Přesně jak jsem čekala, v mém pokoji bylo doslova narváno.
„Babičko Redbirdová!“ vykřikl Damien a vrhl se jí do náruče. Pak jí začal květnatě představovat Jacka, do toho se s ní přivítala i dvojčata a nakonec babička pevně a srdečně objala Afroditu, která se tvářila hodně rozpačitě, ale potěšeně. Než si ty dvě všechno vyříkaly, Damien a holky se otočili ke mně.
„Nestalo se ti nic, Zoey?“ zeptal se Damien šeptem.
„Jo, báli jsme se o tebe,“ řekla Shaunee.
„Děje se tady něco fakticky strašidelného,“ podotkla Erin.
„Nic mi není.“ Kradmo jsem se podívala po Jackovi, který babičce nadšeně a dost nesouvisle vykládal, jak moc zbožňuje levanduli. „Ale jen díky tomu, že jste mi pomohli.“
„Od toho nás přece máš, Červenko. Nenecháme tě v tom samotnou,“ prohlásil Damien.
„Naše slova,“ řekly unisono holky.
„Zoey? Není tohle pes?“ Babička si právě všimla, že hora žlutých chlupů v nohách mojí postele se vrtí a že na ni všechny přítomné kočky syčí.
„Ano, babi. To je na dlouhé vyprávění.“
„Čí je?“ zeptala se a opatrně Hraběnku pohladila po hlavě.
„No, vlastně moje. Aspoň prozatím,“ ozval se Jack.
„Myslím, že je nejvyšší čas tvojí babičce vysvětlit, jak je to se Stevie Rae a tak dál,“ navrhla Afrodita.
„Se Stevie Rae? Tobě je po ní pořád smutno, holčičko?“
„Ne tak docela, babi,“ řekla jsem zdráhavě. „Víš, musím ti povědět hodně věcí.“
„Tak do toho. Něco mi říká, že zbytečné zdržování si nemůžeme dovolit,“ odpověděla.
„Nejdřív ti ale chci říct, že jsem se ti s ničím nemohla svěřit dřív, protože to souvisí s Neferet – a ona je zlá. A umí číst myšlenky. Takže by ti mohla vlézt do hlavy a zjistit, co víš, a to by byl průšvih.“
Babička se zamyslela, přitáhla si od mého psacího stolu židli a udělala si pohodlí. „Jacku, chlapče, nemohl bys mi přinést sklenici studené vody? Mám hroznou žízeň.“
„V ledničce u mě v pokoji je voda z Fidži,“ ozvala se Afrodita.
„To by bylo báječné,“ usmála se babička.
„Skoč tam pro ni, ale na nic jiného nesahej,“ nařídila Afrodita Jackovi.
„Ani na…“
„Ani na.“
Jack našpulil pusu, ale vyskočil a rozběhl se babičce pro pití.
„Hádám, že vy všichni víte, co se mi Zoey chystá říct,“ oslovila babička ostatní, když se vrátil.
Přikývli. Viseli na ní očima jako písklata na mámě.
„A jak to děláte, že vám Neferet v hlavě nic nenajde?“
„No, zatím jsme si to ještě neověřili v praxi, ale chceme se pořád soustředit na povrchní puberťácké záležitosti,“ vysvětlil Damien.
„Třeba na výprodeje bot a podobně,“ upřesnila Erin.
„A podobně ve smyslu pěkní kluci a trable s domácími úkoly,“ doplnila Shaunee.
„Tak ji ani nenapadne podívat se hloub,“ uzavřela jsem. „Neferet nás totiž podceňuje. Jenomže u tebe stejnou chybu neudělá, babi. Ví, že vyznáváš čerokézskou víru a máš blízko k duši své rodné země. Mohla by se ti hrabat v hlavě, i když na povrchu najde něco úplně nezajímavého.“
„V tom případě svou mysl vyprázdním a využiju meditační techniky, které jsem se naučila už jako dítě a od té doby je denně procvičuju.“ Babička se sebejistě usmála. „Mně se do hlavy nepodívá, protože ji tam nepustím.“
„A co když je královnou Tsi Sgili?“
Její úsměv se vytratil. „Myslíš, že je to možné, u-we-tsi-a-ge-ya?“
„Nám připadá, že je.“
„Pak jsme všichni ve velikém nebezpečí. Jen povídej.“
Tak jsem se do toho pustila a Afrodita, Damien, dvojčata i Jack mi pomáhali. Vyložili jsme babičce hezky popořadě všechno do posledního detailu, i když jsem se popravdě schválně nezmínila, že Stevie Rae už není jako dřív. Afrodita se po mně přísně podívala, ale nic neřekla.
