„Zatraceně,“ řekla jsem. Potom mi podklesla kolena a musela jsem si sednout na postel. V uších mi divně hučelo a nemohla jsem pořádně dýchat.
„Víš, že se to nemusí splnit,“ začala mě utěšovat Stevie Rae a pohladila mě po rameni. „Vždyť Afrodita viděla umřít i tvoji babičku a Heatha, a dokonce i mě. Teda jako že mě viděla umřít podruhé. A ani jednou se to doopravdy nestalo. Zabráníme tomu.“ Vzhlédla k Afroditě. „Viď?“
Afrodita nervózně přešlápla.
„Zatraceně,“ zopakovala jsem. Pak jsem procedila přes velikánský knedlík strachu, který se mi udělal v krku: „Tahle vize, kde jsi viděla mě, byla jiná než obvykle, že jo?“
„Možná je to tím, že jsem teď člověk,“ řekla váhavě. „Byla to první vize od chvíle, co se mi to stalo, takže je asi celkem logické, že mi připadala jiná než ty, co jsem mívala jako mládě.“
„Ale?“ pobídla jsem ji.
Pokrčila rameny a konečně se na mě podívala. „Ale vážně byla jiná.“
„V čem?“
„No, byla mnohem zmatenější, plná emocí… nedávala úplně smysl. Viděla jsem věci, kterým jsem vůbec nerozuměla. V té tmě se hemžila spousta ohavností a já neměla tušení, co jsou zač.“
„Hemžila?“ Otřásla jsem se. „To nezní moc dobře.“
„Taky to nebylo dobré. Vypadalo to, jako by ta tma byla plná stínů a ty vrhaly další stíny. Jako by se nějací duchové měnili zpátky v živé bytosti, ale tak příšerné, že jsem se na ně nedokázala dívat.“
„Takže nešlo o lidi ani upíry?“
„Přesně tak.“
Bezděky jsem si sáhla na hřbet ruky a celým tělem mi projel záchvěv panického strachu. „Zatraceně.“
„Co je?“ zeptala se Stevie Rae.
„Když jsem dneska večer šla ze stájí do jídelny, něco na mě, no, zaútočilo. Takový studený stín, který splýval s tmou.“
„To je zlé,“ řekla.
„Byla jsi sama?“ zeptala se Afrodita ostře.
„Ano,“ odpověděla jsem.
„No, tak v tom je ten problém,“ prohlásila.
„Jak to? Cos v té vizi ještě spatřila?“
„Umřela jsi dvěma různými způsoby. V mých dřívějších vizích se nikdy nic takového nestalo.“
„D-dvěma?“ Čím dál tím lepší.
„Možná bychom měly nějaký čas počkat, jestli nebude mít další vizi, která v tom udělá větší jasno, a pak to teprve rozebrat,“ navrhla Stevie Rae a sedla si ke mně na postel.
Nespouštěla jsem z Afrodity oči, a tak jsem hned poznala, co přijde. „Vždycky když nějakou vizi ignoruju, vyplní se. Na sto procent,“ pronesla s naprostou jistotou.
„Myslím, že tahle už se dokonce začíná naplňovat,“ hlesla jsem. Rty jsem měla úplně ledové, sotva jsem jimi dokázala pohnout, a rozbolelo mě břicho.
„Ty neumřeš!“ vykřikla Stevie Rae. Vypadala rozrušeně a zase jako moje nejlepší kámoška.
Vzala jsem ji za ruku. „Tak mluv, Afrodito.“
„Byla to hodně zřetelná vize, plná silných obrazů, ale úplně zmatená. Asi proto, že jsem všechno viděla tvýma očima a vnímala tvým prostřednictvím.“ Odmlčela se a namáhavě polkla. „Umřela jsi dvěma způsoby. Nejdřív ses utopila. Voda byla studená a tmavá. Jo, a taky hnusně smrděla.“
„Jak hnusně? Jako ty odporně zaneřáděné rybníky, co jich je plná Oklahoma?“ zeptala jsem se. Mrazilo mě v zádech z toho, že se tu bavíme o mojí smrti, ale stejně jsem byla zvědavá.
Afrodita zavrtěla hlavou. „Ne, jsem si skoro stoprocentně jistá, že v Oklahomě to nebylo. Na to byla voda moc hluboká. Těžko se to vysvětluje, ale prostě jsem měla pocit, že na obyčejný rybník nebo jezero je to moc velké.“ Znovu se zarazila a zamyslela se. Pak se jí rozšířily zorničky. „Teď se mi vybavilo ještě něco. Poblíž té vodní plochy stál na ostrůvku palác, vypadal hrozně realisticky a kolem nebyla žádná jiná budova. Musí patřit nějaké staré bohaté rodině, nejspíš v Evropě, protože působil přirozeně, žádná nevkusná napodobenina, jakou by si postavil americký buran, co přišel k penězům.“
„Jsi příšerná snobka, Afrodito,“ poznamenala Stevie Rae.
