„Tvojí babičky?“ užasla Afrodita. „Víš to jistě?“
„Stoprocentně.“
„Ale to není možné. Vždyť jsem to před pár minutami napsala já.“
„Hele, Darius mě k tobě prakticky transportoval. To přece taky není možné, ale stalo se to.“
„Jasně, pako. Děláš, jako bys nikdy neviděla Star Trek.“
„Chytilas tu narážku na transportování. Tím pádem jsi taky pako,“ opáčila jsem blahosklonně.
„Nejsem. Akorát se kamarádím se spoustou magorů.“
„Hele, jsem si úplně jistá, že je to babiččino písmo, a dokážu ti to. Mám od ní v pokoji dopis. Skočím pro něj. Třeba máš pravdu…“ Zvedla jsem obočí, „…výjimečně, a jenom se mi to zdá.“ Už jsem chtěla vyběhnout, ale ještě jsem se zarazila a ukázala jí papír s básničkou. „Vypadá tvoje písmo takhle?“
Vzala si ho ode mě a zamrkala, aby líp viděla. Ve tváři se jí objevil otřesený výraz, takže jsem věděla, co odpoví.
„Do hajzlu! Takhle teda rozhodně nepíšu!“
„Za chvilku jsem zpátky.“
Pokusila jsem se nechat ten zmatek na chvíli stranou, rozběhla se chodbou ke svému pokoji a prudce rozrazila dveře. Přivítalo mě Nalino mrzuté „mňáá-uf!“. Zřejmě jsem ji vytrhla z odpoledního šlofíka.
Za okamžik už jsem držela poslední přáníčko, které mi babička poslala. Vystavila jsem si ho na psacím stole (daleko levnější verzi toho, co má u sebe Afrodita). Mělo vepředu obrázek tří přísně se tvářících jeptišek (ty bláho, to je náhoda!), pod kterým byl nápis: Dobrá zpráva je, že se za tebe modlí. Vevnitř stálo: Ta špatná, že jsou jenom tři. Zahihňala jsem se a běžela s ním hned zase zpátky. Cestou mě napadlo, jestli by to sestře Marii Anděle připadalo vtipné, nebo urážlivé. Vsadila bych se, že by se tomu zasmála, a řekla jsem si, že se jí na to někdy zeptám.
Sotva jsem vpadla do Afroditina pokoje, už ke mně natáhla ruku. „Ukaž to.“ Podala jsem jí přání, společně s ní se nad ním sklonila a pozorně se zadívala na krátký vzkaz, který k tomu babička připsala. Afrodita pak vedle něj položila papír s básničkou a porovnaly jsme rukopis.
„To je fakticky divné!“ vykřikla a zavrtěla hlavou. Byl totiž naprosto shodný. „Přísahala bych, že jsem tuhle básničku před pár minutami sama zapsala, ale tohle je naprosto jistě písmo tvojí babičky, a ne moje.“ Vzhlédla ke mně. Příšerná krvavá bělma dodávala jejímu obličeji ještě popelavější tón než normálně. „Měla bys jí zavolat.“
„Hned. Ale nejdřív mi řekni, co všechno si z té vize pamatuješ.“
„Nevadí, když přitom zase zavřu oči a dám si na ně ručník?“
„Vůbec ne. Počkej, znova ti ho namočím. A zrovna se taky napij. Vypadáš, no, dost blbě.“
„Ještě aby ne. Je mi blbě.“ Nalila do sebe zbytek vody z Fidži, já jí navlhčila obklad a podala ho zpátky. Položila si ho přes oči, znova si lehla do polštářů a bezděky začala zas hladit předoucí Maleficent. „Moc ráda bych věděla, co má tohle všechno znamenat,“ řekla.