Babiččina větrem ošlehaná tvář byla stále vážnější. Nakonec jsem všem vylíčila, jak na mě zaútočil krakoun, a vysvětlila jsem babičce, že Stark možná není mrtvý nadobro, a proto jsme se Stevie Rae a Afroditou vymyslely způsob, jak mít jeho tělo pořád na očích, i když je to samozřejmě morbidní a děsivé.
„Jack dostal za úkol nainstalovat do márnice chůvičku,“ zakončila jsem proslov. „Podařilo se ti to, Jacku? Váš maskovací manévr jsem viděla.“ Široce jsem se usmála na Hraběnku a podrbala ji za ušima. Tlumeně štěkla a olízla mi obličej. Maleficent s Belzebubem, kteří se k sobě tulili u dveří (postrachy v kočičí podobě se očividně přitahují – koho by to napadlo?), zvedli hlavy a jednohlasně zasyčeli. Zato Nala dál pospávala na mém polštáři a sotva pootevřela oko.
„No jo, já jsem na to pro samou radost málem zapomněl!“ Jack vyskočil a došel si pro svoji pánskou kabelku – nebo „mošničku“, jak tomu on sám říkal – kterou nechal ležet na podlaze u dveří. Když se vrátil na místo, vytáhl z ní zvláštní věcičku, co vypadala jako maličkatá televize. Chvilku si hrál s nějakými čudlíky a pak mi ji s vítězným úsměvem podal. „Voilà! Na tomhle se můžeš dívat, jak spí. Aspoň doufám, že fakt jen spí.“
Všichni se namáčkli ke mně, aby se mi mohli koukat přes rameno. Dodala jsem si odvahu a zmáčkla tlačítko ON. Na mrňavé obrazovce se objevil černobílý obraz malé místnosti. Na jednom konci byla velikánská věc připomínající troubu, viditelné stěny lemovaly kovové regály a uprostřed stál kovový stůl (o délce lidského těla) a na něm ležela postava zakrytá prostěradlem.
„Fujho,“ vykvikla dvojčata.
„To není zrovna pěkný pohled,“ podotkla Afrodita.
„Radši bychom to měli vypnout, když je tady s námi jisté zvíře,“ řekl Jack.
Byla jsem pro všemi deseti a zmáčkla OFF. Špehovat mrtvolu mi nedělalo moc dobře.
„To je tělo toho chlapce?“ zeptala se mírně pobledlá babička.
Jack přikývl. „Jo. Podíval jsem se pod prostěradlo a zkontroloval to.“ Zesmutněl a začal rozechvěle hladit Hraběnku. Labradorka mu položila hlavu do klína a vzdychla, což ho asi uklidnilo, protože taky vzdychl a objal ji. „Prostě, no, prostě jsem si pořád opakoval, že spí.“
„Vypadal jako mrtvý?“ Nechtěla jsem ho trápit, ale musela jsem to vědět.
Jack zase přikývl, semknul rty a zarytě mlčel.
„Děláte správnou věc,“ prohlásila s jistotou babička. „Neferetinou největší výhodou je utajení. Všichni v ní vidí mocnou Nyktinu velekněžku, zastánkyni dobra. Schovává se za tou fasádou už velice dlouho, a proto může beztrestně páchat hrozná zvěrstva – pokud tedy máte ve všem pravdu.“
„Ukázat zítra celé škole Stevie Rae a červená mláďata je teda podle tebe dobrý nápad?“ chtěla jsem se ujistit.
„Ano. Když se zlo schovává a získává tak na síle, je třeba ho odhalit.“
„Bezva!“ vyhrkla jsem.
„Bezva!“ zopakovali ostatní jako ozvěna.
Jack najednou zívl. „Jejda! Promiňte, to neznamená, že se nudím nebo něco,“ řekl rychle.
