíre? Miluje mě. A i když jseš děsně velkej a zlej, tohle jí nikdy dát nemůžeš."
Posunul ruku a krvavý šrám, který na ní zanechal Erikův nehet, spočinul přímo na mých rtech.
"Jo, vidím, co všechno od tebe může dostat. A možná se s tím i dokážu srovnat, ale koukat se na to nemusím." Erik vztekle odhrnul závěs a vyšel ven.
"Nemysli na něj," zamumlal Heath a pohladil mě po vlasech. "Napij se a soustřeď se na to, aby ses uzdravila."
Stočila jsem pohled od vchodu k jeho něžným očím a se slabým zaúpěním se poddala žízni, která mě spalovala.
Začala jsem pít a s krví do mě proudila energie a život, vášeň a touha. Zase jsem zavčela oči,
tentokrát před intenzitou rozkoše, kterou mi to působilo. Zaslechla jsem jeho zasténání a ucítila, jak se ke mně tiskne a nastavuje mi předloktí do ještě lepšího úhlu. Přitom mi šeptal sldaké nesmysly, kterým jsem ani pořádně nerozuměla.
Když někdo konečně uvolnil jeho ruku z mého sevření, točila se mi hlava. Připadala jsem si silnější, přestože mě rána na prsou pálila, jako by v ní někdo rozdělal táborák. Všechno se semnou točilo a měla jsem hroznou chuť se začít hihňat.
"Hele, není nějaká divná?" poznamenala Kramisha.
"Kdepák, mně je fajn, ablos... abslo... ab-so-lut... jak je to slovo, Damienku?" Zachichotala jsem se, ale tak hrozně mě zabolelo na prsou, že jsem radši pevně sevřela rty a další hihňání zarazila.
"Co to s ní je?" divil se Jack.
"děje se s ní něco vážně divnýho, to je jisté," řekl Damien.
"Já vím co," pronesla Stevie Rae. "je ožralá."
"Ne ne ne! Mně alkohol nechutná," zaprotestovala jsem a decentně si krkla. "Jejda, pardón."
"její kluk je zlitý. A ona se z něj zrovna napila," podotkla Shaunee.
"Takže je teď ztřískaná taky," uzavřela Erin. Vzaly se Shaunee potácejícího se Heatha mezi sebe a odvedly ho k posteli.
"Hele já nejsem vožralej. Zatím," ohradil se a svalil se na matraci.
"Nevěděla jsem, že se upír může opít lidskou krví," řekla Afrodita. "To je zajímavé." Podala mi
kabelku a zkoumavě si mě prohlížela jako vzorek pod mikroskopem.
"Ono by ti to zas tak zajímavé nepřišlo, kdybys vysála ožralého bezdomovce a pak měla týden šílenou kocovinu a cítila na jazyku laciné víno," ozvala se Stevie Rae. "Shrnu to do jednoho slova - hnus."
Afrodita, dvojčata, Damien, Jack i já jsem na ni zůstali ohromeně zírat. První jsem se zmohla n
a slovo já. "Stevie Rae , moc tě prosím, už žádné lidi nevysávej. Nás to roš... rozšur... roz-ru-šu-je," odslabikovala jsem pečlivě .
"Nikoho vožralýho už si nedá, to vám zaručuju. Ten poslední chutnal fakt vodporně," ujistila nás
Kramisha.
"Kramisho! Nestraš Zoey. Nikod z nás už nikdy nikoho nevysaje. Tamto se stalo hrozně dávno a
mluvila jsem o tom jen proto, abyste věděli, jak jsem přišla na to, že je Zoey opilá kvůli Heathovi," vyhrkla Stevie Rae a pohladila mě po ruce.
"Tak se tím netrap jo? Nám se tady nic nestane a bezdomovcům taky nikdo neublíží. Nedělej si o nás starosti.Hlavně se uzdrav."
"Jasně." Protočila jsem oči. " Kdepak já bych si dělala starosti, že jo."
"Počkej, dávám ti svoje čestné slovo. I když budeš pryč, nikoho nezakousneme." Zatvářila se smrtelně vážně a přitiskla si ruku na srdce. "Na mou duši , na psí uši."
Na její duši? Jen to ne. Fakticky jsem doufala, že o duši nikomu z nás už nepůjde. A v tu chvíli se
vinný opar, který mi ležel na mozku, zvedl a mně došlo, co přesně musím udělat. Schválně jsem
věnovala Afroditě pitomoučký úsměv.
"Hej ty, Afro! Běžte všichni ven za Dariem. Já jenom ještě dám Stevie Rae jedno telefonní číslo a
hnedka za vámi přijdu."
"Dobře,. Sejdeme se tam. A už nikdy mi neříkej Afrdo." Naštvaně vykročila z místnoti a za ní
následovala dvojčata, Damien s Jackem a spouta otrávených koček.
