Čekala tam na nás snad celá škola. Dvojčata předem rozmístila vysoké svíce a tím určila, kde se bude rituál odehrávat. Mláďata i dospělí utvořili kolem vyznačeného místa velké kolo, v němž stál i rozložitý dub, který měl tvořit hlavní bod budoucího kruhu.
Ulevilo se mi, když jsem uviděla i všechny Erebovy syny. Bojovníci se rozestavili po vnějším obvodu kruhu a někteří zaujali stanoviště na vrcholku vysoké zdi z cihel a kamene, která obklopovala školní areál. Uvědomovala jsem si, že pro Stevie Rae a červená mláďata to není zrovna ideální situace, ale když jsem vzala v úvahu krakouny, Kalonu a to, že někdo neznámý tady vraždí upíry, cítila jsem se bezpečněji.
Zůstala jsem s Jackem opodál. Damien, dvojčata a Afrodita mezitím zamířili na svoje místa, vzali do rukou barevné svíčky představující jejich živly a postavili se čelem ke středu. Když jsem si stoupla na špičky, zahlédla jsem Nyktin slavnostní stůl, který jsme při takovýchhle oficiálních rituálech stavěli doprostřed. Teď v zimě na něm určitě bylo sušené ovoce a nakládaná zelenina, a samozřejmě obřadní pohár s vínem a tak. Připadalo mi, že tam někdo stojí, ale ostatní mi zacláněli a nedokázala jsem to říct najisto.
„Vítej!“ pozdravila mě Shekina.
„Vítejte i vy.“ S úsměvem jsem jí zasalutovala.
„Jak se daří babičce?“
„Drží se,“ odpověděla jsem.
„Uvažovala jsem, jestli nemám obřad odvolat, nebo alespoň odložit, ale Neferet trvala na tom, že musí proběhnout tak, jak bylo určeno. Zřejmě se domnívá, že je to pro tebe důležité.“
Snažila jsem se tvářit pozorně, ale zároveň naprosto neutrálně.
„No, je to důležitý rituál a mrzelo by mě, kdyby se nekonal jenom kvůli mně,“ řekla jsem a rozhlédla se. Zvláštní, myslela jsem, že Neferet tu bude, aby mi mohla házet klacky pod nohy. Určitě tolik stála o to, aby se rituál odehrál podle plánu, protože babiččina nehoda mě vyvedla z konceptu a ona toho chtěla využít. „Kde je Neferet?“ zeptala jsem se.
Shekina se ohlédla, svraštila obočí a letmo zapátrala v davu. „Stála tady za mnou, ale teď ji nikde nevidím. Podivné…“
„Už se asi zařadila do kruhu.“ Doufala jsem, že na mně není poznat neklid. V nitru se mi rozezněly poplašné zvony. Podívala jsem se na Jacka, který si hrál se zvukovou aparaturou. „Je asi nejvyšší čas začít.“
„Počkej ještě, musím ti něco říct. Vlastně ti to měla vysvětlit Neferet.“ Shekina se zarazila a znovu se rozhlédla. „Nevadí, stejně dobře ti to můžu povědět sama. Neferet se zmínila, že jsi takhle velký očistný rituál dosud nevedla, a protože jsi hodně mladé mládě, zřejmě nevíš, že při takovémto obřadu se k obětnímu vínu, které nabídneš živlům, přimíchává krev dospělého upíra.“
„Cože?“ Určitě jsem se přeslechla.
„Není na tom nic složitého. Erik Night se nabídl, že nahradí zesnulého Lorena Blakea a doprovodí tvůj příchod recitací. Zároveň se ujme tradiční role kněžčina chotě a poskytne ti krev k oběti. Slyšela jsem, že je výtečný herec, měl by to tedy snadno zvládnout. Bude ti radit.“
„To je to překvapení, o kterém jsem mluvil!“ vyhrkl Jack, který se zrovna objevil vedle Shekiny. „Teda to, že Erik bude recitovat, ne krev, ta není zas až tak zajímavá.“ Bylo vidět, že je mládě teprve chvilku a krev na něj neúčinkuje tak silně jako například na mě. „To je paráda, že se přihlásil dobrovolně, co říkáš?“
„Jo, paráda.“ Na víc jsem se nezmohla.
