Zvedla jsem oči od svíčky a zadívala se na Afroditu. Byla bledá a rty měla stisknuté do tenké bezkrevné čárky. „Tys od té chvíle, co ti zmizelo znamení, nezkusila přivolat svůj živel?“ zeptala jsem se opatrně.
Zavrtěla hlavou a dál se tvářila, jako když ji bolí břicho.
„No, tak to máš vlastně pravdu, s tímhle ti pomoct můžu. Asi bych měla vyvolat kruh.“
„Přesně to jsem myslela.“ Rozechvěle se nadechla. „Tak do toho, ať to máme z krku.“ Přešla ke stěně proti posteli, zůstala tam stát a sevřela svícen v dlaních. „Sever je tady.“
„Fajn.“ Odhodlaně jsem k ní přistoupila, otočila se k východu, zavřela oči a soustředila se. „Při každém nádechu nás naplňuje a dává nám život. Volám k sobě vzduch.“ I bez žluté svíčky, která ho obvykle reprezentuje, a bez Damienova nadání jsem okamžitě pocítila odpověď – zavál kolem mě příjemný větřík.
Otevřela jsem oči a popošla kousek po slunci, tedy po směru hodinových ručiček, k jihu. „Zahřívá nás a dává nám bezpečí a teplo. Volám k sobě oheň.“ S úsměvem jsem si vychutnala horký dotek druhého živlu.
Pokračovala jsem po kruhu k západu. „Omývá nás a ochlazuje. Volám k sobě vodu.“ Vzápětí jsem ucítila, jak mi u nohou šplouchají neviditelné vlnky. Postoupila jsem k Afroditě.
„Připravená?“ zeptala jsem se jí.
Přikývla, zavřela oči a pozvedla svíčku, která symbolizovala její živel.
„Živí nás a chrání. Volám k sobě zemi.“ Cvakla jsem zapalovačem a přidržela plamínek u knotu.
„Jau, sakra!“ vyjekla Afrodita. Upustila svícen, jako by se o něj spálila. Dopadl na dřevěnou podlahu a roztříštil se. Afrodita se chvíli dívala na střepy a rozlámanou svíčku u svých nohou, a když vzhlédla, leskly se jí oči. „Přišla jsem o nadání.“ Mluvila tak tiše, že skoro šeptala, a po tvářích se jí začaly kutálet slzy. „Nyx mi ho vzala. Čekala jsem, že to udělá. Věděla jsem, že pro takový úžasný dar nejsem dost dobrá.“
„Já myslím, že je to jinak,“ řekla jsem.
„Vždyť jsi to sama viděla. Už nejsem země. Nyx nechce, abych ji zastupovala,“ vzlykla.
„Netvrdím, že nadání pro zemi pořád máš. Ale Nyx ti ho podle mě nevzala proto, že si ho nezasloužíš.“
„Jenže já si ho doopravdy nezasloužím,“ hlesla zničeně.
„Tomu nevěřím. Počkej, dokážu ti to.“
Ustoupila jsem o krok vzad. Tentokrát už bez svíčky jsem zopakovala: „Živí nás a chrání. Volám k sobě zemi.“
Hned mě obklopily vůně a zvuky typické pro jarní louku. Snažila jsem se nevnímat, že se Afrodita rozbrečela ještě víc, přešla jsem do středu svého pomyslného kruhu a přivolala poslední živel. „Žijeme v něm, než se narodíme, a v okamžiku smrti se jím opět stáváme. Volám k sobě ducha.“ Moje duše se rozezpívala a naplnila mě síla pátého živlu.
Nechala jsem se ovládnout mocí, která ke mně vždycky přichází, když přivolám živly, a vztáhla paže. Zaklonila jsem hlavu a místo stropu si představila sametovou čerň nekonečného nočního nebe. Pak jsem se začala modlit – ale ne tak, jak se modlí moje máma a její pitomý manžel, s neupřímnou pokorou a spoustou všelijakých amen a tak.
Já při modlitbě zůstávám tím, kým jsem normálně. Mluvím se svojí bohyní stejně jako s babičkou nebo nejlepší kamarádkou.
Doufám, že Nyx si mojí upřímnosti cení (ale moc jistá si tím nejsem).
