ŠN (4) 20. kapitola

Napsal Jinny (») 28. 2. 2011 v kategorii Škola noci 4 - Nezkrotná, přečteno: 2500×



Do háje. Zvonek měl průraznost požárního poplachu. Erik okamžitě ucukl a celá třída propukla v jásot a pokřiky typu „Ju-hůůůůů!“ a „Hustý!“ Kdyby mě Erik nedržel za ruku, asi bych upadla.

Ukloň se,“ zamumlal, abych to slyšela jen já. „Usmívej se.“

Nějak jsem se přinutila ho poslechnout a tvářit se, jako by se mi právě úplně neroztříštil svět. Pak se začali spolužáci rozcházet a Erik zase promluvil svým učitelským tónem.

Připomínám, že se máte podívat na Julia Caesara, zítra budeme improvizovat podle něj. Všem vám to dneska šlo.“

Konečně jsme tam zůstali jen my dva. „Eriku, musíme si promluvit,“ řekla jsem.

Honem pustil moji ruku, jako by se spálil. „Měla bys jít, nebo přijdeš pozdě i na další hodinu.“ Otočil se, vykročil ke svému kabinetu a s prásknutím za sebou zabouchl dveře.

Kousla jsem se do rtu, abych se nerozbrečela, a s obličejem rudým hanbou jsem vyběhla z učebny. Co to sakra mělo znamenat? No, v jednom jsem měla jasno: pořád na Erika Nighta působím. Sice hlavně v tom smyslu, že má hroznou chuť mě uškrtit, ale co. Aspoň si už nehraje na dospělého, necitelného a lhostejného, jak se snažil předtím. Od našeho polibku mě pořád ještě bolela pusa, tak byl intenzivní. Lehce jsem si přejela prstem dolní ret.

Zpomalila jsem do chůze. Mláďat, která kolem mě procházela cestou na další hodinu, jsem si nevšímala a vlastně jsem si vůbec neuvědomila, kde jsem, dokud se v koruně stromu u chodníku neozvalo skřehotavé krkavčí volání.

Zůstala jsem stát jako přimražená a zachvěla se. Zadívala jsem se do větví ponořených ve tmě a noc se vzápětí zavlnila a zaleskla jako lůj kanoucí z černé svíčky. Něco na tom – na té věci tam nahoře, ať už to bylo cokoli – mi zvedalo žaludek a měnilo nohy v gumu.

Odkdy jsem takováhle trpná oběť? Taková vyděšená malá holka?

Kdo jsi?“ zaječela jsem do tmy. „Co chceš?“ Narovnala jsem se a rozhodla se, že už mám téhle pitomé hry na schovávanou plné zuby. Heath mi možná zlomil srdce, jsem zmatená ze Starka a s Erikem jsem to absolutně zkaňhala, takže už se z toho nikdy nevyhrabu, ale tohle si líbit nenechám. Nakráčím tam mezi ty stromy, přivolám vítr, setřesu tu zatracenou věc na zem a rozbiju jí držku. Už mě nebavilo pořád se klepat a bát a být úplně mimo…

Než jsem stačila sejít z chodníku, zčistajasna se vedle mě objevil Darius. Ty bláho, na takového obra uměl být děsivě tichý a rychlý.

Zoey, musíš jít se mnou,“ řekl.

Co se stalo?“

Jde o Afroditu.“

Žaludek se mi stáhl tak hrozně, že jsem se málem pozvracela. „Neumírá, viď, že ne?“

Ne, ale potřebuje tě. Hned.“

Víc říkat nemusel. Jeho ztrhaná tvář a smrtelně vážný hlas mluvily samy za sebe. Když neumírala, znamenalo to, že musí mít vizi.

Dobře, tak jdeme.“ Vyrazila jsem ke koleji a snažila se s Dariem udržet krok.

Bojovník se po chvilce zastavil a zadíval se na mě tak pronikavě, že mě z toho svrbělo po celém těle. „Důvěřuješ mi?“ zeptal se úsečně.

