Vrhla jsem se mezi ně. "Nechte toho!" vykřikla jsem. "Vážně mám svých starostí dost a nepotřebuju ještě vás dva tahat od sebe.Prokristanáčka, jste jak malí." Oba kluci na sebe přes moji hlavu dál vrhali vražedné pohledy. "Řekla jsem, ať toho necháte!" Bouchla jsem je do prsou. Teprve to je přimělo zamrkat a věnovat mi pozornost. Teď jsem pro změnu já vrhala vražedné pohledy na ně. "Abyste věděli, ten váš testosteron a to, jak na sebe pořád děláte ramena, je prakticky trapné. Pokud vám to uniklo, mohla bych přivolat živly a rozbít hubu vám oběma."
Heath rozpačitě přešlápl a zatvářil se provinile. Pak se na mě rozkošně usmál, jako sladký rošťák, kterému vynadala máma. "Promiň , Zo. Vždycky zapomenu, že teď umíš dělat pěkně hustý kouzla."
"Jo, omlouvám se," řekl Erik. "Vím, že nemám sebemenší důvod n aněj žárlit." Jízlivě se na Heatha ušklíbl.
Heath se na mě zadíval, jako by čekal, že řeknu něco ve smyslu NO, VLASTNĚ BYS MĚL ŽÁRLIT, PROTOŽE HO MÁM POŘÁD RÁDA, ale já mlčela. Nemohla jsem nic takového říct. I kdybych s Erikem nechodila, pořád platilo, že Heath patří do mého bývalého světa a do minulosti, ne do přítomnosti nebo budoucnosti. Je zkrátka člověk, a kdybychom museli zase bojovat, hrozilo by mu stokrát větší riziko než nám.
"Fajn, tak já pojedu," přerušil Heath tíživé ticho. otočil se a vykročil k východu, ale když už byl skoro u něj, zarazil se a ohlédl přes rameno. "Ale ještě bych si s tebou o něčem rád promluvil Zo. O samotě."
"Já se odsud nehnu," prohlásil okamžitě Erik.
"To po tobě nikdo nechce," řekl Heath. "Zo, šla bys se mnou na chviličku ven?"
"Tak to ani náhodou, sakra," zavrčel Erik a přistoupil ke mně, jako by ukazoval, že patřím jen jemu. "Nikam s tebou nepůjde.
Zamračila jsem se na něj a už jsem měla na jazyku, že za mě nemá co rozhodovat, když v tom udělal něco, co mě naprosto, totálně, příšerně naštvalo. Hrubě mě popadl za ruku a smyýkl semnou k sobě, ačkoli jsem ani jediným pohybem nenaznačila, že chci jít za Heathem. Naprosto automaticky jsem se mu vyškubla. Jeho modré oči se zúžily. V tu chvíli vypadal jako nějaký zuřivý maniak. Místo mého kluka jsem viděla úplně cizího člověka.
"Nikam s ním nepůjdeš," zopakoval.
To byla poslední kapka. Nesnáším, když mi někdo vyhrožuje. Je to jeden z důvodů, proč jsem nikdy nevycházela s máminým novým manželem. Tupčím je totiž v jádru jen mrňavý dikátor. A teď se ke mně najednou úplně stejně zachoval Erik. Věděla jsem, že mě to později bude příšerně mrzet, ale v tu chvíli jsem byla moc vytočená, než aby to moji reakci zmírnilo.
Nezačala jsem na něj ječet a vřískat. Nedala jsem mu facku, jak jsem v hloubi duše chtěla. Místo toho jsem zavrtěla hlavou a nejledovějším tónem pronesla: "Tak dost, Eriku. To, že spolu zase chodíme, neznamená, že mi můžeš nařizovat, co mám a co nemám dělat."
"Znamená to aspoň, že mi nebudeš zase zahýbat se svým člověčím klukem?" vyštěkl.
Zajíkla jsem se a o krok ustoupila do zadu, jako kdyby mě uhodil. "Co ti krucinál dává právo takhle se mnou mluvit?"