Jakmile byli všichni nevku, vrátil se Erik. Zkřížil paže, mlčky se opřel o zeď a zadíval se na mě. Pod
záminkou opilosti jsem si ho nevšímala.
"Hej, vnímáš mě? Nechtělas, abych si uložila něčí číslo?" zeptala se Stevie Rae.
"Ne," řekla jsem umíněně. "Musím ti to číslo napsat."
"Dobře, dobře," zamumlala chlacholivě. Evidentně nehtěla rozčílit kamarádku, která je na šrot.
Rozhlédla se po něčem na psaní. Vzápětí k ní přistoupila Kramisha a podala jí kus papíru a propisku.
"Na, tady."
Stevie Rae zavrtěla hlavou a naprosto nechápavě se na mě zadívala. "Červenko, fakticky nestačí, abys mi ho prostě nadiktovala a ..."
"Ne!" štěkla jsem.
"No jo. Fajn, jen se nepotento." Dala mi papír a tužku do ruky. Erik přešel k mému stolu a já ucítila, že mě pozoruje. Ožrale jsem se na něj zamračila. "Nekoukej mi přes rameno!"
"Fajn, fajn, klídek!" Zvedl ruce, jako že se vzdává, poodešel ke Kramishe a začal si s ní povídat o
tom, jak děsně praštěně se chovám, když se napiju.
Přes tu hloupu špičku, kterou jsem se od Hetha nakazila, se dalo hrozně špatně soustředit, ale trochu mě zvpamatovala bolest, která mnou projela, když jsem začala psát.
Naškrábala jsem číslo mobilu sestry Marie Anděly a pod to ještě vzkaz : Plán B: Když ti zavolám,
utečte všichni do kláštera, ale zatím o tom nikomu neříkej, aby se to nedohmátla Neferet.
"Hotovo, na." Stevie Rae si chtěla papírek vzít, ale já ho pevně držela. Netrpělivě se na mě podívala. Zahleděla jsem se jí přímo do očí, pokusila se vypadat doopravdy střízlivě a zašeptala: "Když ti zavolám, abyste utekli, tak utečte!"
Sjela pohledem k mému vzkazu a vytřeštila na něj oči. Rychle zase vzhlédla a skoro neznatelně
kývla. Neskutečně se mi ulevilo. Zavřela jsem oči a poddala se nevolnosti.
"Už ti to svoje tajné číslo napsala?" zeptal se Erik.
"Jo." Stevie Rae nasadila stejný pobavený tón jako on.
"Jakmile si ho uložím do telefonu, zlikviduju důkazy."
"Anebo se zpráva zničí sama," zahuhlal Heath na posteli.
Otevřela jsem oči a otočila se k němu. "Hej!"
"Co?" zamumlal.
"Ještě jednou dík," řekla jsem.
Pokrčil rameny. "Za málo."
"To nebylo málo. Dávej na sebe pozor, ano?"
"Záleží na tom? "
"Jo, to teda záleží. Akorát příště laskavě nepij." Zase jsem si krkla a zkřivila obličej , protože mě z
toho zaboleo na prsou.
"Pokusím se," pronesl a znovu si zvedl láhev ke rtům.
S povzdechem jsem se obrátila ke Stevie Rae. "Odneste mě odsud." Pak jsem pevně stiskla kabelku se dvěma nesrozumitelnými básničkami.
"To je tvoje práce, Eriku," řekla Stevie Rae.
Najednou stál Erik zase u mě. "Bude to bolet. Nerad to dělám, ale musíš zpátky do školy a jinak to nepůjde."
"Já vím, prostě zavřu oči a budu si představovat, že jsem někde úplně jinde, dobře?"
"To je skvělý nápad."
"Zůstanu u tebe, Zoey," navrhla Stevie Rae.
"Ne. Buď tady s Heathem," vyhrkla jsem rychle. "Jestli dovolíš, aby ho někdo zakousl, budu se na tebe hrozně moc zlobit. A to myslím úplně vážně."
"Sorry, ale nejsem hluchá, tak si ty poznámky nech," ozvala se Kramisha. "Já tvýho frajera nevycucnu. Stejně by chutnal hnusně."
"To je věc názoru, že jo, Zo?" zablábolil Heath a zvedl láhev, jakoby nám všem chtěl připít.
Schválně jsem si jich nevšímala a dál se dívala na Stevie Rae.
"Neboj se, Heathovi se ni cnestane. Pohlídám ho." Objala mě a dala mi pusu na tvář. "Dej na sebe pozor."
"Nezapomeň, co jsem ti napsala," sykla jsem.
Přikývla.
