Afrodita mě popadla za ruku, zvedla mě ze židle a vyvedla ven. Nebránila jsem se. Darius nás sotva zahlédl a nadzvukovou rychlostí vyletěl z auta.
„Kdo vás ohrožuje?“ vykřikl.
Afrodita zavrtěla hlavou. „Nikdo, měly jsme jen menší výstup s jejím bývalým. Nech to být a jedem, ať už jsme odsud pryč.“
Zabručel a sedl si zpátky za volant. Afrodita mě usadila dozadu. Ani jsem nevěděla, že brečím, dokud mi přes brumlající Maleficent nepodala hrst kleenexů.
„Máš na nose nudli a rozmazal se ti make up,“ řekla.
„Díky,“ zamumlala jsem a vysmrkala se.
„Nestalo se jí nic?“ zeptal se Darius a zadíval se na mě zpětným zrcátkem.
„Ne, přejde to. Normální rozchody stojí taky za houby, ale tohle byl fakticky děs.“
„Nemluvte o mně, jako bych tu nebyla,“ zafňukala jsem a otřela si oči.
„Zvládneš to?“ oslovil mě poslušně.
„Když řekne, že ne, vrátíš se tam, abys toho pitomce zabil?“ zajímala se Afrodita.
Z pusy se mi vydral překvapený výbuch smíchu. „Nechci, aby ho zabil, a ano, zvládnu to.“
Afrodita pokrčila rameny. „Jak chceš, ale ten kluk by si to rozhodně zasloužil.“ Pak zatahala Daria za ruku a ukázala na řadu obchodů, ke které jsme se blížili. „Zlato, mohl bys mi zastavit u RadioShacku? Můj pitomý iPod Touch pořád blbne, koupím si nový.“
„Nevadí?“ zeptal se mě.
„Vůbec ne. Potřebuju se trochu vzpamatovat, než se vrátím do školy. Ale, no, zůstaneš se mnou v autě?“
„Ovšem, kněžko.“ Mile se na mě v zrcátku usmál a já si chvilku připadala děsně provinile.
„Za vteřinku jsem zpátky. Hezky mi hlídejte Maleficent.“ Afrodita nacpala kočku Dariovi na klín a odsprintovala k obchodu.
Bojovník uchlácholil syčící potvoru a otočil se ke mně. „Kdybys chtěla, můžu s tím chlapcem promluvit.“
„Ne, děkuju.“ Ještě jednou jsem se vysmrkala a osušila si tváře. „Měl právo se na mě zlobit. Udělala jsem blbost.“
„Lidé, kteří se sblíží s upírem, se často bolestně zklamou,“ řekl rozvážně, jako by si rozmýšlel každé slovo. „Být lidským partnerem upíra, zvlášť když se jedná o mocnou velekněžku, je náročný úkol.“
„Já nejsem upír ani velekněžka,“ namítla jsem zoufale. „Jsem jenom mládě.“
Odmlčel se a zjevně uvažoval, jak nejlíp vyjádřit, co má na mysli. Promluvil, teprve když se Afrodita vrátila s údajným iPodem.
„Zoey, uvědom si, že velekněžkou se nikdo nestane přes noc. Každá začne poznávat své možnosti už jako mládě a její moc od počátku postupně narůstá. Ty také poznáváš rozsah své moci. Zdaleka nejsi obyčejné mládě a nikdy nebudeš. Tvé skutky se vždy budou tvého okolí hluboce dotýkat.“
„Víš, už jsem si začínala myslet, že tu svoji ‚bezvadnou‘ odlišnost konečně zvládám, a teď se mi to zase úplně vymklo z rukou.“
Afrodita přesunula Maleficent k sobě na klín, otočila se dozadu a zadívala se na mě. „Být něco extra není taková zábava, jak sis původně myslela, co?“
Čekala jsem, že to doprovodí sarkastickým protivným úšklebkem, ale nestalo se. Místo toho jsem v jejích očích našla pochopení.
„Teď jsi doopravdy milá,“ podotkla jsem.
„Evidentně jsem se od tebe nakazila,“ odvětila. „Ale snažím se to vnímat pozitivně.“
„Jak pozitivně?“
„Jako že skoro všichni ostatní si o mně stejně pořád myslí, že jsem hnusná ježibaba,“ prohlásila, spokojeně se usmála a začala se mazlit s kočkou.
„Podle mě jsi nedostižná,“ ozval se Darius, pohladil Maleficent a ta začala příst.
„To máš naprostou pravdu.“ Afrodita se k němu naklonila a vlepila mu na tvář mlaskavou pusu. Kočka se ocitla mezi nimi jako ve svěráku a rázně si postěžovala.