Žaludek se mi stáhl tak silně, až jsem myslela, že se pozvracím, ale překonala jsem to a oplatila Erikovi vzteklý pohled ocelově chladným výrazem. "Jsem tvoje holka a právě jsi mě naštval. Jsem tvoje velekněžka a právě jsi mě urazil. A mám plně funkční mozek a právě přemýšlím, jestli ti už úplně přeskočilo. Co se podle tebe asi stane za tu minutu, co budu s Heathem stát venku na parkovišti, když padá omrzlice? Lehnu si na holý beton a nechám se na rychlovku přefiknout? Fakticky si o mě myslíš, že jsem taková?"
Erik nic neříkal, jenom mě dál provrtával zuřivým pohledem.
Heath zafrkal smíchy a v tichu praskajícím napětím to znělo neskutečně zlomyslně. "Hele Eriku, pokud jde o naši Zo, dám ti malou radu. Fakticky hrozně moc nesnáší, když jí někdo říká, co má dělat. A je taková už, no , asi tak od třetí třídy. Takže si nenechala rozkazovat dávno předtím, než dostala od svý upíří bohyně nadpřirozený síly."
Natáhl ke mě ruku. "Půjdeš se mnou prosím na vteřinku ven, abysme si mohli popovídat bez dozoru?
"Jo, půjdu. Potřebuju na chvilku na vzduch," řekla jsem. Ignorovala jsem Erikův pohled i Heathovu nabídnutou ruku, odrázovala ke kovové mříži, která nebyla zdaleka tak pevná a bezpečná, jak se na první pohled zdálo, rozčileně s ní škubla a vyšla ven do absolutně odprné zimy. Závan studeného vlhkého vzduchu mi příjemně zchladil rozpálené tváře a já se zhluboka nadechla. Měla jsem sto chutí vykřičet svoje zklamání z Erika do flekaté šedi podvečerního nebe.
Nejdřív jsem si myslela, že prší, ale celkem rychle jsem zjistila, že se z oblohy sypou spíš kousíčky ledu. Ne nějak zvlášť hustě, zato vytrvale, takže parkoviště, železniční koleje a jedna strana starého nádraží začínaly působit magickým dojmem, jako by byly pokryté blyštivou jinovatkou.
"Tamhle mám auto." Heath ukázal na náklaďáček zaparkovaný na okraji prázdné plochy pod stromem, který kdysi evidentně na ozdobu zasadili k chodníku vedoucímu klem budovy. Celé roky se o něj ale nikdo nestaral a neprořezával ho, a bylo to na něm vidět. Dávno přerostl úhledný kruk v betonu a jeho kořeny pronikly dlažbou a roztrhaly ji. Ledem pokryté větve se klonily nebezpečně blízko ke staré žulové budově, některé se dokonce opíraly o střechu. jen jsem ho
uviděla, už se mi pod něj vůbec nechtělo vkročit. Ještě trocha námrazy a ten starý chudáček se určitě rozláme na milion třísek.
"Pojď sem." Heath mě zaštítil svojí rozepnutou bundou. "Sedneme si do auta a popovídáme si."
Rozhlédla jsem se po šedém, rozmáčeném okolí. neviděl ajsem nic strašidelného ani nepřirozeného- jmenovitě myslím ptakočlověčí příšery. Parkoviště bylo jednoduše mokré, studené a prázdné.
"Tak jo," řekla jsem a nechala se dovést k náklaďáčku. Asi nebylo úplně správné, že jsem mu dovolila, aby si mě přitáhl pod bundu a sevřel mě v podpaží,a držela se ho jako klíště, protože jinak bych sebou na zledovatělém chodníku určitě sekla. S ním to ale bylo tak přirozené a snadné, že jsem vůbec nezaváhala. Berte to tak: Heath patří do mého života od prvního stupně na základce. Je to v každém smyslu můj nejbližší člověk na světě, teda kromě babičky. Ať už mezi námi zrovna bylo nebo nebylo cokoli, brala jsem ho jako člena rodiny. Vlastně je stokrát lepší než valná většina mojí skutečné rodiny. Nedokázala jsem si představit, že bych se k němu měla chovat jako k cizímu člověku. Koneckonců než jsme spolu začali chodit, byli jsme kamarádi. ''jenže teď už nemůže být jen tvůj kámoš. Vždycky mezi vámi bude něco víc'', pošeptalo mi svědomí, ale já ho schválně neposlouchala.
