No nazdar. Chaos i láska jsou totéž, ale vlastně nejsou. Neferet je pořád mocná, ale už Nyx neposlo„uchá. A snaží se probudit něco nebezpečného. Jak to myslela? ‚Probudit‘ v abstraktním smyslu, jako že chce vyvolat válku s lidmi, nebo se doslova pokouší probudit nějakou hnusnou příšeru, která nás všechny sežere? Třeba jako to strašidlo, co mě škráblo, a na které jsem se mimochodem vůbec nestačila zeptat. Sakra, sakra, sakra!“ blábolila jsem páté přes deváté, poté co jsme s Afroditou vyběhly z koleje. Bylo skoro jisté, že na schůzi rady přijdeme pozdě.
„Na mě nekoukej. Já mám dost svých nevyřešených problémů. Jsem a zároveň nejsem člověk? Co to má znamenat? A jaktože je moje lidská přirozenost tak šíleně silná? Vždyť nemám lidi ráda!“ Vzdychla a prohrábla si vlasy. „Do prdele, jsem rozcuchaná.“ Obrátila se ke mně. „Je poznat, že jsem brečela?“
„Už se ptáš posté a znovu říkám, že ne. Vypadáš dobře.“
„Krucifix. Já to věděla. Vypadám děsně.“
„Afrodito! Dobře, ne děsně!“
„No jo, ostatním možná stačí, když vypadají dobře. U mě je to děsně.“
„To snad není pravda. Právě se nám zjevila naše nesmrtelná bohyně Nyx, mluvila s námi a ty stejně myslíš jen na to, jak vypadáš!“ Zavrtěla jsem hlavou. Tohle bylo i na Afroditiny poměry příšerně povrchní.
„Hele, bylo to fantastické. Nyx je úžasná. Upřímně to přiznávám, tak co si stěžuješ?“
„No, když k tobě promluví sama bohyně, asi bys pak měla, já nevím, myslet na důležitější věci, než jsou tvoje věčně dokonalé vlasy,“ vyhrkla jsem zoufale. S touhle holkou mám čelit nebezpečnému zlu, které chce zničit svět? Ach jo. Nyktiny cesty jsou samozřejmě nevyzpytatelné, ale mělo by to snad mít nějaké meze.
„Nyx dobře ví, jaká jsem, a stejně mě má ráda. Jsem, kdo jsem. Tohle.“ Máchla před sebou dlaní, dolů a zase nahoru. „Myslelas to vážně, že mám dokonalé vlasy?“
„Jsou dokonalé jako ta tvoje povrchní, otravná póza.“
„Bezva. To se mi ulevilo.“
Zamračila jsem se na ni, ale už jsem nic neřekla. Vyběhly jsme po schodech k zasedacímu sálu naproti knihovně. Nikdy jsem tam nebyla, ale hodněkrát už jsem nakoukla dovnitř, protože dveře zůstávají obvykle otevřené, když je místnost prázdná. Vždycky když jsem šla do knihovny nebo z ní, neodolala jsem a obdivně si prohlížela krásný velikánský kulatý stůl, který sálu vévodí. Dokonce jsem se Damiena zeptala, jestli to náhodou není ten kulatý stůl z dob krále Artuše a Camelotu. Odpověděl, že asi ne, ale jistý si tím není.
Dneska ovšem zasedací sál prázdný nebyl. Naopak, tísnila se v něm spousta dospělých upírů, Erebových synů a samozřejmě taky těch pár mláďat z rady prefektů. Naštěstí jsme vklouzly dovnitř, zrovna když Darius zavíral dveře, u nichž následně hodlal v celé své namakané výšce stát na stráži. Afrodita po něm blýskla zářivým provokativním úsměvem a já potlačila hlasitý povzdech, protože jeho oči okamžitě zajiskřily zájmem. Chtěla tam zůstat a zapříst hovor, ale já ji chytla za ruku a doslova odvlekla ke dvěma prázdným židlím vedle Damiena.
„Dík, žes nám držel místo,“ pošeptala jsem mu.
„Rádo se stalo,“ odpověděl tiše a usmál se na mě jako dřív. Zahřálo mě to u srdce a hned mi bylo líp.