„Nyx, stojím v kruhu síly, kterou jsi mi dala, a prosím, abys vyslechla moji modlitbu. Afrodita ztratila věci, na kterých jí hodně záleželo, ale podle mě se to nestalo proto, že o ni už nestojíš. Určitě je to jinak a já bych byla vážně moc ráda, kdybys jí ukázala, že jsi pořád s ní a že to tak zůstane, ať se děje, co chce.“
Nic se nestalo. Zhluboka jsem se nadechla a pořádně se soustředila. Už dřív jsem slyšela Nyktin hlas. Někdy se mnou fakticky mluví, jindy mám prostě jenom taková tušení. Zrovna teď by něco z toho bodlo, doplnila jsem ke svojí modlitbě v duchu. Zkoncentrovala jsem se, jak nejvíc to šlo. Zavřela jsem oči a naslouchala tak úporně, až jsem pod víčky začínala šilhat a přestala jsem dýchat. Byla jsem do toho tak zabraná, že jsem málem přeslechla, jak Afrodita šokovaně zalapala po dechu.
Otevřela jsem oči a totéž následně udělala s pusou.
Mezi mnou a Afroditou se vznášel třpytivý stříbrný obraz krásné ženy. Když jsme si později snažily vzpomenout, jak přesně vypadala, zjistily jsme, že si ji pořádně nevybavujeme, ale shodly jsme se na tom, že nám připomínala zhmotněnou duši – což není zrovna perfektní popis.
„Nyx!“ vyhrkla jsem.
Bohyně se na mě usmála a mně se málem rozskočilo srdce radostí. „Zdravím tě, u-we-tsi-a-ge-ya,“ oslovila mě čerokézským výrazem pro dceru, stejně jako to dělává babička. „Udělala jsi dobře, že jsi mě zavolala. Měla by ses instinktem řídit častěji, Zoey. Nikdy totiž nelže.“
Pak se otočila k Afroditě. Ta vzlykla a padla před ní na kolena.
„Neplač, milé dítě.“ Nyx natáhla éterickou paži a jako zhmotněný krásný sen ji pohladila po tváři.
„Odpusť mi, Nyx!“ vykřikla Afrodita. „Udělala jsem strašnou spoustu hloupostí a tolik chyb. Všechno mě to moc mrzí, doopravdy. Nevyčítám ti, žes mi vzala znamení a nadání pro zemi. Vím, že si ani jedno nezasloužím.“
„Dcero, to jsi špatně pochopila. Já ti znamení nevzala. Zničila ho síla tvé lidskosti, která zároveň zachránila Stevie Rae. Ať chceš nebo ne, vždycky budeš především člověkem, jelikož máš v sobě hluboce zakořeněnou lidskou přirozenost. A právě proto tě hluboce miluji. Nesmíš si však myslet, že jsi teď pouhý člověk. Jsi mnohem víc. Co to obnáší, na to musíš přijít sama a zvolit si svou cestu.“ Bohyně ji vzala za ruku a pomohla jí vstát. „Víš, dcero, to nadání pro zemi nepatřilo tobě. Jen jsi ho opatrovala pro Stevie Rae. Země v ní totiž nedokázala plně přebývat, dokud se jí nevrátila lidskost. Svěřila jsem tedy tento vzácný dar tobě a zároveň tě zvolila za vykonavatelku své vůle, která jako jediná mohla Stevie Rae lidskost vrátit.“
„Takže mě netrestáš?“ zeptala se Afrodita.
„Ne, dcero. Ty se dost trestáš sama, i beze mě,“ řekla Nyx laskavě.
„A nezlobíš se na mě?“ zašeptala Afrodita.
Bohyně se zářivě, ale smutně usmála. „Jak jsem už řekla, miluji tě. A to se nikdy nezmění.“
Poznala jsem, že slzy, které se v tu chvíli Afroditě řinuly po tvářích, jsou slzy štěstí.