Došli jsme k autu a Heath mi otevřel dveře. Vnitřek voněl důvěrně známou, i když zvláštní směsí Heathova těla a autokosmetiky. (On si na svoje auto hrozně potrpí a pořád ho leští. Přísahá, že ze sedaček byste mohli bez obav jíst.) Už jsem se chtěla posadit, ale nakonec jsem se zarazila. Sedět s ním zavřená v autě mi připadalo moc intimní, příliš by mi to připomínalo ty roky, kdy jsem s ním chodila. Radši jsem se od něj kousek odtáhla a napůl se opřela o bok sedadla spolujezdce, kde jsem přece jen byla aspoň trochu chráněná před ledovým deštěm. Heath se na mě smutně pousmál, jako že chápe, že dělám, co můžu abych odolala a nevrátila se k němu. Opřel se o vnitřek otevřených dveří.
"Fajn, tak o čem jsi semnou chtěl mluvit?"
"Nelíbí se mi že jseš zrovna tady. Nepamatuju si úplně všechno, ale i to málo, aby mi bylo jasný, že v těchto tunelech tě nečeká nic dobrýho. Říkala jsi sice, že ty tvý nemrtví spolužáci už nejsou takový, ale mě stejně vadí, že tam mezi nima musíš být. Podle mě to nemůže být bezpečný," řekl. Tvářil se vážně a ustaraně.
"Koukni, já se nedivím, že ti to tam dole připadalo odporné, ale teď je to doopravdy ůplně jiné. A ta mláďata se taky změnila. Vrátila se jim lidskost. Navíc je to v tuhle chvíli pro nás nejbezpečnější možné místo."
Heath se mi dlouho zkoumavě díval do tváře a potom si těžce povzdychl. "Ty jseš tady velekněžka, takže asi víš, co děláš. Já z toho ale prostě mám divnej pocit. Jseš si doopravdy jistá, že byste se neměli vrátit do školy? Ten padlej anděl třeba není tak špatnej, jak si myslíš."
"Ne, Heathe, on je zlý. Musíš i to věřit. A krakouni jsou hrozně nebezpeční. Do školy se vrátit nemůžeme. Tys ho neviděl, když se vynořil ze země. Je to, jako kdyby všechna mláďata i dospělé očaroval. Fakticky děsivé. Sám víš, jak ohromnou moc má Neferet, a já myslím, že Kalona je ještě mocnější než ona."
"Tak to je průšvih,"souhlasil.
"Jo."
Přikývl a nic víc už neřekl, jen se na mě díval. Já se zas dívala na něj a ty jeho sladké hnědé oči mě nějak nechtěly pustit. Mlčky jsem se opírala o sedačku a koukala se na něj, když v tom jsem ho začala vnímat mnohem intenzivněji.
Cítila jsem jeho příjemnou mýdlovou vůni, která mě provázela už odmalička. Stál tak blízko, že jsem vnímala žár jeho těla. Pomalu, beze slova mě vzal za ruku a otočil ji, aby si mohl prohlédnout složitá tetování, která mi zdobila dlaň.
Obkreslil vzor prstem.
"To je tak neuvěřitelný, že se ti tohle stalo," řekl tiše a pořád se na ruku díval. "Někdy se ráno vzbudím a úplně zapomenu, že tě označili a jseš na Škole noci. Napadne mě, že se hrozně těším, až budeme v pátek večer hrát a ty se na mě příjdeš budeš dívat. Nebo se nemůžu dočkat, až tě uvidím, jak si před školou kupuješ ve fastfoodu párky v rohlíku a colu." Zvedl oči a zadíval se na mě. "A potom se konečně vzbudím a dojde mi, že nic z toho už se nestane. Dokud jsme byli otisknutý, zas tak moc mi to nevadilo, protože jsem měl pocit, že mám u tebe pořád šanci a že mi kus tebe patří. Ale teď nemám ani to."
Celá jsem se rozklepala. "Moc mě to mrzí, Heathe. Já...Nevím co ti mám na to říct. Nemůžu s tím nic udělat."
"Ale, jo, můžeš." Zvedl moji ruku a přitiskl ji dlaní ke svému tričku s logem Tygrů z Broken Arrow, přímo na srdce. "Cítíš, jak buší?" zašeptal.
