Nevím, kolik hodin uplynulo. Poslala jsem Daria s Afroditou zpátky do školy. Chvíli sice protestovali, ale Afrodita nakonec uznala, že někdo musí zkontrolovat, jestli je tam všechno v pořádku, a já se tím teď zatěžovat nemůžu, protože se od babičky nesmím hnout. Slíbila jsem Dariovi, že z nemocnice neudělám ani krok, a jakmile budu potřebovat odvézt, zavolám ho, i když ke škole to odsud bylo jen něco přes kilometr a klidně bych to zvládla pěšky.
Na jipce plynul čas jinak. Nebyla tam žádná okna, a když nepočítám futuristické hučení, klepání a cvakání nemocničních přístrojů, v temných pokojích vládlo ticho. Připadala jsem si jako v nějaké čekárně na smrt a z té představy mi běhal mráz po zádech. Ale odejít jsem nemohla. Rozhodla jsem se zůstat, dokud mě nevystřídá někdo jiný, kdo se dokáže postavit démonům. Tak jsem tam seděla, čekala a střežila spící tělo, které bojovalo o přežití.
Držela jsem babičku za ruku a tiše zpívala jednu čerokézskou ukolébavku, kterou mě dřív uspávala, když do pokoje konečně rázně vkročila sestra Marie Anděla.
Podívala se na mě, pak na babičku a rozevřela náruč. Doslova jsem se do ní vrhla, zabořila obličej do hebkého hábitu a rozbrečela se.
„Ššš, no tak. Dobře to dopadne, děvenko. Je v rukou naší požehnané paní,“ zamumlala a pohladila mě po zádech.
Když jsem se konečně uklidnila natolik, abych se zmohla na slovo, zvedla jsem hlavu. Napadlo mě, že jsem ještě v životě nebyla tak ráda, že někoho vidím. „Mockrát vám děkuju, že jste přišla, sestro.“
„Vážím si toho, že ses na mě obrátila, a omlouvám se, že mi to tak trvalo. Měla jsem v klášteře ještě nějaké zařizování,“ řekla. Vzala mě kolem ramen a přistoupila k babiččině posteli.
„To nevadí. Hlavně že už jste tady. Sestro Marie Andělo, tohle je moje babička, Sylvia Redbirdová,“ představila jsem ji přiškrceně. „Je pro mě něco jako máma i táta dohromady. Mám ji hrozně moc ráda.“
„Musí to být mimořádná žena, když si získala lásku vnučky, jako jsi ty.“
Rychle jsem se na ni podívala. „Doktoři nevědí, že jsem mládě.“
„Na tom, co jsi, by nemělo záležet,“ odvětila jeptiška pevně. „Pokud ty nebo někdo z tvé rodiny potřebuje oporu a péči, je jejich povinností je poskytnout.“
„Vždycky to tak nefunguje,“ podotkla jsem.
Zadívala se na mě moudrýma očima. „Bohužel mi nezbývá než s tebou souhlasit.“
„Pomůžete mi a neprozradíte, kdo jsem?“
„Ano,“ odpověděla.
„To je dobře, protože já i babička vaši pomoc nutně potřebujeme.“
„Co pro vás můžu udělat?“
Stočila jsem pohled zpátky k babičce. Celou dobu, co jsem u ní seděla, vypadala pořád stejně poklidně. Pleskání křídel už jsem nezaslechla a neměla jsem ani žádnou zlou předtuchu. Stejně jsem ji ale nechtěla nechat samotnou, ani na pár minut.
„Zoey?“
Zadívala jsem se do laskavých očí té úžasné ženy a pověděla jí čistou pravdu. „Potřebuju si s vámi promluvit, ale ne tady, protože by nás mohl někdo vyrušit nebo poslouchat. Jenomže nechci nechat babičku samotnou a bez dozoru.“
Znělo to určitě divně, ale s ní to ani nehnulo. Sáhla do kapsy v záhybu objemného černého hábitu a vytáhla malou, ale překrásně vypracovanou sošku Panny Marie.