Já jsem vydala dávivý zvuk a předstírala, že zvracím do zmačkaných kapesníků, ale když na mě Afrodita mrkla, usmála jsem se na ni a najednou mi bylo o trošku líp. Aspoň to mám za sebou, řekla jsem si v duchu. Erik mě nenávidí. Stark je mrtvý, ale i kdyby se probral, jenom mu pomůžu, aby se srovnal se svojí nemrtvostí, a tím to hasne. Po téhle šílené scéně s Heathem mám tím pádem problémy s kluky na hezky dlouho vyřešené.
Na dramaťák jsem samozřejmě přišla pozdě. Kvůli změně rozvrhu mě přeřadili do pokročilejší skupiny, ale to pro mě nebyl problém. Než mě označili, chodila jsem na Jižní střední taky do pokročilých a divadlo mám moc ráda. To neznamená, že jsem nějaká skvělá herečka, ale snažím se.
Logicky jsem se ocitla mezi úplně neznámými spolužáky. Když jsem otevřela dveře, zůstala jsem stát a přemýšlela, kam si mám sednout. Doopravdy, za žádnou cenu jsem nechtěla Erika (profesora Nighta?) vyrušit z přednášky o Shakespearových hrách.
„Sedni si, kam chceš, Zoey,“ oslovil mě najednou. Přitom se vůbec nepodíval mým směrem. Řekl to věcným, profesionálním, dokonce až trošku nudným tónem. Jinými slovy přesně jako učitel. Neptejte se mě, jak věděl, že tam mezi dveřmi stojím právě já, protože to taky netuším.
Rychle jsem vykročila a sedla si do první prázdné lavice, která mi padla do oka. Bohužel byla úplně vepředu. Kývla jsem na Beccu Adamsovou, která seděla za mnou. Oplatila mi pozdrav, ale dost nepřítomně, protože evidentně nehodlala ani na vteřinu odtrhnout pohled od Erika. Vlastně jsem ji moc dobře neznala. Je blonďatá a hezká, zkrátka běžné mládě (občas mám pocit, že na naší škole připadá na každou „normální“ holku pět blondýnek), a nedávno vstoupila do Dcer temnoty. Myslím, že jsem ji párkrát viděla s Afroditinými bývalými kamarádkami, ale jinak o ní nic nevím a nemám na ni žádný názor. I když tím, jak natahovala krk, aby přese mě líp mohla hltat očima Erika, si moje sympatie zrovna nezískala.
Ne! Erik už není můj kluk. Nesmím vyvádět, když po něm jede jiná holka. Prostě si toho nebudu všímat. Dokonce bych se s ní mohla schválně skamarádit, aby všichni viděli, že už je to absolutně za mnou. Jo, přesně to…
„Nazdar, Červenko!“
Tenhle veselý pozdrav, který mě vytrhl z dementních úvah, zašeptal Cole Clifton, velice blonďatý, velice sladký a velice vysoký kluk, který zrovna teď chodí se Shaunee (což znamená, že je taky velice odvážný). „Čau,“ odpověděla jsem a široce se na něj usmála.
„No to je skvělé, Zoey se hlásí dobrovolně. Děkuju, Zoey.“
„He?“ Zmateně jsem se na Erika zadívala.
Jeho úsměv studil a oči připomínaly modrý led. „Něco jsi říkala a já myslel, že mi chceš dělat partnerku v shakespearovské improvizaci.“
Ztěžka jsem polkla. „Aha. Ehm. Já…“ Už jsem se z té shakespearovské improvizace (ať už to bylo cokoli) chtěla vyvlíknout, jenomže v tu chvíli se do jeho studených očí vkradl výsměch, jako kdyby se těšil na to, jak zbaběle couvnu a totálně se ztrapním. Okamžitě jsem změnila názor. Nenechám se od Erika Nighta celé pololetí ponižovat a šikanovat. Odkašlala jsem si a narovnala záda. „Samozřejmě, moc ráda.“
Záblesk překvapení v těch překrásných modrých očích mě škodolibě potěšil. Dlouho mi to ale nevydrželo, protože vzápětí řekl: „Výborně. Tak pojď sem nahoru a vezmi si jednu kopii naší scény.“
Sakra, sakra, sakra.
„Dobře.“ Vystoupila jsem na pódium v přední části třídy a zůstala stát vedle Erika. „Jak jsem vám vysvětloval, než přišla Zoey a vyrušila nás, improvizace Shakespearových textů je vynikající způsob jak si procvičit charakterizaci postavy. Ano, není to úplně obvyklé, protože v inscenacích Shakespeara se improvizace nepoužívá, herci se přesně drží autorského textu. A právě proto bývá hodně zajímavé, když nějakou slavnou scénu změníte.“ Ukázal na krátký scénář, který jsem svírala ve zpocené dlani. „Tady máme začátek scény mezi Othellem a Desdemonou…“
„My děláme Othella?“ vypískla jsem a žaludek se mi stáhl do vystrašené kuličky. Právě jeden Othellův monolog mi Erik nedávno láskyplně zarecitoval před celou školou.