Kývla jsem. Jasně že jsem ten tlukot cítila, vytrvalý, silný, i když trochu moc rychlý. Okažitě mě zaplavily myšlenky na neuvěřitelně báječnou krev, ketrá mu pulzuje v žilách, a na to, jak hrozně ráda bych ho kousla, aspoň trošičku... Moje srdce začalo taky uhánět dvojnásobným tempem, stejně jako jeho.
"Když jse se viděli naposled, řekl jsem, že milovat tě příliš bolí. Ale potom jsem zjistil, že to není pravda. Ve skutečnosti příliš bolí, když tě nemiluju," pronesl.
"Heathe, ne. To nesmíme." Můj hlas zněl drsně, protože se mi hrdlo stahovalo touhou po něm.
"To víš, že smíme, kočičko. Nám dvěma to spolu vždycky klapalo. Máme celý roky praxe." Přistoupil ke mě blíž, sáhl po mojí ruc, která pořád ještě spočívala na jeho srdci, vzal ě za ukazováček a jemně mi přejel palcem po pečlivě upraveném nehtu. "Vážně máš tak tvrdý nehty, že dokážou proříznout kůži?"
Přikývl ajsem. Věděla jsem, že bych měla odejít zpátky do tunelů, protože zrovna teď patří právě tam, ale nedokázala jsem to. K Heathovi jsem také svým způsobem patřila. Ať to bylo dobře nebo špatně, neměla jsem v sobě sílu otočit se k němu zády.
Zatahal mě za prst a posunul ho výš, takže nehet lehce spočinul na hebkém místečku mezi krkem a ramenem.
"Škrábni mě Zo. Napij se zas mý krve." Hlas měl hluboký a zhrublý touhou. "Jsme propojený. Vždycky budeme. Vrať ten otisk tam, ka patří."
Přitiskl si můj nehet ještě víc ke krku. Oba jsme ztěžka dýchali. Nehet pronikl kůží a zanechal po sobě malé škrábnutí.
Uchváceně jsem pozorovala, jak na bílé kůži vyvstává jemná rudá linie. Pak mě zaplavila ta vůně, až moc dobře známé aroma Heathovy krve, ve které jsem už jednou zanechala svůj otisk. Vůni čerstvé lidské krve se nic nevyrovná. Krev mláděte, a dokonce ani dospělého upíra není zdaleka tak neodolatelná, tak omamně lákavá. Přistihla jse se, že se k němu nakláním.
"Jo, zlato, jo. Napij se ze mě, Zo. Vzpomínáš, jak je to hezký?" zašeptal Heath, vzal mě kolem pasu a přitáhl k sobě.
Že bych si jen maličko cucla? A co by na tom vlastně bylo tak špatného, kdybych se s Heathem zase otiskla? Krucinál, já se s ním chci otisknout. Je to přece fajn. Líbilo se mi to. A jeu taky, než...
Než jsem zároveň s otiskem zlomila i jeho srdce a dost ožná mu zanechala na duši nezahojitelné šrámy. Rázně jsem ho odstrčila, vyskočila z kabiny auta a ustoupila co nejdál. Ledový déšť, který mi okamžitě zkropil obličej, mi vlastně přišel vhod, protože okamžitě přehlušil vábení krve.
"Musím zpátky, Heathe," vypravila jsem ze sebe a snažila se dostat pod kontrolu přerývavý dech a bušení srdce.
"A ty se musíš taky vrátit, kam patříš, a to rozhodně není tady."
"Co se stalo, Zoey?" Vykročil ke mě a já o krok ucouvla. "Co jsem udělal špatně?"
"Nic. To...Nejde o tebe." Odhrnula jsem si z tváře mokré vlasy. "Jsi báječný. Vždycky jsi byl a já tě mám ráda. Právě proto nemůžu dovolit, abychom to udělali znovu. Otisk se mnou by ti ublížil, zvlášť teď."
"Hele, starosti o to, co by mi mohlo ublížit a co ne, nech na mě."
"Jenže když jde o nás dva, ty absolutně nepřemýšlíš!" vykřikla jsem. "Copak jsi zapomněl, jak to bolelo, když se náš otisk přerušil? Říkal jsi, že se ti chtělo tenkrát umřít!"
"Tak ho víckrát nepřerušuj."
"To není tak snadné. Můj život už není takhle jednoduchý."