Rozhlédla jsem se. Seděly jsme s Afroditou po Damienově pravé ruce. Vedle Afrodity jsem spatřila Lenobii, učitelku jezdectví. Bavila se s Drakem a Anastasií Lankfordovými. Po levici měl Damien dvojčata. Synchronizovaně na mě kývla, ale evidentně se tady cítila stejně nesvá jako já. Věděla jsem, že radu tvoří nejnadanější členové profesorského sboru, ale některé učitele jsem znala jenom od vidění a nevěděla jsem ani, jak se jmenují, a kromě nich tu bylo i podezřele hodně Erebových synů, v čele s obrovským chlapem, který seděl u dveří. Byl to největší mužský, ať už lidský nebo upíří, jakého jsem v životě viděla. Snažila jsem se na něj nezírat. Napadlo mě, že se zeptám vševěda Damiena, jestli mají bojovníci normálně přístup na zasedání rady, když vtom se ke mně naklonila Afrodita a zašeptala: „To je Ate, velitel Erebových synů. Darius říkal, že tu dneska bude. To je kus chlapa, co?“
Už jsem měla na jazyku, že mi připomíná spíš několik kusů chlapa naskládaných na sebe, když se otevřely jiné dveře na opačné straně sálu a vstoupila Neferet.
Poznala jsem, že se děje něco neobvyklého, ještě než za ní vešla další žena. Neferet na veřejnosti nosila masku poklidné dokonalosti – byla vtělený klid, sebejistota a vyrovnanost. Teď ale vypadala rozhozeně. Krásné rysy měla napjaté, jako by se ovládala jen silou vůle a ta námaha ji vyčerpávala. Po několika krocích ustoupila stranou a my uviděli upírku, která šla za ní.
Jakmile ji dospělí spatřili, překvapeně sebou trhli. Erebovi synové se vmžiku postavili do pozoru a ostatní členové rady je vzápětí napodobili. Damien, dvojčata, Afrodita a já jsme vstali, automaticky v uctivém pozdravu přitiskli sevřené pěsti k srdci a sklonili hlavy jako všichni kolem.
No, přiznám se, že jsem ze své úklony zašilhala nahoru a zvědavě se na nově příchozí koukla. Byla vysoká a hubená. Její pleť měla sytou barvu naleštěného tmavého dřeva a stejně jako třeba mahagon byla hladká a bez poskvrnky. Její jednolitost narušovalo jen složité safírové tetování, které působilo absolutně ohromujícím dojmem: tvořily ho totiž dvě siluety bohyně, jaké mají všichni profesoři vyšité na náprsních kapsách. Ženské postavy se v dokonalé zrcadlové souměrnosti stáčely po jejích lícních kostech až skoro k bradě. Vztaženými pažemi jako by podpíraly měsíční srpek na jejím čele. Neuvěřitelně dlouhé vlasy jí spadaly hluboko pod pas a podobaly se těžkému závoji z lesklého černého hedvábí, oči měla velké, tmavé, mandlového tvaru, nos dlouhý a rovný, rty plné. Nesla se jako královna, dívala se zpříma a pozorně si nás prohlížela. Teprve když se její pohled na vteřinu zastavil u mě a já pocítila jeho sílu, došlo mi, v čem se liší od všech upírů, které jsem kdy viděla – byla stará. Ne v tom smyslu jako normální starý člověk – vypadala odhadem na čtyřicet, ovšem to je na upíří poměry hrozně moc. Dojem stáří u ní nevyvolávaly vrásky nebo povolená kůže. Jednoduše působila věkovitě a důstojně a otevřeně se tím pyšnila, jako by to byl vzácný drahý šperk.
„Vítejte.“ Její přízvuk jsem nedokázala zařadit. Působil trochu jako z Blízkého východu a taky tak nějak britsky. Důležité ale bylo, že dodával jejímu hlasu stejně syté zabarvení, jaké měla její kůže. Místnost se jím celá rozezněla.
Automaticky jsme zareagovali: „Vítej i ty.“
Usmála se a najednou mi hrozně připomněla bohyni, jejíž úsměv jsem měla v živé paměti. Nějak mě přestala nést kolena a ulevilo se mi, když nám pokynula, abychom se posadili.
