Odtrhla jsem vyšokovaný pohled od krakouna a zjistila, že Heath stijí jen kousek ode mě. V rukou svíral pistoli a mířil přímo na nestvůru v koruně stromu.
"Človíčku!" zavřeštěla potvora. "Troufáššš ssssi na pradávného ?"
A pak se všechno odehrálo snad ve vteřině. Krakoun vzlétl přesně v okamžiku, kdy jsem konečně rozmrzla a vrhla se vpřed. Heath zmáčkl spoušť a ozval se ohlušující výstřel. Jenomže krakoun byl nelidsky rychlý. Uhnul a prostor, do kterého Heath mířil, byl v okamžiku, kdy jím prolétla kulka, už prázdný, takže se jen neškodně zavrtala do kmene stromu. Krakoun se spustil k Heathovi a já viděla, jak křiví pařáty. Vybavilo se mi, jak mi jedna z těch potvor málem podřízla krk, a to v době, kdy ještě neměli tělesnou podobu. Teď už krakouni byli stoprocentně reální a mně došlo, že jestli něco rychle neudělám, takhle Heatha zabije.
Všechen svůj strach a vztek jsem vložila do hlasitého výkřiku, skočila jsem po Heathovi a srazila ho k zemi jen o zlomek vteřiny dřív, než na něj krakoun zaútočil, takže místo něj zasáhl mě. V tu chvíli jsem necítila žádnou bolest, jen podivný tlak na kůži, který začal na levém rameni a bleskově se rozšířil přes horní část hrudi nad prsy až k pravému rameni. Síla rány mě otočila přesně o půlobrat, takže jsem viděla, jak krakoun kousek za námi přistává a staví se na ohavné lidské nohy.
Podíval se na mě a vytřeštil krvavé oči. "Ne!" zaječel hlasem, ze kterého čišela panická hrůza. "On tě chce žžžživou!"
"Zoey! Panebože, Zoey! Schovej se za mě!" zahulákal Heath a snažil se postavit, jenomže uklouzl na namrzlé dlažbě, která se bůhví proč vlhce a rudě leskla. Pořádně sebou sekl.
Pohlédla jsem na něj a připadalo mi dovné, že je tak blízko mě, ale jeho hlas zní, jako kdyby ke mě přicházel z hlubin dlouhatánského tunelu.
Nechápala jsem proč, ale podlomila se mi kolena a zhroutila jsem se na chodník. Krakounova obrovská křídla zlověstně zašustila a můj pohled se automaticky stočil k němu. Nezdálo se mi to. Chystal se rozletět k nám. Zvedla jsem ruku. Připadala mi těžká a horká. když jsem se na ni podívala, otřeseně jsem si uvědomila, že je celá od krve. Krev? To proto je ten chodník tak červený a mokrý? Kde se tam vzala? Hned jsem to ale pustila z hlavy a vykřikla: "Větře přijď !"
Vlastně jsem si jen myslela, že křičím. Ve skutečnosti se mi z úst vydral jen slabý šepot. Vítr má naštěstí zřejmě dobrý sluch, protože se okolo mě okamžitě zatočil.
"Nedovol té potvoře vzlétnou," řekla jsem. Vítr bez váhání poslechl, groteskního ptakomuže obklopilo moc hezké minitornádo a znehybnilo mu křídla. Tvor odporně zavřeštěl, složil nepoužitelná křídla na záda, sklopil nestvůrnou hlavu a začal se prodírat proti poryvům ke mně.
"Zoey! Do hajzlu, Zoey!" Zničehonic se vedle mě objevil Heath. Vzal mě kolem ramen a podepřel, což bylo fakticky fajn, protože jsem si zrovna říkala, že si asi budu muset úplně lehnout. Usmála jsem se na něj a podivila se, proč proboha brečí.
"Počkej. Jenom ho dorazím." Unaveně jsem se zadívala zpátky na krakouna. "Ohni, potřebuji tě." Vzduch kolem mě se okamžitě ohřál. Natáhla jsem prst zkrvavené ruky, kterou jsem pořád držela napřaženou , a ukázala na příšeru, která se k nám krok ze krokem blížila. "Spal ho," nařídila jsem.
