„Jo, musíš zachránit svět, Červenko, ale my budeme pořád s tebou,“ prohlásila Stevie Rae a zas sebou plácla vedle mě na postel.
„To teda nebudeme, ty pako. Já budu pořád s ní. Ty musíš vypadnout a neukazovat se, dokud nevymyslíme způsob, jak zbytku stáda říct o tobě a tvých nehygienických kámoších,“ opravila ji Afrodita.
Stevie Rae se na ni zamračila.
„Cože? O jakých kámoších?“ zeptala jsem se.
„Mají za sebou těžké období, Afrodito. A něco ti povím: mytí a krášlení ti nepřijde vůbec důležité, když jsi mrtvá. Nebo nemrtvá,“ spustila Stevie Rae. „Navíc dobře víš, že už se chovají líp, a dokonce používají všechny ty věci, cos jim koupila.“
„Hele, holky, já se nechytám. O jakých kámoších…“ Nedořekla jsem to, protože mi najednou došlo, o kom mluví. „Stevie Rae, to nemyslíš vážně. Ty pořád chodíš do tunelů za těmi ostatními hnusáky?“
„Ty to nechápeš, Zoey.“
„Překládám: Ano, Zoey, pořád se slejzám v tunelech s tou partou slizounů,“ vložila se do toho Afrodita a napodobila její venkovský přízvuk.
„Nech toho,“ okřikla jsem ji automaticky a obrátila se ke Stevie Rae. „Máš pravdu, nechápu to. Budeš mi to muset vysvětlit.“
Zhluboka se nadechla. „Víš, já myslím, že tohle,“ dotkla se svého rudého tetování, „znamená, že ostatní kluci a holky s červeným znamením mě potřebujou, aby taky dokončili proměnu.“
„Ta ostatní nemrtvá mláďata mají stejná červená znamení jako ty?“
Pokrčila rameny a zatvářila se rozpačitě. „No, tak něco. Úplné znamení jako dospělá mám jenom já, což asi znamená, že jsem se proměnila. Jim zůstaly obrysy srpků, jen už nejsou modré, ale červené. Pořád jsou mláďata. Akorát, no, jiný druh.“
Ty bláho! Nezmohla jsem se na slovo, protože mi teprve pomalu docházely všechny důsledky toho, co Stevie Rae právě řekla. Připadalo mi neuvěřitelné, že se takhle zničehonic objevil úplně nový druh mláděte. Navíc z toho logicky vyplývalo, že existuje taky nový druh dospělého upíra. Nejdřív mě to nadchlo. Třeba to znamená, že každý označený se dočká proměny a mláďata už nebudou umírat! Teda aspoň definitivně umírat. Z těch, co umřou, se prostě stanou červená mláďata. Ať jsou, jaká jsou.
Jenomže potom jsem si vzpomněla, jak jsou ti z tunelů hrozní. Zavraždili dva moje vrstevníky. Strašně surově. Chtěli zabít i Heatha a nebýt mě, taky by se jim to povedlo. Sakra, vždyť by zabili nás oba, kdybych nevyužila svoje nadání pro všech pět živlů.
Vybavil se mi taky rudý záblesk, který jsem před chvílí zahlédla v očích svojí nejlepší kámošky, a zloba, která působila v její tváři dost nepatřičně. Ale teď už se zase chovala a mluvila normálně, jako dřív, a tak mi ani nedalo moc práce přesvědčit samu sebe, že to nic nebylo, že se mi to jen zdálo nebo připisuju moc velký význam něčemu nepodstatnému.
Konečně jsem se vytrhla ze zamyšlení. „Ale Stevie Rae, oni byli fakticky děsní,“ namítla jsem.
Afrodita zafrkala. „Jsou děsní pořád, a navíc žijou na nejhnusnějším místě široko daleko. A pokud tě to zajímá, pořád jsou pěkní zmetci.“
„Už nejsou tak divocí jako předtím, ale rozhodně ani nejsou tak docela normální,“ upřesnila Stevie Rae.
„Podle mě jsou absolutní upíří odpad,“ řekla Afrodita. „Totální outsideři.“
„No dobře, hodně z nich má problémy a obecně vzato nejsou moc milí, ale koho to zajímá?“
„Podle mě by prostě bylo jednodušší řešit jenom tebe.“
„Nejjednodušší řešení není vždycky nejlepší. Je mi jedno, co všechno budeme muset udělat, nebo spíš co budu muset udělat já. Nedovolím Neferet, aby ostatní dál zneužívala,“ prohlásila Stevie Rae neoblomně.
