„Fajn. Takže, máš hlad?“ zeptala jsem se Starka, když Neferet s ostatními dospělými odešli.
„Docela jo,“ odpověděl.
„Tak si rychle pro něco skoč a můžeš se najíst s námi. Damien tě pak zavede do pokoje, ale potom už všichni musíme na tu schůzi.“
„Máš fakticky moc hezkého psa,“ řekl Jack, naklonil se přes Damiena a zadíval se na Hraběnku. „No, je sice hodně velká, ale stejně je rozkošná. Nekouše, viď že ne?“
„Leda bys ji kousl jako první,“ odvětil Stark.
„Fůůj!“ vyjekl Jack. „Zůstaly by mi v puse chlupy.“
„Starku, tohle je Jack. Damienův kluk.“ Radši jsem to na něj vybalila hned, abychom si později ušetřili nepříjemná překvapení. (Tj. věty typu „Cože? On je buzna?“)
„Ahoj,“ pozdravil ho Jack s absolutně sladkým úsměvem.
„Ahoj,“ řekl Stark. Neznělo to zrovna moc vřele, ale necítila jsem z něj ani žádné homofobní vlny.
„A tohle jsou Erin a Shaunee.“ Ukázala jsem na jednu a pak na druhou. „Slyší taky na dvojčata. Proč, to pochopíš, jakmile s nimi strávíš přibližně dvě a půl minuty.“
„Zdravím,“ zapředla Shaunee a přejela ho naprosto jednoznačným pohledem.
„Taky,“ řekla Erin a podívala se na něj úplně stejně.
„Tohle je Afrodita,“ pokračovala jsem.
Jeho rty se znovu zvlnily v mírně sarkastickém úsměvu. „Tak ty jsi bohyně lásky. Už jsem o tobě hodně slyšel.“
Afrodita ho do té chvíle provrtávala očima, ale tak nějak mi nepřipadalo, že by s ním chtěla flirtovat. Jakmile na ni však promluvil, automaticky předvedla svůj trik s vlasy a řekla: „Ahoj. Těší mě, když mě lidi poznají na první pohled.“
Jeho úsměv se rozšířil a sarkasmus z něj přímo sálal. Uchechtl se. „Na tebe se nikdo ani dívat nemusí, tvoje jméno mluví za vše.“
Její zkoumavý pohled okamžitě vystřídal starý známý výraz nafoukané nadřazenosti, ale než ho stačila počastovat nějakou urážkou, vložil se do toho Damien. „Pojď, Starku, ukážu ti, kde jsou tácy a tak podobně.“ Vstal, ale v cestě mu seděla Hraběnka. Zarazil se a zjevně nevěděl, co má dělat.
„Klid,“ řekl nový kluk. „Ona zůstane tady a ani se nehne. Teda když ji nevytočí nějaká kočka.“
Sklouzl pohledem k Nale, což byla jediná kočka v bezprostřední blízkosti. Už nevrčela, ale seděla mi vzpřímeně na klíně a bez mrknutí se dívala na psa. Cítila jsem, jak je napružená.
„Nala bude hodná,“ prohlásila jsem a modlila se, ať je to pravda. Ve skutečnosti mě vůbec neposlouchá. Znáte snad kočku, která by někdy někoho poslechla?
„No dobře.“ Stark kývl a obrátil se k psovi. „Zůstaň, Běnko!“ Potom šel s Damienem k pultu. Hraběnka se pochopitelně ani nehnula, přesně jak řekl.
„Psi jsou tak nějak hlučnější než kočky,“ poznamenal Jack a prohlížel si fenu, jako by byla vědecký exponát.
„To je tím, že pořád funí,“ řekla Erin.
„A taky daleko víc prdí než kočky, ségra,“ připojila se k diskuzi Shaunee. „Máma chová královské pudly, takové obrovské potvory, a to jsou úplní bombarďáci.“
„Tak tohle už fakticky přestává všechno,“ vzdychla Afrodita. „Radši půjdu, než se dozvím ještě něco dalšího.“
„Copak, ty nepočkáš na našeho nového spolužáka, abys na něj mohla dělat oči?“ zeptala se Shaunee až podezřele mile.
„Jo, evidentně ses mu moc líbila,“ řekla sladce Erin.
„Přenechám ho vám dvěma. Jste pro něj jako stvořené, když má tolik rád psy. Zoey, zastav se u mě, až se zbavíš tohohle stáda pakoňů. Chci s tebou ještě před schůzí rady něco probrat.“ Pohodila hřívou, ušklíbla se na dvojčata a vyšla z jídelny.
„Ona ve skutečnosti není tak špatná, jak se dělá,“ řekla jsem holkám. Podívaly se na mě, jako bych byla mentálně postižená. Pokrčila jsem rameny. „Většinou jenom předstírá, že je zlá.“
„My si teda takovéhle hnusné chování vyprošujeme!“ namítla Erin.
