Když mi babička něco nařídí, jednoduše poslechnu. „Dobře, už na to jdu. Mám v pokoji vykuřovadlo, doběhnu pro něj.“ Podívala jsem se na Afroditu. Přikývla a netrpělivě zatřepala prsty.
„Z jakých bylin?“ zeptala se babička.
„Z bílé šalvěje a levandule. Mám ho v šuplíku mezi tričky.“
„Výborně. To je skvělé. Je pro tebe osobní, ale jeho magie se ještě neuvolnila. Dobře.“
Ve vteřině jsem byla zpátky.
„V tomhle to můžeš zapálit,“ řekla Afrodita a podala mi levandulově fialovou misku s reliéfním vzorem hroznů a vinných listů, který se táhl po celém obvodu. Byla překrásná a evidentně starožitná a cenná. Afrodita pokrčila rameny. „No jo, byla drahá.“
Protočila jsem oči. „Fajn. Babi, už mám i misku.“
„Máš nějaké pírko? Nejlépe z mírumilovného ptáka, třeba holubicí, nebo z ptáka ochránce, sokolí nebo orlí.“
„No, to nemám, babi.“ Tázavě jsem se obrátila na Afroditu.
„Já taky ne,“ odvětila.
„To nevadí, bez toho se obejdeme. Jsi připravená, Zoey?“
Mávala jsem zapáleným svazečkem sušených bylin, dokud plamen nezhasl a z vykuřovadla nezačal stoupat dým.
Pak jsem ho položila do fialové misky a postavila ji mezi nás. „Hotovo. Doutná přesně, jak má.“
„Nahánějte kouř k sobě, děvčata, a soustřeďte svoje myšlenky na ochranu a dobré duchy. Myslete na svoji bohyni a na to, jak moc vás miluje.“
Zařídily jsme se podle jejích pokynů. Zvolna jsme k sobě rukama přiháněly kouř a pomalu ho vdechovaly.
Maleficent kýchla, zabručela, seskočila z postele a prchla do koupelny. Upřímně řečeno mi nijak nescházela.
„Teď mě dobře poslouchejte a hlavně zůstaňte u kadidelnice,“ pokračovala babička. Slyšela jsem, jak provádí tři očistné nádechy. „Nejprve byste měly vědět, že Tsi Sgili jsou čerokézské čarodějky. Nenechte se ale tím slovem zmást. Nejsou jako mírumilovné vyznavačky krásné wiccanské víry ani jako moudré Nyktiny kněžky, které znáte a respektujete. Tsi Sgili jsou vyvrženkyně, které opustily svůj kmen. Jsou skrz naskrz zlé. Zabíjejí pro potěšení, radují se ze smrti. Svou kouzelnou moc čerpají ze strachu a bolesti svých obětí. Živí se smrtí. K mučení a zabíjení využívají ane li sgi.“
„Co to znamená, babi?“
„Znamená to, že využívají mimosmyslové vnímání a dokážou zabít pouhou myšlenkou.“
Afrodita po mně střelila pohledem. Obě nás v tu chvíli zjevně napadlo totéž: mimosmyslové vnímání ovládá Neferet.
„A co ta královna, o které se mluví v té básničce?“ zeptala se Afrodita.
„O žádné královně Tsi Sgili jsem nikdy neslyšela. Jsou to samotářky a nemají žádnou hierarchii. Ale já o nich zase tolik nevím.“
„Kalona taky patří mezi Tsi Sgili?“ zeptala jsem se.
„Ne. Kalona je horší, mnohem horší. Tsi Sgili jsou zlé a nebezpečné, ale pořád jsou to lidské bytosti a tím pádem mají lidské slabosti a dá se jim čelit běžnými prostředky.“
Odmlčela se a znovu se třikrát obřadně nadechla. Když potom pokračovala, ztišila hlas, jako by se bála, aby ji někdo neslyšel. Nepůsobila vyloženě ustrašeně, spíš opatrně. Opatrně a hrozně vážně.
„Kalona, otec krakounů, nebyl člověk. Jeho samého i jeho zrůdné potomky obvykle nazýváme ďábly, ale to není tak úplně přesné. Asi nejlepší výraz, kterým ho můžu popsat, je anděl.“
Když babička řekla slovo krakouni, zamrazilo mě v zádech. Potom mi teprve došlo, co povídala dál, a překvapeně jsem zamrkala. „Anděl? Jako ti v bibli?“
„To by snad měli být ti dobří, ne?“ vmísila se do toho Afrodita.