A mně to najednou docvaklo. Zachvěla jsem se hrůzou, protože instinkt mi okamžitě potvrdil, že uvažuju správně. „Kristepane! Tak proto Neferet přivádí mrtvá mláďata zpátky k životu! Chce je použít v té válce proti lidem.“
„Ale Červenko, to vstávání z mrtvých se přece děje už celkem dlouho. Profesorku Nolanovou a Lorena zavraždili teprve před pár dny a Neferet ten partyzánský boj vyhlásila teprve pak,“ ozvala se Stevie Rae.
Nehádala jsem se s ní. Nedokázala jsem svoje myšlenky vůbec vyslovit. Byly totiž příliš děsivé. Bála jsem se, že každá slabika by se proměnila v maličkou bombu, a jakmile bych to dořekla, všechny najednou by vybuchly a rozmetaly nás na kousky.
„Co se děje?“ Afrodita byla na můj vkus až moc všímavá.
„Nic.“ Trochu jsem si to v hlavě přerovnala a dala dohromady verzi, kterou jsem byla schopná skousnout. „Jen mě tak napadá, že Neferet musela už dlouho doufat, že se pro válku s lidmi najde nějaká záminka. Vůbec by mě nepřekvapilo, kdyby ta nemrtvá mláďata chtěla použít jako svoji soukromou armádu. Viděla jsem ji s Elliottem potom, co umřel, a měla ho úplně omotaného kolem prstu. Bylo to hnusné.“ Otřásla jsem se. Až moc dobře jsem si pamatovala, jak velekněžka Elliotovi poroučela, jak se jí podlézavě klaněl a jak mu potom nabídla svoji krev a on ji odporně chlemtal, jako by ho to vzrušovalo. Nikdy jsem nic tak nechutného neviděla.
„Právě proto se k nim musím vrátit,“ řekla Stevie Rae. „Potřebujou někoho, kdo se o ně postará a ukáže jim, že se taky můžou proměnit. Až Neferet zjistí, co se stalo s jejich znameními, pokusí se je znovu ovládnout a zabránit tomu, aby se, no, polepšili. Protože podle mě se můžou polepšit a vrátit k tomu, co bývali, tak jako já.“
„A co ti, kteří ani předtím za nic nestáli? Pamatuješ třeba na Elliotta, jak o něm Zoey zrovna mluvila? Byl to zmetek zaživa a je to zmetek i zamrtva. Logicky bude zmetek, i kdyby se stokrát proměnil v červeného dospělého.“ Afrodita si teatrálně povzdechla, protože Stevie Rae ji stihla vražedným pohledem. „Hele, nic proti, jen připomínám, že nebyli normální už dřív. Možná není důvod je zachraňovat.“
„Afrodito, o tom, kdo si zaslouží zachránit, nerozhoduješ ty. Já jsem například byla před smrtí celkem normální a teď už nejsem,“ prohlásila Stevie Rae. „Ale někomu jsem za záchranu stejně stála!“
„Nyx,“ vyhrkla jsem. Obě se na mě tázavě zadívaly. „Nyx rozhoduje o tom, kdo si zaslouží zachránit. Ani já, ani Stevie Rae, dokonce ani ty, Afrodito. Ona.“
„Vidíš, na Nyx jsem vůbec nepomyslela,“ řekla Afrodita a odvrátila se od nás, abychom neviděly bolest v jejích očích. „Ale na nějaké lidské holce bohyni koneckonců nezáleží.“
„To není pravda,“ opáčila jsem. „Nyx nad tebou pořád drží ochrannou ruku. Tohle všechno je její dílo. Kdyby jí na tobě přestalo záležet, vzala by ti kromě znamení taky věštecký dar.“ Instinktivně jsem cítila, že říkám pravdu. Afrodita je šíleně otravná, ale naše bohyně ji z nějakého důvodu považuje za důležitou.
Podívala se mi do očí. „To si jen myslíš, nebo to víš?“
„Vím.“ Neuhnula jsem ani o milimetr.