„Ano.“ Podíval se mi do očí. „Vadí ti na tom něco?“
Jo! „Ne,“ zalhala jsem. „Jenom mě to překvapilo.“ Panebože! Co když s ním budu muset improvizovat nějakou milostnou scénu? Netušila jsem, jestli je mi tak hrozně špatně z toho, že to chci, nebo že o to nestojím.
„Fajn. Víš, o čem ta hra je, viď?“
Přikývla jsem. Jasně že to vím. Othello je Maur (takže černoch) a oženil se s Desdemonou (holkou bílou jako sníh). Jsou do sebe hrozně zamilovaní, jenomže Jago, to je hnusák, co na Othella děsně žárlí, zařídí, aby to vypadalo, že Desdemona Othellovi zahýbá. Othello Desdemonu nakonec uškrtí.
Do háje.
„Fajn,“ zopakoval. „Náš výstup je ze samého konce hry. Othello v něm obviňuje Desdemonu. Začneme několika skutečnými replikami, které jsem okopíroval do scénáře. Až se tě zeptám, jestli ses pomodlila, začni improvizovat. Snaž se držet zápletky, ale vyjádři ji současným jazykem. Chápeš?“
Bohužel jsem to chápala až moc dobře. „Ano.“
„Výborně. Tak začneme.“
A potom Erik Night udělal to, co jsem v jeho podání viděla už několikrát: vstoupil do postavy a proměnil se v ni. Pootočil se, takže už se mi nedíval do tváře, a začal recitovat Othellův text. Všimla jsem si, že odložil scénář a říká to zpaměti.
To je ten hřích, to je ten hřích, má duše.
Ne, já ho nevyslovím, cudné hvězdy.
To je ten hřích. Ne, neproleju krev.
Poranit kůži bělejší než sníh…
Přísahám, že se proměnil i fyzicky, a i když jsem umírala nervozitou a studem, protože mi bylo jasné, že tohle skončí jako zoufale veřejná a trapná scéna, stejně jsem musela obdivovat jeho neuvěřitelný talent.
Pak se ke mně otočil a položil mi ruce na ramena. Srdce se mi rozbušilo tak hlasitě, že jsem neslyšela vlastní myšlenky.
…nevím, kde najdu Prométheův žár,
co znovu zažehne tvé světlo. Růže,
jedenkrát utržená, neroste,
jen chřadne. Přivoním k ní, dokud žije.
Načež mě naprosto šokoval, protože se sklonil a políbil mě. Hrubě a něžně, rozhněvaně a vyčítavě, ale s vášní. Jako by nechtěl, aby se naše rty odpoutaly. Připravil mě o dech. Dělalo se mi špatně. Točila se mi z něj hlava.
Ty bláho, já s ním chci zase chodit, hrozně moc!
Pak recitoval dál, a já se snažila vzpamatovat, než zazní moje narážka.
Jak krutý je můj pláč! Takhle pláče jenom nebe,
když musí srazit to, co miluje.
Probouzí se.
„Kdo je to? Othello?“ Vzhlédla jsem od papíru a zamrkala, aby to vypadalo, že mě probudila jeho pusa.
„Ano, já.“
Kristova noho! Ta další replika byla fakticky šílená! Ztěžka jsem polkla a můj hlas tím pádem zněl hrozně zadýchaně. „Půjdete už spát, pane?“
„Pomodlila ses večer, Desdemono?“
Erikova hezká tvář se dost děsivě zkřivila napětím. Věřte mi, že jsem se ani nemusela moc namáhat, abych vypadala vystrašeně. „Ano, můj pane,“ přečetla jsem rychle poslední řádek svého scénáře.
„To je dobře. Pro to, co se ti dnes stane, budeš potřebovat čistou duši!“ začal improvizovat, ale pořád vypadal jako Othello, který zešílel žárlivostí.
„Stalo se něco? Vůbec nevím, o čem mluvíš.“ Ani trošku mi nedělalo potíže se do téhle improvizace vžít. Zapomněla jsem, že jsme ve třídě a máme publikum. Viděla jsem jen Erikova Othella a přesně jsem věděla, jak je Desdemona vystrašená a zničená, když pomyslí, že by ho měla ztratit.