„Díky Afroditě chápeme ženy, které za dávných časů topily svoje děti,“ přidala se Shaunee.
„Zkuste jí prostě dát šanci,“ bránila jsem ji statečně dál. „Mě si už občas pustí k tělu a pod tou maskou mrchy je celkem fajn. Uvidíte.“
Holky chvíli mlčely, pak se na sebe podívaly, zavrtěly hlavou a obrátily oči v sloup. Jen jsem si povzdechla.
„Teď bychom měly probrat daleko důležitější téma,“ prohlásila Erin.
„Jo, toho nového frajera,“ řekla Shaunee.
„Koukni na jeho zadek.“
„Škoda že má džíny vytažené tak nahoru, takhle není nic pořádně vidět,“ postěžovala si Shaunee.
„Ségra, džíny, co z nich klukům leze půlka zadku, jsou absolutně out. Naposled se nosily někdy v devadesátých letech, dneska v nich chodí akorát zoufalci, co si o sobě myslí, že jsou drsní rappeři. Každý rozumný kluk se jim obloukem vyhne,“ rozvášnila se Erin.
„Jenže zrovna na jeho zadek bych se podívala fakt ráda,“ zabručela Shaunee. Pak se na mě usmála. Nebyl to úplně ten dřívější bezprostřední úsměv, ale aspoň už se z něj vytratila sarkastická nedůvěra, se kterou se na mě dívala v posledních dvou dnech. „Co myslíš ty? Máme ho v hitparádě krasavců zařadit na úroveň Christiana Balea, nebo jenom vedle Tobeyho Maguirea?“
Nejradši bych se rozbrečela štěstím a začala jásat, že se mnou kámošky zase mluví, ale místo toho jsem se zachovala jako racionální bytost a stejně jako dvojčata si nového kluka pořádně prohlédla.
Holky měly stoprocentní pravdu. Stark byl fakt kus. Celkem vysoký, i když ne tak jako můj bývalý kluk Heath, fotbalový útočník, ani jako můj bývalý kluk Erik, čerstvě proměněný dospělý upír, který je nádherně urostlý jako Superman. Nikdo by o něm ale nemohl říct, že je malý. Vlastně mi přišel asi stejně vysoký jako Damien. Postavu měl spíš štíhlou, ale pod sepraným tričkem se mu rýsovaly svaly a bicepsy i předloktí měl výstavní. Vlasy měl špinavě blond, rozcuchané tak, jak to kluci nosí, a taky v obličeji byl hezký – výrazná brada, rovný nos, velké hnědé oči a pěkná pusa. Když jsem ho hodnotila takhle po částech, přišlo mi, že celkem ujde, ale nic víc. Přesto jsem ho pozorovala dál a uvědomila si, že opravdový kus z něj dělají jeho charisma a sebejistota. Každý pohyb jako by měl předem promyšlený, ale zároveň dával s nadhledem najevo, že se vůbec nebere vážně. Jako kdyby mu patřil svět, ale on na něj akorát kašlal.
Ano, i mně připadalo divné, že jsem ho tak rychle přečetla.
„Podle mě je vážně třída,“ přednesla jsem svůj závěr.
„Ty bláho! Teď mi došlo, kdo to je!“ vyjekl zničehonic Jack.
„Jsme jedno ucho,“ řekla Shaunee.
„To je James Stark!“
„Nepovídej.“ Erin protočila oči. „Jacky, to už přece víme.“
„Ne, ne, ne, vy mi nerozumíte. Ten James Stark, co je nejlepší lukostřelec na světě! Vy jste o něm nečetly na netu? Letos na letních sportovních hrách všechny totálně převálcoval, a přitom závodil s dospělými, s opravdickými Erebovými syny. Je hvězda…“ Zasněně vzdychl.
„No do prčic, ségra, to mě podrž. Já jsem pitomá. Jacky má pravdu!“ vykřikla Erin.
„Já věděla, že tohle je nadprůměr, jakmile jsem ho uviděla,“ prohlásila Shaunee.
„Ty jo,“ zamumlala jsem.
„Ségra, právě jsem se rozhodla, že budu toho psa přece jen mít ráda,“ řekla Erin.
„To jsme dvě,“ přisvědčila Shaunee.
Když se Stark vrátil s Damienem ke stolu, my čtyři jsme na něj samozřejmě pořád civěli jako tupci.
„Co je?“ zahuhlal s plnou pusou, protože si zrovna ukousl ze sendviče. Střelil pohledem po Hraběnce. „Ona něco provedla, když jsem byl pryč? Ráda lidem olizuje prsty u nohou.“
„Fůůj, to je…“ vyhrkla Erin, ale zbytek věty spolkla, protože Shaunee ji pod stolem kopla.
„Kdepak, Běnka byla celou tu dobu strašně hodná,“ zamluvila to a věnovala Starkovi nápadně přátelský úsměv.