„Půjdu na své místo,“ řekla Shekina. „Buď požehnána.“
Zamumlala jsem „buďte požehnána“, ale to už ke mně byla otočená zády. Potom jsem se obrátila k Jackovi.
„Jacku,“ zasyčela jsem, „to, že Lorena nahradí Erik, není zrovna dvakrát příjemné překvapení!“
Zamračil se. „My jsme s Damienem mysleli, že je. Znamená to přece, že se třeba zase začnete spolu bavit.“
„To jo, ale ne před celou školou!“
„Aha. Hm. To mi nedošlo.“ Roztřásly se mu rty. „Promiň. Kdybych věděl, že tě to rozzlobí, řekl bych ti o tom hned.“
Přejela jsem si rukou po čele a odhrnula si z tváře vlasy. Vážně jsem zrovna v tu chvíli nepotřebovala, aby se mi tu Jack rozbrečel. Jenže vypořádat se před celou školou s šíleně sexy Erikem a jeho neodolatelnou krví, to jsem teda potřebovala ještě míň! Klid, klid, hezky dýchej… už jsi přežila i větší trapasy.
„Zoey?“ zafňukal Jack.
„Nic se nestalo, Jacku. Fakticky. Jenom mě to, ehm, překvapilo. A to je u překvapení normální, ne? Zvládnu to.“
„D-dobře. Vážně se nezlobíš? A můžeme začít?“
„Ne a jo,“ pronesla jsem rázně, než jsem stačila podlehnout touze prchnout s křikem co nejdál. „Pusť mi tam hudbu.“
„Rozbal to, Zoey!“ vyhrkl a odběhl k aparatuře.
Zavřela jsem oči a soustředila se na hluboké nádechy, abych si vyčistila hlavu a připravila se na přivolávání živlů. A kvůli tomu otřesu z Erika jsem Jackovi úplně zapomněla připomenout, aby sledoval monitor chůvičky.
Jako obvykle jsem byla úplně mrtvá trémou, která se vypařila v okamžiku, kdy jsem vykročila ke kruhu a zaposlouchala se do hudby. Soundtrack Gejši byl nádherně zadumaný. Zvedla jsem paže a nechala tělo, ať ladně splyne se zvukem. K hudbě a noci se náhle připojil Erikův hlas a společně s nimi začal tvořit kouzlo.
Když hvězdy září tmou
a luna vysvitne,
noc zhojí bolest tvou
z horkosti dne.
Slova básně mě vtáhla do sebe a Erikův hlas mě nesl jako vlna. Zaklonila jsem hlavu, až se mi po zádech rozlily vlasy, a zvolna vstoupila do kruhu. Báseň se splétala s hudbou, tancem a magií.
Tak dej na radu mou,
když zhasne slunce svit,
nenávist veškerou
nech odejít.
S jistotou jsem tančila a vychutnávala si dokonalost textu, který Erik recitoval. Bylo to přesně to pravé. Došlo mi, že když mě dřív doprovázel Loren, bral to jako příležitost mě svést a oslnit. Vůbec nemyslel na to, co má rituál znamenat nejen pro mě, ale i pro ostatní mláďata nebo dokonce pro Nyx. Sobecky sledoval jen svoje cíle. Viděla jsem to teď úplně jasně a nechápala, jak mě předtím mohl tak totálně zblbnout. Erik byl docela jiný, jako měsíc oproti slunci. Jeho báseň mluvila o odpuštění a zahojených ranách, a i když by se mi samozřejmě líbilo, kdyby chtěl jejím prostřednictvím něco sdělit mně, určitě myslel hlavně na to, jak nejlíp pomoct škole a spolužákům, kteří se potřebují vyrovnat se smrtí dvou profesorů.
I nejsmutnější z dní,
když tma jej obestře,
se víckrát nevrátí,
je u konce.
Nech odplout bolest svou
a spánku poddej se,
když hvězdy září tmou
a luna žhne.
Erik dorecitoval, zrovna když jsem dotančila do středu kruhu a zůstala stát vedle něj u Nyktina stolu. Vzhlédla jsem k němu. Byl vysoký a v černém mu to hrozně slušelo, protože vynikly jeho tmavé vlasy a oči měl v kontrastu ještě modřejší než obvykle.
