Sotva jsem se u svého pokoje dotkla kliky, dveře se otevřely a Afrodita mě popadla za ruku. „Tak pohni, do háje. Jsi pomalá jak tlustoprd na berlích, Zoey.“ Vtáhla mě dovnitř a rázně za námi zabouchla.
„To teda nejsem a ty mi teď hezky vysvětlíš pár věcí,“ řekla jsem. „Jak ses sem dostala? Kde je Stevie Rae? Kdy se ti obnovilo znamení? Co…“ Příval otázek přerušilo hlasité naléhavé ťukání, které se ozývalo od okna.
„Zaprvé jsi úplně tupá. Tady jsme ve Škole noci, ne v nápravném zařízení. Nikdo tady nezamyká, takže jsem k tobě prostě přišla. Zadruhé, Stevie Rae je tamhle.“ Prosmekla se kolem mě a rychle zamířila k oknu. Zůstala jsem na ni zírat. Odhrnula těžké závěsy a začala lomcovat rámem vitrážové okenní tabule. Rozčileně se ohlédla. „Hej ty! Ocenila bych menší pomoc.“
Nic jsem sice nechápala, ale šla jsem k ní. Společnými silami jsme okno otevřely. Zadívala jsem se ven. Můj pokoj je v nejvyšším poschodí staré budovy z neopracovaného kamene, která připomíná spíš hrad než studentskou kolej. Prosincový večer byl pořád lezavý a pošmourný, dokonce se spustil slabý déšť. Ve tmě za korunami stromů se nejasně rýsovala východní zeď. Zachvěla jsem se, i když ne zimou. Mláďata chlad necítí. Ne, mně běhal mráz po zádech kvůli něčemu úplně jinému. To ta zeď – místo obdařené silou a zároveň dějiště hrozného krveprolití. Afrodita vedle mě vzdychla, vyklonila se ven a zadívala se někam dolů. „Přestaň blbnout a polez nahoru, než tě někdo uvidí a než mi z toho vlhka zkrepatí vlasy.“
Když se v mém zorném poli najednou objevila hlava Stevie Rae, málem jsem se počurala.
„Čau, Červenko!“ vyhrkla vesele. „To zíráš, jak teď umím šplhat, co?“
„Ach bože. Padej dovnitř, prosím tě.“ Afrodita chytila Stevie Rae za ruku a škubla. Kámoška vletěla do pokoje jako mičuda. Afrodita rychle zavřela okno a zatáhla závěsy.
Podařilo se mi zavřít pusu, ale dál jsem ohromeně valila oči na Stevie Rae, která vyskočila, oprášila si kovbojské džíny a zastrčila si zpátky košili s dlouhým rukávem.
„Stevie Rae,“ vypravila jsem ze sebe konečně, „tys sem vylezla po zdi?“
„Jo!“ Zazubila se na mě a přikývla tak nadšeně, až se jí krátké blonďaté kudrny rozletěly do všech stran. „Bezva, co? Je to, jako bych splynula s těmi kameny, ze kterých je tahle kolej postavená, najednou nic nevážím a abrakadabra, jsem tady!“ Rozhodila rukama.
„Jako Dracula,“ řekla jsem, ale neuvědomila si, že mluvím nahlas.
„Co jako Dracula?“ Stevie Rae se zamračila.
Ztěžka jsem klesla na svoji postel. „Jako v té knížce, v té původní od Brama Stokera,“ vysvětlila jsem. „Jonathan Harker tam vypráví, jak viděl Draculu šplhat dolů po zdi hradu.“
„Tak to jo, přesně to umím taky. Když jsi řekla ‚jako Dracula‘, myslela jsem, že ti ho připomínám. Že vypadám jako on, hnusně bledá, nechutné vlasy a takové ty odporně dlouhé nehty. Ale tak jsi to nemyslela, že ne?“
„Ne, náhodou vypadáš skvěle.“ Ani trochu jsem nelhala.