„Určitě?“
„Na mou duši.“
„No, to je sice moc hezké, Afrodito,“ řekla Stevie Rae, „ale nezapomínej, že tím pádem taky nejsi tak docela normální.“
„Ale jsem přitažlivá, pravidelně se myju, nepobíhám po slizkých starých tunelech, a když mi přijde návštěva, nevrčím na ni a necením tesáky.“
„Což mě přivádí k další otázce. Cos tam dole dělala ty?“ zeptala jsem se jí.
Ohrnula nos. „Tady naše kovbojka neměla nic lepšího na práci než pověsit se mi na paty.“
„Hele, když ti zmizelo znamení, pěkně tě to rozhodilo, a já nejsem žádná sobecká káča jako někdo. Navíc jsem měla pocit, že je to celé tak trochu moje vina, a tak jsem udělala správnou věc a postarala se, aby se ti nic nestalo,“ bránila se Stevie Rae.
„Kousla jsi mě, ty huso,“ zavrčela Afrodita. „Jasně že to byla jen a jen tvoje vina.“
„Už jsem se ti omluvila a opakovat se nebudu.“
„Ehm, holky, neodbíhejte od tématu, prosím vás.“
„No jo pořád. Vlezla jsem do toho nechutného podzemí, protože tvoje blbá nejlepší kámoška by shořela, kdyby zůstala venku za denního světla.“
„A proč jste čekaly dva dny, než jste se sem vrátily?“
Afrodita se zatvářila rozpačitě. „Chvíli mi trvalo, než jsem si rozmyslela, jestli sem vůbec chci. A kromě toho jsem musela Stevie Rae pomoct nakoupit pár věcí pro příšery. Dokonce ani já jsem je tam nedokázala jen tak nechat…“
Udělala významnou pauzu a melodramaticky se otřásla, „…plesnivět.“
„Na návštěvy tam ještě úplně zařízení nejsme,“ připustila Stevie Rae.
„Tvoji kamarádi si tam vodí lidi, akorát když je chtějí sežrat, co?“ rýpla si Afrodita.
„Stevie Rae, něco takového bys jim vážně neměla trpět. Vysávat lidi je špatné, i když jsou to bezdomovci,“ připojila jsem.
„Já vím. Další důvod, proč se tam musím vrátit.“
„Měla bys s sebou vzít úklidovou firmu a tým interiérových designérů,“ zamumlala Afrodita. „Dohodila bych ti pár uklízeček, co chodí k našim, jenže tvoje dětičky by je mohly zakousnout, a jak říká máti, spolehlivé ilegály musí člověk vyvažovat zlatem.“
„Nedovolím, aby moji kluci a holky dál žrali lidi, a tunely dáme časem taky do pořádku,“ ohradila se Stevie Rae.
Až moc dobře jsem si pamatovala, jak jsou ty tmavé špinavé chodby hnusné. „Stevie Rae, nenapadá tě nějaké jiné místo, kam by ses mohla se svými, ehm, červenými mláďaty přestěhovat?“
„Ne!“ vyhrkla ostře a hned se na mě omluvně usmála. „Víš, problém je v tom, že my se v podzemí cítíme dobře. Potřebujeme, aby nás ze všech stran obklopovala země.“ Šlehla pohledem po Afroditě, která krčila nos a dělala zhnusené grimasy. „Ano, vím, že to není normální, ale já prostě normální nejsem! Ber to, jak to je.“
„Koukni, Stevie Rae,“ vložila jsem se do toho, „já s tebou naprosto souhlasím, že být nenormální není nic, za co by se měl člověk stydět. Vždyť se na mě podívej.“ Vágně jsem mávla rukou ke své sbírce tetování, která má k normalitě zatraceně daleko. „Já jsem světová rekordmanka v nenormalitě. Ale možná bys mi mohla vysvětlit, v čem spočívá ta tvoje.“
„Tak na to si počkám,“ zaradovala se Afrodita.
„No, já toho o sobě vlastně ještě spoustu nevím. Přestala jsem být nemrtvá teprve předevčírem a navíc jsem se proměnila… Ale umím pár věcí, které podle mě obyčejní dospělí nezvládnou.“
Chvilku jen seděla a kousala si ret. „Například…“ pobídla jsem ji.
