„Určitě je to varování,“ řekla vážně Afrodita. „Všechny moje vize varují před nějakou možnou tragédií. Tahle tím pádem nebyla jiná.“
„Asi máte pravdu.“ Směřovala jsem to jak jí, tak babičce.
„A když lidé Afroditina varování uposlechnou, ke katastrofě často vůbec nedojde, viďte?“ zeptala se babička.
Afrodita se netvářila moc jistě, tak jsem odpověděla místo ní a vložila do svého tónu víc sebejistoty, než jsem doopravdy cítila. „Ano. Jedna její vize ti zachránila život.“
„Mně a několika dalším lidem, kteří by tenkrát na tom mostě taky zahynuli,“ přisvědčila babička.
„Stačilo vymyslet způsob, jak zabránit té nehodě, kterou viděla. Teď musíme udělat něco podobného.“
„Souhlasím, Zoey. Afrodita je Nyktin posel a bohyně se vás jednoznačně snaží varovat.“
„A taky zjevně chce, abyste nám s tím pomohla,“ ozvala se Afrodita. „Viděla jsem vás, jak tu básničku čtete.“ Zaváhala a otočila se ke mně. Přikývla jsem. Bylo jasné, co jí chce ještě říct. „Navíc jsem ji opsala vaším písmem.“
Zaslechla jsem, jak babička zalapala po dechu. „Víš to jistě?“
„Ano,“ vmísila jsem se do toho. „Došla jsem pro jeden tvůj dopis a porovnaly jsme to. Je to stoprocentně tvůj rukopis.“
„V tom případě uznávám, že si Nyx opravdu žádá mou pomoc.“
„Na tom není nic divného,“ podotkla jsem. „Jsi jediná Ghigua, kterou známe.“
„Ale srdíčko, já nejsem žádná Ghigua! Tu volí celý kmen a krom toho, tenhle úřad už dlouhá léta nikdo nezastává.“
„Já pro vás rozhodně hlasuju,“ prohlásila Afrodita.
„Já taky,“ řekla jsem. „A vsadím se, že Damien a dvojčata by byli taky pro. No, a my přece jsme svým způsobem kmen.“
Babička se rozesmála. „Tak to je jiná. Vůli kmene se vzpírat nemůžu.“
„Měla byste přijet,“ ozvala se najednou Afrodita.
Překvapeně jsem se na ni podívala. Zvolna, smrtelně vážně kývla. Soustředila jsem se na to, co mi napovídá instinkt, a srdce se mi vyděšeně rozbušilo. Afrodita měla pravdu.
„Děkuju za pozvání, Afrodito, ale já jsem radši tady na svojí levandulové farmě. Budeme si telefonovat nebo posílat zprávy.“
„Babi, věříš mi?“ zeptala jsem se.
„Ovšemže ti věřím, dcero,“ odpověděla bez váhání.
„Musíš přijet,“ oznámila jsem jí prostě.
Nastalo ticho. Úplně jsem babičku viděla, jak přemýšlí. „Jenom si sbalím pár věcí,“ řekla nakonec.
„Přivezte nějaká peříčka,“ navrhla Afrodita. „Vsadím se, že jsme nevykuřovaly naposled.“
„Ano, holčičko,“ přisvědčila babička.
„Přijeď hned, babi.“ Cítila jsem, že je to fakticky naléhavé, a vůbec se mi to nelíbilo.
„Teď v noci, ptáčátko? Nemůžu počkat těch pár hodin, než se rozední?“
„Ne.“ Jakmile jsem to řekla, z telefonu se ozvalo drsné, strašidelné krkavčí zaskřehotání, tak hlasité, jako by ten pták byl přímo vedle ní v jejím útulném obývacím pokoji. „Babi! Je všechno v pořádku?“
„Jsou to jen duchové, u-we-tsi-a-ge-ya. Mohli by mi doopravdy ublížit, jen kdybych byla blízko smrti, a můžeš si být jistá, že já se ještě umřít nechystám,“ odvětila zarputile.
Vzpomněla jsem si na mrazivý děs, který kolem sebe šířili, a na bolestivý škrábanec na hřbetu své ruky. Nebyla jsem si jejich neškodností zdaleka tak jistá jako ona. „Pospěš si, babi. Prosím. Budu mnohem klidnější, až tu budeš s námi.“
„Já taky,“ přidala se Afrodita.
„Za dvě hodinky jsem tam. Mám tě ráda, ptáčku.“
„Já tebe taky, babi.“
Už jsem chtěla zavěsit, ale babička ještě nedomluvila. „A mám ráda i tebe, Afrodito. Možná jsi mi už podruhé zachránila život.“
„Nashle. Těším se na vás,“ vyhrkla spolužačka.