„Ahoj, kněžko,“ řekl tiše.
„Ahoj, choti,“ odvětila jsem.
Formálně si přitiskl pravou pěst k srdci a hluboce se mi uklonil. Pak se otočil ke stolu. Když se obrátil zase ke mně, držel v jedné ruce Nyktin zdobný stříbrný pohár a v druhé obřadní nůž. A pod slovem „obřadní“ si nepředstavujte žádnou hračku. Byl ostrý jako břitva, ale zároveň vypadal krásně. Byly na něm vyryté Nyktiny posvátné formule a symboly.
„Budeš potřebovat tohle,“ řekl a nůž mi podal.
Vzala jsem si ho. Dost mě vyvádělo z rovnováhy, jak se ostří třpytí ve svitu měsíce, a vůbec jsem netušila, co mám dělat dál. Hudba naštěstí pořád hrála a dav přihlížejících se pohupoval v rytmu hypnotické melodie. Samozřejmě nás sledovali, ale zatím jen s nezaujatým očekáváním, takže když budeme mluvit tiše, neuslyší nás. Střelila jsem pohledem po Damienovi. Zvedl obočí a mrkl na mě. Rychle jsem se zase odvrátila.
„Zoey? Všechno v pohodě?“ zašeptal Erik. „Nebude mě to skoro vůbec bolet, neboj.“
„Fakt?“
„Tys to ještě nikdy nedělala, viď?“
Mírně jsem zavrtěla hlavou.
Na okamžik se dotkl mojí tváře. „Občas zapomínám, že je to pro tebe všechno pořád nové. Dobře, nic na tom není. Nastavím nad pohár pravou dlaň.“ Přehodil nádobu do levé ruky a podržel ji ve výšce očí. Ucítila jsem odér vína. „Zvedni dýku nad hlavu, pozdrav všechny čtyři světové strany a pak mě řízni do dlaně.“
„Mám tě říznout?“ Ztěžka jsem polkla.
Usmál se. „Řízni, škrábni, jak chceš. Prostě mi přejeď ostřím pod palcem, je dobře nabroušené a udělá všechnu práci za tebe. Já pak natočím ruku, ty mi Nyktiným jménem poděkuješ za obětinu a do vína mezitím steče trocha krve. Potom sevřu ruku v pěst, ty vezmeš pohár a půjdeš s ním k Damienovi. Každému zástupci živlů dáš dneska napít vína. Tím se rituálně očistí, než začneš s celkovou očistou školy. Jasné?“
„Jo,“ přisvědčila jsem rozechvěle.
„Tak se do toho dej. A neměj strach, to zvládneš.“
Kývla jsem a zvedla dýku nad hlavu. „Vzduchu! Ohni! Vodo! Země! Zdravím vás!“ zvolala jsem a postupně obrátila čepel k východu, jihu, západu a severu. Nervozita ze mě spadla, protože jsem kolem sebe ucítila první záchvěvy živlů. Už se asi těšily, až je zavolám. Můj pozdrav ještě úplně nedozněl, když jsem spustila ruce dolů, přitiskla špičku dýky ke spodní části Erikova palce a rychlým tahem přejela nabroušeným ostřím po jeho dlani, jak mi poradil.
Okamžitě mě zaplavila vůně jeho krve, teplá, temná a nepopsatelně lákavá. Uchváceně jsem se dívala, jak se z rány řinou kapky připomínající rubíny. Erik natočil ruku a nechal je stékat do připraveného vína. Zvedla jsem hlavu a zahleděla se mu do třpytivých očí.
„Nyktiným jménem ti děkuju za dnešní oběť a za tvou lásku a oddanost. Jsi hoden Nyktina požehnání a náklonnosti její kněžky.“ Pak jsem se sklonila a vtiskla lehký polibek na hřbet jeho krvácející ruky.
Když jsme se znovu setkali pohledem, oči se mu nezvykle leskly a ve tváři měl něžný, důvěrný výraz, ale nevěděla jsem, jestli se jenom vžil do své role bohynina chotě, nebo jestli jsou to skutečné pocity. Sevřel ruku v pěst a znovu mi zasalutoval se slovy: „Jsem a vždy budu oddaný Nyktě a její velekněžce.“
Nebyl čas dumat nad tím, jestli mluvil o mně, nebo se jen držel své role. Měla jsem na práci důležitější věci. Uchopila jsem pohár s krvavým vínem a přistoupila k Damienovi. Pozvedl žlutou svíci a usmál se na mě.