„Třeba to, jak jsem splynula s kameny, když jsem šplhala sem nahoru. Jenomže to by taky mohlo souviset s mým nadáním pro zemi.“
Zamyšleně jsem přikývla. „To by mohlo. Zjistila jsem, že umím přivolat živly a proměnit se v mlhu, vítr a tak. Jsem pak v podstatě neviditelná.“
Stevie Rae se rozzářila. „No jasně! Vzpomínám si, jak jsi jednou přišla a nebyla jsi skoro vidět!“
„Jo, přesně. To znamená, že na téhle schopnosti možná zas nic tak neobvyklého není. Třeba podobné věci dokážou všichni upíři s nadáním pro živel.“
„Do hajzlu, já mám takovou smůlu! Vy dvě dostanete samé bezva schopnosti a já pitomé vize,“ zavrčela Afrodita.
„To bude asi tím, že jsi pitomá,“ poznamenala Stevie Rae.
„Pokračuj,“ vložila jsem se do toho, než se stihly zase pohádat.
„Když vyjdu na sluníčko, shořím.“
„Ono to nepřešlo? Víš to jistě?“ S denním světlem měla problémy, když ještě byla nemrtvé mládě.
„Ví,“ řekla Afrodita. „Proto jsme se musely schovat do těch odporných tunelů. Vycházelo slunce. Byly jsme v centru. Stevie Rae začala vyšilovat.“
„Tušila jsem, že se stane něco nepříjemného, když zůstanu nahoře,“ vysvětlila Stevie Rae. „Takže to nebylo žádné vyšilování, ale oprávněné obavy.“
„Jak chceš. Podle mě jsi duševně labilní, ale ty si to stejně nikdy nepřipustíš. Já tvrdím, že jsi parádně vyšilovala, když ti dopadlo světlo na ruku. Jen se koukni, Zoey.“ Afrodita ukázala na její pravou paži.
Stevie Rae si bez velkého nadšení vyhrnula rukáv halenky. Na předloktí měla červený flek, jako by se pořádně připálila na slunci.
„To není zas tak hrozné. Spraví to trocha krému na opalování, tmavé brýle a kšiltovka,“ usoudila jsem.
„Tak to se pleteš,“ ozvala se zase Afrodita. „Mělas ji vidět, než se napila krve. Ta ruka byla úplně seškvařená, jasný třetí stupeň. Když se nakrmila, zahojilo se to a zbyla tahle neškodná spálenina, ale pochybuju, že by se z toho vylízala, kdyby ji to usmažilo celou.“
„Stevie Rae, zlato, teď to nemyslím ve zlém, ale nevysála jsi nějakého bezdomovce, když se ti to stalo, viď že ne?“
Kámoška zavrtěla hlavou, až se jí kudrny rozletěly všemi směry. „Co tě to napadá? Cestou do podzemí jsem se jenom stavila v krevní bance Červeného kříže a půjčila si tam trošku krve.“
„‚Půjčit‘ znamená ‚po použití vrátit‘,“ podotkla Afrodita. „Ty jim tu krev asi sotva dáš zpátky, leda bys byla první upírská bulimička.“ Vrhla na Stevie Rae provokativní pohled. „Tudíž jsi ji ukradla. Čímž se dostáváme k další nové schopnosti tvojí nej kámošky. Viděla jsem to na vlastní oči, dokonce několikrát. A je to docela děsivé. Umí lézt lidem do hlavy a ovládat je. Úplně z toho běhá mráz po zádech, čestně.“
„Už jsi skončila?“ zeptala se jí Stevie Rae.
„No, jistě by mě ještě něco napadlo, ale dám ti slovo,“ odpověděla Afrodita.
Stevie Rae se na ni zamračila a znovu se obrátila ke mně. „Nekecá. Dokážu se lidem dostat do hlavy a dělat tam všelijaké věci.“
„Věci?“
Pokrčila rameny. „Jako třeba přimět je, aby šli ke mně nebo aby zapomněli, že mě viděli. Nic víc jsem zatím nezkoušela. Něco podobného jsem uměla i před proměnou, ale teď mi to jde daleko líp. Akorát to nedělám ráda. Připadá mi to… já nevím, špatné.“
Afrodita zafrkala.
„Fajn, co dál? Pořád ještě nemůžeš vstoupit do něčího bytu, dokud tě nepozvou dovnitř?“ Na tuhle otázku jsem si ovšem hned odpověděla sama. „Vlastně počkej, to už určitě neplatí. Jsi přece tady, i když jsem tě nezvala. Ne že bych to neudělala, mluvím čistě teoreticky,“ dodala jsem rychle.