Zaklapla jsem mobil a překvapeně si všimla, že Afroditiny oči, už zase skoro čisté a jasné, se lesknou slzami a že má trochu červené tváře. Ucítila můj pohled, trhla ramenem a oči si otřela. Vypadala hodně rozpačitě. „Co koukáš? Tvoje babička mi připadá fajn. To je zločin?“
„Víš, začínám si myslet, že tam někde uvnitř se schovává hodná Afrodita.“
„No, radši se moc netěš. Jakmile vystrčí hlavu, drapnu ji a utopím ve vaně.“
Jen jsem se začala smát.
„Neměla bys náhodou jít? Máš spoustu práce.“
„He?“
Vzdychla. „Musíš sehnat svoje stádo, říct jim o té básničce a zařídit, aby tady tvoje babička mohla zůstat, nejlíp přímo u Shekiny, protože s Neferet teď zrovna nejlepší kámošky nejste, a taky musíš domluvit s Jackem, aby nainstaloval do márnice tu chůvičku. Hezky si to všechno užij.“
„No jo, do háje. Máš pravdu. Co budeš mezitím dělat ty?“
„Odpočívat, abych nabrala nové síly a mohla investovat svůj úžasný inteligenční kvocient do té nesmyslné básničky.“
„Jako že si hodláš zdřímnout?“
„Přesně. No tak, nemrač se. Zazdily jsme celý jeden vyučovací den.“
„Ty jsi zazdila celý den. Já přišla na dramaťák, který učí můj bývalý, právě včas, abych s ním před celou třídou sehrála příšernou, neskutečně trapnou improvizaci.“
„Jůůůůů! Vyprávěj, přeháněj!“
„Na to si počkáš,“ houkla jsem na ni přes rameno a vykročila ven.
Damiena s dvojčaty jsem našla velice snadno. Byli dole ve společenské místnosti a cpali se preclíky a pečenými chipsy. (Brr! Tohle zdravé jídlo, které nám dospělí nutí, mi pěkně leze krkem.) Jakmile jsem vešla, všichni zmlkli a pak začali plácat páté přes deváté, z čehož jasně plynulo, že se předtím bavili o mně.
„Zlatíčko, zrovna jsme se doslechli, co se stalo na dramaťáku,“ vyhrkl Damien a soucitně mě pohladil po ruce.
„Jo, ale s největší radostí si poslechneme ještě nějaké detaily,“ nadhodila Shaunee.
„Konkrétně nějaké detaily přímo z první ruky,“ řekla Erin.
„Což jsi ty,“ zakončila Shaunee.
Povzdychla jsem si. „Dělali jsme improvizaci. On mi dal pusu. Celá třída začala šílet. Zazvonilo a všichni vypadli na chodbu. Já zůstala. On zdrhnul. Konec.“
„Ne, ne, ne. Takhle snadno se z toho nevyvlíkneš,“ zaprotestovala Erin.
„Jo, tohle už nám vyslepičila Becca a podala to daleko líp. Poslyš, ségra, mně připadá, že ta holka po Erikovi jede,“ prohlásila Shaunee.
„Nepovídej. Ušetříme Července práci a vyškrábeme jí oči?“ zeptala se Erin. „Už jsem nikomu nevyškrábala oči ani nepamatuju.“
„Vy jste obě tak banální,“ řekl Damien. „Erik a Zoey se rozešli, pokud vám to uniklo.“
„Jediné, co je tady banální, jsou ty tvoje úlovky ze slovníku,“ odsekla Erin.
„Banále,“ doplnila ji Shaunee.
„Do prkvančic! Přestaňte se do sebe navážet! Tady se dějou smrtelně vážné věci, vedle kterých je můj ubohý milostný život naprosto k smíchu. Ne že by normálně nebyl. Já si teď dojdu pro colu a zkusím v kuchyni vyhrabat nějaké opravdické chipsy. Vy zatím šupem padejte nahoru do Afroditina pokoje, sejdeme se tam. Máme problém a potřebujeme ho vyřešit.“
„Problém?“ ozval se Damien. „Jaký problém?“
„Jako obvykle. Děs, drastické zvraty, konec světa. Nic nového,“ odvětila jsem.