„Já to už asi vím.“
„Nekecej. Vyčetla jsi to z té básničky?“
„Ne, takhle jsem to nemyslela. Podle mě to souvisí s tím špatným pocitem, který máme já a Stevie Rae z Neferet. Něco chystá – něco horšího než svoje obvyklé ubohé intriky. Myslím, že to začalo být vážné, když zabili Lorena.“
„Vůbec bych se nedivila, kdybys měla pravdu, ale v téhle vizi se Neferet vůbec neobjevila.“
„Tak mi pověz, co v ní bylo.“
„No, ve srovnání s jinými, co jsem poslední dobou měla, byla kratší a neobvykle jasná. Bylo léto, hezký den. Uprostřed nějakého pole, nebo vlastně spíš louky, seděla žena, ale nepoznala jsem, kdo to je. Opodál jsem viděla skalní výběžek a taky jsem slyšela bublat potok nebo říčku. Ta žena seděla na velké bílé prošívané dece s krajkou. Pamatuju se, jak mě napadlo, že válet po zemi bílou deku není moc dobrý nápad. Zůstaly by na ní přece fleky od trávy.“
„Nezůstaly.“ Už zase se mi špatně mluvilo, protože mi úplně znecitlivěly rty. „Je bavlněná a dá se snadno vyprat.“
„Ty víš, co jsem viděla?“
„Takovou deku má babička.“
„Tím pádem to byla tvoje babička, kdo držel tu básničku. Do obličeje jsem jí neviděla. Vlastně jsem z ní neviděla skoro nic. Seděla se zkříženýma nohama a já jsem stála jakoby za ní a koukala jí přes rameno. A jakmile jsem začala číst tu básničku, všechno ostatní zmizelo, soustředila jsem se jen na ni.“
„Proč jsi ji opsala?“
Pokrčila rameny. „Vlastně nevím. Zkrátka jsem musela. Zapsala jsem si ji ještě v té vizi. Pak jsem se z ní probrala, uviděla Daria, řekla mu, ať tě přivede, a potom jsem asi omdlela.“
„To je všechno?“
„Co bys ještě chtěla? Opsala jsem celou tu zatracenou říkanku, to snad stačí, ne?“
„Ale tvoje vize obvykle varují před nějakou děsnou katastrofou. Kde tady máš jaké varování?“
„Žádné tam nebylo. Vlastně jsem ani neměla žádnou zlou předtuchu nebo něco. Byla tam prostě jen ta básnička. A ta louka byla fakticky hezká, teda na přírodu. Jak jsem říkala, byl hezký letní den. Všechno mi připadalo úplně v pohodě, dokud jsem se neprobudila a nezjistila, že mě příšerně bolí hlava a oči.“
„No, já mám dost zlých předtuch za nás obě,“ prohlásila jsem a vytáhla z kabelky telefon. Podívala jsem se, kolik je hodin. Skoro tři ráno. Do pytle! Babička určitě tvrdě spí. A navíc mi došlo, že jsem s výjimkou toho divadýlka s Erikem prošvihla celý vyučovací den. Bezva. Sklesle jsem si povzdychla. Věděla jsem, že babička se zlobit nebude, zato u profesorů jsem si tak jistá nebyla.
Zvedla mi to po prvním zazvonění.
„Ptáčátko! Jsem moc ráda, že voláš.“
„Babi, mrzí mě, že tě ruším takhle pozdě v noci. Určitě už jsi spala a já tě budím,“ vychrlila jsem ze sebe.
„Kdepak, u-we-tsi-a-ge-ya, jsem vzhůru. Před pár hodinami mě probudil sen o tobě a od té chvíle se modlím.“
Důvěrně známý čerokézský výraz pro dceru ve mně vyvolal pocit lásky a bezpečí a já si v tu chvíli hrozně moc přála, aby babiččina levandulová farma nebyla od Tulsy hodinu a půl autem. Nejradši bych se za ní rovnou rozjela a nechala se obejmout. Ona by mi určitě řekla, že se všechno spraví, jako v době, kdy si máma vzala tupčíma a změnila se ve vzornou ženušku a náboženskou fanatičku.
Jenže teď už nejsem malá. Moje současné problémy babiččina náruč nespraví. Stává se ze mě velekněžka a závisí na mně osudy druhých. Nyx si mě vyvolila, a tak musím být silná.
„Zlatíčko? Co je? Co se ti stalo?“
„Nic, babi, jsem v pořádku,“ ujistila jsem ji rychle. Cítila jsem se provinile, protože jsem v jejím hlase rozeznala obavy. „Afrodita jenom měla další vizi, která byla tak trochu o tobě.“
„Zase mi něco hrozí?“
Neubránila jsem se úsměvu. Dokud myslela, že se něco stalo mně, mluvila vystrašeně a rozrušeně, ale když zjistila, že je asi v nebezpečí jenom ona sama, hned zněla odvážně a nebojácně. Babička je prostě super!