„Budeš se cítit klidnější, když tu nechám naši paní, než si popovídáme?“
Přikývla jsem. „To budu, sestro.“ Radši jsem moc nepřemýšlela, proč mám takovou důvěru v ikonu křesťanské svaté matky. Instinkt mi říkal, že téhle jeptišce a její „magii“ můžu důvěřovat, a já za to byla vděčná.
Sestra Marie Anděla postavila sošku na babiččin noční stolek, sklopila hlavu a sepnula ruce. Pohybovala rty, ale mluvila tak tiše, že jsem nic neslyšela. Pak se pokřižovala, přiložila si prsty ke rtům a lehce se sošky dotkla. Teprve potom jsme vyšly z pokoje.
„Je venku ještě světlo?“ zeptala jsem se.
Udiveně se ke mně otočila. „Už je dávno tma, Zoey, je po desáté večer.“
Přejela jsem si dlaněmi obličej. Byla jsem totálně vyčerpaná. „Nevadilo by vám, kdybychom šly na chvilku ven? Chci vám říct spoustu vážných věcí a bude se mi líp mluvit, když kolem sebe budu cítit noční vzduch.“
„Je chladno, ale krásně. Moc ráda se s tebou projdu.“
Vymotaly jsme se z bludiště nemocničních chodeb a vyšly před západní křídlo na Utica Street. Na druhé straně ulice, na rohu Jednadvacáté byla krásná fontána.
„Půjdeme třeba tamhle k vodotrysku, ne?“ navrhla jsem.
„Kam chceš, Zoey,“ odvětila sestra Marie Anděla s úsměvem.
Cestou jsme mlčely. Rozhlížela jsem se, jestli neuvidím mezi stíny zrůdné ptačí přízraky, a uši jsem měla nastražené, ale výsměšné skřehotání, které by si kdokoli jiný mohl snadno splést s hlasy krkavců, jsem nezaslechla. Noc na mě působila jen dojmem nějakého nedefinovaného očekávání. Netušila jsem, jestli je to dobře, nebo špatně.
Kousek od fontány stála příhodná lavička. Když jsme si sedly, uviděla jsem přímo před námi bílou mramorovou sochu Panny Marie obklopené ovečkami a pasáčky, která zdobila jihozápadní roh nemocnice. Vybavilo se mi, že hned u vchodu na pohotovost je další moc hezká madona, barevná, s neodmyslitelným modrým pláštěm. Zvláštní že jsem si nikdy dřív nevšimla, kolik Mariiných soch tady v okolí je.
Chvíli jsme jen seděly a užívaly si noční chládek a ticho. Konečně jsem se zhluboka nadechla a pootočila se tak, abych viděla sestře Marii Anděle do tváře.
„Věříte v démony, sestro?“ Rozhodla jsem se, že nebudu chodit kolem horké kaše. K nějakým okolkům nebyl důvod a po pravdě jsem na ně neměla čas ani trpělivost.
Zvedla šedé obočí. „V démony? No, ano, věřím. Démoni a katolická církev, to je dlouhá a dost pohnutá historie.“
Potom se na mě zaujatě podívala a odmlčela se, jako bychom hrály hru a já byla na tahu. Tohle byla jedna z věcí, které mi na ní byly fakt sympatické. Nepatřila k tomu druhu dospělých, kteří mají pocit, že musejí všechno říct za vás, ani k těm, co nevydrží být chvilku zticha a počkat, až si srovnáte myšlenky.