"Fajn, tak jdeme," řekla jsem Erikovi a pevně zavřela oči. Zvedl mě tak opatrně, jak jen to šlo, ale
tělem mi prošlehla taková bolest, že jsem nedokázala ani vykřiknout. Pořád jsem držela víčka
stisknutá a snažila se aspoň o krátké mělké nádechy. Erik mě rychle nesl tunelem a mumlal, že
všechno bude dobré... za chvilku tam budeme...
Když jsme dorazili k železnému žebříku, který vedl do suterénu, řekl: "Promiň, tohle bude příšerně bolet. Prostě se drž, Červenko. Už to budeš mít za sebou." Posnul pode mnou paže a zvedl mě k Dariovi, který se pro mě natáhl. V tom okamžiku jsem omdlela.
Ke svému velkému zklamání jsem se probrala, jakmile mi obličej začal bičovat mrznoucí déšť a
ledový vítr.
"Ššš, neházej sebou. Jen si ještě víc ublížíš," konejšil mě Darius. Nesl mě v náruči. Erik šel vedle něj a nespouštěl ze mě ustaraný pohled. Mířili jsme k obrovskému černému terňáku značky Hummer,který stál nastartovaný na parkovišti. Jack čekal u otevřených zadních dveří. Na sedadle spolujezdce trůnila Afrodita, dvojčata dřepěla v klubku koček v zavazadlovém prostoru a Damien seděl na širokém zadním sedadle u otevřených dveří.
"Posuň se a pomoz mi ji sem položit," řekl mu Darius.
Nějak mě přendali na zadní sedadlo. Hlavu jsem měla položenou na Damienově klíně. Bohužel jsem tentokrát neomdlela. Než Darius zabouchl dveře, Erik mi stiskl kotník.
"Halvně se uzdrav, ano?"
Sotva jsem se zmohla na chraptivé "dobře".
Poté, co Darius zavřel dveře, posadil se na za volant a rozjel se, jsem učinila zásadní rozhodnutí : že se tou motanicí s Erikem a Heathem nebudu zabývat, dokud se všechno trochu neuklidní a nenajdu v sobě sílu to nějak vyřešit.
Přiznávám, že v tu chvíli jsem od nich odjížděla s provinilým pocitem úlevy.
Skoro celou cestu do školy jsme strávili v etmě a tichu, které halili i námrazou ochromenou Tulsu.
Darius měl co dělat, aby udržel tereňák na ledových skluzavkách jindy zvaných silnice, a Afrodita ho jen občas upozornila na spadlou větev nebo správnou odbočku. Damien mě ztuhle a bez řečí držel, abych mu nesklouzla z klína , a ani dvojčata si nepovídala, což by se dalo považovat skoro za přírodní úkaz. Dál jsem držela oči ozavřené a snažila se nepodlehnout nevolnosti a bolesti. Tělem se mi začal zase plížit zneklidňující a důvěrně známý pocit otupělosti. Tentokrát jsem ale věděla, co znamená a jak nebezpečné by bylo se mu poddat, i kdyby mi připadal sebevíc uklidňující a lákavý.
Chápala jsem, že se z aním skrývá smrt. Přiměla jsem se dáchat víc zhluboka, přestože mi každý
nádech vyslal do celého těla paprsky bolesti.
Bolest je dobrá věc. Dokud ji cítíte, nejste mrtví.
Otevřela jsem oči, odkašlala si a namáhavě se přinutila promluvit. Ovíněná mlha byla dávno pryč,
cítila jsem jen vyčerpání a nepolevující bolest.
"Nesmíme zapomínat, kam se chystáme vkročit. Už to není naše stará Škola noci, kde jsme byli
doma," vypravila jsem ze sebe. Slyšet mě bylo celkem dobře, ale jinak jsem mluvila chraptivým,
úplně cizím hlasem. "Nesmíme ani na chvíli ztratit kontakt se svými živly,a taky si myslím, že
bychom měli říkat co nejvíc pravdu, když se nás někdo bude na něco vyptávat."
"To zní logicky," přisvědčil Damien. "Když vycítí, že nelžeme, nebudou mít důvod dívat se nám do
hlavy hloub."
"Zvlášť když si ty hlavy pojistíme pomocí živlů," doplnila Erin.
"Když budeme působit dostatečně nevědomě a přihlouple, třeba je to zblbne a Neferet nás pořád bude podceňovat," poznamenala Shaunee.
"Vracíme se prostě do školy, protože jsme dostali tu výzvu na mobil," řekl Damien. "A protože je Zoey raněná."
Afrodita přikývla. "Jo, a utekli jsme jenom proto, že jsme se báli."
"Což je hluboká pravda," zamumlala Erin.
"Zatraceně hluboká," upřesnila Shaunee.