Všichni tři na mě chvíli zůstali zírat a pak zamumlali: „Dobře, fajn. Už jdeme.“
„A Damiene,“ dodala jsem ještě, „dojdi pro Jacka. Potřebujeme ho.“
Damien se zatvářil udiveně, pak šťastně a nakonec trochu smutně. „Nevadí, když s sebou vezme Hraběnku? Ona se od něj nehne ani na krok.“
„V pohodě, jenom ho upozorni, že Afrodita si pořídila kočku, která je něco jako její hodně chlupatý klon.“
„Ježíši, to snad ne,“ zanaříkala dvojčata.
Zavrtěla jsem hlavou a zamířila do kuchyně. Byla jsem pevně rozhodnutá, že tentokrát mě z nich hlava nerozbolí.
„Proboha, já asi omdlím!“ Jack se začal ovívat, strašlivě zbledl a vrhl podezíravý pohled na okno zakryté těžkými závěsy. Hraběnka, která se tísnila v Afroditině pokoji spolu s námi včetně prskající Maleficent, se o něj opřela a zakňučela. Jack se jako první vůbec zmohl na slovo, když jsme jim s Afroditou vyložily všechno o vizi, básničce a babiččině příběhu o Tsi Sgili, krakounech a Kalonovi.
„Ty jo, tak to byla ta nejstrašidelnější historka, jakou jsem kdy slyšela,“ zasípala Shaunee, jako by nemohla dýchat. „Horší než všechny díly Saw dohromady, fakticky.“
„Vůbec o tom nemluv, ségra, u čtyřky jsem se málem zjevila strachy,“ řekla Erin. „Ale máš pravdu. Tenhle Kalona je daleko hnusnější. Jsem ráda, že sem tvoje babička přijede, Zoey, to byl dobrý nápad.“
„Souhlas,“ přisvědčila Shaunee.
„Zoey!“ zanaříkal Jack a nervózně začal Běnku drbat za ušima. „Když si představím, jak tvoje zlatá babička sedí na svojí sladké levandulové farmě někde v prérii a za okny jí skřehotají ty hnusné krkavčí příšery, běhá mi mráz po zádech.“
„Vy jste vážně super,“ podotkla Afrodita. „Zoey je už takhle bez sebe strachy a vy tři to ještě musíte rozmazávat.“
„Do háje! Moc se omlouvám, Zoey!“ pípl Jack zkroušeně, chytil Damiena za ruku a druhou dál hladil psa. Vypadalo to, že má slzy na krajíčku.
Čekala jsem, že dvojčata jako obvykle začnou na Afroditu uraženě syčet, ale místo toho se na sebe podívala a otočila se ke mně.
„Promiň, Červenko,“ řekla Erin.
„Jo, ježi… teda Afrodita má pravdu. Neměly jsme tě ještě víc děsit,“ doplnila Shaunee.
„To mě podržte. Zdálo se mi to, nebo siamky vážně uznaly, že jsem měla v něčem pravdu?“ Afrodita si přitiskla na čelo hřbet ruky a předstírala, že na ni jdou mdloby.
„Jestli tě to utěší,“ nakousla Shaunee.
„Pořád tě nemůžeme ani cítit,“ dokončila Erin.
„Hele, berte ohled na chudinku Běnku a nehádejte se. Včera si prožila příšerný den.“ Dřepla jsem si před zlatou labradorku a vzala její hlavu do dlaní. Dívala se na mě klidně a moudře, jako by už teď všemu rozuměla daleko líp než my. „Ty jsi mnohem hodnější než my všichni dohromady, viď?“
Olízla mi obličej a já se usmála. Připomínala mi Starka, když ještě žil, dýchal a překypoval sebevědomím, a najednou jsem usilovně zadoufala, že se ke svému psovi (a ke mně) vrátí. Sice by mi to akorát ještě víc zkomplikovalo už tak pořádně zmotaný život, ale zároveň ve mně ta naděje vyvolávala pocit, že všechno možná není tak černé, jak se zdá. Moje bláhové snění ukončil Damien.
„Ukaž mi tu báseň.“ Jako správný učenec se zaměřil rovnou na podstatu problému a emocionální výlevy si nechal na jindy.
Byla jsem z celého srdce vděčná, že se do rozboru zapojí další mozek. Vstala jsem a podala mu papír.
„Zaprvé, výraz báseň je v tomhle případě poněkud zavádějící,“ prohlásil.
„Babička povídala, že je to píseň,“ řekla jsem.
„To taky není přesné. Aspoň podle mého názoru.“
Damienovy názory jsem rozhodně brala vážně, zvlášť když se týkaly něčeho intelektuálního, a tak jsem se zeptala: „Co to teda správně má být?“
„Proroctví,“ odpověděl.