„Jen přemýšlej!“ procedil skrz zaťaté zuby. „Jestli jsi udělala něco, čeho lituješ, musíš teď požádat o odpuštění. Dnes se stane něco, po čem se pro tebe všechno změní.“
Jeho prsty se mi zaryly do ramen a mně bylo jasné, že tam budu mít modřiny, ale neucukla jsem. Dál jsem se upřeně dívala do očí, které jsem tak dobře znala, a snažila se v nich najít toho Erika, který mě snad měl pořád rád. Ze znecitlivělých rukou mi vyklouzl nepotřebný scénář.
„Ale já nevím, co bych podle tebe měla říct!“ vykřikla jsem a snažila se nezapomenout, že Desdemona nebyla jako já. Ona se ničím neprovinila.
„Pravdu!“ zařval a do očí se mu vkradl šílený svit. „Chci, abys přiznala, jak moc jsi mě zradila!“
„Ale já tě nezradila!“ Ucítila jsem, jak mě za víčky pálí slzy. „V srdci ne. Moje srdce tě nikdy nezradilo.“
Erikův Othello přebil všechno ostatní – Heatha, Starka, Lorena. Existovali jsme jen my dva a já mu zoufale potřebovala vysvětlit, že jsem ho nechtěla podvést. Že ho nechci podvádět ani teď.
„Tak to musí být úplně černé a seschlé, protože tys mě zradila a ne že ne.“
Jeho ruce se posunuly z mých ramen výš, až ke krku. Věděla jsem, že cítí můj tep, třepotající se jako vyděšený pták. „Ne! To, co jsem udělala, byl omyl! Jestli jsem zlomila něčí srdce, tak svoje, a dokonce natřikrát.“
„Tak chceš zlomit i to moje, abys v tom nebyla sama?“ Sevřel mi hrdlo a já spatřila, že má taky v očích slzy.
„Ne, můj pane,“ řekla jsem, abych se zase aspoň trošku vrátila do role. „Jenom chci, abys mi odpustil a…“
„Odpustil!“ přerušil mě hlasitě. „Proč bych to jako měl dělat? Miloval jsem tě a tys mi zahnula.“
Zavrtěla jsem hlavou. „Celé to byla lež.“
„Přiznáváš, žes mi celou dobu jen lhala?“ Jeho stisk zesílil.
Zalapala jsem po dechu. „Ne! To jsi pochopil úplně špatně. Ničemu nerozumíš. Všechno, co jsem měla s ním, byla lež. On lhal. Odhadl jsi ho přesně, od začátku jsi měl pravdu.“
„Pozdě,“ řekl zastřeně. „Přišla jsi na to moc pozdě.“
„Nemusí být pozdě. Odpusť mi a dej mi ještě šanci. Přece to neskončíme takhle.“
Ve tváři se mu vystřídalo několik protichůdných emocí. Zlost a dokonce nenávist jsem rozeznala snadno, ale zahlédla jsem i smutek a možná, opravdu jen možná i něco jako naději. Tiše čekala hluboko v hřejivě blankytných duhovkách.
Zničehonic ale spolu se smutkem zmizela. „Ne. Chovala ses jako děvka a dostaneš, co si děvky zaslouží!“
Vypadal už doslova jako cvok a zdálo se, že je najednou mnohem vyšší. Tyčil se nade mnou jako hora. Přistoupil těsně ke mně, jednu ruku mi sundal z krku a přitáhl si mě tak, abych se nemohla ani hnout. Druhou dlaní mi objal celé hrdlo – tak byla velká. Stiskl a naše těla se o sebe opřela. Zaplavil mě příval žhavé touhy. Věděla jsem, že je to špatné a zvrácené, ale srdce mi tak divoce bušilo nejenom strachem a nervozitou. Upřeně jsem se mu dívala do očí, cítila Desdemoninu hrůzu i vlastní vášeň a z jeho napjatého těla jsem vyčetla to samé. Byl Othello, šílený žárlivostí a vztekem, ale zároveň taky Erik, kluk, který mě právě začínal milovat, když mě přistihl s jiným mužem, a hrozně mu to ublížilo.
Jeho tvář se skláněla tak těsně k mojí, že jsem na kůži cítila jeho dech. Jeho vůni jsem dobře znala a právě tahle důvěrnost rozhodla. Místo abych se odtáhla nebo pokračovala v improvizaci a „omdlela“ mu v náručí, jako že jsem mrtvá, objala jsem ho, přitáhla k sobě a překonala ten kousek, který dělil naše rty.
Dala jsem do toho polibku všechno. Veškerou bolest, zármutek, touhu, lásku. Otevřel ústa a oplatil mi touhu touhou, bolest bolestí a lásku láskou.
V tu chvíli zazvonil ten pitomý zvonek.
2024 ©