Vážně vypadala skvěle, zvlášť v porovnání s tím, jaká byla (a jak smrděla a chovala se) celý minulý měsíc. Byla to zase moje Stevie Rae, přesně taková, jako před tím, než její tělo při minulém úplňku odmítlo proměnu a ona umřela a pak nějakým záhadným způsobem vstala z mrtvých. Tehdy byla úplně jiná. Zlomená. Ztratila skoro všechnu lidskost, a nebyla jediná, komu se to stalo. Po starých tunelech z dob prohibice pod opuštěným nádražím v centru Tulsy se toulá celá smečka příšerných nemrtvých mláďat. Stevie Rae už začínala být jako oni – zlá, krutá a nebezpečná. Jenom její nadání pro živel země jí pomohlo uchovat si jiskřičku jejího starého já, ale ta postupně vyhasínala a Stevie Rae se propadala pořád hloub. Tak jsme s Afroditou (která taky dostala nadání pro zemi) a ostatními vyvolali kruh a poprosili Nyx, aby ji uzdravila.
Bohyně nám vyhověla, až na to, že to v jednu chvíli vypadalo, že Stevie Rae získá svoji lidskost zpátky jen za cenu Afroditiny smrti. Naštěstí to dopadlo trochu jinak. Afrodita neumřela, jenom jí zmizelo znamení, zatímco Stevie Rae se znamení jako zázrakem vybarvilo a přibylo k němu další tetování, což znamená, že dokončila proměnu a je teď dospělá. A aby to nebylo tak jednoduché, její tetování není safírově modré, jako to mají všichni upíři, ale jasně červené. Má barvu čerstvé krve.
„Hej, haló! Voláme Zoey! Jsi na příjmu?“ zařízl se do mé vnitřní rekapitulace Afroditin věčně otrávený hlas. „Měla by sis pohlídat svoji nejlepší kámošku. Vypadá trochu nepříčetně.“
Zamrkala jsem. Sice jsem se na Stevie Rae dívala, ale doopravdy jsem ji nesledovala. Stála uprostřed pokoje – ještě před měsícem, než umřela a všechno začalo jít úplně do háje, to býval taky její pokoj – a rozhlížela se. Velikánské oči se jí leskly slzami.
„Moc mě to mrzí, zlato.“ Rychle jsem vstala a objala ji.
„Musí být hrozně těžké vrátit se sem a vidět to v tomhle stavu.“ Připadala mi divně ztuhlá, a tak jsem se odtáhla a podívala se na ni.
Z výrazu její tváře mi ztuhla krev v žilách. Uslzené oči vystřídal vztek. Už jsem ji v takovém rozpoložení zažila, ale chvilku mi trvalo, než jsem si vzpomněla kdy – Stevie Rae se normálně nikdy nezlobila. Pak mi to došlo. Vypadala přesně tak, jako předtím než jsem vyvolala kruh a jí se vrátila lidskost. Udělala jsem krok zpátky.
„Stevie Rae? Co je ti?“
„Kde jsou moje věci?“ Z jejího hlasu čišela čirá zloba stejně jako z jejího obličeje.
„Zlato,“ řekla jsem konejšivě. „Když nějaké mládě, no, umře, dospělí dají jeho věci pryč.“
Obrátila ke mně rozzuřený pohled. „Já nejsem mrtvá.“
Afrodita najednou stála vedle mě. „Hele, nevyšiluj. Upíři si myslí, že jsi mrtvá, pamatuješ?“
„Ale neboj,“ skočila jsem do toho rychle, „přemluvila jsem je, aby mi pár tvých věcí vrátili. A taky vím, kde je zbytek. Když budeš chtít, všechno to sem přinesu.“
Zloba rázem zmizela a přede mnou zase stála moje nejlepší kámoška. „I moji lampičku z kovbojské holínky?“
„Jasně.“ Usmála jsem se na ni. Sakra, taky bych asi byla pěkně vytočená, kdyby mi někdo odnesl všechny věci.
„Člověk by myslel, že když někdo umře, vyléčí ho to aspoň z nedostatku vkusu,“ podotkla Afrodita. „Ale kdepak. Tvůj mizerný vkus je nesmrtelný.“
„Afrodito,“ řekla Stevie Rae přísně, „vážně bys měla být milejší.“
„S tímhle svým rančerským optimismem à la Mary Poppinsová se jdi bodnout.“
„Mary Poppinsová byla Angličanka, takže nemá s žádným rančem nic společného,“ kontrovala Stevie Rae.