Příjemné teplo, které mě obklopovalo, přeřadilo na vyšší rychlost a změnilo se ve sloup šlehajících plamenů, který se rozletěl směrem, kam ukazoval můj prst a moje vůle.
Obklopil krakouna a proměnil ho v plápolající oranžovou kouli. Vzduch naplnil odporný zápach přiškvařeného masa a spáleného peří. Bylo mi z něj na zvracení.
"Fuj. Děkuji ti, ohni. Větře, mohl bys prosím odfouknout ten smrad, než odejdeš?" Vážně mi připadalo zvláštní, že tohle všechno zdánlivě říkám hodně nahlas, ale ve skutečnosti ze mě vychází jen slabounký šepot. Živly mě ale poslechly i tak, což bylo jedině dobře, protože vzápětí mě zaplavil nával slabosti a nevolnosti. Už jsem se nedokázala dál držet zpříma a bezvládně se sesunula Heathovi do náruče.
Snažila jsem se přijít na to, co se se mnou děje, ale v hlavě se mi všechno motalo a najednou mi to vlastně ani nepřišlo nijak zvlášť důležité.
Někde v dálce se ozvaly rychlé kroky a pak se nade mnou objevila Heathova tvář, celá mokrá od slz. "Pomoc! Tady jsme! Zoey potřebuje pomoc!" zařval.
Nato se vedle Heathova obličeje zjevil Erikův. Hned mě napadlo: Bezva, teď na sebe začnou zase štěkat. Ale nezačali. Erikův výraz v okamžiku, kdy se nade mnou sklonil, mě popravdě trošku polekal, i když to pořád byl spíš takový nezúčastněný, dost rozostřený pocit.
"Do prdele!" hlesl a hrozně zbledl. Bez dalších řečí si strhl košili ( tu krásnou s dlouhým rukávem, kterou měl na sobě při našem posledním rituálu), až z ní uletěly všechny knoflíčky. Překvapeně jsem zamžikala a napadlo mě, že v bílém nátělníku vypadá fakticky dobře. No vážně, figuru má parádní. Klekl si ke mě z druhé strany.
"Promiň, tohle bude asi dost bolet." Zmačkal košili do koule a přitiskl mi ji na prsa.
Doopravdy to zabolelo. Zalapala jsem po dechu.
"Ach bohyně! Promiň, Červenko, promiň!" opakoval pořád dokola.
Podívala jsem se na sebe, protože mě zajímalo, od čeho ta příšerná bolest pochází, a s úděsem zjistila, že jsem celá zakrvácená.
"C-co..." Vší silou jsem se snažila tu otázku doříct, ale bolest v kombinaci s rostoucí otupělostí mi to nedovolila.
"Musíme ji dostat k Dariovi. On bude vědět, co s tím," řekl Erik.
"Ponesu ji. Ty mi ukaž cestu za tím Dariem, nebo jak se jmenuje," odvětil Heath.
Erik přikývl. "Jdeme."
Heath se na mě zadíval. "Musím s tebou pohnout, Zo. Vydrž, jo?"
Zkusila jsem přikývnout, ale skončilo to dalším zalapáním po dechu v okamžiku, kdy mě Heath zvedl, přitiskl si mě k hrudníku jako přerostlé mimino a rozběhl se za Erikem. Vlastně spíš klouzal a každou chvíli se zapotácel. Cesta dolů do podzemí se změnila v noční můru, na kterou nikdy nezapomenu. Heath následoval Erika do suterénu. Zastavili se u kovového žebříku, který vedl do systému chodeb, ale váhali jen vteřinku.
"Slez dolů a já ti ji podám," řekl Heath.
Erik přikývl a zmizel v otvoru. Heath došel na kraj. "Sorry ,zlato," zamumlal. "Vím, jak to pro tebe musí být hrozný." Pak mě lehce políbil na čelo, dřepl si a nějakým způsobem mě pustil do náruče Erikovi, který stál pod námi. Schválně říkám "nějakým způsobem", protože přesným detailům zmíněného procesu jsem zrovna moc pozornosti nevěnovala. Plně mě totiž zaměstnávalo to, jak jsem křičela bolestí.