„Vypadá jako Nyx,“ pošeptala mi Afrodita.
Takže se to nezdálo jenom mně. Přikývla jsem a trochu se sebrala. Nic víc jsem nestačila, protože Neferet se konečně vzchopila a promluvila.
„Stejně jako vás všechny i mě překvapilo, že se naší Škole noci dostalo té vzácné cti a nečekaně nás přijela navštívit Shekina.“
Damien prudce zalapal po dechu a já se na něj tázavě zadívala. Jako správný snaživý studentík měl před sebou papír a v ruce bezvadně ořezanou tužku, aby si mohl v případě potřeby dělat poznámky. Rychle načmáral pár slov a nenápadně ke mně papír pošoupl, abych si vzkaz přečetla. Stálo tam: SHEKINA=VELEKNĚŽKA VŠECH UPÍRŮ.
Ty bláho. Žádný div, že se Neferet tváří tak rozhozeně.
Shekina se dál mírně usmívala a pokynula Neferet, aby se posadila. Naše velekněžka sklonila hlavu. Mělo to vypadat uctivě, ale mně to připadalo hodně prkenné, jako by se k tomu projevu respektu musela nutit. Sedla si, záda rovná jako pravítko, pořád divně ztuhlá. Shekina zůstala stát a oslovila nás.
„Kdybych sem skutečně přijela pouze na přátelskou návštěvu, samozřejmě bych svůj záměr předem oznámila, abyste byli připraveni. Pouhá přátelská návštěva to však není, stejně jako toto není běžné zasedání rady. Už připuštění Erebových synů k jednání je neobvyklé, ale jejich přítomnost v takovéto chaotické a nebezpečné době chápu. Mnohem více mě udivuje, že zde s námi jsou mláďata.“
„Jsou tady, protože…“
Shekina zvedla ruku a Neferetino vysvětlení rázně uťala.
Nevím, co mnou zacloumalo víc – jestli Shekinina mocná božská aura, nebo to, jak snadno Neferet umlčela.
Shekininy tmavé oči se upřely na dvojčata, pak na Damiena, Afroditu a nakonec spočinuly na mně. „Ty jsi Zoey Redbirdová,“ řekla.
Odkašlala jsem si a snažila se pod jejím přímým pohledem moc nevrtět. „Ano, paní.“
„Pak tito čtyři musejí být ona mláďata obdařená nadáním pro vzduch, oheň, vodu a zemi.“
„Ano, paní, jsou,“ odvětila jsem.
Přikývla. „Už chápu, proč vás sem přizvali.“ Pootočila se a provrtala Neferet přísným pohledem. „Chceš použít jejich sílu.“
Ztuhla jsem a Neferet taky, i když ona k tomu asi měla jiný důvod. Že by Shekina věděla, co mě napadlo teprve nedávno – že Neferet zneužívá svou moc a snaží se vyvolat válku mezi lidmi a upíry?
Neferet se už ani nepokoušela předstírat zdvořilost. Ostře odsekla: „Chci využít všechny výhody, které nám bohyně poskytla, abych zajistila našemu lidu bezpečí.“ Ostatní dospělí v sále se nervózně ošili. Její nepokrytá neúcta je evidentně zaskočila.
„Jistě. Proto jsem zde.“ Se Shekinou velekněžčino chování ani nehnulo. Obrátila se k členům rady. „Šťastnou shodou okolností jsem právě byla na neohlášené soukromé návštěvě v chicagské Škole noci, když se ke mně donesla zpráva o zdejších tragických událostech. Kdybych byla doma v Benátkách, dozvěděla bych se o nich příliš pozdě, než abych mohla zasáhnout, a nedokázala bych tomuto zabíjení předejít.“
„Předejít, kněžko?“ ozvala se Lenobia. Koukla jsem se po ní. Učitelka jezdectví vypadala, že je v mnohem větší pohodě než Neferet. Tón jejího hlasu byl nesporně uctivý, ale zároveň vřelý.
„Lenobio, má milá. Moc ráda tě zase vidím,“ řekla Shekina přívětivě.