„Ano, ale nezapomeňte, že podle křesťanské tradice byl nejzářivější a nejkrásnější z andělů Lucifer, než upadl v nemilost.“
„To je pravda. Na to jsem nepomyslela,“ řekla Afrodita. „Takže tenhle Kalona je padlý anděl, který si vybral zlo?“
„Svým způsobem ano. Za dávných časů andělé žili na zemi mezi lidmi a měli s nimi děti. Mnoho starých národů o této době vypráví ve svých legendách. V bibli se jim říká nefilim, v překladu taky obři nebo zrůdy. Řekové a Římani je nazývali olympskými bohy. Ale ať už vystupují pod jakýmkoli jménem, všechny příběhy o nich se shodují ve dvou věcech: zaprvé že byli krásní a mocní, zadruhé že se křížili s lidmi.“
„Ještě aby ne,“ poznamenala Afrodita. „Jestli byli fakticky tak sexy, holky se určitě mohly přetrhnout, aby je dostaly do postele.“
„No, byly to úchvatné bytosti. Čerokézové si vyprávějí o jednom andělovi, který byl tak krásný, že se to ani nedá popsat. Měl křídla barvy noci a dokázal se proměnit ve stvoření podobné obrovskému krkavci. Můj lid ho zprvu přivítal jako boha, který k nim sestoupil z nebes. Zpívali jsme mu a tančili pro něj. Naše pole se zelenala. Ženy rodily spoustu dětí.
Jenomže věci se postupně změnily. Nevím proč, ty příběhy jsou příliš staré a mnohé se v průběhu věků ztratily. Soudím, že soužití s bohem je zkrátka obtížné, i kdyby byl sebekrásnější.
Moje babička mi zpívávala píseň, ve které se vypráví, že Kalona se změnil, když začal líhat s pannami našeho kmene. Jakmile prý jednu poprvé pomiloval, zmocnila se ho posedlost. Bez žen už nemohl být, bez ustání po nich toužil a zároveň je začal nenávidět za to, že v něm vyvolávají chtíč.“
Afrodita zafrkala. „Vsadím se, že ten chtíč byl čistě jeho problém. Žádná holka nestojí o děvkaře, i kdyby to byl nejkrásnější chlap na světě.“
„Máš pravdu, Afrodito. V babiččině písni se říká, že panny od něj odvrátily tvář a tehdy se z něj stalo monstrum. Svou božskou silou si podrobil naše muže, a tak mohl beztrestně znásilňovat naše ženy. Jeho nenávist k nim pořád rostla a byla skutečně děsivá, protože zároveň přetrvávala i jeho posedlost. Jednou jsem o něm slyšela vyprávět jednu starou vědmu a ta říkala, že pro Kalonu byly čerokézské ženy vodou, vzduchem i potravou – podstatou jeho života. Tolik je nenáviděl právě proto, že je tolik potřeboval.“ Znovu se odmlčela, a když pokračovala, v hlase jí zaznělo znechucení a já si dokázala živě představit její opovržlivý výraz.
„Ženy, které znásilnil, otěhotněly, ale většinou porodily mrtvé věci, které se nepodobaly žádnému mláděti, jaké příroda zná. Čas od času ale některé z Kalonových dětí přece jen přežilo, i když nebylo lidské. Pověst praví, že jeho potomci byli krkavci s lidskýma očima a údy.“
„Fůůůj, tělo jako pták a nohy a oči jako člověk? To je hnus,“ vyjekla Afrodita.
Otřásla jsem se. „Poslední dobou slýchám krkavce, je jich tady kolem spousta. Myslím, že jeden mě dokonce napadl. Ohnala jsem se po něm a on mě škrábl do ruky.“
„Cože? Kdy?“ řekla ostře babička.
„Slyším je v noci. Připadalo mi divné, že dělají takový kravál. A… a včera jsem byla venku a ucítila jsem, jak kolem mě něco lítá, nějaký hnusný neviditelný pták. Tak jsem ho praštila, doběhla jsem ke škole, schovala se za dveře a přivolala oheň, protože ta věc kolem sebe šířila zimu.“
„Zabralo to? Oheň toho tvora zahnal?“
„Ano, ale od té doby cítím, že mě něco sleduje.“
„Krakouni.“ Její hlas byl tvrdý jako ocel. „Pronásledují tě duchové Kalonových ďábelských dětí.“
„Já je slyšela taky,“ řekla Afrodita a zase zbledla. „A taky jsem se divila, proč posledních pár nocí tak otravujou.“
„Od té chvíle, co zabili profesorku Nolanovou,“ podotkla jsem.