Než jsem se stačila vzpamatovat, Heath pružně seskočil do tunelu a Erik mě předal zpátky.
"Poběžím napřed a najdu Daria. Drž se v hlavním tunelu, kde je nejvíc světla. Nikam neodbočuj. Vrátíme se k tobě."
"Kdo je Darius?" zeptal se Heath, ale mluvil už do prázdna. Erik odsprintoval pryč.
"Je mnohem rychlejší, než jsem myslela," chtěla jsem poznamenat, ale ze rtů mi splynulo jenom slaboučké nesrozumitelné mumlání. Všimla jsem si, že lampa, která zhasla těsně předtím, než jsem vyšplhala do suterénu, už zase svítí. "To je zvláštní," pokusila jsem se říct, jenomže z toho vyšlo akorát něco na způsob "To je zlššší" a přes hukot v uších jsem to skoro ani neslyšela.
"Ššššš," konejšil mě Heath a vyrazil vpřed tak rychle, jak jen mohl, aniž by to se mnou moc házelo. Stejně to bolelo, ale ne tak, abych zase začala křičet. "Zůstaň se mnou, Zo. Nezavírej oči. Dívej se na mě. Zůstaň." Pořád mluvil a mně to šlo na nervy, protože mě fakticky šíleně pálilo na prsou a nejradši ze všeho bych zavřela oči a usnula.
"Chci spát," broukla jsem.
"Ne!Žádný spaní! Hele, budeme si hrát, jako že jsme v tom filmu, co ses na něj koukala pořád dokola. V tom, kde hrál Leonardo DiBlbio."
"DiCaprio," zašeptala jsem uraženě. Nechápala jsem, jak může Heath po všech těch letech pořád ještě žárlit na to, že jsem jako malá holka šílela po Leonardovi. I když tehdy jsem u vlastně říkala "můj miláček Leo".
"To je fuk," prohlásil. "Pamatuješ, jak jsi říkala, že kdybys byla Rose, nikdy bys ho nepustila? Fajn, tak si to teď společně zahrajeme. Já jsem jasnej buzík DiCaprio a ty jseš Rose. Ty musíš udržet oči otevřený a pořád se na mě dívat, jinak zahučím pod vodu a bude ze mě jasnej utopenej buzík."
"Blbečku," vypravila jsem ze sebe.
Heath se široce usmál, " Prostě mě nepouštěj, Rose. Dobře?"
No jo, byla to pitomá hra, ale přiznávám, že mě to chytlo. Už když jsem viděla Titanic poprvé ( a málem si u toho vybrečela oči- znáte to, bulíte fakticky nahlas, celí se klepete a tečou vám nudle), hrozně mě ta scéna naštvala. Ta káča Rose slibuje, že ho nikdy nepustí, a pak ho pustí. To se nemohla kousek na tom prkně šoupnout, aby se tam vešel taky Leo/Jack ? Měla tam spoustu místa. Moje zamlžená mysl se začala podrobně zaobírat srdcervoucí scénou z mého oblíbeného filmu. Heath mě pevně sevřel v náruči a rozběhl se.
Tunel se zrovna začal mírně stáčet, když nás našel Erik. Darius mu byl v patách. Heath se zastavil a teprve v tu chvíli jsem si uvědomila, jak ztěžka dýchá. Ehm. Zadumaně jsem přemítala, jestli se mám stydět za to, že jsem tak těžká.
Jakmile mě Darius uviděl, začal na Erika štěkat rozkazy.
"Vezmu ji do pokoje Stevie Rae. Doběhnu tam mnohem dřív než vy, ale budu potřebovat tohohle člověka, takže ho tam nejdřív dovedeš. Pak dojdeš pro dvojčata a Damiena. Vzbuď Afroditu. Možná budeme potřebovat i ji." Obrátil se k Heathovi. "Dej mi Zoey."
Heath zaváhal. Viděla jsem, že mě nikomu nechce dát. Dariův kamenný výraz se trochu uvolnil. "Neměj obavy. Jsem Erebův syn a dávám ti své slovo, že ji budu vždy ochraňovat."