„Střetla jste se s nějakým na vlastní kůži?“
„Se skutečným démonem ne. Někdy jsem ten pocit měla, ale nakonec se z něj vždycky vyklubal buď velice nemocný, nebo velice nepoctivý člověk.“
„A co andělé?“
„Myslíš, jestli v ně věřím, nebo jestli jsem nějakého potkala?“
„Obojí.“
„Ano a ne, v tomto pořadí. Ale kdybych si mohla vybrat, raději bych se setkala s andělem než s démonem.“
„Tím si nebuďte tak jistá.“
„Jak to, Zoey?“
„Slyšela jste někdy výraz nefilim?“
„Ano, ve Starém zákoně se o nich mluví jako o obrech nebo zrůdách. Někteří teologové tvrdí, že Goliáš byl jeden z nich nebo jejich potomek.“
„A Goliáš nebyl zrovna klaďas, co?“
„Podle Starého zákona ne.“
„Fajn, já vám teď povím příběh o dalším z nich. Taky to nebyl žádný dobrák. Ten příběh se vypráví mezi babiččiným lidem.“
„Lidem?“
„Ona je Čerokézka.“
„Aha, tak povídej, Zoey. Legendy původních Američanů mě moc zajímají.“
„Prima, držte si závoj, není to žádná pohádka na dobrou noc.“ Pak jsem jí pověděla zkrácenou verzi toho, co nám babička řekla o Kalonovi, Tsi Sgili a krakounech.
Vyprávění jsem zakončila Kalonovým uvězněním a zapomenutou písní krakounů, která předpověděla, že se jejich otec jednou vrátí. Sestra Marie Anděla na to pár minut nic neřekla. Když potom promluvila, bylo to jako ozvěna mojí první reakce.
„Ty ženy oživily figurínu z hlíny?“
Usmála jsem se. „Přesně to jsem řekla, když mi babička ten příběh pověděla.“
„A jak ti to vysvětlila?“
Tvářila se vesele. Očividně čekala, že se zasměju a řeknu, že je to jen pohádka nebo náboženské podobenství. Ale já jí nehodlala lhát.
„Připomněla mi, že magie je skutečná. A že její předkové, a tím pádem taky moji předkové mohli kouzlit stejně dobře jako já. Umím totiž přivolat a ovládat všech pět živlů.“
„Ty máš takové nadání? Proto jsi tak důležitá, že tě do Tulaček doprovází osobní strážce?“
Viděla jsem jí na očích, že mi nevěří, ale nechce zničit naše nové přátelství a rovnou mě obvinit ze lhaní. Vstala jsem a poodstoupila, aby na mě nedopadalo nepříjemné světlo pouliční lampy. Zavřela jsem oči a nadechla se nočního vzduchu. Určit světové strany bylo snadné, prostě jsem je vycítila. Obrátila jsem se k nemocnici na opačné straně ulice a postavila se čelem přesně k východu. Pak jsem oči otevřela a s úsměvem spustila: „Vzduchu, v uplynulých dnech jsem tě volala mnohokrát a vždycky jsi poslechl. Vážím si tvojí věrné služby a prosím, abys přišel znovu. Vzduchu, přijď!“
Do té chvíle bylo naprosté bezvětří, ale jakmile jsem vyzvala první živel, zafoukal kolem mě mírný, hravý vánek. Sestra Marie Anděla byla dost blízko, aby ho ucítila taky a poznala, že mě poslechl. Dokonce si musela přidržet závoj, aby jí neuletěl. Zatvářila se ohromeně a já na ni spiklenecky mrkla. Pak jsem udělala vpravo vbok a otočila se k jihu.
„Ohni, večer je chladný a my jako vždycky potřebujeme tvoje bezpečné teplo. Ohni, přijď!“
Studený větřík se rázem změnil v teplý, dokonce skoro horký. Slyšela jsem praskání sálajícího krbu a připadalo mi, že je léto a budeme si se sestrou Marií Andělou opékat buřty.
„Dobré nebe!“ vyhrkla.
S úsměvem jsem udělala další čtvrtobrat vpravo. „Vodo, očisti nás a přines nám úlevu od horkého dechu ohně. Vodo, přijď!“
Vážně bylo příjemné, když žár najednou přebila vůně jarního deštíku. Cítila jsem na kůži kapky, i když nebyly opravdové. Připadalo mi, že stojím v prudkém lijáku, který krásně chladí a všechno ze mě smývá.