„To by mě ani nenapadlo, ale vždyť už skoro svítá a prožili jste pěkně náročný den,“ prohlásila babička. „Myslím, že bychom se všichni měli pořádně prospat. A kromě toho, není náhodou po večerce? Kluci už nemají na dívčí koleji co dělat.“
„Do háje! Na to jsme úplně zapomněli. Už tak toho máme dost, další průser rozhodně nepotřebujeme!“ vyjekl Jack, pak se zatvářil příšerně provinile a pípl: „Omlouvám se, babičko. Nechtěl jsem mluvit sprostě.“
Usmála se a pohladila ho po tváři. „Nic se nestalo, broučku. A teď už honem do postele!“
Asi nikoho nepřekvapí, že jsme ji všichni okamžitě poslechli, řekla to totiž úplně jako správná máma. Jack s Damienem a Hraběnkou se zvedli a zamířili ke dveřím.
„Ještě něco,“ zarazila jsem je, než odešli, „Běnka nemá kvůli tomu maskovacímu manévru průšvih, že ne?“
Damien zavrtěl hlavou. „Ne. Hodili jsme to na Maleficent, a když všichni pochopili, jaký je to postrach, proti Hraběnce už nikdo neřekl ani slovo.“
„Moje kočička není žádný postrach,“ ozvala se Afrodita. „Je prostě skvělá herečka.“
Po klucích odešla i dvojčata. Holky objaly babičku a pak zvedly ospalého Belzebuba. „Čau u snídaně,“ rozloučily se se mnou.
V pokoji s námi zůstaly jen Afrodita, Maleficent a Nala, která spala jako dřevo.
„No, já už taky půjdu,“ řekla Afrodita. „Zítra to bude pořádný záhul.“
„Nechceš přespat tady s námi?“ nabídla jsem jí.
Zvedla dokonalé blond obočí a vrhla znechucený pohled na dvě stejné válendy.
Protočila jsem oči. „Ty jsi tak rozmazlená. Přenechám ti svoji postel a vyspím se ve spacáku.“
„Už u tebe Afrodita někdy zůstala na noc?“ zeptala se babička.
Afrodita zafrkala. „Ani náhodou. Kdybyste viděla můj pokoj, babičko, určitě byste pochopila, proč jsem radši tam.“
„Navíc si o ní všichni myslí, že je hnusná ježibaba. U kamarádů nepřespává.“ Záměrně jsem vynechala, že s největší pravděpodobností občas přespává u kluků. To babička fakticky vědět nemusí.
„Díky,“ řekla Afrodita.
„Kdyby u tebe přespala, zvlášť dneska když jsem tady já, nepřipadalo by to Neferet podezřelé? Shekina jí o mojí návštěvě určitě už řekla.“
„To asi jo,“ uznala jsem.
„Podezřelé je slabé slovo. Bylo by to absolutně nepochopitelné,“ prohlásila Afrodita.
„V tom případě se musíš vrátit k sobě. Nesmíme zavdávat Neferet žádnou příčinu, aby se na nás zaměřila ještě víc než doposud,“ řekla babička. „Bez ochrany ale nezůstaneš.“ Trochu ztuhle vstala a došla k hromadě zavazadel. Prohrábla svoji hezkou modrou příruční kabelu, které říkávala „toaletní taštička“.
Nejdřív vyndala krásný lapač snů. Tvořil ho kruh ovinutý kůží a vypletený levandulově fialovou bavlnkou. Uprostřed té pavučiny spočíval hladký tyrkys, nádherně modrý jako letní nebe. Na spodku kruhu byly navázané tři řady perlově šedých holubičích peříček. Babička lapač podala Afroditě.
„Ten je úžasný!“ vyhrkla. „Vážně, hrozně se mi líbí.“
„To jsem ráda, děvenko. Spousta lidí si myslí, že lapače snů jen zachycují noční můry – nebo ani to ne. V poslední době jsem jich pár vyrobila, a když jsem do jejich středu vplétala ochranný tyrkys, přála jsem si, aby do našich životů nevpouštěl kromě špatných snů ani jakékoli jiné zlo. Vezmi si ho a pověs na okno. Ať tě ve spánku ochraňuje jeho duch!“
„Děkuju, babičko,“ řekla Afrodita upřímně.
„A ještě něco.“ Babička se obrátila zpátky k tašce, zase do ní sáhla a vytáhla smetanově bílou vysokou svíci. „Dej si ji k posteli a nech ji hořet celou noc. Při posledním úplňku jsem nad ní vyslovila ochranné formule a nechala ji nasáknout měsíční paprsky.“
„Ochrana tě poslední dobou nějak bere, babi, co?“ podotkla jsem pobaveně. Znám ji sedmnáct let a už jsem si zvykla, že nějakým záhadným způsobem vždycky ví, co by normálně vědět vůbec neměla – třeba že přijede nečekaná návštěva nebo že se blíží tornádo (uměla to už před vynalezením radaru Doppler 8) nebo, jako teď, že budeme potřebovat ochranu.