„Obě vás čeká dlouhá cesta a téměř neustále po ní budete kráčet spolu. Důvěřujte si. Naslouchejte svým instinktům. Spoléhejte na neměnný, tichý hlas ve svém nitru.“
Otočila se ke mně. „U-we-tsi-a-ge-ya, hrozí vám veliké nebezpečí.“
„Já vím. Ty tuhle válku určitě nechceš.“
„Nechci, dcero. Ale o tomto nebezpečí nemluvím.“
„Ale když s tou válkou nesouhlasíš, proč jí prostě nezabráníš? Neferet tě musí poslechnout! Musí se řídit tvými rozkazy!“ vyhrkla jsem. Netušila jsem, proč na ni vlastně takhle vystrašeně naléhám. Bohyně na mě hleděla s úžasným klidem.
Místo odpovědi mi sama položila otázku. „Víš, co je největší dar, který jsem kdy dala svým dětem?“
Začala jsem horečně přemýšlet, ale v hlavě jsem měla jen chaotické bludiště nesmyslných útržků a náznaků správného řešení téhle hádanky.
Vtom zazněl Afroditin silný, jasný hlas. „Svobodná vůle.“
Nyx se usmála. „Zcela správně, dcero. A když jednou někoho obdařím, nikdy už mu svůj dar neodejmu. Vroste totiž do samotné podstaty bytosti, a kdybych se pokusila vynutit si na někom poslušnost a vzala mu nadání, zničila bych ho.“
„Ale Neferet by si to třeba rozmyslela, kdybys s ní promluvila tak jako teď s námi. Je tvoje velekněžka,“ řekla jsem. „Měla by ti naslouchat.“
„Neferet se k mému velkému zármutku rozhodla, že už mi naslouchat nebude. Právě to je nebezpečí, před nímž tě chci varovat. Do Neferetiny mysli se vloudil jiný hlas a ona jeho našeptávání podléhá už velice dlouho. Doufala jsem, že pro lásku ke mně se jím nenechá svést, ale zklamala jsem se. Zoey, Afrodita má v mnoha ohledech pronikavý úsudek. Když ti řekla, že moc člověka změní, měla pravdu. Moc vždy změní jak svého nositele, tak jeho nejbližší – ačkoli myslet si, že je to vždy k horšímu, je příliš zjednodušující.“
Všimla jsem si, že tělo bohyně se začíná mihotat jasnými vlnami, které připomínaly mlhu stoupající z louky za měsíčné noci. Její podoba byla stále neuchopitelnější.
„Počkej! Neodcházej ještě,“ vykřikla jsem. „Potřebuju se tě zeptat na spoustu věcí.“
„Život ti ukáže, jaké volby musíš učinit, aby tvé otázky byly zodpovězeny,“ odvětila.
„Ale řekla jsi, že Neferet poslouchá hlas někoho jiného. Znamená to, že už není tvoje velekněžka?“
„Neferet sešla z mé cesty a zvolila si chaos.“ Obraz bohyně se zachvěl. „Ale nezapomeň, nikdy nikomu nevezmu, co jsem mu jednou dala. Nepodceňuj tedy Neferetinu moc. Nenávist, kterou se pokouší probudit, je nebezpečná síla.“
„Já se bojím, Nyx. Já – vždycky všechno zkazím,“ vypravila jsem ze sebe. „Zvlášť v poslední době.“
Bohyně se zase usmála. „Tvá nedokonalost je součástí tvé moci. Hledej oporu u země a odpovědi v příbězích babiččina lidu.“
„Bylo by jistější, kdybys mi prostě řekla, co potřebuju vědět a co mám dělat.“
„Stejně jako všechny mé děti i ty musíš najít svou cestu, a až ji objevíš, učinit rozhodnutí, které v životě čeká každé dítko země – rozhodnutí mezi chaosem a láskou.“
„Chaos a láska mi občas připadají jako jedno a totéž,“ prohlásila Afrodita. Evidentně se snažila říct to uctivě, ale v jejím hlase se zřetelně ozýval otrávený tón.
Nykty se její poznámka vůbec nedotkla. Jen přikývla a řekla: „To ano, ale když se podíváš lépe, sama poznáš, že chaos i láska jsou sice mocné a lákavé, ale zároveň se od sebe liší jako měsíční světlo od slunečního. Pamatujte… vaše srdce ke mně mají vždy blízko, předrahé dcery…“
Pak v záblesku třpytivého stříbrného světla zmizela.
2024 ©