Heath mě neochotně předal do jeho silných paží. Bojovník se na mně vážně zadíval. "Poběžím velice rychle. Nezapomeň, musíš mi věřit."
Slabě jsem přikývla, a přestože jsem věděla, co bude následovat, stejně to se mnou zamávalo, když vystřelil kupředu a stěny tunelů se proměnily ve šmouhy. Zatočila se mi z toho hlava. Jednou už jsem Dariovu úžasnou schopnost prakticky se teleportovat z jednoho místa na druhé zažila, ale ani tentokrát to nebylo o nic míň dechberoucí.
Uplynulo snad jen pár vteřin a Darius zastavil před závěsem zakrývajícím vchod od pokoje Stevie Rae. Bez okolků vrazil dovnitř. Kámoška se posadila a přitom si protírala oči a rozespale mžourala. Pak šokovaně otevřela pusu a vyskočila z postele.
"Zoey! Co se stalo?"
"Krakoun," odvětil Darius. "Sundej ty věci ze stolu."
Stevie Rae jedním máchnutím paže smetla všechno ze stolu, který stál u nohou její postele. Chtěla jsem ji okřiknout, že to nemusela udělat tak drsně. No uznejte, podle mě rozbila nejmíň dvě sklenice a po celé místnosti se teď válela dévédéčka. Jenže zaprvé mi nějak nefungovaly hlasivky a zadruhé jsem se musela soustředit, abych neomdlela bolestí, která mi projela celým vrškem těla, když mě Darius položil na uvolněné místo.
"Co budeme dělat? Co budeme dělat?" opakovala Stevie Rae pořád dokola. Vypadala jako malá holčička, co se ztratila mamince, a všimla jsem si, že taky brečí.
"Vezmi ji za ruku. Mluv na ni. Udrž ji při vědomí," poradil jí Darius, otočil se a začal rázně vyhazovat věci z lékárničky.
"Zoey, slyšíš mě?" Ucítila jsem, že mě bere za ruku, ale jen hodně vzdáleně.
Stálo mě to přímo nadlidské úsilí, ale zašeptala jsem" "Jo."
Stiskla mi ruku silněji. "Budeš v pořádku. Rozumíš? Tobě se nesmí nic stát, protože já nevím, co bych si počala, kdyby..." Hlas se jí zlomil, vzlykla, ale pak pokračovala: "nesmíš umřít, protože ty jsi vždycky věřila, že je ve mně něco dobrého, a já se kvůli tobě snažila taková doopravdy být. Bez tebe, no, víš, já myslím, že s tebou by odešlo i všechno dobré ve mně a zvítězila by temnota. A taky ti musím povědět ještě spoustu věcí. Důležitých věcí."
Chtěla jsem jí říct, ať není hloupá, že mluví nesmysly a že nikam nejdu, ale mezi vší tou bolestí a otupělostí se mě začal zmocňovat zvláštní pocit. Nedokážu to popsat jinak než jako tušení, že je něco špatně. Kvůli tomu, co se stalo a co se se mnou i teď děje. Právě tenhle nový pocit mě víc něž všechna krev a vystrašené výrazy kamarádů přesvědčil, že něco je se mnou natolik v nepořádku, že možná přece jen někam odcházím.
V tu chvíli začala bolest polevovat a já usoudila, že jestli takhle vypadá smrt, je to podstatně lepší něž život a to strašné utrpení.
Do pokoje vrazil Heath, zastavil se až u mě a vzal mě za volnou ruku. Na Stevie Rae se ani nepodíval. Odhrnul mi vlasy z obličeje.
"Jak je, brouku? Pořád mě držíš?"
Zkusila jsem se na něj usmát, ale zdál se být ode mě tak daleko, že k němu ta změna výrazu nemohla proniknout.
Vzápětí do místnosti vběhla dvojčata následovaná Kramishou.
"To ne!" Erin se zastavila metr ode mě a přitiskla si dlaň na pusu.
"Zoey?" Připadalo mi, že Shaunee vypadá zmateně. Potom párkrát zamrkala, sjela pohledem níž a rozbrečela se.