Sestra zaklonila hlavu a otevřela pusu, jako by si myslela, že kapky jsou skutečné a že nějakou chytí na jazyk.
Naposled jsem se obrátila. „Země, pořád cítím tvoji blízkost. Živíš nás a chráníš. Země, přijď!“
Přeháňku prostoupila vůně posečené letní louky. Vlahý vánek přinesl aroma vojtěšky, svit slunce a veselý povyk hrajících si dětí.
Podívala jsem se na jeptišku. Pořád seděla na lavičce, ale sundala si plachetku a krátké šedé vlasy jí cuchal vítr. Rozesmála se a zhluboka vdechla letní vůně. Vypadala v tu chvíli jako roztomilé dítě.
Ucítila, že se na ni dívám, a pohlédla na mě, právě když jsem vztáhla paže. „Duch nás spojuje a dává nám jedinečnost. Duchu, přijď!“
Živel poslechl moje volání a mě zaplavil báječný pocit, jako by se moje duše zatřepotala a vznesla.
„Ach!“ zalapala po dechu sestra. Neznělo to vyděšeně ani rozzlobeně. Byla uchvácená. Sklonila hlavu, uchopila růženec, který měla pověšený na krku, a přitiskla si ho k srdci.
„Duchu, země, vodo, ohni, vzduchu, děkuju vám. Propouštím vás. Vážím si vašich služeb!“ zvolala jsem a máchla pažemi. Živly se kolem mě hravě zatočily a rozplynuly se do noci.
Pomalu jsem se vrátila k lavičce a sedla si zpátky vedle sestry Marie Anděly, která si uhladila vlasy a nasadila závoj. Potom se na mě podívala.
„Vždycky jsem si to myslela.“
Tohle jsem teda nečekala. „Že umím ovládat živly?“
Zasmála se. „Ne, mé dítě. Že světem vládnou neviditelné síly.“
„Teď to nemyslím ve zlém, ale jeptišky by takové věci neměly říkat, ne?“
„A proč? Mně to zas tak zvláštní nepřipadá, když uvážíme, že jsem v podstatě provdaná za ducha.“ Chvilku se odmlčela a pak pokračovala: „Navíc to není poprvé, co jsem zaznamenala podobné mocnosti…“
„Živly,“ skočila jsem jí do řeči. „Jsou to živly a je jich pět.“
„Dobře, budu si to propříště pamatovat. Působení těchto živlů jsem častokrát pocítila u nás v klášteře. Traduje se totiž, že stojí na starodávném posvátném místě. Takže to, cos mi právě ukázala, Zoey Redbirdová, spíš potvrdilo mé domněnky, než že by to otřáslo mou vírou.“
„No, to jsem ráda.“
„Skončila jsi u toho, že vědmy stvořily z hlíny pannu, která padlého anděla uvěznila, krakouni potom zazpívali píseň o jeho návratu a proměnili se v duchy. Co se dělo dál?“
Její věcný tón mě přiměl k úsměvu, ale pak jsem zase zvážněla. „Pár tisíc let se vlastně nedělo nic moc. Ale před několika dny jsem začala v noci slýchat hrozně nepříjemné krákání. Myslela jsem, že to jsou havrani.“
„Teď už si to nemyslíš?“
„Teď vím, že jsou to krkavci. Zaprvé vlastně nekrákají, ale skřehotají.“
Přikývla. „Havrani krákají. Krkavci skřehotají.“
Taky jsem kývla. „Přesně to jsem se nedávno dozvěděla. Zadruhé na mě už dvakrát zaútočili a jednoho jsem viděla zrovna včera večer. Špehoval u našeho okna, když mi babička povídala, kam pojede, až budu spát. Cestou se jí pak stala ta divná ‚nehoda‘, při které málem umřela.“ U slova nehoda jsem nakreslila do vzduchu uvozovky. „Svědkové nahlásili, že vyjela ze silnice, protože jí do auta naletěl obrovský černý pták.“