„Člověk se má vždycky mít na pozoru, u-we-tsi-a-ge-ya.“ Vzala Afroditin obličej do dlaní a lehce ji políbila na čelo. „Dobrou noc, dceruško, a ať se ti něco hezkého zdá.“
Afrodita usilovně zamrkala a já poznala, že je jí do breku. „Dobrou,“ vypravila ze sebe, zamávala a vystřelila na chodbu.
Babička se chvilku jen mlčky, zamyšleně dívala na zavřené dveře. Nakonec řekla: „Jsem si jistá, že to děvče nikdy nepoznalo teplo mateřské lásky.“
„Tos uhodla, babi,“ přisvědčila jsem. „Ještě nedávno byla hrozná, nikdo ji nemohl vystát, zvlášť já ne, ale teď mi připadá, že to všechno byla jenom póza. Ne že by najednou byla svatá. Je děsně rozmazlená, povrchní a někdy umí být fakticky hnusná, ale je…“ Zarazila jsem se a snažila se najít pro Afroditu nějaké výstižné pojmenování.
„Tvoje kamarádka,“ dopověděla za mě.
„Víš, že máš nepřirozeně blízko k dokonalosti?“ podotkla jsem.
Babička se šibalsky ušklíbla. „Vím. Máme to v rodině. Pojď, pověsíme náš lapač snů a zapálíme měsíční svíčku, a ty pak půjdeš spát, potřebuješ to.“
„Ty spát nebudeš? Zburcovala jsem tě uprostřed noci a říkalas, že už jsi stejně byla pár hodin vzhůru.“
„To víš, že si na chvilku zdřímnu, ale pak mám nějaké plány. Nedostanu se do města zas moc často, a než se moje upíří rodina prospí, zajedu vyřídit pár nákupů a dopřeju si luxusní oběd v Chalkboard.“
„Mňam! Tam jsem byla naposledy s tebou.“
„Tak víš co, ospalko? Zjistím, jestli to tam pořád je tak dobré, a až bude příště doopravdy pod mrakem a deštivo, zajdeme si tam společně.“
„Vlastně tam dneska půjdeš na průzkum, jestli náhodou neztratili úroveň.“ Přitáhla jsem k oknu židli a začala zkoumat, kam by šel pověsit lapač snů.
„Přesně tak. Zlatíčko, co chceš udělat s tou chůvičkou?“ Babička zvedla malou obrazovku. I když byla vypnutá, držela ji opatrně, jako nevybuchlý granát.
Povzdychla jsem si. „Afrodita říkala, že má audio režim. Vidíš tam někde knoflík na zvuk?“
„To bude asi tenhle.“ Babička zmáčkla tlačítko a vzápětí se rozsvítila zelená kontrolka.
„Super, tak to necháme zapnuté bez obrazu, ne? Postavím si ji k posteli, a když se bude něco dít, určitě to uslyším.“
„Rozhodně lepší než dívat se celou noc na mrtvého,“ pronesla zachmuřeně a položila obrazovku na můj noční stolek. Pak se na mě podívala. „Ptáčátko, roztáhni závěsy a pověs ten lapač blíž k oknu. Chceme se chránit před tím, co je venku, ne vevnitř.“
„No jo vlastně.“
Oběma rukama jsem uchopila silné závěsy a roztáhla je. Ochromila mě čirá hrůza, protože se mi před očima objevila ohavná tvář velkého černého ptáka s příšernýma rudýma očima, které vypadaly jako lidské. Netvor se držel rámu okna lidskýma rukama a nohama. Z hrozivě zahnutého zobáku vyjel rozeklaný červený jazyk. Zrůda tlumeně zakrákorala, výsměšně a výhružně zároveň.
Nemohla jsem se ani hnout. Ty zmutované rudé oči, lidské oči v obličeji nestvůrného ptáka, mě přimrazily na místě. Ten pradávný tvor byl dítětem násilí a zla. Zastudilo mě na ramenou, za která mě nedávno jedna z těchhle příšer popadla. Vybavil se mi dotek jejího odporného jazyka a palčivá bolest, kterou mi způsobila, když se mi pokusila zobákem podříznout krk.
Nala zasyčela a zamňoukala a vzápětí ke mně přiběhla babička. Viděla jsem ji v tmavém okenním skle. „Přivolej ke mně vítr, Zoey!“ přikázala mi.