„Díky,“ odvětila.
„Fajn, takže jsi viděla, jak se topím u nějakého opravdického ostrova s opravdickým palácem, asi v Evropě. Všimla sis něčeho, co by nám aspoň trochu pomohlo?“ vyptávala jsem se dál.
„No, třeba toho, že ses v obou vizích cítila osamělá – jako že doopravdy úplně odtržená. A taky jsem zahlédla nějakého kluka. Byl s tebou jenom chvilku předtím, než jsi umřela. V životě jsem ho neviděla. Až dneska.“
„Cože? O kom to mluvíš?“
„Byl to ten nový. Stark.“
„On mě zabil?“ Zvedl se mi žaludek.
„Kdo je Stark?“ zeptala se Stevie Rae a stiskla mi ruku.
„Nový spolužák, zrovna dneska k nám přestoupil z chicagské Školy noci,“ odvětila jsem a znovu se obrátila k Afroditě. „On mě zabil?“ zopakovala jsem.
„Myslím, že ne. Neviděla jsem ho nějak zvlášť dobře, byla tam tma. Ale připadalo mi, že ses na něj až do konce dívala a cítila se s ním v bezpečí.“ Zvedla obočí. „Vypadá to, že se z toho průšvihu kolem Erika, Heatha a Lorena přece jen vymotáš.“
„Moc mě mrzí, co se ti stalo,“ skočila jí do řeči Stevie Rae. „Afrodita mi o tom vyprávěla.“
Už jsem jí chtěla poděkovat, když vtom jsem si uvědomila, že ani jedna z nich neví, jak se celá situace s mými bývalými ještě zkomplikovala. Nebyly ve škole a lidská média smrt Lorena Blakea vůbec neoznámila. Zhluboka jsem se nadechla. Radši bych snad dál poslouchala výklady o své vlastní smrti, než mluvila o jeho.
„Loren je mrtvý,“ vyhrkla jsem.
„Co?“
„Jakže?“
Zadívala jsem se na Afroditu. „Stalo se to předevčírem. Udělali mu to samé co profesorce Nolanové. Usekli mu hlavu, ukřižovali ho, přibili na hlavní bránu školy, vrazili mu do srdce kůl a připíchli na něj vzkaz s nějakým hnusným citátem z bible.“ Sypala jsem to ze sebe páté přes deváté, aby mi po těch hrozných slovech nezůstala pachuť v puse.
„To snad ne!“ Afroditin obličej dostal dost odpudivou bílou barvu. Ztěžka se posadila na postel, která dřív patřila Stevie Rae.
„Zoey, to je fakticky hrůza,“ hlesla Stevie Rae. Evidentně měla slzy na krajíčku. Objala mě. „Vy dva jste byli jako Romeo a Julie.“
„Ne!“ Vyštěkla jsem to slovo moc ostře, to jsem nechtěla. Otočila jsem se k ní a usmála se. „Ne,“ zopakovala jsem trochu rozumnějším tónem. „Vůbec mě nemiloval. Využil mě.“
„On chtěl jenom sex, Červenko? Jé, to je smůla.“
„Bohužel nechtěl ani ten, i když je fakt, že jsem se nechala zblbnout a vyspala se s ním. Využil mě, protože mu to nařídila Neferet. Poručila mu, aby mě svedl. Oni dva byli milenci.“ Zkřivila jsem rty, protože se mi vybavilo, jak jsem je přistihla. Zlomilo mi to tehdy srdce. Smáli se mi. Dala jsem Lorenovi svoji lásku i tělo, a když jsme se otiskli, taky kousek svojí duše. A on se mi vysmál.
„Počkej, zopakuj mi to. Říkalas, že Neferet poručila Lorenovi, aby tě svedl,“ ozvala se Afrodita. „Proč by to dělala, jestli spolu něco měli?“
„Chtěla, abych zůstala sama.“ Najednou mi to secvaklo a úplně jsem ztuhla.
„Nesmysl. Co to má společného s Lorenem?“ namítla Stevie Rae.