„Matko Boží! Proč chtěli krakouni tvojí babičce ublížit?“
„Podle mě tím chtěli nepřímo ublížit mně a zároveň jí zabránit, aby nám dál pomáhala.“
„Pomáhala s čím? A kdo kromě tebe v tom je zapletený?“
„Moji kamarádi ze školy, taky mláďata. Všichni mají nadání pro jeden z živlů, jenom jedna holka místo toho mívá věštecké vize, které varují před neštěstími – obvykle v nich někdo umře nebo dojde k nějaké katastrofě, znáte to, jak už to s vizemi chodí.“
„Není to náhodou Afrodita, ta krásná slečna, co včera adoptovala Maleficent? Pánbůh jí to zaplať.“
Zazubila jsem se. „Jo, to je naše orákulum. A než se zeptáte, ani u nás si Maleficent nikdo moc neoblíbil.“ Sestra Marie Anděla se zasmála a já pokračovala. „Afrodita každopádně ve svojí poslední vizi viděla básničku a zapsala ji. Myslíme, že je to ta krakouní píseň.“
Sestra zbledla. „Ta přece předpovídá Kalonův návrat, ne?“
„Ano, a vypadá to, že k němu má dojít někdy teď.“
„Marie, ochraňuj nás!“ vydechla a pokřižovala se.
„Proto potřebuju vaši pomoc.“
„Jak bych já mohla zabránit, aby se to proroctví naplnilo? O nefilim něco vím, ale k té čerokézské legendě se to vůbec nevztahuje.“
„To není problém, už jsme tu věštbu skoro celou rozluštili a dneska v noci máme v plánu něco, co mu návrat pořádně zkomplikuje. Já potřebuju pomoct s babičkou. Víte, krakouni to odhadli dobře. Tím, že ublížili jí, ublížili taky mně a udělali mi čáru přes rozpočet. Nesmí zůstat sama, jinak k ní přijdou a budou ji trápit, a tak na ni musím dohlížet. Lidi z téhle nemocnice mi nedovolí zavolat medicinmana, protože neschvalují nic pohanského. Potřebuju, aby ji místo mě pohlídal někdo s velkou duchovní silou, kdo mi zároveň věří.“
„A to mám být já,“ dopověděla za mě.
„Ano. Pomůžete mi? Zůstanete s babičkou a ochráníte ji před krakouny, než se mi podaří odložit Kalonův návrat aspoň o dalších pár tisíc let?“
„S největší radostí.“ Vstala a rázně vykročila k přechodu. Ohlédla se přes rameno. „Copak? Myslela jsi snad, že budeš muset zase přivolat vítr a odfouknout mě k ní?“
Zasmála jsem se a společně s ní přešla ulici. Když se ve foyer zastavila u sochy Panny Marie, sklonila hlavu a zašeptala krátkou modlitbu, nepřipadalo mi to jako otravné zdržování. Pořádně jsem si sochu prohlédla a všimla si laskavého výrazu její tváře a moudrosti v očích. Sestra nakonec poklekla a já zašeptala: „Ohni, potřebuju tě.“ Jakmile jsem ucítila horký závan, soustředila jsem ho do spojených dlaní a pak vyslala k jedné votivní svíci, kterých stálo u paty sochy víc než dost. Okamžitě se vesele rozhořela a s ní ještě nejmíň pět dalších. „Děkuju, ohni, můžeš si jít zase hrát.“
Sestra Marie Anděla na to nic neřekla, jen jednu zapálenou svíčku vzala a vyčkávavě se na mě zahleděla. Když jsem nereagovala, oslovila mě. „Máš drobné?“
„Nějaké jo.“ Sáhla jsem do kapsy džín a našla mince, které mi po ránu vrátil automat na colu, dva čtvrťáky, dva desetníky a pětník. Nevěděla jsem, co s nimi mám udělat, a tak jsem jí je podala.