„Větře! Přijď, babička tě potřebuje,“ vykřikla jsem, ale od děsivého pohledu krakouna jsem se odtrhnout nedokázala.
Ucítila jsem vedle sebe poryv vzduchu, tam dole, kde stála babička.
„U-no-le!“ zvolala. „Odnes tohle té stvůře a vzkaž jí mé varování.“ Pozvedla dlaně spojené do hrsti a foukla to, co v nich držela, přímo na příšeru krčící se za oknem. „Ahiya’a A-s-gi-na!“
Vítr, který jsem sice vykouzlila já, ale teď už ho ovládala moje babička, indiánská vědma, zachytil třpytivý modrý prášek, který sfoukla z dlaní, a protáhl se s ním škvírkami mezi tabulkami zatavenými v olovu. Krakoun se náhle ocitl v jiskřícím víru. Jeho nepřirozeně lidské oči se překvapeně rozšířily. Vítr zadul ještě silněji a prášek pohltil celé krakounovo tělo. Z otevřeného zobáku se vydral strašlivý skřek, netvor zoufale zamával křídly a zmizel.
„Už můžeš ten vítr propustit, u-we-tsi-a-ge-ya,“ řekla babička, vzala mě za ruku a podepřela mě.
„D-děkuju, větře. Můžeš jít,“ vypravila jsem ze sebe otřeseně.
„Děkuji ti, u-no-le,“ zamumlala babička a obrátila se zas ke mně. „Ten lapač. Pověs ho.“
Chvějícíma se rukama jsem ho přivázala k záclonové tyči a rychle zatáhla závěsy. Babička mi pomohla slézt ze židle. Vzala jsem do náruče Nalu, všechny tři jsme se k sobě přitiskly a rozklepaly se jako ratlíci.
„Už je pryč… je po všem…“ mumlala babička pořád dokola.
Vůbec jsem si neuvědomila, že nám oběma tečou slzy, dokud mě naposled nestiskla a neodešla pro kapesníky. Ztěžka jsem dosedla na postel a mazlila se s Nalou.
„Dík.“ Otřela jsem si obličej a vysmrkala se. „Nemám brnknout ostatním?“ zeptala jsem se.
„Co myslíš, vyděsí je to hodně?“
„K smrti,“ odpověděla jsem.
„Tak to asi bude lepší, když znovu přivoláš vítr. Můžeš mu říct, aby co nejsilněji zavál kolem kolejí a odfoukl všechno, co číhá venku?“
„Jasně, ale nejdřív se musím přestat třást.“
Babička se usmála a něžně mi odhrnula vlasy z obličeje. „Zvládla jsi to dobře, u-we-tsi-a-ge-ya.“
„Vyděsila jsem se a ztuhla, stejně jako posledně!“
„Ne, bez mrknutí jsi čelila pohledu ďábla, přivolala jsi vítr a poručila mu, aby mě poslouchal,“ opáčila.
„Jen díky tomu, žes mi to nařídila.“
„Příště už to dokážeš beze mě. Budeš silnější a sama uděláš, co bude potřeba.“
„Cos to na něj foukla za modrý prášek?“
„Drcený tyrkys. Mám ho plný váček, dám ti ho. Je to velice mocný ochranný kámen.“
„Je ho dost i pro ostatní?“
„Ne, ale připíšu si ho na nákupní seznam. Seženu pár kamenů, hmoždíř a paličku a nadrtím si ho sama. Aspoň aktivně využiju čas, než se vzbudíš.“
„Co jsi to křičela?“ zeptala jsem se.
„Ahiya’a A-s-gi-na znamená ‚odejdi, ďáble‘.“
„A u-no-le je vítr?“
„Ano, zlatíčko.“
„Babi, měla ta věc skutečné tělo, nebo to byl jen duch?“
„Myslím, že něco mezi tím. Ale k fyzické podobě to mělo opravdu hodně blízko.“
„To znamená, že Kalona je pořád silnější,“ řekla jsem.
„Zřejmě ano.“
„Já mám strach.“
Objala mě a začala mě hladit po vlasech, jako když jsem byla malá. „Neboj se, u-we-tsi-a-ge-ya. Otec těch démonů brzo zjistí, že dnešní ženy se nedají snadno ovládat.“
„Byla jsi vážně hustá, babi.“
Usmála se. „Ty taky, dcero.“
2024 ©