„Vzduchu, jsi pro mě stejně důležitý a nezbytný jako dýchání. Dnes potřebuju tvoji sílu, abys od nás odvál zatuchlý pach smrti a strachu. Vzduchu, prosím, přijď!“ Tenhle obřad se trošku lišil od těch dosavadních a Damiena evidentně někdo předem upozornil, protože měl v ruce zapalovač. Jakmile zažehl svoji svíčku, obklopil nás vír dokonale ochočeného větru. Zazubili jsme se na sebe a já mu podržela pohár u úst, aby se mohl napít.
Postoupila jsem po směru hodinových ručiček, neboli po slunci, k Shaunee. Červenou svíci už měla připravenou a dychtivě se usmívala.
„Ohni, hřeješ a očišťuješ. Dnes vzýváme tvou moc, abys z našich srdcí vystrnadil temnotu. Ohni, přijď!“ Shaunee žádný zapalovač nepotřebovala, protože knot jako obyčejně sám od sebe vzplál vysokým plamenem. Obě nás zaplavilo horko a záře bezpečného domácího krbu. Nabídla jsem Shaunee pohár a ona usrkla doušek vína.
Od ohně jsem přikročila k vodě, tedy k Erin a modré svíčce.
„Vodo, přicházíme k tobě špinaví a vynoříme se čistí. Dnes tě žádám, abys z nás smyla všechny skvrny, které na nás ulpívají. Vodo, přijď!“ Erin zapálila svíčku a já zaslechla vlny tříštící se o pobřeží a ucítila na kůži chladivou rosu. Zvedla jsem pohár, ona se napila a zašeptala: „Držím palce, Červenko.“
Kývla jsem a rázně vykročila k Afroditě. Vypadala pobledle a napjatě. V rukou svírala zelenou svíci, která by jí dala ránu, kdybychom se pokusily společně přivolat zemi. „Kde je?“ zašeptala jsem, aniž jsem pohnula rty.
Nervózně pokrčila rameny.
Zavřela jsem oči a pomodlila se. Bohyně, spoléhám, že mi pomůžeš, aby to vyšlo. Nebo aspoň doufám, že mě z toho zase nějak vysekáš, když se ztrapním. Když jsem oči otevřela, byla jsem pevně rozhodnutá. Jestli se Stevie Rae neukáže, na věci to nic nemění. Tak jako tak to všem řeknu. Někdo mi uvěří i bez důkazu, někdo ne. Uvidím, jak se to vyvine. Vím, že mluvím pravdu, a mí kámoši to vědí taky.
Místo abych přivolala zemi, mrkla jsem na Afroditu a sykla: „Jdu na to.“ Otočila jsem se k divákům, kteří mě tázavě sledovali.
„Jak všichni víte, teď musím přivolat zemi. Jenže tu je menší problém. Na vlastní oči jste viděli, že Nyx obdařila Afroditu nadáním pro zemi. Ano, opravdu to udělala, ale svěřila jí ho jen dočasně. Afrodita opatrovala živel pro tu, která je skutečným ztělesněním země. Pro Stevie Rae.“
Jakmile jsem vyslovila její jméno, v koruně velkého dubu to zašustilo, větve ztrácející se ve tmě nad námi zavrzaly a na zem vedle nás ladně seskočila Stevie Rae.
„Sakryš, Zoey, tobě to ale trvalo, než ses ke mně dopracovala,“ řekla. Potom přistoupila k Afroditě a vzala si od ní zelenou svíčku. „Dík, žes mi podržela místo.“
„Jsem ráda, žes to neprošvihla,“ odvětila Afrodita, ucouvla a přenechala jí svoji pozici.
Stevie Rae si tam stoupla, otočila se čelem do kruhu, setřásla si z obličeje kudrnaté blond vlasy a věnovala všem okolo zářivý úsměv. Ten ale nemohl soupeřit se svítivě červeným tetováním, v němž se proplétaly stonky rostlin, ptáčci a květy. „Bezva, už můžeš přivolat zemi.“
2024 ©