„Tohle jsem ještě nevyzkoušela. Do Červeného kříže jsem se dostala bez problémů.“
„Jo, protože jsi oblbla tu chudinku laborantku, aby ti odemkla,“ poznamenala Afrodita.
Stevie Rae se začervenala. „Neublížila jsem jí a nebude si to pamatovat, tak co?“
„Ale nepozvala tě dál?“ ujišťovala jsem se.
„Ne. Jenomže Červený kříž je veřejná budova, z těch mám úplně jiný pocit. A abych se dostala sem, na to žádnou pozvánku nepotřebuju, Zoey. Bydlela jsem tady, vzpomínáš?“
Usmála jsem se na ni. „Jasně že jo.“
„Jestli se chytnete za ruce a začnete zpívat ‚Jednou budem dál‘, tak se radši vzdálím. Nerada bych vyklopila oběd,“ řekla Afrodita.
„Nemůžeš vlézt do hlavy taky jí a jednou provždycky jí zavřít zobák?“ zeptala jsem se kámošky.
„Bohužel. Už jsem to zkoušela. Jí se do mozku prostě nedostanu.“
„To způsobuje moje kromobyčejná inteligence,“ pochlubila se Afrodita.
„Spíš tvoje kromobyčejná nesnesitelnost,“ zamumlala jsem. „Pokračuj, Stevie Rae.“
„Počkej, co ještě…“ Chvilku uvažovala. „Jsem mnohem silnější než dřív.“
„Normální dospělí upíři mají taky velkou sílu,“ řekla jsem. Pak jsem si vzpomněla, co povídala o té návštěvě Červeného kříže. „Takže bez krve se pořád neobejdeš?“
„Ne, ale myslím, že už nebudu tak nepříčetná, když se nenapiju, jako dřív. Bylo by to určitě dost nepříjemné, ale asi bych se nezačala chovat jako krvelačná zrůda.“
„Jistě to ovšem neví,“ podotkla Afrodita.
„Nerada to přiznávám, ale má pravdu,“ vzdychla Stevie Rae. „Vlastně pořádně netuším, v co jsem se proměnila, a dost mě to děsí.“
„Klid. Postupně na to přijdeme, máme spoustu času.“
Stevie Rae se usmála a pokrčila rameny. „No, holky, budete na to muset přijít beze mě, protože já už fakticky musím.“ Než jsem se vzpamatovala, zamířila k oknu.
„Počkej! Potřebujeme probrat ještě spoustu věcí. A když teď předčasně skončily prázdniny, vrátí se sem všichni dospělí i mláďata, a to nemluvím o Erebových synech a té válce proti lidem, kvůli které nás určitě nebudou chtít pustit do města, takže vůbec nevím, kdy se zase uvidíme.“ Než jsem všechny ty překážky vyjmenovala, málem mi došel dech.
„Neboj, Červenko, pořád mám ten telefon, cos mi dala. Až mě budeš potřebovat, brnkni mi, a já sem za tebou hned přijdu.“
„Akorát nebude zrovna smět svítit slunce,“ opravila ji Afrodita a šla mi pomoct otevřít okno.
„To je fakt.“ Stevie Rae se na ni zadívala. „Koukej, jestli tady nechceš zůstat a něco předstírat, můžeš jít se mnou.“
Překvapeně jsem na svoji nejlepší kámošku pohlédla. Nemůže Afroditu ani cítit, a přesto jí nabízí útočiště, navíc vážně milým tónem, prostě dočista jako ta Stevie Rae, kterou jsem znala a měla ráda. Najednou jsem se zastyděla, že jsem ji v koutku duše podezírala, že je stejně pořád nemrtvá a nelidská.
„Doopravdy se mnou můžeš jít,“ zopakovala, a když Afrodita neodpověděla, dodala něco, co mi připadalo vážně divné. „Já vím, jaké to je, na něco si hrát. V podzemí nic předstírat nemusíš.“
Čekala jsem, že se na ni Afrodita jízlivě ušklíbne a poznamená něco hnusného o červených mláďatech a jejich pochybné hygieně, ale to, co řekla, mě zaskočilo snad ještě víc než velkomyslná nabídka Stevie Rae.