"To vypadá blbě," řekla Kramisha. "To vypadá hodně blbě." Zarazila se a zadívala se na Heatha. ten byl tak dokonale soustředěný na mě, že by si asi vůbec nevšiml, ani kdyby do pokoje přitančil bílý slon v baletní sukýnce.
"Hele, není tohle ten člověčí kluk, co už tady jednou byl?"
Nevím proč, ale kromě vlastního těla, které už mi tak nějak nepatřilo, jsem všechno kolem sebe vnímala do nejmenších detailů. Dvojčata se držela za ruce a brečela tak usedavě, že jim z nosů tekly nudle. Darius se pořád hrabal v lékárničce. Stevie Rae mě hladila po ruce a snažila se (naprosto bez úspěchu) zadržet slzy. Heath mi šeptal nemožně hloupé a popletené repliky z TitaniKu. Jinými slovy, všichni se soustředili na mě- s výjimkou Kramishy. Ta hladově koukala na Heatha. V hlavě se mi rozezněly poplašné zvonečky. Začala jsem se vší silou snažit získat ztracenou vládu nad svým tělem . Musela jsem Heatha varovat, aby si dával pozor. Potřebovala jsem mu říct, aby odsud vypadl dřív, něž se mu něco stane.
"Heathe," podařilo se mi konečně zašeptat.
"Jsem tady, zlato. Vůbec se od tebe nehnu."
V duchu jsem obrátila oči v sloup. To jeho věčné hrdinství je strašně sladké, což o to, jenomže zrovna teď by ho kvůli němu mohla zakousnout červená mláďata
"Poslyš, nejseš ten člověčí kluk, co tady jednou byl? Ten, kvůli kterýmu na nás Zoey vlítla?" Kramisha postoupila o krok blíž. V očích se jí objevil rudý přísvit, který absolutně nevěstil nic dobrého. Copak nikdo jiný to nebezpečí nevnímá? Nevidí, jak upřeně na něj zírá?
"Darie!" vydechla jsem po dalším usilí.
Bojovník díkybohu vzhlédl od lékárničky. Upřela jsem na něj pohled a pak stočila oči ke Kramishe, která nad Heathem už doslova slintala. V Dariově tváři se okamžitě objevil záblesk porozumění.
"Kramisho. Odejdi odsud. Hned," přikázal jí ostře.
Zarazila se, odtrhla rudý pohled o dHeatha a podívala se na mě. Běž! naznačila jsem němě. Její oči se nijak nezměnily, ale kývla a rychle vyšla z místnosti.
Vzápětí se s trhnutím rozhrnul závěs ve dveřích a na scénu vstoupila Afrodita. Vypadala fakticky příšerně a hrozně se mračila.
"Krucinál, já se z toho otisku poseru. Stevie Rae, nemůžeš se trochu ovládat a držet svoje trapný emoce na uzdě? Co by komu udělalo, kdyby prokázal kapku ohledu nám, ubohým postiženým, na které zase působí alkohol a mají po ránu kocovinu, že by to zabilo...." Pak konečně zaostřila zamlžený pohled tak, že začala doopravdy vnímat, co vidí.
Její obličej, už tak popelavý a plný fleků, zbledl do nechutného šedobílého odstínu rybího břicha. "Bohyně! Zoey! " Začala zuřivě vrtět hlavou a rozběhla se ke mně. "To ne, Zoey. Ne, tohle jsem neviděla." Mluvila zoufale naléhavým tónem. "Tohle jsem nikdy neviděla. Tu první vizi smrti jsi překonala a v té druhé tě nepodřízli, tam ses utopila. Ne! Tohle je úplně špatně!"
Pokusila jsem se něco říct, ale ona už se zuřivě obrátila k Heathovi.
"Ty! Co tady do prdele děláš? "
"Já...přijel jsem zkontrolovat, jestli se jí nic nestalo," zakoktal Heath. Její tón ho zjevně rozhodil.
Afrodita zase zavrtěla hlavou. "Ne,. Tady vůbec nemáš co dělat. Tohle není správné." Odmlčela se a vztekle přimhouřila oči. "To se stalo kvůli tobě viď?"
Heathovi vyhrkly slzy. "Jo, asi jo," řekl.
2024 ©