„Ano, taky jsem si jich poprvé všimla někdy tou dobou. Proboha, babičko! Myslíte, že to nějak souvisí se smrtí profesorky Nolanové a Lorena Blakea?“
„To asi ne. Krakouni přišli o svou tělesnou podstatu a zůstali po nich jen duchové, kteří dokážou ohrozit pouze ty, kdo jsou staří nebo blízko smrti. Poranili tě ošklivě, zlatíčko?“
Bezděky jsem se podívala na ruku, kde nezůstalo ani škrábnutí. „Ne. Hned se to zahojilo.“
Babička zaváhala a potom řekla: „Nikdy jsem neslyšela, že by krakoun vážně ublížil mladému člověku plnému života. Jsou to zlovolní skřeti, temní duchové, kteří rádi straší živé a týrají umírající. Pochybuju, že by dokázali způsobit smrt zdravého dospělého upíra, ale možná je ta úmrtí přilákala ke Škole noci a teď z nich čerpají sílu. Buďte opatrné. Jsou to strašná stvoření, a když se někde objeví, nevěstí to nic dobrého.“
Zatímco babička mluvila, sklouzl mi pohled zpátky k básničce. Nemohla jsem odtrhnout oči od verše Svobodu z mrtvé ruky přijme.
„Co se s Kalonou stalo?“ přerušila jsem ji.
„Zkázu mu nakonec přinesl jeho nenasytný chtíč. Bojovníci všech kmenů se ho léta snažili přemoct silou, ale nešlo to. Byl stvořením legend a kouzel, a proto ho mohly porazit právě zas jen legendy a kouzla.“
„Jak to teda bylo?“ zeptala se Afrodita.
„Naše Ghigua svolala na tajnou poradu vědmy všech kmenů.“
„Kdo je Ghigua?“ zeptala jsem se.
„Tak říkají Čerokézové nejváženější ženě kmene. Je to vědma, vyjednavačka a často je v důvěrném spojení s Velkým duchem. Každý kmen si takovou vyvolí ze svého středu, aby ho zastupovala v radě žen.“
„V podstatě něco jako velekněžka?“ podotkla jsem.
„Ano, to je dobré přirovnání. Naše Ghigua tedy svolala ostatní vědmy. Sešly se potají na jediném místě, kde je Kalona nemohl špehovat – v jeskyni hluboko v nitru země.“
„Proč tam za nimi nemohl?“ zeptala se Afrodita.
„Kalona choval k zemi odpor. Byl stvořením nebes a tam taky správně patřil.“
„Tak proč ho Velký duch nebo někdo neposlal zpátky domů?“ namítla jsem.
„Kvůli svobodné vůli,“ odpověděla babička. „Kalona si mohl svobodně zvolit svou cestu, stejně jako ty a Afrodita.“
„Svobodná vůle je někdy pěkný opruz,“ zamumlala jsem.
Babička se zasmála a ten známý veselý zvuk způsobil, že jsem se trochu uvolnila. „Někdy ano, u-we-tsi-a-ge-ya. Ale vědmy měly taky svobodnou vůli a právě ta náš lid zachránila.“
„Co udělaly?“ zeptala se Afrodita.
„Pomocí ženské magie vytvořily pannu tak překrásnou, že jí Kalona nemohl odolat.“
„Jak to myslíš, vytvořily? Jako že nějakou holku předělaly kouzlem, aby byla hezčí?“
„Ne, u-we-tsi-a-ge-ya, doslova vytvořily. Nejlepší hrnčířka mezi vědmami uhnětla z hlíny tělo a namalovala mu tvář, jaké nebylo rovno. Nejšikovnější pradlena upředla té dívce dlouhé tmavé vlasy, které jí ve vlnách spadaly až k štíhlému pasu. Nejlepší švadlena jí ušila šaty bílé jako úplněk a všechny společně je ozdobily mušlemi, korálky a peříčky. Nejlepší běžkyně jí pohladila nohy a obdařila je rychlostí. A nejnadanější zpěvačka jí pošeptala sladká něžná slůvka, aby získala neodolatelně nádherný hlas.