„Ne, myslím, že ne,“ odpověděla jsem.
„Já taky myslím, že ne,“ přisvědčila Afrodita.
„Afrodita říká, že ti nic nehrozí. Aspoň právě teď ne.“
„Tak to ráda slyším,“ odvětila babička klidně a věcně.
„Já taky. Jenže problém je v tom, babi, že nechápeme, o čem ta její vize byla. Obvykle obsahují nějaké jasné varování. Tentokrát viděla jenom tebe, jak držíš kus papíru s básničkou, a věděla, že ji musí opsat.“ To, že si ji zapsala babiččiným rukopisem, jsem vynechala. Už tak to bylo divné, nepotřebovala jsem to komplikovat. „Jenomže ta básnička nedává žádný smysl, ani jedna z nás jí nerozumí.“
„Možná bys mi ji měla přečíst. Třeba ji budu znát.“
„Přesně to nás taky napadlo. Tak poslouchej.“
Afrodita mi naslepo papír podala a já začala číst:
Pradávný spí, leč jednou vstane
až síla země zalije se svatou krví
nalezne cíl; královna Tsi Sgili neustane
V tu chvíli mě babička přerušila. „Vyslovuje se to t-si s-gi-li,“ řekla a na druhé slovo položila zvláštní důraz. Její hlas zněl přidušeně, skoro šeptala.
„Něco se děje, babi?“
„Čti dál, u-we-tsi-a-ge-ya,“ řekla rázně a daleko sebejistěji. Poslušně jsem navázala předchozím veršem a vyslovila ho správně.
Nalezne cíl; královna Tsi Sgili neustane
dokud ho z žaláře nevyplaví
Svobodu z mrtvé ruky přijme
děsivý krásou, hrůzostrašný zjevem
ztracené vlády se opět ujme
ženy pokleknou před jeho hněvem
Kalonův sladký zpěv nás doprovází
když vraždíme žárem, ze kterého mrazí
Babička vyjekla: „Velký duchu, stůj při nás!“
„Babi? Co se děje?“
„Nejdřív Tsi Sgili a potom Kalona. To je zlé, Zoey. Opravdu moc zlé.“
Strach v jejím hlase mě úplně rozhodil. „Kdo jsou Tsi Sgili a Kalona? Co je na nich zlého?“
„Ona tu básničku zná?“ zeptala se Afrodita, posadila se a sundala si z obličeje obklad. Všimla jsem si, že se jí oči vracejí do normálu a není tak bledá jako před chvílí.
„Babi, můžu tě dát na hlasitý odposlech?“
„Samozřejmě, ptáčku.“
Stiskla jsem tlačítko a sedla si k Afroditě na postel. „Už jsem ho zapnula, babi. Jsem tu jenom já a Afrodita.“
„Afrodita a já,“ opravila mě automaticky.
Protočila jsem oči. „Beru zpět, babi, Afrodita a já.“
„Paní Redbirdová, vy tu básničku znáte?“ zeptala se spolužačka.
„Zlatíčko, říkej mi babičko. A ne, neznám ji v tom smyslu, že bych ji někdy četla. Ale slyšela jsem o ní, tedy spíš o téhle legendě. Můj lid si ji předává z generace na generaci.“
„Proč tě zmínka o Tsi Sgili a Kalonovi tak vyděsila?“ zeptala jsem se.
„Jsou to čerokézští ďáblové. Nejhorší temní duchové.“ Babička se odmlčela a já slyšela, jak v telefonu něco šustí. „Zoey, než budeme o těch bytostech mluvit dál, zapálím vykuřovadlo. Mám tu šalvěj a levanduli a kouř budu rozhánět holubicím pírkem. Měla bys udělat to samé, ptáčátko.“
Hrozně mě to překvapilo. Vykuřování už po staletí patří k čerokézským rituálům, zvlášť když jde o očišťování, vymítání nebo ochranu. Babička se pravidelně očišťuje kouřem a já si vždycky myslela, že je to prostě způsob, jak uctít Velkého ducha a očistit svoji duši. Nikdy jsem nezažila, že by babička použila vykuřovadlo, když se o něčem mluvilo.
„Zoey, udělej to, a hned,“ řekla přísně.
2024 ©