„Do hajzlu! To je fakt!“ vyhrkla Afrodita.
„Bohužel jsem nucena s ní souhlasit,“ řekla Shaunee.
„Temná budoucnost v totálně nesrozumitelné rýmované verzi. Jo, vážně to bude proroctví,“ usoudila Erin.
„Jako to v Pánovi prstenů o návratu krále?“ zeptal se Jack.
Damien se na něj usmál. „Ano, přesně takové.“
Všichni se obrátili na mě. „No, já si myslím to co vy,“ zakoktala jsem.
„Fajn. Teď si ho rozebereme.“ Damien si ho znovu pozorně přečetl. „Je napsané v rýmovém schématu abab cdcd ee a rozdělené do tří slok.“
„Záleží na tom?“ zeptala jsem se. „Vždyť jsme se shodli, že to není básnička, ale proroctví, tak je snad jedno, jak se rýmuje, ne?“
„No, stoprocentně jistý si nejsem, ale když už má formu básně, měli bychom ho analyzovat pomocí básnických pravidel.“
„To zní logicky,“ uznala jsem.
„Sloky mají v poezii obdobnou funkci jako odstavce v prozaickém textu – každá pojednává o samostatném tematickém celku, ale vzájemně na sebe navazují.“
„Není úžasný?“ Jack se širokým úsměvem objal Hraběnku.
„Ty bláho, ten kluk je bedna,“ pronesla Shaunee.
„Totální intoš,“ přisvědčila Erin.
„Bolí mě z něj hlava, a to se jen koukám,“ zamumlala Afrodita.
„To znamená, že nejdřív se musíme podívat na každou sloku zvlášť,“ pokračovala jsem. „Viď?“
„Tím nic nezkazíme,“ odpověděl.
„Přečti to nahlas,“ navrhla Afrodita. „Dávalo to větší smysl, když mi to Zoey četla.“
Odkašlal si a svým nejlepším recitačním hlasem přednesl první sloku.
Pradávný spí, leč jednou vstane
až síla země zalije se svatou krví
nalezne cíl; královna Tsi Sgili neustane
dokud ho z žaláře nevyplaví
„Ten pradávný nemůže být nikdo jiný než Kalona,“ řekl.
„Afroditu a mě zase napadlo, že země se může zalít krví, když někoho zavraždí. Jako když umřela profesorka Nolanová.“ Odmlčela jsem se a polkla. Správně jsem měla dodat ještě Lorenovo jméno, ale nedokázala jsem ho vyslovit.
„Když jsem ji našla, bylo… bylo tam v trávě tolik krve, že… že se všechna nevsákla, a doopravdy to vypadalo, jako když krvácí samotná země.“ Afroditě se při té vzpomínce roztřásl hlas.
„Přesně, byla doslova zalitá krví,“ přisvědčila jsem. „A kdyby takhle zabili nějakého mocného člověka nebo upíra, vysvětlovalo by to tu narážku na sílu.“
„Dobře, to dává smysl, zvlášť když se podíváme na další dva verše. Za tím vším zjevně stojí ta královna Tsi Sgili.“ Damien se zarazil a svraštil čelo. Pak pokračoval: „I když by to vlastně mohl být dvojsmysl. Tsi Sgili sice způsobí všechno to, o čem se píše dál, ale ta svatá krev, která vyplaví Kalonu z žaláře, může být její.“
„Fuj, to je hnus,“ ozvala se Shaunee.
„Kdo ta královna Tsi Sgili může být?“ nadhodila Erin.
„To nevíme. Babička o nikom takovém nikdy neslyšela. Ona vlastně o Tsi Sgili obecně moc neví, kromě toho, že jsou nebezpečné a čerpají sílu ze smrti,“ řekla jsem.
„V tom případě si musíme dávat pozor, jestli se někdo takový neobjeví,“ prohlásil Damien.
„I když nemáme ani tucha, kdo by to mohl být?“ namítla Shaunee.
„Tucha máme,“ opáčila Erin. „Zoeyina babička říkala, že Tsi Sgili čerpají svoji moc ze smrti, tím pádem to musí být někdo, komu prospívá, když někdo jiný umře.“
„Taky povídala, že Tsi Sgili umí něco, co se jmenuje… ane… ane li… jak to bylo, Zoey?“ řekla Afrodita.
„Ane li sgi. To je něco jako mimosmyslové vnímání.“ Zhluboka jsem se nadechla a donutila se vyslovit, co se mi honilo hlavou. „A my všichni známe upírku, na kterou by tahle charakteristika seděla.“
„Neferet,“ zašeptal Damien.