„Fajn,“ řekl. Když jsme na něj ale zírali dál, nervózně se zavrtěl. Běnka si okamžitě poposedla, opřela se mu o nohu a láskyplně k němu vzhlédla. Automaticky ji podrbal za ušima a já si všimla, že se uvolnil.
„Slyšel jsem, že jsi v lukostřelbě porazil i dospělé!“ nevydržel to Jack. Pak se kousl do rtu a hrozně zrudl.
Stark vůbec nezvedl oči od talíře, jenom pokrčil rameny. „Jo, střílím dobře.“
„Ten kluk z her, to jsi ty?“ řekl překvapeně Damien, kterému to teprve opožděně došlo. „Střílíš přímo skvěle!“
Stark se narovnal. „Na tom nic není. Jde mi to teprve od chvíle, co mě označili.“ Sklouzl pohledem ke mně. „Když jsme u těch slavných mláďat, koukám, že ty řeči o tom, že máš víc znamení, nejsou jen řeči.“
„Nejsou.“ Tyhle seznamovací formality mi jdou hrozně na nervy. Vždycky když potkám někoho nového, vidí ve mně jenom nějakou superhrdinku a ne opravdickou Zoey.
Najednou mi docvaklo, že Stark se musí cítit hodně podobně.
Zeptala jsem se na první věc, která mě napadla, abych odvedla řeč od našeho zvláštního nadání. „Máš rád koně?“
„Koně?“ Už zase se sarkasticky usmíval.
„No, připadalo mi, že máš hodně rád zvířata,“ vysvětlila jsem poněkud chabě a kývla na jeho psa.
„To je fakt. Koně jsou fajn, a vůbec většina zvířat. Kromě koček.“
„Kočky ne?“ pípl Jack.
Stark znovu pokrčil rameny. „Nikdy jsem je nějak extra nemusel. Na můj vkus jsou moc velké mrchy.“
Dvojčata zafrkala.
„Kočky jsou nezávislí tvorové,“ spustil Damien. Poznala jsem jeho přednáškový tón a bylo mi jasné, že moje snaha o změnu tématu uspěla. „Každý samozřejmě ví, že je uctívaly četné kultury starověku po celém světě, ale věděl jsi, že je také považovali za…“
„Ehm, promiň, že tě přerušuju,“ řekla jsem, vstala od stolu a sevřela Nalu v náručí, abych ji omylem neupustila Běnce na hřbet. „Musím před schůzí rady zajít za Afroditou, potřebuje se mnou prý něco probrat. Uvidíme se tam, dobře?“
„Dobře.“
„Jo.“
„Zatím.“
Rozhodně to bylo lepší než nic.
Mile jsem se usmála na Starka. „Ráda jsem tě poznala. Kdybys potřeboval něco pro Běnku, obrať se na mě. Kousek odsud je docela dobrý zverimex. Mají tam hlavně věci pro kočky, ale pro psy se tam určitě taky něco najde.“
„Kdyby něco, ozvu se,“ odvětil.
Damien pokračoval ve své přednášce o kočičích přednostech, ale Stark na mě ještě rychle mrkl a kývl. Očividně si mého nepříliš obratného zásahu do konverzace všiml a byl mi za něj vděčný. Mrkla jsem taky a teprve na půl cesty ke dveřím ven si uvědomila, že se křením jako blázen. Správně jsem měla myslet na to, jak na mě něco zaútočilo, když jsem byla naposled venku.
Zůstala jsem stát před velkými dubovými dveřmi jako blbeček. Za chvíli sešla po schodišti, které vede k učitelské jídelně v druhém patře, skupina Erebových synů.
„Kněžko,“ řekli někteří, když mě zahlédli, a všichni do jednoho se zastavili, uctivě se mi uklonili a řízně si přitiskli pěsti k svalnatým hrudím.
Nervózně jsem jim gesto oplatila.
„Bude mi ctí podržet ti dveře, kněžko,“ řekl jeden z těch starších.
„Jé, ehm, děkuju,“ zakoktala jsem a v náhlé inspiraci pokračovala: „Nemohl by mě některý z vás doprovodit na kolej a cestou mi říct, jak se jmenují bojovníci, kteří budou držet stráž před naším vchodem? Určitě by pro ně bylo příjemnější, kdybychom je oslovovaly jménem.“
„Jsi velice laskavá, má paní,“ odvětil ten bojovník, co mi pořád držel dveře. „Velice rád tě s nimi seznámím.“
S úsměvem jsem mu poděkovala. Celou cestu ke koleji mi zdvořile vykládal o bojovnících, kteří byli přiděleni k naší ochraně, a já přikyvovala, vydávala vhodné zvuky a nenápadně pokukovala po klidném nočním nebi.
Nezaslechla jsem žádné pleskání a nevšimla si ani náznaku nezvyklého chladu, ale stejně jsem se nemohla zbavit tísnivého pocitu, že mě něco nebo někdo pozoruje.
2024 ©