Kývla jsem.

Tak se uvolni a věř, že jsi se mnou v naprostém bezpečí.“

Dobře.“ Netušila jsem, o čem mluví, ale když mě chytil za ruku, nic jsem nenamítala.

Hlavně se neboj,“ řekl.

Chtěla jsem zase přikývnout (a taky obrátit oči v sloup), jenomže v tom okamžiku mi z plic zmizel všechen vzduch. Darius totiž doslova vystřelil kupředu a vzal mě s sebou. Bylo to fakt šílené, nikdy jsem nic podobného nezažila, a to už je co říct, protože v posledních pár měsících jsem měla šílených zážitků až až. Připadala jsem si jako na takovém tom pojízdném chodníku, co jsou na letištích, ale tenhle „chodník“ tvořila Dariova aura nebo něco a pohybovali jsme se tak rychle, že se všechno kolem nás proměnilo v rozmazanou šmouhu.

Za dvě vteřiny jsme stáli před dívčí kolejí a ten časový údaj berte doslova.

Do prkýnka! Jak jsi to udělal?“ Lapala jsem po dechu, a jakmile mi pustil ruku, začala jsem si roztřeseně sčesávat vlasy z obličeje. Připadala jsem si, jako bych právě slezla z nadzvukového harleye.

Erebovi synové jsou zdatní bojovníci obdaření mocnými, nezbadatelnými schopnostmi,“ pronesl záhadně.

Nekecej.“ Už jsem měla na jazyku, že kromě toho taky mluví, jako kdyby vypadli z komparsu Pána prstenů, ale nechtěla jsem být drzá.

Je u sebe v pokoji,“ řekl, vystrkal mě do schodů a otevřel mi dveře. „Požádala mě, ať tě co nejrychleji přivedu.“

No, tos teda splnil do puntíku,“ poznamenala jsem a ohlédla se. „Jé, mohl bys prosím zajít za Lenobií a vysvětlit jí, proč jsem nepřišla na hodinu?“

Ovšem, kněžko,“ odvětil a zase zmizel. Ty brďo. Rychle jsem vešla dovnitř. Pořád ještě se mi trochu motala hlava. Společenská místnost byla prázdná – všichni (kromě Afrodity a mě) byli ve třídách, takže jsem nemusela odpovídat na žádné otravné otázky a rovnou vyběhla nahoru k jejímu pokoji. Hlasitě jsem zaklepala a bez vyzvání vstoupila.

V místnosti svítila jen jedna malá svíčka. Afrodita seděla na posteli s koleny přitaženými k hrudníku. Opírala si o ně lokty a tvář měla schovanou v dlaních. Vedle ní ležela Maleficent stočená do chlupatého klubka. Když jsem vešla dovnitř, podívala se na mě a tlumeně zavrčela.

Ahoj, jak ti je?“ zeptala jsem se.

Afrodita se zachvěla, se zjevnou námahou zvedla hlavu a otevřela oči.

Bohyně! Co se ti stalo?“ Vykročila jsem k ní a rozsvítila lampičku od Tiffanyho na jejím nočním stolku. Maleficent se narovnala a varovně na mě zasyčela, a tak jsem na ni houkla: „Zkus něco a já tě vyhodím z okna, přivolám déšť a skončíš mokrá jako krysa.“

Neboj se, Maleficent. Zoey je hnusná, ale neublíží mi,“ řekla Afrodita vyčerpaně.

Kočka ještě naposled zavrčela, ale potom se stočila zpátky. Obrátila jsem se k její paničce. Oči měla podlité krví tak strašně, že v bělmech nezůstala ani jediná světlá skvrnka, a nebyla to taková ta zarudlost, jako když máte alergii na pyly a projdete se po louce. Byly zářivě červené. Jako by plavaly v čerstvé krvi.