„To je přece jasné jako facka,“ řekla Afrodita. „Zoey se s ním musela scházet tajně, protože byl učitel a tak vůbec. Hádám, že ani pakoňům o téhle svojí hře na zlobivou školačku a pana profesora neřekla. A Erik ji asi nenačapal, jak si to rozdává s někým jiným než s jeho maličkostí, jenom tak náhodou. Určitě v tom měla prsty Neferet.“
„Ehm, já jsem pořád tady. Nemluvte o mně, jako byste tu seděly samy.“
Afrodita zafrkala. „Jestli hádám správně, tak je to důkaz, že trpíš měknutím mozku, a tudíž je fuk, jestli tady jsi nebo ne.“
„Bohužel fakticky hádáš správně,“ připustila jsem zdráhavě. „Neferet poslala Erika přímo tam, kde jsme s Lorenem byli.“
„No nazdar. Už se nedivím, že tě tak hnusně sjel.“
„Cože? Kdy? Jak?“ naléhala Stevie Rae.
„Erik mě přistihl s Lorenem,“ řekla jsem s povzdechem. „Šíleně se naštval. Já jsem pak zjistila, že Loren ve skutečnosti chodí s Neferet a já pro něj nic neznamenám, i když jsme se otiskli.“
„Otiskli? Do hajzlu,“ zaklela Afrodita.
„Hrozně mě to vzalo,“ pokračovala jsem, jako by nic neřekla. Už tak to bylo dost smutné, neměla jsem náladu rozebírat všechno do detailů. „Šla jsem se vybrečet a pak za mnou Afrodita přivedla dvojčata, Damiena s Jackem a…“
„No jo, sakra, a Erika. To bylo, jak jsme tě našli pod tím stromem,“ vyhrkla Afrodita.
Znovu jsem si povzdychla. Bylo jasné, že se jen tak odbýt nenechá. „Jo. A Erik tam všem oznámil, že mu zahýbám s Lorenem.“
„Mimochodem pěkně hnusným způsobem,“ dodala Afrodita.
„Ty brďo,“ hlesla Stevie Rae. „Když i Afrodita říká, že to bylo hnusné, tak to muselo být fakt něco.“
„To teda bylo. V podstatě to podal tak, že si všichni pakoňové tu její aférku vyložili jako nějakou velezradu. A hned potom, co se od Erika dozvěděli, že Zoey je coura, zjistili, že jim tajila taky to tvoje zmrtvýchvstání. A protože jako správné stádo dělají všechno společně, hromadně se na ni naštvali a už jí nevěří.“
„Z čehož plyne, že Zoey zůstala sama, přesně jak si to Neferet plánovala,“ zakončila jsem její přednášku. Trochu mě vyděsilo, že mluvit o sobě ve třetí osobě je tak snadné.
„A tím se dostáváme k tomu, jak jsem tě viděla umřít podruhé,“ řekla. „Byla jsi úplně sama. Po žádném frajerovi ani po pakoních nikde ani stopa. Jestli mi z téhle druhé vize něco utkvělo, tak pocit absolutní osamělosti.“
„Co mě zabilo?“
„No, tím si právě nejsem moc jistá. Chvilku jsem viděla Neferet a věděla jsem, že pro tebe představuje nebezpečí, ale potom na tebe něco zaútočilo a z toho zmatku vůbec nebylo jasné, co to je. Asi to bude znít divně, ale v posledním okamžiku se nad tebou vznášelo něco černého.“
„Něco jako duch?“ Ztěžka jsem polkla.
„Ne, to ne. Kdyby měla Neferet černé vlasy, myslela bych si, že kolem tebe vlají ve větru, jako by stála za tebou. V té vizi jsi sama a máš hrozný strach. Voláš o pomoc, ale nikdo se neozývá a potom už jsi tak ztuhlá děsem, že se ani nebráníš. Ta osoba, nebo co to je, tě najednou zezadu chytí kolem krku a něčím tmavým a zahnutým ti ho prořízne. Je to tak ostré, že ti to úplně oddělí hlavu od těla.“ Afrodita se zachvěla a dodala: „Pro tvoji informaci, celkem dost to krvácí. Vlastně víc než celkem dost.“
„Fůůj! Muselas to popisovat takhle podrobně, Afrodito?“ vyjekla Stevie Rae a zase mě objala.
„Ne, to nevadí,“ zastala jsem se jí rychle. „Musí nám všechno vylíčit do nejmenších detailů, dokud si je pamatuje – jako když měla vize o tvojí smrti nebo o babičce a Heathovi. Jinak bychom třeba nepřišly na to, jak tomu zabránit. Na co si ještě vzpomínáš?“
„Jen na to, žes volala o pomoc, ale k ničemu to nebylo. Nikdo tě neslyšel,“ odpověděla.