"Třeba ho jen vidíš moc složitě. Já jsem já. Ty jseš ty. Máme se odmalička rádi, tak bysme měli být spolu. Tečka."
"Život není knížka, Heathe! Žádný šťastný konec ti v něm nikdo nezaručí."
"Já žádný záruky nepotřebuju, když mám tebe."
"To je právě to. Nemáš mě. Nemůžeš mě mít.Teď už ne." Zavrtěla jsem hlavou, a když chtěl ještě něco namítnout, zarazila jsem ho gestem. "Ne! Tíhle se teď nemůžu zdržovat. Prostě nasedni do auta a vrať se do Broken Arrow. Já jdu dolů. Ke svým lidem a za svým upířím klukem.
"Ale prosím tebe, Zo! Ty a ten kretén? Jak tě znám, tak tě ty jeho scény brzo přestanou bavit."
"Tady nejde jen o mě a Erika. Zkus konečně pochopit, že my dva spolu nemůžeme být. Musíš mě pustit z hlavy a žít svůj život. Lidský život." Otočila jsem se k němu zády a přinutila se vykročit od něj pryč. Když jsem za sebou zaslechla kroky, ani jsem se neohlédla a zahulákala: "Ne! Chci, abys odjel a nevracel se. Už nikdy."
Zadržela jsem dech a zaposlouchala se. Kroky umlkly.Ani tehdy jsem se neohlédla. Bála jsem se totiž, že bych se pak otočila, rozběhla se zpátky k němu a vrhla se mu do náruče.
Došla jsem skoro k železné mříži, když jsem zaslechla první zaskřehotání. Ten zvuk mě přikoval na místě, jako bych narazila do zdi. Prudce jse se otočila. Heath stál v ledovém dešti pod stromem, jen metr nebo dva od svého náklaďáčku.
Ale moje oči nehledaly jeho. Hned sklouzly k tmavé koruně namrzlého stromu
Mezi stíny, ketré vrhaly holé větve, se pohnulo něco tmevého Bylo mi to nějak povědomé, a tak jsem zamrkala a na to zaostřila, ale pořád jsem si nemohla vzpomenout, kde jsem něco podobného viděla. Vtom se ten obrys pohnul...proměnil...a já zalapala po dechu, protože najednou jse ho spatřila úplně jasně. Neferet! Krčila se na silné, zledovatělé větvi, která se opírala o střechu nádraží. Její oči karmínově žhnuly a vlasy kolem ní divoce vířily, jako by se do nich právě opřel poryv větru. Usmála se na mě. Z její tváře čišelo tak čiré zlo, že jse zůstala jako přimrazená.
Přímo před mýma vyděšenýma očima se pak její obraz náhle zachvěl, proměnil a tam, kde ještě před chvílí byla temná velekněžka, najednou seděl obrovský krakoun. Nebyl ani člověk, ani zvíře, ale nestvůrná směs obojího. Upíral na mě oči barvy krve, ale jinak lidské. Ruce i nohy měl holé a to, že vyrůstaly z nepřirozeně velkého krkavčího těla, působilo odporně a zrůdně. Zahlédla jsem jeho rozeklaný jazyk a lesklé sliny, které hladově kanuly z hrůzného zobáku.
"Co se děje Zoey?" zavolal na mě Heath, a než jse ho stačila varovat, stejně jako já se zadíval na zledovatělý strom. "Do háje, co to je?" Tváří mu mihlo pochopení. Evidentně pochopil, na co se dívá. Jenže to už ptačí příšera obrátila rudé oči ke mě.
"Zzzzzzoey?" řekla. Její hlas zněl nepřirozeně a naprosto nelidsky. "Tebe jsssme hledali."
Byla jsem totálně ztuhlá. V hlavě mi něco křičelo: 'oni mě hledají !' Ale z pusy i nevyšla ani hláska - chtěla jsem varovat Heatha nebo aspoň začít ječet jako siréna, ale nešlo to.
"Otec mě pochválí, ažžžž mu tě přivedu," zasyčel krakoun a roztáhl křídla. Zřejmě chtěl slétnout dolů a drapnout mě do pařátů.
"Tak o tom si nech zdát, protože na ni ani nesáhneš !" zařval Heath.
2024 ©