Tahle byla fakticky hrozná.“ Třásl se jí hlas a zněla naprosto příšerně, tvář měla bílou jako křída. „M-mohla bys mi podat z ledničky láhev vody?“

Rychle jsem přešla k její miniledničce a vyndala láhev pramenité vody z Fidži. Pak jsem vzala z koupelny zlatě vyšívaný ručník (kristova noho, ona je tak nechutně bohatá!), trochu té ledové vody na něj vylila a vrátila se k ní.

Napij se, pak zavři oči a dej si tohle na obličej.“

Vypadám děsně, viď?“

Jo.“

Hltavě si lokla, jako když umírá žízní, potom si položila přes oči studený mokrý ručník a s vysíleným povzdechem se opřela o hromadu luxusních polštářků. Maleficent mě pořád pozorovala zpod přimhouřených víček a já ji provokativně ignorovala.

Už se ti tohle stalo s očima někdy dřív?“

Jako jestli už mě někdy takhle strašně bolely?“

Po kratičkém zaváhání jsem se rozhodla, že jí řeknu pravdu. Jen co vstane, narazí na nějaké zrcadlo a přijde na to tak jako tak. „Jako jestli už ti někdy zrudly úplně dokrvava.“

Překvapeně sebou škubla a zvedla ruku k obkladu, ale nakonec ji nechala zase klesnout a odevzdaně svěsila ramena. „Už se nedivím, že se Darius tak vyděsil a vyletěl odsud, jako by ho honilo sto čertů.“

Určitě to přejde. Hlavně je nech chvíli zavřené, to pomůže.“

Teatrálně si povzdychla. „Jestli mě ty pitomé vize zohaví, parádně se naštvu.“

Afrodito,“ řekla jsem a snažila se nedat na hlase znát, že se usmívám. „Jsi tak hezká, že tě nic zohavit nemůže. To do nás všech přece hustíš od té doby, co tě znám.“

Máš pravdu. I s červenýma očima jsem hezčí než všichni ostatní. Dík, žes mi to připomněla. Ale aspoň vidíš, jak moc mě tyhle zasrané vize ničí, když potom dokážu takhle ztratit hlavu.“

Když jsme u těch zasejřených vizí, povíš mi, o čem tahle nová byla?“

Hele, ono by tě vážně neubylo, kdybys občas řekla něco sprostého. Pro lásku bohyně, zasejřený přece vůbec nic neznamená.“

Neodbíhej laskavě od tématu.“

Jak chceš. Ale pak si nestěžuj, když ti někdo řekne, že jsi trapná a ubohá. Tamhle na psacím stole leží papír. Je na něm napsaná básnička. Vidíš ho?“

Přešla jsem k jejímu drahému toaletnímu stolku. Na nablýskané desce ležel jediný list papíru. Zvedla jsem ho. „Mám ho,“ řekla jsem.

Fajn. Měla by sis to přečíst. Jsem zvědavá, jestli přijdeš na to, co to má sakra znamenat. Já básničkám vůbec nerozumím. Poezie je kurevsky nudná.“

Ostentativně předposlední slovo vypíchla. Schválně jsem si toho nevšímala a soustředila se na báseň. Jakmile jsem se na ni líp podívala, začala mě svědit kůže a na pažích mi naskočila husina, jako by v místnosti byl průvan.

Tos psala ty?“

To určitě. Nesnášela jsem ani dětská říkadla, když jsem byla malá, sotva bych teď začala skládat básničky.“

Neptala jsem se, jestli jsi ji složila, ale jestli jsi tohle vlastnoručně napsala.“

Trpíš náhlým poklesem IQ? Ano, Zoey. Viděla jsem tuhle básničku ve svojí příšerné a šíleně nepříjemné vizi a napsala ji. Lépe řečeno opsala. Takhle to stačí?“