„No, rozhodně víme, že není taková, jak se tváří,“ zamyslela se Erin.
„Ale je doopravdy tak zlá, jak by taková Tsi Sgili měla být?“ řekla Shaunee.
Vyměnily jsme si s Afroditou pohled. Rozhodla jsem se, že jim řeknu všechno, a kývla jsem.
„Sešla z Nyktiny cesty,“ potvrdila Afrodita.
Dvojčata zalapala po dechu. Jack objal Hraběnku a přísahala bych, že zakňučel jako pes.
„Víte to jistě?“ zeptal se Damien rozechvěle.
„Jo. Úplně jistě,“ odpověděla jsem.
„Pak je dost dobře možné, že tou královnou z proroctví je ona.“
Zvedl se mi žaludek. Jednotlivé dílky skládačky začaly zapadat do sebe. „Neferet je od smrti profesorky Nolanové a Lorena nějaká jiná.“
„Bohyně! Chceš říct, že má s těmi příšernými vraždami něco společného?“ vyjekl Jack.
„Nevím, jestli v nich má přímo prsty, nebo je jen využívá ve svůj prospěch,“ řekla jsem. Najednou se mi vybavilo, jak jsem Lorena přistihla s Neferet těsně předtím, než umřel. Byli milenci, to by poznal i slepý. A on do ní byl doopravdy zamilovaný, kdežto ona ho využila, aby mi ublížila. Navedla svého milence, aby mě svedl a otiskl se se mnou. Copak by něco takového udělala, kdyby ho skutečně měla ráda?
Co když se její láska zvrhla v něco stejně zvráceného jako ona sama? Je možné, že zavraždila někoho, s kým měla poměr?
„Ale vždyť jsme všichni mysleli, že ty vraždy spáchal nějaký věřící,“ ozvala se Shaunee.
„Třeba královna Tsi Sgili chtěla, aby to tak vypadalo,“ odvětil Damien. Vyhnul se Neferetinu jménu, což mi připadalo jako dobrý nápad.
„Máš pravdu. Nejdřív ty vraždy, potom má Afrodita hned několik vizí po sobě, ve kterých mě někdo zabije – a nejmíň v jedné je Neferet u toho – a nakonec tohle proroctví. To by byla moc velká shoda náhod. Asi to vážně mělo jen vypadat jako zločin spáchaný z náboženského fanatismu,“ prohlásila jsem a vzpomněla si na všechny ty milé jeptišky, které jsem ten den potkala. Teď už jsem si nemohla dál namlouvat, že všichni křesťané jsou omezení pitomci, kteří chtějí zatnout tipec každému, kdo má jinou víru.
„Ve skutečnosti museli ti učitelé umřít kvůli své síle,“ řekla Afrodita. „Protože Neferet se pokouší probudit Kalonu.“
„Hele, od teď o ní budeme mluvit jako o královně, dobře?“ skočila jsem jí rychle do řeči.
Všichni přikývli, kromě Afrodity, která jen pokrčila rameny. „Proč ne.“
„Počkat, to proroctví ale možná říká, že Kalona povstane, když královna zemře. Dejme tomu, že královna je ta, kdo si myslíme. Nedokážu si představit, že by se obětovala, aby otevřela cestu k moci někomu jinému,“ namítl Damien.
„Třeba nezná to proroctví celé. Babička přece povídala, že tu krakouní píseň nikdo nezapsal a dochovalo se jen pár slov. V podstatě se už před staletími ztratila.“
„A sakra,“ vyhrkla Afrodita.
Všichni jsme se na ni podívali. „Co je?“ zeptala jsem se.
„Koukněte, možná se pletu, ale co když Kalona z toho svého hrobu, nebo jak tomu chcete říkat, nějakým způsobem komunikuje? Je tam už hrozně dlouho. Co když země, která ho vězní, ztrácí na síle? Kalona je nesmrtelný. Třeba se dokáže lidem nějak dostat do hlavy. Nyx to umí. Našeptává nám rady. Co když to on dokáže taky?“
„Našeptává! To přece říkala Nyx – že Neferet naslouchá našeptávání někoho jiného.“ Při tom pomyšlení jsem se otřásla a můj instinkt mi jasně naznačil, že jsme na správné stopě.
„Logicky vzato, nejsnáz by se dostal do hlavy někomu, kdo je přívržencem smrti a zla,“ usoudil Damien.
„Jako třeba Tsi Sgili,“ řekla Erin.
„A nejlíp hned jejich královně,“ dodala Shaunee.
„Do pytle,“ povzdychla jsem si.
2024 ©