Tohle byla celá ona, přesně jako dřív. Zajuchala jsem radostí a znovu ji sevřela v náručí. „Páni, já jsem tak strašně moc ráda, že tě zase vidím! Už jsi doopravdy úplně v pořádku, viď?“
„Trošku jsem se změnila, ale je mi fajn,“ odvětila a taky mě objala.
Tak hrozně se mi ulevilo, že jsem tu první část souvětí hned úplně pustila z hlavy. Zřejmě jsem byla prostě ráda, že je zas celá a zdravá, a chtěla jsem si tenhle báječný fakt pěkně hřát na srdci. Zkrátka jsem si nebyla schopná vůbec připustit, že Stevie Rae třeba přece jen nevyřešila úplně všechno. Navíc mě v tu chvíli napadlo něco jiného. „Počkat, holky,“ vyhrkla jsem. „Jak jste se dostaly do školy bez toho, aby se na vás sesypala armáda bojovníků?“
„Zoey, fakticky bys měla věnovat větší pozornost tomu, co se kolem tebe děje,“ řekla Afrodita. „Já jsem přišla normálně hlavní bránou. Ochrannou bariéru zrušili, což je celkem logické. Volali mi ze školy na mobil, že zimní prázdniny se odvolávají, stejně jako asi každému, kdo byl v tu chvíli pryč. Neferet musela to svoje kouzlo stáhnout, protože kdyby každý student, který se vrací z prázdnin, spustil alarm, za chvíli by z toho zcvokla. A to nemluvím o těch stovkách nádherných Erebových synů, co sem míří z celé země jako novoroční dárečky pro nás malé školačky.“
„Chtěla jsi říct, že Neferet by z těch alarmů zcvokla ještě víc, než se jí povedlo doteď, ne?“ ozvala se Stevie Rae.
„Jo, to máš pravdu. Neferet už definitivně přeskočilo,“ přisvědčila Afrodita. Konečně se na něčem shodly. „Ale zpátky k tématu. Bezpečnostní bariéra je pryč, dokonce sem můžou i lidi.“
„Lidi? Jak to víš?“ zeptala jsem se.
Afrodita si povzdychla a zvedla ruku. Vypadalo to jako ve zpomaleném filmu. Hřbetem si otřela čelo a obrys měsíčního srpku se rozmazal.
Zalapala jsem po dechu. „Proboha, Afrodito! Ty jsi…“ pusa mi naprázdno sklapla, jako bych nedokázala to slovo říct.
„Člověk,“ dokončila za mě větu. Znělo to hluše a studeně.
„Jak to? Víš… víš to jistě?“
„Stoprocentně,“ odpověděla.
„No, člověk sice jsi, ale rozhodně nejsi úplně obyčejná,“ ozvala se Stevie Rae.
„O čem to mluví?“
Afrodita pokrčila rameny. „Nemám páru.“
Stevie Rae vzdychla. „Hele, ty máš fakt štěstí, že ses proměnila v člověka a ne v dřevěného kluka, protože pořád lžeš, jako když tiskne, a touhle dobou už bys měla nejmíň kilometrový nos.“
Afrodita zhnuseně pohodila hlavou. „Ty tvoje věčné narážky na filmy pro fakany. Proč jsem nemohla prostě umřít a v klidu propadnout peklu? Tam by mi aspoň necpali Disneyho.“
„Tak řeknete mi už konečně, o co tady jde, hergot?“ vložila jsem se do jejich přestřelky.
„Radši jí to vysvětli. Ještě chvíli a začne mluvit sprostě,“ rýpla si Afrodita.
„Ty jsi tak hnusná! Měla jsem tě zakousnout,“ zavrčela Stevie Rae.