Jen se usmála. „Polož je tam, kde stála ta svíčka. Pak půjdeme nahoru.“
Poslechla jsem ji a potom jsme se vrátily do babiččina pokoje. Sestra celou cestu chránila plamínek dlaní.
Když jsme vstoupily do místnosti, neslyšela jsem žádné šustění křídel a na okraji zorného pole nezahlédla ani náznak temného stínu. Sestra Marie Anděla přešla k nočnímu stolku a postavila svíčku před sošku Panny Marie. Pak se posadila na židli, na níž jsem předtím strávila celý den já, a sundala si z krku růženec. Ani se ke mně už neobrátila. „Neměla bys jít, děvenko? Ty musíš bojovat se zlem někde jinde.“
„To je fakt.“ Rychle jsem přistoupila k babiččině lůžku.
Byla v úplně stejné poloze, tak jsem si aspoň snažila vsugerovat, že má zdravější barvu a líp dýchá. Dala jsem jí pusu na čelo a šeptem řekla: „Mám tě ráda, babi. Brzo se vrátím. Do té doby u tebe bude sestra Marie Anděla a dohlédne na to, aby tě neotravovali krakouni.“
Pak jsem se otočila k jeptišce. Vypadala poklidně a tak trochu jako z jiného světa. Seděla na nemocniční židli a v mihotavém světle votivní svíce, která vrhala stíny na její bohyni, propouštěla mezi prsty korálky růžence. Nadechla jsem se a chtěla jí poděkovat, ale předběhla mě.
„Nemusíš mi děkovat, má milá. Dělám jen svou práci.“
„Sedět u nemocných je vaše práce?“
„To ne, ale pomáhat dobru držet zlo na uzdě ano.“
„Jsem ráda, že to tak zvládáte,“ podotkla jsem.
„Já taky.“
Sklonila jsem se a políbila ji na hebkou tvář. Usmála se. Před odchodem jsem si s ní ale potřebovala promluvit ještě o něčem. „Sestro, kdyby se mi to nepovedlo… Kdyby se mně a mým kamarádům nepodařilo Kalonu zastavit a on se přece jen vrátil, všichni se ocitnou v nebezpečí, hlavně ženy. V tom případě se musíte schovat do podzemí. Znáte nějaké místo, třeba suterén, sklep nebo jeskyni, kam se dokážete rychle přemístit a nějaký čas tam zůstat?“
Kývla. „Pod naším klášterem je veliké sklepení, které se dříve využívalo k nejrůznějším účelům. Například ve dvacátých letech tam byl tajný nelegální sklad lihovin, alespoň se to traduje.“
„Tak se schovejte tam a vezměte s sebou všechny ostatní jeptišky – krucinál, a taky všechny kočky z Tulaček. V podzemí byste měly být v bezpečí. Kalona zemi nenávidí, proto se tam za vámi nedostane.“
„Dobře, rozumím, ale raději budu věřit, že zvítězíš.“
„Snad jo, ale kdyby to náhodou nevyšlo, slibte mi, že se schováte a vezmete babičku s sebou.“ Zadívala jsem se jí do očí. Čekala jsem, že mě upozorní na to, že dostat zraněnou starou ženu z jednotky intenzivní péče do sklepa pod klášterem bude trochu problém.
Ona se ale jen pousmála. „Máš moje slovo.“
Překvapeně jsem zamrkala.
„Myslela jsi snad, že kouzla ovládáš jenom ty?“ Pozvedla šedé obočí. „Lidé většinou nemají námitky, když o něčem rozhodne jeptiška.“
„Aha. No, to je fajn. Dobře. Mám vaše číslo na mobil, tak prosím buďte v dosahu. Zavolám, jakmile to půjde.“
„O mě ani o babičku si nedělej starosti. Staré ženy se o sebe umějí postarat.“
Znovu jsem jí dala pusu na tvář. „Sestro, vy a babička máte jedno společné. Nikdy nebudete staré.“
2024 ©