Zadívala jsem se na ni, jak leží mezi polštáři na drahé posteli s nebesy s obkladem ze zlatě vyšívaného ručníku a jednou rukou hladí svoji příšernou kočku, a znechuceně jsem zavrtěla hlavou. Vypadala v tu chvíli jako stoprocentní rozmazlená primadona. „Víš ty co? Kdybych tě teď zadusila polštářem, nikdo by se po tobě nesháněl. A než by tě našli, ta tvoje hnusná kočka by tě sežrala, stejně jako všechny usvědčující materiály.“

Maleficent by mě nikdy nesežrala. Zakousla by tě dřív, než by ses na něco zmohla. A Darius by se po mně určitě sháněl. Nech si ty kecy, přečti si tu básničku a vysvětli mi ji.“

Ty jsi věštkyně. Kdo jiný by měl vědět, co tyhle věci znamenají?“ Zahleděla jsem se znovu na papír. Co mě na tom písmu tak zneklidňuje?

Jo, jsem věštkyně. Mám vize. Výklad nechávám na jiných. Jsem prostě jen mimořádně atraktivní orákulum. Učednice velekněžky jsi tady ty, pokud jsi na to zapomněla, tak se zklidni a vykládej.“

No jo, dobře. Přečtu to nahlas. Někdy člověk básničku líp pochopí, když ji slyší.“

Mně je to fuk. Hlavně už něco dělej.“

Odkašlala jsem si a začala číst:

Pradávný spí, leč jednou vstane

až síla země zalije se svatou krví

nalezne cíl; královna Tsi Sgili neustane

dokud ho z žaláře nevyplaví

Svobodu z mrtvé ruky přijme

děsivý krásou, hrůzostrašný zjevem

ztracené vlády se opět ujme

ženy pokleknou před jeho hněvem

Kalonův sladký zpěv nás doprovází

když vraždíme žárem, ze kterého mrazí

Odmlčela jsem se a snažila se přijít na to, co to má znamenat a proč jsem tak rozrušená.

Dost hrozné, co?“ ozvala se Afrodita. „Žádná láska, růžičky a šťastný konec.“

To teda ani náhodou. Tak se na to podíváme. Co je síla země a kdy se zalévá nějakou svatou krví?“

Nemám páru.“

Hmm.“ Kousla jsem se do tváře a zamyslela se. „No, když něco nebo někoho zabiješ, tak krev teče na zem a svým způsobem ji zalévá. A ta síla by mohla patřit té zabité bytosti. Třeba kdyby to byl nějaký mocný člověk.“

Nebo mocný upír. Připomíná mi to, jak jsem našla mrtvou profesorku Nolanovou.“ Afrodita při té vzpomínce zdaleka nemluvila svým obvyklým jedovatým tónem. „Vypadalo to, jako kdyby krvácela sama země.“

To je fakt. Takže ten, kdo umře nebo koho někdo zabije, by mohla být ta královna Tsi Sgili. Královna přece musí být mocná.“

A kdo tahleta královna Tsi nevímjakdál jako má být?“

Zdá se mi to nějak povědomé. Možná je to čerokézské jméno. Tak mě napadá, že…“ Vtom jsem šokovaně zalapala po dechu, protože mi zničehonic došlo, co mi na tom písmu tak vadí.

Co je?“ Afrodita se posadila, sundala si z obličeje ručník a zamžourala na mě. „Co se stalo?“

To písmo,“ vypravila jsem ze sebe nezřetelně. Rty jsem měla jako z ledu. „To je rukopis mojí babičky.“

Hodnocení:     nejlepší   1 2 3 4 5   odpad
Facebook MySpace Google Twitter Topčlánky.cz Linkuj.cz Jagg.cz Vybrali.sme.sk Del.icio.us

Komentáře

love z IP 77.48.31.*** | 9.8.2013 10:12
smilesmilesmile
Best book !!! I love it smile


Nový komentář

Téma:
Jméno:
Notif. e-mail *:
Komentář:
  [b] [obr]
Odpovězte prosím číslicemi: Součet čísel jedenáct a čtyři