Potom se všechny řízly do dlaně a vlastní krví nakreslily na její tělo znaky symbolizující posvátnou sedmu: sever, jih, východ, západ, nahoře, dole a ducha. Nakonec se vzaly za ruce, utvořily kolem krásné hliněné figury kruh a společnou silou jí vdechly život.“
„To nemyslíš vážně, babi! Ony oživily něco jako figurínu?“ vyhrkla jsem.
„Tak praví pověst,“ řekla. „Co ti na tom připadá tak zvláštní, mladá dámo? Není to o nic podivnější, než že jistá dívka dokáže ovládat všech pět živlů.“
„Ehm,“ pronesla jsem výmluvně a její pokárání mi vehnalo červeň do tváří. „To máš asi pravdu.“
„Jasně že má. Buď zticha a nech ji, ať nám to dopoví,“ okřikla mě Afrodita.
„Promiň, babi,“ zamumlala jsem.
„Nesmíš zapomínat, že magie skutečně existuje, ptáčátko,“ napomenula mě babička. „Takové věci neber na lehkou váhu, je to nebezpečné.“
„Budu si to pamatovat,“ ujistila jsem ji. Bylo vážně ironické, že zrovna já pochybuju o moci kouzel.
„Takže zpátky k příběhu,“ vrátila se babička k vyprávění. „Vědmy vdechly dívce život a pojmenovaly ji A-ya.“
„Jé, tohle slovo znám. Znamená to ‚já‘,“ skočila jsem jí do řeči.
„Zcela správně, u-we-tsi-a-ge-ya. Nazvaly ji tak, protože v sobě měla kousek každé z nich – všechny vědmy jí daly část svého já.“
„To je fantastické,“ ozvala se Afrodita.
„Nikomu o A-ye neřekly, manželům, dcerám, synům ani otcům. Když druhý den vyšlo slunce, vyvedly ji z jeskyně k potůčku, v němž se Kalona každé ráno koupával. Celou cestu jí našeptávaly, co má udělat.
Tam ji tedy poprvé spatřil. V paprscích jitřního slunce si česala vlasy a zpívala dívčí píseň. A přesně jak ženy očekávaly, Kalona po ní okamžitě mocně zatoužil. A-ya udělala, k čemu ji stvořily – nadpřirozenou rychlostí se před ním dala na útěk. Pronásledoval ji. Prahl po ní tak silně, že bez váhání vběhl do jeskyně, v níž mu zmizela. Nevšiml si, že za ním jdou vědmy, a neslyšel ani jejich tiché zaříkávání.
Polapil A-yu až hluboko v zemských útrobách. Ona však nezačala křičet ani se mu nevzpírala. Místo toho ho ta nejkrásnější z panen uvítala hebkými pažemi a povolným klínem. Jakmile do ní však pronikl, měkké svůdné tělo se opět proměnilo v to, z čeho vzešlo – zemi a ducha. Hliněné údy ho spoutaly a duch ho pohltil jako tekutý písek. Vědmy zpěvem požádaly matku Zemi, aby zapečetila jeskyni a navždy Kalonu uvěznila v A-yině objetí. A tam, na hrudi země, spočívá dodnes.“
Zamrkala jsem, jako bych se po dlouhé době vynořila z vody, a sklouzla jsem pohledem k papíru, který ležel na posteli vedle misky s vykuřovadlem. „Ale co ta básnička?“
„No, Kalonovým uvězněním legenda nekončí. V okamžiku, kdy se jeho hrobka uzavřela, všechny jeho děti, strašliví krakouni, začaly lidskými hlasy zpívat píseň, která předpovídala, že Kalona se jednoho dne vrátí, a líčila, jak hrozně se pomstí lidstvu, zvlášť ženám. Její přesné znění se nedochovalo. Dokonce i moje babička znala jen pár úryvků, které jí kdysi pošeptala zase její babička. Nikdo si nechtěl tu píseň pamatovat. Zabývat se takovými ohavnostmi prý nosí smůlu. Ale z matky na dceru se po generace předávaly aspoň střípky, a proto vím, že se tam mluvilo o Tsi Sgili a krvácející zemi a o tom, že jejich otec ve své děsivé kráse znovu povstane.“ Babička se odmlčela a já s Afroditou jsme se otřeseně zadívaly na básničku. Po chvilce pokračovala: „Bohužel to vypadá, že ty verše z vize a krkavčí píseň jsou jedno a totéž. Je to varování, že se Kalona brzy vrátí.“
2024 ©