„Jsem šťastná, že se zase potkáváme.“ Lenobia kývla a její zvláštní stříbřitě plavé vlasy se zavlnily jako vzdušný závoj. „Jistě však mluvím za celou radu, když přiznávám, že ti nerozumím. Patricia Nolanová i Loren Blake jsou mrtví. Pokud jsi chtěla zabránit jejich smrti, přicházíš pozdě.“
„To je pravda,“ řekla Shekina. „A jejich smrt mě velice rmoutí, ale ještě je čas, abychom zabránili dalšímu umírání.“ Odmlčela se a potom pomalu, zřetelně pronesla: „Žádná válka mezi lidmi a upíry nebude.“
Neferet vyskočila tak prudce, že málem převrhla židli. „Nebude? Takže vrahové ujdou trestu za svoje ohavné zločiny?“
Erebovi synové na sobě nedali nic znát, ale vycítila jsem, že je to stejně jako Neferet šokovalo.
„Zavolala jsi policii, Neferet?“ zeptala se Shekina klidným konverzačním tónem, ale síla skrytá v jejím hlase mě pošimrala na kůži a cosi v mém nitru se zachvělo.
„Jestli jsem zavolala lidskou policii a požádala je, aby chytili lidské vrahy a předali je lidskému soudu? Ne, to jsem neudělala.“
„A jsi nezvratně přesvědčená, že u lidí se spravedlnosti nedovoláš? Raději s nimi budeš válčit?“
Neferet přimhouřila oči a probodla Shekinu vzteklým pohledem, ale neodpověděla. Nastalo tíživé ticho a mně zničehonic vytanul na mysli detektiv Marx, polda, který mi pomohl, když Heatha unesla ta hnusná nemrtvá mláďata z tunelů. Zachoval se skvěle. Snažila jsem se mu namluvit, že Heatha unesl bezdomovec a zabil i ty druhé dva lidské kluky, a i když dobře věděl, že lžu, byl ochotný mi důvěřovat a stačilo mu moje slovo, že už žádné nebezpečí nehrozí. Navíc mi přišel na pomoc, když jsem ho nejvíc potřebovala. Vyprávěl mi, že jeho sestra, dvojče, se proměnila v upírku a že si zůstali blízcí, což znamená, že není proti upírům zaujatý. Pracuje na oddělení vražd a je vyšší šarže – určitě by udělal všechno pro to, aby vraha upírů dostal. A stoprocentně není jediný rozumný a čestný člověk v Tulse.
„Zoey Redbirdová, co mi k tomu povíš?“
Shekinina otázka mě dost zaskočila, ale odpověď ze mě vylétla úplně samovolně, jako kdyby kněžka zmáčkla nějaký knoflík. „Já jednoho poctivého lidského poldu znám.“
Shekina se zase usmála jako Nyx a já se trošku uklidnila. „To asi každý z nás. Aspoň to jsem si myslela, než se ke mně donesla zvěst, že jste zde vyhlásili válku, aniž jste dali lidem příležitost, aby si mezi sebou zjednali pořádek.“
„Copak ti nedochází, jak je to směšné?“ Neferetiny mechově zelené oči sršely zlostí. „Aby si zjednali pořádek. Ani by je to nenapadlo!“
„V průběhu minulých desetiletí to mnohokrát udělali. A ty to dobře víš, Neferet.“ Shekinin mírný tón ostře kontrastoval se zuřivým hněvem mladší ženy.
„Zabili ji, a potom Lorena.“ Skoro syčela.
Shekina ji vlídně pohladila po ruce. „Nemáš dostatečný odstup. Neuvažuješ racionálně.“
Neferet před jejím dotekem ucukla. „Já jediná tady uvažuju racionálně!“ vyštěkla. „Lidské ohavnosti už příliš dlouho zůstávají bez trestu!“
„Neferet, k těm vraždám došlo teprve nedávno a tys lidem nedala ani možnost, aby viníky ze svých řad sami potrestali. Místo toho je všechny šmahem odsuzuješ a viníš je z nečestného jednání. Všichni lidé takoví nejsou, i když tvá osobní zkušenost s nimi byla bohužel bolestná.“
Shekinina závěrečná slova mi připomněla, s čím se mi Neferet před časem svěřila: když ji označili, bylo to pro ni vysvobození, protože její otec ji už léta zneužíval. To se odehrálo skoro před sto lety. Lorena zavraždili teprve předevčírem, profesorku Nolanovou o den dřív. Došlo mi, že Neferet těmi „ohavnostmi“ nemyslí jen tyhle dva zločiny. Shekina zjevně dospěla ke stejnému závěru.