„Měla jsi jet k vám do Buranova a zakousnout svoji mámu,“ řekla Afrodita a zaujala nedbalou pózu, jako by si hrála na drsného černocha. „Nedivím se, že Zoey potřebuje novou nejlepší kámošku. Ta tvoje dobrota srdce je děsně otravná.“
„Zoey žádnou novou nejlepší kámošku nepotřebuje!“ zaječela Stevie Rae a vykročila k ní. Zdálo se mi, že jsem v jejích modrých očích na vteřinku zahlédla záblesk ošklivé rudé barvy, kterou měly, když byla nemrtvá a šílená.
Měla jsem pocit, že se mi co nevidět rozskočí hlava. Postavila jsem se mezi ně. „Afrodito, přestaň ji provokovat!“
„Tak ať mě nechá. Měla by sis ji hlídat.“ Afrodita přešla k zrcadlu nad umyvadlem, vytáhla z krabičky papírový kapesník a setřela si z čela zbytky rozmazaného srpku. Hlas měla zdánlivě úplně klidný, ale třásly se jí ruce.
Obrátila jsem se zpátky ke Stevie Rae. Oči už měla zase modré jako obvykle.
„Promiň, Červenko,“ pípla a usmála se jako dítě, které něco provedlo. „Strávila jsem s ní už dva dny a mám nervy na pochodu.“
Afrodita zafrkala a já se na ni podívala. „Nezačínej zase,“ varovala jsem ji.
„Fajn, hlavně klid a nohy v teple.“ Střetla jsem se pohledem s jejím zrcadlovým odrazem a skoro určitě zahlédla v jejích očích strach. Hned se odvrátila a dál se věnovala svému obličeji.
Vůbec ničemu jsem nerozuměla, a tak jsem se pokusila vrátit konverzaci do bodu, kde jsme byly, než se to zvrhlo. „Tak jak jsi to myslela, že Afrodita není obyčejná? A teď nemyslím její neobyčejně otravnou povahu,“ upřesnila jsem pro jistotu.
„Hned ti to vysvětlím,“ řekla Stevie Rae. „Ona má pořád vize a to obyčejní lidi nemají.“ Střelila po Afroditě pohledem, který jasně říkal: A máš to. „No tak, vysvětli to Zoey sama.“
Afrodita odstoupila od zrcadla a posadila se na stoličku, kterou mám vedle umyvadla. Okatě Stevie Rae ignorovala. „Jo, pořád mám vize. Co víc k tomu dodat? Paráda! Hurá! Do hajzlu! To jediné, co mi vadilo na tom, být upíří mládě, je taky to jediné, co mi zůstalo, když jsem se trapně proměnila zpátky v člověka.“
Pátravě jsem se na ni zadívala a hned jsem tu její cynickou fasádu, na které si dává tolik záležet, prokoukla. Byla bledá a pod očima jí přes vrstvu korektoru prosvítaly tmavé kruhy. Tahle holka si poslední dobou evidentně prožila pěkné peklo a mohla to dost dobře být právě jedna z jejích drastických vyčerpávajících vizí. Žádný div, že má tak mizernou náladu. Musela jsem být slepá, že jsem si toho nevšimla.
„Co jsi v té vizi viděla?“ zeptala jsem se.
Afrodita se mi zadívala do očí a na chvíli nechala zmizet železnou masku arogance, za kterou se tak ráda schovává. V její krásné tváři se objevil temný výraz hrůzy a děsu, a když si odhrnula za ucho pramen blond vlasů, postřehla jsem, že se jí chvěje ruka.
„Viděla jsem, jak upíři masakrují lidi a lidi vraždí upíry. Viděla jsem svět plný násilí, nenávisti a temnoty. A v té temnotě jsem zahlédla tvory, kteří byli tak příšerní, že se to vůbec nedá popsat. Ne-nemohla jsem se na ně ani dívat. Viděla jsem konec všeho.“ I její hlas byl prosycený děsem.
„Pověz jí všechno,“ pobídla ji Stevie Rae, když se odmlčela, a znělo to kupodivu laskavě. „Řekni jí, co to způsobilo.“
Afroditina další slova se mi zasekla do srdce jako střepy.
„Všechno to začalo proto, že jsi umřela, Zoey. Způsobila to tvoje smrt.“
2024 ©