„Musím zůstat tady a předstírat, že jsem mládě. Zoey nesmí zůstat sama a já mám pocit, že buzík a siamky jí teď zrovna moc pomáhat nebudou. Ale děkuju, Stevie Rae.“
Usmála jsem se na ni. „No vidíš, že umíš být milá, když chceš.“
„Nejsem milá. Chovám se čistě prakticky. Svět ve válce mě absolutně neláká. Musíš pořád někam utíkat a někoho zabíjet a u toho se člověk hrozně zpotí, natož aby si udržel v pořádku účes a nehty.“
„Afrodito,“ zaúpěla jsem zoufale, „být milá není žádná katastrofa.“
„Říká světová rekordmanka v nenormalitě,“ odsekla.
„Určitě její rekord brzo překonáš,“ přisadila si Stevie Rae a rychle mě objala. „Měj se, Červenko. Brzo se uvidíme, slibuju.“
Přitiskla jsem ji k sobě a byla v tu chvíli strašně ráda, že vypadá, voní a mluví jako dřív. „Stejně bych byla radši, kdybys tady mohla zůstat.“
„Vyřeší se to. Uvidíš. Všechno dobře dopadne.“ Vylezla z okna. Dívala jsem se za ní, jak sešplhává po hladké stěně koleje. Vypadala jako nějaký brouk, ale pak se najednou její obrys rozostřil a skoro zmizela. Kdybych nevěděla, že tam je, vůbec bych si jí nevšimla.
„Připomíná mi takovou tu ještěrku, co mění barvu podle svého okolí,“ poznamenala Afrodita.
„Myslíš chameleona?“
„To dělají chameleoni? Já myslela, že gekoni. Hele, to je fuk, obojí se rýmuje s pakoni.“
Zamračila jsem se na ni. „Dělají to stoprocentně chameleoni, a teď přestaň s těmi pitomými fórky a pomoz mi zavřít okno.“
Když jsme ho zabouchly a zatáhly závěsy, s povzdechem jsem zavrtěla hlavou. Spíš pro sebe jsem zamumlala: „Tak co teď?“
Afrodita se začala přehrabovat ve své trendové kabelce, která byla spíš na ozdobu než k užitku. „Nevím jak ty, ale já vezmu tuhle nevkusnou tužku na oči a nakreslím si znamení. Nebudeš tomu věřit, ale v supermarketu tenhle odstín fakticky prodávají.“ Otřásla se. „To by snad nosil jenom někdo barvoslepý. A až s tím budu hotová, půjdu na tu otravnou schůzi, co svolala Neferet.“
„Myslela jsem to v širším smyslu slova, jako že Co budeme dělat ohledně všech těch smrtelně vážných věcí, co se kolem nás dějou?“
„Já nevím, sakra! Tohle jsem nechtěla.“ Ukázala na svoje falešné znamení. „Nelíbí se mi nic z toho, co se stalo. Chci zase mít, co jsem měla, než sis to sem přihasila a všechno šlo do kytek: popularitu, moc, nejhezčího kluka na škole. Nic z toho mi nezbylo. Jsem člověk, mám příšerné vize a vůbec netuším, co s tím.“
Chvíli jsem se nezmohla na slovo. Uvědomila jsem si, že o popularitu, moc i kluka jsem ji připravila právě já. Nakonec jsem ke svému údivu vyhrkla přesně to, co mi letělo hlavou.
„Musíš mě nenávidět.“
Dlouze se na mě zadívala. „To bylo dřív,“ řekla konečně. „Teď nenávidím hlavně sebe.“
„To nesmíš.“
„Proč bych sakra neměla? Nenávidí mě všichni kolem.“ Znělo to rozzlobeně a nepřátelsky, ale oči měla plné slz.
„Pamatuješ se na tu hnusnou věc, cos mi nedávno řekla, když sis ještě myslela, že jsem dokonalá?“
Rty se jí zvlnily lehkým úsměvem. „Budeš to muset upřesnit. Řekla jsem ti spoustu hnusných věcí.“
„Myslím to, jak jsi říkala, že moc každého změní a donutí ho dělat chyby.“
„Jo tohle. Vzpomínám si. Říkala jsem, že moc každého změní, ale tím jsem myslela lidi kolem tebe.“
„No, měla jsi pravdu. O nich i o mně. Teď už tomu rozumím. A taky chápu hodně pitomostí, cos udělala.“ Usmála jsem se a pokračovala: „Rozhodně teda ne všechny, ale celkem dost. Já už jsem jich od té doby totiž taky pár provedla a bohužel mám pocit, že jsem ještě zdaleka neskončila. Je to smutné, ale je to tak.“
„Pravda je někdy smutná,“ odvětila. „Hele, a když jsme u toho, jak moc mění lidi, nezapomeň, že to platí i o Stevie Rae.“
„Jak to myslíš?“
„Úplně doslova. Změnila se.“
„Rozveď to.“ Udělalo se mi trochu špatně.