„Když se na mě dneska ze tmy vrhla ta věc, hrozně jsem se lekla. Tak moc, že jsem na chvilku zůstala jako přimražená a nevěděla jsem, co mám dělat,“ řekla jsem. Jen jsem si ten okamžik vybavila, udělalo se mi mdlo.
„Myslíš, že to nějak způsobila Neferet?“ zeptala se Stevie Rae.
Pokrčila jsem rameny. „Nevím. Nic jsem pořádně neviděla, jenom něco černého a strašidelného.“
„Přesně to jsem viděla taky. Nerada to říkám, ale musíš si to nějak vyžehlit u pakoňů, protože bez kamarádů jsi asi nahraná,“ prohlásila Afrodita.
„To se snadno řekne, ale hůř udělá,“ namítla jsem.
„Houbeles,“ řekla Stevie Rae. „Prostě jim pověz pravdu. Že tě Loren svedl kvůli Neferet a žes s nimi o mně nemohla mluvit, protože Neferet by…“ Věta zůstala viset ve vzduchu, protože kámoška si uvědomila, v čem spočívá zádrhel.
„Bezva nápad, fakt. Vyklop jim, že Neferet je zlá mrcha a oživila celou smečku nemrtvých mláďat, a jakmile kolem ní kdokoli z tvého stáda jen projde, přečte si ho jako noviny a zjistí, co všechno víme. Načež tvým kamarádíčkům s největší pravděpodobností provede něco zatraceně ošklivého.“ Afrodita se odmlčela a zadumaně si prstem třela bradu. „Hm, když o tom tak přemýšlím, tenhle scénář má i svoje světlé stránky.“
„Hele,“ ozvala se Stevie Rae, „Damien, dvojčata a Jack už přece vědí něco, co se Neferet nebude líbit. Vědí o mně.“
„A sakra,“ řekla jsem.
„Do hajzlu,“ zavrčela Afrodita. „Tenhle detail mi unikl. Nechápu, jak je možné, že to Neferet z těch jejich ubohých mozečků ještě nevyšťárala a nezačala vyšilovat.“
„Nemyslí na nic jiného než na válku,“ vysvětlila jsem. Obě holky nechápavě zamrkaly a já si uvědomila, že mám pro ně kromě Lorenovy vraždy ještě další novinu. „Jakmile se Neferet dozvěděla, že Lorena zavraždili, vyhlásila lidem válku. Teda žádný regulérní boj, chce ji vést zákeřně, jako to dělají teroristi nebo partyzáni. Kristepane, ona je tak odporná! Vůbec nechápu, proč to ostatní nevidí.“
„Postřílíme lidi ze zálohy? Hm, to zní zajímavě. Takže všichni ti Erebovi synové, co se sem sjíždějí, budou naše zbraň hromadného ničení,“ usoudila Afrodita. „Bezva. Všechno zlé je fakticky k něčemu dobré.“
„Jak o tom můžeš mluvit takhle lhostejně?“ vykřikla Stevie Rae a vyskočila z postele.
„Zaprvé nemám lidi zrovna v lásce.“ Afrodita zvedla ruku a zarazila ji, než se stačila rozparádit. „No jo, já vím, že teď jsem zase člověk. A je mi to fuk. Zadruhé, Zoey je pořád živá a zdravá, takže se nijak zvlášť nebojím, že nějaká trapná válka vůbec začne.“
„O čem to sakra mluvíš, Afrodito?“ vyhrkla jsem.
Blondýna obrátila oči v sloup. „Vážně je takový problém to pochopit? No tak, vždyť to do sebe krásně zapadá. Celá ta moje vize ukazovala válku mezi lidmi, upíry a nějakými hnusnými strašidly. Jsem si skoro jistá, že jedno z nich na tebe zaútočilo. Asi jsou to nějaké Neferetiny potvory, které ještě neznáme.“ Zarazila se, chvíli zmateně vraštila čelo, pak pokrčila rameny a pokračovala: „Ale to je jedno. Při troše štěstí nebudeme muset zjišťovat, co jsou zač, protože k válce došlo, až když jsi umřela. A že to byly dost tragické a bizarní způsoby smrti, to se musí nechat. Zkrátka a dobře, dokud tě udržíme naživu, žádná válka nebude.“
Stevie Rae si oddechla. „Máš pravdu, Afrodito.“ Obrátila se ke mně. „Musíme tě udržet naživu, Zoey. A ne jenom proto, že tě máme všichni rádi jako sůl, ale taky protože musíš zachránit svět.“
„A jéje. Já musím zachránit svět?“ V tu chvíli mě napadla jenom jedna jediná myšlenka. Zlatá písemka z geometrie.
Do háje.
2024 ©