"Takže si hlavně pamatujte: Kdykoli to půjde, říkejte pravdu a buďte pořád ve střehu," shrnula jsem to.
"Naše velekněžka má pravdu. Přicházíme do nepřátelského tábora a nesmíme se nechat uspat
falešným pocitem bezpečí jen proto, že to místo tak důvěrně známe," řekl Darius.
"Mám tušení, že uspávat ná stam nic nebude," pronesla najednou zamyšleně Afrodita.
"Jak to myslíš tušení?" zeptala jsem se.
"Připadá mi, že celý náš svět se změnil," odpověděla.
"Ne, vklastně to vím jistě. Mám špatný pocit a čím víc se blížíme k eškole, tím je to horší." Otočila se a zadívala se na mě přes okraj sedadla. "Ty to necítíš?"
Mírně jsem zavrtěla hlavou. "Cítím jenom tu ránu."
"Já ano," ozval se Damien. " je to, jako by se mi ježily všechny chloupky na zátylku."
"Přesně," řekla Shaunee.
"A mně je blbě od žaludku," oznámila Erin.
Znovu jsem se pořádně nadechla, prudce zamrkala a soustředila se na to, abych zůstala při vědomí.
"To Nyx. Chce vás tím varovat. Vzpomínáte, jak reagovali ostatní, když se Kalona objevil? "
Afrodita přikývla. "Zoey má pravdu. Nyx nanás sesílá schválně nepříjemné pocity, abychom tomu
zmetkovi nepodlehli. Musíme bojovat s tím, co ostatní mláďata tak fascinuje, ať je to , co chce."
"Nesmíme se přidat k Temné straně," pronesl vážně Damien.
Darius projel křižovatkou Utica Street a Jednadvacáté.
"Utica Square vypadá děsně strašidelně, když j etady úplná tma," podotkla Erin.
"Strašidelně, příšerně a podezřele," rozvedla její repliku Shaunee.
"Nefunguje elektřina," řekl Damien. "Dokonce ani v nemocnici svatého Jana se moc nesvítí, jako
kdyby jeli na generátory."
Darius pokračoval po Utica Street a Damien zničehonic zalapal po dechu. "To je úplně přízračné!
Jediné místo v Tulse, kde se ještě svítí."
Pochopila jsem, že už jsme na dohled Školy noci. "Zvedni mě. Chci se podívat," požádala jsem ho. Pomohl mi co nejohleduplněji do sedu, ale stejně jsem musela zatnout zuby, abych nevykřikla. A pak se mi bolest na chvilku vykouřila z hlavy, protože jsem spatřila Školu noci a bylo to naprosto neskutečné. Areál zářil mihotavými plamínky olejových luceren, které osvětlovaly celý obrovský komplex připomínající hard. Všechno pokrýval led a odlesky plamenů se třpytily na namrzlých kamenech, takže dohromady tvořily jeden obrovský diamant s miliony plošek. darius sáhl do kapsy a vytáhl malý dálkový ovladač. Namířil ho na kovanou školní bránu a zmáčkl tlačítko. Brána se s tichým vrznutím otevřela, a jak se pohnula, na příjezdovou cestu se snesla sprška rampouchů.
"Vypadá to jako zakletý zámek z nějaké brutální staré pohádky," řekla Afrodita. "Vevnitř je princezna, kterou otrávila zlá čarodějnice,a čeká, až ji vysvobodí krásný princ."
Dívala jsem se na svůj domov, teď už jen povědomé cizí místo. "Hlavně nesmíme zapomínat, že
princeznu vždycky hlídá hrozný drak."
"Nebo něco podobně strašného, jako třeba Balrog," připojil se Damien. "Ten z Pána prstenů."
"Tvůj příměr k démonovi bohužel bude přiléhavější, než by se nám líbilo," podotkl Darius.
"Co je tohle?" zeptala jsem se,a protože ukázat prstem jsem nemohla, trhla jsem bradou dopředu a potom nalevo. Byla to ale zbytečná otázka. Za vteřinu už bylo jasné, c se to vepředu pohnulo, protože tereňák se rázem ocitl v obklíčení. V jediném okamžení se noc zavlnila, všude kolem se zhmotnili krakouni a obklopili nás. Z ajedním z nich se náhl eobjevil obrovský, zjizvený bojoník, kterého jsem nikdy předtím neviděla. Vykročil kupředu. Tvářil se chmurně a nebezpečně.
"Pohleďte. Jeden z mých bratří, Erebův syn, stojí bok po boku s našimi nepřáteli," podotkl Darius.
"To znamená, že Erebovi synové jsou taky naši nepřátelé," odvětila jsem.
"Kněžko, alespoň co se týče tohoto bojovníka, musím s tebou souhlasit," řekl
2024 ©