„Nepředstírej, že sis na ní nevšimla ničeho divného,“ řekla.
„Má za sebou těžké období,“ bránila jsem ji.
„O tom právě mluvím. Má za sebou těžké období a to se na ní podepsalo.“
„Tys Stevie Rae nikdy neměla ráda, takže nečekám, že zničehonic budete kámošky, ale nedovolím, abys ji pomlouvala – zvlášť potom, co tě chtěla vzít s sebou, abys nemusela zůstat tady a hrát si na něco, co nejsi.“ Začínala jsem se dostávat pěkně do ráže. Jenom jsem tak úplně nevěděla, jestli proto, že Afrodita vykládá hnusné lži, nebo proto, že říká hroznou pravdu, kterou si já sama odmítám připustit.
„Co když se mě pokoušela odlákat, protože nechce, abych s tebou trávila víc času než ona?“
„Blbost. Proč by jí to mělo vadit? Je moje nejlepší kamarádka, ne můj kluk.“
„Protože ví, že jsem prokoukla to její divadýlko a že ti o ní nebudu lhát. Ona totiž není stejná jako dřív. Nevím, v co se proměnila, a ona to asi neví taky, ale v žádném případě už to není ta hodná sladká Stevie Rae.“
„Vím, že není tak docela jako dřív!“ odsekla jsem. „Jak by taky mohla? Vždyť umřela, Afrodito! Umřela mi v náručí, pamatuješ? A já se zachovám jako správná kamarádka a nepřestanu s ní mluvit jenom proto, že prožila něco zásadního a při tom se logicky změnila.“
Afrodita dlouho jen mlčky stála a dívala se na mě – tak dlouho, že se mi zase začalo dělat mdlo. Nakonec trhla ramenem. „Fajn. Věř si, čemu chceš. Doufám, že máš pravdu.“
„Mám a už se o tom nechci dál bavit.“ Z nějakého nepochopitelného důvodu se mi třásla kolena.
„Fajn,“ zopakovala. „Já už o tom mluvit nebudu.“
„Bezva. Dokresli si znamení a půjdeme na tu schůzi.“
„Společně?“
„Jo.“
„Tak ale každý pozná, že už nejsme na kordy. To ti nevadí?“ zeptala se.
„No, já to vidím takhle: Všichni tady, hlavně moji kamarádi, budou mít plnou hlavu toho, že se my dvě spolu najednou bavíme, a bude je to pěkně žrát.“
Rozšířily se jí oči. „Což jejich ubohé mozečky naprosto zahltí a na Stevie Rae si ani nevzpomenou.“
„Mí kámoši nemají ubohé mozečky.“
„No jo pořád.“
„Jinak mě ale chápeš přesně. Damien a dvojčata budou myslet jen na to, jak tě nemůžou ani cítit, a když se jim Neferet náhodou podívá do hlavy, nic jiného tam neuvidí.“
„To je dobrý začátek. Jaká bude další fáze plánu?“
„Tu bohužel zatím nemám.“
„No, aspoň se držíš osvědčené tradice. Ještě jsem nezažila, že bys měla páru, co děláš.“
„Líbí se mi, že to vidíš z té lepší stránky.“
„Znáš mě. Rozená optimistka,“ řekla.
Když dokreslila svoje falešné znamení, zamířily jsme ke dveřím. Než jsem stiskla kliku, střelila jsem po ní pohledem. „Náhodou tě snáším líp než dřív,“ nadhodila jsem. „Vlastně mi začínáš být celkem sympatická.“
Afrodita se ušklíbla, jak nejlíp uměla. „To jen dokazuje, co jsem říkala. Vůbec nemáš páru, co děláš.“
Rozesmála jsem se, otevřela dveře a naprala to přímo do Damiena, Jacka a dvojčat.
2024 ©