„Velekněžko Neferet, domnívám se, že jsi k řešení těchto vražd nepřistoupila s nezaujatou myslí. Tvůj úsudek zakalila láska k zesnulým přátelům a touha po pomstě. Nyktina nejvyšší rada s vyhlášením války nesouhlasí a zamítá ho.“
„Jen tak bez důvodu?“ Neferetin vášnivý odpor vystřídala chladná, krutá zášť. Semkla rty. Byla jsem fakticky ráda, že se tak dívá na Shekinu a ne na nás, protože mi z ní běhal mráz po zádech.
„Kdybys uvažovala rozumně, uvědomila by sis, že Nyktina nejvyšší rada nikdy o ničem nerozhoduje bez rozmyslu. Pečlivě situaci zvážila, přestože jsi ji o deklaraci války nezpravila, jak bylo tvou povinností,“ vyčetla jí Shekina jemně. „Dobře víš, sestro, že takto závažnou záležitost jsi měla nejprve předložit radě ke schválení.“
„Na to nebyl čas,“ namítla Neferet ostře.
„Na moudré rozhodnutí je vždycky čas!“ Shekininy oči rozhořčeně zaplály a já se málem přikrčila. A to jsem myslela, že Neferet umí budit hrůzu! Proti Shekině vypadala jako ufňukaná holčička. Starší žena na chvilku zavřela oči a zhluboka se nadechla, aby se uklidnila. Pak laskavým, chápavým tónem pokračovala: „Ani Nyktina nejvyšší rada, ani já nepopíráme, že vražda dvou našich soukmenovců volá po spravedlivém trestu, ale válka nepřichází v úvahu. Žijeme s lidmi v míru už více než dvě staletí. Nesmíme tento mír porušit kvůli ohavnému činu několika málo náboženských fanatiků.“
„Když budeme slepí k tomu, co se děje tady v Tulse, vypuknou zase hony na čarodějnice. Nezapomínej, že hrůzy v Salemu také začala jen hrstka lidí, náboženských fanatiků, jak říkáš.“
„Mám tu dobu v živé paměti, narodila jsem se ani ne sto let poté. Nyní jsme silnější, než jsme byli v sedmnáctém století. A svět se změnil, Neferet. Pověry nahradilo vědecké poznání. Lidé uvažují mnohem racionálněji.“
„Co všechno se ještě bude muset stát, než ty i velevážená Nyktina nejvyšší rada pochopíte, že nám nezbývá než se začít bránit?“
„Celý svět by musel změnit své smýšlení a já se modlím k Nyktě, aby se něco takového nikdy nestalo,“ odvětila Shekina důstojně.
Neferet se rozhlédla po místnosti a její pohled utkvěl na veliteli Erebových synů. „Ty a tvoji Synové budete jen trpně přihlížet, jak nás lidé jednoho po druhém vraždí?“ V jejím hlase zazněla promyšlená výzva.
„Žiju, abych chránil druhé, a žádný Erebův syn nedovolí, aby někdo pod jeho ochranou došel úhony. Budeme tebe i tvou školu bránit, Neferet, ale proti rozhodnutí nejvyšší rady se nepostavíme,“ pronesl Ate hlubokým znělým hlasem.
„Kněžko, to, co naznačuješ – tedy že by se Ate měl řídit spíš tvým přáním než vůlí rady – je nehorázné.“ Z Shekinina tónu zmizela veškerá vlídnost. Upřeně se na Neferet zadívala a z jejích očí sálalo rozhořčení.
Neferet dlouho mlčela a pak se náhle zachvěla. Ramena jí poklesla a najednou jako by zestárla.
„Odpusť mi,“ řekla tiše. „Máš pravdu, Shekino. Nemám dostatečný odstup. Měla jsem Patricii i Lorena moc ráda. Zatemnilo mi to mysl. Musím… potřebuju… omluvte mě, prosím,“ vypravila ze sebe. A pak jako šílená vyběhla ze sálu.
2024 ©